Na papíře to byly portréty žen. Některé měly krátké vlasy, jiné dlouhé, některé výrazné rty nebo nápadné líčení. Samuel Little je kreslil ve vězení jako starý muž a nepotřeboval předlohu. Tvrdil, že je nosí v paměti desítky let.
Pro vyšetřovatele FBI se tyto obrázky staly neobvyklým nástrojem. Zveřejňovali je v naději, že někdo pozná sestru, matku, dceru nebo dávnou známou a pomůže přiřadit další jméno k jedné z Littleových výpovědí. Některé jeho vzpomínky byly překvapivě přesné. Dokázal popsat vzhled ženy, místo setkání, automobil, kterým tehdy jezdil, nebo okolí, kde zanechal tělo. Mnohem hůře si pamatoval roky a přesná data.
Právě v tom spočívá jedna z nejznepokojivějších částí jeho příběhu.
Muž, který ty ženy zavraždil, si některé z nich pamatoval déle než instituce, které měly jejich smrt vyšetřit.
Chlapec, kterého fascinovalo škrcení
Samuel Little se narodil jako Samuel McDowell 7. června 1940 v Reynolds ve státě Georgia. O vlastním dětství později vyprávěl příběh poznamenaný opuštěním. Tvrdil, že jeho velmi mladá matka pracovala jako prostitutka a nechala jej u příbuzných; část těchto tvrzení je obtížné nezávisle ověřit. Vyrůstal převážně u babičky v Lorainu v Ohiu.
Pro pochopení jeho pozdějšího chování je důležitá informace, kterou poskytl především on sám, a proto s ní musíme zacházet opatrně. Little tvrdil, že už jako dítě pociťoval fascinaci ženským krkem a představoval si škrcení. Podle jeho pozdějších vyprávění se tato fantazie objevila už na prvním stupni školy a v dospívání vyhledával kriminální časopisy s obrazy škrcených žen.
Z toho nelze zpětně vytvořit jednoduchou rovnici, v níž neobvyklá dětská fantazie automaticky vede k sériovým vraždám. Naprostá většina lidí s násilnými či sexuálně neobvyklými představami nikdy žádný podobný čin nespáchá. U Littlea je však podstatné něco jiného: motiv škrcení se podle jeho vlastních výpovědí objevoval dlouho před prvními známými vraždami a později se stal opakovanou součástí jeho sexuálního násilí.
Současně se velmi brzy rozvíjela druhá část jeho života – kriminalita.
Ve třinácti letech se podle dochovaných záznamů dostal do polepšovny, později následovala další zadržení a věznění. Jeho trestní minulost nebyla tvořena jedním typem deliktu. Objevovaly se krádeže, vloupání, podvody, loupeže, napadení i sexuální násilí. Do poloviny 70. let měl za sebou přes dvě desítky zatčení v řadě amerických států.
To je pro Littleův případ důležitější než hledání jediné události, která by vysvětlovala, proč začal vraždit. Jeho život nepůsobí jako příběh relativně stabilního člověka, po němž následoval náhlý přechod k extrémnímu násilí. Mnohem více připomíná postupné upevňování antisociálního způsobu života, v němž se porušování hranic stávalo běžnou součástí existence.
A potom do tohoto vzorce vstoupila vražda.
Nehledal ženy, jejichž zmizení zastaví město
Little cestoval po Spojených státech a neměl pevný život, který by jej dlouhodobě vázal k jednomu místu. Právě mobilita později výrazně komplikovala spojování jednotlivých případů. Vražda v jednom státě nemusela mít pro místní policii žádnou viditelnou souvislost s podobnou smrtí stovky či tisíce kilometrů daleko. Ještě důležitější však byl výběr obětí.
Little často vyhledával ženy žijící na okraji společnosti. Mezi jeho oběťmi byly ženy živící se prostitucí, ženy se závislostmi nebo lidé bez stabilního bydlení a silných sociálních vazeb. Velkou část tvořily černošské ženy. Nebyla to náhoda, kterou by vyšetřovatelé odhalili až dodatečně. Little si podle svých vlastních pozdějších vyjádření uvědomoval, že některé oběti budou postrádány méně intenzivně než jiné.
Tady se jeho psychologie spojila s prostředím, ve kterém operoval. Sériový pachatel nepotřebuje, aby policie vůbec nefungovala. Stačí mu, když správně pochopí její slepá místa.
Little si vybíral ženy, s nimiž se mohl dostat do kontaktu bez dlouhého seznamování a jejichž pohyb nebyl vždy snadno dohledatelný. Poté používal způsob zabíjení, který mohl další vyšetřování ještě zkomplikovat. Oběti zpravidla bil nebo omračoval a následně škrtil. Střelná či bodná rána na těle okamžitě signalizuje násilnou smrt. U člověka nalezeného bez takto zjevného poranění může být situace méně jednoznačná, zvlášť pokud okolnosti podporují předpoklad předávkování nebo jiné nenásilné příčiny.
FBI později konstatovala, že některá úmrtí Littleových obětí byla skutečně původně označena za předávkování, nehodu nebo smrt z neurčené příčiny. Některá těla nebyla nalezena vůbec.
Neviditelnost jeho vražd tedy nevytvořil jeden geniální trik. Vznikala součtem několika faktorů: výběrem zranitelných obětí, škrcením, přesouváním mezi státy, odkládáním těl na odlehlých místech a roztříštěností informací mezi jednotlivými policejními sbory.
Little nebyl neviditelný člověk. Policie ho znala velmi dobře.
Neviditelný byl rozsah toho, co dělal.
Policie ho měla v rukou. A znovu ho pustila
Právě tato část příběhu odlišuje Littlea od pachatelů, kteří desítky let žili zcela mimo pozornost policie. On se s trestním systémem setkával opakovaně.
V roce 1982 byl v Mississippi podezřelý z vraždy dvaadvacetileté Melindy Rose LaPree. Velká porota jej nakonec neobžalovala. Poté byl převezen na Floridu, kde čelil procesu kvůli vraždě šestadvacetileté Patricie Ann Mount. Svědci jej spojovali s ženou krátce před jejím zmizením, ale Little byl v roce 1984 zproštěn obžaloby.
Z dnešního pohledu je lákavé vidět v těchto okamžicích promarněné příležitosti a představovat si, že stačilo „poznat sériového vraha“. Jenže vyšetřovatelé a soudy tehdy neměli k dispozici jeho budoucí přiznání ani dnešní znalost celé série. Jednotlivé případy musely obstát na důkazech dostupných v konkrétní době.
Přesto měly tyto zkušenosti pravděpodobně význam pro samotného Littlea.
Člověk, který opakovaně překračuje hranice a uniká zásadnímu trestu, dostává velmi specifickou zpětnou vazbu: jeho metoda funguje. Pokud násilí zároveň přináší sexuální uspokojení, pocit kontroly nebo jinou silnou vnitřní odměnu, nepřítomnost vnějšího trestu může podporovat pokračování vzorce.
Není nutné předpokládat, že Little pokaždé prováděl vědomou kalkulaci rizika. U dlouhodobého pachatele může postupně vzniknout něco jednoduššího a možná ještě nebezpečnějšího – zkušenost vlastní beztrestnosti.
V polovině 80. let se sice dostal do kalifornského vězení za napadení smrtící zbraní a omezování osobní svobody, ale ani to sérii definitivně nezastavilo. Po propuštění pokračoval v životě na okraji společnosti a podle jeho pozdějších přiznání také ve vraždění.
Vražda jako sexuální rituál
U Littleových činů není přesné mluvit pouze o potřebě moci.
Moc byla důležitá, ale podle jeho vlastních výpovědí bylo škrcení úzce spojeno se sexuálním vzrušením. Právě opakování stejného mechanismu ukazuje, že vraždy postupně získaly ritualizovanou podobu. Nešlo pouze o odstranění člověka, který mu stál v cestě. Samotný proces násilí měl pro pachatele hodnotu.
To zásadně mění způsob, jakým je třeba jeho dlouhou sérii chápat.
Pokud je vražda prostředkem k finančnímu zisku, pomstě nebo zakrytí jiného zločinu, její funkce končí dosažením konkrétního cíle. U sexuálně motivovaného sériového násilí může být odměnou samotný čin a fantazie, která jej doprovází. Opakování pak může posilovat spojení mezi vzrušením, dominancí a násilím.
U Littlea navíc existovala výrazná fyzická převaha. V minulosti boxoval a byl zvyklý používat vlastní tělo jako nástroj síly. Jeho metoda nevyžadovala složitou přípravu ani zvláštní vybavení. Potřeboval ženu dostat do prostředí, kde s ní zůstane sám.
To také pomáhá vysvětlit mimořádnou geografickou šíři jeho činů. Rituál nebyl závislý na konkrétním domě, sadě nástrojů nebo dokonale připraveném místě. Mohl jej přenášet spolu se sebou.
A přenášel ho desítky let.
FBI nakonec pracovala s jeho tvrzením, že mezi lety 1970 a 2005 zavraždil 93 lidí, téměř všechny ženy. Vyšetřovatelé považovali jeho přiznání obecně za věrohodná a postupně je porovnávali s desítkami starých případů. V době, kdy jej FBI v roce 2019 označila za nejplodnějšího známého sériového vraha v americké historii, bylo 50 jeho přiznání ověřeno; další případy byly dál prověřovány.
Nakonec ho nezastavila výpověď svědka, ale DNA
Littleův dlouhý náskok skončil způsobem typickým pro mnoho starých kriminálních případů: technologie umožnila propojit informace, které v době vražd propojit nešlo.
V roce 2012 byl zatčen v Kentucky a vydán do Kalifornie kvůli drogovému případu. Losangeleská policie získala jeho DNA a ta jej spojila se třemi dávnými vraždami žen z let 1987 a 1989.
Jmenovaly se Carol Ilene Alford, Audrey Nelson a Guadalupe Apodaca.
Najednou proti němu nestála jen vzpomínka svědka nebo nepřímé podezření. Existovalo forenzní spojení mezi člověkem, který desítky let procházel americkým trestním systémem, a několika nevyřešenými vraždami.
V roce 2014 byl Samuel Little uznán vinným ze tří vražd prvního stupně a dostal tři po sobě jdoucí doživotní tresty bez možnosti podmínečného propuštění.
Mohlo se zdát, že tím jeho příběh končí.
Ve skutečnosti teprve začínalo vycházet najevo, jak velký byl.
Muž, který celé roky odmítal přiznat jedinou vraždu, začal mluvit
Little dlouho vraždy popíral. Zásadní změna přišla v roce 2018, když s ním začal hovořit texaský ranger James Holland.
Holland před sebou neměl člověka, kterého by bylo potřeba přesvědčit, že mu hrozí desítky let vězení. Little už byl starý, nemocný a odsouzený k tomu, že vězení neopustí. Klasická vyjednávací páka měla omezenou hodnotu.
Holland však dokázal najít jinou.
Místo konfrontace nechával Littlea mluvit o tématu, které jej očividně fascinovalo nejvíce: o něm samotném, jeho minulosti a ženách, které potkal. Z rozhovorů postupně začaly přicházet informace o vraždách v různých částech Spojených států.
A s nimi detaily.
Little dokázal vzpomínat na barvu auta, kterým tehdy jezdil. Na ulici nebo bar, kde ženu poznal. Na její postavu. Účes. Pleť. Někdy jméno nebo přezdívku. Na místo, kde ji zabil nebo kam odvezl tělo. Přesné roky mu naopak splývaly, což FBI při ověřování jeho výpovědí výslovně zohledňovala.
Jednotlivá přiznání proto nebyla automaticky považována za vyřešené vraždy. Vyšetřovatelé je porovnávali s policejními spisy, místy, okolnostmi nálezů těl a dalšími údaji, které mohl znát pachatel.
A stále znovu nacházeli shody.
Proč si je pamatoval?
Littleova paměť patří k psychologicky nejzajímavějším aspektům případu, ale zároveň svádí k interpretacím, které nelze dokázat.
Jeho portréty bychom neměli romantizovat jako projevy zvláštního vztahu k obětem. To, že si pachatel pamatuje člověka, kterému vzal život, samo o sobě nevypovídá o empatii.
Může vypovídat o pravém opaku.
Pokud vražda představovala vrchol intenzivní sexuální fantazie, oběť mohla být v Littleově paměti pevně spojena s mimořádně silným prožitkem. Její tvář, tělo, oblečení nebo okolnosti setkání se pak mohly stát součástí vzpomínky na tento prožitek. To je psychologicky jiný mechanismus než pamatovat si člověka jako samostatnou osobnost s vlastními potřebami, vztahy a budoucností.
Jeho způsob vyprávění tomu v některých rozhovorech odpovídal. Dokázal mluvit o ženách s nápadnou důvěrností a současně popisovat jejich zabití bez odpovídajícího morálního významu, který měl čin pro jejich rodiny.
U jedné ženy z Arkansasu, kterou možná znal jako Ruth, při rozhovoru s Hollandem dokonce prohlásil, že ji „miloval“. Vzápětí dokázal pokračovat v popisu ženy, kterou podle svého přiznání uškrtil a jejíž tělo odložil poblíž pole.
Takové slovo nelze chápat v běžném významu lásky. Mnohem spíše ukazuje, jak mohl Little spojovat přitažlivost, vlastnictví, sexualitu a destrukci do jediného prožitku.
Žena mohla mít v jeho vzpomínce velkou hodnotu.
Její život ji pro něj mít nemusel.
Sériový vrah, kterému pomáhala společenská slepota
Příběh Samuela Littlea je snadné zredukovat na číslo 93. Právě tím bychom ale zopakovali část problému, který jeho vraždy provázel od začátku.
Znovu bychom počítali pachatelovy činy místo toho, abychom viděli lidi, kteří za nimi stáli.
Little pravděpodobně dokázal pokračovat tak dlouho díky souběhu vlastní predátorské strategie a slabin prostředí, v němž se pohyboval. Rozuměl zranitelnosti svých obětí. Věděl, kde je hledat. Naučil se, že smrt některých žen vyvolává méně otázek. Pohyboval se mezi jurisdikcemi v době, kdy bylo propojení vzdálených případů mnohem obtížnější než dnes. A používal metodu, která mohla skutečnou příčinu smrti zakrýt.
To všechno však vysvětluje především jak mohl pokračovat. Nevysvětluje to, proč chtěl vraždit.
Tam se musíme vrátit k němu samotnému: k dlouhodobému propojení sexuality se škrcením, k násilným fantaziím, k opakovanému antisociálnímu chování a k desítkám let zkušeností, během nichž se jeho vnitřní rituál mohl upevňovat. Není potřeba hledat jedinou diagnózu, která by celý život vysvětlila. Dostupné informace takovou jistotu neposkytují a zpětné diagnostikování pachatele z novinových zpráv by vytvářelo falešnou přesnost.
Můžeme však sledovat chování.
A v něm je vzorec mimořádně konzistentní: vyhledat zranitelného člověka, získat nad ním kontrolu, spojit násilí se sexuálním uspokojením, odejít a později celý proces zopakovat.
Jeho posledním archivem zůstala vlastní paměť
Samuel Little zemřel 30. prosince 2020 ve věku 80 let v nemocnici, zatímco si odpykával tři doživotní tresty bez možnosti propuštění.
Jeho smrt však neuzavřela všechny případy, které otevřela jeho přiznání.
Právě proto zůstávají jeho kresby tak znepokojivým dokumentem. Nejsou pouze kuriozitou ze života sériového vraha. Jsou také důsledkem situace, v níž se vyšetřovatelé po desítkách let museli spoléhat na paměť pachatele, aby mohli vrátit identitu některým lidem, jejichž příběhy se dávno ztratily mezi starými spisy.
FBI při zveřejnění Littleových přiznání připomněla, že podle něj samotného mohl tak dlouho unikat právě proto, že věřil, že jeho oběti nikdo nepočítá.
V této větě možná leží nejdůležitější psychologická lekce celého případu.
Predátor nemusí hledat pouze fyzicky nejslabšího člověka. Může hledat člověka, jehož společenská ochrana je nejslabší.
Samuel Little to zřejmě pochopil velmi dobře. Jeho oběti nebyly bezvýznamné, anonymní ani zapomenutelné. Jen žily v podmínkách, v nichž bylo snazší, aby se s nimi tak zacházelo.
A muž, který jim vzal život, na tuto nerovnost spoléhal.
MOHLO BY SE VÁM TAKÉ LÍBIT
Zdroje: FBI – Samuel Little: Confessions of a Killer [1], FBI – FBI Confirms Samuel Little is Most Prolific Serial Killer in U.S. History [2], FBI – ViCAP Links Murders to Prolific Serial Killer [3], California Department of Corrections and Rehabilitation – Convicted Killer Samuel Little Dies [4], The Washington Post – How America’s deadliest serial killer went undetected for more than 40 years [5].
