Soudy ji označily za sériovou vražedkyni, ale mnozí psychologové v ní viděli výsledek let zneužívání, násilí a chladného systému, který ji dávno před první vraždou odsoudil k smrti.
Dívka, kterou nikdo nechtěl
Aileen se narodila v roce 1956 do rodiny, která neexistovala. Otec byl odsouzený pedofil a spáchal sebevraždu ve vězení; matka ji opustila, když jí bylo několik měsíců.
Vychovávali ji prarodiče – alkoholik a žena, která ji bila. Už v dětském věku byla zneužívána sousedy i příbuznými. Když jí bylo 11 let, začala se prodávat za cigarety a jídlo.
Tady se zrodil první zlom: místo empatie přišlo odmítnutí. Škola ji vyhodila, úřady ji nechránily. Aileen se naučila jedno — svět není bezpečné místo, a muži znamenají nebezpečí.
Z ulice do divočiny
Ve dvaceti utekla na jih, živila se prostitucí u silnic Floridy. Vypadala drsně, mluvila vulgárně, ale uvnitř stále hledala přijetí. Později se seznámila s Tyria Moore, ženou, se kterou žila několik let — první člověk, který ji údajně miloval bez podmínek.
Tento vztah měl zásadní vliv: Aileen chtěla být ochránkyní, živitelkou, a když peníze docházely, vraždy začaly. Podle její výpovědi zabíjela muže, kteří ji napadli.
Podle policie šlo o chladnokrevné vraždy s cílem získat peníze a auta. Pravda se ztratila někde uprostřed.
Sedm mrtvých mužů
Mezi lety 1989 a 1990 bylo nalezeno sedm těl – muži zastřelení stejnou zbraní. Všichni byli zákazníci prostitutek.
Wuornos byla spojena s jejich majetkem, otisky i výpověďmi svědků. Po zatčení přiznala vraždy, ale stále tvrdila, že se bránila znásilnění.
U soudu působila výbušně, střídala vztek, lítost a výsměch. Média z ní udělala „ženského Ted Bundyho“. Ale skutečnost byla složitější: její duševní stav se zhoršoval, projevovala známky paranoidní poruchy, halucinací i hluboké nedůvěry k systému, který ji zradil.
Psychologie přežití
Forenzní psychiatři popsali její profil jako extrémní kombinaci traumatu, antisociální poruchy a posttraumatického stresu.
Nebyla klasická psychopatka – nebyla chladná, ani kalkulující. Byla reaktivní, impulzivní a plná potlačeného hněvu. Každý muž, který se přiblížil, byl v jejích očích potenciální útočník. Aileen střílela dřív, než mohla znovu zažít bolest.
Její výpovědi často oscilovaly mezi pocitem spravedlnosti („Zasloužili si to“) a vinou („Nevím, proč jsem to udělala“). Právě tento rozpor fascinuje psychology dodnes: její činy byly vraždy, ale motivace nebyla čisté zlo – byla to reakce na svět, který nikdy nebyl laskavý.
Soud a rozsudek smrti
V roce 1992 byla odsouzena k trestu smrti. Při posledním slyšení prohlásila: „Ano, zabila jsem je. A udělala bych to znovu. Nenávidím tenhle svět.“
Popravena byla v roce 2002 injekcí. Zemřela klidně, s kávou a cigaretou. Její poslední slova byla směs reality a šílenství: „Přijdu zpátky jako vesmírná loď.“
Zrcadlo společnosti
Případ Aileen Wuornos vyvolává otázku, jestli lze zločin oddělit od kontextu. Byla to vražedkyně – ale i produkt prostředí, které ji odmítlo, když potřebovala ochranu.
Psychologové mluví o „traumatickém cyklu“: člověk, který dlouho žije v bezmoci, si nakonec vytvoří vlastní pojetí moci. A když přijde moment ohrožení, reaguje násilím, které je stejně iracionální jako svět, který ho obklopoval.
Aileen jako fenomén
Její příběh se stal filmem (Monster, 2003) i předmětem studií o ženském násilí. Film ukázal Wuornos nikoli jako netvora, ale jako zlomeného člověka, který se nikdy nenaučil, že existuje jiná cesta.
Odborníci často říkají, že kdyby byla muž, možná by ji svět vnímal jinak — jako drsného přeživšího, ne jako monstrum. A možná právě to je důvod, proč její jméno zůstává dodnes synonymem pro otázku: Kolik bolesti dokáže člověk unést, než ji začne vracet?
Čtěte i další příběhy Psychologie zločinu:
Monstra víry: Skutečný příběh „zombie rodičů“, kteří zabili své děti ve jménu spásy
Gypsy Rose Blanchard: Dcera, která zabila svého anděla strážného. A osvobodila tím sama sebe.
Vrah bez vzoru: Jak Israel Keyes zničil všechny stereotypy o sériových vrazích
Zdroje: Britannica, Biography.com, History.com, Psychology Today, Netflix, Crime Museum