Spoluvězeň mu podřízl hrdlo a uplatnil tak nepsané pravidlo: "Když monstrum narazí na monstrum." Jde o extrémní ukázku vězeňské hierarchie a nenávisti, kde pro ty nejhorší zločince neexistuje ochrana.
Ian Watkins – kdysi uctívaný frontman waleské rockové kapely Lostprophets – skončil brutálně zavražděný ve vězení. Muž, který si odpykával trest za zneužívání dětí, zemřel po útoku spoluvězně. Jeho smrt není jen senzací, ale i obrazem toho, jak silný odpor vůči pedofilům panuje dokonce i mezi vrahy a násilníky.
Idol, který se změnil v symbol zrůdnosti
Ian Watkins (1977–2025) byl kdysi charismatickým zpěvákem kapely Lostprophets, jejíž singly zaplňovaly rockové žebříčky po celém světě. Vystupoval na velkých festivalech, měl oddané fanoušky a auru sebevědomého idolu.
Pak přišel pád, jaký si hudební scéna nepamatuje.
V roce 2013 byl Watkins odsouzen na 29 let vězení (plus šest let dohledu) za mimořádně odpudivé sexuální delikty. Soudní dokumenty odhalily desítky případů zneužívání dětí, dokonce i pokus o znásilnění kojence i výrobu dětské pornografie. Soudce John Royce ho tehdy označil za „manipulativního a extrémně nebezpečného sexuálního predátora“.
Watkins po odsouzení nikdy neprojevil skutečnou lítost. Jeho chladné vystupování a vyhýbavé odpovědi jen posílily obraz narcistického psychopata, který se považoval za nedotknutelného.
Wakefield: vězení, kterému se přezdívá „Monster Mansion“
Britská věznice HMP Wakefield patří k nejstřeženějším v zemi. Přezdívku Monster Mansion si vysloužila díky koncentraci nejtěžších zločinců – vrahů, sériových násilníků i sexuálních predátorů. Právě zde Watkins strávil poslední roky života.
V sobotu 11. října 2025 ráno na něj během pohybu mimo celu zaútočil spoluvězeň. Watkinsovi byla proříznuta krční tepna a zemřel na místě, přestože zasáhli dozorci i záchranáři. Dva vězni byli zadrženi a případ vyšetřuje policie West Yorkshire.
Podle britských médií to nebyl první útok – už v roce 2023 byl Watkins přepaden trojicí vězňů a jen se štěstím přežil.
Pro vězně jeho typu je totiž Wakefield doslova časovanou bombou.
Vězeňská hierarchie zla: kdo stojí nejníž
I v prostředí plném násilí a bezpráví existují nepsaná pravidla. Věznice mají vlastní hierarchii, která rozděluje odsouzené podle typu zločinu.
Na vrcholu stojí ti, kteří se umí prosadit – vůdci gangů, bývalí vojáci, obchodníci s drogami. Uprostřed žebříčku najdeme „běžné“ kriminálníky. A na úplném dně?
Pachatelé sexuálních deliktů vůči dětem.
Pro ostatní vězně představují něco, co je třeba izolovat a zničit. Jsou považováni za „nečisté“, ztrácejí lidskou důstojnost i právo na respekt. Studie vězeňské psychologie popisují tento jev jako kolektivní morální reakci – i mezi vrahy existuje hranice, kterou nelze překročit.
V mnoha britských věznicích jsou proto zřízeny oddělené jednotky (Vulnerable Prisoner Units), aby pedofilové přežili alespoň první měsíce výkonu trestu. Watkins se přesto několikrát stal terčem útoku – jeho čin byl vnímán jako neodpustitelný.
Pedofilové vyvolávají extrémní nenávist
Z pohledu psychologie je odpor vůči pachatelům dětských sexuálních zločinů kombinací instinktivní ochrany potomstva a společenského tabu. Tito pachatelé totiž porušují základní evoluční i morální pravidlo – útočí na bytosti, které představují čistotu, zranitelnost a důvěru.
Vězni, kteří sami spáchali vraždy, loupeže či jiné zločiny, často vnímají zneužívání dětí jako čin natolik odporný, že se proti němu vymezují i ti, kdo jinak morálku ztratili.
„Zabití pedofila se ve vězení často chápe jako forma očisty,“ říká kriminolog David Wilson, bývalý poradce britských vězeňských zařízení. „Je to paradoxní pokus dát do chaosu vězeňského světa určitou logiku – i když násilnou.“
Psychologický profil: manipulátor bez empatie
Pachatelé sexuálních trestných činů na dětech se obvykle vyznačují kombinací několika osobnostních rysů:
Narcismus a potřeba moci – dítě je v jejich očích objektem, který lze vlastnit.
Kognitivní zkreslení – přesvědčení, že dítě „chtělo“ nebo že „neubližují“.
Nedostatek empatie – nejsou schopni cítit soucit s obětí, protože ji nevnímají jako plnohodnotného člověka.
Kontrolní komplex – čin jim přináší pocit dominance a výlučnosti.
Watkins podle dostupných materiálů vykazoval většinu těchto znaků. I během soudního procesu se snažil manipulovat s veřejností – tvářil se jako oběť mediální štvanice, zatímco důkazy byly jednoznačné.
Proč i mezi vrahy existuje morálka
Z psychologického hlediska lze agresi vůči pedofilům chápat jako mechanismus projekce. Vězni si vytvářejí pomyslnou hranici, která jim dovoluje říct: „Ano, jsem vrah – ale nejsem zrůda.“
Odsouzení pedofilů tak posiluje jejich vlastní pocit „čistoty“ a dodává vnitřní strukturu světu, kde běžná morálka dávno přestala platit.
Vražda takového vězně má často i rituální rozměr – bývá považována za symbolické potrestání někoho, kdo překročil všechny hranice lidství.
Smrt jako uzavřený kruh
Watkinsova smrt v „Monster Mansion“ je děsivým paradoxem. Muž, který si užíval obdiv fanoušků a moc nad svým okolím, zemřel způsobem, který sám symbolizuje trest – rychlý, brutální, bez slitování.
V očích společnosti se tím uzavírá kruh. Pro část veřejnosti bude jeho smrt vnímaná jako zasloužený konec, pro jinou jako varování před tím, jak snadno se i spravedlnost může změnit v lynč.
Psychologicky je to však především příběh o tom, že i tam, kde selhala civilizace, přežívá hluboké instinktivní vědomí – že dítě je hranice, za kterou už žádný člověk nemá právo vkročit.
Zdroje: The Guardian, News Sky, The Times, Wikipedia