Robert Joe Wagner začal jako Buntingův přítel. Nakonec s ním rozhodoval, kdo si zaslouží zemřít
Perex: Robert Joe Wagner nebyl muž, který vymyslel vražedný svět Snowtownu. Tím byl John Bunting. Wagnerův příběh je ale možná právě proto psychologicky znepokojivější: ukazuje, jak se člověk může připojit k cizímu systému nenávisti, postupně přijmout jeho pravidla a nakonec se stát někým, bez koho by řada vražd vůbec nemohla proběhnout.
Když byl Robert Joe Wagner v říjnu 2003 definitivně odsouzen k doživotnímu vězení bez stanovení možnosti podmínečného propuštění, pronesl před soudem několik vět, které velmi přesně ukázaly, jak svůj vlastní příběh vyprávěl sám sobě.
Mluvil o lidech, kteří sexuálně ubližují dětem. O tom, že úřady podle něj nic nedělaly. A nakonec řekl, že se proto rozhodl jednat.
V několika větách tak z deseti vražd vytvořil něco, co se v jeho vlastním uvažování podobalo trestu.
Jenže mezi představou člověka napravujícího selhání společnosti a skutečností Snowtownu leží propast. Oběťmi nebyli pouze pachatelé sexuálního násilí na dětech. Skupina vedená Johnem Buntingem vraždila lidi z vlastního okolí, jejichž vlastnosti, sexualitu, chování nebo samotnou existenci se naučila označovat za dostatečný důvod k násilí. Některé oběti byly před smrtí dlouhé hodiny mučeny a ponižovány. Pachatelé po jejich smrti používali jejich peníze, auta a sociální dávky.
Robert Wagner však ještě o několik let dříve nebyl mužem stojícím v soudní síni s deseti vraždami na kontě.
Byl mladým člověkem z problematického prostředí, kterého John Bunting poznal v severních předměstích Adelaide.
A právě prostor mezi těmito dvěma body je na jeho příběhu nejdůležitější.
Bunting našel člověka, který už měl důvod být rozzlobený
John Bunting přišel do Salisbury North na začátku devadesátých let. Oblast na severním okraji Adelaide patřila k sociálně slabším částem města a v okolí lidí, které později vtáhl do svého kruhu, se opakovaně objevovalo domácí násilí, sexuální zneužívání, nezaměstnanost i dlouhodobé sociální problémy.
Jedním z lidí, které zde poznal, byl Robert Wagner.
Wagner byl výrazně mladší než Bunting. Narodil se v roce 1971 a podle pozdějších soudních svědectví a novinových rekonstrukcí měl za sebou mimořádně komplikované dospívání. V určité fázi života jej z ulice přijal Barry Lane, člověk, který později vystupoval také pod jménem Vanessa Lane. Wagner s ním pak několik let žil v partnerském vztahu.
Právě tento vztah je pro další vývoj případu zásadní.
Bunting kolem sebe postupně budoval svět založený na velmi jednoduchém rozdělení lidí. Existovali ti, které považoval za přijatelné, a ti, které označil za „devianty“, sexuální násilníky, homosexuály nebo lidi, kteří podle něj představovali hrozbu.
Rozdíly mezi těmito kategoriemi se přitom stále více stíraly.
Podezření se mohlo proměnit v jistotu. Osobní antipatie v morální obžalobu. Sexualita v důkaz špatného charakteru.
A Wagner měl vlastní zkušenosti, na které se tato ideologie mohla přilepit.
Bunting podle pozdějších svědectví využíval svou vlastní zkušenost se sexuálním zneužíváním v dětství jako způsob navázání vztahu s dalšími lidmi, kteří něco podobného zažili. U Wagnera tak nenabízel jen přátelství. Nabízel interpretaci světa.
Existoval viník.
Existovali lidé, kteří podle něj ubližovali slabším.
A existoval jednoduchý způsob, jak se z člověka, který byl někdy bezmocný, stát člověkem, který rozhoduje.
Nenávist poskytla tomu chaosu řád
Lidé si zpravidla nevytvářejí násilnou identitu pouze proto, že potkají přesvědčivého manipulátora.
Manipulace bývá účinnější tehdy, když nabídne vysvětlení něčeho, co už člověk prožívá.
Buntingova představa světa mohla Wagnerovi poskytovat právě takovou strukturu. Bolest a ponížení už nemusely být chaotickou zkušeností. Dostaly viníka. Hněv získal morální jazyk. A násilí se mohlo začít vydávat za spravedlnost.
To ovšem neznamená, že byl Wagner pouze pasivním nástrojem.
Právě naopak.
Během dalších let se stal Buntingovým nejbližším partnerem při vraždách. Soud jej nakonec uznal vinným z deseti zabití. Tři vraždy přiznal ještě před rozhodnutím poroty a za dalších sedm byl odsouzen po jedenáctiměsíčním procesu.
Jeho role tedy daleko překročila člověka, kterého někdo jednou přesvědčil k účasti na zločinu.
Přijal samotný systém.
A začal jej pomáhat uskutečňovat.
První oběť ukázala, kam až se hranice posunula
Vraždy spojované se skupinou začaly v roce 1992.
První obětí byl Clinton Trezise, mladý muž, kterého Bunting označil za sexuálního násilníka. Už zde se objevil model, který se později opakoval: člověk byl nejprve zařazen do kategorie někoho, kdo si podle pachatelů zaslouží trest, a teprve potom se násilí prezentovalo jako logický důsledek tohoto označení.
Tento mechanismus je psychologicky velmi účinný.
Pokud je oběť nejprve zbavena morální hodnoty, další hranice se překračují snáze. Pachatel už nemusí uvažovat: „Mohu zabít člověka?“
Otázka se změní na: „Co uděláme s někým takovým?“
Právě jazyk má při skupinovém násilí mimořádný význam. Člověk dostane nálepku a nálepka začne nahrazovat jeho osobnost. Zůstane „pedofil“, „úchyl“, „feťák“, „homosexuál“ nebo někdo, koho Bunting prostě označí za nežádoucího.
Jednotlivý život se rozpustí v kategorii.
A kategorie už nemusí vzbuzovat empatii.
Wagner měl s jednou budoucí obětí intimní vztah
Jedním z nejpodivnějších prvků celého případu je Barry Lane.
Právě Lane podle dostupných rekonstrukcí pomohl Wagnerovi v období, kdy byl velmi mladý a zranitelný. Několik let spolu žili jako partneři.
Bunting přitom vybudoval velkou část své identity kolem nenávisti vůči homosexuálům a lidem, které označoval za pedofily.
Barry Lane se tak postupně ocitl přesně v kategorii lidí, proti kterým Bunting brojil.
Podle obžaloby a pozdějšího soudního dokazování byl Lane v říjnu 1997 zavražděn Buntingem a Wagnerem. Jeho zmizení se později stalo jedním z případů, které pomohly policii spojit několik nezvěstných lidí s jednou skupinou.
Psychologicky je Wagnerova účast na jeho smrti důležitá právě kvůli jejich minulosti.
Nezabíjel anonymního člověka, kterého mu Bunting právě představil jako nepřítele.
Podílel se na smrti někoho, s kým sdílel významnou část života.
Pokud chceme pochopit sílu skupinové identity, právě zde se ukazuje její krajní podoba. Nový systém hodnot dokázal převážit nad osobním vztahem, který existoval dlouho před příchodem Johna Buntinga.
Nemusíme přesně vědět, co Wagner v těch chvílích cítil.
Stačí sledovat, co udělal.
Když si skupina vytvoří vlastní soud
Buntingův kruh postupně přestal potřebovat vnější autoritu.
Podezření nebylo třeba hlásit policii. Nebylo nutné čekat na vyšetřování. Nebyl potřeba soud ani důkazní standard.
Skupina si vytvořila vlastní systém.
Bunting určoval, koho považuje za nebezpečného nebo zavrženíhodného. Wagner tuto logiku přijal. Později byli do násilí zataženi také James Vlassakis a v jiné roli Mark Haydon.
Ve světě skupiny přitom neexistovala skutečná možnost obhajoby.
To je podstatná vlastnost samozvané „spravedlnosti“. Jakmile se jeden člověk prohlásí zároveň za vyšetřovatele, soudce i vykonavatele trestu, zmizí všechny mechanismy, které mají chránit před omylem, osobní vendetou nebo čistou svévolí.
A právě svévole postupně začala převládat.
Oběti byly vybírány i podle osobních konfliktů, majetkového prospěchu nebo proto, že jejich existence představovala komplikaci.
To už nebyla ani pokřivená forma vigilantské spravedlnosti.
Byl to svět, v němž měla skupina moc určit, kdo přestane existovat.
Bunting byl vůdce. Wagner ale nebyl pouhý následovník
U zločineckých skupin existuje silné pokušení rozdělit role na manipulátora a zmanipulované.
Bunting bezpochyby stál v centru Snowtownu. Soud jej označil za hlavního vůdce a dostal jedenáct doživotních trestů. Jeho schopnost přitahovat zranitelné lidi a postupně posouvat jejich hranice se objevuje prakticky ve všech rekonstrukcích případu.
U Wagnera by však bylo nepřesné zastavit se u tvrzení, že se jednoduše dostal pod jeho vliv.
Čím déle série pokračovala, tím méně byl pouze člověkem, který následuje.
Aktivně se účastnil únosů, věznění, mučení a vražd. V některých případech měl podle svědectví významnou roli při samotném zabíjení. Přijal také rituály, kterými skupina své oběti ponižovala.
Nakonec už nepotřeboval, aby mu někdo vysvětloval pravidla.
Znal je.
To je klíčový rozdíl mezi manipulací a dlouhodobým spolupachatelstvím.
Manipulace může vysvětlovat vstup člověka do určitého prostředí. Nemůže automaticky zrušit jeho odpovědnost za stovky dalších rozhodnutí, která v něm později učiní.
Mučení mělo oběti zbavit poslední kontroly
Snowtownské vraždy nebyly rychlými popravami.
Oběti byly v některých případech dlouho mučeny, ponižovány a nuceny poskytovat informace o bankovních účtech, PIN kódech nebo sociálních dávkách. Pachatelé je také nutili namluvit věty na magnetofonové nahrávky, které měly později přesvědčit rodiny nebo úřady, že jsou stále naživu.
To ukazuje další fázi psychologického posunu.
Pokud by skutečným cílem bylo pouze odstranit člověka považovaného za nebezpečného, dlouhé ponižování by nebylo potřeba.
Mučení mělo jinou funkci.
Poskytovalo pachatelům absolutní kontrolu.
Oběť už nemohla rozhodovat o tom, kam půjde, co řekne ani co se stane s jejím tělem. Dokonce i její hlas mohl být po smrti použit jako nástroj pachatelů.
Takový způsob zacházení je obtížné vysvětlit pouhou nenávistí k sexuálním násilníkům.
Nenávist mohla otevřít dveře.
Za nimi ale vznikl prostor, v němž se moc a ponižování staly hodnotou samy o sobě.
Peníze nebyly hlavním důvodem, ale pomáhaly systému fungovat
Po smrti obětí pachatelé používali jejich majetek a vybírali jejich sociální dávky. Podle pozdějších přehledů získali tímto způsobem přibližně 95 000 australských dolarů.
Ani to však celé jednání nevysvětluje.
Částky získané od jednotlivých obětí byly v nepoměru k extrémnímu násilí, které jejich získání doprovázelo. Už dobové rekonstrukce proto upozorňovaly, že finanční motiv může být součástí případu, nikoli jeho hlavním klíčem.
Peníze měly jinou užitečnou vlastnost.
Pomáhaly vraždy racionalizovat i prakticky udržovat.
Smrt člověka nepřinášela pouze pocit odstranění „nepřítele“. Mohla přinést auto, příjem nebo další prostředky. Zločin tak dostával několik vrstev odměny současně.
Ideologie dodala morální omluvu.
Kontrola poskytovala moc.
A majetek obětí přidával praktický zisk.
Systém se tím stával soběstačnějším.
Nejmladší člen ukázal, jak se pravidla předávala dál
Později se k Buntingovi a Wagnerovi připojil James Vlassakis.
Bylo mu teprve osmnáct let, když se v roce 1998 aktivně podílel na vraždě svého nevlastního bratra Troye Youdea. Následovaly vraždy Freda Brookse, Garyho O'Dwyera a Davida Johnsona. Vlassakis se později přiznal ke čtyřem vraždám a stal se klíčovým svědkem obžaloby proti Buntingovi a Wagnerovi.
Právě zde je vidět něco důležitého o Wagnerově pozici.
Kdysi byl on mladším mužem, kterého Bunting vtahoval do svého systému.
O několik let později už stál na straně těch, kteří systém udržovali, zatímco dovnitř vstupoval další mladý člověk.
Role se změnila.
Z následovníka se stal spoluautor prostředí.
To je typický okamžik, kdy vysvětlení prostřednictvím vlivu dominantního pachatele začíná ztrácet velkou část své síly. Člověk už jen nereaguje na autoritu.
Sám ji pomáhá reprodukovat.
David Johnson neměl historii, která by Buntingův příběh ospravedlnila
Jednou z posledních obětí byl David Johnson, nevlastní bratr Jamese Vlassakise.
Jeho vražda je důležitá proto, že ještě zřetelněji rozbíjí představu o skupině jako jakýchsi zvrácených samozvaných ochráncích dětí.
Johnson byl do Snowtownu přilákán v roce 1999. Tam byl uvězněn a zavražděn.
Případ se stal jedním z nejbrutálnějších v celé sérii. Při pozdějších soudních řízeních vyšlo najevo, že Bunting a Wagner po jeho smrti část těla uvařili a Wagner ji nabízel dalším přítomným. Dva lidé včetně Vlassakise část snědli.
Tento detail má smysl uvádět nikoli kvůli brutalitě samotné, ale proto, co ukazuje.
V tu chvíli už násilí dávno nebylo pouze prostředkem údajného trestu.
Stalo se rituálem skupinové moci.
Původní morální příběh o ochraně dětí nebo likvidaci sexuálních násilníků byl už jen velmi tenkou vrstvou nad jednáním, které mělo s jakoukoli představou spravedlnosti společného stále méně.
Přesto právě tento příběh Wagner později před soudem použil.
Když si člověk musí vysvětlit deset vražd
Lidská psychika má silnou potřebu zachovat představu vlastního já.
Většina lidí nechce sama sebe vidět jako člověka, který jedná bezdůvodně krutě. Čím závažnější je naše jednání, tím větší může být potřeba vytvořit vysvětlení, které jej zasadí do snesitelnějšího rámce.
U Wagnera tento rámec známe.
Tvrdil, že sexuální násilníci ubližovali dětem a autority proti tomu nic nedělaly.
On tedy jednal.
Takové vysvětlení mu umožňuje přesunout výchozí odpovědnost mimo sebe. První problém vytvořili pachatelé zneužívání. Druhý problém vytvořily nečinné instituce. Wagner se v tomto příběhu objeví až jako člověk, který na něco reaguje.
Jenže realita vražd tento příběh neudrží.
Skupina mučila lidi. Zabíjela osoby, jejichž zařazení mezi sexuální predátory bylo přinejmenším svévolné nebo zcela falešné. Přivlastňovala si jejich peníze. Ponižovala je před smrtí a zneužívala jejich identitu po smrti.
Morální rámec proto nevysvětluje skutečné chování.
Vysvětluje spíše to, jak mohl pachatel své chování snášet sám před sebou.
Osm těl v sudech vytvořilo jméno, které případ zkreslilo
května 1999 vstoupila policie do opuštěné banky v městečku Snowtown severně od Adelaide.
V trezoru našla šest velkých plastových sudů.
Uvnitř byly ostatky osmi lidí.
Právě tento nález dal celé sérii jméno, pod kterým ji dnes zná svět: Snowtown murders neboli „vraždy těl v sudech“.
Ve skutečnosti je ale název geograficky zavádějící.
Většina vražd se odehrála jinde, převážně v severních předměstích Adelaide. Snowtown bylo především místem, kam pachatelé přesunuli těla. Pouze jedna z vražd byla spáchána přímo tam.
To je důležité i pro pochopení psychologie případu.
Snowtown nebylo izolované místo, kde se objevila skupina lidí žijících mimo společnost.
Vraždy vznikaly uvnitř běžných sociálních vazeb.
Oběti znaly své pachatele.
Byli to příbuzní, partneři, známí a lidé pohybující se ve stejném prostředí.
Nebezpečí nepřišlo zvenčí.
Vyrostlo zevnitř jejich vlastní sociální sítě.
Policie začala spojovat zmizení až po letech
Jednotlivé oběti mizely postupně.
Právě jejich sociální postavení a způsob života komplikovaly odhalení souvislostí. Někteří lidé z okruhu pachatelů měli komplikované rodinné vztahy, pohybovali se mezi různými adresami a kontakt s příbuznými nebyl vždy pravidelný.
Pachatelé navíc aktivně vytvářeli dojem, že mrtví stále žijí.
Používali jejich dávky, bankovní účty a v některých případech nahrané hlasy.
Vyšetřovatelé nakonec při pátrání po Barrym Laneovi začali zjišťovat, že kolem stejné skupiny lidí existuje nápadně vysoký počet nezvěstných osob. Následovalo rozsáhlé sledování a více než 5 800 hodin telefonních odposlechů.
A poté přišel Snowtown.
Skupina, která několik let rozhodovala o životě a smrti lidí ze svého okolí, skončila před soudem.
Proces trval téměř rok
Proces s Johnem Buntingem a Robertem Wagnerem se stal nejdelším trestním procesem v historii Jižní Austrálie.
Obžaloba předvedla stovky svědků a její dokazování trvalo 142 soudních dnů. Samotná obhajoba byla ve srovnání s tím mimořádně krátká.
září 2003 porota rozhodla.
Bunting byl uznán vinným z jedenácti vražd.
Wagner už před začátkem procesu přiznal tři vraždy a porota jej uznala vinným z dalších sedmi.
Celkem tedy deset.
V říjnu téhož roku rozhodl soudce Brian Martin, že ani jednomu z nich nebude stanovena minimální doba, po které by mohli žádat o podmínečné propuštění. Popsal jejich zločiny jako mimořádně brutální a oba muže jako pachatele, u nichž nevidí možnost rehabilitace.
Wagner se později ještě pokusil situaci změnit.
V roce 2019 požádal soud, aby mu stanovil dobu, po jejímž uplynutí by mohl požádat o propuštění.
Neuspěl.
Soud odmítl otevřít cestu k jeho případnému návratu na svobodu.
Nejnebezpečnější nebylo, že Wagner uvěřil Buntingovi jednou
Robert Wagner nabízí nepříjemnější psychologickou otázku než John Bunting.
U Buntinga se můžeme ptát, jak vznikl člověk schopný vytvořit vlastní ideologii nenávisti a přesvědčit ostatní, že má právo určovat hodnotu lidských životů.
U Wagnera je otázka jiná.
Jak se někdo stane člověkem, který takový systém přijme?
Jednoduchá odpověď neexistuje.
Jeho vlastní zkušenosti se zneužíváním a traumatem mohly zvyšovat citlivost na Buntingovu rétoriku. Sociální prostředí mohlo snižovat počet lidí, kteří by jeho nové postoje korigovali. Osobní loajalita k dominantnímu příteli mohla posilovat skupinovou soudržnost. A každé další násilí mohlo snížit psychologickou bariéru před násilím následujícím.
Nic z toho ale samo o sobě nevytváří vraha. Mnoho lidí přežije sexuální zneužívání. Mnoho lidí žije v chudobě. Mnoho lidí potká manipulativní osobnost. A drtivá většina z nich nezabíjí.
U Wagnera proto není nejdůležitější hledat jednu příčinu, která všechno vysvětlí. Důležitější je sledovat proces. Bunting nejprve nabídl svět rozdělený na dobré a špatné.
Wagner jej přijal. Pak přijal myšlenku, že „špatné“ lidi není třeba chránit stejnými pravidly jako ostatní. Potom přijal, že je možné je trestat. Nakonec přijal, že je možné je mučit a zabíjet. A po určité době už u toho John Bunting nepotřeboval stát jako člověk, který Wagnera pokaždé znovu přesvědčuje.
Pravidla byla uvnitř skupiny normalizovaná. Wagner je znal stejně dobře jako její vůdce.
Trauma může něco vysvětlit. Nedává však člověku licenci předávat je dál
Právě u Snowtownu je lákavé vytvořit řetězec obětí a pachatelů. Bunting byl podle dostupných svědectví v dětství sexuálně zneužit. Wagner měl vlastní zkušenosti s násilím a komplikovanými vztahy.
Vlassakis vyrůstal v mimořádně narušeném prostředí a před vstupem do skupiny sám zažil sexuální zneužití. Pak se z některých z nich stali pachatelé. Takový řetězec ale nesmíme zaměnit za zákonitost.
Trauma může změnit způsob, jak člověk vnímá svět, vztahy, bezpečí a moc. Může zvýšit zranitelnost vůči některým formám manipulace. Může vytvořit hněv, který někdo jiný dokáže využít.
Nevytváří však nevyhnutelnou cestu k vraždě. Rozhodující je, co člověk s vlastní zkušeností udělá. Robert Wagner dostal od Johna Buntinga vysvětlení, které jeho bolest přetvořilo v nenávist a nenávist v právo rozhodovat o druhých.
Nakonec toto vysvětlení nepotřeboval jen proto, aby mohl zabíjet. Potřeboval je možná i proto, aby deset vražd dokázal dál chápat jako něco jiného než to, čím byly. Ne jako ochranu dětí. Ne jako náhradu za nečinné úřady.
Ale jako postupné přijetí světa, v němž malá skupina lidí sama sobě udělila právo určit, kdo ještě patří mezi lidi, jejichž život má cenu.
Bunting ten svět vytvořil.
Robert Joe Wagner se rozhodl v něm žít.
MOHLO BY SE VÁM TAKÉ LÍBIT
Zdroje: ABC News – Two found guilty of Snowtown murders [1], ABC News – No parole for Snowtown killers [2], ABC News – A life sentence: Snowtown bodies-in-the-barrels murders [3], ABC News – Life after death: Dark tourism and the future of Snowtown [4], ABC News – Snowtown killer Robert Wagner denied bid for non-parole date to be set [5], ABC News – Did Orwell's nightmare Nineteen Eighty-Four inspire the Snowtown murders? [6], The Guardian – Bizarre dynamics of bodies in barrels case [7], The Guardian – Multiple killers cut up victims' corpses [8].
