Jean-Claude Romand osmnáct let předstíral, že je lékař. Když měla pravda vyjít najevo, zabil rodinu, která mu věřila
Perex: Rodina Jean-Claudea Romanda věřila, že je úspěšným lékařem a výzkumníkem Světové zdravotnické organizace. Ve skutečnosti nikdy nedokončil medicínu, neměl zaměstnání a svůj život financoval penězi lidí, kteří důvěřovali jeho profesní autoritě. Když se po téměř osmnácti letech začala konstrukce hroutit, Romand nehledal způsob, jak pravdu přiznat. Začal odstraňovat lidi, před nimiž by ji musel vysvětlovat. Každé ráno Jean-Claude Romand odcházel z domu do práce.
Měl manželku, dvě děti, dobré přátele a společenské postavení, které odpovídalo představě úspěšného francouzského lékaře. Jeho okolí vědělo, že pracuje jako výzkumník pro Světovou zdravotnickou organizaci v Ženevě. Rozuměl medicíně, dokázal o ní přesvědčivě hovořit, účastnil se odborných setkání a ve společnosti lékařů nepůsobil jako někdo, kdo do jejich světa nepatří. Jeden z jeho nejbližších přátel studoval medicínu ve stejné době a ještě krátce před odhalením s ním vedl odborné debaty o ateroskleróze a cholesterolu. Jenže Romand do žádné práce nechodil.
Když ráno opustil rodinný dům v Prévessin-Moëns nedaleko francouzsko-švýcarské hranice, musel vyplnit několik hodin, které podle jeho rodiny trávil v kanceláři. Sedával v autě. Chodil do kaváren a knihoven. Toulal se krajinou. Do budovy WHO občas skutečně vstoupil a využíval tam veřejně dostupné informační služby, což mu umožňovalo udržovat si přehled o medicíně a sbírat materiál pro další rozhovory.
Večer se vracel domů. A vyprávěl, co se v práci stalo. Neexistující zaměstnání tak nebylo jednou lží, kterou pronesl před lety. Byla to role, kterou musel každý den znovu zahrát.
Jedna zkouška, na kterou nepřišel
Počátek Romandovy druhé identity nebyl dramatický. Studoval medicínu v Lyonu a zpočátku skutečně patřil mezi studenty, kteří směřovali k lékařské profesi. Potom přišel okamžik, jehož význam mohl tehdy působit téměř banálně: nedostavil se ke zkoušce, kterou potřeboval k pokračování ve studiu.
Rodině a přátelům však neřekl, že neuspěl. Tvářil se, že pokračuje dál. Následující roky se opakovaně zapisoval do druhého ročníku medicíny, aniž by jej dokončil. Univerzitní dokumentace později ukázala, že se do stejného ročníku přihlašoval znovu a znovu; poslední zápis pocházel ze školního roku 1985–1986. Jeho okolí mezitím sledovalo úplně jiný příběh. Romand údajně postupoval medicínou, absolvoval zkoušky, získal kvalifikaci a později nastoupil do výzkumu.
Právě zde je psychologická podstata celého případu. První lež nemusela vzniknout jako plán na osmnáctiletý podvod. Mohla být krátkodobým způsobem, jak uniknout nepříjemné situaci: dnes nemusím přiznat, že jsem selhal.
Jenže odložená pravda nezmizela. Naopak začala vytvářet další povinnosti. Pokud Romand tvrdil, že zkoušku složil, musel příští rok vysvětlovat další studium. Pokud tvrdil, že medicínu dokončil, musel mít zaměstnání. Pokud měl zaměstnání, musel mít pracovní program, kolegy, služební cesty a odborné zkušenosti. Jedna lež si postupně vyráběla prostředí, ve kterém mohla přežít.
Nejtěžší není lhát. Nejtěžší je vytvořit svět, ve kterém lež funguje
Romandova konstrukce vydržela mimořádně dlouho mimo jiné proto, že byla zasazena do skutečného prostředí. Nepředstíral, že pracuje pro instituci, o níž nic neví. Žil poblíž Ženevy a WHO skutečně znal. Nesnažil se vystupovat jako odborník bez základních znalostí. Medicínu studoval dost dlouho na to, aby rozuměl terminologii, a dál četl odbornou literaturu.
Jeho přátelé proto neviděli člověka, který tápe při každé otázce. Viděli muže, který o svém oboru dokáže kvalifikovaně mluvit. To je důležitá součást úspěšného podvodu. Lež bývá mnohem přesvědčivější, pokud je obklopena dostatečným množstvím pravdy.
Romand navíc nepotřeboval falšovat každou jednotlivou část svého života. Rodina běžně nekontroluje diplomy člověka, kterého zná dvacet let. Přátelé nevolají zaměstnavateli kamaráda, aby ověřili, zda tam skutečně pracuje. Důvěra je běžným mechanismem mezilidských vztahů, nikoli známkou naivity. Právě důvěra mu umožňovala existovat. A čím déle role fungovala, tím méně důvodů mělo okolí ji zpochybňovat.
Peníze musely přijít odjinud
Fiktivní lékař měl ještě jeden praktický problém. Fiktivní zaměstnavatel nevyplácí skutečnou mzdu. Romand proto potřeboval financovat život jiným způsobem. Jeho společenské postavení mu paradoxně nabídlo řešení. Lidé kolem něj věřili, že pracuje v Ženevě, orientuje se ve finančním prostředí a má přístup k možnostem, které běžný člověk nemá.
Začal od nich přijímat peníze. Tvrdil, že je dokáže výhodně investovat ve Švýcarsku. Peníze mu svěřovali příbuzní, členové rodiny i lidé, kteří mu důvěřovali právě proto, že jej považovali za úspěšného lékaře WHO. Ve skutečnosti z těchto částek financoval svůj každodenní život. Tím se původní lež zásadně změnila.
Dokud Romand pouze předstíral profesní úspěch, jeho podvod především chránil vlastní obraz před blízkými. Jakmile začal přijímat jejich peníze, potřeboval lež také proto, aby zabránil odhalení finančního podvodu. Každá další část konstrukce tak zvyšovala cenu pravdy. Přiznání už neznamenalo pouze říct: nedokončil jsem medicínu.
Znamenalo říct: nejsem lékař, nikdy jsem nepracoval v WHO, každý den jsem předstíral zaměstnání a peníze, které jste mi svěřili, nejsou tam, kde si myslíte. Po letech už nebyla ohrožena jedna část jeh o identity. Byla ohrožena celá.
Čím dokonalejší obraz vytvořil, tím méně z něj mohl ustoupit
Romand se oženil s Florence, ženou, kterou znal ze studentských let. Narodily se jim dvě děti, Caroline a Antoine. Pro ně nebyl člověkem, který kdysi nedokončil vysokou školu. Byl jejich otcem. Úspěšným lékařem. Člověkem s odborným postavením a společenskou hodnotou. Právě proto by bylo příliš jednoduché vysvětlit jeho dlouhé lhaní pouze snahou získat peníze.
Peníze potřeboval, aby konstrukci udržoval, ale konstrukce sama zjevně poskytovala něco ještě důležitějšího: identitu.
Psychiatři během procesu v roce 1996 hovořili o závažné narcistické patologii a silném investování do vnějšího obrazu vlastní osoby. Soud ale nedostal jednoduchou diagnózu, která by pět vražd uspokojivě vysvětlila. Ani několik dní intenzivního rozboru před porotou nedokázalo odpovědět na otázku, proč právě Romand reagoval na hrozící odhalení vyvražděním vlastní rodiny.
A právě zde je potřeba odolat pohodlnému vysvětlení. Strach ze ztráty tváře může pomoci pochopit tlak, kterému čelil. Nevysvětluje vraždu. Tisíce lidí jsou odhaleny při podvodech, přijdou o kariéru, rodinu i společenskou prestiž a nikoho nezabijí. Vysvětlit Romandovy činy pouze studem by znamenalo zaměnit okolnost za příčinu. Můžeme však sledovat způsob, jakým se jeho možnosti v jeho vlastním uvažování pravděpodobně zužovaly.
V lednu 1993 už nestačilo vymyslet další služební cestu
Po mnoho let Romand problémy řešil další lží. Když potřeboval vysvětlit nepřítomnost, vytvořil pracovní povinnost. Když se očekával profesní postup, vytvořil další profesní úspěch. Když potřeboval peníze, přesvědčil někoho, aby mu je svěřil.
Tento způsob řešení problémů měl jednu zásadní vlastnost. Nepříjemný okamžik vždy odsunul. Nikdy jej ale nevyřešil. Na začátku roku 1993 už některé dluhy a závazky nešlo jednoduše překrýt. Bývalá milenka Chantal požadovala zpět 900 000 franků, které Romandovi svěřila k údajné investici. Vyšetřovatelé později zjistili, že právě peníze získané od ní a dalších lidí pomáhaly financovat jeho životní styl.
Konstrukce se dostávala do bodu, kdy další improvizace nemusela stačit. A poprvé se před ním rýsovala možnost, že nebude muset vysvětlit jednu lež. Bude muset vysvětlit všechno.
Nezabil lidi, kteří jeho podvod odhalili
To je možná nejdůležitější detail případu. Florence ani děti Romanda nepřistihly při práci, kterou neměl. Jeho rodiče mu právě nepředložili důkazy o podvodu. Nevraždil tedy v bezprostřední reakci na odhalení. Jednal dříve.
Právě proto nelze vraždy chápat jako panickou reakci člověka zaskočeného pravdou. Byly preventivní. Ráno 9. ledna 1993 zabil ve svém domě Florence. Poté usmrtil sedmiletou Caroline a pětiletého Antoina. Následně odjel přibližně šedesát kilometrů do Clairvaux-les-Lacs za rodiči Aimém a Anne-Marie a zabil i je.
Způsob, jakým postupoval, je důležitý kvůli jedné věci. Mezi jednotlivými vraždami existoval čas. Nešlo o několik sekund nekontrolovaného afektu. Romand se přesouval mezi místy, komunikoval s lidmi a pokračoval v jednání, jehož cíl se vztahoval k několika různým členům rodiny. Právě tato sekvence komplikuje jakýkoli pokus vysvětlit událost jedním emocionálním výbuchem.
„Chtěl jsem je ochránit“ je vysvětlení, které nefunguje
Romand později naznačoval, že rodinu chtěl ušetřit nesnesitelné pravdy. V jeho podání se objevovala představa, že odhalení jeho skutečného života by pro blízké znamenalo katastrofu. Takové tvrzení může na první pohled působit jako tragická deformace ochranného instinktu.
Ve skutečnosti obrací vztah mezi pachatelem a obětí. Florence, Caroline, Antoine, Aimé a Anne-Marie nedostali možnost rozhodnout, zda je pravda o Romandovi pro ně natolik nesnesitelná, že nechtějí žít. Toto rozhodnutí za ně učinil člověk, jehož tajemství mělo vyjít najevo.
Psychologicky tak údajná „ochrana rodiny“ může fungovat jako další forma stejného mechanismu, který provázel Romandův život dlouhá léta: on určoval, jakou realitu ostatní dostanou. Po léta rozhodoval, že smějí znát lékaře a výzkumníka, nikoli nezaměstnaného muže bez diplomu. Když už tuto verzi reality nedokázal udržet, rozhodl podle vlastního tvrzení také o tom, že nebudou žít ve světě, kde zjistí pravdu. Kontrola příběhu tak nakonec přešla v kontrolu jejich samotné existence.
Jediná žena, která představovala přímý finanční problém, přežila
Po vraždách rodiny odjel Romand do Paříže za Chantal, ženou, která mu svěřila velkou částku peněz a chtěla ji zpět. Vymyslel další příběh. Tvrdil, že ji vezme na večeři k Bernardu Kouchnerovi, známému lékaři a politikovi. Místo toho ji odvezl směrem k lesu Fontainebleau.
Tam ji napadl slzným plynem. Podle obžaloby šlo o pokus o další vraždu. Romand tuto interpretaci u soudu zpochybňoval a označoval událost spíše za napadení. Jisté je, že Chantal nakonec nezabil a odvezl ji zpět. Právě její přežití narušuje jednoduché vysvětlení, že systematicky likvidoval všechny lidi, kteří mohli odhalit jeho finanční podvody.
Chantal představovala bezprostřední hrozbu právě proto, že žádala velkou částku zpět. Přesto přežila. Romand naopak zabil děti, které o finančním podvodu nic nevěděly. To je jeden z důvodů, proč soudní proces nedokázal nabídnout uspokojivou jednovětou odpověď na otázku motivu. Jeho jednání mělo logiku. Ale nebyla dokonale konzistentní.
Když zbývá už jen jeden člověk, který zná pravdu
Po návratu domů Romand zapálil dům. Předtím spolykal léky, které měly vytvořit dojem nebo uskutečnit pokus o sebevraždu. Hasiči jej našli v bezvědomí, ale živého. To mělo nečekaný důsledek. Člověk, který po osmnáct let určoval, jakou verzi jeho života okolí uvidí, už nemohl kontrolovat vyprávění. Policie začala prověřovat jeho minulost.
A téměř okamžitě se rozpadala. Nebyl zaměstnancem WHO. Nebyl lékařem. Neměl příjem odpovídající životu, který vedl. Peníze, které mu lidé svěřovali k investování, používal jinak.Záznamy univerzity ukázaly člověka, který se opakovaně zapisoval do druhého ročníku medicíny, zatímco jeho okolí věřilo, že kariéra dávno pokračuje úplně jinde. Část společnosti fascinovala otázka, jak mohl všechny tak dlouho klamat. Možná přesnější otázka ale zní jinak.
Proč by mu neměli věřit?
Rodina není vyšetřovací orgán
Případ Jean-Claudea Romanda je někdy vyprávěn téměř jako mistrovské dílo podvodníka. Takový pohled mu připisuje možná více geniality, než potřeboval. Jeho okolí nemělo důvod provádět kriminalistickou kontrolu jeho životopisu.
Když člověk, kterého znáte od studií, řekne, že dokončil školu, zpravidla nevoláte na univerzitu. Když váš manžel ráno odejde do zaměstnání a večer se vrátí, zpravidla před budovou nekontrolujete, zda do ní skutečně vstoupil.
Když přítel, který se orientuje v medicíně a pracuje ve Švýcarsku, diskutuje o odborném tématu, nepředpokládáte automaticky, že celou profesní identitu vymyslel.
Romand nevyužíval lidské hlouposti. Využíval běžného fungování důvěry. A dokázal to mimo jiné proto, že jeho lež nebyla úplně oddělena od reality. Skutečně studoval medicínu. Skutečně znal odbornou literaturu. Skutečně se pohyboval v okolí WHO. Skutečně měl přátele mezi lékaři. Fiktivní část jeho identity tak byla pevně obalena skutečnými detaily.
Osmnáct let lži neznamená osmnáct let stejného člověka
Jedním z nejzajímavějších psychologických aspektů případu je otázka, co dlouhodobé předstírání udělá s člověkem, který jej provozuje.
O Romandově vnitřním prožívání můžeme vědět jen omezeně. Není možné tvrdit, že po určité době přestal rozlišovat vlastní lež od reality. Jeho systematické chování spíše naznačuje, že rozdíl znal velmi dobře – právě proto musel každodenně pracovat na jeho utajení.
Mohl se však měnit význam pravdy. Na začátku představovalo přiznání neúspěšnou zkoušku. Později ztrátu prestiže. Ještě později odhalení finančních podvodů, možný rozpad manželství, ztrátu přátel a důvěry rodičů. Každým rokem tak cena přiznání rostla. Současně rostla investice do falešné identity.
To připomíná mechanismus známý z mnoha dlouhodobých podvodů: člověk nepokračuje proto, že by další lež situaci skutečně řešila, ale proto, že přiznání předchozích lží se zdá stále nákladnější. Každé další odložení pravdy však budoucí cenu ještě zvyšuje.
Romand se po letech ocitl v konstrukci, kterou vytvořil právě tím, že se po celou dobu snažil uniknout krátkodobému nepohodlí přiznání.
Soud nehledal odpověď na otázku, zda vraždil
Když v červnu 1996 začal před porotním soudem v departementu Ain proces, vina za pět vražd nebyla hlavní záhadou. Romand činy nezpochybňoval.
Soud se proto neobvykle intenzivně soustředil na jeho osobnost a motiv. Psychiatři, psychologové, příbuzní a další svědci se snažili pochopit člověka, který působil na okolí klidně, laskavě a nenápadně a přesto během krátké doby zabil pět nejbližších lidí. Výsledkem nebyla jednoduchá diagnóza.
Dobové zpravodajství z procesu výstižně poznamenalo, že ani po několika dnech podrobného projednávání se nepodařilo uspokojivě vysvětlit, proč se strach z odhalení proměnil právě v pět vražd.
2. července 1996 byl Jean-Claude Romand odsouzen k doživotnímu vězení s dvaadvacetiletou bezpečnostní lhůtou, během níž nemohl požádat o podmínečné propuštění. Trest však nebyl poslední kapitolou jeho příběhu.
Po šestadvaceti letech vyšel z vězení
Romand se během výkonu trestu stal vzorným vězněm a po uplynutí zákonné lhůty začal usilovat o podmínečné propuštění.
V dubnu 2019 mu odvolací soud vyhověl. Na svobodu byl následně propuštěn v červnu 2019 po více než šestadvaceti letech věznění, za stanovených podmínek a pod dohledem.
Veřejná debata kolem jeho propuštění znovu ukázala, čím je případ po desetiletích tak neobvyklý. Nejde pouze o brutalitu činu. Podobně závažných rodinných vražd existuje mnoho.
Romandův příběh zůstává fascinující kvůli tomu, co mu předcházelo: téměř dvě desetiletí každodenního života člověka, jehož skutečná existence byla téměř prázdným místem.
Co dělal celý den?
Emmanuel Carrère, který později případ zpracoval v knize Protivník, formuloval jednu z nejpůsobivějších otázek celé kauzy právě kolem času.
Co člověk dělá osm hodin denně, když všichni věří, že je v práci? Romand nemohl celou dobu aktivně podvádět. Velká část jeho existence musela být čekání. Čekání v automobilu. Čtení. Procházení. Pozorování hodin, dokud nebude společensky uvěřitelné vrátit se domů.
Právě v tomto prázdném prostoru je možná největší paradox jeho života. Falešná identita mu poskytovala prestiž, ale současně jej odsuzovala k dlouhým hodinám, během nichž nesměl být nikým.
Nemohl normálně pracovat, protože by bylo obtížné vysvětlit skutečné zaměstnání. Nemohl otevřeně studovat nový obor. Nemohl říct lidem kolem sebe, kde skutečně tráví čas. Role úspěšného člověka jej postupně zbavila možnosti žít skutečný život.
Nešlo o člověka, který neuměl rozeznat realitu od fantazie
Při podobném případu vzniká lákavá představa patologického lháře, který se nakonec ve vlastní konstrukci ztratil natolik, že sám uvěřil tomu, co vyprávěl.
Dostupná fakta tak jednoduchý závěr nepodporují. Romand věděl, že není lékař. Věděl, že nepracuje v WHO. Věděl, že peníze nejsou investované.
Musel velmi přesně rozlišovat mezi skutečností a verzí určenou ostatním, protože jinak by nebyl schopen rozdíl téměř dvě desetiletí udržovat. Jeho problém tedy nebyl v tom, že by nevěděl, co je pravda. Problém byl v tom, že stále větší část jeho života závisela na tom, aby ji nevěděli ostatní.
To je podstatný rozdíl. A právě proto je případ psychologicky zajímavější než obyčejný příběh „muže, který žil ve fantazii“. Romand nežil ve fantazii. Žil vedle ní.
Každý den znal obě verze svého života a každý den musel dávat pozor, aby se nepotkaly.
Vraždy neochránily rodinu. Ochraňovaly poslední zbytek příběhu
Pokud se vrátíme k Romandovu tvrzení, že chtěl své blízké ušetřit strašného odhalení, objeví se zásadní rozpor. Pravda by Florence a rodičům způsobila šok, možná vztek, ponížení a finanční problémy. Děti by zjistily, že jejich otec není člověkem, za kterého se vydával. Byla by to rodinná katastrofa. Ale rodina by existovala.
Romand však zvolil řešení, které mělo jednu vlastnost společnou s celým jeho předchozím životem: pravdu opět nemusel říct. Tentokrát už ji pouze neměl komu říct. Právě zde podle mě leží nejtemnější kontinuita celého případu.
Romand po osmnáct let reagoval na hrozbu nepříjemné pravdy jejím odložením. Vytvářel další příběh, další výmluvu, další falešný detail a další způsob, jak zabránit konfrontaci mezi svou skutečností a představou ostatních.
V lednu 1993 už další přesvědčivou lež pravděpodobně neměl. Mechanismus se ale nezměnil. Stále hledal způsob, jak konfrontaci zabránit. Jen prostředek byl tentokrát konečný.
Největší past vytvořil člověk, který se celý život snažil uniknout následkům
Jean-Claude Romand bývá popisován jako mimořádný lhář. Možná je přesnější vidět ho jako člověka, jehož život se stal ukázkou extrémní ceny neustálého vyhýbání. Na začátku existovala situace, kterou bylo možné vyřešit několika větami.
Neudělal jsem zkoušku. Studium se mi nepovedlo. Nevím, co budu dělat dál. Takové přiznání by mohlo znamenat stud, zklamání rodičů a nutnost přestavět vlastní plány. Romand si místo toho vybral kratší cestu. A tím začal stavět cestu mnohem delší.
Každé další rozhodnutí mu na určitou dobu umožnilo vyhnout se následkům toho předchozího. Zároveň však zužovalo prostor, ve kterém mohl ještě někdy začít znovu bez úplného kolapsu vlastní identity.
Po téměř osmnácti letech už neexistoval lékař, který by mohl přijít o zaměstnání. Neexistoval výzkumník, který by mohl přiznat profesní neúspěch.
Existoval muž bez skutečného povolání, financovaný penězi lidí, kteří mu věřili, obklopený rodinou, která znala člověka, jenž nikdy neexistoval. To pořád nebyl důvod k vraždě. A právě tato věta je pro pochopení případu důležitá.
Psychologie může popsat tlak, stud, narůstající strach z odhalení, narcistickou investici do vlastního obrazu i mechanismus dlouhodobého vyhýbání.
Nemůže z nich udělat automatickou cestu k pěti mrtvým lidem. Mezi hrozbou odhalení a vraždou stále zůstávalo rozhodnutí. Jean-Claude Romand jej učinil. A možná právě proto jeho případ po více než třiceti letech stále působí tak znepokojivě. Ne proto, že by ukazoval člověka, který jednoho dne ztratil kontakt s realitou, ale proto, že po velmi dlouhou dobu realitu znal přesně.
Jen celý svůj dospělý život věnoval tomu, aby ji nemusel přiznat ostatním.
MOHLO BY SE VÁM TAKÉ LÍBIT
Zdroje: Le Monde – Le meurtre d'une famille de cinq personnes dans l'Ain: La double vie de Jean-Claude Romand [1], Le Monde – Jean-Claude Romand, le faux médecin, aurait envisagé un sixième assassinat [2], Le Monde – Inculpation de Jean-Claude Romand, meurtrier présumé de sa famille [3], Le Monde – Les nombreux mystères du faux médecin meurtrier de sa famille [4], Le Monde – Entre crises et silences, devant la cour d'assises, la terrible confession de Jean-Claude Romand [5], Le Monde – Jean-Claude Romand a été condamné à la réclusion criminelle à perpétuité [6], Le Monde – Jean-Claude Romand ou la demi-vérité d'un demi-fou [7], TF1 Info – Jean-Claude Romand, le faux médecin qui avait tué sa famille, obtient une libération conditionnelle [8].
