Za tímto vysvětlením se však skrývá podstatně temnější otázka: co musí člověk udělat se svým vlastním svědomím, aby mohl násilí začít považovat za morální povinnost?
V časných hodinách jednoho prosincového dne roku 1963 čekaly v centru Teheránu tisíce lidí. Na náměstí známém jako Toopkhaneh, později také jako Sepah, byly připraveny šibenice. Podle dobového listu Bamdad-e Emruz se počet přihlížejících mohl pohybovat kolem dvaceti tisíc.
Jedním z mužů, které měli toho rána veřejně oběsit, byl šestadvacetiletý či sedmadvacetiletý Hoshang Amini, známý také jako Hoshang Varamini nebo „vrah s plstěným kloboukem“. Dobové zprávy zdůrazňovaly jeho zdánlivý klid, pozdější rekonstrukce však připomínají i detail, který tento obraz komplikuje: při lékařské prohlídce měl výrazně zrychlený tep. Amini se smrti pravděpodobně nebál tak málo, jak chtěl okolí přesvědčit.
Pak požádal, aby směl zazpívat.
Právě tento okamžik se stal jednou z nejčastěji opakovaných scén celého případu. Amini měl dobrý hlas, rád zpíval a bývá spojován s poezií Háfize. Na popravišti dostal mikrofon či policejní megafon a několik okamžiků zpíval před lidmi, kteří přišli sledovat jeho smrt. V některých pozdějších textech právě odtud pochází jeho přezdívka „vrah zpívající ghazaly“.
Není ale důvod v tom hledat rozpor ve smyslu „jak mohl člověk milující poezii vraždit“. Lidská psychika takto jednoduše nefunguje. Estetická citlivost není totéž co empatie a schopnost prožívat krásu člověka nijak automaticky nechrání před schopností způsobovat utrpení.
To podstatné na Aminim není, že vrah znal básně. Podstatné je, že si dokázal vytvořit svět, ve kterém se vrahem nemusel cítit být.
Kolik lidí skutečně zabil, dodnes není jisté
U Hoshanga Aminiho je nezbytné začít jedním upozorněním. Číslo 67 obětí, které se dnes objevuje téměř automaticky, není možné považovat za stejně pevně doložený údaj jako například rok jeho zatčení nebo popravy.
Dobové a pozdější íránské prameny totiž uvádějí různá čísla. Amini nejprve hovořil o sedmi vraždách, následně o dalších, v tisku se objevilo číslo 14 a později 23. Moderní přehledy mu připisují až 67 obětí a kvůli tomu bývá označován za nejplodnějšího známého sériového vraha v íránských dějinách.
Jenže už samotné íránské zdroje otevřeně připouštějí, že přesný počet nikdy bezpečně stanoven nebyl. Některá těla spojovaná s jeho způsobem vraždění nebyla součástí jeho přiznání, zatímco některé vraždy, které přiznal, zase nebylo možné potvrdit nalezením oběti.
Bezpečnější proto je říci, že Amini zavraždil nejméně několik desítek lidí nebo je z jejich smrti vážně podezírán, přičemž nejvyšší tradičně uváděný počet činí 67. Přesný rozsah jeho vraždění zůstává součástí nejasností, které případ obklopují.
Nejde jen o statistickou drobnost. Číslo 67 vytváří obraz téměř mytického monstra a snadno zastíní to důležitější: konkrétní mechanismus, který mu umožňoval znovu a znovu vyhledávat převážně zranitelné lidi, dostávat je pod svou kontrolu a nakonec je zabíjet.
Dříve než se objevil vrah, byl tu násilník
Amini se narodil přibližně v roce 1936 nebo 1937 ve Varaminu jihovýchodně od Teheránu. Informace o jeho raném životě pocházejí převážně z dobového tisku a pozdějších rekonstrukcí, proto je potřeba s nimi zacházet opatrně. Podle článků vycházejících mimo jiné z tehdejšího časopisu Hoquq-e Emruz vyrůstal ve velmi chudém a problematickém rodinném prostředí.
Otec přišel o zaměstnání v cukrovaru, další členové rodiny se pohybovali na hraně či za hranou zákona. Amini měl pouze několik let školního vzdělání, pracoval jako pomocník řidiče a později byl ve Varaminu známý také kvůli hazardu, výtržnostem a vybírání peněz od místních obchodníků.
Takové prostředí samo o sobě nic nevysvětluje. Chudoba nevyrábí sériové vrahy a problematická rodina není diagnózou budoucího násilí. Miliony lidí vyrůstají v mnohem horších podmínkách, aniž by někoho zabily.
U Aminiho je zajímavější něco jiného: násilí se v jeho životě objevilo ještě před vraždami, které z něj udělaly celostátně známou postavu.
Jeden z důležitých momentů se měl odehrát několik let před jeho zatčením. Podle rekonstrukcí si příslušníci žandarmerie později vzpomněli, že už dříve zasahovali proti Aminimu a dalším mužům ve chvíli, kdy měli v odlehlé oblasti napadat mladého muže a pokoušet se jej zabít.
Právě tato událost se později stala jedním z důvodů, proč policisté spojili jeho jméno s těly nacházenými v okolí Varaminu. Zdroje se rozcházejí v tom, co přesně po tehdejším zadržení následovalo, samotná existence předchozího závažného násilného incidentu se však v rekonstrukcích případu opakuje.
Psychologicky je tento bod důležitější než hledání jednoho traumatu v dětství. V Aminiho životě lze sledovat postupné rozšiřování toho, co si dovoloval vůči jiným lidem. Vydírání, kriminalita, sexuální násilí, fyzická dominance a nakonec vražda nejsou jedna a táž věc, ale hranice mezi nimi může být v životě konkrétního pachatele překračována postupně. Každé násilí, které projde bez definitivního zastavení, zároveň poskytuje zkušenost, že další hranice lze překročit také.
Studny začaly vydávat mrtvé
Na přelomu let 1962 a 1963 se v oblasti Varaminu, Rey a předměstí Teheránu začala objevovat těla, která spojovaly podobné okolnosti. Oběti měly svázané ruce, některé byly sexuálně napadeny a jejich těla byla ukrývána ve studnách, opuštěných kanálech a qanátech – starobylých podzemních vodních systémech. Právě odtud pocházelo označení „duch studní qanátu“. Mezi mrtvými byli mladí muži, dospělí i žena, pozdější zprávy ale zdůrazňují zejména mladé chlapce a děti z chudých rodin.
Jedním z objevů, který vyšetřování významně posunul, bylo tělo mladého prodavače lístků Mehdiho Fadaeiho. Podle dobové rekonstrukce si pracovník soudu při výletu s rodinou všiml stop krve a sledoval je až k otvoru studny. Po příjezdu žandarmerie bylo uvnitř nalezeno tělo.
Policie přitom Aminiho nezačala hledat pouze kvůli vraždám. Paralelně vyšetřovala krádeže jízdních kol z Teheránu a jejich prodej ve Varaminu. Jeden ze zadržených při výslechu uvedl jeho jméno. Když se policie pokusila Aminiho vyslechnout, zmizel. Vzpomínka na jeho dřívější násilný incident pak změnila obyčejné pátrání po možném komplicovi zlodějů ve výrazně vážnější podezření. Nakonec byl nalezen v domě své sestry, podle často opakované verze ukrytý uvnitř truhly.
Teprve tehdy se příběh, který obyvatelé okolí vnímali jako sérii děsivých zmizení a nevysvětlitelných mrtvých těl, začal spojovat s jedním konkrétním mužem.
Vrah začal svůj příběh vyprávět novinám
Zatčení Aminiho ukazuje ještě jednu zvláštnost tehdejšího případu: hranice mezi policejním vyšetřováním a mediální podívanou byla mimořádně tenká.
Jeden z novinářů deníku Kayhan o mnoho let později vzpomínal, že se s Aminim setkal v cele ještě dříve, než proběhl rozsáhlejší výslech kriminalistů. Během několika hodin mu měl Amini popsat vraždy sedmi chlapců a německého občana Ernsta Langeho a uvést místa, kde byla těla ukryta. Novinář informace zveřejnil a policie podle jeho pozdějšího vyprávění skutečně na označených místech nacházela další oběti.
Jestli je tato vzpomínka ve všech detailech přesná, dnes těžko ověříme. Vypovídá ale o něčem, co potvrzuje i dobové zpravodajství: Amini pochopil, že média mu poskytují publikum.
Kayhan zveřejňoval jeho výpovědi, fotografie a dokonce rukou napsaný vzkaz. V něm Amini oznámil čtenářům, že zabil sedm lidí a že chce ve vraždění pokračovat. Postupně přiznával další činy. Jeho jméno začalo mít vlastní titulky, přezdívky a vizuální identitu – plstěný klobouk, hubenou tvář a nepříjemně klidné vystupování.
To je jedna z částí případu, které se snadno přehlédnou. Amini nezískával kontrolu pouze nad oběťmi. Po zatčení dostal možnost kontrolovat také příběh o sobě samém.
A využíval ji.
„Odstraňoval jsem zkažené lidi“
Právě zde se dostáváme k nejzajímavější části Aminiho psychologie.
V pozdějších rozhovorech prohlašoval, že se nechal inspirovat nechvalně známým íránským vrahem Asgharem Borujerdim, známým jako Asghar Qatel – „Asghar vrah“. Borujerdi vraždil především mladé chlapce a byl veřejně popraven v Teheránu ve 30. letech. Amini podle dochovaných zpráv otevřeně tvrdil, že se rozhodl jít stejnou cestou. Současně svým činům přisuzoval jakýsi morální účel: chtěl prý společnost zbavovat lidí, které považoval za zkažené.
Na první pohled by se mohlo zdát, že právě tady máme motiv.
Ve skutečnosti máme spíše pachatelovo vysvětlení motivu – a to není totéž.
Amini totiž současně při výsleších podle dobového tisku popisoval potěšení, které mu násilí přinášelo. Některé jeho oběti byly sexuálně napadeny. Vyhledával situace, v nichž byl druhý člověk bezmocný, svazoval jej, odváděl na odlehlá místa a rozhodoval o jeho životě a smrti. Přinejmenším část činů tedy vykazuje výraznou složku dominance a sadistické gratifikace. Diagnostikovat po více než šedesáti letech Aminiho například sexuálním sadismem by nebylo odborně poctivé – nemáme klinické vyšetření ani dostatečně spolehlivou dokumentaci. Lze ale říci, že jeho vlastní popisy násilí ukazují, že utrpení oběti nebylo pouze prostředkem k nějakému údajnému „vyššímu cíli“. Bylo součástí toho, co ho na činu přitahovalo.
Prohlášení o „očistě společnosti“ proto můžeme chápat také jako psychologický mechanismus, kterým si pachatel upravuje význam vlastního jednání.
Moderní psychologie používá pojem morální odpojení – soubor způsobů, jimiž člověk oddělí své jednání od běžných morálních pravidel, aby nemusel prožívat plnou vinu za to, co dělá. Výzkum u dospělé vězeňské populace ukazuje významnou souvislost mezi morálním odpojením a kriminálním jednáním. Jedním z klasických mechanismů je „popření oběti“: člověk, kterému bylo ublíženo, je nejprve redefinován jako někdo, kdo si trest zaslouží.
A přesně tak zní Aminiho konstrukce. Nezabil dítě. Odstranil „zkaženého člověka“. Neznásilnil a nezavraždil bezbrannou oběť. „Čistil společnost.“
Morální kategorie se převrátí. Pachatel se ve vlastní verzi příběhu přesune z role agresora do role soudce.
Proč je „zkažená oběť“ tak účinná lež
Na tomto mechanismu je důležité, že pachatel nemusí své vysvětlení cynicky předstírat. Člověk může vlastní racionalizaci postupně skutečně přijmout.
Systematické přehledy výzkumu kognitivních zkreslení u pachatelů popisují právě proces, při němž se násilné jednání zasazuje do stále pevnějšího výkladového rámce: okolí je nepřátelské, pravidla nespravedlivá, oběť vinná a vlastní agrese přiměřená. Čím déle takový rámec funguje, tím snazší může být další překročení hranice.
U Aminiho ovšem jeho teorie narazí na velmi jednoduchý problém.
Mezi jeho oběťmi byli děti a sociálně zranitelní mladí lidé.
Pokud někdo tvrdí, že společnost zbavuje morálního úpadku, a jako objekty své „očisty“ si vybírá lidi, kteří mají výrazně menší schopnost bránit se, mnohem více nám to říká o pachatelově potřebě moci než o jeho morálním programu.
Amini nepotřeboval najít skutečně nebezpečné lidi.
Potřeboval najít lidi, nad kterými mohl zvítězit.
Asghar mu možná nedal motiv. Dal mu scénář
Aminiho odkazování na Asghara Qatela je psychologicky zajímavé ještě z jiného důvodu. Kopírování známého pachatele totiž nemusí znamenat jednoduché „četl o vrahovi, proto začal vraždit“.
Může fungovat subtilněji.
Člověk, který už má násilné fantazie nebo dispozici k agresi, v jiném pachateli najde hotový scénář. Vidí, že něco, co existovalo jen v jeho představách, už někdo jiný skutečně udělal. Dostane model obětí, prostředí, způsobu jednání a dokonce i způsobu, jak o zločinu přemýšlet.
Asghar byl v íránské kolektivní paměti mimořádně známou postavou. Jeho veřejná poprava a novinové příběhy vytvořily z jeho jména synonymum extrémního zločinu. Amini jej podle vlastních slov znal a obdivoval či napodoboval. Podobnosti v zaměření na mladé oběti, sexuální násilí a odlehlá místa jsou zřejmé, i když nelze spolehlivě rozhodnout, které části Amini skutečně převzal a které vznikly nezávisle.
Podstatné je něco jiného: když Amini říkal, že „šel cestou Asghara“, přiznával zároveň, že jeho vlastní identita pachatele nevznikala ve vakuu.
Měl předchůdce.
A v určitém smyslu si vybral, že se stane jeho pokračováním.
Poezie a vraždění nebyly dva různé životy
Po zatčení novináře fascinoval Aminiho klid. Zprávy zdůrazňovaly kontrast mezi jeho vzhledem, zdvořilým hlasem či schopností zpívat a činy, ke kterým se přiznával. Později se kolem něj vytvořil téměř literární obraz vraha, který miloval hudbu Parvize Yahaghiho a recitoval Háfize.
Právě tady ale vzniká nebezpečí romantizace.
Amini nebyl „citlivý básník, v němž žilo monstrum“. Takový obraz je lákavý, protože dovoluje představovat si pachatele jako člověka rozděleného na dvě neslučitelné osobnosti. Není pro něj však žádný důkaz.
Mnohem pravděpodobnější je něco obyčejnějšího a zároveň znepokojivějšího: obě stránky byly součástí jednoho člověka.
Člověk může být zdvořilý k jednomu člověku a naprosto bezcitný k druhému. Může milovat hudbu a zároveň druhé instrumentalizovat. Empatie není jednotný zásobník, který buď máme, nebo nemáme. Může být selektivní, potlačená, podmíněná tím, zda druhého považujeme za „jednoho z nás“.
Právě Aminiho označování obětí za zkažené mohlo umožnit tuto selekci. Jakmile druhý přestane být plnohodnotným člověkem a stane se reprezentantem něčeho odporného, násilí proti němu může být pro pachatele psychologicky snesitelnější.
Háfiz proto Aminiho nepolidšťuje ani neusvědčuje z nějakého paradoxu.
Jen připomíná, že lidé schopní mimořádně krutého násilí nemusejí být ve všech ostatních částech svého života emocionálně prázdní.
Nahrávky, které z vraha vytvořily literární postavu
Ke zvláštnímu posmrtnému životu Aminiho příběhu přispěly také nahrávky rozhovorů pořízených před jeho popravou.
Jednotlivé pozdější verze se liší v tom, kdo přesně jednotlivé rozhovory vedl. V souvislosti s Aminim se zmiňuje hudebník a rozhlasová osobnost Parviz Yahaghi, ale také reportéři Radio Iran Noureddin Sabet Imani a Saboktakin Salur. Spisovatel a filmař Zakaria Hashemi později tvrdil, že získal kazetu s rozhovorem a mnohokrát ji poslouchal. Po letech podle ní napsal knihu Akharin Edam – Poslední poprava. Sám přitom zdůrazňoval, že jde o literární dílo založené na skutečné nahrávce, nikoli o čistý dokument.
To je důležité rozlišení. Některé dnes opakované detaily Aminiho života mohou pocházet právě z vrstvy, kde se dokumentární materiál začal prolínat s literárním zpracováním.
Jeho případ totiž přežil nejen v policejních spisech, ale také jako příběh.
A příběhy mají tendenci uhlazovat rozpory. Vrah dostane přezdívku. Získá charakteristický klobouk. Zpívá Háfize. Má poslední větu. Počet obětí se ustálí na jednom čísle.
Skutečný případ byl chaotičtější.
A také méně elegantní.
Poslední věta, která může znamenat dvě úplně jiné věci
Před popravou měl Amini dvěma novinářům říci v různých verzích přibližně totéž: jeho zabitím se problém nevyřeší a společnost by měla hledat příčinu, proč lidé jako on vznikají. Jedna dobová rekonstrukce mu připisuje tvrzení, že v Teheránu existují „tisíce lidí jako on“. Přesné znění posledních slov se v pramenech liší, jejich základní myšlenka je však zachycena opakovaně.
Je to možná nejzajímavější věta celého případu právě proto, že ji lze číst dvěma způsoby.
První je téměř moderní kriminologická otázka: nestačí pachatele popravit, pokud chceme pochopit, odkud podobné násilí přichází. Je třeba zkoumat osobnost, prostředí, vývoj agresivního chování, sexuální násilí, sociální podmínky i selhání institucí.
Druhé čtení je mnohem méně velkorysé.
Amini se ještě několik minut před smrtí mohl pokoušet rozdělit vlastní odpovědnost mezi sebe a společnost.
„Nehledejte problém jen ve mně.“
Jeho věta přitom může obsahovat obojí současně. Pachatel může přesouvat odpovědnost a přitom mimoděk formulovat správnou otázku.
Proto také není smyslem podobného případu rozhodnout, zda „společnost vytvořila vraha“. Tak jednoduchá příčinná věta by byla neobhajitelná.
Společnost Aminiho nenutila svazovat oběti, sexuálně je napadat a zabíjet.
To dělal Amini.
Zároveň však existovala řada okamžiků před poslední vraždou, v nichž už bylo zřejmé, že se před okolím nepohybuje běžný člověk bez historie násilí. Policejní složky jej podle dobových zpráv znaly z předchozího závažného incidentu. Ve Varaminu měl reputaci násilníka, vyděrače a člověka pohybujícího se v kriminálním prostředí. Přesto proces eskalace pokračoval až k sérii mrtvých těl ve studnách.
Tady má jeho poslední otázka smysl. Ne jako omluva.
Jako otázka prevence.
Když už vražda nepotřebuje skutečný důvod
V Aminiho životě nelze najít jednu událost, která by všechno vysvětlila. Právě proto jeho případ odpovídá modelu pomalého rozkladu.
Nejprve existuje kriminalita a agrese. Poté výrazné násilí. Následuje zkušenost kontroly nad bezmocným člověkem. Další čin už není absolutně neznámým územím. Postupně vzniká opakovaný způsob jednání a s ním zároveň příběh, kterým pachatel své chování vysvětluje.
Nakonec už není potřeba osobní konflikt s obětí. Amini údajně často ani neznal jména lidí, které zabil. To je možná nejčistší ukázka toho, kam jeho vývoj dospěl. Oběť přestala být konkrétním člověkem. Byla funkcí.
Někým, koho lze ovládnout. Někým, na kom lze uskutečnit sexuální nebo násilnou fantazii. Někým, jehož smrt poskytne pocit moci. A pokud by se někde hluboko ozval morální zákaz, existovala připravená odpověď: byl zkažený, zasloužil si to, společnost je teď o jednoho špatného člověka čistší.
Takový mechanismus neodstraňuje svědomí. Obchází ho.
Vrah zemřel, otázka zůstala
V prosinci 1963 byl Hoshang Amini na teheránském náměstí veřejně oběšen spolu se Safar Ali Rahimim. Dav viděl popravu, která měla podle některých zpráv patřit k posledním veřejným exekucím svého druhu, přestože veřejné popravy v Íránu později pokračovaly. Aminiho tělo bylo podle jeho přání předáno rodině.
Tím skončil jeho život, nikoli spor o to, kolik lidí skutečně zavraždil a proč.
O desítky let později je nejsnazší označit ho za sadistu, psychopata nebo monstrum. Jenže žádnou z těchto nálepek neumíme zpětně spolehlivě klinicky potvrdit a poslední z nich nevysvětluje vůbec nic.
Mnohem nepříjemnější je sledovat jednotlivé vrstvy člověka, který se k takovému násilí dopracoval.
Mladý muž užívající si agresivní dominanci. Pachatel, který zjistil, že může překračovat další hranice. Násilník, pro nějž se bezmocnost druhých stala zdrojem uspokojení. Člověk fascinovaný slavným vrahem předchozí generace. A nakonec muž, který si vytvořil vlastní morální slovník, v němž se z obětí stávali „zkažení lidé“ a z jejich vraha téměř vykonavatel spravedlnosti.
To je možná nejdůležitější dědictví Hoshanga Aminiho případu.
Lidé nepotřebují přestat rozlišovat dobro a zlo, aby dokázali páchat extrémní násilí.
Někdy stačí, když přesvědčí sami sebe, že zlo páchají ve jménu dobra.
A právě od této chvíle už svědomí nemusí být překážkou. Může se stát součástí vysvětlení, proč má pachatel podle vlastních představ právo pokračovat.
MOHLO BY SE TI TAKÉ LÍBIT
Zdroje: Rooziato – صحبتهای هوشنگ امینی قاتل سریالی دهه ۴۰ و ۵۰ در یک مصاحبه قدیمی + ویدیو [1], Blogfa – هوشنگ امینی قاتل سریالی معروف به قاتل کلاه نمدی به سر [2], Khabarnab – هوشنگ امینی را می شناسید؟! لقب او در 7 قتل سریالی قاتل کلاه نمدی است! [3], Naakojaa – Zakaria Hashemi: آخرین اعدام [4], Anuario de Psicología Jurídica – Moral disengagement and crime in adult prison population: a meta-analytic review [5], BMC Psychology – The role of cognitive distortion in criminal behavior: a systematic literature review [6], American Sociological Review – Techniques of Neutralization: A Theory of Delinquency [7]
