Elegantní, vzdělaný, charismatický. Mistr manipulace, který si z důvěry udělal zbraň a z cizích životů jen další kapitolu své vlastní legendy.
Muž, který měl všechny tváře
Narodil se v roce 1944 v Saigonu, tehdy francouzské Indočíně, matce Vietnamce a otci Indovi. Už jeho původ byl mozaikou identit, stejně proměnlivou jako on sám. Dětství prožil mezi kontinenty — část v Indii, část ve Francii — a brzy pochopil, že identita je jen kostým.
V Paříži okouzlil vyšší společnost, ale pod povrchem už klíčila jeho největší dovednost: umění přetvářky. Dokázal být intelektuálem, dobrodincem, společníkem i zachráncem. Uměl se obléct, mluvit, přesvědčit. Když se na něj lidé dívali, viděli v něm to, co sami chtěli vidět. A právě to mu otevřelo dveře do světa, kde důvěra znamenala smrt.
Cesta, která vedla k smrti
Na přelomu 60. a 70. let se tisíce mladých Evropanů vydávaly po tzv. Hippie trailu – pozemní trase z Evropy přes Turecko, Írán, Afghánistán až do Indie a Nepálu.
Charles Sobhraj se k nim připojil. Vystupoval jako obchodník s drahokamy, někdy jako průvodce, jindy jako dobrodinec, který „pomáhá“ nemocným turistům.
Ve skutečnosti používal otrávené nápoje a prášky na spaní, aby své oběti paralyzoval. Poté je okradl, nebo rovnou zabil – často v hotelech či pronajatých bytech. Když byl s někým delší dobu, hrál si na ochránce a staral se o „své přátele“ – ti pak beze stopy mizeli.
Zatímco západní média psala o „nebezpečích Orientu“, skutečné zlo mělo evropský přízvuk a francouzský pas. A jmenovalo se Charles Sobhraj.
Jak zabíjí charismatický člověk
Sobhraj nebyl sadista ani psychopat ve stylu brutálních vrahů. Jeho zbraní byla empatie bez emocí. Dokázal přečíst lidi s přesností rentgenu – jejich touhy, slabiny, nejistoty – a zneužít je ve svůj prospěch.
Psychologové ho později popsali jako „kognitivního predátora“ – člověka, který rozumí pocitům druhých, ale sám je necítí.
Pro něj byla manipulace druh umění. Lidé mu věřili, protože jim dával to, co potřebovali: pozornost, jistotu, obdiv. Až příliš pozdě si uvědomili, že za jeho pohledem není nic – jen prázdné zrcadlo.
Jeho činům chyběl vzorec, což policii dlouho mátlo. Nešlo o klasického sériového vraha – jeho motivem nebyla posedlost, ale moc. Každá vražda byla potvrzením, že dokáže rozhodovat o životě druhých.
„Had“ se plazí dál
Přezdívku The Serpent mu dali až později, kvůli jeho schopnosti unikat, měnit identity a přizpůsobovat se.
Byl zatčen několikrát – v Indii, Thajsku, Íránu – a pokaždé znovu utekl.
V jedné indické věznici se nechal záměrně odsoudit k delšímu trestu, jen aby se vyhnul vydání do Thajska, kde mu hrozil trest smrti. To není odvaha, to je kalkul.
Když ho indické úřady po letech konečně propustily, okamžitě se vrátil do Francie – a stal se celebritou. Uděloval rozhovory, prodával práva na svůj životní příběh, užíval si pozornost médií. Zlo se usmívalo do kamery a svět fascinovaně poslouchal.
Návrat na místo činu
V roce 2003 se stalo něco, co dodnes mate odborníky i laiky. Sobhraj se dobrovolně vrátil do Nepálu, kde byl stále hledán za dvě vraždy z 70. let.
Proč?
Někteří tvrdí, že chtěl být opět středem pozornosti. Jiní, že věřil ve svou neporazitelnost. Policie ho zatkla v hotelu, kde klidně večeřel s novináři. V roce 2004 byl odsouzen na doživotí.
Zemřel v roce 2022 po propuštění z vězení kvůli zdravotnímu stavu – v nemocnici v Káthmándú, s úsměvem na rtech.
Přesně tak, jak žil.
Psychologický profil manipulátora
Charles Sobhraj je dokonalý příklad tzv. subklinického narcisty – člověka, který nepotřebuje křičet o své výjimečnosti, protože ji vyzařuje klidem.
Kombinoval chladnou inteligenci, schopnost improvizace a neschopnost cítit vinu.
Z psychologického hlediska šlo o extrémní typ antisociální osobnosti s vysokým IQ a výraznou adaptabilitou.
Zajímavé je, že se v něm propojilo několik paradoxů:
Sebevědomí a zároveň vnitřní prázdnota.
Touha po kontrole a zároveň potřeba pozornosti.
Odmítání lidskosti a přitom fascinace jejími hranicemi.
Mnozí odborníci ho považují za „učebnicový“ případ manipulátora, který by dokázal přežít v jakékoli době – a v jakékoli společnosti.
Fascinace zlem
Příběh Charlese Sobhraje není jen o vraždách. Je to také zrcadlo nás samých – naší fascinace charismatem, našich slepých míst.
Proto vznikly knihy, dokumenty i slavný seriál The Serpent. Diváci ho sledovali se směsí odporu a obdivu, stejně jako lidé, kteří ho kdysi potkali.
Možná tohle je jeho skutečné vítězství: že si ho pamatujeme ne kvůli jeho obětem, ale kvůli jeho tváři.
A v tom spočívá nejděsivější pravda – že největší zlo často přichází v podobě, kterou chceme milovat.
Čtěte i další příběhy z Psychologie zločinu:
Zdroje: Britannica, Murderpedia, BBC, The Guardian, Crime Museum, Psychology Today
