Matěj Čurko je příběhem o tom, jak se z intelektu a empatie může stát smrtící past – a jak se vrah může vnímat jako ten, kdo pomáhá.
⚠️ UPOZORNĚNÍ: Tento článek obsahuje popis skutečných zločinů, násilí a psychologických profilů pachatelů. Je určen výhradně pro čtenáře starší 18 let. Cílem textu není šokovat, ale porozumět – ukázat, jak vzniká zlo, jak se projevuje a co o nás vypovídá. Pokud podobná témata vyvolávají úzkost nebo nepříjemné pocity, doporučujeme čtení odložit.
Dokonalý soused… téměř
Matěj Čurko se narodil v roce 1968 v Košicích. Měl rodinu, dvě děti, dům na předměstí. Studoval informatiku, pohyboval se ve světě technologií, působil klidně a kultivovaně. Lidé z jeho okolí ho později popisovali jako tichého, slušného, až „příliš normálního“.
Nikdo netušil, že po nocích sedává u počítače a komunikuje s lidmi, kteří otevřeně mluví o tom, že chtějí zemřít. Na internetu vystupoval pod přezdívkou Slowdeath a prezentoval se jako člověk, který „pomáhá odcházet“.
Filozofie smrti, která „má smysl“
V e-mailech a chatech psal o smrti jako o přirozeném aktu, o lásce, která má překračovat tělo i bolest. Jeho protějšky často trpěly depresemi, existenciální krizí nebo hlubokou osamělostí. Čurko se stavěl do role empatického průvodce – někoho, kdo je ochoten být u „posledních chvil“.
Podle policejních zjištění se však tyto sliby proměňovaly v nebezpečný rituál. V lesích poblíž Kysaku připravoval místo, kde měl oběti uspat a následně zabít. Navenek vystupoval jako chápající partner, vnitřně ale celý proces smrti řídil – s klidem, přesností a přesvědčením, že dává lidskému životu „smysluplný konec“.
Dvojí život muže, kterého média proměnila v monstrum
Po policejním zásahu se v médiích velmi rychle objevilo označení „slovenský kanibal“. Tento obraz se stal dominantním narativem případu a zásadně ovlivnil jeho vnímání veřejností.
Je však důležité říct, že pozdější vyšetřování a soudní závěry tento aspekt nepotvrdily. Čurko byl právně označen jako vrah, nikoli jako pachatel kanibalismu.
Právě tento rozpor – mezi mediálním obrazem a právní realitou – je jedním z klíčových momentů celého příběhu.
Policejní zásah a nález v domě
V roce 2011 policie Čurka vystopovala díky e-mailové komunikaci s mužem ze Švýcarska, který se zalekl plánovaného setkání a vše oznámil úřadům. Když se zásahová jednotka pokusila Čurka zadržet, došlo k přestřelce. Jeden policista byl zraněn, Čurko utrpěl smrtelná zranění a o dva dny později zemřel.
Při domovní prohlídce kriminalisté našli části lidských těl dvou žen. Vyšetřování potvrdilo, že obě byly zavražděny a že pachatelem byl právě Čurko. Zároveň se našly materiály naznačující, že vedl komunikaci s dalšími lidmi o společné smrti.
Kanibalismus: mediální obraz versus soudní závěr
Po zveřejnění nálezů začala média po celém světě psát o „kanibalovi z Kysaku“. Policie však nikdy oficiálně nepotvrdila rozsah ani faktickou realizaci kanibalismu u potvrzených obětí.
Podle dostupných informací se explicitní zmínky o pojídání lidského masa objevily především v komunikaci se švýcarským mužem, který případ nahlásil. Vyšetřování, jehož závěry později citovala agentura SITA, však neprokázalo, že by Čurko kanibalismus skutečně spáchal – ani na Slovensku, ani v zahraničí.
Právně byl případ uzavřen jako dvojnásobná vražda.
Co je potvrzené / co zůstává sporné
Potvrzené skutečnosti:
Identifikovány byly dvě oběti.
Čurko s nimi prokazatelně komunikoval v kontextu plánované smrti.
Zemřel při přestřelce s policií.
Sporné nebo neprokázané:
Počet dalších možných obětí.
Zda své fantazie o kanibalismu někdy skutečně realizoval.
Skutečná motivace: „pomoc“ versus dominance a kontrola.
„Byl to normální syn“: pohled rodiny
Matka Mateje Čurka ho i po zveřejnění obvinění popisovala jako klidného, starostlivého muže, který se vyhýbal konfliktům a měl odpor ke krvi. V rozhovoru pro deník Plus JEDEN DEŇ mluvila o synovi jako o člověku, který miloval hudbu, rodinu a vedl zdánlivě obyčejný život.
Tyto výpovědi nejsou důkazem neviny. Jsou však cenným psychologickým materiálem: ukazují, jak přesvědčivě může pachatel dlouhodobě fungovat v roli „normálního člověka“ a jak málo si okolí všímá varovných signálů – dokud není pozdě.
Když vrah věří, že pomáhá
Psychologové se shodují, že Čurkův případ představuje nebezpečnou kombinaci racionality, narcismu a disociace. Nešlo o ztrátu kontaktu s realitou, ale o její přetvoření.
Vnímal se jako intelektuální bytost s právem rozhodovat o cizím životě. Právě tato víra – že jedná z lásky a soucitu – z něj činí jeden z nejnebezpečnějších typů pachatelů.
Slovensko, které ztratilo dech
Případ otřásl celou zemí a otevřel debatu o internetových komunitách, sebevražedných fórech a hranicích svobody projevu. Ukázal, že zlo nemusí mít démonickou tvář – může mít podobu vzdělaného muže, který hraje na hudební nástroje, staví dům a píše filozofické texty.
Co po něm zůstalo
V jeho domě zůstaly pečlivě složené noty Bacha, mapy lesů a věta napsaná na papíře:
„Když odcházíš, vezmi mě s sebou.“
Nikdo nikdy nezjistil, komu patřila.
Případ Matěje Čurka zůstává jedním z nejtemnějších v moderní slovenské kriminalistice – ne jen kvůli samotným činům, ale kvůli tomu, jak snadno se násilí dokáže převléct za empatii.
Zlo nemusí křičet.
Někdy mluví klidně, racionálně – a právě proto je tak nebezpečné.
Čtěte i další příběhy z Psychologie zločinu
Jim Gorgon - génius, který slyšel hlasy: Jak se z bubeníka Layly stal vrah, který zabil svou matku
Dexter z Kanady: Filmař, který se chtěl stát sériovým vrahem a proměnil svůj scénář ve skutečnost
Zdroje: The Guardian, Sme, Tyzden, Wikipedia, BBC