Mezi koncem roku 1957 a lednem 1958 zavraždil jedenáct lidí v Nebrasce a Wyomingu, zatímco po jeho boku stála čtrnáctiletá Caril Ann Fugate — dívka, jejíž role v případu dodnes vyvolává otázky, pochybnosti i spory.
Chlapec, který si spletl vzdor s právem ničit
Amerika padesátých let milovala obraz mladého rebela. Kožená bunda, neklidný pohled, rychlé auto, cigareta v koutku úst a přesvědčení, že svět dospělých je pokrytecký, malý a dusivý. Ve filmech měl takový mladík často tvář Jamese Deana. Byl zranitelný, osamělý, nepochopený. Nebezpečný jen natolik, aby se na něj dalo dívat s fascinací.
Charles Starkweather si z tohoto obrazu vzal všechno, co se mu hodilo, a odhodil to, co by jej drželo v lidských mezích. Nevytvořil ze sebe skutečného rebela, ale karikaturu uraženého muže, který si vlastní bezmoc začal kompenzovat násilím. V jeho příběhu není romantika otevřených silnic ani tragika citlivého outsidera, kterému svět nerozuměl. Je v něm spíš mrazivé varování, že póza se může stát nebezpečnou, když se spojí s prázdnotou, vztekem a potřebou dokázat si vlastní význam.
Starkweather se narodil 24. listopadu 1938 v Lincolnu v Nebrasce. Vyrůstal v chudších poměrech a podle pozdějších popisů byl dítětem, které se ve škole necítilo dobře. Měl potíže s učením, špatně viděl, trpěl vadou řeči a stal se terčem posměchu.
To samo z nikoho vraha nedělá. Miliony lidí projdou ponižováním, chudobou nebo pocitem vyřazenosti, aniž by se obrátily proti světu s puškou v ruce. U Starkweathera je ale důležité sledovat, jak se z pocitu ponížení stal materiál pro identitu. Nezpracoval ho jako bolest, ale jako křivdu. A křivda, když se dlouho živí a nikdy nepřijme odpovědnost, se může změnit v přesvědčení, že ostatní něco dluží.
James Dean bez kamery a bez hranic
Starkweather obdivoval Jamese Deana, zejména jeho obraz mladého muže stojícího proti světu. Jenže mezi filmovou melancholií a skutečným násilím je hranice, kterou Starkweather překročil s děsivou samozřejmostí. Deanův rebel byl v americké kultuře symbolem neklidu jedné generace. Starkweather z něj udělal masku. Schoval za ni vlastní malost, neschopnost zvládat odmítnutí i potřebu působit silněji, než se cítil.
Pracoval v nízko placených zaměstnáních, mimo jiné jako popelář, a nedokázal si vytvořit stabilní pocit hodnoty. Vztah se čtrnáctiletou Caril Ann Fugate pro něj měl zjevně mimořádný význam. Byla mnohem mladší, zranitelnější a ve světě dospívání snadněji ovlivnitelná. Starkweather se před ní mohl stylizovat do role někoho výjimečného, nebezpečného a neprávem přehlíženého. Právě zde se ukazuje jeden z klíčových psychologických motivů případu: nešlo jen o vztek na svět, ale také o potřebu být konečně v něčích očích velký.
Vztah Starkweathera a Fugate bývá dodnes interpretován různě. Soud ji viděl jako spolupachatelku. Ona sama tvrdila, že byla rukojmí a že se ho bála. Faktem je, že jí bylo čtrnáct let, tedy věk, kdy je hranice mezi vzdorem, závislostí, strachem a fascinací extrémně křehká.
Faktem také je, že byla odsouzena k doživotnímu trestu a z vězení byla propuštěna v roce 1976. Právě její role patří k nejsložitějším částem celého případu, protože Starkweather ji střídavě spojoval se svými činy, zatímco ona opakovaně trvala na tom, že nad situací neměla kontrolu.
Oficiální nebraské historické materiály uvádějí, že Starkweather byl odsouzen za vraždu Roberta Jensena, zatímco Fugate dostala doživotí jako jeho spolupachatelka, ačkoli tvrdila, že během vražedného týdne byla jeho rukojmí.
První mrtvý: okamžik, kdy fantazie dostala krev
První vražda přišla ještě před hlavní lednovou sérií. Na přelomu listopadu a prosince 1957 Starkweather zabil Roberta Colverta, obsluhu čerpací stanice v Lincolnu. Podle dobových a pozdějších shrnutí jej unesl, odvezl na odlehlé místo a zastřelil. Tato vražda je v příběhu zásadní, protože ukazuje, že lednový výbuch násilí nebyl úplně bez předchozího činu.
Starkweather už jednou překročil hranici, za níž se člověk nemůže vrátit do původní představy o sobě. Jakmile pachatel zjistí, že dokázal zabít a přežít sám se sebou, může se další násilí stát dostupnější. Ne nutně snadné, ale představitelné.
U některých pachatelů první vražda funguje jako psychický šok, který je paralyzuje. U jiných se stává potvrzením. Starkweather patřil spíše do druhé skupiny. Nezastavil se. Nepřihlásil se. Nezhroutil se způsobem, který by jej vytrhl z jeho vlastní role. Násilí se pro něj nestalo koncem, ale začátkem dalšího posunu. To je důležité i pro pochopení jeho mentality. Nebyl to člověk, který by pouze jednou zpanikařil a pak se snažil uniknout následkům. Byl to mladý muž, jehož agresivní fantazie našla cestu do reality a začala se opakovat.
Psychologicky zde vidíme přerod z uraženého outsidera v pachatele, který si přisvojuje moc nad životem jiných. Tím se jeho vnitřní příběh mění. Už nemusí být jen ten, komu se smáli. Může být ten, koho se bojí. Pro člověka s hluboce narušeným vztahem k vlastní hodnotě může být strach druhých falešnou náhražkou respektu. A právě tato záměna patří k nejnebezpečnějším částem Starkweatherova případu.
Dům Fugateových a začátek vražedného týdne
Hlavní série začala 21. ledna 1958 v domě rodiny Fugateových. Starkweather tam zavraždil Marion Bartlett, nevlastního otce Caril, její matku Veldu Bartlett a dvouletou Betty Jean Bartlett. Podle historických materiálů souvisejících s jeho procesem šlo o první vraždy lednové série, která pak pokračovala napříč Nebraskou a skončila až ve Wyomingu.
Tady se případ stává mimořádně temným i kvůli otázce Caril Ann Fugate. Ona později tvrdila, že po příchodu domů našla Starkweathera uvnitř a že jí řekl, že její rodinu drží jako rukojmí jiní lidé. Podle této verze nevěděla, že jsou její matka, nevlastní otec a malá sestra mrtví. Obžaloba a soud však její tvrzení nepřijaly. Právě v tomto bodě se z případu stalo něco víc než jen vyprávění o jednom vrahovi. Stal se z něj spor o to, zda byla čtrnáctiletá dívka spoluúčastnicí, zmanipulovanou partnerkou, paralyzovanou obětí, nebo něčím mezi tím.
Je potřeba zacházet s touto otázkou opatrně. Není poctivé ji zpětně vyřešit jednou větou. Víme, že byla odsouzena. Víme, že tvrdila, že byla rukojmí. Víme také, že její věk, vztahová závislost a extrémní situace vytvářejí prostor pro složitější interpretaci, než jakou často nabízela dobová média. Fugate nebyla dospělá Bonnie Parker. Byla dítětem v těle dospívající dívky, vedle níž stál devatenáctiletý vrah, který už zabíjel a který měl zjevnou potřebu kontrolovat příběh kolem sebe.
Cesta, na níž nevznikla legenda, ale řada hrobů
Po vraždách v domě Fugateových následovala série dalších útoků. Starkweather zabil Augusta Meyera, staršího rodinného známého, poté sedmnáctiletého Roberta Jensena a šestnáctiletou Carol King. Právě za vraždu Roberta Jensena byl později souzen a odsouzen k smrti. Následovaly vraždy v domě bohatého průmyslníka Chestera Lauer Warda, jeho manželky Clary Ward a jejich služebné Lillian Fencl. Poslední obětí byl Merle Collison, obchodní cestující zabitý ve Wyomingu. Celkem Starkweather zavraždil jedenáct lidí; deset z nich zemřelo během lednové série mezi 21. a 29. lednem 1958.
Je důležité tyto oběti nejmenovat jen jako body na trase. Robert Colvert, Marion Bartlett, Velda Bartlett, Betty Jean Bartlett, August Meyer, Robert Jensen, Carol King, Lillian Fencl, Clara Ward, Chester Lauer Ward a Merle Collison nebyli kulisami v příběhu o nebezpečném mladíkovi. Byli to lidé, jejichž životy Starkweather ukončil, protože je v dané chvíli vnímal jako překážku, svědky, symboly světa, který nenáviděl, nebo prostě objekty, nad nimiž mohl projevit moc.
Právě zde se rozpadá jakákoli romantická představa o „milencích na útěku“. Starkweatherova cesta nebyla osudovým útěkem dvou lidí proti společnosti. Byla chaotickou, brutální a sobeckou sérií vražd, v níž se oběti ocitaly na špatném místě v blízkosti člověka, který si násilím dokazoval vlastní existenci. To, co popkultura později často proměňovala v obraz temné jízdy americkou krajinou, bylo ve skutečnosti něco mnohem prostšího a mnohem horšího: postupné ničení cizích životů bez skutečného plánu, bez vyšší myšlenky a bez vnitřní hranice.
Caril Ann Fugate: spolupachatelka, rukojmí, nebo dítě uvězněné ve špatném příběhu?
Žádná část Starkweatherova případu není tak sporná jako role Caril Ann Fugate. Dobová veřejnost ji často vnímala jako dívku, která šla se Starkweatherem dobrovolně. Soud ji odsoudil jako spolupachatelku a poslal ji na doživotí. Ona však po celý život tvrdila, že nebyla vražednou partnerkou, ale rukojmí. Pozdější dokumentární i publicistické návraty k případu znovu otevřely otázku, zda se na ni tehdejší systém nedíval příliš tvrdě optikou morální paniky a fascinace „zvrácenou dívkou“ po boku vraha.
Není možné ignorovat, že během útěku se pohybovala se Starkweatherem, že byla přítomna u části událostí a že některé důkazy tehdejší soud vyhodnotil v její neprospěch. Stejně tak ale nelze ignorovat její věk. Čtrnáctileté dítě nemá psychickou ani sociální výbavu dospělého člověka. Vztah s devatenáctiletým Starkweatherem byl nerovný už svou podstatou. Pokud navíc věřila, že její rodina může být v ohrožení, nebo pokud byla přesvědčená, že útěk je jedinou cestou přežití, její chování nelze posuzovat tak jednoduše, jak to často dělala tehdejší veřejnost.
Právě v tom je případ nadčasový. Nutí nás přemýšlet nejen o pachateli, ale také o tom, jak snadno společnost potřebuje ženskou spoluvinu, když se setká s extrémním mužským násilím. Fugate mohla nést odpovědnost za některé části svého jednání, ale zároveň mohla být obětí manipulace, strachu a věku, který jí nedával skutečnou moc. Tyto možnosti se nevylučují tak čistě, jak by si právní jazyk někdy přál.
Dopadení ve Wyomingu a konec falešné neporazitelnosti
Starkweather a Fugate byli dopadeni 29. ledna 1958 poblíž Douglasu ve Wyomingu. V té době už jejich případ sledovala média a vražedná série vyvolávala strach daleko za hranicemi míst, kde se skutečně odehrála. Wyohistory.org popisuje, jak se po jejich zadržení kolem okresního soudu v Converse County shromažďovali reportéři i davy zvědavců, zatímco telefonní linky kolabovaly pod náporem zpráv.
Tento mediální rozměr je podstatný. Starkweatherův případ se stal jedním z těch zločinů, které se téměř okamžitě proměnily v národní příběh. Amerika v něm viděla strach z mladistvého násilí, úpadku rodiny, aut, silnic, popkultury a nové generace, která se zdála dospělým méně ovladatelná. Starkweather do tohoto strachu zapadl až příliš dobře. Byl mladý, chudý, vzteklý, ozbrojený a doprovázený dívkou, která byla sama sotva dítětem. Veřejnost v něm mohla číst všechno, čeho se tehdy bála.
Jenže mediální symbol často zjednodušuje. Z vraha udělá postavu. Z dívky udělá archetyp. Z obětí udělá seznam. A z celého případu vytvoří příběh, který se dá vyprávět znovu a znovu, aniž by bylo nutné zůstat u nepohodlné reality. Ta realita je přitom jasná: Starkweather nebyl hluboký antihrdina, ale mladý muž, který vraždil lidi. Jeho dopadení nebylo pádem legendy. Bylo zastavením pachatele, který už za sebou nechal jedenáct mrtvých.
Soud, trest a poslední poprava jedné éry
Starkweather byl souzen za vraždu Roberta Jensena. Porota jej uznala vinným a 23. května 1958 byl odsouzen k trestu smrti. Popraven byl elektrickým křeslem 25. června 1959 v Nebrasce. Bylo mu dvacet let. Jeho poprava byla poslední popravou v Nebrasce až do roku 1994.
Caril Ann Fugate byla odsouzena k doživotnímu trestu. Později jí byl trest zmírněn a v roce 1976 byla propuštěna na podmínku. Její případ zůstal otevřený v kulturní paměti mnohem déle než samotný proces, protože otázka její viny či neviny se nikdy nepřestala vracet. Ať už ji kdo hodnotí jakkoli, jedno je jisté: byla navždy uvězněna v příběhu, který vytvořil především Starkweather. Jeho násilí určilo její život i veřejný obraz.
Starkweather po odsouzení nepůsobil jako člověk, který by hluboce porozuměl rozsahu způsobené škody. Některé jeho výroky z vězení naznačovaly spíš směs vzdoru, prázdnoty a neschopnosti skutečné lítosti. To odpovídá obrazu pachatele, který si ani po dopadení nepřipustil oběti jako plné lidské bytosti. Pokud je člověk během vražd redukoval na překážky, může v tom pokračovat i po zatčení. Lítost by totiž znamenala rozpad vlastní legendy. A Starkweather si zřejmě i před smrtí držel aspoň její zbytky.
Proč nás tento případ pořád přitahuje
Charles Starkweather se stal kulturním symbolem. Jeho případ inspiroval filmy, hudbu i opakované publicistické návraty. Nejznámější je film Badlands Terrence Malicka a také skladba Bruce Springsteena Nebraska. Historická a publicistická shrnutí opakovaně připomínají, že Starkweatherův případ zůstal v americké popkultuře jako obraz mladého vraha a dívky na útěku.
Zločin jako falešná odpověď na vlastní malost
V jádru Starkweatherova příběhu není genialita ani démonická výjimečnost. Je tam něco obyčejnějšího a tím možná děsivějšího: mladý člověk, který neuměl nést ponížení, neuměl přijmout hranice a neuměl oddělit vlastní fantazii od reality. V jeho mysli se rebelie proměnila v oprávnění. Jestliže ho svět neuznával, donutil jej, aby si ho všiml. Jestliže se cítil slabý, našel si situace, v nichž mohl držet zbraň. Jestliže neuměl získat respekt, spokojil se se strachem.
To je psychologická lekce, která z případu zůstává i po desetiletích. Ne každé ponížení vede k násilí. Ne každý outsider se stane pachatelem. Ale pokud člověk začne vnímat vlastní bolest jako důkaz, že má právo ubližovat, vzniká nebezpečný vnitřní svět. Starkweather v něm žil tak dlouho, až se z něj stal vrah. A poté, co zabíjel, dovolila mu kultura stát se něčím, čím nikdy být neměl: ikonou.
Proto je potřeba vyprávět jeho příběh jinak. Ne jako temnou road movie. Ne jako mileneckou tragédii. Ne jako drsnou legendu z amerického Středozápadu. Ale jako případ mladého muže, který si z vlastního vzteku vyrobil smrtící masku, a jedenáct lidí zaplatilo za to, že se ocitli v jejím dosahu.
Charles Starkweather chtěl působit jako někdo, kdo se světa nebojí. Ve skutečnosti zanechal obraz člověka, který se tak hluboce bál vlastní bezvýznamnosti, že ji dokázal přehlušit jen násilím. A právě proto jeho příběh nestojí za připomínání kvůli němu. Stojí za připomínání kvůli tomu, jak nebezpečné je, když společnost zamění vraha za rebela a vražednou pózu za legendu.
Zdroje: History Nebraska: Charles Raymond Starkweather [RG3423.AM], History Nebraska: T. Clement Gaughan [RG5864.AM], WyoHistory.org: A Killing Spree That Transfixed a Nation: Charles Starkweather and Caril Fugate, 1958, History.com: Teenage killers murder three people, A&E: Was Caril Ann Fugate Really Charlie Starkweather’s Murderous Accomplice?
