Eugen Berwald šel vykrást luxusní nevěstinec. Když se majitel vrátil dřív, během chvíle zemřelo šest lidí
Perex: Eugen Berwald podle soudu nepřišel do luxusního frankfurtského nevěstince s plánem povraždit všechny uvnitř. Chtěl peníze a cennosti. Když se však majitel domu vrátil z procházky dříve, než měl, jedna improvizovaná vražda vytvořila problém, který Berwald vyřešil další vraždou – a potom dalšími čtyřmi.
Když se 15. srpna 1994 před domem číslo 124a v Kettenhofwegu ve frankfurtském Westendu nikdo nedozýval, nebylo ještě zřejmé, co se uvnitř stalo. Reprezentativní neobarokní vila patřila Gaboru Bartosovi a jeho manželce Ingrid a za nenápadnou fasádou fungoval jeden z exkluzivnějších nevěstinců ve městě. Klientela přicházela na doporučení, mezi návštěvníky patřili movití muži z byznysu, politiky i justice a provoz byl postaven na diskrétnosti.
Uvnitř domu ale tentokrát nebyl nikdo, kdo by otevřel.
Policie postupně našla šest mrtvých lidí. Gabor Bartos, jeho žena Ingrid a čtyři mladé ženy – Marina Erokina, Veronika Sorokina, Jelena Starikova a Olga Lucina – byli uškrceni. Těla ležela v různých částech několikapatrového domu. Vražedným nástrojem se staly elektrické kabely.
Rozsah násilí okamžitě sváděl k představě organizované popravy. V prostředí, v němž se pohybovaly peníze, prostituce, ženy přicházející z bývalého Sovětského svazu a kontakty přes několik zemí, působila teorie o ruské mafii skoro samozřejmě.
Jenže skutečnost, kterou později předložila obžaloba a přijal soud, byla mnohem méně exotická.
A psychologicky možná znepokojivější.
Šest lidí podle ní nezemřelo proto, že by někdo předem naplánoval šestinásobnou popravu.
Zemřeli proto, že se pokazila loupež.
Dům, který Sofia znala zevnitř
Klíčovou postavou na začátku příběhu nebyl jen Eugen Berwald.
Jeho manželka Sofia pracovala v Kettenhofwegu a znala prostředí domu, jeho uspořádání i zvyky lidí, kteří v něm žili. Právě tato znalost byla pro plánovanou loupež zásadní. Podle státního zástupce Peterа Köhlera připravila pro svého manžela i náčrt domu a věděla například, že Gabor Bartos chodívá odpoledne na delší procházku se psem.
Plán sám o sobě nepůsobil komplikovaně.
Vstoupit do domu v době, kdy budou podmínky příznivé, svázat přítomné ženy, vzít peníze, šperky, doklady a další cennosti a zmizet.
To je důležité pro pochopení toho, co následovalo. Soud nepopsal Berwalda jako pachatele, který celé týdny připravoval vyvraždění domu. Východiskem byla majetková kriminalita. Násilí mělo být nástrojem k ovládnutí lidí během krádeže, nikoli původním cílem.
Právě proto je případ zajímavý pro psychologii zločinu.
Ukazuje totiž, jak rychle se může struktura rozhodování změnit ve chvíli, kdy pachatel už překročil několik hranic a původní plán začne selhávat.
Člověk, který stojí před první vraždou, může stále zločin ukončit.
Člověk, který už jednu vraždu spáchal a současně má kolem sebe pět svědků, stojí před úplně jiným problémem.
Procházka, která skončila dřív
Gabor Bartos měl v den loupeže odejít na svou obvyklou procházku se psem.
Jenže se vrátil dříve.
Podle rekonstrukce obžaloby tím vznikl okamžik, na kterém se celý případ změnil. Berwald byl přistižen v situaci, kterou původní plán nepředpokládal. Bartos představoval překážku nejen okamžitou, ale i budoucí: viděl pachatele, znal svou zaměstnankyni Sofii a po loupeži by mohl policii velmi rychle nasměrovat správným směrem.
Berwald jej zabil.
Státní zástupce později popisoval, že fyzicky zdatný Berwald měl za sebou vojenský výcvik a Bartose, který měl protézu dolní končetiny, dokázal přemoci a uškrtit.
V tuto chvíli už ale původní problém nezmizel.
Naopak se znásobil.
V domě zůstávali další lidé.
A pokud původně byli svědky loupeže, nyní byli svědky situace, která zahrnovala vraždu.
Berwald podle soudem přijaté verze učinil rozhodnutí, které změnilo majetkový zločin v masovou vraždu: nebude riskovat, že někdo z nich bude mluvit.
Když se člověk změní ve „svědka“
Jednou z nejnebezpečnějších psychologických proměn při instrumentálním násilí je změna způsobu, jakým pachatel začne vnímat druhého člověka.
Oběť přestává být především člověkem.
Stává se problémem.
V případě Kettenhofwegu je tento mechanismus vidět mimořádně ostře. Ingrid Bartosová ani čtyři mladé ženy podle verze obžaloby nemusely zemřít proto, že by vůči nim Berwald choval osobní nenávist. Neexistuje ani doložený sexuální motiv nebo dlouhodobá fantazie zaměřená právě proti nim.
Jejich nebezpečnost pro pachatele spočívala v něčem mnohem prostším.
Mohly ho identifikovat.
V běžném morálním uvažování je tato skutečnost argumentem pro ukončení zločinu: něco se pokazilo, je třeba utéct a nést následky.
V čistě instrumentálním uvažování se však stejná informace může převrátit. Pokud je hlavním cílem zabránit vlastnímu dopadení, svědek není člověk, jehož život má nezávislou hodnotu. Je překážkou mezi pachatelem a bezpečným únikem.
Právě zde se nemusí odehrávat žádná náhlá psychická proměna osobnosti. Není nutné předpokládat, že se pachatel během několika minut „stal někým jiným“.
Stačí, když přijme jedno krajní pravidlo: moje bezpečí má větší hodnotu než život člověka, který mě může ohrozit.
Jakmile je toto pravidlo jednou použito, může být použito znovu.
První vražda problém nevyřešila. Vytvořila další
Po smrti Gabora Bartose už mohl Berwald jednoduše uprchnout.
Cena útěku by ale byla vysoká. V domě zůstávali lidé, kteří by policii popsali, co se stalo. Jeho spojení se Sofií mohlo být snadno odhaleno. Loupež už nebyla jediným zločinem, za který by mohl nést odpovědnost.
Při rozhodování pachatele v takové situaci může vzniknout mechanismus, který bychom mohli označit jako eskalační past.
Každý další krok, který má zakrýt krok předchozí, zvyšuje cenu budoucího odhalení.
První násilí má zabránit selhání loupeže.
Další násilí má zabránit potrestání za první vraždu.
A každá další oběť zároveň vytváří ještě závažnější důvod, proč nesmí přežít nikdo, kdo by mohl vypovídat.
Tak vzniká situace, v níž pachatel ve vlastním uvažování „řeší“ problémy, které sám postupně vytvořil.
Nejde o logiku v běžném smyslu. Je to logika zbavená základního omezení, že život druhého člověka není legitimním nákladem na ochranu vlastních zájmů.
Výsledkem bylo šest mrtvých.
Čtyři ženy, které byly v Německu jen krátce
Marina, Veronika, Jelena a Olga přijely do Německa z postsovětského prostoru a v Kettenhofwegu pracovaly teprve krátkou dobu. Gabor Bartos ženy do Frankfurtu přivážel a personál nevěstince se poměrně často měnil. Dobový tisk popisoval prostředí domu jako luxusní podnik určený pro bohatou klientelu, přesto byl život žen uvnitř mnohem méně bezpečný, než by reprezentativní vila napovídala.
V příbězích podobných zločinů se oběti snadno promění v kulisu pachatelovy psychologie. U Kettenhofwegu je to obzvlášť nebezpečné, protože čtyři zavražděné ženy byly v prvních mediálních zprávách často popisovány především jako „ruské prostitutky“.
Jenže právě jejich zaměnitelnost byla jen zdánlivá.
Každá z nich měla vlastní život, minulost a důvod, proč do Německa přijela. Pro Berwalda však podle soudní rekonstrukce v rozhodující chvíli tento rozdíl přestal mít význam.
Všechny spojovala jediná vlastnost: byly přítomné.
A tím se staly svědkyněmi.
Proč se šest vražd podařilo provést téměř bez hluku
Jednou z otázek, která při procesu zaměstnávala veřejnost i soud, bylo, jak mohl jeden muž zvládnout postupně zabít šest lidí bez střelné zbraně a bez toho, aby se ostatní dokázali účinně bránit.
Státní zástupce argumentoval Berwaldovou fyzickou kondicí a vojenskými zkušenostmi. Zároveň ale celý průběh naznačuje ještě něco jiného: oběti nemusely od začátku vědět, že jsou v situaci, v níž se plánuje jejich smrt.
Původním plánem bylo podle obžaloby svázat je a okrást.
To znamená, že poslušnost v první fázi mohla působit jako rozumná strategie přežití. Pokud člověk věří, že pachatel chce peníze a šperky, spolupráce dává smysl. Nevzpírat se může zvyšovat pravděpodobnost, že přežije.
Jenže pokud pachatel později změní cíl, stává se původně racionální podřízení pastí.
To je jeden z důvodů, proč zpětné otázky typu „proč se nebránili?“ často zkreslují realitu násilných trestných činů. Oběť nezná konec příběhu. Reaguje na informace, které má právě v dané chvíli.
Pachatel má výhodu právě proto, že ví více.
Příběh o mafii byl lákavější než obyčejná loupež
Brutalita vražd a prostředí, v němž k nim došlo, okamžitě vyvolaly spekulace o organizovaném zločinu.
V 90. letech navíc Německo skutečně řešilo nástup kriminálních struktur z postsovětského prostoru. Dobový Independent během procesu popisoval obavy z ruských a ukrajinských skupin působících mimo jiné v prostituci. Berwaldova obhajoba přesně tuto atmosféru využila.
Berwald tvrdil, že do domu přišli ruští mafiáni vedení mužem jménem Alexander a že on sám hrál pouze vedlejší roli.
Takové vysvětlení mělo jednu výhodu.
Odpovídalo tomu, jak zločin vypadal.
Šest mrtvých lidí v luxusním nevěstinci, oběti z několika zemí, peníze a vazby do bývalého Sovětského svazu skutečně působily jako něco, co si veřejnost dokáže spojit s mafiánskou popravou.
Vyšetřování však začalo ukazovat jiným směrem.
A jedna z prvních důležitých stop byla téměř směšně obyčejná.
Rezavý Fiat mezi luxusními auty
Policie okolí domu už před vraždami sledovala kvůli jinému vyšetřování a zapisovala registrační značky vozidel, která se v okolí objevovala.
Mezi drahými vozy klientů působil nápadně starý Fiat Uno s registrační značkou z bavorského Ostallgäu.
Automobil patřil Sofii Berwaldové.
Vyšetřovatelé zaměřili pozornost na manželský pár a v ubytovně, kde žili, našli předměty pocházející z Kettenhofwegu. Eugen Berwald měl u sebe Rolex patřící zavražděnému Gaboru Bartosovi, nalezeny byly další cennosti, peníze a věci spojené s oběťmi.
Ještě významnější byl předmět, který později sehrál klíčovou roli u soudu.
Cyklistické kraťasy.
Někdo do nich vyřízl otvory pro oči a použil je jako improvizovanou masku. Kriminalisté na nich podle státního zástupce našli Berwaldovy sliny. Vlákna odpovídající této textilii byla zároveň nalezena na všech šesti tělech.
Mafiánská verze začínala mít problém.
Pachatel, který tvrdil, že pouze otevřel dveře skutečným vrahům, po sobě zanechal stopy v bezprostředním kontaktu s oběťmi.
Sofia věděla o loupeži. Co věděla o vraždách?
Role Sofie Berwaldové zůstala komplikovanější.
Soud měl dostatek důkazů k závěru, že byla součástí přípravy loupeže. Znala dům, věděla o režimu jeho obyvatel a podle obžaloby poskytla manželovi informace potřebné k provedení činu.
Nepodařilo se však prokázat, že se aktivně podílela také na samotných vraždách.
Státní zástupce Peter Köhler ještě po letech přiznával, že o skutečném rozsahu její účasti pochyboval. U soudu ale pochybnost nestačí. Berwaldová proto byla odsouzena za těžkou loupež, nikoli za šest vražd, a dostala šestiletý trest.
To je důležitá hranice i pro psychologickou interpretaci případu.
Je snadné představit si manželský pár jako dvě rovnocenné poloviny společného zločinu. Důkazy však umožňují říct pouze to, že Sofia pomáhala připravovat loupež. Jak přesně reagovala poté, co se plán změnil ve vraždění, nebylo spolehlivě prokázáno.
Někdy je i v true crime důležitější zachovat prázdné místo než jej vyplnit psychologickou spekulací.
Největší omyl by byl hledat v Berwaldovi sériového vraha
Šest mrtvých snadno svádí k zařazení Eugena Berwalda mezi sériové nebo sadistické vrahy.
Jeho případ ale podle známých důkazů ukazuje jiný typ násilí.
Neexistuje doložená předchozí série vražd. Není známá dlouhodobá sexuální fantazie, která by vedla k výběru konkrétního typu oběti. Není tu ani ideologie, kterou by pachatel používal k ospravedlnění likvidace určité skupiny lidí.
Motiv podle soudu začal u peněz.
Vraždy následovaly jako způsob, jak vyřešit náhle vzniklé riziko.
Právě to dělá Berwaldův případ psychologicky jiným než příběhy pachatelů, kteří roky fantazírují o zabíjení. U něj je důležitější schopnost během jediné situace posunout hranici přijatelného jednání tak daleko, že se smrt člověka stane nástrojem řízení problému.
A to je znepokojivé jiným způsobem.
Protože takový pachatel nemusí potřebovat touhu po vraždě.
Potřebuje pouze dostatečně silný vlastní zájem a dostatečně slabou vnitřní překážku proti tomu, aby kvůli němu obětoval druhého člověka.
Panika sama šest vražd nevysvětluje
Dobové zprávy někdy popisovaly Berwaldovo jednání po smrti Gabora Bartose jako paniku.
Toto slovo je pochopitelné, ale nedostačující.
Panika obvykle evokuje chaotickou, málo kontrolovanou reakci. Jenže zabít několik lidí postupně, pohybovat se mezi místnostmi, svazovat je, používat masku a poté odnést cennosti vyžaduje alespoň určitou schopnost jednat účelně.
To neznamená, že Berwald vše předem naplánoval.
Znamená to, že mezi prvním nečekaným střetem a poslední vraždou existovala série rozhodnutí.
A právě ty jsou důležitější než hledání jediné emoce.
Po prvním zabití mohl utéct.
Po druhém mohl přestat.
Po třetím také.
Každá další vražda mohla subjektivně snižovat riziko svědecké výpovědi, ale současně objektivně zvyšovala závažnost situace, kterou se snažil zakrýt.
Takový mechanismus připomíná psychologii některých dalších zločinů, při nichž původní pachatelův cíl vůbec není vražedný. Násilí začne jako prostředek, ale postupně se stane jediným řešením, které pachatel ještě připouští.
Ne proto, že jiné řešení neexistuje.
Ale proto, že všechna ostatní vyžadují přijmout vlastní selhání a jeho následky.
Důkaz, že věděl, co dělá, neležel jen v mrtvých tělech
Improvizovaná maska má v případu ještě jeden psychologický význam.
Pokud si pachatel zakrývá obličej, činí tak zpravidla proto, že nechce být identifikován.
To samo o sobě neříká nic o jeho osobnosti. Ukazuje to však schopnost předvídat budoucí důsledky vlastního jednání.
Berwald podle obžaloby vstoupil do domu připravený spáchat loupež, aniž by byl později snadno poznán.
Když se situace změnila, tento princip nezmizel.
Naopak se stal radikálnější.
Nejdřív bylo třeba zabránit tomu, aby ho svědci poznali.
Potom, když jej už poznat mohli, bylo třeba zabránit tomu, aby vůbec vypovídali.
Z hlediska morálního uvažování je mezi maskou a vraždou propast.
Z hlediska čistě instrumentálního cíle ale obě věci řeší stejný problém: identifikaci pachatele.
A právě takové zúžení pohledu může pomoci vysvětlit eskalaci. Pokud pachatel vnímá situaci pouze přes otázku „jak zabráním dopadení?“, může postupně ignorovat všechny ostatní rozměry svého jednání.
Člověk před ním už není člověk.
Je nositel informace.
Soud odmítl příběh o Alexandrovi
Proces začal ve Frankfurtu na konci ledna 1996 a patřil k nejsledovanějším trestním řízením své doby. Soud vyslechl přibližně sedmdesát svědků a devět znalců. Berwald i jeho obhájci dál tvrdili, že skutečné vraždy spáchali ruští mafiáni a on byl pouze pomocníkem.
Soud této verzi neuvěřil.
Důkazní řetězec tvořila kořist, informace o přípravě loupeže, Berwaldovy stopy, upravené cyklistické kraťasy a další kriminalistické nálezy.
V červenci 1996 byl Eugen Berwald odsouzen k doživotnímu trestu odnětí svobody za šest vražd v souvislosti s těžkou loupeží. Soud navíc konstatoval zvláštní závažnost viny, což v německém systému významně ztížilo možnost pozdějšího podmíněného propuštění. Sofia Berwaldová dostala šest let za těžkou loupež.
Tím skončil proces.
Otázka, která z případu zůstává, je ale mnohem širší než to, kolik let měl Berwald strávit za mřížemi.
Šest lidí nezabilo jedno rozhodnutí
Když se na případ díváme zpětně, snadno jej shrneme jednou větou: loupež se změnila v masakr.
Takové shrnutí ale zakrývá to nejdůležitější.
Mezi oběma body nebyl jeden automatický přechod.
Byla tam rozhodnutí.
Berwald nemusel přijít do Kettenhofwegu jako člověk s plánem zabíjet. Pokud soudní rekonstrukce odpovídá skutečnosti, vražedný záměr vznikl teprve poté, co se Gabor Bartos vrátil domů.
Právě proto ale nelze šest mrtvých přičíst prostému „pokazilo se to“.
Plány se lidem kazí neustále.
Rozhodující je, které možnosti si člověk v takové chvíli dovolí použít.
Berwald měl po přistižení několik možností, z nichž žádná nebyla příjemná. Mohl utéct. Mohl být zadržen. Mohl riskovat policejní vyšetřování a trest za loupež.
Místo toho podle soudu zvolil možnost, která chránila především jeho samotného.
Zabil člověka, jenž mu stál v cestě.
Tím vznikli svědci vraždy.
A místo aby přijal důsledky prvního rozhodnutí, odstranil i je.
To je možná nejpřesnější psychologický popis toho, co se v Kettenhofwegu odehrálo. Nešlo o okamžik, kdy by se obyčejný člověk magicky proměnil v monstrum. Šlo o sérii situací, v nichž pachatel pokaždé mohl zastavit další eskalaci – a pokaždé zvolil řešení, které přesunulo veškerou cenu jeho vlastního problému na někoho jiného.
Nakonec ji zaplatilo šest lidí.
MOHLO BY SE VÁM TAKÉ LÍBIT
Zdroje: Frankfurter Neue Presse – Der Sechsfach-Mord im Kettenhofweg [1], Frankfurter Neue Presse – Der Sechsfach-Mord im Kettenhofweg – Teil 2 [2], The Independent – Trial spotlights vice gang wars [3].
