Loupež, která paralyzovala Louvre
Devatenáctého října 2025, krátce po deváté hodině ranní, se pařížské muzeum otevřelo prvním návštěvníkům. O půl hodiny později bylo všechno jinak.
Tři až čtyři osoby v reflexních vestách se zvedacím košem přiblížily k fasádě Galerie d’Apollon, rozbily jedno z oken a pronikly dovnitř. Záznamy z kamer ukazují, že celý útok trval méně než čtyři minuty.
Zloději mířili přesně. Pomocí ručních nástrojů rozbili vitríny a odnesli osm historických šperků nevyčíslitelné hodnoty. Poté beze stopy zmizeli v ulicích Paříže.
Muzeum bylo okamžitě uzavřeno, návštěvníci evakuováni a policie spustila rozsáhlou pátrací operaci. Francouzské úřady událost označily za „útok na kulturní dědictví celé země“.
Co zmizelo: klenoty, které psaly dějiny
Podle zpráv agentury Reuters a AP News patřily ukradené šperky k nejcennějším exponátům francouzské historie:
diadém císařovny Eugénie de Montijo, manželky Napoleona III.,
náhrdelník s smaragdy z kolekce císařovny Marie-Louise,
soubor broží a náramků královny Marie-Amélie z Neapole a Sicílie,
několik zlatých medailonů a insignií.
Ukradené korunovační klenoty, zdroj Instagram @the_royal_watcher
Celkový počet kusů se podle vyšetřovatelů pohybuje mezi osmi a devíti. Jeden z nejcennějších artefaktů — diadém císařovny Eugénie — byl později nalezen poškozený poblíž severního vchodu. Vypadl pravděpodobně při útěku.
Každý z těchto předmětů má obrovskou symbolickou hodnotu. Nejde jen o zlato a kameny — jde o předměty, které reprezentují dějiny moci, monarchie a identity Francie.
Jak zloději postupovali
Podle francouzské policie byla akce precizně naplánována. Zloději se maskovali jako pracovníci údržby — reflexní vesty, přilby, rukavice. Získali tak klid a čas, který by běžným narušitelům chyběl. Zvedací koš jim umožnil dostat se přímo k oknu galerie s minimálním rizikem kontaktu se strážemi.
Po rozbití vitrín zabalili šperky do textilie a během několika minut naskočili do připravené bílé dodávky, která odjela směrem na Boulevard du Palais.
Spekulace: Vyšetřovatelé nevylučují, že loupež mohla být provedena na objednávku soukromého sběratele. Tato hypotéza zatím nebyla potvrzena, ale podobné případy z minulosti (např. Gardner Museum 1990 či drážďanská Zelená klenotnice 2019) ukazují, že trh s „kradeným uměním pro elitu“ skutečně existuje.
Psychologie pachatelů: chladný kalkul a iluze moci
Z psychologického hlediska nejde o obyčejnou krádež.
Tento typ činu je instrumentální a vysoce kontrolovaný — pachatelé jednají racionálně, bez emocí, často s minimální empatií a s potřebou dokázat svou nadřazenost vůči systému.
Kriminalisté popisují podobné jedince jako kombinaci adrenalinu a intelektu. Jsou schopni dlouhodobého plánování, zvládají stres a mají potřebu vnímat sami sebe jako „hráče“ ve světě, který podceňují. Nejde jim nutně o slávu — spíš o dokonalost provedení.
Psycholožka Marie-Claire Desvaux z pařížské Sorbonny uvedla pro France 24: „U tohoto typu pachatelů je fascinace symbolem moci silnější než motiv zisku. Ukradnout národní klenoty znamená dočasně ovládnout samotnou myšlenku Francie.“
Když zmizí symbol: dopad na veřejnost
Francouzská společnost reagovala šokem a smutkem. Šperky z Galerie d’Apollon nejsou jen exponáty — jsou součástí kolektivní paměti. Loupež tak vyvolala otázku, jak křehká je naše víra v instituce, které uchovávají dějiny.
Paradoxně se však děje něco, co známe z jiných případů: po krádeži hodnota symbolu roste. Stejně jako se Mona Lisa stala nejslavnějším obrazem světa až po svém zmizení v roce 1911, i tyto šperky teď nesou příběh, který z nich dělá legendu.
Bezpečnostní selhání a odpovědnost institucí
Vedení muzea přiznalo, že systém ochrany měl krátké „slepé okno“ během střídání stráží. Alarmy se sice spustily, ale zpožděně, a pachatelé tak získali klíčové dvě minuty navíc.
Francouzské ministerstvo kultury oznámilo okamžitou revizi bezpečnostních protokolů nejen v Louvru, ale i v dalších národních muzeích.
Loupež tak znovu otevírá debatu o tom, jak chránit kulturní dědictví v době, kdy jsou technologie sofistikovanější — a zloději stejně tak.
Historické paralely: když se dějiny opakují
Louvre už jednou podobnou ránu zažil.
V roce 1911 ukradl italský dělník Vincenzo Peruggia slavnou Monu Lisu. Obraz se našel až po dvou letech — a tehdy se zrodil mýtus.
Podobný scénář se odehrál i v Bostonu 1990, kde z muzea Isabella Stewart Gardner zmizelo třináct děl starých mistrů. Dodnes se nenašla.
A v roce 2019 odnesli členové Remmo klanu z drážďanské Zelené klenotnice diamanty v hodnotě přes 100 milionů eur.
Všechny tyto případy spojuje jedno: zločin, který se dotýká krásy, fascinuje víc než ten, který ji ničí.
Co z toho plyne
Loupež v Louvru je víc než zpráva o odcizených špercích. Je to příběh o lidské touze překročit hranice — o potřebě vlastnit něco, co by mělo patřit všem.Pachatelé neukradli jen předměty, ale i jistotu, že existují místa, kam zlo nedosáhne.
Ať už za činem stojí chladný kalkul, touha po prestiži nebo ideologie, jedno je jisté: během čtyř minut zmizela část historie, kterou už nikdy nepůjde nahradit.
Zdroje: Reuters, AP News, BBCm France 24, NY Post, Foto: PicRyl