Když spisovatel Thomas Harris v šedesátých letech vstoupil do přísně střeženého mexického vězení Topo Chico, netušil, že právě potkává člověka, jehož jméno se nikdy neobjeví v žádném titulku. Přesto se navždy zapíše do historie jako předloha nejděsivějšího a zároveň nejinteligentnějšího filmového vraha všech dob — Hannibala Lectera.
Setkání, které stvořilo legendu
Thomas Harris tehdy pracoval jako mladý novinář pro magazín Argosy. Poslali ho do Mexika, aby udělal rozhovor s Američanem odsouzeným za vraždu. Netušil, že nejzajímavější člověk, kterého tam potká, nebude vězeň, ale lékař, který o něj „pečoval“.
Vězeňský doktor byl klidný, zdvořilý a výjimečně kultivovaný. Z Harrisova pohledu z něj sálala jistá elegance, která do prostředí betonových zdí vůbec nepatřila.
Když se během rozhovoru dotkli tématu motivace vrahů, lékař se na něj pozorně podíval a pronesl větu, která Harrisovi zůstala v hlavě navždy: „Zajímáte se o vrahy, ale přemýšlel jste někdy o jejich eleganci?“
O pár hodin později se dozvěděl, že muž, se kterým mluvil, není vězeňský lékař — byl to vězeň. Dr. Alfredo Ballí Treviño, odsouzený za brutální vraždu svého přítele a kolegy.
A právě tehdy se v Harrisově mysli zrodil první zárodek myšlenky na postavu, která později otřese světem.
Kdo byl Dr. Alfredo Ballí Treviño
Alfredo Ballí Treviño se narodil v roce 1931 v mexickém městě Monterrey. Pocházel z vážené rodiny, vystudoval medicínu a stal se uznávaným lékařem.
Jeho pacienti ho popisovali jako pozorného, charismatického a neobyčejně klidného muže. Jenže za fasádou zdvořilosti a odborné jistoty se skrývala temnota.
V roce 1959 byl Treviño obviněn z vraždy svého milence Jesúse Castilla. Zabil ho po hádce, tělo rozřezal chirurgickými nástroji a části se pokusil pohřbít. Policejní záznamy uvádějí, že místnost, kde čin spáchal, byla „tak čistá, až působila děsivě“.
Soudce označil vraždu za „chladnokrevnou, promyšlenou a zcela bez emocí“. Přesto Treviño během výslechu působil spíš jako muž, který situaci analyzuje, než jako někdo, kdo lituje.
Odborníci se dodnes shodují, že by dnes jeho profil odpovídal narcistnímu psychopatovi – člověku, který postrádá empatii, ale dokonale chápe, jak ji simulovat.
Lékař, který si hrál na Boha
Na rozdíl od mnoha sériových vrahů Treviño nikdy nepůsobil dojmem zvráceného maniaka. Nebyl výbušný, nevyvolával dojem hrozby. Naopak – měl kouzlo. To je přesně ta kategorie zločinců, kteří děsí nejvíc: predátor s maskou civilizace.
Jako lékař byl zvyklý rozhodovat o životě a smrti. Moc, kterou mu dával bílý plášť, se pro něj stala návykovou. Když ztratil kontrolu nad svým osobním vztahem, sáhl po nástroji, který ovládal nejlépe — po skalpelu.
Ve vězení se choval bezchybně. Léčil spoluvězně, psal odborné poznámky, pomáhal s chirurgickými zákroky. Někteří dozorce později přiznali, že zapomínali, že jde o vraha. Jeho klid a autorita působily tak přirozeně, že si podmanil i prostředí, které má člověka zlomit.
Jak se z lékaře stal Hannibal Lecter
Když Thomas Harris o letech později začal psát Červeného draka, potřeboval postavu, která bude zosobněním kultivovaného zla. Vzpomněl si na muže z vězení, který mu tehdy tak klidně vysvětloval eleganci vrahů.
Treviño se stal základem Lecterovy osobnosti — ale Harris mu přidal další vrstvy: geniální IQ, znalost umění, schopnost manipulovat i bez fyzického násilí.
Ve skutečnosti Treviño nebyl sériový vrah. Ale jeho kombinace inteligence, klidu a absolutní absence morálních zábran se stala dokonalým vzorem pro postavu, která měla působit děsivě právě tím, že rozumí lidem lépe než oni sami sobě.
Harris sám o Lecterovi říkal, že je „metaforou pro část lidské duše, která si uvědomuje, že zlo může být krásné“. Tato věta přesně vystihuje, proč je Hannibal dodnes tak fascinující.
Anatomie geniality a zla
Z psychologického hlediska je Hannibal Lecter extrémně zajímavým fenoménem. Není to pouhý vrah — je to ideál temného intelektu.
V mnoha ohledech připomíná typ osobnosti, který se v psychologii označuje jako vysokofunkční psychopat. Tito lidé bývají vzdělaní, charismatičtí, bezchybně adaptovaní. Umí číst emoce druhých, ale sami je neprožívají.
Lecter ztělesňuje právě tento paradox: dokonalou kontrolu, kterou obdivujeme, i když víme, že patří někomu, kdo by nás zničil.
Diváci a čtenáři k němu cítí rozporuplnou přitažlivost. V jeho eleganci vidí odraz ideálu – inteligenci, klid, styl. Zároveň tuší, že právě tyto kvality jsou smrtící, pokud chybí empatie.
Hannibal tak funguje jako zrcadlo pro temnější část lidské psychiky — připomíná, že mezi racionalitou a šílenstvím vede jen velmi tenká hranice.
Mezi realitou a legendou
Skutečný Alfredo Ballí Treviño byl po letech věznění propuštěn a zbytek života údajně věnoval charitativní práci. Zemřel v roce 2009 v úctyhodném věku. Nikdy veřejně nepromluvil o své minulosti.
Thomas Harris o něm také mlčel až do 2013, kdy v rozhovoru pro The Times poprvé potvrdil, že Hannibal měl skutečný předobraz.
Z dnešního pohledu není Treviño jen inspirací pro fiktivní monstrum — je symbolem toho, jak tenká je hranice mezi genialitou a šílenstvím, mezi léčbou a destrukcí.
A právě proto Hannibal Lecter nikdy nezmizí z naší kultury. Protože v něm nevidíme jen vraha. Vidíme, co by se mohlo stát, kdyby naše inteligence přestala mít svědomí.
Bonusová zajímavost
Ve filmové trilogii si Hannibala Lectera zahráli tři herci – Brian Cox, Mads Mikkelsen a především Anthony Hopkins, který za roli získal Oscara.
Hopkinsův způsob, jak mluvil bez mrknutí oka, prý vycházel z popisu skutečného Treviña — muž, který se při rozhovoru téměř nehýbal a působil, jako by vás rentgenoval pohledem.
Hannibal Lecter se stal symbolem kultivovaného zla, které fascinuje právě proto, že mu rozumíme. Až se příště budete dívat na jeho klidný pohled a dokonalé vystupování, vzpomeňte si: ten muž opravdu existoval. Jen nepotřeboval filmové efekty — stačil mu skalpel a ledový klid.
Zdroje: The Guardian, Independent, History vs. Hollywood, All That is Interesting, Biography