Dům, který vypadal jako splněný americký sen
Když lidé v Indianě popisovali Herb Baumeister, často začínali stejnými větami. Působil trochu zvláštně. Občas byl nepříjemný. Někdy výbušný. Ale zároveň to byl muž, který měl rodinu, podnikání a velký dům na rozlehlém pozemku. Nepřipomínal člověka, jehož jméno jednou spojí média s desítkami lidských ostatků.
Mnoho sériových vrahů si vytváří masku normálnosti. Jenže u Baumeistera nepůsobí jako vědomá herecká role. Spíš jako zoufalá snaha udržet pohromadě dvě části života, které spolu nikdy nedokázaly existovat v klidu.
Na jedné straně stál svět amerického předměstí. Rodinné večeře. Děti. Stabilita. Fotografie spokojené rodiny. Na druhé noční bary, tajné kontakty, izolace, sexuální frustrace a stále silnější potřeba kontroly.
A mezi těmito dvěma světy stál muž, který se postupně rozpadal.
Už jako dítě působil jinak
Herbert Richard Baumeister se narodil v roce 1947 v Indianapolis do relativně stabilní rodiny střední třídy. Na první pohled nešlo o klasický příběh těžce traumatizovaného dítěte, jaký se objevuje u mnoha jiných vrahů. Jeho otec byl lékař anesteziolog a rodina nepůsobila chaoticky ani sociálně rozvráceně.
Jenže už v dětství se kolem Herba objevovaly zvláštní momenty.
Spolužáci ho popisovali jako podivínského a sociálně neobratného chlapce. Měl problém navazovat vztahy, choval se nevyzpytatelně a často působil dojmem člověka, který nerozumí běžným sociálním hranicím. Objevovaly se bizarní incidenty — například situace, kdy na školu přinesl mrtvého havrana a položil ho učiteli na stůl.
Podobné momenty samy o sobě z nikoho nedělají vraha. Jsou ale důležité v širším psychologickém obrazu. U Baumeistera se už velmi brzy objevoval pocit odtržení od ostatních lidí. Nepůsobil jako dítě, které přirozeně zapadá do kolektivu nebo intuitivně chápe sociální svět kolem sebe.
Později začal experimentovat s drogami a jeho chování bylo stále nevyrovnanější. Rodina ho poslala na psychiatrické vyšetření, kde lékaři naznačovali možné známky vážnější poruchy osobnosti. Žádná jasná diagnóza ale nikdy situaci nevysvětlila.
A právě to je pro podobné případy typické. Ve skutečném životě často neexistuje jedna jednoduchá odpověď. Neexistuje jediný okamžik, kdy se „normální člověk“ promění v monstrum. Mnohem častěji jde o dlouhé hromadění izolace, frustrace, potlačovaných impulzů a nezvládnutých emocí.
Muž, který chtěl působit normálně
V dospělosti se Baumeister dlouho snažil zapadnout do obrazu běžného amerického života. Oženil se, měl děti a postupně vybudoval síť obchodů se zbožím z druhé ruky nazvanou Sav-A-Lot. Nějakou dobu působil jako úspěšný podnikatel a jeho rodina se přestěhovala do velkého domu známého jako Fox Hollow Farm.
Zvenčí vypadal život Baumeisterových téměř idylicky.
Jenže pod povrchem začínalo být stále zřetelnější, že Herb není stabilní člověk. Zaměstnanci si stěžovali na jeho podivné chování, výbuchy vzteku i zvláštní fascinaci kontrolou. Někdy působil charismaticky, jindy téměř děsivě odtažitě.
A zároveň začal stále častěji mizet v nočním životě Indianapolis.
Právě tam se podle pozdějších vyšetřování začal pohybovat mezi mladými muži v gay barech. V konzervativní Americe osmdesátých let byla homosexualita v mnoha komunitách stále spojena se stigmatem, tajnostmi a dvojím životem. A u Baumeistera vzniká silný dojem, že svou identitu nikdy nedokázal přijmout ani pochopit.
To samozřejmě nevede automaticky k násilí. Důležité ale je, že u některých psychicky nestabilních osobností může dlouhodobé potlačování identity vytvářet extrémní vnitřní napětí. Zvlášť pokud se spojí s potřebou dominance, kontrolou a emoční prázdnotou.
Právě tady se podle mnoha kriminalistů začal rodit jeho druhý život.
Muži, kteří mizeli beze stopy
Na začátku devadesátých let začali v oblasti Indianapolis mizet mladí muži. Část z nich byla naposledy spatřena v gay barech nebo nočních podnicích. Některé případy policie dlouho nevnímala jako související. V té době navíc podobná zmizení často nevyvolávala tak intenzivní pozornost jako dnes — zvlášť pokud šlo o muže z okraje společnosti nebo návštěvníky noční scény.
Jenže počet zmizelých postupně rostl.
Vyšetřovatelé začali narážet na svědectví mužů, kteří popisovali zvláštní setkání s podivným bohatým mužem z předměstí. Někteří tvrdili, že je zval domů, pil s nimi alkohol a následně se choval čím dál agresivněji. Objevovaly se výpovědi o škrcení během sexuálních praktik i o náhlých změnách nálad.
Jednomu z mužů se podařilo uniknout a později poskytl policii zásadní informace.
Stopy postupně vedly právě k Baumeisterovi.
Fox Hollow Farm
Když policie konečně získala možnost prohledat pozemek Fox Hollow Farm, začal se rozpadat obraz spořádaného života definitivně.
Na pozemku byly nalezeny lidské ostatky.
A potom další.
A další.
Vyšetřování odhalilo tisíce kosterních fragmentů rozesetých po rozsáhlém areálu kolem domu. Přesný počet obětí se nikdy nepodařilo určit. Nejčastěji se uvádí, že Baumeister mohl zavraždit nejméně deset až dvacet mužů, někteří vyšetřovatelé ale připouštěli i vyšší čísla.
Děsivé na celém případu není jen množství ostatků. Je to hlavně kontrast prostředí.
Zatímco děti si hrály kolem domu a rodina žila zdánlivě normální život, jen několik metrů od nich ležely lidské kosti.
To je moment, kdy se případ Herba Baumeistera mění z kriminálního příběhu v něco mnohem nepříjemnějšího. Člověk si začne klást otázku, jak hluboce dokáže být násilí oddělené od běžného života. Jak dlouho může někdo fungovat jako rodič, manžel a podnikatel — a zároveň vést tajný svět smrti.
Útěk bez vysvětlení
Když se vyšetřování začalo přibližovat přímo k němu, Baumeister utekl do Kanady.
Tam v roce 1996 spáchal sebevraždu.
Po sobě zanechal krátký dopis, ve kterém se prakticky nevěnoval vraždám ani obětem. Psalo se v něm hlavně o osobních problémech, rozpadu manželství a finančních potížích.
Právě to působí dodnes téměř absurdně.
Muž spojovaný s jedním z největších případů sériových vražd v Indianě neodešel ze světa dramatickým přiznáním ani pokusem vysvětlit vlastní činy. Nezanechal jasnou zpověď. Neobjasnil počet obětí. Neodpověděl na otázky rodin zmizelých mužů.
Jen zmizel.
A tím celý případ ještě znepokojivěji uzavřel.
Nejděsivější nebyla brutalita, ale obyčejnost
Ve true crime často existuje tendence hledat „monstra“. Lidi, kteří působí od první chvíle děsivě. Jenže Herb Baumeister je mnohem nepříjemnější typ pachatele.
Působil obyčejně.
A právě to bývá pro veřejnost psychologicky nejtěžší přijmout.
Jeho případ ukazuje, že některé nejtemnější životy nevznikají v úplné izolaci od společnosti. Naopak. Někdy existují přímo uprostřed běžného světa — vedle rodinných domů, dětských pokojů a každodenní rutiny.
Baumeister nevytvářel dvě identity jen navenek. V mnoha ohledech působí, jako by sám nedokázal spojit vlastní život do jednoho celku. Jako by vedle sebe existoval muž, který chtěl být součástí normální společnosti, a jiný muž, který cítil potřebu absolutní kontroly, dominance a tajného světa mimo jakákoliv pravidla.
A možná právě proto jeho případ dodnes působí tak zlověstně.
Ne proto, že by byl nejbrutálnějším vrahem své doby.
Ale proto, že vypadal jako někdo, koho by lidé bez váhání pozvali na rodinnou oslavu.
