Když policie nakonec dopadla Anatolije Onoprienka, začalo být jasné, že postsovětský chaos nevytvořil jen ekonomickou katastrofu. Vytvořil i prostor, ve kterém mohl vyrůst člověk téměř úplně odpojený od lidskosti.
Dětství bez bezpečí
Když se později psychologové snažili pochopit Anatoliyje Onoprienka, často se vraceli k jedné věci: k naprosté absenci stabilního citového zázemí.
Narodil se v roce 1959 na Ukrajině, tehdy ještě součásti Sovětského svazu. Jeho matka zemřela poměrně brzy a otec se o děti nedokázal postarat. Anatolij a jeho sourozenci skončili v internátních zařízeních a dětských domovech, kde vyrůstali v prostředí tvrdé disciplíny, emočního chladu a neustálého pocitu opuštěnosti.
Právě podobné prostředí bývá pro vývoj dítěte mimořádně nebezpečné. Ne proto, že by automaticky vytvářelo vrahy, ale protože dítě bez stabilní vazby často nikdy plně nerozvine pocit důvěry vůči ostatním lidem. Pokud se člověk už velmi brzy naučí, že blízkost je nejistá a vztahy jsou dočasné, může postupně začít vnímat ostatní spíš jako objekty než jako skutečné lidské bytosti.
U Onoprienka se navíc objevoval dlouhodobý pocit odmítnutí. Později opakovaně tvrdil, že se celý život cítil odstrčený a nepotřebný. Některé jeho výroky působily skoro jako směs grandiozity a hluboké sebelítosti — jako by zároveň nenáviděl svět a zároveň od něj zoufale chtěl uznání.
To je kombinace, která se u některých násilných pachatelů objevuje velmi často.
Muž bez pevného místa
V dospělosti Onoprienko dlouho nepůsobil jako člověk, který by směřoval k masovým vraždám. Pracoval jako námořník, cestoval a nějakou dobu fungoval relativně normálně. Jenže pod povrchem se stále častěji objevovala izolace, nestabilita a neschopnost vytvářet dlouhodobé vztahy.
Lidé, kteří ho znali, ho často popisovali jako uzavřeného a emočně podivného člověka. Nepůsobil charismaticky ani dominantně. Naopak. V mnoha situacích připomínal člověka, který se světem spíš proplouvá bez pevného směru.
A právě to je na něm psychologicky znepokojivé.
Někteří sérioví vrazi mají silnou osobnost, potřebu manipulace nebo sadistické potěšení z kontroly. U Onoprienka vzniká mnohem chladnější pocit. Jako by se jeho vnitřní svět postupně vyprazdňoval. Jako by v něm slábla schopnost prožívat vztahy, vinu nebo skutečnou lidskou blízkost.
Právě proto později působil skoro mechanicky.
Ne jako člověk ovládaný vášní.
Ale jako někdo, kdo se postupně proměnil v destruktivní sílu bez jasného emocionálního středu.
Devadesátá léta a země, která ztratila kontrolu
Když se rozpadl Sovětský svaz, mnoho částí bývalého východního bloku se ocitlo v hlubokém chaosu. Ekonomika kolabovala, kriminalita prudce rostla a policie často fungovala pomalu a neefektivně. Na Ukrajině devadesátých let vzniklo prostředí, ve kterém lidé začínali ztrácet pocit bezpečí téměř ve všech oblastech života.
A právě v této atmosféře začal Onoprienko vraždit.
Jeho první známé útoky byly spojené hlavně s loupežemi. Jenže velmi rychle začalo být jasné, že nejde o běžného zločince. Onoprienko totiž nezabíjel jen kvůli penězům.
Zabíjel celé rodiny.
Muže.
Ženy.
Děti.
Často v noci vnikl do domu, zastřelil obyvatele a následně místo zapálil. Některé oběti zemřely ještě předtím, než vůbec pochopily, co se děje. Jiné byly popraveny systematicky a bez jakéhokoliv náznaku emocí.
Právě to začalo vyšetřovatele děsit nejvíc.
Nešlo jen o brutalitu. Šlo o úplnou absenci hranic.
V mnoha případech neexistoval praktický důvod zabíjet děti nebo všechny členy domácnosti. Jenže Onoprienko působil, jako by po sobě potřeboval zanechat úplné vyhlazení prostoru, do kterého vstoupil. Jako by mu samotná existence svědků byla nesnesitelná.
Některé jeho útoky připomínaly spíš mazání lidské přítomnosti než klasickou vraždu.
Terminátor z Ukrajiny
Jak počet obětí rostl, začala média používat přezdívku „Terminátor“. A nebylo to jen kvůli množství mrtvých.
Lidé měli pocit, že pachatel není normální člověk.
Případy byly rozeseté po různých oblastech, policie dlouho nedokázala najít jasný vzorec a atmosféra v zemi houstla. V některých regionech začali lidé zamykat domy mnohem dřív než dříve. Objevovaly se fámy, panika i pocit, že kdokoliv může být další obětí.
To je důležitá součást podobných případů. Sériový vrah nezabíjí jen jednotlivce. Postupně začne měnit psychologii celé společnosti.
A Onoprienko to dokázal mimořádně silně.
Jeho útoky působily téměř náhodně. Nebylo snadné vysvětlit, proč přežila jedna rodina a jiná ne. V očích veřejnosti tak vznikal obraz téměř neviditelné hrozby, která se může objevit kdekoliv.
Právě tehdy se kolem něj začala vytvářet aura nelidskosti.
Jenže psychologicky bývá podobné vnímání zrádné. Pokud pachatele označíme za „monstrum“, často přestaneme hledat, jak vlastně vznikl. A právě to je u Onoprienka důležité.
On se nenarodil jako mytická bytost bez emocí.
Postupně se jí stal.
Muž, který tvrdil, že zabíjel „na příkaz“
Když byl nakonec v roce 1996 dopaden, začal Onoprienko poskytovat zvláštní a často znepokojivé výpovědi. Tvrdil například, že vraždil na základě hlasů nebo vyššího příkazu. Některé jeho výroky působily jako známky psychózy, jiné spíš jako pokusy vysvětlit vlastní činy způsobem, který by ho částečně zbavil odpovědnosti.
Psychiatři se přeli o tom, nakolik byl skutečně psychicky nemocný a nakolik šlo o člověka s těžkou antisociální poruchou osobnosti. Právě tato nejasnost je pro podobné případy typická. Veřejnost často hledá jednoduchou odpověď — buď „šílenec“, nebo „čisté zlo“. Realita bývá mnohem komplikovanější.
U Onoprienka vzniká dojem člověka, který postupně ztratil schopnost normálně prožívat vztah k ostatním lidem. Jeho oběti nepůsobí v jeho výpovědích jako konkrétní osoby. Jsou téměř anonymní. Zaměnitelné.
A právě to bývá psychologicky nejděsivější.
Ne nenávist.
Ale prázdnota.
Muž, který po sobě zanechal desítky mrtvých
Když policie Anatolije Onoprienka v roce 1996 dopadla, začalo postupně vycházet najevo, jak rozsáhlá série vražd za ním pravděpodobně stojí. Během výslechů se přiznal k desítkám útoků a vyšetřovatelé ho nakonec spojili s 52 vraždami, které spáchal převážně v první polovině devadesátých let.
Mezi oběťmi byli muži, ženy i děti.
Právě vraždy celých rodin udělaly z jeho případu jeden z nejděsivějších zločinů postsovětské Ukrajiny. V některých domech po jeho útocích nezůstal naživu vůbec nikdo. Onoprienko často zabíjel střelnou zbraní a následně domy zapaloval, aby zahladil stopy i samotnou přítomnost lidí, které připravil o život.
Vyšetřovatelé i psychologové byli během procesu opakovaně konfrontováni s otázkou, zda šlo o člověka těžce psychicky nemocného, nebo o pachatele s extrémně rozvinutou antisociální poruchou osobnosti. Soud nakonec rozhodl, že je trestně odpovědný.
V roce 1999 byl odsouzen k trestu smrti.
Jenže krátce poté Ukrajina trest smrti zrušila a jeho rozsudek byl změněn na doživotní vězení. Zbytek života strávil v přísně střežené věznici, kde postupně mizel z veřejného prostoru stejně chladně, jako do něj kdysi vstoupil.
Zemřel v roce 2013 ve věku 54 let na srdeční selhání.
Po sobě nezanechal jen desítky mrtvých.
Zanechal i jednu z nejtemnějších připomínek toho, jak hluboko se může člověk odpojit od ostatních lidí — a jak dlouho si toho okolní svět nemusí všimnout.
Největší hrůza nebyla v krvi, ale v chladu
Když lidé slyší o Anatoliji Onoprienkovi, často je šokuje počet obětí nebo vraždy dětí. Jenže skutečná síla toho případu leží jinde.
V emočním chladu.
V pocitu, že pachatel postupně přestal vnímat ostatní lidi jako bytosti se stejným právem na existenci. Jako by mezi ním a zbytkem světa zmizela základní lidská vazba.
A možná právě proto jeho případ dodnes působí tak zlověstně.
Ne proto, že by byl nejbrutálnějším vrahem své doby.
Ale protože připomíná, jak nebezpečný může být člověk, který už necítí téměř nic — ani vůči ostatním, ani vůči sobě samému.
