Jack Unterweger byl vrah. To dnes víme jistě. Jenže v době, kdy znovu zabíjel, byl zároveň miláčkem médií, symbolem resocializace a důkazem, že systém funguje. Právě to z něj dělá jeden z nejděsivějších případů moderní kriminalistiky. Ne proto, že by byl neviditelný – ale proto, že byl obdivovaný.
Dětství bez pevné země
Jack Unterweger přišel na svět v roce 1950 do prostředí, které nemělo tvar ani hranice. Jeho matka pracovala jako prostitutka, otec byl neznámý a domov nebyl místem, kam by se dalo vracet.
Dětství se rozpadalo na krátké epizody v pěstounských rodinách a ústavech, kde se autority střídaly rychleji než důvěra. Právě tady se začal formovat základní vzorec jeho osobnosti – hluboké přesvědčení, že svět není místem vztahů, ale mocenských her, v nichž přežívá ten, kdo dokáže druhé ovládnout dřív, než oni ovládnou jeho.
Už v mládí bylo patrné, že Unterweger není impulzivní ani chaotický. Byl pozorný, inteligentní a mimořádně citlivý na slabiny druhých lidí. Uměl naslouchat, přesně odhadnout, co chce kdo slyšet, a přizpůsobit tomu vlastní vyprávění. Emoce pro něj nebyly prožitkem, ale nástrojem.
První vražda a vznik rituálu
V roce 1974, ve věku pětadvaceti let, zavraždil osmnáctiletou Margret Schäferovou. Uškrtil ji její vlastní podprsenkou. Tento detail se později ukáže jako klíčový, ale už tehdy naznačoval mnohé.
Škrcení není zkrat, není to výbuch nekontrolované agrese. Je to pomalý proces, který vyžaduje blízkost, trpělivost a absolutní kontrolu nad obětí. Unterweger při něm nebyl ve spěchu. Naopak – byl plně přítomen.
Soud ho odsoudil k doživotnímu trestu a společnost si mohla oddechnout. Vrah byl izolován, hrozba odstraněna. Jenže právě tím začala nejnebezpečnější kapitola jeho života.
Vězení jako místo učení
Ve vězení se Unterweger nesnažil přežít fyzicky. Snažil se pochopit systém, který ho obklopoval. Pozoroval dozorce, psychology, sociology, novináře. Učil se jejich jazyk. Brzy pochopil, že společnost je fascinovaná myšlenkou vykoupení, že miluje příběhy o tom, jak se temnota promění v poznání, a že vina se dá převyprávět jako důsledek traumatu a selhání okolí.
Začal psát. Jeho texty byly syrové, emotivní, plné zdánlivé sebereflexe. Vznikl obraz citlivého muže, kterého zničilo dětství a kterému vězení poskytlo prostor k růstu. Rakouská kulturní scéna byla okouzlena. Unterweger přestal být vrahem a stal se symbolem – důkazem, že systém funguje, že i ten nejhorší může projít proměnou, pokud mu dáme šanci.
Propuštění jako společenský experiment
Když byl v roce 1990 podmínečně propuštěn, nebylo to výsledkem hlubokého psychologického přehodnocení jeho osobnosti. Bylo to výsledkem společenské potřeby věřit. Věřit v resocializaci, v sílu kultury, v to, že vzdělaný a kultivovaný člověk nemůže být skutečně nebezpečný.
Svoboda pro Unterwegera neznamenala nový začátek. Znamenala návrat k tomu, co potřeboval nejvíc – k moci. K možnosti rozhodovat, ovládat a potvrzovat vlastní výjimečnost.
Návrat vraždění v novém světle
Krátce po jeho propuštění začaly mizet ženy. Ne náhodně. Vždy šlo o osoby z okraje společnosti – prostitutky, migrantky, ženy bez silného sociálního zázemí. Byly zabíjeny stejným způsobem jako jeho první oběť. Stejným tichým, pomalým rituálem, který vyžaduje čas a kontrolu. Unterweger se k vraždění nevrátil proto, že by selhal. Vrátil se k němu proto, že byl přesvědčen, že je nedotknutelný.
Zatímco policie hledala pachatele, Unterweger vystupoval v médiích jako odborník na kriminalitu. Psával reportáže, účastnil se debat, dokonce byl vyslán do Spojených států, aby analyzoval tamní prostituční scénu. Byl viditelný, respektovaný, obdivovaný. A právě proto se na něj nikdo nechtěl dívat pozorně.
Psychologie masky
Unterweger nebyl psychopat v karikaturním smyslu slova. Byl vysoce funkční narcistický manipulátor, který dokázal dokonale napodobit emoce, jež sám necítil. Neprožíval vinu, ale potřebu potvrzení.
Každá vražda pro něj nebyla jen uspokojením, ale důkazem, že je chytřejší než policie, soudy i veřejnost. Pozornost médií jeho patologii nebrzdila – naopak ji posilovala. Zabíjení se pro něj stalo součástí identity. Ne proto, že by ztratil kontrolu, ale proto, že ji měl.
Pád, který přišel pozdě
Když se důkazy začaly hromadit a iluze se začala trhat, Unterweger uprchl. Byl dopaden v Miami, vydán do Rakouska a postaven před soud. Byl odsouzen za devět vražd, přestože podezření se týkala mnohem vyššího počtu obětí. V noci po vynesení rozsudku se oběsil ve své cele. Použil k tomu podprsenku – stejný nástroj, jakým zabíjel své oběti.
Kruh se uzavřel.
Co po něm zůstalo
Jack Unterweger nebyl selháním jednotlivce. Byl selháním systému, který se nechal okouzlit vlastním příběhem. Selháním médií, intelektuálních elit i justice, které daly přednost iluzi před opatrností. Jeho případ není jen o vrahovi, ale o společnosti, která chtěla věřit víc než chtěla vidět.
A právě proto je jeho příběh tak nebezpečný i dnes.
