Burke a Hare zjistili, kolik stojí mrtvé tělo. Pak přestali čekat, až lidé zemřou sami
Perex: William Burke a William Hare nezačali jako vykradači hrobů ani jako vrazi hledající vzrušení ze smrti. První tělo prodali anatomům poté, co jeden z Hareových nájemníků zemřel přirozeně a zanechal po sobě dluh. Pak pochopili jednoduchou a ničivou logiku: pokud má mrtvý člověk pevnou cenu, není nutné čekat, až vhodné tělo vznikne samo.
Když 27. listopadu 1827 zemřel v edinburském ubytovacím domě starší nájemník známý jako Donald, pro Williama Harea představoval především finanční problém. Muž mu dlužil několik liber za nájem a jeho smrt prakticky vylučovala, že by peníze někdy dostal. Hare však věděl, že v Edinburghu existuje něco, co má cenu i po smrti člověka: jeho tělo. Spolu s Williamem Burkem proto Donaldovu mrtvolu vyňali z rakve připravené k pohřbu, nahradili ji jiným materiálem a tělo odnesli tam, kde předpokládali, že za něj někdo zaplatí.
Nakonec skončili u anatomické školy Roberta Knoxe v Surgeons' Square. Za mrtvého dostali přibližně sedm až osm liber, tedy více, než Donald Hareovi dlužil. Nikdo z dvojice kvůli této první transakci nemusel nikoho zabít, hledat oběť ani riskovat násilný útok. Člověk zemřel sám a oni pouze objevili způsob, jak jeho tělo zpeněžit.
Právě tím začíná nejdůležitější část jejich příběhu.
Ne objevem vraždy.
Objevem ceny.
Edinburgh potřeboval mrtvé rychleji, než je dokázal získávat legálně
Na začátku 19. století patřil Edinburgh k nejvýznamnějším evropským centrům medicíny. Anatomie byla základní součástí vzdělávání budoucích lékařů a chirurgů a kvalitní výuka vyžadovala skutečná lidská těla. Zájem o medicínu rostl, studentů přibývalo a spolu s nimi rostla poptávka po kadáverech, na nichž se mohli učit.
Zákon však nabídku dramaticky omezoval. K anatomickým pitvám byla tradičně dostupná především těla popravených zločinců a počet poprav postupně klesal. Britský parlament později výslovně konstatoval, že právě nedostatek legálně dostupných těl vytvořil prostředí, v němž anatomové a jejich studenti začali nakupovat mrtvoly od takzvaných resurrection men, tedy lidí, kteří čerstvě pohřbená těla vykopávali z hrobů a prodávali je lékařským školám.
Samotná krádež těla měla navíc zvláštní právní postavení. Mrtvola nebyla vnímána stejně jako běžný majetek a pachatelé proto někdy riskovali méně, než kdyby ukradli šperky nebo peníze pochované s mrtvým. Veřejnost přesto vykrádání hrobů nenáviděla. Rodiny stavěly nad hroby ochranné konstrukce, organizovaly hlídky a snažily se zabránit tomu, aby jejich příbuzní skončili několik hodin po pohřbu na anatomickém stole.
Medicínský pokrok tak fungoval uvnitř zvláštního morálního rozporu. Lékaři potřebovali studovat lidské tělo, aby mohli lépe léčit živé, ale právní systém jim neposkytoval dostatek těl, na nichž by se mohli učit. Mezeru zaplnil černý trh.
Burke a Hare tento systém nevytvořili.
Jen velmi rychle pochopili jeho nejtemnější ekonomickou možnost.
První transakce změnila člověka v jednotku zisku
Kdyby anatomická škola první tělo odmítla, jejich příběh mohl skončit u jedné podivné krádeže mrtvoly. Místo toho následovala okamžitá odměna. Burke a Hare přinesli mrtvého člověka a odešli s částkou, která pro dva dělníky představovala významný příjem.
Právě takový moment může změnit způsob, jakým člověk vnímá situaci. Do té chvíle byl mrtvý nájemník problémem spojeným s nezaplaceným dluhem. Po transakci se z něj zpětně stal zdroj hodnoty. Jeho tělo nebylo něco, čeho se bylo třeba zbavit, ale něco, za co existoval kupující.
Další krok už nevyžadoval nový ekonomický objev.
Vyžadoval pouze odstranit jednu překážku.
Čekání.
Podle National Library of Scotland a University of Edinburgh začali Burke a Hare během následujících měsíců vyhledávat lidi, které mohli nalákat do ubytovacích prostor, opít a zabít způsobem, který na těle nezanechá nápadné známky násilí. V období od začátku roku 1828 do konce října téhož roku následovala série nejméně šestnácti vražd.
Tady se poprvé plně ukazuje psychologická logika jejich jednání. Pachatelé nemuseli být fascinováni mrtvým tělem samotným. Nemuseli sbírat trofeje, vracet se na místa činu ani hledat konkrétní typ oběti kvůli sexuální fantazii. Hodnota člověka vznikala v jejich systému až ve chvíli, kdy mohl být předán anatomům.
Živý člověk měl potřeby, názory a vztahy.
Mrtvý člověk měl cenu.
Nejkratší cesta k mrtvole vedla přes člověka, kterého nikdo nebude rychle hledat
Většinu známých obětí tvořili chudí lidé z okraje edinburské společnosti. Mezi nimi byly ženy žijící v nejistých sociálních podmínkách, příležitostní návštěvníci ubytoven i lidé, jejichž zmizení nemuselo okamžitě spustit rozsáhlé pátrání. Burke, který byl považován za společensky přijatelnějšího z dvojice, dokázal některé oběti oslovit, nabídnout jim pití nebo ubytování a přivést je do prostředí, kde už měli pachatelé kontrolu.
Takový výběr nemusí znamenat, že Burke a Hare předem analyzovali společenskou zranitelnost stejně, jako bychom ji popsali dnes. Stačilo praktické uvažování. Člověk bez silného rodinného zázemí, bez stabilní práce nebo bez lidí, kteří přesně vědí, kde se každý večer nachází, je z hlediska pachatele jednodušší obětí než někdo, jehož nepřítomnost bude během několika hodin hlášena policii.
Právě zde se ekonomický motiv spojuje s dehumanizací. Aby mohli lidé fungovat jako zdroj produktu, musí pachatel přestat přemýšlet o tom, co jejich smrt znamená pro ně a pro jejich okolí. Sociální slabost oběti se potom nestává důvodem k ochraně, ale výhodou pro pachatele.
Mezi oběťmi se objevila mladá Mary Patersonová, jejíž tělo po smrti přitahovalo pozornost studentů anatomie právě proto, že ji někteří údajně poznali. Další známou obětí byl James Wilson, muž s mentálním postižením známý v Edinburghu jako „Daft Jamie“. Jeho zmizení si veřejnost všimla výrazněji, protože byl ve městě známou postavou.
Právě u podobných obětí se začínal systém přibližovat vlastnímu limitu.
Čím známější byl mrtvý, tím nebezpečnější bylo předstírat, že jde pouze o anonymní anatomický materiál.
Metoda nebyla krutá kvůli efektu. Byla praktická
Burke a Hare potřebovali tělo, které anatomové přijmou. Nápadné poranění, bodné rány nebo rozbitá lebka mohly vyvolat otázky a zároveň zhoršit hodnotu materiálu určeného k výuce. Metoda vražd proto odpovídala trhu, na který těla směřovala.
Oběti nejprve opíjeli. Když byly výrazně oslabené alkoholem, jeden pachatel je mohl držet, zatímco druhý zakryl nos a ústa nebo vyvinul tlak na hrudník. Cílem bylo udušení bez výrazných vnějších stop násilí. Způsob smrti se později natolik spojil s Burkovým jménem, že angličtina získala sloveso „to burke“.
I tato metoda ukazuje, jak funkční jejich násilí bylo. Nešlo o maximalizaci utrpení. Brutalita byla podřízena výsledku. Tělo mělo zůstat použitelné a smrt měla pokud možno působit nenápadně.
To samozřejmě nedělá čin méně násilným.
Ukazuje to pouze jiný typ násilí.
Pachatelé nepotřebovali oběť trestat. Potřebovali ji převést z jednoho stavu do druhého tak, aby její tělo neztratilo hodnotu.
Když vražda funguje, další už nepotřebuje nový důvod
První úmyslná vražda musela představovat zásadní psychologickou hranici. Přestože Burke a Hare už předtím ukradli mrtvé tělo, mezi manipulací s mrtvolou a úmyslným usmrcením živého člověka leží obrovský rozdíl. Jakmile jej ale jednou překročili a transakce znovu proběhla bez okamžitého následku, změnila se situace.
Další vražda už nemusela být dokazováním, že jsou něčeho takového schopni.
Byla opakováním postupu, který fungoval.
Právě opakovatelnost je v jejich případě zásadní. Měli místo, kde mohli oběti získat pod kontrolu. Znali způsob zabití, který nezanechával výrazná zranění. Znali kupujícího. Věděli, kolik přibližně dostanou. Každá další úspěšná transakce potvrzovala, že celý řetězec funguje.
Z člověka se tak stal téměř výrobní vstup.
Tento jazyk působí chladně, ale právě chlad je podstatou jejich mechanismu. Pokud pachatel dokáže oddělit ekonomický výsledek od lidského významu činu, může začít uvažovat způsobem, který připomíná obchodní rozhodování: kde získat další tělo, jak minimalizovat riziko, jak ho dopravit a kolik za něj dostane.
Smrt se v takovém systému nestává cílem sama o sobě.
Je výrobním procesem.
Robert Knox stál na konci řetězce, ale soud z něj vraha neudělal
Postava anatoma Roberta Knoxe byla od počátku jednou z nejkontroverznějších částí případu. Knox patřil k nejvýznamnějším anatomům své doby a jeho soukromé přednášky přitahovaly velké množství studentů. Pro kvalitní výuku potřeboval pravidelný přísun těl a právě jeho škola začala mrtvoly od Burkeho a Harea přijímat.
Po odhalení vražd se veřejnost přirozeně ptala, jak mohl zkušený anatom opakovaně dostávat mimořádně čerstvá těla a neptat se, odkud pocházejí.
Odpověď nikdy nebyla převedena do trestního rozsudku.
Knox nebyl za účast na vraždách obžalován ani odsouzen a dokonce nebyl předvolán jako svědek v Burkově procesu. National Library of Scotland dnes jeho pozici popisuje opatrně: nakupováním těl dělal něco, co v podmínkách tehdejší anatomie dělali i další odborníci, ale byl nedbalý v tom, že se důkladněji nezajímal o jejich původ.
To je důležitý rozdíl.
Není podložené tvrdit, že Knox objednával vraždy nebo věděl, že Burke a Hare lidi zabíjejí. Stejně problematické by však bylo dělat z něj člověka stojícího zcela mimo systém, který vraždy umožňoval. Čerstvá těla opakovaně přicházela od stejných dodavatelů a ekonomická motivace existovala na obou stranách transakce: Burke a Hare potřebovali kupce, Knox potřeboval anatomický materiál.
Institucionální problém proto nespočívá pouze v jedné otázce, zda jeden konkrétní lékař něco věděl.
Spočívá v systému, který odměňoval člověka za přinesení mrtvoly, aniž by měl dostatečně účinný mechanismus, který by vyžadoval jasný a legální původ těla.
Čím déle pokračovali, tím méně byla oběť anonymní
Ekonomický model fungoval nejlépe, když tělo nikdo nepoznal. Jenže Burke a Hare začali postupně riskovat víc. James Wilson byl v Edinburghu natolik známý, že jeho tvář mohla být poznána. Mary Patersonová rovněž neodpovídala představě bezejmenného člověka, který se objevil odnikud.
Takový posun lze chápat jako známku rostoucího sebevědomí pachatelů. Člověk, který opakovaně poruší pravidlo a unikne následku, nemusí pouze pokračovat. Může začít snižovat vlastní opatrnost. Předchozí úspěch totiž vytváří velmi nebezpečnou zkušenost: ne že riziko neexistuje, ale že pachatel jej dokáže zvládnout.
Burke a Hare už navíc věděli, že samotná přítomnost mladého nebo zdravého těla nemusí automaticky zastavit transakci. Čím déle tento řetězec fungoval, tím víc se mohlo zdát, že největším problémem není vražda samotná, ale pouze chyba při jejím utajení.
A právě taková chyba nakonec přišla.
Margaret Dochertyová měla být další tělo. Místo toho ukončila celý obchod
Na konci října 1828 potkal Burke ženu jménem Margaret Dochertyová, někdy uváděnou také jako Campbellová. Tvrdil jí, že jeho matka měla stejné příjmení, a navázal s ní kontakt. Dochertyová skončila v prostorách, kde Burke bydlel s Helen McDougalovou, a během večera pila s lidmi kolem sebe.
V domě se však nacházeli také další nájemníci. Když později objevili ženino tělo, pochopili, že se stalo něco mimořádného, a odešli informovat policii. Burke a Hare mezitím dokázali mrtvolu odnést ke Knoxovi, takže když policisté dorazili na místo, tělo už bylo pryč.
Zmizení mrtvoly je ale nezachránilo.
Výpovědi Burkeho a McDougalové si odporovaly. Policie pokračovala v pátrání a následující ráno našla tělo Margaret Dochertyové v prostorách Knoxovy anatomické školy. Teprve tehdy se dvě části systému, které do té doby fungovaly odděleně, spojily před očima vyšetřovatelů: žena zmizela z domu a její tělo se objevilo u anatomů.
Burke, McDougalová, Hare a jeho žena Margaret byli zadrženi.
Problém ale zůstával.
Podezření bylo obrovské.
Důkazní situace podstatně méně.
Hare pochopil poslední obchod rychleji než Burke
Skotské úřady věděly, že bez svědectví jednoho z pachatelů bude obtížné prokázat celou sérii. Lord Advocate Sir William Rae proto učinil rozhodnutí, které definitivně rozbilo partnerskou rovnováhu mezi oběma muži.
Hare dostal možnost stát se King's Evidence.
Výměnou za podrobnou výpověď proti Burkeovi získal imunitu. Součástí dohody byla také právní ochrana jeho manželky, protože jako její muž nemohl být nucen proti ní svědčit. Člověk, s nímž Burke několik měsíců zabíjel a prodával těla, se tak stal hlavním svědkem obžaloby.
Z psychologického pohledu není na tomto obratu nic překvapivého.
Partnerství Burkeho a Harea nebylo postaveno na morální loajalitě. Spojoval je společný prospěch. Pokud byl vztah od počátku založen na tom, že druhý člověk má hodnotu podle toho, co vám může přinést, nemusel existovat žádný důvod, proč by tato logika měla přestat platit právě mezi pachateli.
Dokud spolupráce vydělávala peníze, dávala smysl.
Když bylo možné získat vlastní svobodu tím, že se druhý člověk promění v obětní materiál pro soud, logika zůstala stejná.
Pouze se změnil produkt.
Burke byl odsouzen, ale celý případ se do soudní síně nevešel
Burke a Helen McDougalová byli postaveni před soud na Štědrý den roku 1828. Obžaloba se soustředila na tři případy: Mary Patersonovou, Jamese Wilsona a Margaret Dochertyovou. Proces pokračoval přes noc a ráno 25. prosince přišel verdikt.
Burke byl shledán vinným z vraždy Dochertyové.
U McDougalové soud dospěl k typicky skotskému verdiktu „not proven“, tedy že vina nebyla prokázána v míře potřebné k odsouzení. Byla propuštěna a krátce nato Edinburgh opustila.
Burkův trest měl mimořádně symbolickou podobu. 28. ledna 1829 byl veřejně oběšen před obrovským davem. Potom jeho tělo dostalo přesně ten osud, který připravil svým obětem.
Bylo předáno anatomům.
Profesor Alexander Monro provedl veřejnou pitvu a Burkův skelet se následně stal součástí anatomické sbírky University of Edinburgh, kde je uchováván dodnes. Člověk, který měsíce převáděl lidská těla na anatomický materiál, byl po smrti sám převeden na anatomický preparát.
Pro veřejnost šlo o téměř dokonale symbolickou odplatu.
Pro historii medicíny je však důležitější něco jiného.
Hare odešel živý a historie ho potom ztratila
William Hare byl po Burkově odsouzení propuštěn. Úřady ho nějakou dobu chránily před veřejností, protože nenávist vůči němu byla obrovská. Poté Edinburgh opustil.
Jeho další osud se rychle proměnil v legendu.
Jedna verze tvrdila, že skončil v Anglii, kde jej někdo poznal a vhodil do jámy s vápnem, po čemž oslepl a dožil jako žebrák. Jiné zprávy ho umisťovaly do různých částí Británie. University of Edinburgh i National Library of Scotland však upozorňují, že spolehlivé důkazy po jeho odchodu prakticky mizí; doložitelnější stopy naznačují cestu směrem k Dumfries a možný návrat do Irska.
To, že Hare unikl popravě, se stalo jednou z největších kontroverzí celého případu.
Z pohledu justice však dohoda splnila svůj účel.
Bez jeho svědectví mohl uniknout i Burke.
Skandál neodhalil jen vrahy. Odhalil chybu v systému
Vraždy Burkeho a Harea vyvolaly v Británii obrovskou reakci, ale problém s nedostatkem anatomických těl existoval už před nimi. Parlament jej začal řešit ještě před úplným odhalením edinburských vražd a roku 1828 jej zkoumal zvláštní výbor. Případ však dal celé debatě děsivě konkrétní podobu.
Pokud zákon nevytvoří dostatečný legální přístup k lidským tělům, nezmizí potřeba anatomické výuky.
Vznikne nelegální nabídka.
Nejprve v podobě vykopávání mrtvých.
A v extrémním případě v podobě lidí, kteří pochopí, že mrtvolu lze vyrobit.
Anatomy Act z roku 1832 zásadně změnil pravidla. Anatomové získali regulovaný přístup mimo jiné k nevyzvednutým tělům lidí, kteří zemřeli v nemocnicích, věznicích a chudobincích, a vznikla formálnější kontrola anatomické praxe. Z dnešního pohledu měl zákon vlastní závažné etické problémy, protože břemeno anatomického využívání těl dopadalo výrazně na chudé a společensky zranitelné lidi. Přesto odstranil část černého trhu, který předtím zásobovali resurrection men.
Je příznačné, že při parlamentní debatě v roce 1832 byl jeden ze tří deklarovaných cílů nového zákona formulován naprosto otevřeně.
Zabránit „Burking“.
Jméno jednoho pachatele se stalo označením problému, který zákon konečně potřeboval řešit.
Systém ale nevraždil. Burke a Hare ano
Při podobném případu existuje nebezpečí, že důraz na společenské podmínky začne rozmazávat individuální odpovědnost.
Nedostatek kadáverů nikoho nenutil vraždit.
Stovky anatomů, studentů, vykradačů hrobů i chudých obyvatel Edinburghu žily ve stejném systému, aniž by začaly dusit lidi pro několik liber. Burke a Hare dostali příležitost, rozpoznali její finanční potenciál a opakovaně se rozhodli využít ji způsobem, který znamenal smrt dalších lidí.
Systémové vysvětlení proto nesmí fungovat jako omluva.
Jeho význam je jiný.
Ukazuje, proč existoval kupující.
Proč se čerstvé mrtvé tělo dalo snadno proměnit v peníze.
Proč jeho původ nebyl dostatečně kontrolován.
A proč pachatelé mohli očekávat, že pokud dodají nepoškozenou mrtvolu, dostanou zaplaceno.
To je infrastruktura zločinu.
Samotné rozhodnutí člověka zabít stále zůstává jeho vlastní.
Jejich největší psychologický posun nebyl od chudoby k chamtivosti
Burke a Hare bývají jednoduše označováni za vrahy motivované penězi. To je pravda, ale samo o sobě příliš málo vysvětluje.
Miliony lidí chtějí víc peněz.
Naprostá většina z nich nikdy neuvažuje, že cenu svého problému převede na život náhodného člověka.
Psychologicky podstatnější je okamžik, kdy se člověk přestane dívat na oběť jako na osobu a začne ji vnímat prostřednictvím funkce, kterou pro něj může plnit. U Burkeho a Harea byla tato funkce mimořádně konkrétní: tělo mohlo být prodáno.
Tím vzniklo převrácení běžné hodnoty lidského života.
Dokud byl člověk živý, představoval práci. Bylo třeba ho nalákat, opít a dostat pod kontrolu. Po smrti se stal zbožím.
Takový způsob uvažování nemusí vyžadovat nenávist k oběti. Právě naopak. Pachatel může člověka zabít, aniž by k němu cítil téměř cokoli. Stačí, pokud jeho vlastní potřeba úplně vytlačí otázku, co čin znamená pro druhého.
To je jiný druh dehumanizace než vražda z nenávisti.
Oběť není nepřítel.
Je materiál.
Ve dvojici se hranice překračuje snadněji
U Burkeho a Harea existuje ještě jedna rovina, kterou nelze přesně rekonstruovat, ale jejich společné jednání ji silně naznačuje.
Nebyl tam jediný pachatel.
Byli dva.
Při první krádeži těla mohl jeden potvrdit rozhodnutí druhého. Při prvních vraždách nebyl nikdo z nich sám se skutečností, že právě překročil zásadní hranici. Každý měl vedle sebe člověka, který čin nejen toleroval, ale aktivně se na něm podílel.
Skupinová dynamika tím může zásadně změnit význam vlastních pochybností. Pokud člověk váhá a druhý jedná, váhání se snáz interpretuje jako slabost než jako morální varování. Pokud se oba po činu vrátí s penězi, společný úspěch může čin zpětně potvrdit.
Neznamená to, že by jeden z mužů byl nevinným následovníkem druhého.
Jejich vztah fungoval právě proto, že se jejich ochota pokračovat navzájem posilovala.
A když se systém zhroutil, stejný vztah se během několika dní změnil v soutěž o přežití.
Hare vyhrál.
Příběh Burkeho a Harea není děsivý proto, že je tak bizarní
Edinburghské vraždy přežily téměř dvě století v populární kultuře. Jejich jména se objevují v písních, knihách, filmech a turistických prohlídkách. Burkův skelet stále visí v Anatomical Museum a příběh mrtvých prodávaných lékařům má všechno, co vytváří historickou legendu.
Právě legenda ale může zakrýt mechanismus, který je mnohem jednodušší.
Na počátku nebyl velký plán.
Byl tam mrtvý nájemník.
Dluh.
Kupující.
A několik liber.
První obchod ukázal, že lidské tělo má v konkrétním systému předvídatelnou cenu. Pak přišlo rozhodnutí, že příští tělo nemusí vzniknout přirozeně.
Vraždy pokračovaly, protože další transakce potvrzovaly stejnou logiku. Pachatelé dostali peníze. Anatomická škola dostala materiál. Nikdo se včas nezeptal dostatečně důrazně na cestu mezi živým člověkem a tělem položeným na stole.
Právě proto není případ Burkeho a Harea pouze historií dvou mužů z edinburského West Portu.
Je také příběhem toho, co se může stát, když systém vytvoří silnou poptávku, ale odmítne se dostatečně zabývat tím, odkud přichází nabídka.
Burke a Hare tuto mezeru nezaplnili tím, že by hledali více mrtvých.
Udělali něco mnohem horšího.
Začali je vyrábět.
MOHLO BY SE VÁM TAKÉ LÍBIT
Zdroje: National Library of Scotland – From crime to collection: Burke and Hare at the Library [1], University of Edinburgh – Burke and Hare [2], University of Edinburgh Anatomical Museum – William Burke [3], University of Edinburgh Anatomical Museum – William Hare [4], UK Parliament – Body snatching [5], UK Parliament, Hansard – Anatomical Science, 11 May 1832 [6], UK Government – Anatomy Act 1832 [7].
