Na ostrově Motuarohia v novozélandském Zálivu ostrovů nešlo v listopadu 1841 jen o vzdálenost mezi dvěma domy nebo o spor několika lidí, kteří spolu pracovali. Na malém prostoru se tehdy setkávaly světy, jejichž pravidla nebyla totožná. Britští osadníci přicházeli s představou práva, které mělo platit na celém území nové kolonie. Māoriové měli vlastní autority, příbuzenské závazky a způsoby řešení konfliktů. A uprostřed tohoto uspořádání žil dospívající pracovník jménem Maketū Wharetōtara, syn náčelníka Ruheho z kmene Ngāpuhi.
Dne 20. listopadu 1841 Maketū zavraždil pět lidí. Jeho oběťmi byli pracovník farmy Thomas Bull, ovdovělá zaměstnavatelka Elizabeth Robertonová, její dvě malé děti a Isabella Brindová, vnučka významného maorského vůdce Rewy. Následný proces a poprava z něj učinily prvního člověka popraveného na Novém Zélandu podle britského soudního práva. O tom, proč se z mladíka stal vrah, však výrok soudu vypovídá jen část příběhu. Druhá část se skrývá v dlouhodobém ponižování, v představě narušené osobní prestiže a také v tom, co nedokázal vysvětlit ani sám pachatel.
Farma, na níž se osobní konflikt měnil v otázku postavení
Maketū se narodil do rodiny, která v maorské společnosti nebyla bezvýznamná. Jeho otec Ruhe patřil k náčelníkům Ngāpuhi. Přesné datum narození syna neznáme; v době vražd mu bylo přibližně šestnáct nebo sedmnáct let. Pracoval na farmě Elizabeth Robertonové, vdovy, která na ostrově hospodařila s dětmi a dalšími lidmi ve své domácnosti. Mezi nimi byl Thomas Bull a Isabella Brindová, jejíž matka pocházela z rodiny náčelníka Rewy.
Právě Bullovo chování vůči Maketūovi je pro pochopení pozdějšího násilí podstatné. Podle historického životopisu z novozélandského Dictionary of New Zealand Biography se k mladému pracovníkovi opakovaně choval hrubě. Docházelo ke slovnímu i fyzickému ponižování. Krátce před vraždami měl Maketūa během sporu o odměnu kopnout. Robertonová se podle následného Maketūova vysvětlení vůči němu také dopustila urážky.
To jsou doložené části konfliktu, nikoli omluva násilí. V prostředí, kde osobní prestiž a uznání představovaly důležitou součást vztahů, však nemuselo být ponižování vnímáno jen jako soukromá nepříjemnost. V maorském kulturním kontextu se zde objevuje pojem mana: autorita, vážnost, postavení a schopnost být uznáván ostatními. Není to jednoduše synonymum pro ješitnost nebo hrdost. Má širší sociální a kulturní význam, který se nedá vyčerpat jedním evropským psychologickým pojmem.
Maketū později spojoval svůj čin právě s tím, že Bull a Robertonová jeho mana poškodili. Pro dnešního čtenáře může být svůdné převést takový výrok na jednoduchou větu: cítil se ponížený, a proto se pomstil. Takové vysvětlení je ale nedostatečné. Ponížení zakouší mnoho lidí a většina na něj nereaguje vraždou. To, co potřebujeme pochopit, není samotný pocit křivdy, ale rozhodnutí přisoudit mu takovou váhu, že pachatel překročí hranici smrtícího násilí.
Nešlo jen o člověka, s nímž měl spor
Podle historických záznamů napadl Maketū 20. listopadu Thomase Bulla ve spánku sekerou. Poté zabil Elizabeth Robertonovou. Tím se ovšem jeho násilí nezastavilo. Zavraždil také dvě dívky – malé dítě Robertonové a Isabellu Brindovou – a pronásledoval osmiletého Gordona Robertona, kterého shodil ze srázu. Zahynulo pět lidí.
Je důležité zachovat mezi těmito vraždami rozdíl. K Bullovi Maketū uváděl dlouhodobé špatné zacházení. V případě Robertonové mluvil o urážce. U dětí žádné srovnatelné vysvětlení neposkytl. Právě zde narazí každá snaha sestavit uhlazený psychologický příběh na hranici důkazů. Nemáme podklad pro tvrzení, že chtěl odstranit svědky, vyhladit domácnost nebo symbolicky potrestat celou rodinu. Takové hypotézy se mohou nabízet, ale z dochovaných pramenů neplynou jako jistota.
Významná je sama disproporce mezi oznámenou křivdou a rozsahem násilí. Člověk, který sám sebe přesvědčí, že mu druhý způsobil neodpustitelnou újmu, může začít vnímat svůj útok jako nápravu. Tato psychologická možnost však nedokáže vysvětlit smrt nevinných dětí. Jeho osobní příběh proto nevypovídá o nějakém předvídatelném pravidlu maorské kultury. Vypovídá o konkrétním násilném činu jednotlivce, který se na svou kulturní zkušenost odvolával, ale nedal úplnou odpověď ani na základní otázku po motivech všech obětí.
Nejmladší oběti se nesmějí stát pouhými položkami v historické debatě o britské a maorské spravedlnosti. Isabella byla navíc příbuznou jednoho z nejvýznamnějších místních vůdců, což později zásadně ovlivnilo politické vyústění případu. Její život ovšem neměl větší hodnotu než život ostatních zabitých. Rozdílné bylo postavení její rodiny v síti vztahů, do níž se vražda okamžitě promítla.
Když policie věděla, koho hledá, ale neodvažovala se zasáhnout
Po vraždách odešel Maketū do vesnice svého otce Ruheho. Pro osadníky představovala situace hrozbu: báli se, že násilí může přerůst v širší nepřátelství mezi Māori a nově příchozími Evropany. Záliv ostrovů byl obchodně i politicky důležitým místem a britská koloniální správa zde teprve upevňovala svoji autoritu. Smlouva z Waitangi byla podepsána v roce 1840, tedy jen necelé dva roky před vraždami. Představa jednoznačně vymezené a všemi uznávané státní moci byla v mnoha ohledech ještě spíše ambicí než skutečností.
Policejní magistrát Thomas Beckham se zdráhal Maketūa zatknout. Podle historických záznamů nechtěl riskovat konflikt s jeho příbuznými. V dnešní optice bychom mohli říci, že úřady selhávaly v základní povinnosti postavit podezřelého před soud. Jenže tehdejší situace byla složitější: přímý zásah mohl vyvolat násilí mezi komunitami, nad nimiž britská správa neměla bezvýhradnou kontrolu. Strach z odvety nebyl pouze výmluvou pro nečinnost, ale reálnou mocenskou okolností.
Řešení nakonec nepřišlo z jednostranné demonstrace britské síly. Rozhodující roli sehráli maorští vůdci. Vražda Isabelly Brindové mohla vyvolat spor s Rewovou rodinou, a tedy další krevní mstu nebo širší střet. Maketūův otec Ruhe se proto rozhodl syna vydat. Dne 16. prosince 1841 se v Paihii sešli představitelé Ngāpuhi včetně Pōmareho II., Waikata, Tāmatiho Wāky Neneho, Rewy a Ruheho. Ve společném prohlášení se od Maketūova jednání distancovali. Zdůraznili, že jednal sám, a odmítli, aby jeho čin vedl k válce.
Podle dochovaných údajů se proti předání Maketūa vládě vyslovil z významných účastníků pouze Hōne Heke. Tato epizoda mění obvyklý obraz případu: britský stát svého prvního slavného odsouzence nezískal jen proto, že dokázal prosadit své právo. Získal ho také díky politickému rozhodnutí maorských autorit, které potřebovaly odvrátit vlastní konflikt.
Soud, na kterém se rozhodovalo o více než jedné vině
Proces začal 1. března 1842 v Aucklandu před předsedou Nejvyššího soudu Williamem Martinem. Maketūovi byl ustanoven obhájce C. B. Brewer. U výpovědí a tlumočení pomáhali misionáři a další překladatelé. Už tato okolnost ukazuje, že soud nebyl prostým setkáním obžalovaného s nestranným systémem, jehož jazyk i pravidla dobře znal. Obžalovaný stál před institucí vybudovanou v jiném právním světě.
Maketū vinu u soudu popřel. Obhajoba upozornila, že přímí svědci vražd nežili a významná část případu stála na jeho dřívějších přiznáních, mimo jiné na výpovědi, kterou získal obchodník Thomas Spicer při vlastním pátrání, a na přiznání u vyšetřování smrti. Na druhé straně existovala svědectví o Maketūově přítomnosti na ostrově a opakovaná doznání. Soud ho uznal vinným.
Z hlediska historie novozélandského práva se jednalo o zásadní proces. Nová koloniální správa tím demonstrovala, že hodlá posuzovat i násilné činy domorodých obyvatel ve svých soudních institucích. Bylo by ovšem chybou tvrdit, že tím byl problém spravedlnosti vyřešen. Uplatnit autoritu a získat legitimitu není totéž. Rozhodnutí může být právně účinné, aniž by všichni účastníci přijali jeho kulturní a morální předpoklady.
Dne 7. března 1842 byl Maketū oběšen. Ráno před popravou byl na vlastní žádost pokřtěn podle anglikánského obřadu a přijal jméno Wiremu Kīngi. Právě pod tímto jménem ho často připomínají historické záznamy, ačkoli ho dostal až na konci života. Zemřel přibližně ve věku sedmnácti let.
Trest, který měl ukázat moc, mohl zároveň prohloubit nedůvěru
Maketūovi příbuzní po popravě žádali o jeho tělo, ale zpočátku jim nebylo vydáno. Byl pohřben v areálu věznice. Teprve po dalších přibližně deseti měsících, kdy otec znovu požádal o ostatky, rodina dosáhla jejich vydání a mohla je uložit v rodovém pohřebišti v Zálivu ostrovů. I zacházení s tělem odsouzence tak neslo symbolický význam, který přesahoval vykonání trestu.
Novozélandské historické zdroje zaznamenávají, že maorský odpor proti samotné popravě nebyl výrazný, ale způsob oběšení vyvolal zděšení. V tradičním kontextu by podle tehdejších představ mohl být pachatel usmrcen rychlým úderem zbraní mere. Britská poprava působila na některé pozorovatele jako dlouhá, chladná a rituálně organizovaná smrt. Z pohledu koloniální správy šlo o zákonný výkon rozsudku, z pohledu části místní společnosti o jiný, znepokojivý způsob nakládání s lidským životem.
Ještě významnější se v následujících letech ukázala otázka rovnosti před zákonem. Maorští pozorovatelé porovnávali Maketūovu popravu s případem evropského pachatele vraždy maorské ženy Rangihouy Kuiky z roku 1843, který britská justice nedokázala odsoudit a popravit navzdory závažným důkazům. Takové srovnání podporovalo otázku, zda právo skutečně platí stejně pro všechny, nebo zda je silnější tehdy, když má soudit domorodého obžalovaného. Právě tady se osobní tragédie a koloniální politika spojily v širší pochybnost o spravedlnosti.
Co nám Maketūův případ dovoluje říci o psychologii pachatele
Z dnešního pohledu lze v Maketūově jednání rozpoznat několik podstatných prvků: zkušenost opakovaného ponižování, pravděpodobnou citlivost na ztrátu postavení, odvolávání se na poškozenou mana a rozhodnutí změnit domnělou křivdu v oprávnění zabít. Jenže slovo „pravděpodobnou“ má v této rekonstrukci důležitou funkci. Nemáme klinické vyšetření, podrobný obraz jeho vývoje ani dostatek osobních svědectví, abychom mohli určovat poruchu osobnosti, psychopatologii nebo přesnou posloupnost vnitřních motivů.
Zvláště nebezpečné by bylo vytvořit přímou příčinnou řadu: Māori věřil v mana, byl uražen a musel zabít. Takové podání by bylo nejen nepřesné, ale také nespravedlivé vůči celému kulturnímu prostředí. Hodnoty cti a prestiže nevedou automaticky k vraždě; mezi společenským pravidlem a jednáním jednotlivce leží rozhodnutí, odpovědnost a řada dalších okolností. Maketūova vlastní vysvětlení se navíc zastavila u dvou dospělých obětí. Smrt dětí v jeho vyprávění zůstala bez odpovědi.
Případ odhaluje i druhý typ psychologického zkreslení: snahu veřejnosti změnit jednotlivý čin na důkaz o celé skupině. Evropští osadníci se obávali širšího povstání, přestože maorští představitelé jasně odmítli přijmout za Maketūovo jednání kolektivní odpovědnost. Když se násilí odehraje v napjatém společenském prostředí, okolí často hledá větší a přehlednější příběh. Takový příběh může být emocionálně uspokojivý, ale bývá zavádějící.
Pět mrtvých a počátek jedné právní tradice
Maketū nepatřil mezi slavné zločince s dlouhou historií útoků. Jeho jméno se uchovalo kvůli jednomu mimořádně závažnému činu a proto, že následná poprava se stala historickým mezníkem. Pět zavražděných však nepředstavovalo pouhé pozadí ústavních dějin. Byli to lidé, jejichž životy skončily v důsledku rozhodnutí mladého pachatele, který část násilí vysvětloval křivdou a část nevysvětlil vůbec.
O téměř dvě století později nám tento případ nedává pohodlnou odpověď na otázku, jak se člověk stane vrahem. Nabízí přesnější a užitečnější poznání: osobní ponížení může být v pachatelově mysli přetvořeno v nárok na odplatu, ale samo o sobě nevysvětluje rozsah zločinu. A společnost, která takové násilí soudí, musí kromě pachatelovy viny obstát také v otázce, zda dokáže spravedlnost vykonávat předvídatelně a bez dvojího metru. Maketū byl za své činy odsouzen a popraven. Otázka, zda tím nově vznikající koloniální stát získal také důvěru lidí, nad nimiž si nárokoval moc, zůstala mnohem otevřenější.
MOHLO BY SE VÁM TAKÉ LÍBIT
Zdroje: Te Ara – Dictionary of New Zealand Biography: Wiremu Kīngi Maketū [1], NZ History / Manatū Taonga – Mass murder in the Bay of Islands [2], NZ History – New Zealand's first official execution [3], Victoria University of Wellington – New Zealand's Lost Cases Project, R v Maketu [4].
