Moses Sithole patří k nejhorším sériovým vrahům v dějinách Jižní Afriky. Mezi lety 1994 a 1995 se v provincii Gauteng stal symbolem strachu, který dopadal hlavně na ženy hledající práci, jistotu a obyčejnou šanci přežít v době obrovských společenských změn.
Nebyl to vrah, který by lovil v temných uličkách náhodně. Jeho zbraní byla důvěra. A právě proto je jeho případ tak znepokojivý: ukazuje, jak snadno se může naděje proměnit v past, když ji uchopí člověk, který se naučil druhé číst jen jako příležitost k moci.
Země po změně, která ještě nebyla bezpečím
Příběh Mosese Sitholeho se odehrává v Jižní Africe krátce po konci apartheidu, tedy v době, kdy se země navenek otevírala nové éře, ale v každodenním životě mnoha lidí zůstávaly staré rány stále hluboké. Chudoba, nezaměstnanost, sociální nerovnost i nedůvěra vůči institucím nevytvořily jeho zločiny, ale vytvořily prostředí, v němž mohl své oběti oslovovat mimořádně účinným způsobem.
Sithole nelákal ženy na luxus, romantiku ani dobrodružství. Nabízel jim něco mnohem praktičtějšího a uvěřitelnějšího: pracovní příležitost, kontakt, rozhovor, možnost posunout se o malý krok dál.
Právě tato obyčejnost je na jeho případu podstatná. Mnohé oběti se podle dostupných popisů vydávaly na schůzku s mužem, který jim měl pomoci získat zaměstnání. Nešly za nebezpečím, ale za nadějí. V zemi, kde práce znamenala nejen peníze, ale i důstojnost, byla taková nabídka silným nástrojem. Sithole si nevybíral oběti jen podle fyzické zranitelnosti. Vybíral si situace, ve kterých mohl vypadat jako člověk s přístupem ke zdrojům, kontaktům a řešení. Tím si už před samotným útokem vytvářel mocenskou převahu.
Později dostal přezdívku ABC Killer, podle oblastí Atteridgeville, Boksburg a Cleveland, s nimiž byly jeho vraždy spojovány. V médiích se objevovalo také označení South African Strangler nebo Gauteng Killer. Přezdívky ale mohou být zrádné, protože z pachatele dělají skoro mytologickou postavu a odsouvají stranou to nejdůležitější: jednotlivé ženy, jejich rodiny a fakt, že za každým číslem v rozsudku stál konkrétní život.
Dětství jako vysvětlení? Ne. Jako jeden z dílků skládačky ano
Moses Sithole se narodil v roce 1964 ve Vosloorus v oblasti Gauteng. Podle pozdějších životopisných popisů přišel v dětství o otce a jeho matka nebyla schopna se o děti postarat. Děti skončily v institucionální péči a Sithole později tvrdil, že v sirotčinci zažil špatné zacházení. Takové informace svádějí k jednoduchému závěru, že zraněné dítě se později proměnilo v násilníka. Jenže u skutečných kriminálních případů bývá taková rovnice nebezpečně pohodlná. Těžké dětství samo o sobě z nikoho sériového vraha neudělá. Miliony lidí projdou odmítnutím, chudobou nebo traumatem a nikdy se nestanou pachateli násilí.
Důležité je spíše to, jak si Sithole svůj životní příběh zřejmě vykládal. U některých pachatelů se bolest nepřetaví v prosbu o pomoc, ale v nárok. V jejich vnitřním světě začne vznikat přesvědčení, že jim bylo něco vzato a že mají právo si to vzít zpět od někoho jiného. Pokud se k tomu přidá misogynie, sexuální násilí, schopnost manipulace a absence empatie, vzniká osobnost, která nevnímá druhého člověka jako samostatnou bytost, ale jako nositele určité role. Oběť už není žena s vlastním životem. Je to symbol. Náhrada. Terč.
V Sitholeově příběhu se opakovaně objevuje motiv domnělé křivdy spojené s předchozím odsouzením za znásilnění. On sám podle dostupných zdrojů tvrdil, že byl v minulosti nespravedlivě obviněn. Takové tvrzení samozřejmě nelze přijímat jako pravdu jen proto, že ho pachatel opakoval. Důležitější je jeho psychologická funkce.
Pokud si člověk vybuduje identitu kolem pocitu, že byl zničen ženou, může tuto konstrukci použít jako morální alibi pro útoky na jiné ženy. V takovém uvažování nejde o realitu, ale o vnitřní mýtus pachatele. A Sitholeův mýtus byl zjevně postaven na přesvědčení, že má právo trestat.
Muž, který pochopil cenu naděje
Sitholeova metoda nebyla náhodná. Podle vyšetřování a soudních záznamů se v řadě případů objevoval vzorec falešných pracovních nabídek. Ženy měly věřit, že jdou na pohovor nebo za člověkem, který jim může pomoci. Tím se dostávaly do situace, v níž přirozeně spolupracovaly: následovaly ho, cestovaly s ním, nechaly se vést na místa, která neznaly. Predátor, který dokáže oběť přimět, aby sama překročila hranici bezpečí, nepotřebuje v první fázi hrubou sílu. Potřebuje přesvědčivost.
Tento rys odlišuje organizovaného pachatele od impulzivního násilníka. Sithole podle všeho nejednal jen ve výbuchu momentální agrese. Dokázal oběť oslovit, nabídnout jí uvěřitelný důvod ke schůzce, přesunout ji do odlehlého prostoru a tam nad ní získat absolutní kontrolu. V řadě vražd hrála roli izolace. Místa, kde byla těla nacházena, nebyla jen kulisou. Byla součástí systému. Odlehlý prostor umožňoval útok, snižoval šanci na svědky a zároveň pachateli dával pocit, že scénu ovládá.
Právě zde se ukazuje jeho dvojí život v nejtemnější podobě. Navenek mohl vystupovat jako prostředník, člověk s kontaktem, muž, který zná cestu k zaměstnání nebo pomoci. Ve skutečnosti používal jazyk sociální naděje jako nástroj lovu. To je psychologicky mimořádně důležité, protože takový pachatel se nespoléhá pouze na fyzickou převahu. On napadá základní lidskou potřebu věřit, že druhý člověk může být pomocníkem.
V některých zdrojích se objevuje i motiv údajné organizace či nadace, kterou měl Sithole využívat jako součást svého krytí. Ať už v jednotlivých případech vystupoval jakkoli, podstata zůstává stejná: vytvořil si roli člověka, k němuž se ženy mohly obrátit nikoli navzdory své zranitelnosti, ale právě kvůli ní. Nezaměstnanost se v jeho rukou stala návnadou. Důvěra se stala slabinou. A místo, kde měl začít lepší život, se změnilo v poslední cestu.
Těla v krajině a strach, který začal mít vzorec
Vraždy probíhaly v letech 1994 až 1995 a byly spojovány s více lokalitami v Gautengu, zejména s oblastmi Atteridgeville, Boksburg a Cleveland. Vyšetřovatelé postupně nacházeli těla žen v odlehlých místech, často v různém stadiu rozkladu. S narůstajícím počtem nálezů přestávalo být možné vnímat jednotlivé případy jako izolované útoky. Objevoval se vzorec: mladé ženy, sexuální násilí, škrcení, odlehlé lokality a spojitost s příslibem práce či schůzky.
Ve chvíli, kdy společnost pochopí, že nejde o jednu vraždu, ale o sérii, změní se povaha strachu. Strach už se neváže na jedno místo ani na jednoho neznámého pachatele v abstraktní představě. Začne být praktický. Ženy se ptají, zda mohou jít na schůzku. Rodiny se ptají, zda se jejich dcera vrátí. Policie čelí tlaku, protože každý další nález znamená nejen další oběť, ale i další důkaz, že pachatel stále dokáže unikat.
Do vyšetřování byli podle zdrojů zapojeni i profilovači, včetně jihoafrické odbornice Micki Pistorius a amerického profilovače Roberta Resslera. Profilování však nikdy není magická metoda, která pachatele sama najde. Může pomoci zúžit uvažování, pojmenovat pravděpodobné rysy chování a propojit zdánlivě oddělené případy. V Sitholeově případu ale zásadní roli sehrály konkrétní vazby mezi oběťmi, schůzkami a jménem, které se začalo objevovat v souvislosti s pracovními nabídkami.
Na případu je znepokojivé i to, jak dlouho mohl pokračovat. To není jen otázka policejního selhání, ale také otázka společenské viditelnosti obětí. Když mizí ženy z chudších komunit, ženy hledající práci, ženy bez silné institucionální ochrany, společnost někdy reaguje pomaleji, než by reagovala u obětí s větším sociálním kapitálem. Tím se zločin nestává méně individuálním, ale získává širší rámec. Sithole vraždil jako konkrétní pachatel, ale mohl se pohybovat v mezerách systému, který své nejzranitelnější členy nedokázal chránit dost rychle.
Predátor, který potřeboval scénář
U sériových vrahů bývá lákavé hledat jeden motiv, jednu ránu, jednu příčinu. Jenže Sitholeův případ ukazuje spíš kombinaci více vrstev: sexuální násilí, kontrolu, ponížení, mstivou fantazii a schopnost hrát roli. Jeho zločiny nebyly jen vraždami, ale rituálem moci. Falešná nabídka práce nebyla pouze praktický trik. Byla součástí scénáře, v němž oběť nejprve přijala pachatele jako někoho užitečného a až poté poznala, že byla oklamána.
To je pro pochopení podobných pachatelů klíčové. Nejde jen o fyzické zabití. Jde o proces, v němž pachatel postupně přebírá kontrolu nad realitou druhého člověka. Nejdřív vytvoří očekávání. Potom izoluje. Potom zruší pravidla, která oběť dosud považovala za platná. Tento typ násilí je psychologicky devastující, protože útočí nejen na tělo, ale i na schopnost člověka důvěřovat světu.
Sithole navíc podle některých popisů po zatčení přiznával část vražd, jiné odmítal a později u soudu vinu popíral. Takové kolísání není u pachatelů neobvyklé. Přiznání může být nástrojem kontroly stejně jako popírání. Jednou pachatel nabízí vyšetřovatelům informace, podruhé se staví do role oběti systému. V obou případech se snaží řídit vyprávění o sobě. Nejde jen o právní strategii, ale i o psychologickou potřebu neztratit poslední moc: moc nad vlastním obrazem.
V Sitholeově případě je zvlášť odpudivá skutečnost, že svůj údajný pocit křivdy nepřetavil do konfrontace se systémem, ale do útoků na ženy, které s jeho minulostí neměly nic společného. To je mechanismus přesměrované pomsty v extrémní podobě. Pachatel si vybere skupinu, do níž promítne vlastní ponížení, a jednotlivé oběti se pro něj stanou zástupnými postavami. Tím se zbaví nutnosti vidět jejich individualitu. Pokud jsou pro něj jen symbolem, může si namlouvat, že netrestá člověka, ale princip. Právě v této dehumanizaci vzniká prostor pro opakované násilí.
Zatčení, soud a trest, který měl přesáhnout jeden lidský život
Sithole byl zatčen v roce 1995 poté, co se vyšetřování začalo stále těsněji soustředit na jeho jméno. South African History Online uvádí, že policie v Pretorii oznámila jeho zatčení 19. října 1995 a označovala ho tehdy za nejhledanějšího muže země. Při zatýkání byl zraněn a držen v nemocnici pod policejní ochranou.
Jeho soud začal v říjnu 1996 a patřil k nejsledovanějším kriminálním procesům v Jižní Africe. Obžaloba postupně skládala obraz muže, který využíval pracovní nabídky, kontakty a schopnost působit důvěryhodně k tomu, aby oběti dostal na místa, kde byly bez pomoci. Dne 4. prosince 1997 byl uznán vinným ze 38 vražd, 40 znásilnění a 6 loupeží. O den později mu soudce David Curlewis uložil trest 50 let za každou vraždu, 12 let za každé znásilnění a 5 let za každou loupež. Protože tresty neběžely souběžně, výsledkem bylo 2 410 let vězení.
Trest v délce tisíců let samozřejmě neznamená, že by justice očekávala reálné odpykání v biologickém smyslu. Je to symbolická forma rozsudku, v níž soud vyjadřuje, že každý čin má vlastní váhu a žádná z obětí se nemá rozpustit v souhrnném čísle. U sériových vražd je to důležité. Veřejnost často vnímá hlavně celkový počet, ale soudní trest může připomenout, že nešlo o jednu událost s mnoha položkami, nýbrž o mnoho samostatných zločinů proti mnoha samostatným lidem.
Sithole byl podle dostupných informací uvězněn v přísně střežených podmínkách. Jeho případ zůstal v jihoafrické kriminální historii jako jeden z nejtemnějších, nejen kvůli počtu obětí, ale také kvůli tomu, jak přesně ukázal spojení individuální predace a společenské zranitelnosti. Nešlo o vraha, který by číhal mimo realitu své doby. Byl produktem konkrétního prostředí v tom smyslu, že věděl, kde hledat zoufalství a jak ho využít. Odpovědnost za zločiny však zůstává jeho. Kontext vysvětluje možnosti. Neomlouvá volbu.
Proč právě on dokázal působit tak dlouho
Psychologicky nejdůležitější otázka nezní pouze, proč vraždil. Stejně podstatné je, proč mu tolik žen uvěřilo. Odpověď není v jejich naivitě, ale v jeho schopnosti zapadnout do scénáře, který dával smysl. Když člověk hledá práci, musí věřit cizím lidem. Musí chodit na schůzky, odpovídat na nabídky, cestovat na neznámá místa a riskovat odmítnutí. Sithole využil přesně tento normální mechanismus sociálního života. Nenapadl jen jednotlivé ženy. Napadl důvěru jako takovou.
Jeho případ proto působí tak silně i dnes. Nepřipomíná jen odlehlou kapitolu jihoafrické kriminality, ale obecnější pravidlo predátorského chování: nejnebezpečnější lidé často nevstupují do života oběti jako zjevná hrozba. Přicházejí jako řešení. Nabízejí pomoc, práci, bezpečí, radu nebo vztah. Teprve později se ukáže, že jejich skutečným cílem nebyla blízkost ani podpora, ale kontrola.
Sitholeův dvojí život nebyl nutně postaven na dokonalé společenské fasádě v duchu muže, kterého všichni považují za vzorného občana. Jeho dvojí život byl praktičtější a o to děsivější. Uměl v pravou chvíli působit jako někdo, kdo má co nabídnout. Uměl napodobit sociálně užitečnou roli. A dokázal tuto roli používat opakovaně, dokud se kolem něj nezačaly skládat důkazy, těla a jména.
Zlo, které nepotřebovalo legendu
Na konci příběhu Mosese Sitholeho zůstává několik nepříjemných poznání. První je, že brutalita nemusí začínat brutalitou. Může začínat zdvořilou nabídkou. Druhé je, že predátor nemusí oběť přemoci hned; často ji nejprve přiměje, aby šla tam, kam potřebuje. A třetí je, že společnost bývá nejzranitelnější právě tam, kde se kříží chudoba, nedostatek ochrany a obyčejná lidská touha po lepším životě.
Sithole nebyl démon mimo lidský svět. Byl člověk, který se rozhodl používat druhé lidi jako materiál pro vlastní násilnou fantazii. To je na něm ve skutečnosti horší než jakákoli přezdívka. Démoni patří do mýtů, ale muž s falešnou pracovní nabídkou patří do reality. A realita je nebezpečnější právě proto, že nevypadá vždy výjimečně.
Jeho oběti nebyly součástí legendy o „ABC Killerovi“. Byly to ženy, které šly za prací, za šancí, za budoucností. Některé se možná ráno upravily s pocitem, že je čeká důležitá schůzka. Některé možná doma řekly, že se vrátí později. Některé možná cítily nervozitu, ale také naději. A právě tato naděje se stala nástrojem člověka, který v druhých neviděl život, ale příležitost.
Moses Sithole byl odsouzen k trestu, který přesahuje délku jakéhokoli lidského života. Spravedlnost tím nemohla vrátit mrtvé. Mohla však pojmenovat rozsah viny a odmítnout, aby se desítky obětí smrskly na jednu statistiku. Příběh zůstává varováním, že zlo nemusí vždy přicházet s výhrůžkou. Někdy přijde s nabídkou práce a hlasem, který zní dost klidně na to, aby mu člověk uvěřil.
Zdroje: South African History Online – South African Police announce arrest of serial killer, Crime Library / Martin Ströhm – Moses Sithole: Judgement, Crime Library / Martin Ströhm – Moses Sithole: Growing Up, Crime Library / Martin Ströhm – Moses Sithole: Profile, Crime Library / Martin Ströhm – Moses Sithole: Testimony, L’Orient-Le Jour – Tueur et violeur en série, 9. prosince 1997.
