Na podzim roku 1982 měla policie v Chicagu a okolních okresech před sebou skupinu případů, které se navzájem podobaly způsobem, jenž se nedal snadno ignorovat. Ženy mizely, jejich těla byla později nacházena s extrémním poraněním hrudníku a sexuálním násilím. Některé byly uneseny přímo z veřejných míst. Jiné přežily dost dlouho na to, aby popsaly automobil nebo pachatele.
Právě jedna přeživší žena nakonec nasměrovala policii k Robinu Gechtovi.
Soudní spisy jsou v tomto bodě jednoznačné. Gecht byl odsouzen za pokus o vraždu, aggravated kidnapping, znásilnění a tehdy používanou právní kvalifikaci deviant sexual assault. Dostal souhrnný trest 120 let. Illinois Appellate Court při pozdějším přezkumu připomněl, že už v přímém odvolání označil důkazy jeho viny za drtivé.
To je pevný bod.
Všechno ostatní kolem Robina Gechta vyžaduje mnohem větší opatrnost.
Žena, která přežila, rozbila anonymitu pachatele
Gechtův právně prokázaný případ se týkal útoku na mladou ženu, která se živila prostitucí. Přežila sexuální násilí a pokus o vraždu natolik, aby policii poskytla informace, které pomohly propojit útok s automobilem používaným Gechtem. Od tohoto okamžiku se vyšetřování začalo rozšiřovat.
Policie postupně zatkla další tři muže: Edwarda Spreitzera a bratry Andrewa a Thomase Kokoraleisovy. Právě jejich výpovědi vytvořily obraz malé násilné skupiny, v níž měl Gecht dominantní postavení. Spreitzer i Kokoraleisové začali mluvit o únosech, sexuálním násilí a vraždách. Část jejich výpovědí se později objevila v soudních spisech, protože byli za konkrétní vraždy stíháni oni sami.
Tady však vzniká zásadní problém pro každý moderní článek o „Ripper Crew“. Informace z výpovědi spolupachatele nejsou automaticky totéž jako pravomocný rozsudek proti člověku, kterého spolupachatel označuje. Gecht byl spojován s vraždami prostřednictvím výpovědí dalších mužů a policie jej považovala za ústřední postavu skupiny, ale soud jej za vraždy neodsoudil. Pokud tuto hranici smažeme, vytvoříme čtenářsky přitažlivější, ale právně nepřesný příběh.
Ostatní muži pracovali pro něj nebo se pohybovali v jeho bezprostředním okolí
Gecht nebyl náhodným známým lidí, kteří později začali vypovídat o vraždách. Andrew Kokoraleis například u soudu popsal, že pro něj pracoval jako elektrikář a nějakou dobu také bydlel v jeho domácnosti, kde pomáhal s péčí o děti. Soudní spisy potvrzují vazbu mezi muži dlouho před zatčením.
Právě takové prostředí je důležité pro skupinové násilí. Vůdce nemusí stát nad ostatními prostřednictvím formální hierarchie. Stačí, když nabízí práci, bydlení, společenskou příslušnost nebo prostor, ve kterém se ostatní pohybují. Autorita potom nevzniká jedním příkazem, ale opakováním: jeden člověk určuje témata, hranice a představu toho, co je ve skupině normální.
O Gechtovi spolupachatelé vypovídali jako o člověku, kolem něhož se násilí organizovalo. Z jejich výpovědí vznikl obraz sexuálně sadistické skupiny, v níž mělo ponižování a mutilace žen vlastní rituální význam. Některé dobové zprávy navíc popisovaly nálezy v podkroví domu, kde Gecht dříve bydlel: na stěnách měly být namalované kříže a vyšetřovatelé prověřovali tvrzení o satanistických rituálech. UPI v listopadu 1982 uváděla, že právě takovou verzi poskytoval policii Thomas Kokoraleis.
Tady je ovšem nutné být zvlášť opatrný. Osmdesátá léta v USA byla obdobím rostoucího strachu ze „satanistických kultů“ a část tehdejší kriminality byla interpretována právě tímto jazykem. Skutečnost, že byly nalezeny symboly nebo že jeden pachatel mluvil o rituálech, ještě sama o sobě neprokazuje existenci organizovaného satanistického kultu v podobě, jakou později vytvořila populární kultura. Násilí skupiny nepotřebuje nadpřirozené vysvětlení.
Sexuální rituál mohl být především rituálem moci
Při pohledu na konkrétní útoky je patrné, že pachatelé nechtěli pouze oběť usmrtit. Sexuální napadení, dlouhodobé ponižování a poranění prsou se v několika případech opakovaly. To naznačuje, že ženské tělo nebylo pouze místem, kde se odehrála vražda, ale samotným objektem kontroly.
U skupinového sexuálního násilí může být důležitý ještě jeden mechanismus. Pachatel nejedná pouze vůči oběti. Současně jedná před ostatními členy skupiny. Každý čin tedy může dokazovat loajalitu, odvahu překročit hranici nebo ochotu přijmout skupinovou normu. To, co by člověk sám neudělal, se ve skupině může stát prostředkem potvrzení příslušnosti.
Tím nelze vysvětlit konkrétní odpovědnost jednotlivých členů Ripper Crew, ale pomáhá to pochopit, proč se extrémní chování v malé uzavřené skupině může stupňovat. Jakmile první překročení hranice nezpůsobí rozpad skupiny, ale naopak přijetí, nové chování se stává výchozím bodem pro další eskalaci.
Pokud byl Gecht skutečně dominantní postavou, jak tvrdili ostatní, jeho největší vliv nemusel spočívat v tom, že každému vydával přímé příkazy. Mohl spočívat v určování toho, co je v jejich prostředí přijatelné.
Výpověď spolupachatele vytvořila Gechtovu nejtemnější pověst
V procesu s Andrewem Kokoraleisem zazněly mimořádně závažné informace. Kokoraleis popsal případ Lindy Suttonové a tvrdil, že ji s Gechtem unesli a odvezli do motelu. Podle jeho výpovědi měl Gecht ženu sexuálně napadnout a následně na ni zaútočit sekerou. Nejvyšší soud státu Illinois se těmito výpověďmi zabýval v rámci procesu vedeného proti Kokoraleisovi.
To je silný důkaz ve smyslu historické rekonstrukce toho, co jeden odsouzený pachatel tvrdil. Není to ale Gechtův rozsudek za vraždu Lindy Suttonové.
Toto rozlišení může působit pedantsky, jenže právě true crime má tendenci zjednodušovat. Po desítkách let se věta „spolupachatel vypověděl, že Gecht udělal X“ zkrátí na „Gecht udělal X“. Z podezření se stane jistota, z policejní teorie historický fakt a z člověka odsouzeného za jeden prokázaný extrémně násilný útok sériový vrah s přesným počtem obětí.
Takový posun paradoxně zbytečně oslabuje případ, který je mimořádně závažný i bez přidávání toho, co nebylo právně prokázáno. Gechtova prokázaná vina sama o sobě ukazuje sexuální násilí, únos a pokus ženu zabít.
Přeživší oběť je důležitější než legenda o kultu
Ve veřejném obrazu Ripper Crew často dominují nejbizarnější detaily: údajné satanistické rituály, podkroví, tělesné části a extrémní výpovědi spolupachatelů. Tím se snadno ztratí žena, jejíž přežití umožnilo Gechta skutečně dostat před soud.
Její význam není pouze kriminalistický.
Pachatelé sexualizovaného násilí často spoléhají na to, že některé oběti budou pro policii méně důvěryhodné. Žena živící se prostitucí může očekávat otázky, které by u jiné oběti vůbec nevznikly: proč nastoupila do auta, proč s mužem odešla, zda sex původně nebyl dobrovolný. Tato společenská zranitelnost není vlastností oběti. Je to prostředí, které může pachatel využít.
Illinois Appellate Court ještě v roce 2008 při řešení Gechtových požadavků na DNA testování připomínal okolnosti případu a současně trval na tom, že důkazy jeho viny byly mimořádně silné. Gecht argumentoval možností dalšího testování biologických stop; soud žádost odmítl s vysvětlením, že vzhledem k povaze důkazů by výsledek nemohl změnit základní obraz případu.
Přeživší tedy nezůstala jen anonymní součástí legendy.
Její svědectví obstálo.
Když ostatní začali mluvit, vytvořili současně obraz vlastního vůdce
Andrew Kokoraleis a Edward Spreitzer byli později odsouzeni za vraždy. Thomas Kokoraleis rovněž přijal odpovědnost v konkrétním případu. Dobové úřady spojovaly skupinu s větším množstvím útoků a vražd žen v oblasti Chicaga. UPI v roce 1987 shrnovala, že čtyři muži byli policií podezříváni až z dvaceti vražd, přičemž jednotlivé rozsudky se výrazně lišily: Spreitzer a Andrew Kokoraleis čelili trestům smrti, Thomas Kokoraleis dlouhému trestu a Gecht 120 letům za přeživší oběť.
Pro výpovědi spolupachatelů existuje vždy motiv, který musíme brát v úvahu. Člověk obviněný z vraždy může mít zájem přesunout co největší díl odpovědnosti na silnější osobnost. To ještě neznamená, že lže. Znamená to jen, že výpověď musí být ověřována proti nezávislým důkazům.
Soudy tuto otázku řešily opakovaně. Dokonce i v pozdějších řízeních kolem Andrewa Kokoraleise se objevovala teorie, že byl pod silným emocionálním vlivem Gechta. Federální soud ale upozornil, že samotné tvrzení příbuzných a známých o „vlivu“ nestačí k vysvětlení konkrétního zločinu a že některé vraždy, k nimž se Kokoraleis přiznal, proběhly bez Gechtovy přítomnosti.
To je pro psychologii skupiny velmi důležité.
Dominantní člověk může ostatní ovlivňovat.
Nemusí za ně ale vykonávat jejich rozhodnutí.
Vůdce skupiny není kouzelník, který lidem bere vůli
Když několik lidí společně překračuje extrémní hranice, veřejnost často hledá jednoho člověka, který musí být „skutečným mozkem“. Tento model nabízí psychologické pohodlí. Pokud existuje mimořádně manipulativní vůdce, lze ostatní členy skupiny vysvětlit jako slabší lidi, kteří se dostali pod jeho vliv. Realita bývá komplikovanější.
Člověk může přijmout podřízenou roli a zároveň aktivně pokračovat ve zločinu i tehdy, když vůdce není přítomen. Skupinový tlak může snížit zábrany, ale nezbavuje člověka schopnosti rozhodování. Vztah mezi Gechtem, Spreitzerem a Kokoraleisovými proto nemusí mít jedinou vertikální strukturu. Gecht mohl určovat tón a současně se násilí mezi ostatními členy postupně osamostatňovalo.
Příkladem je právě soudní zjištění, že některé vraždy připisované Andrewu Kokoraleisovi nebyly spáchány na Gechtův příkaz ani v jeho bezprostřední přítomnosti.
To neoslabuje význam Gechtova vlivu. Ukazuje spíš, co se může stát, když se původně cizí norma stane vlastní normou člověka.
Dvojí život zde nebyl dokonale ukrytý, ale rozdělený do prostředí
Gecht byl ženatý a měl děti. Současně se kolem něj pohybovali mladší muži, kteří pro něj pracovali nebo trávili čas v jeho domácnosti. Právě kontrast mezi rodinnou rolí a světem extrémního sexuálního násilí dal jeho případu velkou část pozdější fascinace. Není však nutné předpokládat dvě dokonale oddělené osobnosti.
Lidé často fungují rozdílně podle prostředí. Člověk může být vůči rodině prakticky funkční a v jiné sociální skupině vytvářet normy, které by doma nikdy otevřeně nevyslovil. Dvojí život pak nevzniká tím, že pachatel každý večer nasadí zcela jinou osobnost, ale tím, že zabrání jednotlivým sociálním světům, aby se navzájem viděly.
Právě domácí prostředí se v dobových výpovědích objevovalo jako potenciální místo, kde skupina měla své rituály. Policie prověřovala půdní prostor bývalého Gechtova domu a médiím unikaly informace o náboženských či satanistických symbolech.
Ani zde však nepotřebujeme démonologii. Pro pochopení skupiny stačí lidské mechanismy: sexualizace násilí, dominance, potřeba příslušnosti, posouvání hranic a potvrzování identity před ostatními muži.
Gecht dostal 120 let za jednu přeživší – a to je fakt, který legenda často paradoxně zmenšuje
Po procesu dostal Gecht třicet let za aggravated kidnapping, šedesát let za deviant sexual assault, šedesát let za znásilnění, přičemž tyto tresty běžely souběžně, a dalších šedesát let za pokus o vraždu následovalo po nich. Výsledkem bylo 120 let vězení. Odvolací soud rozsudek potvrdil a pozdější pokusy otevřít případ prostřednictvím DNA testování neuspěly.
Tato čísla působí vedle pověsti „vůdce dvaceti vražd“ skoro jako vedlejší poznámka. Neměla by.
Existuje zvláštní paradox true-crime vyprávění: čím děsivější legenda kolem pachatele vznikne, tím snadněji se konkrétní člověk, kterému prokazatelně ublížil, ztratí. Přeživší žena se stane pouhým článkem řetězu vedoucího k zajímavější historce o kultu.
Přitom její případ je právě tím případem, kde justice Gechtovu odpovědnost prokázala.
Otázka tedy není, zda byl nevinný. Otázka je, za co přesně víme, že byl vinen
Při odmítnutí tvrzení, že Gecht byl pravomocně odsouzeným sériovým vrahem, nevzniká žádná potřeba jeho násilí zlehčovat. Člověk nemusí být odsouzen za dvacet vražd, aby jeho chování ukazovalo extrémně nebezpečný vztah k druhému člověku.
Gecht unesl ženu, sexuálně ji napadl a pokusil se ji zabít. Za to byl odsouzen. Muži z jeho okolí byli odsouzeni za vraždy žen, které měly podobné známky sexuálního násilí a mutilace. Někteří jej ve svých výpovědích přímo spojovali s dalšími útoky. Policie jej považovala za ústřední postavu skupiny.
To jsou fakta.
O krok dál už začíná oblast, kde musí formulace zůstat přesná.
A právě případ Ripper Crew dobře ukazuje, proč je takové rozlišování důležité i psychologicky. Pokud z Gechta automaticky uděláme téměř nadpřirozeného vůdce kultu, paradoxně přestaneme zkoumat obyčejnější mechanismy, které mohou být nebezpečnější právě proto, že nepotřebují žádnou démonickou osobnost.
Malá skupina lidí může postupně vytvořit prostředí, v němž se sexualizované násilí stane součástí společné identity. Jeden člověk může být dominantnější než ostatní, ale členové skupiny stále činí vlastní rozhodnutí. Násilí může dostávat rituální podobu, aniž by za ním musela stát hluboká náboženská ideologie.
A člověk může být mimořádně nebezpečný, aniž bychom mu museli připisovat jediný zločin navíc.
V případě Robina Gechta je právě tohle možná nejpoctivější závěr. Legenda kolem něj je děsivá. To, co mu bylo skutečně prokázáno, stačí samo o sobě.
MOHLO BY SE VÁM TAKÉ LÍBIT
Zdroje: Appellate Court of Illinois – People v. Gecht, No. 1-06-3487 [1], Illinois Courts – People v. Gecht, rozhodnutí z 26. listopadu 2008 [2], Supreme Court of Illinois – People v. Kokoraleis [3], UPI Archives – Case closed on satanic ritual murders [4], UPI Archives – The attic of a house where slasher suspect Robin Gecht once lived [5].
