Na chirurgické jednotce intenzivní péče nemocnice v Delmenhorstu ležel 22. června 2005 třiašedesátiletý pacient Dieter M. Byl vážně nemocný a potřeboval intenzivní péči, jeho zdravotní stav však nebyl důvodem k tomu, co se stalo kolem půl druhé odpoledne. Do pokoje přišel osmadvacetiletý zdravotní bratr Niels Högel a bez lékařského pokynu mu podal velkou dávku antiarytmika Gilurytmal. Šlo o lék, který mohl při takovém použití způsobit dramatický kolaps krevního oběhu. Podle pozdější rekonstrukce přesně o to Högelovi šlo.
Tentokrát však nebyl s pacientem sám.
Kolegyně ho při manipulaci s injekcí přistihla. Událost spustila proces, který nakonec odhalil něco mnohem většího než jedno nepovolené podání léku. Vyšetřovatelé se postupně začali vracet k dalším náhlým kolapsům, resuscitacím a úmrtím, která Högela provázela nejen v Delmenhorstu, ale už v předchozím zaměstnání v Oldenburgu. Trvalo ještě mnoho let, než mohl německý soud říci, jak mimořádný rozsah vražd se za těmito případy skrýval.
V roce 2019 byl Niels Högel pravomocně posuzován kvůli stovce podezřelých úmrtí. Soud jej nakonec uznal vinným z vraždy 85 pacientů. V patnácti případech důkazy k odsouzení nestačily. Ani číslo 85 přitom nemusí představovat skutečný počet jeho obětí.
Zdravotník, který potřeboval, aby se něco dělo
Högel se narodil roku 1976 a do zdravotnictví nevstupoval jako člověk se známou historií násilí. Jeho životopis neposkytl pozdějším vyšetřovatelům jednoduchou událost, kterou by bylo možné označit za původ jeho vražd. Nevyrůstal podle známých informací v prostředí extrémního násilí, není doložena dramatická traumatická zkušenost, která by nabízela pohodlné vysvětlení, a navenek dokázal dlouho vést poměrně běžný život. Právě proto se psychologický rozbor jeho jednání musí opírat především o to, co dělal v nemocnici.
Högel pracoval na odděleních, kde jsou krize běžnou součástí každodennosti. Pacienti na jednotkách intenzivní péče mohou během několika minut přejít ze stabilního stavu do ohrožení života a zdravotníci v takové chvíli pracují pod tlakem, který v jiných profesích prakticky neexistuje. Resuscitace poskytuje velmi intenzivní kombinaci stresu, odpovědnosti, adrenalinu a okamžité zpětné vazby: člověk před vámi buď začne znovu vykazovat životní funkce, nebo ne. Pro většinu zdravotníků je právě taková situace něčím, čemu se snaží předcházet. U Högela se postupně obrátila.
Krizové situace mu začaly poskytovat něco, co zřejmě v běžném provozu postrádal. Pozdější soudní řízení a odborné interpretace pracovaly s potřebou vzrušení, překonávání nudy a především s možností ukázat před kolegy své schopnosti při resuscitaci. Psychiatr Karl Beine, který se dlouhodobě zabývá vraždami pacientů zdravotnickým personálem, popisoval Högela jako člověka s výraznou potřebou vnějšího uznání, kterému úspěšná resuscitace umožňovala „zazářit“.
Taková motivace vytváří děsivý paradox. Aby mohl být zachráncem, musel nejprve vzniknout člověk, kterého je třeba zachránit.
Pacient se změnil v prostředek k vytvoření situace
Högel svým obětem podával bez medicínského důvodu různé léky ovlivňující srdeční rytmus a krevní oběh. Cílem bylo vyvolat akutní zdravotní krizi, při níž bude nutná resuscitace. Pokud se ji podaří zvládnout, může zasahující zdravotník před ostatními působit kompetentně, rychle a sebejistě. Pokud neuspěje, pacient je už předem člověkem hospitalizovaným ve vážném zdravotním stavu a jeho smrt nemusí automaticky vzbudit podezření.
Právě tento mechanismus pomáhá vysvětlit, proč jsou vraždy ve zdravotnictví mimořádně obtížně odhalitelné. Smrt není v nemocnici nečekanou událostí sama o sobě. Pacienti dostávají množství léčiv, jejich stav se mění a personál je zvyklý na situace, kdy se příčina náhlého zhoršení obtížně určuje. Pachatel tedy nemusí vytvářet prostředí, v němž smrt vypadá přirozeně. Už v něm pracuje.
Högel navíc nepotřeboval, aby každý pacient zemřel. Samotná krizová situace mohla splnit účel, pokud následovala resuscitace. To je podstatný rozdíl oproti pachateli, jehož hlavním cílem je smrt. Člověk na nemocničním lůžku mohl být pro Högela především prostředkem k vytvoření dramatu, ve kterém bude on sám aktivním účastníkem. Právě proto je jeho motivace tak znepokojivá. Pacientův život nebyl cílem péče, ale proměnnou v situaci, kterou pachatel potřeboval pro svůj vlastní prožitek. Pokud resuscitace vyšla, Högel získal zkušenost zachránce. Pokud nevyšla, cenu zaplatil někdo jiný.
Opakování mění i to, co člověk považuje za výjimečné
První úmyslné vyvolání srdečního kolapsu muselo být spojeno s rizikem, které je obtížné srovnat s běžným porušením pracovního postupu. Högel věděl, že používá léčivo bez indikace a že může pacienta zabít. Pokud ale po prvním takovém jednání nenásledovalo odhalení a situaci dokázal před okolím prezentovat jako spontánní zdravotní krizi, získal zároveň mimořádně důležitou zkušenost. Zjistil, že to lze udělat.
Opakované překračování stejné hranice může změnit její psychologickou váhu. Jednání, které při prvním pokusu vyžaduje mimořádné rozhodnutí, se postupně stává známým postupem. Pachatel už neřeší otázku, zda je vůbec schopen něco takového udělat. Přemýšlí pouze o konkrétní příležitosti, riziku a následku.
V Högelově případě tento proces mohl pokračovat právě proto, že pracoval v prostředí, kde měl nové potenciální oběti neustále na dosah. Nemusel nikoho hledat na ulici, získávat jeho důvěru ani vytvářet místo pro trestný čin. Každou směnu přicházel mezi lidi, jejichž zdravotní stav mu poskytoval přístup i věrohodné vysvětlení případného zhoršení.
Soudce Sebastian Bührmann při vyhlášení rozsudku v roce 2019 zdůraznil právě délku a pravidelnost série: Högel podle něj zabíjel týden po týdnu, měsíc po měsíci a rok po roce. Takové opakování už není série jednotlivých výjimečných rozhodnutí. Stává se způsobem fungování.
V Oldenburgu začali počítat – a čísla byla špatná
Nejdůležitější část Högelova případu nezačíná jeho zatčením. Začíná mnohem dřív, kdy si lidé kolem něj začali všímat, že něco nesedí.
V nemocnici v Oldenburgu se Högel při resuscitacích objevoval nápadně často a při krizových situacích se tlačil do popředí. Postupně vznikalo podezření, že počet náhlých událostí během jeho služeb není běžný. Interní analýzy později ukázaly výraznou souvislost mezi jeho přítomností a neobvykle vysokým počtem resuscitací a úmrtí. To je okamžik, v němž se individuální zločin začíná měnit v příběh instituce.
Nemocnice nemusí předpokládat vraždu pokaždé, když některý zdravotník zažije více resuscitací než jeho kolegové. Intenzivní péče je statisticky složité prostředí a shluk náhodných událostí může existovat. Jenže čím výraznější je odchylka a čím déle pokračuje, tím větší odpovědnost vzniká ji prověřit.
V Oldenburgu se Högel stal natolik nápadným, že byl nakonec odsunut z intenzivní péče a bylo mu doporučeno hledat jiné zaměstnání. Tady se mohl jeho přístup k pacientům přerušit. Nestalo se to.
Odešel s dobrým pracovním posudkem
Högel našel nové místo na klinice v Delmenhorstu. Nový zaměstnavatel přitom nedostal jasné varování, že muž přicházející z Oldenburgu byl spojován s velmi neobvyklým počtem krizových stavů. Namísto informace, která by mohla přimět další nemocnici k mimořádné opatrnosti, odešel Högel s pozitivním pracovním hodnocením.
Tato část případu patří k nejzásadnějším, protože zde nejde o otázku, zda měl někdo předvídat sérii 85 vražd. Taková předpověď by byla nereálná. Otázka je mnohem užší: zda informace, které už existovaly, měly být předány lidem, kteří mu následně znovu svěřili přístup k pacientům a lékům.
Nebyly. V Delmenhorstu tak Högel získal nové prostředí a nové pacienty. A opět se kolem jeho směn začaly objevovat neobvyklé krizové situace.
Z pohledu jednotlivého pacienta bylo prakticky nemožné vědět, že zdravotník přicházející k jeho lůžku má za sebou pracovní historii, kterou jeho současná nemocnice nezná. Z pohledu rodiny byl Högel jedním z lidí v uniformě, jejichž úkolem je nemocného chránit.
Informační asymetrie byla téměř absolutní. On věděl, co dělá. Pacient nevěděl ani to, že existuje důvod mít podezření.
V Delmenhorstu se znovu objevilo stejné varování
Také v nové nemocnici začal být Högel spojován s nadprůměrným počtem resuscitací. Pozdější vyšetřování ukazovalo, že statistické signály byly výrazné. Někteří kolegové jeho přítomnost u krizí vnímali, vznikaly poznámky a podezření, přesto systém nedokázal včas přejít od pocitu „tohle je zvláštní“ k otázce „může někdo pacientům úmyslně ubližovat?“. Právě tady je důležité nepodlehnout zpětnému pohledu.
My dnes víme, že před nimi stál sériový vrah. Lidé v nemocnici to nevěděli. Je proto snadné prohlásit každou zvláštní událost za očividné varování jen proto, že známe konec příběhu. Jenže určité signály byly přesto natolik závažné, že otázku odpovědnosti nelze odbýt.
Pokud se během směn jednoho člověka opakují mimořádné krizové stavy, statistické anomálie nejsou vysvětleny a zaměstnanec už na předchozím pracovišti budil podobné obavy, nejde pouze o nešťastnou souhru náhod. Instituce musí být schopna takové informace spojovat právě proto, že jednotlivý pacient je spojit nemůže.
Högelův případ později vedl i k trestnímu vyšetřování některých zaměstnanců a vedoucích pracovníků nemocnic. Otázka už nezní jen „proč vraždil?“, ale také „proč mohl pokračovat?“.
Selhání systému není totéž jako vina za vraždu
Tady je potřeba hranici formulovat přesně. Högel své pacienty otrávil. Högel vyvolával zdravotní krize. Högel nesl odpovědnost za vraždy, za které byl odsouzen.
Institucionální selhání tuto odpovědnost nerozděluje mezi něj a nemocnice, jako by každý nesl určitý podíl na samotném rozhodnutí zabít. Vysvětluje však podmínky, které ovlivnily délku série. Zdravotnický systém má vedle léčby pacientů také ochrannou funkci. Pokud se varovné informace nešíří, statistické anomálie nejsou vyšetřeny a obavy se řeší přesunem problémového zaměstnance, systém může nevědomky vytvořit další příležitosti.
Högel je extrémním příkladem něčeho, co organizace znají i v mnohem méně závažných situacích: problém je jednodušší přesunout než otevřít. Přiznat podezření znamená zahájit vyšetřování, vysvětlovat úmrtí rodinám, přiznat vlastní možné chyby a čelit reputačnímu riziku. Poslat zaměstnance jinam může krátkodobě působit jednodušeji.
Pokud je ale problémem člověk ochotný zabíjet, změna adresy problém neřeší. Pouze mění jeho budoucí oběti.
Jedna kolegyně nakonec viděla příliš mnoho
V červnu 2005 se Högelův způsob fungování konečně střetl s přímým svědkem.
Kolegyně jej viděla u pacienta Dietera M. v situaci, která nedávala medicínský smysl. Následné vyšetřování ukázalo nepovolené podání Gilurytmalu a Högel byl zatčen. Ani tehdy však nikdo ještě neznal skutečný rozsah série.
První proces byl mnohem užší. Högel byl roku 2008 odsouzen za pokus o vraždu a následně se začaly objevovat další případy. V roce 2015 už soud řešil několik dalších úmrtí a pokusů o vraždu. Během vyšetřování se Högel přiznával k desítkám dalších případů, jenže jeho vzpomínky byly neúplné a často nekonzistentní. Vyšetřovatelé proto museli udělat něco mimořádného. Začali otevírat hroby.
Stovky případů a těla, která musela znovu vypovídat
Rozsah vyšetřování byl obrovský. Policie a státní zastupitelství prověřovaly stovky úmrtí v Oldenburgu a Delmenhorstu a desítky těl byly exhumovány. Forenzní experti hledali stopy léčiv, jejichž přítomnost by v konkrétním případě nedávala medicínské vysvětlení. Ani tento postup nemohl přinést úplnou odpověď.
Někteří pacienti byli zpopelněni. U jiných uplynula od smrti příliš dlouhá doba. Některé používané látky se po letech obtížně dokazují a zdravotní dokumentace nemusela být dostatečně podrobná. Právě proto dnešní číslo 85 neznamená „Högel zabil přesně 85 lidí“.
Znamená, že soud dokázal jeho vinu prokázat u 85 vražd natolik, aby mohl vynést odsuzující rozsudek.
V dalších patnácti případech, které byly součástí obžaloby v procesu zahájeném roku 2018, taková míra jistoty dosažena nebyla a Högel byl osvobozen. Německá justice tím zároveň ukázala důležitou hranici: ani u člověka, který se bezpochyby dopustil mimořádného množství vražd, není možné z podezření udělat fakt jen proto, že by zapadal do jeho známého chování. Skutečný počet mrtvých tak může být vyšší. Přesné číslo už možná nikdy znát nebudeme.
Proč potřeboval být zachráncem, když pacienty sám ohrožoval?
Tady se dostáváme k nejzajímavějšímu psychologickému rozporu. Pokud člověk potřebuje uznání za schopnost zachránit život, proč zároveň riskuje, že pacient zemře? Protože v takovém systému nemusí být pacientův život skutečným cílem. Cílem je vlastní prožitek pachatele.
Högel mohl potřebovat intenzitu krizové situace, pocit kompetence a okamžik, kdy se pozornost ostatních zdravotníků soustředí na jeho výkon. Úspěšná resuscitace poskytovala potvrzení vlastní důležitosti. Neúspěšná resuscitace naopak nemusela mít stejnou psychologickou váhu jako pro běžného zdravotníka, pokud pacient už byl v jeho uvažování redukován na prostředek k dosažení tohoto zážitku.
Právě zde se objevuje výrazný deficit empatie, o kterém později hovořili odborníci. Neznamená to jednoduše, že Högel „nic necítil“. Člověk bez empatie není automaticky vrah a samotný narcismus podobné činy nevysvětluje. Důležitější je vztah mezi jeho potřebami a hodnotou druhého člověka. Pokud potřeba vlastního vzrušení, uznání nebo kontroly dokáže převážit nad vědomím, že experiment může někoho zabít, pacient přestává fungovat jako morální brzda. Stává se kulisou pachatelova vlastního příběhu.
Hrdinství, které funguje pouze tehdy, když nikdo nezná první polovinu příběhu
Högelův model má téměř dokonale paradoxní strukturu. Kolegové vidí zdravotníka, který zasahuje u katastrofické situace. Nevidí člověka, který ji před několika minutami vyrobil.
Proto je možné získat uznání za řešení problému, jehož příčinu zná pouze pachatel. Pokud pacient přežije, může okolí oceňovat člověka, který mu ve skutečnosti téměř vzal život. Pachatel dostane společenskou odměnu za odstranění škody, kterou sám způsobil.
Takový mechanismus může být mimořádně posilující. Není třeba budovat komplikovanou falešnou identitu. Högel nemusel tvrdit, že je geniální zdravotník. Stačilo vytvářet situace, v nichž tak mohl vypadat. A čím častěji fungovaly, tím víc se mu mohlo potvrzovat, že má nad prostředím kontrolu.
Jenže časem se začala hromadit čísla, která tento obraz rozbíjela. Pokud jeden člověk zachraňuje nápadně mnoho pacientů, je možné, že je mimořádně schopný. Nebo je možné, že je přítomen u nápadně velkého množství katastrof. Högelův případ ukazuje, jak zásadní je položit i druhou otázku.
U soudu už nebyly oběti jen čísla
Velký proces začal 30. října 2018 v Oldenburgu. Kvůli množství účastníků se nekonal v běžné soudní síni, ale v prostoru schopném pojmout desítky pozůstalých a jejich právních zástupců. Obžaloba zahrnovala 100 vražd. Případ byl kvůli rozsahu nevyhnutelně plný čísel. Počet pacientů. Počet exhumací. Počet podezřelých případů. Počet směn. Počet resuscitací.
Právě proto právníci rodin před soudem připomínali jednotlivé lidi, kteří se za statistikou skrývali. Ukazovali jejich fotografie a vyprávěli, kým byli předtím, než se z jejich smrti stala jedna položka ve vyšetřování sériového vraha.
To je důležitý protipól samotného Högelova způsobu uvažování. Pachatel mohl pacienty redukovat na příležitosti k vytvoření krizové situace.
Soud se je snažil vrátit zpět do role lidí. 6. června 2019 dostal Niels Högel doživotní trest za 85 vražd. Soud zároveň konstatoval zvláštní závažnost viny, což v německém právu zásadně omezuje možnost propuštění po standardním patnáctiletém období. V dubnu 2026 se stalo pravomocným rozhodnutí, podle kterého musí ve vězení strávit nejméně 28 let. Ani poté nebude propuštění automatické; případná další úvaha bude záviset mimo jiné na odborném posouzení jeho nebezpečnosti.
Ani pravomocný rozsudek neuzavřel otázku, kdo všechno selhal
Högelův případ nekončil odsouzením jediného člověka. Vyšetřování se následně zaměřilo také na pracovníky a vedení nemocnic v Oldenburgu a Delmenhorstu. Pozůstalí se ptali, zda jejich rodiče, partneři nebo sourozenci nemuseli zemřít, kdyby instituce reagovaly dříve. Tato otázka je legitimní, ale odpověď vyžaduje přesnost.
Zpětně se všechna varování skládají do obrazu téměř dokonale. V době, kdy se objevovala, byla rozptýlená mezi směny, oddělení, statistiky a dojmy jednotlivých zaměstnanců. Nikdo u prvních neobvyklých resuscitací nemohl vědět, že jednou bude existovat rozsudek za 85 vražd. Problém však spočívá právě v tom, co následovalo poté, co se signály začaly hromadit.
V Oldenburgu už byly Högelovy resuscitace natolik nápadné, že byl z intenzivní péče přesunut a doporučilo se mu odejít. Přesto dostal pracovní posudek, který novému zaměstnavateli neukázal skutečný rozsah obav. V Delmenhorstu pak série pokračovala a stejné podezřelé vzorce se objevily znovu. V tomto okamžiku už nejde pouze o selhání jednoho člověka rozpoznat nebezpečí. Jde o selhání systému předat informaci.
Nemocnice je založena na důvěře, kterou pacient nemůže nahradit vlastní kontrolou
Člověk v nemocnici nemá stejné možnosti chránit se jako v běžném životě. Nemůže kontrolovat chemické složení každé injekce, ověřovat každý lékařský pokyn nebo sledovat, kdo má přístup k jeho infuzi. Často je v bezvědomí, pod sedativy nebo fyzicky neschopný se bránit. Zdravotnictví proto funguje na mimořádně vysoké míře institucionální důvěry.
Pacient nemusí věřit konkrétně Nielsi Högelovi jako člověku. Důvěřuje nemocnici, že lidé, které k jeho posteli pustí, byli prověřeni, kontrolováni a že případné závažné odchylky budou zachyceny. Právě proto jsou zdravotničtí vrazi tak ničiví i mimo počet svých obětí. Nenarušují jen jeden lidský vztah.
Útočí na samotný mechanismus, bez kterého moderní zdravotní péče nemůže fungovat. Pokud by měl pacient přistupovat ke každému zdravotníkovi jako k potenciálnímu vrahovi, nemocnice by přestala být schopná plnit svou základní funkci.
Soud při rozhodování o minimální délce Högelova trestu v roce 2026 výslovně zdůraznil právě zneužití mocenského postavení vůči zranitelným pacientům a mimořádné poškození důvěry ve zdravotnické instituce.
Jane Toppan chtěla sledovat, co dokáže s pacientem. Högel potřeboval sledovat, co dokáže před ostatními
Právě srovnání s jinými zdravotnickými vrahy pomáhá ukázat specifickou povahu Högelova jednání. Jane Toppan podle dobových svědectví experimentovala s dávkami a fascinovala ji možnost ovládat přechod mezi vědomím, bezmocí a smrtí. U některých jejích činů existoval také osobní, vztahový či možná sexualizovaný motiv.
U Högela je těžiště jiné. Krizová situace měla publikum. Kolegy. Lékaře. Lidi, kteří mohli vidět, jak rychle reaguje a zda se mu podaří pacienta oživit.
To neznamená, že přesně známe jeho vnitřní motivaci při každém jednotlivém činu. Ani odborníci, kteří případ studovali, netvrdí, že mají úplnou odpověď. Potřeba uznání, vzrušení a překonání nudy však odpovídá jak jeho chování, tak prostředí, které si opakovaně vytvářel. Psychiatr Karl Beine upozorňoval zároveň na výrazný narcismus a závislost na potvrzení zvenčí, ale také na limity takového vysvětlení: úplný motiv možná nikdy znát nebudeme. A to je důležitá brzda. Diagnostická nálepka sama 85 vražd nevysvětlí.
Skutečná otázka není, jak se mohl vydávat za dobrého zdravotníka
Niels Högel nemusel celý život předstírat někoho, kým nebyl. Podle dostupných informací mohl být při některých skutečných krizových situacích technicky schopným zdravotníkem. Právě schopnost resuscitovat pacienty byla součástí mechanismu jeho vražd. To je mnohem nepříjemnější než představa zcela neschopného člověka, který se pouze převlékl do zdravotnické uniformy. Odborná kompetence a morální spolehlivost nejsou totéž.
Člověk může přesně vědět, jak zachránit selhávající srdce, a zároveň být tím, kdo jeho selhání vyvolal. Může rozumět významu léku a právě proto ho dokázat použít jako zbraň. Může být rychlý, sebejistý a prakticky schopný při resuscitaci a současně úplně převrátit smysl znalostí, které při ní používá.
Högel tedy nezneužil zdravotnictví navzdory tomu, že rozuměl své práci. Zneužil ho právě proto, že jí rozuměl.
Největší lekce jeho případu neleží v hlavě jednoho vraha
Je přirozené chtít u Nielse Högela najít psychologický mechanismus, který všechno vysvětlí. Narcismus. Potřebu uznání. Nudu. Vzrušení z resuscitace. Nedostatek empatie. Každý z těchto prvků může pomoci pochopit část příběhu.
Žádný však sám nevysvětluje, proč člověk, který chce obdiv kolegů, začne kvůli několika minutám pozornosti riskovat a potom opakovaně brát život pacientům. Mezi potřebou být oceňován a vraždou stále zůstává obrovský prostor, který většina lidí nikdy nepřekročí.
Mnohem jistější je to, co můžeme sledovat přímo v jeho chování. Högel zjistil, že dokáže vytvořit zdravotní krizi. Zjistil, že u ní může zasahovat. Zjistil, že mu takové situace poskytují něco, co vyhledává. A především zjistil, že může pokračovat. Právě poslední bod už není jen psychologií pachatele. Je psychologií a fungováním organizace kolem něj.
Kdyby první nemocnice dokázala varovné signály rychle identifikovat, důsledně vyšetřit a předat, Högel by mohl stále být člověkem schopným zabíjet. Nemusel by však dostat stejné množství příležitostí. To je rozdíl, na kterém záleží.
Systémové selhání nevytvořilo Nielse Högela a nevložilo mu do ruky injekci. Odpovědnost za 85 soudně prokázaných vražd je jeho. Systém ale dlouho nedokázal udělat to, co jeho pacienti udělat nemohli.
Všimnout si, že člověk, který se vždy objeví u katastrofy jako zachránce, může být zároveň důvodem, proč katastrofa vůbec vznikla.
MOHLO BY SE VÁM TAKÉ LÍBIT
Zdroje: NDR – 85 Morde: Lebenslang für Ex-Krankenpfleger Högel [1], NDR – Die unentdeckte Mordserie eines Pflegers [2], Deutsche Welle – Lebenslänglich für Serienmörder Niels Högel [3], NDR – Ex-Krankenpfleger Högel: Beschluss über Haftlänge ist rechtskräftig [4].
