Ukázalo se, že hledal úlevu pro sebe – od vyčerpání, frustrace a pocitu bezmoci. Co vede člověka v tak citlivé roli k tak zvrácené zradě důvěry a jak je možné, že mu tiché vraždy procházely tak dlouho?
Muž, který měl... a také chtěl pomáhat
Roger Andermatt se narodil roku 1969 v Küssnachtu. Na první pohled to byl společenský a přátelský muž. V mládí působil jako DJ, miloval hudbu i lidi. Později se rozhodl pro práci pečovatele v domovech pro seniory – chtěl dělat něco smysluplného, něco, co dá jeho životu hloubku.
Zpočátku byl v práci oblíbený. Byl trpělivý, vstřícný a uměl navázat kontakt se starými lidmi. Jenže po letech v náročném prostředí začal cítit vyčerpání. Stával se čím dál tím víc uzavřenějším, ztrácel schopnost zvládat utrpení, které denně vídal. V jeho mysli se pomalu začala rodit myšlenka, že možná by mohl být tím, kdo utrpení ukončí.
Šest let tichého vraždění
První vraždy spáchal kolem roku 1995. Oběťmi byli staří a nemocní pacienti v několika pečovatelských domech v Lucernu a okolí.
Andermatt používal různé metody – udušení plastovým sáčkem, ručníkem nebo polštářem, případně předávkování sedativy. Vraždy své činy maskoval jako přirozená úmrtí, což ve světě geriatrické péče není neobvyklé.
V průběhu šesti let zemřely desítky lidí, aniž by to vzbudilo pozornost. Smrt byla v těchto zařízeních běžnou součástí života. Nikdo si nevšiml, že za ní často stojí jeden a tentýž člověk.
Když byl později zatčen, přiznal se k 27 zabitím. Soud však prokázal 22 obětí, čímž se Andermatt stal největším sériovým vrahem v moderní historii Švýcarska.
Zvrácený soucit: psychologický profil Rogera Andermatta
Psychologové označují podobné pachatele jako „andělské vrahy“ (angels of mercy). Jde o zdravotníky, kteří zabíjejí své pacienty pod záminkou soucitu, ale ve skutečnosti jde o kombinaci pocitu moci, vyhoření a narušené empatie.
Andermatt nebyl sadista v klasickém smyslu. Nepociťoval rozkoš ze smrti, spíše touhu po klidu a kontrole. V jeho hlavě se spojily tři nebezpečné prvky:
Syndrom vyhoření (burnout) – dlouhodobé vystavení utrpení vedlo ke ztrátě citlivosti a emoční otupělosti.
Komplex spasitele – přesvědčení, že on jediný ví, co je pro pacienta nejlepší.
Pocit božské moci – rozhodování o životě a smrti mu dávalo iluzi významu, kterou postrádal.
Podle soudních znalců šlo o patologickou formu empatie – soucit bez hranic, který se proměnil ve smrtící nástroj.
Systém, který dlouho neviděl pravdu
Jak mohl pečovatel zabíjet šest let, aniž by si toho někdo všiml? Odpověď leží v kombinaci důvěry a strachu.
Ve švýcarských pečovatelských domech 90. let panovala vysoká důvěra ve zdravotní personál. Úmrtí starších pacientů byla častá, pitvy se prováděly zřídka. A Andermatt působil jako vzorný zaměstnanec – spolehlivý, oddaný, vždy ochotný převzít směnu navíc.
Některé kolegyně si však všimly zvláštního vzorce: když měl Andermatt službu, úmrtnost rostla. Nikdo ale nechtěl vyslovit obvinění proti člověku, který byl považován za empatického profesionála. Psychologové tomu říkají „efekt bílého pláště“ – slepá víra v autoritu zdravotníka.
Roku 2001 se vedení jednoho z domovů rozhodlo nahlásit podezřelý počet úmrtí policii. Vyšetřovatelé zjistili, že všichni zemřelí byli v péči stejného člověka.
Andermatt se nakonec přiznal k desítkám usmrcení, později své přiznání rozšířil.
V lednu 2005 ho soud v Lucernu uznal vinným a odsoudil k doživotnímu vězení. V únoru 2006 odvolací soud rozsudek potvrdil a specifikoval právní kvalifikaci: 7 vražd a 15 úmyslných zabití – dohromady 22 obětí.
Při výslechu řekl větu, která se stala symbolem jeho vnitřní racionalizace: „Nemohl jsem už poslouchat to lapání po dechu.“
Co se děje v hlavě „anděla smrti“
Andermatt je učebnicovým příkladem fenoménu zvaného morální disociace.
Ve své hlavě nebyl vrahem, ale „pomocníkem“. Vnímal své činy jako projev dobra – a právě to je psychologicky nejnebezpečnější forma zla: ta, která se považuje za milosrdenství.
U zdravotníků se často objevuje jev označovaný jako compassion fatigue – únava ze soucitu. Dlouhodobý kontakt se smrtí a utrpením může přetížit psychiku natolik, že člověk ztratí schopnost zdravé empatie.
Andermatt se v takovém stavu stal „pánem ticha“ – jeho vraždy byly pro něj způsobem, jak umlčet bolest, kterou nedokázal unést.
Kdo hlídá ty, kteří pečují?
Případ Rogera Andermatta vyvolal ve Švýcarsku rozsáhlou debatu o odpovědnosti zdravotnického personálu a potřebě psychologické podpory pro pečovatele.
Z odborného pohledu šlo o systémové selhání – chyběla pravidelná supervize, kontrola úmrtí i prevence syndromu vyhoření.
Andermattův příběh připomíná, že i lidé, kteří pomáhají, potřebují ochranu. Protože nechráněná empatie se může snadno proměnit v destrukci.
Roger Andermatt nebyl démon, který se narodil pro zlo. Byl to člověk, který se zlomil pod tíhou bolesti, s níž žil den za dnem. Jenže místo toho, aby požádal o pomoc, rozhodl se být tím, kdo určuje, kdy bolest skončí.
Jeho příběh není jen o smrti – je o hranicích lidské psychiky, o moci a o tom, jak snadno se může soucit proměnit v nástroj zkázy.
Použité zdroje: The Guartdian, Blick.ch, RTS.ch, Wikipedia