Dne 18. března 1874 přišla desetiletá Katherine „Katie“ Curran do obchodu na Broadwayi v South Bostonu, kde rodina Pomeroyových provozovala krejčovství a prodej novin. Chtěla si koupit zápisník. Do obchodu vešla, ale domů se nevrátila.
Zmizení vyvolalo rozsáhlé pátrání. Starosta vypsal odměnu, případ se dostal před bostonské radní a městem kolovaly nejrůznější verze toho, co se dívce mohlo stát. Jeden svědek údajně viděl dítě odváděné ke kočáru. Ve skutečnosti bylo poslední známé místo, kam Katie vstoupila, vzdáleno jen několik kroků od místa, kde měla být nalezena o čtyři měsíce později.
V obchodě tehdy pracoval také čtrnáctiletý Jesse Harding Pomeroy. Jeho jméno přitom policisté Station Six slyšeli už dávno. Pomeroy nebyl dosud bezproblémovým dítětem, které by náhle spáchalo nepochopitelný čin.
Úřady věděly, že v minulosti opakovaně napadal mnohem mladší chlapce. Některé z jeho obětí přežily vážné násilí, identifikovaly ho a v roce 1872 byl za jejich týrání poslán do nápravného zařízení. První vražda tedy nepřišla bez varování. Varování bylo téměř dva roky staré.
Sedm chlapců před první známou vraždou
Jesse Harding Pomeroy se narodil 29. listopadu 1859 Ruth Ann a Thomasovi Pomeroyovým. Rodina žila nejprve v Charlestownu a později v Chelsea a South Bostonu. Thomas Pomeroy rodinu nakonec opustil a Ruth se snažila uživit sebe a své dva syny vlastní prací. Jesse měl nápadnou vadu jednoho oka, která se později stala tak charakteristickým znakem, že přispěla i k jeho identifikaci.
O jeho raném dětství se během dalších desetiletí nahromadilo velké množství příběhů. Některé ho vykreslovaly jako samotářského chlapce fascinovaného noži a násilnými příběhy, jiné tvrdily, že byl doma brutálně trestán otcem nebo že už jako malé dítě týral zvířata. Problém je, že řada těchto historek vznikala nebo byla popularizována až poté, co se z Pomeroye stal jeden z nejznámějších dětských pachatelů 19. století.
Historička Dawn Keetley, autorka rozsáhlé studie Making a Monster, upozorňuje právě na nejistotu kolem mnoha pozdějších vysvětlení jeho dětství. I současný populární obraz Pomeroye jako dítěte, které bylo samo těžce týráno, má podle ní mnohem méně pevnou oporu v dobových pramenech, než naznačují pozdější true-crime životopisy.
Mnohem lépe doložená je série útoků, kterou začal páchat kolem dvanáctého roku.
V únoru 1872 byl sedmiletý Tracy Hayden z Chelsea zbit a ponechán na Powder Horn Hill. V květnu následoval osmiletý Robert Maier, napadený v opuštěné stavbě. V červenci byl sedmiletý Johnny Balch nalezen svázaný a zbitý. Útoky pokračovaly také po přestěhování Pomeroyových do South Bostonu: sedmiletý George Pratt byl nalezen v srpnu, Joseph Kennedy byl v září vylákán do opuštěné loděnice, kde byl zbit a pořezán kapesním nožem, a pětiletého Roberta Goulda našli železničáři svázaného k telegrafnímu sloupu, zbitého a pořezaného.
Keetley na základě dobových materiálů uvádí celkem sedm malých chlapců, které Pomeroy v tomto období týral. Násilí zahrnovalo svlékání, bití, bičování, bodání špendlíky a později řezání nožem. Podstatná není jen brutalita jednotlivých činů, ale jejich vývoj. Přibližně dvanáctiletý pachatel se ke stejnému typu situace vracel a postupně zvyšoval intenzitu toho, co obětem dělal.
To už nebyla běžná dětská agresivita ani série rvaček mezi vrstevníky. Pomeroy své oběti vyhledával, odváděl je z dosahu dospělých a volil děti výrazně mladší než on. Co při tom prožíval, nevíme. Víme však, že se k tomu vracel.
Chlapec, kterého poznala vlastní oběť
Boston už tehdy věděl, že v okolí útočí dítě. Dobový tisk psal o neznámém „fiendish boy“ a případy vyvolávaly značnou pozornost.
Dne 20. září 1872 udělal Jesse chybu. Nahlédl do okna policejní stanice číslo šest právě ve chvíli, kdy byl uvnitř Joseph Kennedy, jeden z napadených chlapců. Kennedy ho poznal. Policie Pomeroye zatkla a další oběti jeho totožnost potvrdily.
Následujícího dne se třináctiletý Jesse před soudcem Williamem G. Forsaithen k útokům přiznal. Byl odsouzen k šestiletému pobytu v House of Reformation ve Westborough.
Pro tehdejší systém šlo především o problém juvenilního pachatele, kterého bylo potřeba napravit. Myšlenka reformních škol ostatně vycházela právě z přesvědčení, že dítě nemá být automaticky posuzováno stejně jako dospělý zločinec a že disciplína, práce, vzdělání a strukturované prostředí mohou jeho další vývoj změnit.
V Pomeroyově případě vypadala náprava zpočátku úspěšně. Ve Westborough se choval dobře. Nejsou doloženy další obdobné útoky a jeho chování bylo natolik přesvědčivé, že policejní kapitán Dyer a pracovník státního Board of Charities Gardiner Tufts doporučili jeho předčasné propuštění.
Dne 6. února 1874 se Jesse vrátil k matce a bratrovi do South Bostonu. Místo původních šesti let strávil v nápravném zařízení přibližně šestnáct měsíců.
Právě tady má systémová část případu skutečnou váhu. Ne proto, že by lidé ve Westborough mohli předpovědět vraždu. Takovou jistotu nemáme ani dnes. Jejich rozhodnutí ale vycházelo především z toho, jak se Pomeroy choval v prostředí s dohledem a pevně danými pravidly. Jeho předchozí útoky přitom vznikaly v úplně jiném kontextu, když získal přístup k mladšímu dítěti bez přítomnosti autority.
Instituce měla důkaz, že dokáže dodržovat její pravidla. Neměla důkaz, že pochopila nebo odstranila příčinu jeho předchozího násilí.
Katie Curran zmizela, Horace Millen byl nalezen mrtvý
Šest týdnů po Pomeroyově návratu domů zmizela Katie Curran. Její tělo tehdy nalezeno nebylo a nikdo neměl dostatek důkazů, aby její zmizení spojil právě s Jessem. Následující událost však obrátila pozornost policie k němu téměř okamžitě.
Dne 22. dubna 1874 zmizel čtyřletý Horace Millen. Svědci ho viděli s větším chlapcem. Odpoledne bylo jeho tělo nalezeno u Savin Hill Beach v oblasti Dorchester Bay. Utrpěl řadu poranění nožem. Pro další pochopení případu není nutné rozepisovat jejich přesnou podobu; podstatné je, že šlo o velmi intenzivní násilí proti dítěti, které vůči útočníkovi nepředstavovalo fyzickou hrozbu.
Policie si vzpomněla na chlapce, kterého už jednou zatýkala za útoky na malé děti. Ještě večer přišla do domu Pomeroyových a Jesseho odvedla. Z dobového soudního rozhodnutí vyplývá, že následující den při pohledu na Millenovo tělo připustil, že ho zabil; později výpověď měnil. V Charles Street Jail už čekal na proces, když se objevil důkaz druhé vraždy.
V červenci koupil budovu na 327 Broadway nový majitel James Nash a dělníci začali upravovat její sklep. Dne 18. července Charles McGinnis a Patrick O’Connell narazili pod hromadou popela na lidské ostatky. Patřily Katie Curran.
Dva dny poté Pomeroy její zabití ústně přiznal. Jeho pozdější verze událostí nebyly vždy konzistentní, nicméně v prosinci 1874 stanul před soudem za vraždy Katie Curran i Horace Millena. Katie bylo deset. Horacovi čtyři.
Boston chtěl vědět, co může být špatně se čtrnáctiletým dítětem
Pomeroyův proces nezačal jen jako dokazování dvou vražd. Stal se také veřejnou debatou o tom, zda dítě schopné takového násilí vůbec může být duševně zdravé.
Obhajoba se opírala o tehdejší koncept „morální nepříčetnosti“. V 19. století se tímto pojmem lékaři pokoušeli vysvětlovat lidi, kteří mohli působit rozumově normálně, ale jejich morální a emoční fungování se zdálo zásadně narušené. Pomeroy tedy nebyl líčen jako člověk, který nerozumí realitě, ale jako někdo, jehož schopnost morálního sebeovládání může být patologicky poškozena.
Soud měl před sebou mimořádně obtížný problém. Pomeroyovi bylo v době Millenovy vraždy čtrnáct let a pět měsíců. Pokud byl příčetný, mohl být podle tehdejšího práva plně odpovědný za vraždu. Pokud však jeho činy pramenily z duševní choroby, mohlo být jeho právní postavení jiné.
Porota argument nepřijala. Dne 11. prosince 1874 uznala Jesseho Pomeroye vinným. Současně však doporučila milost vzhledem k jeho mládí. Nejvyšší soud státu Massachusetts později odmítl procesní námitky obhajoby a odsouzení zůstalo v platnosti.
Výsledek byl vnitřně rozporný způsobem, který přesně vystihuje celý případ. Stát řekl, že Pomeroy je natolik odpovědný, aby mohl být odsouzen jako vrah. Současně mnoho lidí nedokázalo přijmout představu, že by měl být jako dítě popraven.
Když vysvětlení chybí, společnost si ho začne vyrábět
Jesse Pomeroy na základní otázku, proč dětem ubližoval, nikdy neposkytl uspokojivou odpověď. Podle Keetley někdy tvrdil, že si nemohl pomoci nebo že ho k jednání něco nutilo. Takové výroky ale samy o sobě neříkají, zda šlo o autentický popis vnitřního prožívání, pokus vysvětlit vlastní chování, nebo prostředek obhajoby.
Prázdné místo proto zaplnili ostatní. Jedna z nejpodivnějších dobových teorií tvrdila, že Pomeroye ovlivnil zážitek jeho matky během těhotenství. Podle příběhu měla navštěvovat místo, kde se porážela zvířata, a intenzivní dojem z krve a zabíjení se měl nějak „otisknout“ do nenarozeného dítěte. Teorie odpovídala tehdejším představám o takzvaném mateřském imprintingu, nikoli moderním poznatkům o prenatálním vývoji.
Druhé populární vysvětlení znělo mnohem moderněji, přestože vzniklo před více než 150 lety: za násilí mohou média. Pomeroy měl být nadšeným čtenářem levných dobrodružných „dime novels“, v nichž se objevovaly únosy, bitvy, mučení a další násilné motivy. Část veřejnosti začala tvrdit, že chlapec pouze napodoboval to, co četl.
Historici později ukázali, že debata kolem Pomeroye se stala jedním z raných amerických příkladů morální paniky kolem násilného populárního obsahu – mechanismu, který se o mnoho desetiletí později opakoval u komiksů, filmu, televize i počítačových her.
Další lidé preferovali prostší vysvětlení: Pomeroy byl „monstrum“. Právě tato potřeba vytvořit jasnou kategorii je psychologicky pochopitelná. Jestliže násilí pochází z něčeho zásadně odlišného, patologického nebo téměř nelidského, svět působí bezpečněji. Zločinec patří do jiné skupiny než ostatní lidé.
Pomeroyův případ ale tak jednoduchou hranici neposkytuje.
Co lze z Pomeroye vyčíst dnešní psychologií – a co už ne
Z dnešního pohledu je velmi lákavé označit Jesseho Pomeroye za dětského psychopata. Takový závěr bychom však z historických materiálů udělat neměli.
Moderní psychologie zná u některých dětí s poruchami chování takzvané callous-unemotional traits, tedy soubor rysů zahrnujících například omezené prožívání viny, nízkou citlivost k utrpení druhých, nedostatek empatie nebo mělké emoční reakce.
U poruchy chování může být jejich přítomnost spojena se závažnější, přetrvávající a častěji proaktivní agresí. Zároveň však děti s problémovým chováním tvoří velmi různorodou skupinu a ani výrazné CU rysy nejsou jednoduchou předpovědí budoucího násilného zločinu. Moderní výzkum navíc ukazuje, že jejich intenzita se může v průběhu vývoje měnit a že specializované intervence mohou pomoci.
U Pomeroye navíc postrádáme přesně ty informace, které by odborník potřeboval pro smysluplnou diagnózu: systematické rozhovory, dlouhodobé pozorování, údaje od rodičů a učitelů podle současných standardů, psychologické testování nebo spolehlivou zdravotní dokumentaci.
Můžeme proto analyzovat jeho chování, nikoli mu dodatečně přidělit současnou psychiatrickou nálepku.
Jedna vlastnost jeho jednání však stojí za pozornost: útoky nevypadají pouze jako okamžité výbuchy hněvu. Moderní psychologie rozlišuje mezi reaktivní agresí, která vzniká například v reakci na frustraci, ohrožení nebo konflikt, a proaktivní agresí, jež může být prostředkem k dosažení nějakého cíle. Pomeroy své oběti opakovaně odváděl na místa, kde s nimi mohl zůstat sám. To naznačuje určitý stupeň přípravy a účelového jednání, třebaže samotný účel – zda šlo především o pocit kontroly, vzrušení, sadistické uspokojení nebo jiný motiv – z pramenů určit nelze.
To je důležitý rozdíl. Říct, že něco v jeho chování připomíná dnes známé rizikové mechanismy, není totéž jako tvrdit, že víme, co se přesně odehrávalo v jeho hlavě.
Nevíme. A právě respekt k této hranici dělá psychologický rozbor přesnější, nikoli slabší.
Ani trauma není univerzální klíč
Pozdější životopisy Jesseho Pomeroye často pracují s tvrzením, že ho otec Thomas krutě trestal, někdy dokonce způsobem nápadně připomínajícím to, co Jesse později dělal vlastním obětem. Je to lákavé vysvětlení, protože vytváří přímou kauzální linku: dítě zažívá násilí, naučí se násilí a předává je dál.
Takové přenosy skutečně existují. Dětské trauma, zanedbávání, nestabilní rodinné prostředí či násilí mohou zvyšovat riziko pozdějších problémů s chováním. Neznamená to však, že trauma automaticky vytváří násilného pachatele. Drtivá většina dětí, které zažijí těžké zacházení, se nestane vrahy. A konkrétně u Pomeroye je navíc samotná výchozí informace nejistá.
Keetley ve své práci ukazuje, že příběh o systematicky týraném Jessem získal dominantní postavení až později a že jeho faktický základ není tak pevný, jak bývá prezentováno. To neznamená, že doma žádné násilí nezažil. Znamená to pouze, že z něj nemůžeme udělat prokázanou příčinu jeho činů.
Pomeroy je proto také varováním před jednou z našich vlastních tendencí: jakmile známe konec příběhu, začneme v minulosti hledat události, které k němu údajně nevyhnutelně vedly. Skutečný lidský vývoj bývá mnohem méně přehledný.
Nejmladší odsouzený k smrti v Massachusetts
Po odsouzení čekal Pomeroya trest smrti. Stal se nejmladším člověkem v historii Massachusetts, kterému byl takový rozsudek uložen. Jeho věk ale od počátku vyvolával odpor proti samotné představě popravy.
Guvernér William Gaston odmítal podepsat příkaz k vykonání trestu. Spor pokračoval dlouhé měsíce a teprve v srpnu 1876 Governor's Council trest změnila na doživotní vězení v samovazbě. Dne 7. září byl šestnáctiletý Pomeroy převezen do státní věznice v Charlestownu.
Jeho další život se tak odehrával téměř výhradně za zdmi věznice. Samotka byla extrémně dlouhá a její podmínky se v průběhu desetiletí měnily. Pomeroy se opakovaně snažil utéct; bostonský městský archiv uchovává například záznamy nejméně tří pokusů ještě z období, kdy čekal na proces a rozhodnutí o svém trestu v Charles Street Jail.
Postupem času přestal být dítětem, kolem jehož osudu se vedla celostátní debata. Zůstával však vězněm, kterého stát odmítl popravit a zároveň se neodvážil znovu propustit.
Dne 29. září 1932 Jesse Harding Pomeroy zemřel v Bridgewater Hospital for the Criminally Insane. Bylo mu 72 let. Od zatčení po vraždě Horace Millena uplynulo více než 58 let.
Monstrum je jednoduchá odpověď. Pomeroyův případ jednoduchý nebyl
Více než století lidé hledají událost, poruchu nebo vliv, který by Jesseho Pomeroye vysvětlil.
Jeho současníci nabízeli mateřské zážitky během těhotenství, nebezpečné knihy, „morální nepříčetnost“ nebo vrozené zlo. Pozdější generace přidaly trauma, neurologické teorie a psychopatii. Žádné z těchto vysvětlení dnes nelze považovat za prokázanou odpověď.
Nejpevnější část příběhu proto neleží v diagnóze, kterou bychom mu mohli zpětně přiřadit, ale v chronologii jeho chování. Ještě před první známou vraždou existovala dlouhá řada napadených dětí. Pomeroy byl dopaden, odsouzen a umístěn do prostředí, které dokázalo jeho násilí po určitou dobu zastavit. V únoru 1874 se vrátil do stejného světa, v němž si znovu mohl vyhledávat děti mimo dohled dospělých.
To není důkaz, že někdo mohl s jistotou předvídat smrt Katie Curran a Horace Millena.
Je to však důvod, proč případ Jesseho Pomeroye zůstává aktuální i bez starých novinových přezdívek a legend o „dětském monstru“. Připomíná, že u závažného násilí nestačí ptát se, zda se člověk momentálně chová dobře. Je potřeba pochopit, v jakých situacích problém vzniká, co ho udržuje a zda změna prostředí znamená také změnu samotného chování.
A zároveň připomíná druhou, možná ještě nepohodlnější skutečnost. Někdy můžeme znát historii pachatele velmi podrobně, vidět vývoj jeho jednání téměř krok za krokem a přesto nedokážeme s jistotou říct, proč právě tento člověk překročil hranici, kterou většina lidí nikdy nepřekročí.
U Jesseho Pomeroye tuto odpověď neměli soudci, lékaři ani novináři v roce 1874. Nemáme ji spolehlivě ani dnes.
MOHLO BY SE VÁM TAKÉ LÍBIT
Zdroje: City of Boston Archives – Jesse Harding Pomeroy Materials in the City Archives [1], Dawn Keetley / University of Massachusetts Press, JSTOR – Making a Monster: Jesse Pomeroy, the Boy Murderer of 1870s Boston [2], Lehigh University – Jesse Pomeroy: Making a Monster [3], Supreme Judicial Court of Massachusetts / vLex – Commonwealth v. Pomeroy, 117 Mass. 143 (1875) [4], Journal of American Studies / Cambridge University Press – The Injuries of Reading: Jesse Pomeroy and the Dire Effects of Dime Novels [5], International Journal of Environmental Research and Public Health / PMC – Role of Callous and Unemotional (CU) Traits on the Development of Youth with Behavioral Disorders: A Systematic Review [6], European Child & Adolescent Psychiatry / PMC – Conduct disorders and psychopathy in children and adolescents: aetiology, clinical presentation and treatment strategies of callous-unemotional traits [7].
