Tvář starého muže a stín, který se táhl čtyřicet let
Když byl Joseph James DeAngelo v dubnu 2018 zatčen, bylo mu dvaasedmdesát let. Veřejnost neviděla temnou filmovou postavu, ale stárnoucího muže s prázdným výrazem, kterého policie odvedla z obyčejného domu v kalifornském Citrus Heights.
Právě v tom byl první šok. Ne v tom, že by byl starý člověk automaticky nevinný, ale v tom, jak dokonale obyčejně působil někdo, koho vyšetřovatelé spojili s jednou z nejdelších a nejtraumatičtějších sérií zločinů ve Spojených státech.
Po desetiletí měl mnoho jmen. Ve Visalii byl známý jako Visalia Ransacker, tedy lupič a ničitel domů z Visalie. V oblasti Sacramenta se mu říkalo East Area Rapist, tedy násilník z východní oblasti. V jižní Kalifornii se objevilo označení Original Night Stalker, původní noční slídil. Až později se pro propojený obraz jeho zločinů vžil název Golden State Killer, tedy vrah ze Zlatého státu, jak se Kalifornii přezdívá.
Ta různá jména nejsou jen mediální detail. Ukazují, jak dlouho se svět díval na téhož pachatele jako na několik různých příběhů. V jednom městě někdo vnikal do domů, přehraboval zásuvky a kradl drobnosti. Jinde někdo znásilňoval ženy ve vlastních ložnicích. Později někdo vraždil páry v jižní Kalifornii.
A mezi tím vším ubíhal čas, měnily se policejní spisy, hranice okresů a možnosti forenzní vědy. Pachatel toho využíval. Ne nutně tak, že by měl od začátku dokonalý plán, ale tak, že rozuměl chaosu lépe než lidé, kteří se ho snažili zastavit.
DeAngelo nebyl dopaden díky náhlému přiznání ani díky sousedovi, který by po čtyřiceti letech otevřel oči. Byl identifikován až pomocí vyšetřovací genetické genealogie, tedy metody, při níž se neznámá DNA z místa činu porovnává s genealogickými databázemi a rodokmeny vzdálených příbuzných.
Technologie, která v době jeho zločinů neexistovala, nakonec udělala to, co se klasickému vyšetřování nedařilo desítky let: zúžila kruh až k muži, který mezitím zestárl do podoby nenápadného důchodce.
Policista, který znal dveře zevnitř
DeAngelo se narodil v roce 1945. Sloužil u námořnictva, studoval kriminologii a v sedmdesátých letech pracoval jako policista. Podle pozdějších rekonstrukcí byl v letech 1973 až 1976 policistou v Exeteru a od roku 1976 do roku 1979 v Auburnu. Nešlo o člověka, který se pohyboval mimo systém. On systém znal zevnitř.
Tato znalost se v jeho zločinech neprojevovala okázale, ale prakticky. Věděl, jak dlouho může trvat policejní reakce. Chápal význam stop, svědků, osvětlení, tras, sousedských návyků. Znal rozdíl mezi domem, který vypadá opuštěně, a domem, kde někdo jen spí. Jeho útoky působily jako kombinace trpělivosti, přípravy a schopnosti využít běžné lidské rutiny.
Neútočil jako někdo, kdo náhodně vpadne do tmy. Často své oběti sledoval, zkoumal jejich okolí, vnikal do domů předem, nechával pootevřená okna nebo si připravoval předměty, které pak použil při útoku.
To neznamená, že byl „geniální“. Přesnější je mluvit o disciplinované predátorské praxi. Jeho síla nebyla v brilanci, ale v opakování. Ve schopnosti vracet se ke stejným vzorcům, vylepšovat je, testovat reakce okolí a budovat nad oběťmi psychologickou převahu ještě dřív, než se objevil v jejich ložnici.
V roce 1979 byl z policejního sboru v Auburnu propuštěn po incidentu, při němž měl ukrást kladivo a odpuzovač psů. Ten detail působí až absurdně malý ve srovnání s tím, co mu bylo později prokázáno. Přesto je vypovídající. Muž, který v soukromí překračoval nejzákladnější hranice lidskosti, skončil v uniformě kvůli banální krádeži. Někdy systém nevidí propast, ale zakopne o kamínek.
Domy jako území, lidé jako předměty
První fáze jeho známého zločineckého vývoje je spojena s Visalií. Pachatel, kterému se říkalo ničitel domů z Visalie, vnikal do obydlí, přehraboval věci, rozhazoval spodní prádlo, bral drobnosti a nechával za sebou pocit narušené intimity.
Na první pohled to mohlo působit jako série podivných vloupání. Ve skutečnosti šlo o víc než majetkovou kriminalitu. Dům se pro něj stával jevištěm, kde mohl ukázat, že cizí bezpečí je křehké.
To je důležité pro pochopení jeho pozdějších činů. DeAngelo nezačal rovnou vraždou jako konečným cílem. Jeho chování se vyvíjelo směrem k čím dál větší kontrole.
Vloupání nebyla jen způsob, jak něco získat. Byla způsob, jak vstoupit do cizího prostoru, přemístit předměty, dotknout se soukromí a odejít s vědomím, že obyvatelé domu později najdou stopy jeho přítomnosti. V takovém chování je ponižující vzkaz: byl jsem tady, aniž byste o tom věděli, a mohl jsem udělat víc.
V roce 1975 byl zastřelen Claude Snelling, profesor z Visalie, když se snažil zabránit únosu své dospívající dcery. Tento případ byl později spojován s DeAngelem a ukazuje posun od narušování domova k přímému násilí. Když se objevila překážka, pachatel ji odstranil. Když se někdo postavil mezi něj a jeho záměr, hranice se posunula. Právě tady je vidět, jak se z nočního narušitele stává člověk, pro něhož cizí život nepředstavuje nepřekročitelnou mez.
Po přesunu pozornosti do oblasti Sacramenta se vzorec změnil, ale logika zůstala. Pachatel už nechtěl pouze ukázat, že se dostane dovnitř. Chtěl ovládnout lidi uvnitř. Vnikal do domů, svazoval oběti, přikrýval jim oči, vyhrožoval, odděloval partnery a vytvářel situace, v nichž člověk ztrácel i tu poslední iluzi kontroly nad vlastním tělem a vlastním domovem. Domov, který měl být nejbezpečnějším místem, proměnil v past.
Strach jako dlouhodobý projekt
V letech 1976 až 1978 děsil oblast východního Sacramenta muž, kterého policie znala jako násilníka z východní oblasti. Podle FBI byl spojován s desítkami znásilnění, vraždami a více než stovkou vloupání v různých částech Kalifornie. Jeho oběťmi byly ženy doma samy, ženy s dětmi i páry. Právě útoky na páry patří k nejvýraznějším psychologickým znakům jeho jednání.
U mnoha sexuálních predátorů je motivem kombinace vzrušení, moci a agrese. U DeAngela byla moc mimořádně viditelná. Nešlo jen o samotný útok. Šlo o režii celé situace. Muž svázaný v jiné části místnosti, nádobí položené na jeho zádech jako varování, že sebemenší pohyb může vyvolat násilí, žena vystavená útoku, opakované hrozby, zdánlivý klid pachatele, který si někdy bral jídlo nebo procházel domem. To všechno vytvářelo scénu absolutní bezmoci.
Takové jednání není jen fyzické násilí. Je to psychologická okupace. Pachatel obětem nebral jen bezpečí v dané noci, ale i možnost později věřit vlastnímu prostoru. Dveře, okna, zvuky v domě, noční ticho, běžná procházka po chodbě — to všechno se mohlo stát spouštěčem strachu. DeAngelo tím prodlužoval svůj vliv daleko za okamžik útoku. V hlavách přeživších zůstával i tehdy, když už byl dávno pryč.
Strach navíc nezasahoval jen přímé oběti. V Sacramentu lidé měnili návyky, kupovali psy, pořizovali zbraně, kontrolovali zámky a poslouchali zvuky za okny. Jeden pachatel dokázal přepsat každodenní rytmus celých komunit. To je další důvod, proč se jeho případ nedá redukovat na seznam trestných činů. Byl to útok na důvěru. Na představu, že když se večer zavřou dveře, svět zůstane venku.
Dvojí život bez romantické masky
Když se u sériových pachatelů mluví o dvojím životě, často to zní téměř literárně. Přes den obyčejný muž, v noci predátor. U DeAngela je ale důležité odolat pokušení udělat z toho elegantní kontrast. Dvojí život nebyl stylová maska. Byl to mechanismus přežití pachatele. Umožňoval mu být přítomen ve světě, aniž by vypadal jako hrozba.
V době části útoků byl policistou. Později pracoval jako mechanik. Byl ženatý, měl děti, žil v předměstském prostředí. Tato obyčejnost je na případu skoro nejvíc znepokojující. Ne proto, že by každý obyčejný člověk mohl být nebezpečný, ale proto, že společenská představa zla se často opírá o viditelnost. Chceme věřit, že extrémní násilí bude nějak poznat. V pohledu, v řeči, v izolaci, ve vzhledu, v podivnosti. DeAngelo ukázal, že někteří pachatelé nejsou nápadní právě proto, že se naučí fungovat v normálních rolích.
Jeho dvojí život zároveň naznačuje schopnost oddělovat části vlastní identity. To nemusí znamenat duševní poruchu ve smyslu ztráty kontaktu s realitou.
Mnohem pravděpodobnější je studenější a praktičtější mechanismus: schopnost jednat v jedné roli podle pravidel a v jiné roli pravidla zničit. Takový člověk nemusí být rozpolcený v romantickém smyslu. Může být konzistentní v něčem mnohem temnějším: v přesvědčení, že pravidla platí jen tehdy, když se mu hodí.
Když později po zatčení údajně mluvil o tom, že „Jerry“ ho k činům nutil, působilo to jako pokus přesunout odpovědnost na jakousi oddělenou část sebe sama. Jenže taková formulace nesmí zastřít základní fakt: jeho zločiny vyžadovaly přípravu, opakování, únikové strategie a dlouhodobou kontrolu. To není obraz člověka, který se jednorázově ztratil sám sobě. Je to obraz člověka, který se znovu a znovu rozhodoval vstupovat do cizího života jako vládce.
Proč nepřestal, dokud nemusel
Jedna z nejtěžších otázek zní, proč se jeho zločiny vyvíjely právě takto. Od vloupání přes znásilnění až k vraždám. U podobných pachatelů často mluvíme o eskalaci, tedy o postupném zvyšování intenzity násilí. Není to automatický proces. Ne každý pachatel přejde od jednoho typu kriminality k druhému. U DeAngela však vidíme, že samotné narušení prostoru mu časem nestačilo. Kontrola se musela stát přímější, tělesnější a ničivější.
Je možné, že vraždy byly reakcí na riziko odhalení. Je možné, že se násilí stalo součástí jeho vzrušení. Je možné, že s rostoucí sebejistotou klesal význam hranic, které ho dříve ještě brzdily. Tyto možnosti se nevylučují.
U dlouhodobých pachatelů se motivace málokdy vejde do jedné věty. Může se prolínat sexuální násilí, vztek, potřeba dominance, ponižování, pocit nadřazenosti, odpor k odmítnutí i prostá snaha nenechat svědky za sebou.
Nejpevnější psychologickou osou ale zůstává kontrola. DeAngelo nevraždil v afektu po náhlé hádce. Jeho zločiny byly napojeny na sledování, přípravu a opakované pronikání do cizího prostoru. Takový pachatel nezažívá moc jen v okamžiku fyzického útoku. Zažívá ji už při sledování domu, při představě, že ví něco, co oběť neví, při kontrole oken, při výběru chvíle, kdy ostatní spí. Násilí je vrcholem, ale předchází mu dlouhé období vnitřního vlastnictví oběti.
Právě proto byl tak děsivý. Nechoval se jako člověk, který chce pouze okamžitě ublížit. Choval se jako člověk, který si cizí strach připravuje.
Místa, která spojila až DNA
Po vraždě Briana a Katie Maggioreových v Rancho Cordova v únoru 1978 se obraz násilníka z oblasti Sacramenta změnil. Už nešlo jen o sérii sexuálních útoků a vloupání. Vraždy naznačily, že pachatel je ochoten zabíjet i mimo původní rámec útoků v domech. Následně se násilí přesouvalo a zintenzivňovalo v jižní Kalifornii.
V prosinci 1979 byli v Goletě zabiti Robert Offerman a Debra Manning. V roce 1980 následovaly vraždy Lymana a Charlene Smithových ve Ventuře, Keitha a Patrice Harringtonových v Dana Point a další oběti. V roce 1981 byli v Goletě zabiti Cheri Domingo a Gregory Sanchez. Poslední známou obětí byla osmnáctiletá Janelle Cruz, zavražděná v Irvine v roce 1986. Pak se stopa odmlčela.
To ticho bylo samo o sobě matoucí. Sérioví pachatelé nepřestávají vždy proto, že jsou dopadeni. Někdy zemřou, přestěhují se, zestárnou, onemocní, najdou jiný ventil, nebo jen vyhodnotí riziko jako příliš vysoké. U DeAngela se po roce 1986 dlouho nevědělo nic jistého. Pachatel, který dokázal vyvolat tak rozsáhlý strach, jako by zmizel z povrchu země. Ve skutečnosti nezmizel. Žil dál.
V roce 2001 pomohla DNA propojit severokalifornské a jihokalifornské zločiny. To byl zásadní moment. Příběhy s různými přezdívkami se začaly skládat do jednoho obrazu. Ale znát, že jde o stejného pachatele, ještě neznamenalo znát jeho jméno. DNA tehdy fungovala jako podpis, nikoli jako adresa. Vyšetřovatelé věděli, že hledají jednoho člověka. Nevěděli kterého.
Technologie, která dohnala minulost
Zlom přišel až v roce 2018. Vyšetřovatelé použili vyšetřovací genetickou genealogii. Laicky řečeno: DNA z místa činu nebyla porovnána jen s databází známých pachatelů, ale pomohla najít vzdálené příbuzenské vazby v genealogických datech.
Z nich se pak skládal rodokmen a vyřazovali se lidé, kteří neodpovídali věkem, místem pobytu a dalšími okolnostmi. Nakonec se kruh zúžil na Josepha Jamese DeAngela.
K potvrzení bylo potřeba získat jeho aktuální DNA. Vyšetřovatelé ho sledovali a podle pozdějších zpráv získali vzorek z odhozeného předmětu. Porovnání potvrdilo shodu s DNA z míst činu. Muž, kterému unikaly policejní technologie sedmdesátých a osmdesátých let, narazil na svět, v němž po člověku mohou promluvit i vzdálení příbuzní, kteří ho nikdy nechtěli usvědčit a možná ho ani neznali.
Tento moment přesahuje samotný případ. Dopadení DeAngela se stalo symbolem nové éry vyšetřování starých případů. Zároveň otevřelo etické otázky: kdo smí používat genetická data, k čemu lidé dávají souhlas, jak daleko sahá soukromí člověka, když jeho DNA může ukazovat i na příbuzné. U Golden State Killera veřejnost většinou cítila úlevu.
Byl dopaden člověk odpovědný za extrémní násilí. Jenže metoda, která pomohla najít jeho, se stala precedentem pro širší debatu. Spravedlnost zde přišla s nástrojem, který je mocný právě proto, že nezasahuje jen pachatele.
Soudní síň jako návrat hlasů
V červnu 2020 se DeAngelo přiznal ke třinácti vraždám prvního stupně a třinácti únosům za účelem loupeže. Současně přiznal desítky dalších neobžalovaných činů, včetně znásilnění, vloupání, omezování osobní svobody a vyhrožování.
Řada skutků už nemohla být samostatně stíhána kvůli promlčení, ale v rámci dohody byly veřejně popsány a přiznány. Tím se soud nestal jen procedurou potrestání. Stal se i místem, kde se po letech znovu vyslovila jména a příběhy lidí, kterým pachatel kdysi vzal hlas.
V srpnu 2020 promluvily přeživší oběti a rodiny zavražděných. Pro DeAngela to byl jiný druh konfrontace než policejní výslech. Celé roky ovládal situace tak, aby ostatní mlčeli, báli se a poslouchali. V soudní síni se role obrátila. On seděl před nimi a poslouchal. Přeživší a pozůstalí mluvili o strachu, traumatu, zničených rodinách, o životě, který se po jedné noci nikdy nevrátil do původní podoby.
Dne 21. srpna 2020 byl Joseph James DeAngelo odsouzen k jedenácti po sobě jdoucím doživotním trestům bez možnosti podmínečného propuštění, k dalšímu doživotnímu trestu za únosy a k osmi letům navíc za zbraňové okolnosti. Prakticky to znamená, že z vězení už nikdy nevyjde. Bylo mu čtyřiasedmdesát let.
Na konci se omluvil. Krátce, stroze, bez vysvětlení, které by mohlo zacelit desetiletí strachu. Taková omluva má vždy omezenou hodnotu. Může být právním závěrem, osobním gestem, taktickým zbytkem nebo posledním pokusem vypadat jako člověk, který pochopil. Ale u pachatele, jehož zločiny stály na dlouhodobém ponižování a kontrole, je těžké přijmout poslední slova jako klíč k jeho nitru. Činy mluvily příliš dlouho.
Co se odehrávalo v jeho hlavě
U DeAngela nemáme jednoduchou diagnózu, která by všechno vysvětlila. A bylo by nebezpečné ji předstírat. Psychologicky však lze z jeho chování vyčíst několik stabilních rysů. Především silnou potřebu dominance. Jeho útoky nebyly chaotické, ale uspořádané kolem podřízení oběti. Kontrola prostoru, těla, hlasu, pohybu a informací byla důležitější než rychlost.
Druhým prvkem byla schopnost dlouhodobého plánování. Pachatel, který opakovaně sleduje domy, připravuje vstupy, volí čas a uniká, nejedná jen pod tlakem náhlého impulzu. Impulz mohl hrát roli, ale byl zasazen do struktury. To je podstatné i pro otázku odpovědnosti. DeAngelo věděl, že dělá něco zakázaného. Právě proto se maskoval, vyhýbal odhalení, utíkal a využíval znalosti policejní práce.
Třetím prvkem byla dehumanizace, tedy odlidštění obětí. Aby mohl člověk opakovaně pronikat do domovů, svazovat lidi, znásilňovat, vraždit a pak se vracet do běžného života, musí v sobě potlačit základní uznání druhého člověka jako stejně skutečné bytosti. Oběti pro něj nebyly plnohodnotní lidé se strachem, budoucností a rodinami. Byly součástí scénáře, v němž on rozhodoval.
A čtvrtým prvkem byla zřejmě touha po pokračujícím vlivu. Výhrůžné telefonáty, návraty ke strachu, možné tauntingové chování, tedy vysmívavé nebo zastrašující kontaktování obětí a policie, ukazují, že samotný útok nemusel být konec. Pachatel chtěl vědět, že strach trvá. Chtěl být přítomen i nepřítomný. To je psychologicky mimořádně důležité: násilí pro něj nebylo jen okamžikem uspokojení, ale způsobem, jak zůstat v cizím životě jako neviditelná moc.
Proč číslo 100 patří právě jemu
Golden State Killer není případ zajímavý jen rozsahem. Je to případ, který shrnuje mnoho témat, k nimž se true crime při poctivém zpracování stále vrací. Masku normálnosti. Selhání našich představ o tom, jak vypadá nebezpečný člověk. Psychologii kontroly. Vliv strachu na celé komunity. Dlouhý život obětí po činu. A nakonec i otázku, jak nové technologie mění starou spravedlnost.
Joseph James DeAngelo nebyl démon mimo lidský svět. Byl člověk uvnitř lidského světa. Pracoval, bydlel, stárnul, nakupoval, mluvil se sousedy, měl rodinu a minulost v uniformě. Právě proto je jeho případ tak zneklidňující.
Kdyby působil jako ztělesněné zlo, bylo by jednodušší ho odmítnout jako výjimku. Jenže on ukazuje něco horšího: že zlo někdy nepotřebuje výjimečnou tvář. Stačí mu disciplína, příležitost, schopnost lhát a přesvědčení, že cizí životy jsou jen prostor, do kterého lze vstoupit.
Jeho dopadení přineslo obětem a rodinám pozdní, neúplnou spravedlnost. Nevrátilo roky, mrtvé ani pocit bezpečí. Ale ukázalo, že minulost nemusí zůstat uzavřená jen proto, že pachatel zestárl. DeAngelo unikal světu, který měl papírové spisy, telefonní linky a omezené forenzní možnosti. Dohnal ho svět, v němž se biologická stopa dokáže po desetiletích spojit s rodokmenem a jménem.
To však není vítězství bez stínu. Případ Golden State Killera připomíná, že spravedlnost někdy přichází příliš pozdě na to, aby byla útěchou. Přesto má význam. Ne proto, že by trest dokázal vyrovnat utrpení, ale proto, že pachatelova anonymita byla součástí jeho moci. Jakmile dostal jméno, část té moci skončila.
Nakonec zůstává nejtemnější poznání: DeAngelo nepotřeboval, aby ho lidé obdivovali, báli se jeho tváře nebo znali jeho legendu. Stačilo mu, že po něm zamykali dveře, poslouchali kroky za oknem a učili se nedůvěřovat vlastnímu domovu. V tom byla jeho skutečná stopa. Ne v přezdívce Golden State Killer, ale v tisících malých změn, které vnesl do života lidí, kteří se nikdy neměli stát součástí jeho příběhu.
Zdroje: FBI [1], FBI History Timeline [2], Contra Costa County District Attorney / Plea [3], Contra Costa County District Attorney / Sentencing [4], Tulare County District Attorney [5], ABC News [6], ABC7 San Francisco [7], foto x.com Sacramento Sheriff @sacsheriff
