Když se 17. listopadu 1974 rozběhla v Georgii rozsáhlá policejní pátrací akce, muž, kterého hledaly hlídky, vrtulníky a psi, se nakonec nedostal do rukou policie zásluhou sofistikované operace. Zastavil ho civilista. Sedmadvacetiletý David Clark byl právě na lovu, když narazil na zraněného uprchlíka. Namířil na něj brokovnici a držel ho pod kontrolou, dokud nepřijeli policisté. Teprve potom začaly jednotlivé policejní sbory zjišťovat, koho vlastně chytily. Paul John Knowles se během předchozích měsíců pohyboval napříč Spojenými státy, kradl auta, přepadával lidi, unášel je, sexuálně napadal a zabíjel. Georgia Bureau of Investigation dnes uvádí, že během série spáchal nejméně osmnáct vražd. On sám tvrdil, že jich bylo víc.
Jeho vražedná série byla krátká. Trvala jen několik měsíců. Právě její rychlost ale ukazuje něco, co se u dlouhodobých sériových pachatelů snadněji ztrácí: jak rychle se může násilí stát univerzálním nástrojem člověka, který už nepovažuje život druhých za hranici svého jednání.
Dřív než se stal vrahem na útěku, byl mužem, který neuměl zůstat mimo konflikt
Knowles se narodil v roce 1946 na Floridě a část dětství strávil v pěstounských zařízeních. Do dospělosti vstoupil s trestní minulostí a pobyty ve vězení. Nebyl tedy člověkem, jehož násilná kariéra začala v létě 1974 zcela bez předchozího kontextu. Opakované konflikty se zákonem, krádeže a násilí už patřily k jeho životnímu stylu, přesto mezi běžným pachatelem majetkové kriminality a člověkem schopným během několika měsíců zabíjet napříč zemí stále leží zásadní hranice.
Začátkem roku 1974 byl ve floridském vězení Raiford. Právě tam si začal dopisovat s Angelou Covicovou ze San Franciska. Vztah vznikl pouze prostřednictvím dopisů, ale rychle se změnil v plán společného života. Covicová pomáhala financovat jeho právní zastoupení a po Knowlesově propuštění očekávala muže, kterého znala z korespondence. Setkání však podle pozdějších zpráv velmi rychle ukázalo rozdíl mezi představou vytvořenou slovy a člověkem stojícím v místnosti. Vztah skončil prakticky okamžitě. Knowles později tvrdil, že ještě v San Francisku zabil několik lidí, tyto vraždy se však nikdy nepodařilo spolehlivě ověřit. Právě to je u jeho případu důležité: Knowles nebyl pouze pachatelem, ale také autorem vlastního mýtu a počet vražd, který sám uváděl, nelze automaticky zaměňovat s doloženými případy.
Po návratu na Floridu následoval další konflikt. Knowles napadl muže nožem, skončil ve vazbě a 26. července 1974 z cely utekl. Podle pozdější rekonstrukce si dokázal otevřít zámek a dostat se ven. Tentokrát už nepřišel návrat do relativně stabilního života.
Začalo období, během něhož téměř nepřestal být v pohybu.
První smrt ukázala, jak málo už znamenala hranice mezi krádeží a zabitím
Krátce po útěku se Knowles dostal do domu pětašedesátileté Alice Curtisové v Jacksonville. Ženu spoutal a umlčel, dům prohledal a odjel jejím automobilem. Curtisová zemřela poté, co se udusila v důsledku způsobu, jakým ji pachatel umlčel.
Právě tato smrt ukazuje problém, který se bude opakovat. Násilí nemuselo mít od počátku jediný psychologický účel. Mohlo sloužit k získání majetku, automobilu, sexuální kontroly nebo bezpečného úniku. Jakmile však Knowles zjistil, že smrt člověka nepředstavuje konec jeho schopnosti pokračovat, ale naopak může odstranit komplikaci, další použití násilí už nevyžadovalo stejný psychologický skok jako první.
O několik dní později zmizela třináctiletá Ima Jean Sandersová z Warner Robins v Georgii. Její ostatky byly nalezeny v roce 1976, ale identifikace přišla až o desítky let později díky DNA. Georgia Bureau of Investigation v roce 2011 oznámila, že shromážděné důkazy dávají dostatečný základ k závěru, že dívku zavraždil právě Knowles. Významnou roli sehrála stará zpráva shrnující obsah jeho nahraných přiznání, protože původní nahrávky a přepisy byly později zničeny při zaplavení federálního soudu v Maconu. Knowles na záznamu popisoval třinácti- či čtrnáctiletou dívku, kterou vyzvedl poblíž Maconu, sexuálně napadl, uškrtil a nechal v lese. Detaily odpovídaly okolnostem nalezení Sandersové včetně chybějící čelisti.
Tento případ je důležitý ještě z jednoho důvodu. Knowlesovy oběti už nebyly jen lidé, kteří mu bezprostředně bránili v útěku. Sexuální násilí a vražda dítěte ukazují, že prostor, v němž dokázal zabíjet, se rozšířil velmi rychle.
Nepotřeboval jeden typ oběti, protože rozhodující byl on sám
U některých sériových pachatelů lze postupně rozpoznat téměř katalog preferencí. Vyhledávají určitý věk, pohlaví, vzhled nebo situaci a vražda má relativně stabilní rituál. Knowles takovou přehlednost nenabízí. Mezi lidmi spojovanými s jeho sérií byli ženy i muži a věkové rozpětí bylo mimořádně široké. Některé oběti poznal náhodou na cestě, do jiných domácností pronikl, další lidé mu sami nabídli pomoc nebo společnost.
Právě absence pevného typu oběti vypovídá o funkci násilí. Knowles zřejmě nepotřeboval pokaždé reprodukovat jednu přesnou fantazii. Jeho hlavní konstantou byla dostupnost člověka, kterého mohl využít. Někdy kvůli automobilu nebo penězům, jindy kvůli sexu, jindy proto, že potřeboval odstranit svědka. Tím se jeho okolí měnilo v soubor příležitostí a překážek.
V srpnu 1974 byla ve svém bytě na Floridě nalezena uškrcená devětačtyřicetiletá Marjorie Howieová. Později přišla smrt Kathie Sue Pierceové v Georgii. Pierceové bylo čtyřiadvacet let a při útoku byl v domě její malý syn. Knowles ženu zabil, dítě však ponechal naživu. Tento detail opět komplikuje jednoduché představy o nekontrolovatelném vražedném transu. Pachatel byl schopen mezi lidmi rozlišovat a v konkrétní situaci rozhodnout, koho zabije a koho nikoli. Jeho jednání proto nelze odbýt tvrzením, že v období série „ztratil kontrolu“. Právě schopnost volby činí jeho další rozhodnutí významnější.
V září se série přesouvala dál. V Ohiu zmizel William Bates, jehož automobil následně Knowles používal. Batesovo tělo bylo nalezeno později. Další vraždy byly spojovány s jinými státy a pohyb pachatele začal připomínat nikoli cestu ke konkrétnímu cíli, ale existenci člověka, který se prostřednictvím kradených vozů přesouvá mezi novými příležitostmi.
Pohyb byl způsob života i ochrana
Amerika roku 1974 neposkytovala policejním sborům informační prostředí, na které jsme zvyklí dnes. Zločin na Floridě, zmizení v Ohiu a vražda v Georgii mohly zpočátku působit jako tři nesouvisející události. Pachatel, který rychle měnil automobily, jména a státy, využíval roztříštěnosti systému i bez toho, aby musel být geniálním plánovačem.
Knowlesova mobilita mu zároveň umožňovala psychologickou formu resetu. Za každým městem mohl zanechat člověka, kterému ublížil, a vstoupit do dalšího prostředí, kde nikdo nevěděl, kdo je. Nevytvářel dvojí život jako pachatel s rodinou a stabilním zaměstnáním. Jeho druhou identitou byl v podstatě každý další kontakt.
To pomáhá vysvětlit, proč mohl působit společensky funkčně i během období, kdy už zabíjel. V listopadu se například v Atlantě seznámil s britskou novinářkou Sandy Fawkesovou. Strávili spolu několik dní. Fawkesová později popisovala atraktivního muže, jehož vzhled připomínal tehdejší filmové hvězdy. V době, kdy s ním pobývala, už měl Knowles za sebou řadu vražd.
To je důležitá korekce populární představě, že extrémně násilný pachatel musí být ve všech sociálních situacích nápadně nebezpečný. Knowles dokázal vést rozhovor, cestovat s jiným člověkem a působit natolik normálně, že s ním žena dobrovolně trávila čas. Neznamená to, že byl geniální manipulátor. Znamená to spíš, že schopnost vraždit není neustále viditelným výrazem obličeje.
Zločin mu přestal určovat oběť. Určovala ho situace
Ke konci série začala být brutalita častější a riziko, které Knowles podstupoval, rostlo. V Georgii se dostal do domu Carswella Carra, jenž jej pozval dovnitř. Knowles následně zabil jeho i patnáctiletou dceru Amandu. V jiném případě unesl Barbaru Abelovou a držel ji během cesty pod kontrolou; žena přežila.
Právě přeživší komplikují každý pokus vytvořit z Knowlese dokonale konzistentní typ pachatele. Některé lidi zabil kvůli majetku, jiné po sexuálním napadení, další nechal žít. Pokud hledáme jedinou pevnou psychologickou potřebu, případ se nám začne rozpadat. Pokud však sledujeme způsob rozhodování, obraz je jasnější: Knowles byl stále ochotnější přizpůsobovat míru násilí tomu, co právě chtěl získat nebo čemu chtěl zabránit.
To je jiný druh nebezpečnosti než pevně ritualizovaná vražedná fantazie. Člověk, který má velmi úzký typ oběti, je pro většinu lidí paradoxně mimo tento typ méně bezprostředně nebezpečný. U Knowlese nic takového neplatilo. Potenciální hodnotu mohl mít kdokoli, kdo disponoval automobilem, penězi, domem, sexuální dostupností nebo prostě stál ve špatný okamžik na správném místě.
Policista Charles Campbell se stal posledním důkazem, že žádná autorita už není hranicí
16. listopadu 1974 poznal floridský dálniční policista Charles Eugene Campbell automobil spojovaný s Knowlesem a pokusil se zasáhnout. Knowles však získal jeho zbraň a policistu zajal. Následně zastavil motoristu Jamese Meyera a z obou mužů udělal rukojmí. Odvezl je do Georgie, připoutal ke stromu a zastřelil.
Tady už je vidět, jak daleko se během několika měsíců změnila jeho ochota riskovat. Policista nepředstavoval anonymního člověka, jehož zmizení může zůstat dlouho bez povšimnutí. Únos příslušníka státní policie prakticky garantoval masivní pátrání. Přesto Knowles nepřestal.
Možná právě zde série nejlépe ukazuje vztah mezi předchozím úspěchem a rostoucí riskantností. Člověk, který opakovaně uniká následkům, může získat zkušenost, že další krizovou situaci opět nějak vyřeší. Každý předchozí únik se stává důkazem vlastní schopnosti. To neznamená, že si Knowles vědomě říkal, že je neporazitelný. Jeho chování však stále méně odpovídalo člověku, který realisticky zohledňuje pravděpodobnost dopadení.
O den později už utíkal pěšky před policií.
Pak ho zastavil lovec David Clark.
Vlastní příběh si připravoval už před dopadením
Po Knowlesově zatčení vyšlo najevo, že ještě během série vytvořil vlastní zvukovou zpověď. Nahrané kazety poslal floridskému advokátovi. Právě jejich existence ukazuje další vrstvu jeho osobnosti: nebylo mu lhostejné, jak bude příběh vražd vyprávěn.
Nahrávky se později staly předmětem právního sporu a dostaly se před federální velkou porotu. Veřejnost je nikdy neslyšela. Podle GBI byly nakonec spolu s přepisy zničeny při zaplavení federální soudní budovy. Zachovala se však úřední shrnutí jejich obsahu a díky jednomu z nich bylo po desetiletích možné výrazně posílit závěr, že Knowles zavraždil Ima Jean Sandersovou.
Jeho vlastní počty však nelze brát jako přesnou statistiku. U sériových pachatelů může přiznávání dalších vražd sloužit mnoha potřebám: získání pozornosti, posílení obrazu vlastní nebezpečnosti, vyjednávání s policií nebo prosté pokračování v manipulaci. Knowles měl navíc zemřít dřív, než mohla být velká část jeho tvrzení důkladně prověřena.
Proto je bezpečnější mluvit o nejméně osmnácti vraždách, s nimiž jej dnes spojují vyšetřovací orgány, nikoli automaticky přijímat vyšší čísla, která se objevují v populární literatuře.
Proces, který nikdy nezačal
Knowles se před soud za celou sérii nikdy nepostavil.
18. prosince 1974 jej převážel georgijský sheriff Earl Lee spolu s agentem GBI Ronniem Angelem. Podle oficiální verze se Knowles během převozu dokázal osvobodit z pout a pokusil se zmocnit zbraně. Angel jej zastřelil. Knowles byl mrtvý pouhý měsíc po dopadení. GBI tuto událost dodnes popisuje jako zastřelení při pokusu o útěk.
Jeho smrt měla jeden zásadní důsledek. Nevznikl dlouhý proces, během něhož by byly jednotlivé případy systematicky předloženy soudu a testovány proti důkazům. Část Knowlesova příběhu proto zůstala směsí potvrzených vražd, silných policejních závěrů, jeho vlastních přiznání a případů, které mu byly v průběhu let připsány spíše spekulativně.
Psychologickou interpretaci je nutné stavět na stejném rozlišení. Nevíme přesně, co si o sobě myslel. Nelze mu zpětně spolehlivě přiřadit konkrétní poruchu osobnosti jen proto, že zabíjel. Víme však velmi mnoho o jeho chování a právě tam lze vidět nejdůležitější vzorec.
Nejděsivější nebylo, že chtěl zabíjet každého. Bylo to, že už téměř nikoho nepotřeboval nezabít
Knowlesova série nevypadá jako dlouho budovaný projekt člověka posedlého jedním konkrétním scénářem. Připomíná spíš rychlé rozšiřování možností, které byl ochoten použít. Na začátku potřeboval utéct, získat automobil a peníze. Brzy se objevilo sexuální násilí. Potom další loupeže, únosy a vraždy lidí, kteří představovali svědky, zdroje nebo příležitost.
Každý další čin mohl snižovat význam hranice před následujícím. Vražda už nebyla výjimečným krokem vyžadujícím zvláštní motivaci. Stala se jednou z dostupných metod.
Právě to odlišuje jeho příběh od pachatelů, kteří desítky let tajně živí specifickou fantazii. Knowles během několika měsíců vytvořil svět, v němž se téměř každé setkání mohlo přizpůsobit jeho okamžité potřebě. Lidé v něm nebyli spojeni tím, jací byli.
Spojoval je člověk, který je potkal.
A když Paul John Knowles potřeboval peníze, automobil, sex, únik nebo odstranění svědka, život člověka před ním už nepředstavoval důvod, proč si hledat jiné řešení.
MOHLO BY SE VÁM TAKÉ LÍBIT
Zdroje: Georgia Bureau of Investigation – 1974 Disappearance and Murder of Teenaged Warner Robins Girl Solved [1], Georgia Bureau of Investigation – archivní shrnutí případu a nahraných přiznání Paula Johna Knowlese [2].
