V létě roku 1971 začali zaměstnanci firmy John Hadland Laboratories v anglickém Bovingdonu trpět podivnými zdravotními problémy. Přicházely prudké bolesti břicha, nevolnost, zvracení, průjmy, slabost. Někomu začaly vypadávat vlasy, jiní měli neurologické obtíže. Nemoc se objevovala nepravidelně, někdy ustoupila a po návratu do práce zase udeřila.
Lidé pro ni brzy našli jméno: Bovingdon Bug.
Mohla za ni voda? Nějaká infekce? Něco v prostředí továrny? Dlouho to vypadalo jako epidemiologická záhada. Jeden z pracovníků, devětapadesátiletý Bob Egle, v červenci zemřel. Na podzim se těžce rozstonal Fred Biggs a 19. listopadu 1971 zemřel také.
Mezi zaměstnanci byl přitom třiadvacetiletý mladík, který se o průběh záhadné nemoci zajímal více než ostatní. O symptomech uměl překvapivě zasvěceně mluvit a při debatách o možné příčině upozorňoval také na otravu těžkými kovy.
Jmenoval se Graham Frederick Young. Jeho kolegové nevěděli jednu informaci, která by celý obraz změnila během několika sekund. Young právě strávil devět let v Broadmooru. Dostal se tam jako čtrnáctiletý chlapec, který úmyslně přidával jed lidem kolem sebe.
Chemie nebyla koníčkem, ale prostředkem k moci
Graham Young se narodil 7. září 1947 v Neasdenu na severozápadě Londýna. Jeho matka zemřela krátce po porodu a část raného dětství strávil u příbuzných, než se vrátil k otci a jeho nové manželce Molly.
Už během školních let projevoval mimořádný zájem o chemii, toxikologii a slavné traviče. Samotná fascinace jedem samozřejmě nic nevysvětluje. Dítě může číst o vraždách nebo experimentovat s chemií, aniž by někoho chtělo zranit. U Younga však zájem poměrně brzy přešel z knih do skutečného života.
Dokázal si opatřovat antimon, thallium a další toxické látky a začal sledovat, co způsobují lidskému organismu. Jeho cílem se stali lidé, které měl přímo kolem sebe.
Otec Fred trpěl bolestmi břicha a opakovanými zdravotními problémy. Sestra Winifred onemocněla po nápoji, který jí Graham připravil. Jedovatou látku dostal také jeho spolužák Christopher Williams. Young přitom nebyl jen někdo, kdo chtěl člověku jednorázově ublížit. Z dostupných rekonstrukcí vyplývá, že ho zajímal proces – dávka, reakce organismu, změna symptomů a hranice mezi nemocí a smrtí.
V dubnu 1962 zemřela jeho nevlastní matka Molly Young. Její úmrtí tehdy nebylo připsáno otravě a její ostatky byly zpopelněny. Young později tvrdil, že otrávil i ji, ale před soudem za její smrt nikdy nestál a nelze ji proto uvádět jako soudně prokázanou vraždu. Když byl v témže roce skutečně obžalován, šlo o otrávení otce, sestry a spolužáka – všichni tři přežili.
Tento rozdíl je podstatný. Populární vyprávění z Younga často dělá vraha už ve čtrnácti letech. Fakticky můžeme říct, že ve čtrnácti úmyslně trávil několik lidí a že se později přihlásil také ke smrti nevlastní matky. Její vražda mu ale nebyla prokázána.
Ve čtrnácti soud slyšel varování, které znělo velmi vážně
Youngův případ se v roce 1962 dostal před Central Criminal Court. Přiznal se ke třem případům podání jedu s úmyslem způsobit těžkou újmu na zdraví.
Soud dospěl k závěru, že trpí tím, co tehdejší britský Mental Health Act označoval jako psychopathic disorder, a nařídil jeho umístění v Broadmooru. Současně stanovil, že po dobu patnácti let nesmí být propuštěn bez souhlasu ministra vnitra.
Je důležité odolat pokušení přeložit tento historický pojem jednoduše dnešní diagnózou „psychopatie“. Tehdejší právní a psychiatrická terminologie pracovala s jinými kategoriemi než současná diagnostika. Z rozsudku proto nelze zpětně udělat moderní klinický profil.
Jisté ale je, že lidé, kteří Younga vyšetřovali, ho považovali za nebezpečného.
A Broadmoor dostal mimořádně obtížný úkol. Young nebyl dospělý pachatel s hotovou osobností. Bylo mu čtrnáct let. Pokud měl psychiatrický systém vůbec dávat smysl, musela existovat možnost, že se dospívající člověk během dalších let skutečně změní. Právě zde začíná nejzajímavější část jeho příběhu.
Devět let pod dohledem
Young zůstal v Broadmooru od roku 1962 do února 1971. Zpočátku podle pozdějšího parlamentního šetření reagoval na léčbu pomalu. V dalších letech však personál pozoroval změnu. V červnu 1970 odpovědný lékař informoval britské ministerstvo vnitra, že během předchozích tří nebo čtyř let došlo u Younga k výraznému posunu. Podle jeho hodnocení už nebyl posedlý jedem, násilím a škodlivým jednáním a nepředstavoval nebezpečí pro ostatní.
Nebyl to rychlý dojem po několika rozhovorech. Young strávil v instituci téměř devět let a byl dlouhodobě pozorován zkušeným personálem. Právě proto se jeho případ nedá poctivě vyprávět jako historka o několika naivních psychiatrech, kteří pustili zjevně nebezpečného člověka.
Britský ministr vnitra Reginald Maudling později před parlamentem řekl něco mnohem nepříjemnějšího: Young svůj přetrvávající zájem o jedy dokázal před zkušeným lékařem a dalšími zaměstnanci úspěšně skrývat po dlouhou dobu. To zásadně mění psychologickou otázku případu. Léčba se obvykle snaží posuzovat změnu prostřednictvím chování, rozhovorů, dlouhodobého vývoje a schopnosti člověka fungovat. Jenže člověk může během mnoha let zároveň poznávat instituci, která ho hodnotí. Učí se, které projevy jsou považovány za rizikové, které odpovědi vyvolávají obavy a jak vypadá chování člověka, jenž postupuje k propuštění.
Nevíme, zda Young od začátku devítiletého pobytu systematicky plánoval, že psychiatry oklame. Dostupné důkazy tak přesný závěr nepodporují. Víme však, že v okamžiku, kdy měl být propuštěn, dokázal působit jako člověk, jehož někdejší posedlost zmizela. A víme také, jak dlouho mu po odchodu z Broadmooru vydrželo žít podle tohoto obrazu.
Téměř vůbec.
Propuštění nebylo bez podmínek
Graham Young opustil Broadmoor v únoru 1971 ve věku třiadvaceti let. Nešlo o bezpodmínečné ukončení kontroly. Musel bydlet na schválené adrese, podléhal dohledu probačního úředníka a měl docházet na psychiatrickou ambulanci. Až do roku 1977 mohl být při problémech znovu vrácen do Broadmooru.
Formálně tedy systém obsahoval několik bezpečnostních pojistek. Young je však plnil. Docházel na kontroly. Spolupracoval s dohledem. Nedělal nic, co by psychiatra nebo probační službu upozornilo, že se vrací ke starému chování. Oficiální vládní zpráva později konstatovala, že svou někdejší posedlost obnovil téměř okamžitě po propuštění, přitom svědomitě dodržoval podmínky dohledu.
Tady se objevuje jeden z největších paradoxů případu: člověk může být z hlediska systému vzorným klientem a současně dělat přesně to, před čím ho má systém sledovat. Young porušoval skutečný smysl dohledu, aniž by navenek porušoval jeho proceduru.
Nové zaměstnání, starý experiment
Po krátkém pobytu ve vládním výcvikovém centru získal Young místo ve společnosti John Hadland Laboratories v Bovingdonu v Hertfordshiru. Pracoval ve skladu a pohyboval se mezi lidmi, kteří si během pracovního dne běžně připravovali čaj a kávu.
Britská kultura právě nabídla traviči téměř ideální prostředí. Young nemusel nikoho lákat na odlehlé místo. Nemusel používat fyzické násilí ani být přítomen ve chvíli, kdy se zdravotní stav oběti zhoršil. Stačilo něco přidat do hrnku člověka, který vedle něj každý den pracoval. Navíc mohl sledovat výsledky.
Bob Egle začal mít opakované zdravotní problémy. Když se jeho stav na čas zlepšil, vrátil se do práce. Poté znovu onemocněl a 7. července 1971 zemřel. Později se obětí stal Fred Biggs, jehož zdravotní stav se prudce zhoršoval během podzimu. Zemřel 19. listopadu.
Další lidé přežili. U Jethra Batta a Davida Tilsona soud později uznal pokusy o vraždu; Diana Smartová a Ronald Hewitt figurovali mezi lidmi, jimž Young podal jed s úmyslem způsobit újmu. Z dnešního pohledu působí neuvěřitelně, že si série nemocí na jednom pracovišti dlouho nespojila s otravou. Ve skutečnosti právě způsob působení jedů Youngovi poskytoval velkou výhodu.
Thallium může způsobovat zažívací potíže, neurologické symptomy a vypadávání vlasů. Jednotlivé projevy se nemusí objevit současně a bez podezření na intoxikaci mohou připomínat jiná onemocnění. Násilný pachatel zanechá ránu. Young zanechával symptomy, které bylo možné vysvětlit desítkami jiných příčin.
Proč právě jed?
U Younga je snadné říct, že „miloval jedy“, a tím psychologický rozbor ukončit. Jenže jed pro něj pravděpodobně plnil několik různých funkcí a právě jejich kombinace činí případ zvláštním.
První byla kontrola. Pachatel mohl určit látku, dávku a okamžik podání, potom sledovat, zda člověk onemocní, zotaví se nebo bude potřebovat další dávku.
Druhou byla pozorovatelská vzdálenost. Nemusel fyzicky čelit oběti ve chvíli, kdy jí ubližoval. Mohl s ní dál mluvit, pracovat vedle ní a dokonce se zajímat o její zdravotní stav.
Třetí byla experimentální stránka. Jeho dlouhodobé studium toxikologie a způsob, jakým zaznamenával účinky látek, naznačují, že utrpení lidí pro něj nebylo pouze prostředkem k dosažení smrti. Samotná reakce organismu se stávala informací.
To neznamená, že Young byl vědec, který náhodou překročil etickou hranici. Věda předpokládá metodiku, ověřitelnost a především etické omezení práce s lidmi. Young používal jazyk a postup pozorování, ale lidem kolem sebe odebral základní status osob, které smějí rozhodovat o vlastním těle.
Psychologicky je právě tato redukce člověka na objekt možná důležitější než samotná záliba v chemii.
Pozdější forenzně-psychiatrická literatura se k Youngovu případu vracela právě proto, že jednoduchý štítek nestačí. Forenzní psychiatr Paul Bowden věnoval jeho životu samostatnou odbornou studii v časopise Criminal Behaviour and Mental Health. Případ je zajímavý nejen jako historie vraha, ale také jako historie toho, jak psychiatrie pracovala s rizikem a s kategorií pachatelů, kteří nemusí vykazovat nápadnou duševní nemoc.
Nemoc v továrně prozradil člověk, který o ní věděl příliš mnoho
Situace v Hadland Laboratories nakonec začala být natolik neobvyklá, že firma hledala společného jmenovatele zdravotních problémů. Young udělal chybu charakteristickou pro lidi, kteří považují vlastní znalosti za výhodu: ukázal jich příliš mnoho.
Při debatě o záhadných onemocněních působil jako člověk, který se mimořádně dobře orientuje v toxikologii. Jakmile vedení začalo zkoumat jeho minulost, objevila se informace, kterou mělo znát dávno předtím.
Nový skladník už byl odsouzen za otravy. Najednou přestala série bolestí břicha, neurologických problémů a dvou úmrtí vypadat jako nevysvětlitelná epidemie. Policie Younga v listopadu 1971 zatkla.
Při prohlídce jeho věcí našla toxické látky a také zápisky, které pomohly rekonstruovat jeho experimentování. Forenzní analýzy později prokázaly thallium v těle Freda Biggse; zkoumány byly také ostatky Boba Eglea. Young se po pouhých devíti měsících na svobodě vrátil do systému, který jej považoval za bezpečného.
Před porotou stál tentokrát dospělý muž
Proces začal 19. června 1972 u St Albans Crown Court. Porota se přitom nacházela ve zvláštní situaci. Youngova stará odsouzení nemohla být jednoduše použita jako důkaz, že musel spáchat i nové skutky. Soud měl rozhodnout o konkrétních otravách z roku 1971 na základě jejich vlastních důkazů.
Po desetidenním procesu byl 29. června Young uznán vinným z vražd Boba Eglea a Freda Biggse, z pokusů o vraždu Jethra Batta a Davida Tilsona a z podání jedu Dianě Smartové a Ronaldu Hewittovi s úmyslem způsobit jim újmu.
Dostal doživotní tresty.
Téhož dne už případ řešil britský parlament.
Nebyla to běžná reakce na odsouzení vraha. Young představoval otázku, která přesahovala jeho vlastní činy: jak mohl člověk s tak specifickou historií projít dlouhodobým psychiatrickým hodnocením, být propuštěn a následně zopakovat téměř přesně totéž, kvůli čemu byl původně hospitalizován?
Chyba nebyla jen v jednom rozhodnutí
Reginald Maudling před poslanci zdůrazňoval, že veřejná bezpečnost musí mít při propouštění podobných pacientů nejvyšší prioritu, zároveň ale připomněl nepříjemnou skutečnost: žádné psychiatrické hodnocení budoucího chování nemůže být neomylné.
Kdyby jedinou odpovědí na Youngův případ bylo „takového člověka nikdy nepouštět“, systém by narazil na jiný problém. Young byl ve čtrnácti odsouzen za tři případy těžké újmy způsobené jedem, nikoli za vraždu. Kdyby byl posuzován jako duševně zdravý pachatel, podle tehdejšího vládního vyjádření by za stejné skutky pravděpodobně nedostal trest blížící se celoživotnímu věznění. Broadmoor ho mohl držet právě proto, že byl považován za psychiatricky nebezpečného. Pokud odborníci po letech dospěli k závěru, že nebezpečnost zmizela, vznikl právní i etický problém, na základě čeho jej dál zadržovat.
Young proto odhalil konflikt, který nelze odstranit jednoduchým pravidlem.
Společnost chce ochranu před nebezpečnými lidmi. Zároveň nemůže preventivně věznit člověka navždy jen proto, že by v budoucnu mohl něco spáchat.
Po jeho případu Británie zpřísnila proces propouštění omezených psychiatrických pacientů. Nově měla doporučení odpovědného psychiatra potvrzovat další zkušená odborná autorita a zesílil také dohled po propuštění včetně možnosti lépe informovat zaměstnavatele tam, kde to bylo pro bezpečnost důležité. Youngův případ byl rovněž jedním z impulzů pro širší Butlerovu komisi zabývající se duševně abnormními pachateli.
Tady už nejde jen o minulost jednoho vraha. Je to historie vývoje moderního řízení rizika.
Byl vyléčený, nebo pouze dobře připravený na otázky?
Na tuto otázku nelze poctivě odpovědět jednou větou. Máme silný důkaz, že odborníci kolem roku 1970 skutečně pozorovali něco, co považovali za hlubokou změnu. Máme stejně silný důkaz, že po propuštění Young znovu velmi rychle začal používat jedy. Britská vláda později přímo přijala závěr, že svoji pokračující fascinaci dokázal během hospitalizace skrýt.
Nevíme však přesně, kdy se rozhodl klamat. Nevíme, zda v určité fázi skutečně chtěl své chování změnit a později se k němu vrátil. Nevíme ani, nakolik bylo jeho vystupování před lékaři výsledkem chladné strategie a nakolik přirozené schopnosti ukazovat okolí jen tu část sebe, která mu právě prospívá. Právě tuto nejistotu má smysl zachovat.
Youngův příběh totiž není dobrým argumentem proti psychiatrii. Naopak ukazuje omezení problému, který psychiatrie řešit musí: budoucí lidské chování nelze pozorovat přímo. Lze sledovat minulost, současné chování, výpovědi, reakci na léčbu a rizikové faktory. Nakonec však někdo musí rozhodnout, zda to, co vidí, představuje skutečnou změnu.
Graham Young byl v tomto ohledu mimořádně nebezpečný právě tím, že nebezpečí nebylo hlučné. Neútočil v afektu před svědky. Nevyhrožoval na veřejnosti. Po propuštění nepřestal chodit na kontroly. Dokázal být člověkem, který splnil očekávané podmínky a současně si znovu opatřil prostředek, kolem něhož se jeho násilí vždy točilo.
Ve vězení už další šálek nepřišel
Young se po procesu do Broadmooru vrátit nechtěl. Zbytek života strávil ve vězeňském systému. Zemřel 1. srpna 1990 ve věku 42 let.
Za soudně potvrzené vraždy byly považovány smrti Boba Eglea a Freda Biggse. K nim se přidává smrt Molly Youngové, za kterou nikdy odsouzen nebyl a kterou je proto potřeba ponechat v kategorii tvrzené, nikoli prokázané vraždy.
Jeho význam v historii britské kriminalistiky však není dán jen počtem obětí. Poisoner má proti jiným pachatelům jednu zvláštní výhodu: mezi činem a jeho rozpoznáním může existovat dlouhá mezera. V té mezeře vznikají alternativní diagnózy, náhody a falešné souvislosti. U Bovingdonu dostala tato mezera dokonce jméno – „Bovingdon Bug“.
Young ji dokázal využít, protože znal nejen vlastnosti látek, ale také něco o lidském očekávání. Pokud několik lidí zvrací a bolí je břicho, první myšlenkou nebývá kolega s thalliem. Pokud se pacient v psychiatrické nemocnici po několik let chová stabilně, první myšlenkou nebývá, že celou dobu čeká na příležitost vrátit se k původnímu jednání.
V obou prostředích tak Young těžil ze stejné věci: z rozumného vysvětlení, které lidé měli k dispozici dřív než to správné. A právě tím jeho případ přesahuje příběh člověka posedlého jedem.
Broadmoor nemusel přehlédnout očividného vraha. Mohl se dívat na člověka, který se za devět let dokonale naučil nevypadat jako ten, kterého tam přivezli ve čtrnácti.
To je mnohem méně pohodlná možnost. A také důvod, proč Graham Young zůstal jedním z případů, které změnily způsob, jakým britský systém přemýšlel o propouštění nebezpečných pacientů.
MOHLO BY SE VÁM TAKÉ LÍBIT
Zdroje: UK Parliament, Hansard – Graham Young, statement of the Home Secretary, 29 June 1972 [1], UK Parliament, Hansard – The Case of Graham Young, House of Lords, 29 June 1972 [2], UK Parliament, Hansard – Mentally Abnormal Offenders, 22 March 1978 [3], The National Archives – Graham Frederick Young: S25 Offences Against the Person Act 1861, DPP 2/3464 [4], Paul Bowden – „Graham Young (1947–90); the St Albans poisoner: his life and times“, Criminal Behaviour and Mental Health, 1996, DOI 10.1002/cbm.132 [5], Crime+Investigation UK – „Graham Young“ [6], Herts Past Policing – Graham Young, historical case summary [7], Journal of the Royal Society of Medicine – „Colourful metals“, přehled klinických projevů otravy thalliem [8].
