V ranním provozu Pekingu 20. září 1994 bylo snadné přehlédnout první okamžiky nebezpečí. Městem projížděly autobusy, automobily a cyklisté, rodiče vezli děti do školy a z okolních budov bylo vidět na široké komunikace poblíž diplomatické čtvrti Jianguomen. Když se ozvala střelba, někteří lidé ji považovali za slavnostní petardy. Připadlo to na období Svátku středu podzimu, kdy zvuky výbuchů nepůsobily tak nepatřičně jako jindy. Ti, kdo nebyli schopni rozeznat zvuk střelby, pokračovali v cestě. Ocitali se tak v prostoru, kde ozbrojený muž střílel na vozidla i kolemjdoucí.
Pachatelem byl Tian Mingjian, nadporučík či důstojník v hodnosti first lieutenant Čínské lidové osvobozenecké armády. Vojensky vycvičený muž použil automatickou pušku a podle dobových zpráv před útokem ve městě napadl také osoby na vojenské základně. Střelba zasáhla desítky lidí. Mezi oběťmi byli íránský diplomat Yousef Mohammadi Pishknari a jeho malý syn. Tian zemřel po zásahu bezpečnostních složek.
Událost vyvolala otázku, která se vrací u mnoha případů masového násilí: jak může člověk, jenž má být součástí organizovaného systému a podléhá jeho pravidlům, obrátit své schopnosti proti okolí? U Tiana je tato otázka komplikovaná ještě něčím jiným. Neexistuje totiž jedna spolehlivě ověřená verze jeho motivu. Krátce po střelbě se objevila oficiální zpráva o vzteku nad disciplinárním postihem i konkurenční tvrzení o smrti manželky při vynuceném potratu. Tyto dvě informace nelze bez dalšího spojit do jediného příběhu.
Důstojník, o kterém veřejnost věděla překvapivě málo
Čínská armáda byla v první polovině devadesátých let jedním z pilířů státní moci. Služba v jejích řadách znamenala nejen přístup k výcviku a zbraním, ale také život v hierarchii, kde se očekávalo podřízení rozkazům. Tianova hodnost ukazuje, že nebyl pouze náhodným člověkem, který se dostal ke zbrani. Byl součástí instituce, jež s ozbrojenou silou pracuje jako s prostředkem organizované moci.
O jeho dětství, osobnostním vývoji a předchozích rodinných vztazích ale nemáme v ověřitelných dobových materiálech tak bohaté informace, abychom z nich mohli sestavit autentický psychologický portrét. Internetové životopisy někdy nabízejí přesnou posloupnost jeho osobních ztrát, profesních úspěchů a konfliktů. Pokud však chybí nezávislé doklady, nemají takové podrobnosti v seriózní rekonstrukci místo. Veřejnost znala především výsledek: důstojníka, který překročil hranici mezi službou a útokem na vlastní okolí.
Dobová agentura Reuters, citovaná deníkem The Washington Post, uvedla, že Tian byl disciplinárně potrestán za napadení podřízeného vojáka. Čínská státní agentura Nová Čína jeho čin vysvětlovala odplatou za tento postih. Úřední zpráva tedy popisovala muže, který sám porušil pravidla, byl za to potrestán a reagoval mimořádným násilím. V takovém výkladu nevystupuje jako oběť svévolného zásahu, nýbrž jako člověk odmítající důsledky vlastní agrese.
To je ovšem podání pocházející od institucí, jejichž reputaci útok zasáhl. Z této okolnosti neplyne, že bylo nepravdivé. Znamená jen, že bychom mu neměli automaticky přiznat status úplného vysvětlení. V autoritářském systému, kde státní média podléhala kontrole a armáda se vyjadřovala o vlastních incidentech, je přirozené zkoumat také to, jak rychle a v jakém rozsahu byly informace zveřejněny.
Útok, který opustil kasárna
Podle zprávy UPI z 22. září 1994, založené také na vojenských zdrojích, Tian zastřelil na základně velícího důstojníka a možná další vojáky. Následně se zmocnil vojenského jeepu a dostal se směrem k centru Pekingu. Některé zprávy uváděly, že jeho původním cílem mohlo být vojenské velitelství, tato představa však nebyla potvrzena jako jednoznačný plán. Bezpečnější je říci, že střelba začala v kontextu vojenského konfliktu a následně se přenesla mezi civilisty.
U oblasti Jianguomen a diplomatických rezidencí se odehrála nejviditelnější část masakru. Svědci popisovali muže, který se pohyboval po silnici a v krátkých dávkách střílel z automatické zbraně. Zasáhl autobus, další vozidla i lidi na ulici. Někteří pozorovatelé jej sledovali z výškových budov, odkud dobře viděli komunikace a přilehlou diplomatickou čtvrť. Zvláštní děsivost jejich svědectví spočívala v kontrastu mezi přesně mířeným, výcvikem ovlivněným zacházením se zbraní a obyčejností prostředí, do něhož střely dopadaly.
Při útoku zemřel také íránský diplomat Yousef Mohammadi Pishknari. Vezl autem své děti do školy; zabit byl i jeho devítiletý syn a další děti byly zraněny. Čínské ministerstvo zahraničí následně vyjadřovalo Íránu soustrast a zdůrazňovalo, že diplomat nebyl konkrétně vybraným terčem. Právě smrt cizího diplomata proměnila domácí bezpečnostní katastrofu v mezinárodní událost, kterou nebylo možné jednoduše nechat bez vysvětlení.
V dobových zprávách se rozcházejí i čísla. První agenturní sdělení uváděla nejméně osm mrtvých a asi třicet raněných v ulicích, pozdější zprávy hovořily o nejméně deseti mrtvých a hongkongský tisk dokonce o čtrnácti mrtvých a téměř osmdesáti raněných. Část rozdílu mohla souviset s pozdějším započtením obětí z kasáren nebo s neúplností prvních informací, ale z dostupných dobových záznamů nelze bez pochybností vytvořit jedinou bilanci. Proto je přesnější hovořit o nejméně deseti hlášených mrtvých v pozdějších zprávách a desítkách zraněných, s výslovným upozorněním, že údaje nejsou jednotné.
Dvě verze, které mění smysl celého příběhu
Oficiální vysvětlení se opíralo o disciplinární trest za fyzické napadení vojáka. Tian měl podle čínské agentury reagovat na postih vztekem a odvetou. Psychologicky by takový příběh zapadal do mechanismu uražené autority: pachatel nedokáže přijmout omezení vlastní moci, vnímá trest jako nesnesitelné ponížení a svoji frustraci převádí do násilí proti širšímu okolí. Ani tato interpretace by ovšem nebyla diagnózou. Nemáme svědectví, která by spolehlivě popisovala jeho vnitřní prožívání, a žádný disciplinární spor sám o sobě nevysvětluje střelbu do civilistů.
Druhá verze se objevila v hongkongských médiích a převzala ji zahraniční agentura Reuters. Podle ní měla Tianova manželka zemřít při potratu nařízeném vojenským politickým funkcionářem. Pokud by se takový příběh prokázal, jednalo by se o výrazně odlišný kontext: místo pouhé frustrace z trestu by šlo o kombinaci osobní ztráty, autoritářské moci a vnímané bezmoci. Zpráva z 23. září 1994 v britském deníku The Independent ovšem výslovně ukazuje, že šlo o tvrzení dvou čínsky psaných novin, nikoli nezávisle potvrzenou skutečnost.
Tady je nezbytné nepodlehnout pokušení vyprávět emocionálně přesvědčivější variantu jen proto, že dává činu dramatickou příčinu. Smrt manželky při vynuceném potratu by nepochybně poskytla silný narativní motor. Historik ani autor psychologického true crime však nesmí z mediálního tvrzení vytvořit fakt. O samotné události nemáme dostatečně spolehlivé a nezávislé potvrzení. Nevíme ani, zda se obě verze navzájem vylučovaly, nebo zda případné rodinné okolnosti mohly existovat vedle disciplinárního konfliktu. Každé definitivní tvrzení by bylo dál, než dovolují důkazy.
Čínská politika jednoho dítěte přitom skutečně představovala systém s rozsáhlými zásahy do reprodukčních rozhodnutí. Zahraniční reportáže a dobové publikace dokumentovaly také nátlakové praktiky. Samotná existence takového prostředí ovšem nedokazuje, že právě Tianova rodina prošla konkrétní událostí popisovanou v hongkongském tisku. Obecně doložený společenský kontext není důkazem individuálního příběhu.
Když je člověk vycvičený k použití síly
Na Tianově případě je psychologicky pozoruhodná schopnost přenést dovednosti ze služebního prostředí do útoku na neozbrojené lidi. Svědci popisovali způsob střelby, který připomínal výcvik. Bylo by však nepřesné tvrdit, že právě vojenská služba z člověka udělala vraha. Většina vojáků nikdy nespáchá podobný čin a výcvik sám o sobě nevede k masovému násilí. Jeho význam spočívá v tom, že pachatel měl přístup k prostředku schopnému během krátké doby usmrtit mnoho lidí a pravděpodobně jej uměl ovládat.
Pachatelé masových útoků někdy přenášejí svůj hněv z konkrétní osoby na zástupné a náhodné cíle. V jejich vlastním uvažování se okolí může změnit v jednolitou masu, proti níž lze vést pomstu. To je obecná analytická možnost, nikoli prokázaný popis Tianových myšlenek. Nevíme, jakým způsobem si své oběti představoval. Víme však, že mezi lidmi, které zasáhl, byli civilisté bez doloženého vztahu k jeho profesním konfliktům. Právě tím se střelba stala útokem, který žádná soukromá křivda nemůže vysvětlit ani ospravedlnit.
Pozoruhodná je také role náhody na straně obětí. Zprávy uvádějí, že část kolemjdoucích střelbu nerozpoznala a nevědomky pokračovala do nebezpečí. V běžném životě se spoléháme na předvídatelnost prostředí. Ranní komunikace plná školních cest a dopravy působí jako prostor s pravidly, která lidé znají. Tianův útok tuto předvídatelnost zničil. Jeho důsledkem nebyla jen smrt a zranění, ale i zásadní narušení pocitu bezpečí v místě, kde podobné ozbrojené násilí nebylo běžné.
Stát potřeboval jedno vysvětlení. Dějiny ho nemusí mít
Oficiální reakce čínských úřadů obsahovala snahu vymezit střelbu jako izolovaný čin jednotlivce. Takové sdělení mělo zřejmou politickou funkci: oddělit důstojníkovu agresi od samotné armády a zabránit tomu, aby masakr vypadal jako širší selhání instituce. Po incidentu, při němž zahynul zahraniční diplomat, bylo pro stát důležité ujistit veřejnost i ostatní země, že nad ozbrojenou mocí drží kontrolu.
Toto oddělení ale nikdy nemůže být úplné. Tian jednal jako jednotlivec a odpovídá za své rozhodnutí. Zároveň se na možnostech jeho útoku podílel institucionální rámec: byl vycvičený, ozbrojený a pohyboval se v přísné hierarchii, v níž se odehrál předchozí konflikt. Mluvit o systémových souvislostech neznamená přesunout vinu z pachatele na stát. Znamená to rozlišit mezi tím, kdo stiskl spoušť, a okolnostmi, které ovlivnily dosah jeho činu a způsob, jakým byl později veřejnosti vysvětlen.
Střelba skončila Tianovou smrtí při policejním zásahu. Neproběhl soud, v němž by se mohl pod přísahou probírat motiv, posloupnost událostí nebo rozpory mezi svědky a úředními zprávami. Nebyla možnost konfrontovat obžalovaného s důkazy v otevřeném veřejném procesu. Právě absence takového řízení přispívá k tomu, že případ zůstal náchylný k přepisování a doplňování dramatickými detaily.
Největší neznámá není počet výstřelů, ale hranice našeho poznání
Tian Mingjian není příkladem člověka, u kterého by bylo možné spolehlivě určit jedno trauma, jednu osobnostní vlastnost a jednu příčinu vražd. Dostupná historie je podstatně neúplnější. Můžeme doložit jeho vojenskou příslušnost, útok, mrtvé a raněné i dvě tehdejší konkurenční verze bezprostředního motivu. Můžeme analyzovat vzorce, které se v takovém typu násilí objevují: vnímanou křivdu, ztrátu kontroly, eskalaci konfliktu a zneužití přístupu ke zbrani. Nemůžeme ale zpětně tvrdit, co si v rozhodující chvíli myslel.
Někdy právě tohle představuje nejdůležitější poznání. Zločin může být fakticky doložený a současně psychologicky neuzavřený. Příběh o důstojníkovi, který 20. září 1994 začal zabíjet v Pekingu, není méně významný proto, že neznáme všechny jeho pohnutky. Je významný i jako připomínka toho, jak rychle veřejnost přijímá jednoduchý motiv, pokud jí pomáhá učinit nesrozumitelný čin srozumitelnějším.
Pro rodiny mrtvých ale zůstala rozhodující jistota jiného druhu: lidé, kteří toho rána vyjeli do práce nebo vezli děti do školy, se stali terčem násilí, s nímž neměli nic společného.
MOHLO BY SE VÁM TAKÉ LÍBIT
Zdroje: Reuters / The Washington Post – Beijing Officer Accused, 21. 9. 1994 [1], UPI – China sends regrets to Iran over shootings, 22. 9. 1994 [2], Los Angeles Times – Beijing Gunman Kills 8, Wounds 30 During Festival, 21. 9. 1994 [3], The Independent / Reuters – '14 killed' in Peking rampage, 23. 9. 1994 [4], Associated Press / Cayman Compass – Chinese man on shooting rampage kills eight, 21. 9. 1994 [5].
