V roce 1863 nebylo Colorado místem, které si dnes člověk vybaví při vyslovení jeho jména. Hranice státu ještě neexistovaly v dnešní podobě, oblast byla teprve dva roky organizovaným americkým teritoriem a Spojené státy zároveň procházely občanskou válkou. V horách pokračovala zlatá horečka a spolu s novými osadníky přicházely zákony, instituce a nároky na půdu, které zásadně měnily svět lidí, kteří zde žili už před nimi.
Právě v tomto prostředí začali Felipe Nerio Espinosa a jeho bratr José Vivián – později se k Felipemu připojil také mladý příbuzný José Vicente – zabíjet angloamerické muže. Historik Charles F. Price, autor nejrozsáhlejší moderní studie případu, upozorňuje, že ani přesný počet obětí není jistý. Espinosové se podle dochovaných zpráv chlubili dvaatřiceti mrtvými, zatímco bezpečněji doložený počet může být výrazně nižší. Jisté je, že jejich násilná série trvala přibližně osm měsíců roku 1863 a vyvolala v oblasti rozsáhlý strach.
Už tato nejistota říká mnoho o tom, jak musíme celý případ číst. Felipe Espinosa je současně historickou osobou a postavou legendy. A obě verze se během více než 160 let téměř dokonale promíchaly.
Abychom pochopili vraždy, musíme se vrátit o patnáct let zpět
V roce 1848 skončila americko-mexická válka smlouvou z Guadalupe Hidalgo. Mexiko přišlo o rozsáhlá území, která přešla pod Spojené státy. Lidé hispánského původu, jejichž rodiny v oblasti žily po generace, se přes noc neodstěhovali. Přestěhovala se hranice.
To je psychologicky i politicky zásadní rozdíl. Člověk mohl žít ve stejné vesnici, obdělávat stejnou půdu a mluvit stejným jazykem, ale najednou se ocitl uvnitř jiné státní moci. S novými osadníky přišel také jiný právní systém a spory o půdu, jejichž výsledky často znevýhodňovaly původní hispánské obyvatelstvo. History Colorado dnes výslovně zasazuje příběh Espinosových do „hluboce sporné a nevyřešené historie pozemkových práv v pohraničí jižního Colorada“.
To neznamená, že by politické bezpráví vysvětlovalo nebo omlouvalo vraždy náhodných lidí. Je však zásadní pro pochopení světa, v němž Felipe vytvářel vlastní obraz nepřítele.
Pokud člověk zažívá individuální ztrátu, může hledat konkrétního viníka. Pokud ji začne interpretovat jako součást útoku celé skupiny proti lidem, k nimž patří, hranice odpovědnosti se může nebezpečně rozšířit.
Viníkem už není jeden úředník nebo jeden soused.
Viníkem se stane „oni“.
Espinosové zabíjeli Anglos, ale motiv není tak jistý, jak tvrdí legenda
Pozdější vyprávění často nabízí dramaticky jednoduché vysvětlení. Felipe měl údajně zažít náboženskou vizi, v níž mu Panna Maria přikázala zabít stovky Anglos. V některých verzích se opakuje číslo 600. Jindy je jeho série interpretována téměř jako svatá válka. Problém je v tom, že historické důkazy jsou mnohem slabší.
Price ve své práci zdůrazňuje, že motivy Espinosových zůstávají nejasné. Je doloženo jejich napojení na Penitentes, laické katolické bratrstvo, jehož spiritualita pracovala s fyzickým pokáním a napodobováním Kristova utrpení. Z toho však nelze automaticky vyvodit, že vraždění bylo přímo náboženským příkazem. Moderní historická literatura představuje náboženskou inspiraci jako jednu z možností, nikoli jako bezpečně prokázaný fakt.
To je důležité i psychologicky. Náboženství může člověku poskytnout jazyk, kterým vysvětluje vlastní násilí, aniž by bylo jeho prvotní příčinou. Pachatel může osobní hněv nebo pomstu později povýšit na poslání. Jakmile získá pocit, že nereaguje jen za sebe, ale za Boha, rodinu nebo celý národ, individuální násilí může dostat mnohem širší morální ospravedlnění.
U Felipeho Espinosy ale nevíme dost na to, abychom tuto cestu popsali jako fakt. A právě proto je případ zajímavější než legenda.
První vraždy vytvořily strach, protože téměř nikdo nevěděl, kdo zabíjí
Na jaře roku 1863 se začala objevovat těla mužů na cestách a v řídce osídlených oblastech Colorada. Některá byla těžce zohavena. Zprávy o vraždách se rychle šířily a spolu s nimi rostl strach osadníků, kteří nevěděli, zda čelí jednotlivým loupežníkům, organizované skupině nebo širší vzpouře. Právě tato nejistota zvyšovala psychologický dopad série.
Dnes sériové vraždy vnímáme prostřednictvím médií, policejních databází a map. V roce 1863 mohl člověk odjet na několik hodin mezi osadami a úplně zmizet. Vyšetřovací infrastruktura byla minimální a vzdálenosti velké. Zločin mohl být objeven náhodou a přesný okamžik smrti zůstával nejasný. Espinosové tuto krajinu znali.
Jejich výhodou nebyla sofistikovaná kriminalistická strategie. Byla to schopnost pohybovat se v prostředí, které samo poskytovalo anonymitu.
Pomsta se stává ideologií, když jednotlivce nahradí kategorie
Pokud přijmeme jako pravděpodobnou interpretaci, že součástí motivace byla msta za zacházení s Hispánci po americkém převzetí území, pak je na Felipeho chování patrný velmi nebezpečný psychologický mechanismus.
Lidé, které zabíjel, nemuseli být osobně zodpovědní za jeho konkrétní křivdy. Stačilo, že patřili ke skupině, kterou s nimi spojoval.
To je zásadní posun. Individuální odpovědnost nahrazuje kolektivní vina. Člověk před pachatelem přestává být konkrétní osobou s vlastním životem a stává se zástupcem kategorie „Anglo“, „okupant“ nebo „nepřítel“.
Jakmile se násilí opře o takovou kategorii, počet potenciálních obětí dramaticky roste. Pachatel už nepotřebuje hledat člověka, který mu něco provedl. Nepřítele najde prakticky kdekoli.
Právě v tom se Espinosův případ psychologicky liší od vraha zaměřeného na osobní zisk nebo sexuální fantazii. Odměnou nemusí být samotná smrt jednotlivce. Každá další vražda může být interpretována jako zásah proti širšímu nepříteli. Zločin tím získává politickou či morální funkci, kterou mu pachatel sám přidělil.
Po smrti bratra Felipe nepřestal
Americké jednotky a místní ozbrojené skupiny postupně začaly po vraždících mužích pátrat. V průběhu pronásledování byl José Vivián zabit. Pro Felipeho to mohl být konec. Místo toho série pokračovala.
K němu se připojil mladší José Vicente a násilí se přesunulo do další fáze. Právě tento moment naznačuje, že série už nebyla pouhou praktickou reakcí na jeden konflikt. Ztráta nejbližšího spolupracovníka a rostoucí tlak ozbrojených jednotek pachatele nevedly k ústupu. Naopak mohly dál posilovat pocit osobní války.
To je mechanismus známý i z jiných forem ideologického násilí. Každý protiútok protivníka se může stát dalším potvrzením původního přesvědčení, že člověk je pronásledován. Vznikne uzavřený systém, v němž téměř žádná zkušenost nemůže přesvědčení vyvrátit. Pokud mě nechají být, mám pravdu. Pokud proti mně zasáhnou, dokazuje to, že mám pravdu ještě víc.
Dopis guvernérovi ukazuje, že Felipe nevnímal své jednání jako obyčejné lupičství
S případem je spojován také dopis adresovaný teritoriálnímu guvernérovi Johnu Evansovi. V něm měli Espinosové formulovat požadavky, mezi nimiž se objevovala milost a majetkové či vojenské nároky. Právě tento dokument bývá používán jako důkaz, že Felipe své násilí zasazoval do širšího politického a etnického rámce. Přesný význam dopisu ale není jednoduchý.
Pachatel může požadovat politické ústupky, aniž by původní motiv jeho činů byl čistě politický. Po sérii vražd může být výhodné vytvořit z osobního násilí jednání za „věc“, protože politický boj působí vznešeněji než vraždění náhodných lidí.
Psychologicky je rozdíl zásadní. Pokud člověk uvěří, že jeho činy slouží vyššímu účelu, morální cena jednotlivé vraždy může v jeho vlastním uvažování klesat. Oběť se stane nutnou ztrátou ve válce, kterou pachatel vyhlásil sám.
Nedokážeme říct, do jaké míry tomu Felipe opravdu věřil a do jaké míry šlo o dodatečné ospravedlnění. Více než století a půl staré prameny takovou jistotu neposkytují.
Historici dnes napravují problém, který legendě dlouho vyhovoval
Příběh Espinosových byl dlouhou dobu vyprávěn jako western. Na jedné straně stáli krvelační mexičtí bandité, na druhé civilizace a muži, kteří je museli zastavit. Takový příběh odpovídal způsobu, jakým americká kultura 19. a velké části 20. století popisovala osidlování Západu. Moderní historiografie tento rámec komplikuje. Ne tím, že by vraždy popírala.
Ale tím, že se ptá, kdo měl právo rozhodovat o půdě, jak rychle se měnilo právní postavení hispánských obyvatel po americko-mexické válce a jak rasové stereotypy ovlivňovaly dobové popisy zločinu. Price ve své monografii upozorňuje, že současné noviny, vojenské zprávy i pozdější vzpomínky jsou často zaujaté a někdy si navzájem odporují. Recenze jeho knihy z Center for Colorado & the West zdůrazňuje právě tento problém: spolehlivých přímých informací o samotných Espinosových zůstalo velmi málo a pozdější rekonstrukce musí pracovat s prameny, které nejsou neutrální.
To je pro psychologický profil zásadní omezení. Nemůžeme analyzovat člověka z legendy a potom předstírat, že analyzujeme historického Felipeho Espinosu.
Tom Tobin nepotřeboval soud
Na podzim 1863 dostal zkušený hraničář Thomas Tate Tobin úkol Espinosovy najít. Byl známý schopností sledovat stopy v obtížném terénu a nakonec skupinu skutečně vypátral. Následovala ozbrojená konfrontace.
Felipe Espinosa i José Vicente byli zabiti. Jejich hlavy byly odděleny od těl a odvezeny jako důkaz, že pronásledování skončilo. History Colorado dodnes uchovává předměty spojené s Espinosovými a případ zůstává pevnou součástí regionální historie.
Z dnešního pohledu je na konci příběhu nápadná ještě jedna věc. Felipe nikdy nestanul před soudem. Nemáme jeho systematickou výpověď, psychiatrické vyšetření ani proces, v němž by byly jednotlivé vraždy odděleny a dokazovány. Jeho smrt umožnila, aby prázdná místa začala vyplňovat legenda.
Čím dramatičtější příběh, tím lépe se pamatoval. A člověk, který měl být možná směsí mstitele, vraha, uprchlíka a muže formovaného etnickým konfliktem, se postupně proměnil v téměř mytickou postavu, která měla dostat božský příkaz prolít krev stovek nepřátel.
Číslo 32 je možné. Není jisté
Podobný problém máme s počtem mrtvých. Často se uvádí 32 obětí. Právě tímto číslem se měli pachatelé chlubit a řada pozdějších textů jej převzala jako přesný počet. Charles F. Price však upozorňuje, že doložený počet může být výrazně nižší a že není možné každou vraždu v regionu automaticky přiřadit Espinosovým.
Rozdíl není drobný. U true crime máme tendenci považovat vyšší číslo za „lepší“ příběh. Pachatel se snadněji dostane do seznamů nejhorších vrahů a legenda roste. Historická přesnost ale vyžaduje jiný přístup: přiznat, co nevíme.
Felipeho závažnost nepotřebuje rekord. Je doloženo, že se s příbuznými dopouštěl série vražd zaměřených převážně proti angloamerickým mužům a že jejich činnost vyvolala rozsáhlé pátrání. To samo o sobě stačí.
Ani křivda, ani víra nevytvářejí vraha
Při psychologickém čtení případu existují dvě velmi pohodlné zkratky. První říká, že Espinosa zabíjel, protože Američané připravili Hispánce o půdu a důstojnost. Druhá říká, že zabíjel, protože byl náboženským fanatikem. Ani jedna nestačí.
Nespravedlnost může vytvářet vztek, pocit ponížení a skupinovou nenávist. Nevede však automaticky k vraždám náhodných příslušníků druhé skupiny. Náboženské přesvědčení může nabídnout jazyk absolutního dobra a zla. Drtivá většina nábožensky hluboce přesvědčených lidí však nikoho nezabije.
Mezi prostředím a činem vždy zůstává člověk. U Felipeho můžeme poměrně bezpečně říct, že žil v období radikálního politického a etnického přerodu, že násilí zaměřoval proti skupině, kterou spojoval s novým pořádkem, a že své jednání zřejmě postupně interpretoval šířeji než jako obyčejnou loupež.
Nemůžeme bezpečně říct, jakou diagnózu by dostal, kdyby žil dnes. Nemůžeme ani přesně rekonstruovat okamžik, kdy se rozhodl přenést vlastní hněv na všechny Anglos. Právě tato nejistota je ale součástí poctivé psychologie historického zločinu.
Největší nebezpečí nezačíná nenávistí. Začíná představou kolektivní viny
Felipe Espinosa mohl mít reálné důvody cítit k novému americkému pořádku odpor. Hispánské obyvatelstvo skutečně čelilo strukturálním změnám a sporům o půdu, které často hrály ve prospěch nově příchozích. Historický kontext není vymyšlený.
Rozhodující psychologický krok ale přichází jinde. Člověk, který osobně nenese odpovědnost za vaši křivdu, se začne považovat za legitimní terč jen proto, že patří ke stejné skupině jako lidé, které viníte.
V tomto bodě už pomsta nepotřebuje konkrétního viníka. Potřebuje pouze příslušníka kategorie. A právě proto může být případ Espinosových užitečný i dnes. Ne jako westernová historka o „krvavých banditech“ a ne jako romantický příběh odporu proti okupantům. Obojí realitu zjednodušuje.
Je to příběh prostředí, v němž existovala skutečná nerovnost, skutečné etnické napětí a skutečný pocit ztráty. A zároveň příběh člověka, který tuto zkušenost proměnil v oprávnění zabíjet lidi, kteří pro něj začali představovat celou nepřátelskou skupinu.
Historie nám nedovoluje přesně nahlédnout do Felipeho hlavy. Dovoluje nám ale vidět mechanismus, který je starší než Colorado samo.
Ve chvíli, kdy člověk přestane hledat viníka a začne hledat příslušníky viníkovy skupiny, počet lidí, proti nimž dokáže ospravedlnit násilí, už nemá přirozený konec.
MOHLO BY SE VÁM TAKÉ LÍBIT
Zdroje: Charles F. Price – Season of Terror: The Espinosas in Central Colorado, March–October 1863, University Press of Colorado [1], University Press of Colorado / BiblioVault – Season of Terror [2], History Colorado – Felipe Nerio and Vivian Espinosa Collection [3], History Colorado – Revolver Used by the Espinosa Brothers [4], Center for Colorado & the West – review of Season of Terror [5].
