Shankariya, známý jako Kanpatimar, se do dějin zapsal jako jeden z nejhorších indických sériových vrahů. Jeho případ ale ukazuje něco ještě znepokojivějšího než samotný počet obětí – jak rychle může opakované násilí ztratit v očích pachatele svůj mimořádný význam.
Muž, o kterém jsme dlouho věděli hlavně to, co se opakovalo na internetu
Příběh Shankariyi patří k těm případům, které se po desetiletí předávaly prostřednictvím několika krátkých vět. Narodil se údajně v roce 1952, během let 1977 a 1978 zavraždil sedmdesát lidí kladivem, zabíjel pro potěšení a v květnu 1979 byl oběšen.
Stejná verze se dostala do encyklopedií, seznamů sériových vrahů i stovek internetových článků. Dokonce se ustálilo jméno „Kampatimar Shankariya“, jako by Kampatimar bylo jeho křestní jméno.
Teprve v roce 2026 vyšla kniha indického novináře a akademika Rakeshe Goswamiho India’s Most Dangerous Serial Killer: Shankariya Kanpatimar, založená na čtyřletém studiu policejních spisů, prvotních oznámení o trestných činech, dobového tisku a rozhovorů s bývalými policisty a vězeňskými pracovníky. Její obraz se od populární legendy v několika zásadních bodech liší.
Dokonce ani tvrzení, že šlo o „prvního zaznamenaného sériového vraha Indie“, které používá vydavatel knihy, je potřeba chápat opatrně. Raman Raghav vraždil v Bombaji už v letech 1965 až 1968, tedy přibližně o deset let dříve. Shankariya proto nebyl prvním indickým sériovým vrahem v jednoduchém chronologickém smyslu. Patří však mezi nejplodnější známé pachatele v historii země.
Mnohem důležitější oprava se týká jeho motivu. Novější rekonstrukce totiž neukazuje člověka, který začal vraždit jednoduše proto, že ho zabíjení bavilo. Ukazuje zloděje, který zjistil, že mrtvá oběť už jeho krádeži nebrání.
Kanpatimar nebylo jméno. Byla to stopa
Přezdívka Kanpatimar odkazovala k charakteristickému místu útoku. Hindi výraz kanpati označuje spánek na straně hlavy a právě tam Shankariya své oběti často zasahoval. Podobnost zranění postupně pomohla spojovat jednotlivé případy, které se odehrávaly na různých místech a zpočátku nemusely působit jako součást jedné série.
Ani zde ale neplatí oblíbená legenda o člověku, který všechny zavraždil stejným kladivem.
Podle Goswamiho rekonstrukce Shankariya používal různé předměty dostupné na místě. Důležitý byl způsob útoku a jeho rychlost, nikoli konkrétní vražedný nástroj. Často útočil na lidi, kteří spali, a mezi jeho oběťmi byly ženy, děti i sádhuové, tedy hinduističtí asketové. Jeden z policistů citovaných v novější rekonstrukci ho charakterizoval jako „pasivního vraha“ v tom smyslu, že se nesnažil své oběti přemoci v otevřeném souboji. Útočil, když měly minimální možnost odporu.
Tento detail je důležitý, protože zbavuje Shankariyu další části pozdějšího mýtu. Nebyl neohroženým bojovníkem, který dokázal fyzicky přemoci kohokoli. Byl predátorem příležitosti. Jeho výhodou nebyla odvaha, ale asymetrie.
Před vraždami byly krádeže
O Shankariyově dětství nevíme tolik, aby bylo možné vytvořit důvěryhodný psychologický portrét jeho raných let. To je ostatně dobrý důvod nepodléhat tradičnímu true-crime pokušení hledat za každým pozdějším vrahem jednu traumatickou událost, která údajně vysvětluje všechno.
Mnohem pevnější půdu máme v jeho kriminálním vývoji.
Podle Goswamiho výzkumu byl Shankariya nejprve drobným zlodějem. Právě krádež zůstávala hlavním praktickým motivem i během vražedné série. Neexistuje spolehlivý důkaz, že by na začátku směřoval k vytvoření nějaké osobní vražedné identity nebo že by si předem stanovil počet lidí, které chce zabít.
To zásadně mění způsob, jak jeho případ číst.
Pokud pachatel vraždí kvůli samotnému zabíjení, můžeme hledat uspokojení spojené s kontrolou, fantazií nebo násilím samotným. Pokud ale vražda vznikne při majetkové kriminalitě, máme jiný výchozí bod.
Překážkou je člověk.
A pachatel zjistí, že ji může odstranit.
První překročení této hranice je psychologicky zásadní. Většina zlodějů nikdy nikoho nezavraždí právě proto, že mezi rozhodnutím něco ukrást a rozhodnutím vzít život existuje obrovská morální, emocionální i praktická bariéra.
U Shankariyi tato bariéra postupně přestala fungovat.
Nejznepokojivější nebylo to, jak rychle zabíjel. Ale jak pomalu potom odcházel
Některé nejpozoruhodnější informace z policejních materiálů se netýkají samotných vražd.
Týkají se času po nich.
Shankariya podle novější rekonstrukce někdy zůstával v domě oběti. Najedl se z jejího jídla, kouřil bidi, někdy se vykoupal a až poté prohledal prostor a odešel s penězi, které našel. V jednom doloženém případě byla výsledkem vraždy kořist pouhé dvě rupie.
Je lákavé označit podobné chování za důkaz naprostého nedostatku empatie nebo psychopatie.
To ale z dostupných materiálů určit nemůžeme.
Nemáme dostatek spolehlivých psychiatrických údajů, abychom Shankariyovi zpětně stanovovali diagnózu.
Můžeme však popsat něco jiného.
Jeho chování neodpovídá člověku, který po činu prožívá intenzivní paniku, potřebuje okamžitě utéct nebo je natolik psychicky zasažen tím, co právě udělal, že nedokáže na místě normálně fungovat.
A právě tato normalita je podstatná.
Sednout si v prostoru, kde jste právě někoho připravili o život, najíst se, kouřit nebo se vykoupat znamená přinejmenším to, že smrt druhého člověka už v dané chvíli nepůsobila jako událost, která by úplně narušila běžnou posloupnost činností.
Vražda byla vložena mezi příchod do domu a jeho prohledání. Stala se součástí procesu.
Když se mimořádné chování začne opakovat, může ztrácet svůj mimořádný význam
Tady se dostáváme k psychologicky nejzajímavějšímu bodu případu. Člověk se nemusí narodit s představou, že život někoho jiného má hodnotu dvou rupií. Může se k takovému vztahu k násilí dopracovat.
Opakování mění význam zkušenosti. Činnost, která je při prvním provedení mimořádná, se při opakování může stát známější, předvídatelnější a snazší. Neznamená to, že vraždění je možné vysvětlit prostým „zvykem“. Znamená to ale, že již jednou úspěšně překročená hranice nemusí při další příležitosti představovat stejnou psychologickou překážku.
U Shankariyi se navíc opakovaně potvrzoval velmi jednoduchý vzorec - Napadnout spícího člověka. Odstranit odpor. Prohledat prostor. Vzít peníze. Odejít.
A pokud tato strategie znovu a znovu fungovala, mohl každý další úspěšný čin upevňovat praktické přesvědčení, že právě tak se problém řeší. Nemusel se každé ráno probouzet s touhou někoho zavraždit. Stačilo, aby v okamžiku krádeže už neexistovala dostatečně silná zábrana, která by mu zabránila použít vraždu jako nástroj.
Dvě rupie nevysvětlují vraždu. Ukazují, jak málo už oběť znamenala
Právě případ dvou rupií je snadné pochopit špatně.
Shankariya samozřejmě nezabil proto, že by věděl, že v domě najde dvě rupie a považoval je za dostatečnou cenu lidského života. Částku zjistil až poté. Psychologický význam tohoto případu spočívá jinde.
Pokud by zabíjení představovalo pouze racionální kalkulaci mezi rizikem a ziskem, několik rupií by nedávalo smysl. Ale Shankariya podle všeho nevěděl předem, kolik získá. Oběť odstranil nejprve a hodnotu kořisti zjistil až následně.
Člověk se tak nestal cílem proto, že jeho smrt měla vysokou ekonomickou hodnotu. Smrt se stala standardním předpokladem možnosti zjistit, jaká ekonomická hodnota v domě vůbec je. Tím se vztah mezi motivem a činem obrací. Nezabíjel za dvě rupie. Byl ochoten zabít, aniž by vůbec věděl, zda získá dvě, dvě stě nebo nic. Právě to je mnohem znepokojivější.
Jak si člověk zachová obraz sebe sama, když opakovaně ubližuje druhým
Při psychologické interpretaci můžeme opatrně využít koncept morálního odpojení, který popsal psycholog Albert Bandura. Nejde o diagnózu a nelze tvrdit, že právě tento mechanismus u Shankariyi prokazatelně fungoval. Nabízí však užitečný způsob, jak přemýšlet o tom, jak lidé mohou páchat jednání odporující běžným morálním normám, aniž by je pokaždé zastavil pocit viny.
Morální odpojení zahrnuje různé způsoby, jimiž člověk dokáže oslabit vlastní morální zábrany: zmenšit význam následků, přenést odpovědnost, zbavit oběť lidské individuality nebo samotné jednání přejmenovat na něco přijatelnějšího. Výzkum tento mechanismus opakovaně spojuje s vyšší pravděpodobností agresivního chování.
U Shankariyi nemáme jeho osobní psychologické vysvětlení jednotlivých vražd v takové kvalitě, abychom mohli rekonstruovat jeho vnitřní monolog.
Jeho chování ale ukazuje proces, který může vést ke stejnému výsledku.
Oběť se z člověka mění v překážku.
A překážka se odstraňuje.
Čím méně individuálně pachatel oběť vnímá, tím snazší může být vlastní čin zasadit do praktické logiky krádeže místo do morální logiky vraždy.
Ne všechny oběti byly stejné. Stejná byla jejich zranitelnost
Mezi Shankariyovými oběťmi byli muži, ženy, děti i náboženští asketové. To na první pohled nevypadá jako jasný výběr určité skupiny.
Společným znakem ale často nebyla identita. Byla jím situace. Spánek. Samota. Moment, kdy člověk nemohl reagovat. Právě tento způsob výběru ukazuje, že Shankariya pravděpodobně nehledal konkrétní typ oběti, který by odpovídal určité fantazii. Hledal nízké riziko.
Policista citovaný v Goswamiho knize ho označil za pachatele, který své oběti raději zabíjel ve spánku, protože se s nimi nechtěl prát.
To je podstatný rozdíl. Vražda nebyla demonstrací převahy nad silným protivníkem. Byla metodou, jak se střetu úplně vyhnout. Shankariya si vytvářel situace, v nichž měl maximální kontrolu a oběť minimální možnost ovlivnit výsledek.
Téměř sedmdesát lidí během osmnácti měsíců
Rozsah série zůstává mimořádný.
Novější archivní rekonstrukce hovoří o téměř sedmdesáti obětech v průběhu přibližně osmnácti měsíců napříč Rádžasthánem, Paňdžábem a Harijánou. Starší zdroje často používají přesné číslo sedmdesát a některé dokonce tvrdí, že všechny tyto vraždy byly jednoznačně potvrzeny. Goswamiho formulace je střízlivější a vzhledem k tomu, že pracoval přímo s dochovanými spisy, je rozumné jí dát přednost.
Samotné tempo ukazuje, jak obtížné bylo v tehdejší Indii jednotlivé případy propojit.
Nebyly k dispozici dnešní digitální databáze, automatické porovnávání trestných činů ani rychlá výměna dat mezi jurisdikcemi. Série se navíc rozprostírala přes více států a oběti netvořily jednu snadno identifikovatelnou skupinu.
Goswami proto nevěnuje pozornost pouze pachateli, ale také policejnímu systému sedmdesátých let, prvotním hlášením, místním vyšetřovatelům, svědkům a postupnému poznání, že jednotlivé vraždy mají společný vzorec. Jeho rekonstrukce je současně obrazem doby, kdy policie pracovala převážně s papírovými spisy, osobními kontakty a zkušeností jednotlivých vyšetřovatelů.
Shankariya nemusel být kriminální génius.
Stačilo, že se pohyboval rychleji než informace o něm.
Mýtus o vrahovi, kterého bavilo zabíjení
Právě zde je potřeba opravit jednu z nejrozšířenějších vět o jeho případu.
Starší populární zdroje tvrdí, že se Shankariya po zatčení přiznal k sedmdesáti vraždám a vysvětlil je tím, že zabíjel pro potěšení. Tato interpretace se následně kopírovala tak často, až získala status faktu.
Novější práce s původními materiály však klade mnohem větší důraz na krádež jako motiv a popisuje Shankariyu především jako drobného zloděje, jehož kriminalita postupně přerostla ve vražednou sérii.
To neznamená, že při násilí nikdy nezažíval uspokojení nebo že se jeho motivace během desítek vražd nemohla změnit.
To jednoduše nevíme.
Právě proto bychom neměli prázdné místo zaplnit nejdramatičtější možností.
Psychologie pachatele nemusí stát na jedné čisté motivaci. Člověk může začít zabíjet instrumentálně, zjistit, že násilí mu poskytuje pocit kontroly, a postupně začít vyhledávat situace, v nichž může stejný vzorec zopakovat.
Jenže takovou proměnu bychom u Shankariyi museli doložit jeho výpověďmi nebo jinými spolehlivými materiály.
Ty zatím nemáme.
Máme především jeho činy.
Ani přiznání nemusí být posledním slovem
Také Shankariyovo přiznání je potřeba chápat v dobovém právním kontextu.
Novější reflexe Goswamiho knihy upozorňují, že se během vyšetřování k vraždám přiznával, později však přiznání odvolal. Samotný fakt, že se někdo přizná policii, proto nemůže být jediným důkazem, z něhož rekonstruujeme desítky jednotlivých vražd.
Goswamiho práce je cenná právě proto, že se nespoléhá pouze na pozdější legendu. Vrací se k jednotlivým prvotním oznámením, policejním registrům, svědeckým výpovědím, soudním krokům a dobovým novinám.
Případ tak získává méně elegantní, ale mnohem realističtější podobu. Ne všechno do sebe dokonale zapadá. Některá čísla se liší. Některé populární detaily nelze přesvědčivě doložit. A právě tak skutečná historie zločinu často vypadá.
Když vražda funguje, proč ji příště nepoužít znovu?
Nejnebezpečnější část Shankariyova vývoje možná nespočívala v žádné dramatické psychologické proměně.
Mohla spočívat v jednoduchém učení. Pachatel něco udělá. Dosáhne výsledku. Unikne. A postup zopakuje. Při každém dalším úspěchu se strategie potvrzuje.
Pokud člověk jednou zjistí, že krádež po zabití svědka proběhne snáze, a není okamžitě dopaden, může se vytvořit velmi praktická vazba mezi násilím a úspěchem. Ne proto, že by se vražda stala morálně správnou, ale protože se stala funkční.
To je jedna z důležitých hranic mezi vysvětlením a omluvou. Rozumět mechanismu neznamená zbavovat pachatele odpovědnosti.
Shankariya se v každém jednotlivém případě rozhodoval. Psychologie nám pouze pomáhá pochopit, proč další rozhodnutí nemuselo subjektivně působit stejně závažně jako to první.
Ke konci už nešlo o hodnotu kořisti
V tom spočívá význam dvou rupií. Nejsou symbolem extrémní chudoby, která by automaticky vedla k vraždě. Jsou symbolem rozbitého poměru mezi prostředkem a cílem. V normálním morálním kalkulu je lidský život hranicí, přes kterou se kvůli penězům nepřechází.
U Shankariyi se vražda stala prostředkem ještě předtím, než vůbec věděl, jak velká odměna za ní bude. Výsledkem mohla být velká částka. Nebo dvě rupie. Rozhodnutí už ale bylo stejné. Právě tehdy násilí přestává být odpovědí na velikost zisku a stává se autonomní součástí způsobu jednání. A to je možná nejdůležitější psychologická změna celého případu.
Cesta na popraviště byla kratší než cesta k pochopení jeho činů
Shankariya byl nakonec dopaden, postaven před soud a odsouzen k smrti.
I kolem data jeho popravy vznikla později drobná nejasnost. Starší sekundární zdroje často uvádějí 16. května 1979. Goswamiho archivní rekonstrukce a současné vydání knihy uvádějí 15. května 1979, kdy byl Shankariya oběšen v centrální věznici v Džajpuru. Vzhledem k práci s dobovými materiály je právě toto datum dnes lépe podložené.
Bylo mu přibližně sedmadvacet let.
Během mimořádně krátkého života tak prošel cestou od drobné majetkové kriminality k jedné z největších známých vražedných sérií v indických dějinách.
Jeho údajná poslední slova zachycená v dobových záznamech zněla v překladu přibližně: „Vraždil jsem zbytečně. Nikdo by neměl být jako já.“
Nemáme způsob, jak zjistit, co přesně tato věta znamenala. Lítost? Strach před smrtí? Pozdní pochopení rozsahu vlastního jednání? Nebo pouze konstatování člověka, který věděl, že jeho strategie nakonec selhala?
Z několika slov pronesených před popravou nelze vytvořit psychologickou diagnózu ani příběh vykoupení. Přesto je v nich cosi podstatného. Slovo „zbytečně“.
Možná právě zbytečnost je na jeho případu nejděsivější
U některých sériových vrahů nacházíme rozsáhlé fantazie, sexuální motivy, potřebu dominance nebo specifické typy obětí. U jiných existuje ideologie, kterou se pachatel snaží své jednání vysvětlit.
Shankariya žádnou podobně velkolepou konstrukci nepotřeboval. Podle novějších materiálů zabíjel především proto, aby mohl krást.
Jenže při desítkách opakování se vztah mezi krádeží a vraždou postupně převrátil. Získaná částka už nemusela odpovídat riziku ani závažnosti činu. Člověk mohl zemřít a výsledkem byly dvě rupie.
Právě proto případ není příběhem o hodnotě peněz. Je příběhem o ztrátě hodnoty člověka.
Shankariya dokázal po vraždě v domě zůstat, najíst se a pokračovat v běžných činnostech. Nemusíme vědět, jakou psychiatrickou nálepku bychom mu dnes dali, abychom pochopili význam tohoto chování.
V jeho světě se smrt druhého člověka stala součástí rutiny. A možná právě v tom spočívá jeden z nejtemnějších mechanismů lidského násilí. Ne každý pachatel musí své hranice odstranit jedním velkým rozhodnutím. Někdy je překračuje tolikrát, až přestanou být vidět.
Zdroje: Penguin Random House India – Rakesh Goswami: India’s Most Dangerous Serial Killer: Shankariya Kanpatimar [1], The Indian Express – Kanpatimar: The story of one of India’s deadliest serial killers [2], The Indian Express – The real man behind Raman Raghav 2.0: Mumbai’s first big-ticket serial killer [3], Frontiers in Psychology – Two Dimensions of Moral Cognition as Correlates of Different Forms of Participation in Bullying [4]
