Našly děti, nemocné a podvyživené ženy a začaly rozplétat systém, v němž se majetek odevzdával ve jménu chudoby, násilí dostávalo význam duchovního trestu a pochybnost se stávala hříchem. V jeho středu stála představená Mariam Soulakiotis, žena, jejíž skutečný počet obětí dodnes neznáme.
Když policie otevřela svět, který měl zůstat uzavřený
V noci 4. prosince 1950 dorazilo ke klášteru Panagia Pefkovounogiatrissa nedaleko Keratey více než osmdesát policistů. Doprovázeli je představitel justice a soudní lékař. Nebyla to běžná kontrola náboženské komunity, ale rozsáhlá operace vyvolaná množícími se svědectvími o lidech, kteří za zdmi kláštera mizeli, byli drženi proti své vůli nebo přicházeli za podezřelých okolností o majetek.
Uvnitř úřady nalezly šestatřicet dětí, které byly následně z areálu odvezeny, a podle dobových zpráv také nemocné, podvyživené starší ženy. Vyšetřování už v předchozích týdnech shromažďovalo výpovědi bývalých členů komunity a příbuzných lidí, kteří do kláštera vstoupili a poté s okolním světem prakticky ztratili kontakt.
Teprve postupně však vycházelo najevo, že nejde pouze o podmínky uvnitř jednoho kláštera. Policie a prokuratura začaly odkrývat mechanismus, který podle obžaloby spojoval náboženskou poslušnost, násilí a ekonomický prospěch. Lidé přicházeli do komunity hledat víru, řád, někdy i léčbu. Někteří z nich v ní nakonec přišli o majetek, svobodu a život.
Mariam Soulakiotis nebyla pachatelkou, kterou lze pochopit jen prostřednictvím otázky, koho zabila. Mnohem důležitější je otázka, jak dokázala vytvořit prostředí, v němž její příkazy vykonávali další lidé a v němž mohl být odpor oběti interpretován jako důkaz její duchovní nedostatečnosti.
Spor o kalendář vytvořil prostor pro vlastní autoritu
Soulakiotis se narodila kolem roku 1883 v Keratee jako Marina Soulakiotou. O její rané části života se dochovalo poměrně málo spolehlivých informací. Víme, že před vstupem do řeholního života pracovala a že se později stala řeholnicí v rámci řecké pravoslavné tradice. Její další cesta však souvisela s konfliktem, který tehdejší řecké pravoslaví rozdělil.
V březnu 1924 začala Řecká pravoslavná církev používat pro pevné svátky nový, revidovaný juliánský kalendář. Část věřících a duchovních změnu odmítla a vzniklo starokalendářské hnutí. Ani to ale nezůstalo jednotné. Soulakiotis se připojila k rigoróznímu okruhu kolem biskupa Matthewa Karpathakise, který se postupně dostal nejen mimo hlavní Řeckou pravoslavnou církev, ale také do konfliktu s dalšími starokalendářskými proudy.
To je pro pochopení případu zásadní. Zločiny v Keratee nevypovídají o pravoslaví jako takovém ani o starokalendářství obecně. Odehrávaly se v konkrétní, stále izolovanější komunitě, která měla vlastní vedení, vlastní výklad autority a stále méně vnějších korektivů.
Soulakiotis spolu s Matthewem a několika dalšími řeholnicemi založila klášter Panagia Pefkovounogiatrissa v roce 1927. Matthew byl formálně jeho hlavní duchovní autoritou, postupně však stárnul a jeho zdravotní stav se zhoršoval. Přibližně od roku 1939 měla Mariam stále větší kontrolu nad každodenním provozem. Když Matthew v roce 1950 zemřel, převzala vedení oficiálně, avšak faktickou moc měla už dlouho předtím.
Právě tady začíná psychologicky nejdůležitější část příběhu. Soulakiotis nepřevzala pouze správu budov nebo hospodářství. Postupně získala možnost rozhodovat, co je správné, kdo je poslušný, kdo potřebuje trest a čí utrpení lze interpretovat jako duchovně žádoucí.
Chudoba byla ctnost. Majetek ale končil v rukou kláštera
Od řeholníka se tradičně očekává vzdání se osobního majetku. V Keratee však podle prokuratury vznikl mechanismus, v němž se tento princip stal mimořádně účinným nástrojem ekonomického nátlaku.
Vyšetřování tvrdilo, že komunita cíleně vyhledávala zejména majetné ženy, vdovy a rodiny, které bylo možné přivést do kláštera. Člověk, který se rozhodl opustit světský život, měl současně opustit světské vlastnictví. Jenže nemovitosti, peníze a další majetek nezmizely. Přecházely na instituci ovládanou Soulakiotis a jejím nejbližším okolím.
Agentura Reuters tehdy uváděla, že klášter nebo jeho vedení získaly stovky domů a zemědělských nemovitostí a také značný majetek ve zlatě a špercích. Jednou z žen, které proti Soulakiotis vypovídaly, byla Eugenia Margeti. Tvrdila, že byla držena v izolaci a vystavena násilí, dokud nepřevedla svůj majetek.
Nešlo tedy jen o to, že lidé z ideologického přesvědčení něco darovali. Předmětem vyšetřování se stala právě otázka, zda jejich rozhodnutí vůbec byla svobodná.
Dobové výpovědi popisují například rodinu Baka. Manželé měli do komunity vstoupit se svými dětmi a majetek převést na klášter. Když se žena později rozhodla odejít, podle vyšetřovacího spisu následovala dlouhá izolace, nedostatek potravy a pobyt v prostředí, kde byla vystavena tuberkulóze. Zemřela a později zemřel i její manžel.
Další manželský pár, Panagiotopoulouovi, podle vyšetřovatelů převedl na komunitu dům v athénské Kallithee a následně oba zemřeli v klášteře na následky hladovění.
V těchto případech se ekonomický motiv a ideologie nedají jednoduše oddělit. Právě jejich spojení totiž dělalo systém tak účinným. Odevzdání majetku nebylo prezentováno jako obchodní transakce. Bylo součástí morálního příběhu o odříkání, čistotě a opuštění světského života.
Kdo chtěl majetek zpět, nezpochybňoval pouze hospodaření kláštera. Zpochybňoval vlastní duchovní závazek.
Když bolest dostane význam, snáší se jinak
Svědectví z Keratey popisovala fyzické tresty, které měly být vydávány za prostředek nápravy nebo očištění.
Eugenia Margeti vypověděla, že trestané ženy byly svlékány a bity. Jiné měly být na noc přivazovány ke stromům. Dobový deník Eleftheria zaznamenal také svědectví o dětech, které byly před ranní bohoslužbou bity s vysvětlením, že bolest je připravuje na správné prožití náboženského obřadu. Vyšetřování popsalo i případy věšení dětí hlavou dolů jako údajnou metodu vypuzování zlých sil.
Právě zde se násilí mění z jednotlivého činu na systém.
Člověk běžně chápe bolest jako signál, že se děje něco špatného. V uzavřeném ideologickém prostředí však lze význam bolesti přepsat. Utrpení může být nazváno očištěním, hladovění odříkáním a násilí trestem, který má pomoci duši.
Oběť pak musí řešit mnohem složitější konflikt než prostou otázku, zda jí někdo ubližuje. Musí si připustit, že člověk, kterému přisoudila duchovní autoritu, může jednat špatně. Současně by musela zpochybnit komunitu, do níž investovala víru, vztahy, majetek a často značnou část vlastní identity.
Odchod proto neznamená jen otevřít dveře a odejít. Znamená připustit, že celý systém významů, podle něhož člověk určoval správné a špatné, může být založen na manipulaci.
Soulakiotis nepotřebovala všechny bít vlastní rukou
Na případu Mariam Soulakiotis je snadné udělat jednu chybu: soustředit se natolik na její osobnost, až zmizí lidé kolem ní.
Jenže část násilí podle svědectví vykonávaly jiné řeholnice. Jiní členové komunity vyhledávali nové následovníky, dohlíželi na tresty nebo udržovali každodenní chod instituce. Mezi obviněnými proto nebyla pouze Soulakiotis. V únoru 1951 byly další závažné trestní skutky připisovány celkem čtrnácti členům komunity včetně jejího nejbližšího okolí.
To zásadně mění otázku, kterou si nad případem musíme položit. Nestačí se ptát, jak mohla být jedna žena tak krutá. Je potřeba se ptát, jak vznikne skupina, v níž více lidí začne krutost vykonávat jako normální součást své role.
Psychiatr Robert Jay Lifton při studiu prostředí s vysokou mírou ideologické kontroly popisoval několik mechanismů, které jsou pro takovou situaci užitečným interpretačním rámcem. Jedním je kontrola prostředí – omezení komunikace, izolace a vytvoření prostoru, v němž má skupina stále větší monopol na informace. Dalším je požadavek absolutní čistoty, při němž se svět dělí na správné a špatné a pochybnost člověk začne vnímat jako vlastní morální vadu. Lifton popsal také situaci, kdy doktrína získá přednost před osobní zkušeností: pokud realita odporuje učení skupiny, problém není v učení, ale v člověku, který realitu vnímá nesprávně.
Na Kerateu nelze tento model mechanicky přenést a nikdo dnes nemůže zpětně diagnostikovat Mariam Soulakiotis nebo její následovníky. Podobnost mechanismů je však pozoruhodná. Fyzická izolace, rozdělení světa na čistý a hříšný, absolutní autorita a náboženské ospravedlnění utrpení vytvářely podmínky, v nichž se osobní morální úsudek mohl postupně podřídit pravidlům skupiny.
Člověk pak nemusí sám sebe chápat jako pachatele. Může se považovat za vykonavatele správného trestu.
Sedm doložených vražd není totéž jako 177 zavražděných
K případu Soulakiotis patří číslo 177. Opakuje se v knihách, populárních článcích i seznamech nejhorších sériových vrahů historie. Právě zde je ale potřeba postupovat opatrně.
Soulakiotis byla během několika procesů spojena se sedmi konkrétními úmrtími, která pozdější rekonstrukce uvádějí mezi prokázanými případy vraždy. Patřili mezi ně manželé Baka, manželé Panagiotopoulouovi, nemocná žena jménem Michalakou a dvě řeholnice, Theodote a Maria, jejichž smrt byla podle vyšetřování spojena s brutálním bitím. Dobové záznamy skutečně popisují jednotlivé případy velmi podobným způsobem.
Vedle toho se ale vyšetřovalo mnohem větší množství úmrtí.
Klášter se od konce třicátých let prezentoval také jako místo vhodné pro lidi trpící tuberkulózou. Pobyt ve vyšší nadmořské výšce tehdy skutečně mohl být součástí režimu doporučovaného nemocným, problémem však bylo nahrazení skutečné zdravotní péče asketickým režimem. Obžaloba tvrdila, že mnoho nemocných nedostávalo adekvátní léčbu a že extrémní půsty, nedostatečná strava a podmínky v komunitě jejich stav zhoršovaly.
Během procesů se objevovalo číslo přibližně 150 úmrtí pacientů s tuberkulózou a dalších zhruba 27 podezřelých či násilných úmrtí. V různých dobových zprávách se však čísla liší ještě výrazněji a některá tvrzení hovořila dokonce o stovkách dalších lidí. Přesný počet nelze z dochovaných a vzájemně rozporných údajů spolehlivě určit.
Říci tedy, že Mariam Soulakiotis „zavraždila 177 lidí“, je efektní, ale historicky nepřesné.
A zároveň to není potřeba.
Sedm konkrétních vražd, množství dalších podezřelých úmrtí, lidé umírající po hladovění a zanedbání péče a desítky svědectví o násilí představují dostatečně závažný obraz i bez umělého zvyšování počtu obětí.
Proč jednoduše neodešli?
Tato otázka se v příbězích uzavřených komunit objevuje téměř vždy a většinou vychází z představy člověka stojícího venku.
Zvenčí vidíme dveře. Člověk uvnitř však může vidět ztrátu rodiny, Boha, spásy, identity, domova a veškerého majetku současně.
Členové komunity v Keratee byli fyzicky odděleni od běžného života a část z nich měla přerušený nebo výrazně omezený kontakt s rodinami. Pokud už člověk odevzdal svůj majetek a přijal přesvědčení, že odchod představuje duchovní selhání, jeho reálné možnosti se zužují ještě víc. Trest zároveň nemusí odpor zvyšovat. Pokud je interpretován jako důkaz vlastní nedostatečnosti, může paradoxně zvýšit snahu podřídit se.
Psychologie donucovacího přesvědčování pracuje právě s kombinací izolace, trestu, vyčerpání a opakovaného upevňování jediné přijatelné interpretace reality. Neznamená to, že člověk ztrácí svobodnou vůli v nějakém mystickém smyslu. Znamená to, že prostředí může postupně měnit cenu jednotlivých rozhodnutí natolik, že volba, která zvenčí působí absurdně, začne uvnitř systému dávat smysl.
Právě proto není příběh Soulakiotis příběhem „hloupých lidí“, kteří uvěřili zlé ženě. Takové vysvětlení by bylo pohodlné, ale nepravdivé.
Manipulace funguje nejlépe tehdy, když využívá hodnot, které člověk již má. Víru. Potřebu někam patřit. Touhu být dobrý. Strach ze smrti. Potřebu uzdravení. Ochotu něco obětovat.
Soulakiotis podle všeho nevytvářela tyto potřeby. Naučila se je řídit.
Proces s ženou, která svou realitu neopustila
Po zásahu v klášteře nebyla Soulakiotis okamžitě odsouzena za sérii vražd. Vyšetřování bylo komplikované mimo jiné proto, že některé praktiky mohly být obhajovány jako dobrovolná součást řeholního života a bylo nutné prokazovat konkrétní trestné činy.
První případy se proto týkaly také hospodářských deliktů a nezákonného zadržování. Jak však přibývaly výpovědi bývalých členů a rodin, obvinění se rozšířila o vraždy, podvody, vydírání, padělání závětí a týrání. Soulakiotis čelila několika procesům mezi lety 1951 a 1953. Dostala trest 26 měsíců, následně desetiletý trest a nakonec další čtyři roky; vzhledem k souběhu jednotlivých trestů bývá výsledný trest uváděn jako čtrnáct let.
Vinu odmítala. Obvinění označovala za výmysly spojené se zlem a při vynášení rozsudků podle dobových popisů neprojevovala výraznější emoce.
Ani tady ale nemáme dost informací, abychom věděli, zda šlo o cynické představení, fanatické přesvědčení o vlastní neomylnosti nebo kombinaci obojího.
To je ostatně jedna z nejzajímavějších nevyřešených otázek jejího případu.
Byla Mariam Soulakiotis především pragmatickou podvodnicí, která pochopila, že náboženská autorita jí umožňuje získávat majetek? Nebo skutečně věřila systému, který sama prosazovala, a majetkový prospěch byl až jeho důsledkem?
Obě možnosti se nevylučují.
Člověk může současně věřit ve vlastní výjimečné poslání a využívat výhod, které z něj plynou. Ve skutečnosti může právě přesvědčení o morální výjimečnosti usnadňovat zneužívání druhých: pokud se člověk považuje za nositele vyšší pravdy, běžná pravidla se mohou začít jevit jako překážka něčeho důležitějšího.
Soulakiotis zemřela. Její systém přežil
Mariam Soulakiotis zemřela 23. listopadu 1954 ve věznici Averoff. Bylo jí přibližně 71 let. Ne všechny kauzy spojené s klášterem byly v době její smrti definitivně uzavřeny.
Tady by její příběh mohl skončit, kdyby byl založen pouze na strachu z jedné dominantní ženy.
Jenže neskončil.
Komunita přežila svou vůdkyni a mezi jejími stoupenci zůstalo přesvědčení, že byla obětí pronásledování a že obvinění byla součástí útoku na jejich víru. V dalších desetiletích se ještě objevovaly spory a policejní podezření související s fungováním starokalendářských komunit. Samotný klášter v Keratee pokračoval v existenci a část následovníků Soulakiotis si zachovala výrazně pozitivní obraz své bývalé představené.
To je možná nejsilnější důkaz, že její moc nestála pouze na fyzickém násilí.
Pokud by poslušnost existovala jen proto, že se jí lidé báli, po smrti vůdkyně by se celý příběh snadno obrátil. Jenže ideologie dokáže přežít člověka, který ji zosobňoval. Skupina může jeho zatčení nebo odsouzení dokonce začlenit do vlastního příběhu jako další potvrzení, že svět stojí proti ní.
Kritika se pak nestává důvodem k pochybnosti.
Stává se důkazem pronásledování.
Největší nebezpečí nebylo v její víře, ale v tom, že ji už nikdo nemohl opravit
Případ Mariam Soulakiotis se snadno nabízí k jednoduchému závěru o nebezpečí náboženského fanatismu. Takové vysvětlení ale nedostačuje. Miliony lidí přijímají náročné náboženské závazky, půst, chudobu nebo poslušnost, aniž by jejich komunity končily násilím.
Rozdíl vzniká tam, kde autorita ztratí kontrolní mechanismy.
V Keratee se podle soudních a svědeckých materiálů soustředila moc nad každodenním životem, majetkem, trestem i výkladem morálky do úzkého kruhu lidí. Fyzická izolace omezovala kontakt s alternativním pohledem. Utrpení bylo možné přejmenovat na očistu. Odpor na hřích. Odevzdání majetku na ctnost. Pochybnost na selhání věřícího.
A právě tehdy se může stát něco nebezpečnějšího než prostá poslušnost zlému člověku.
Vznikne prostředí, v němž jednotliví lidé přestanou potřebovat příkaz k tomu, aby systém udržovali. Naučí se jeho logiku a začnou ji používat sami.
To také vysvětluje, proč je případ Mariam Soulakiotis důležitější než číslo napsané vedle jejího jména v seznamu sériových vrahů. Nevíme přesně, kolik lidí kvůli ní zemřelo, a není poctivé předstírat, že to víme.
Víme však něco jiného.
Za zdmi kláštera vznikla realita, v níž bylo možné člověka připravit o majetek a označit to za odříkání, způsobit mu bolest a nazvat ji očistou, zbavit ho možnosti odejít a tvrdit, že jde o poslušnost.
Mariam Soulakiotis potřebovala k vytvoření takového světa mimořádnou moc.
K jeho udržování už ale potřebovala především lidi, kteří přijali jeho pravidla.
Zdroje: Αποστολική Διακονία – History of the Church of Greece in the 20th century [1], dobové výňatky z řeckého deníku Eleftheria shromážděné YSEE – případ kláštera v Keratee [2], Philenews – Η αληθινή ιστορία της «serial killer ηγουμένης» Μαριάμ Σουλακιώτη [3], International Cultic Studies Association – Robert J. Lifton: Eight Criteria for Thought Reform in Cults [4], APA Dictionary of Psychology – Coercive Persuasion [5]
