Když v červnu 2009 zmizela dvaadvacetiletá Anitha Mulya z vesnice v indickém státě Karnátaka, její rodina netušila, že její případ otevře mnohem starší a rozsáhlejší příběh. Anitha si vydělávala domácí výrobou tradičních cigaret beedi. Nebyla známou osobností a neměla žádný zjevný důvod stát se středem velkého vyšetřování. Právě tato obyčejnost ji však spojovala s dalšími ženami, jejichž zmizení a smrt zůstávaly dlouho oddělenými událostmi.
Policie se po Anithě nejprve snažila pátrat jako po pohřešované. Její tělo bylo nalezeno na toaletě autobusového nádraží ve městě Hassan, přibližně 160 kilometrů od domova. Zpočátku nikdo nevěděl, že se okolnosti její smrti podobají případům dalších žen v různých městech jižní Indie. Vyšetřování nakonec přivedlo kriminalisty k bývalému učiteli jménem Mohan Kumar. V následujících letech byl jeho případ spojován se dvěma desítkami vražedných kauz a stal se jedním z nejvýraznějších příkladů sériového zabíjení, při němž pachatel nevyužíval jen jed, ale především lidskou důvěru.
Klíčem k jeho jednání nebyl výjimečný zevnějšek ani charismatická veřejná osobnost. Kumar měl naopak výhodu v tom, že dokázal působit důvěryhodně v běžných prostředích: na autobusovém nádraží, během rozhovorů, při navazování vztahu. Ženám sliboval sňatek, často si přisvojoval cizí jméno a v některých případech tvrdil, že pracuje pro státní správu. Když si získal důvěru, přivedl je mimo jejich známé prostředí. Jeho schopnost měnit identitu byla praktickým nástrojem zločinu, nikoli pouze zvláštní osobní zálibou.
Muž, kterého si lidé pamatovali jako učitele
Mohan Kumar pocházel z oblasti Dakshina Kannada na jihu Indie. Vyrostl v rodině s omezenými prostředky a podle retrospektivních zpráv studoval umělecký obor. Od osmdesátých let pracoval jako učitel na základní škole. Učitelská profese v sobě nese předpoklad trpělivosti, odpovědnosti a schopnosti pečovat o druhé. Právě tento společenský obraz později působil v ostrém kontrastu k výsledkům policejního pátrání. Není ovšem doloženo, že by školní působení samo o sobě připravovalo jeho oběti o ostražitost. Většina žen ho totiž neznala jako učitele, ale pod některým z jeho vymyšlených jmen.
Jeho osobní život také neodpovídal představě izolovaného muže. Byl opakovaně ženatý, měl děti a udržoval rodinné vztahy. Jeden z příbuzných později novinářům popsal, že na něm během rodinných návštěv nepozorovali nic, co by ukazovalo na sériové vraždy. Kumar přicházel, pobýval doma a zase odjížděl, přičemž své nepřítomnosti vysvětloval pracovním cestováním. Pro své okolí tak mohl být komplikovaným, ale běžným členem rodiny. Mezi jeho domácím obrazem a zločiny se nevytvořilo spojení, které by blízcí dokázali rozpoznat včas.
Dvojí život sériového pachatele je přitažlivé téma, ale někdy ho vyprávíme příliš jednoduše. Neznamená nutně, že měl jeden autentický a jeden falešný život. V Kumarově případě můžeme spíše mluvit o celé soustavě rolí. Pro rodinu byl manželem nebo otcem, pro známé někdejším pedagogem, pro ženy hledající partnera novou známostí a potenciálním ženichem. Každá role mu umožňovala získat něco jiného: důvěru, čas, přístup k oběti nebo prostor bez bezprostřední kontroly okolí.
Slib manželství jako nástroj, nikoli romantický motiv
Podle kriminalistů Kumar často vyhledával svobodné ženy, zejména ty, které neměly silné ekonomické zázemí nebo už cítily společenský tlak spojený s věkem a sňatkem. V některých indických komunitách bylo a je manželství důležitým společenským očekáváním. To ale neznamená, že by všechny ženy jednaly stejně nebo že by jejich rozhodnutí byla nerozumná. Kumar podle vyšetřovatelů využíval konkrétních nadějí a okolností, které s nimi uměl probírat.
Představoval se jako muž se stabilní prací, navazoval kontakt a telefonoval. V dobách, kdy už mobilní telefony umožňovaly udržovat soukromé vztahy mimo dohled širší rodiny, pro něj telefon představoval účinný prostředek pokračující manipulace. Kontakt mohl postupně měnit v důvěru. Zároveň nemusel ženy dlouho doprovázet v prostředí, kde by ho jejich známí poznali a mohli později identifikovat.
Ve výpovědích a policejních spisech se objevují falešné identity Sudhakar Kulal, Shashidhar Poojary či Sudhakar Acharya. Každá z nich byla spojena s konkrétní ženou. To je důležitý detail: pachatel nemusel přesvědčovat všechny oběti stejným životopisem. Dokázal upravovat to, kým má být, podle prostředí a podle očekávání člověka, s nímž mluvil. Psychologicky šlo o asymetrický vztah. Žena před sebou viděla možného partnera a zvažovala společnou budoucnost; on podle soudně projednávaných případů používal vztah k dosažení předem připraveného cíle.
Je třeba rozlišit dvě věci: důvěřivost a schopnost pachatele důvěru vyrábět. Zpětně bývá snadné ptát se, proč s ním ženy odjely, proč věřily jeho jménu nebo proč nesdělily rodinám každý detail. Taková otázka přehlíží zásadní skutečnost. Běžné vztahy stojí na tom, že si lidé nemohou každé tvrzení druhého nezávisle ověřovat. Kumar této základní společenské důvěry cíleně zneužil. Zodpovědnost za manipulaci nese ten, kdo ji promyšleně používá, nikoli její adresát.
Smrt skrytá v cestě za společnou budoucností
Po navázání vztahu Kumar své oběti podle vyšetřování přesvědčoval, aby s ním odjely do jiného města. Často přespávali v ubytovnách nebo hotelech. Poté ženám podával kyanid, který vydával za antikoncepční prostředek, a odnášel jejich šperky a další cennosti. Některá těla byla objevena na veřejných toaletách autobusových nádraží, na místech, kde se neznámá žena bez dokladů či blízkých mohla snadno stát jen dalším neidentifikovaným případem.
Jako prostředek vraždy se kyanid objevuje v mnoha příbězích, ale zde nebyl nejdůležitější jeho chemický účinek. Pro Kumarův vzorec jednání byla podstatná skrytost a schopnost přimět ženu, aby látku sama přijala pod klamnou záminkou. Vražedným nástrojem se stala lež. Jed byl posledním krokem procesu, který začal mnohem dříve – seznamováním, vytvářením blízkosti a přesvědčováním, že společný odjezd má dobrý důvod.
Finanční motiv byl přitom konkrétní. Policie při domovních prohlídkách našla mimo jiné doklady související se zastavováním zlatých šperků a falešné úřední materiály. Podle vyšetřovatelů prodával nebo zastavoval cennosti obětí a z výnosů financoval svůj život. Zabití člověka se tak stalo součástí opakované majetkové trestné činnosti. To, že série zahrnovala také sexuální násilí, ještě zvyšovalo míru kontroly, kterou nad napadenými ženami uplatňoval. Na základě dostupných soudních a mediálních materiálů však nelze s jistotou rozhodnout, zda v jeho vnitřní motivaci převažovaly peníze, sexuální moc, pocit nadvlády, nebo jejich kombinace.
Právě tuto nejistotu nesmíme zaplnit populární představou „monstra“, které zabíjelo prostě proto, že ho to bavilo. Výsledky jeho činů jsou doloženy soudními rozhodnutími v jednotlivých kauzách, ale vnitřní prožitek pachatele není přístupný stejně. Můžeme mluvit o jednání vypočítavém, opakovaném a zaměřeném na zisk. Nemůžeme z toho automaticky vyvozovat klinickou diagnózu ani jediný univerzální psychologický motiv.
Zločiny, které se dlouho nepotkávaly ve stejném spise
Zpětně se objevuje otázka, jak mohl tak výrazný vzorec zůstávat roky nerozpoznaný. Odpověď souvisí s prostorem, v němž Kumar jednal. Oběti pocházely z různých míst, jejich těla se nacházela v jiných městech a některé případy byly zpočátku považovány za náhlá úmrtí nebo sebevraždy. Pokud nebylo možné ztotožnit tělo s pohřešovanou ženou, nevznikl ani jasný důvod propojit dvě geograficky oddělené události.
Podle pozdějších policejních výpovědí existovaly také dřívější varovné epizody. Kumar čelil obviněním ze závažného jednání vůči ženám ještě před vypuknutím série otrav. V některých případech byl zproštěn obžaloby nebo se konflikt neproměnil v úspěšné trestní stíhání. Retrospektiva svádí k představě, že právě v těchto chvílích mohl být zastaven. Správná otázka však není, proč tehdejší policisté neuhodli budoucnost. Je to otázka, zda instituce uměly shromažďovat a porovnávat informace o opakujícím se zneužívání důvěry, majetkové trestné činnosti a pohřešovaných ženách.
Existuje také druhý problém: společenská představa, že mladá žena, která odešla z domu, pravděpodobně utekla s partnerem. Jeden z policistů později výslovně popsal, že s takovou domněnkou se u pohřešovaných žen setkával. Tato představa mohla zpomalovat vyšetřování. Neznamená to, že každé počáteční zaváhání policie způsobilo další vraždu, ani že máme přesný důkaz o všech ztracených příležitostech. Ukazuje však, jak může určitý stereotyp ovlivnit počáteční klasifikaci případu a oddálit hledání násilného pachatele.
Telefonní hovory spojily ženy, které se nikdy nepoznaly
V létě 2009 přimělo zmizení Anithy Mulya rodinu a komunitu k naléhání na policii. Situaci komplikovalo i náboženské a politické napětí v regionu. Někteří aktivisté případ vykládali jako takzvaný „love jihad“, tedy nepodložený konspirační rámec, podle něhož měli muslimští muži cíleně svádět hinduistické ženy. Tato domněnka měla potenciál vyvolat mezikomunitní konflikt a odváděla pozornost od skutečného pachatele. Paradoxně ale tlak okolí přispěl také k tomu, že se pátrání zintenzivnilo.
Kriminalisté začali podrobně prověřovat Anithiny telefonní kontakty. Některá čísla vedla k dalším ženám, které rovněž zmizely. Vztah mezi jednotlivými případy se postupně ukazoval přes opakované používání SIM karet a mobilního telefonu. Vyšetřování podle pozdější rekonstrukce vedlo od Anithy ke Kaveri, Vinuthě, Pushpě a dalším. Jednou z důležitých stop bylo identifikační číslo konkrétního telefonu, který se objevoval v souvislosti s více ženskými čísly.
Zpočátku kriminalisté zvažovali i organizovaný obchod s lidmi. Teprve propojení telefonních záznamů a svědeckých informací přivedlo tým ke konkrétnímu muži. Telefon byl spojen s rodinným příslušníkem, který jej podle své výpovědi půjčil synovci Mohanovi. Další důležitou roli sehrála žena jménem Sumithra, která muže znala pod falešným jménem Sudhakar a dokázala jej identifikovat. Pomohla policii navázat s ním kontakt a nalákat ho na schůzku.
Mohan Kumar byl zatčen v říjnu 2009. Následné výslechy a prohlídky odkryly mnohem rozsáhlejší podezření, než s jakým vyšetřovatelé původně počítali. Policie zajistila kyanid, materiály související s falešnými identitami a záznamy o špercích. Kumar se podle kriminalistů přiznal k sérii vražd. Samotné doznání ale nebylo konečným soudním důkazem pro všechny případy; každou kauzu bylo nutné samostatně procesně prokázat. Právě tento rozdíl je důležitý pro pochopení pozdějších rozdílných rozsudků.
Dvacet kauz není jedna jednoduchá soudní věta
Mohan Kumar bývá označován jako vrah dvaceti žen. Jeho jméno se skutečně spojilo s dvaceti hlavními vražednými případy a v řadě z nich padly odsuzující rozsudky. Neznamená to však, že všechny události mají stejně silnou důkazní základnu a že každý soudní výsledek zůstal beze změny. Přesný stav je nutné posuzovat po jednotlivých kauzách, rozhodnutích a odvoláních.
V prosinci 2013 dostal u soudu v Mangaluru trest smrti mimo jiné za vraždy Anithy, Leelavathi a Sunandy. V dalších procesech byly uloženy tresty smrti a doživotí. Některé tresty smrti vyšší soudy změnily na doživotní odnětí svobody. V červnu 2020 přišel další doživotní trest v jedné z dvaceti projednávaných vražedných kauz. Novinové souhrny přitom ne vždy jednotně rozlišují původní rozsudek, potvrzený trest a pozdější odvolací rozhodnutí. Proto není vhodné bez aktuálního soudního registru tvrdit jediný definitivní počet pravomocných rozsudků smrti.
Důležitý vývoj nastal 17. srpna 2026. Vrchní soud indického státu Karnátaka potvrdil zproštění obžaloby v samostatné kauze smrti ženy jménem Shantha z roku 2006. Soud dospěl k závěru, že řetězec nepřímých důkazů nepostačuje. Chyběl zejména jednoznačný důkaz, že žena zemřela na otravu kyanidem, a také dostatečný důkazní most mezi její smrtí a obžalovaným. Státní zastupitelství se odvolávalo na Kumarův údajný opakovaný způsob jednání, ale soud zdůraznil, že pověst sériového pachatele nemůže nahradit důkazy v konkrétním řízení.
Tento rozsudek nelze vykládat jako očištění Kumara od všech ostatních zločinů, za něž byl odsouzen. Je však zásadní pro přesnost našeho pohledu. Psychologický vzorec, který vyšetřovatelé nacházejí napříč případy, nemusí automaticky vyřešit právní otázku jednotlivé smrti. I u člověka opakovaně odsouzeného za závažné vraždy musí soud odlišit podezření od prokázané viny. Právě na této hranici se pozná, zda spravedlnost zůstává spravedlností i ve věci obžalovaného, který budí téměř všeobecný odpor.
Proč byl tak přesvědčivý a proč mohl opakovat stejný postup
Mohanův případ ukazuje chování, které odborná psychologie popisuje jako instrumentální manipulaci: vytváření vztahu slouží k dosažení jiného cíle, než jaký druhému člověku pachatel představuje. U Kumara měl slib manželství především otevřít cestu k osobní blízkosti, společnému cestování a zranitelnosti. Ženy se rozhodovaly na základě informací, které jim sám podával a které byly v podstatných částech falešné.
Opakování podobného postupu během několika let může naznačovat, že pachatel získával zkušenost s tím, co mu prochází, a přizpůsoboval tomu další jednání. To je rozumná interpretace vzorce popsaného policií, ne přímý důkaz o tom, co si ve svých myšlenkách říkal. Nebezpečnost takového chování spočívá v tom, že nevyžaduje nápadné výbuchy hněvu. Může být klidné, plánované a navenek sociálně přizpůsobivé. Člověk, který se naučí druhým nabídnout přesně to, co chtějí slyšet, může současně pečlivě sledovat vlastní prospěch.
Někdy se u takových pachatelů objevují úvahy o psychopatii či narcistických rysech. Bez odpovídajícího klinického vyšetření ovšem není poctivé přidělit Kumarovi diagnózu na základě novinových článků a soudních zpráv. Podstatnější je popsat jednání, jež důkazy skutečně podporují: opakované lhaní, používání falešných identit, cílené získávání důvěry, izolaci obětí, násilí a přivlastňování majetku. Tato fakta stačí k porozumění tomu, jak jeho zločiny fungovaly. Klinická nálepka by sama o sobě nepřidala mnoho.
Rovněž otázka, zda jednal výhradně pro zisk, nemá jednoduchou odpověď. Šperky obětí a záznamy o jejich zastavování ukazují na ekonomický prospěch. Přítomnost sexuálního násilí v projednávaných případech však ukazuje, že pachatelovo jednání nebylo možné zúžit na krádež. Kombinace majetku, sexuálního násilí a absolutní kontroly nad obětí se v jeho činech proplétala. Co z toho subjektivně prožíval jako hlavní odměnu, spolehlivě určit nedokážeme.
Neviditelné oběti a problém, který přesahuje jednoho vraha
V příbězích sériových vrahů se často mluví hlavně o jejich metodě, přezdívce a počtu obětí. V případě Mohana Kumara by to znamenalo zopakovat jistý druh neviditelnosti, který mu pomáhal. Ženy, na něž útočil, bývaly společensky zranitelné a jejich nepřítomnost se mohla mylně vysvětlovat soukromým odchodem za mužem. Když se objevila mrtvá žena v jiném městě, příslušné úřady nemusely vědět o pátrání po konkrétní osobě stovky kilometrů daleko. Důsledkem bylo prostředí, v němž jednotlivé lidské osudy mizely mezi oddělenými policejními spisy.
Není třeba z těchto žen vytvářet symboly bez vlastních životů. Anitha pracovala, měla rodinu a své místo v komunitě. Další oběti měly vlastní vztahy, plány a konkrétní důvody, proč uvěřily budoucnosti, kterou jim někdo nabízel. Z jejich rozhodnutí neplyne souhlas s násilím ani odpovědnost za ně. Právě tato jednoduchá hranice se v populárním vyprávění snadno ztrácí, když se příběh začne soustředit na údajnou „genialitu“ manipulátora.
Kumar nebyl nepolapitelný proto, že by disponoval nadlidskou inteligencí. Z doložených rekonstrukcí vyplývá spíše souhra opakovaného klamání, pohybu mezi městy, obtížné identifikace těl, genderových stereotypů a slabého propojení informací. Nakonec ho odhalily relativně obyčejné, ale pečlivě provedené úkony: telefonní záznamy, porovnávání čísel, svědectví ženy, která přežila setkání s jeho falešnou identitou, a ochota vyšetřovatelů nepovažovat jednotlivé případy za nesouvisející.
Největší nebezpečí nevypadalo jako nebezpečí
Příběh Mohana Kumara není jen rekonstrukcí toho, jak bývalý učitel zabíjel ženy kyanidem. Je to studie člověka, který pochopil, že důvěra je jedním z nejdostupnějších zdrojů moci. Nepotřeboval každé ženě předvádět sílu. Stačilo, když ji přesvědčil, že její zájmy a jeho úmysly jsou stejné. Právě v tom spočívala nejničivější část jeho manipulace.
Jeho zadržení v říjnu 2009 umožnilo propojit řadu do té doby oddělených úmrtí a soudy v dalších letech opakovaně rozhodovaly o jeho vině a trestech. Rozhodnutí z roku 2026 současně připomnělo, že ani opakovaný vzorec nesmí sloužit jako náhrada dokazování. Pro porozumění celé kauze jsou obě roviny nezbytné: skutečnost, že pachatel dokázal opakovaně zneužívat naději na společný život, a princip, že každý konkrétní čin musí být prokázán samostatně.
Je snadné číst takový případ jako varování před cizím mužem, falešným jménem nebo cestou do neznámého města. Jeho skutečný přesah je širší. Většina důvěry v každodenním životě vzniká bez důkazů a bez kontroly, protože jinak by mezilidské vztahy nemohly fungovat. Kumar tuto normální lidskou vlastnost obracel proti ženám, které hledaly blízkost a budoucnost. Psychologie jeho zločinů nezačíná u jedu, ale v okamžiku, kdy se jedna strana vztahu rozhodne, že druhého člověka nebude považovat za partnera, nýbrž za prostředek k vlastnímu cíli.
MOHLO BY SE VÁM TAKÉ LÍBIT
Zdroje: The Indian Express – Mohan Kumar to Cyanide Mohan: From mild-mannered school teacher to dreaded serial killer, 28. 6. 2020 [1], The Indian Express – Solving Crime: Love, sex and murder: How Karnataka Police nabbed serial killer Cyanide Mohan, 2023 [2], The Indian Express – ‘Cyanide’ killer in Mangalore gets death sentence, 22. 12. 2013 [3], The Indian Express – Serial killer ‘Cyanide Mohan’ sentenced to death in Anganwadi worker murder case, 2019 [4], Karnataka High Court – The State of Karnataka vs Mohan Kumar @ Anand @ Rajesh K, rozhodnutí ze 17. 8. 2026 [5].
