Nekřičel, netrhal, neznásilňoval. Jen nechtěl být sám.
Dětství, kde se ztrácí teplo
Dennis Nilsen se narodil v roce 1945 ve Skotsku. Otec odešel, když byl ještě dítě, a jeho matka se znovu provdala.
Vyrůstal s pocitem, že nikam nepatří. Jedinou osobou, ke které cítil skutečné pouto, byl jeho dědeček – ten však zemřel, když bylo Dennisovi šest. Matka ho přivedla k dědečkovu tělu, aby se rozloučil. Později řekl, že to byl „první okamžik, kdy pochopil, že láska a smrt mohou existovat ve stejném prostoru“.
Cesta do temnoty
Po letech služby v armádě a práci u policie se Nilsen přestěhoval do Londýna, kde vedl osamělý život. Byl uzavřený homosexuál v době, kdy být gay znamenalo být neviditelný. Často se toulal bary, navazoval náhodná přátelství s mladými muži bez domova – a zval je k sobě.
V roce 1978 jednoho z nich, Stephena Holmese, uškrtil, když zjistil, že chlapec chce odejít. Později řekl: „Když odešel, cítil jsem, že umírám. Tak jsem ho nenechal odejít.“
Tím začala série vražd, které trvaly pět let.
3. Ticho po činech
Nilsen své oběti nezavraždil v afektu – jednal tiše, s metodickou jistotou. Po vraždě těla omyl, oblékl a posadil na pohovku. Někdy s nimi seděl celé hodiny, pil whisky, pouštěl hudbu, mluvil.
Později popsal, že se cítil „nejvíc v klidu, když byli mrtví – protože už nemohli odejít“.
Byl to paradox: chtěl společnost, ale nezvládal vztah. Toužil po blízkosti, ale bál se odmítnutí. Vražda se stala jeho jedinou jistotou – kontrolovaným rituálem, který mu poskytl iluzi, že někam patří.
Byt plný duchů
Jeho první byt v Melrose Avenue začal zapáchat – těla ukrýval pod podlahou. Když se přestěhoval do Cranley Gardens, měnil taktiku: části těl rozřezával a splachoval do záchodu. Právě to se mu stalo osudným.
V únoru 1983 si pracovníci kanalizační společnosti stěžovali na ucpané trubky. Když otevřeli poklop, našli kusy lidského masa a kostí. O den později policie zaklepala na Nilsenovy dveře. Jeho první slova? „Děkuju, že jste přišli. Myslím, že hledáte mě.“
Chladný vypravěč
Při výslechu se choval klidně, téměř přívětivě. Policistům ochotně vyprávěl o vraždách, kreslil plány bytů, popisoval jména, detaily. „Zabil jsem patnáct, možná šestnáct. Většinu z nich jsem měl rád,“ řekl.
Pro forenzní psychology to byl unikát: pachatel, který vraždil z emocionální potřeby, nikoli z agrese či sexuální touhy.
Anatomie osamělosti
Nilsen byl extrémním příkladem disociativního narcismu – člověk, který si vytvoří vnitřní svět, kde je středem, ale kde všichni ostatní existují jen jako kulisy. Jeho oběti nebyly trofeje, ale „rekvizity vztahu“.
Psychologové popsali jeho čin jako pokus „zmrazit okamžik přijetí“ – moment, kdy ho někdo potřebuje, a který končí teprve smrtí druhého.
Samota pro něj nebyla prázdnota, ale bolest. A bolest je někdy horší než vina.
Soud a doživotí
V roce 1983 byl Nilsen obviněn z šesti vražd a dvou pokusů o vraždu. Přiznal vinu, ale hájil se „ztrátou kontaktu s realitou“. Porota mu neuvěřila. Byl odsouzen na doživotí a zemřel v roce 2018 ve vězení.
Nikdy nelitoval, ale nikdy se ani nechlubil. Jeho poslední poznámky z deníku zněly: „Byl jsem stvořen pro osamělost. Ale někdy jsem v ní slyšel hlasy těch, kteří mě neopustili.“
Tichý děs
Příběh Dennise Nilsena není o krutosti. Je o tom, co se stane, když člověk ztratí schopnost být sám, a svět mu nenabídne jinou možnost.
Zabíjel, protože neunesl prázdno po odchodu druhých. Jeho zlo nebylo výbušné, ale pomalé – jako hniloba ticha.
A možná právě proto děsí víc než jakákoli krev.
Čtěte i další příběhy z Psychologie zločinu:
Vrah bez vzoru: Jak Israel Keyes zničil všechny stereotypy o sériových vrazích
Ed Gein: Ghúl z Plainfieldu – když bolest matky vytvoří monstrum
Šachista z Butova: proč si Alexander Pičuškin zvolil vraždu jako řád a systém
Zdroje: Crime Museum, The Guardian, All that is Interesting, Psychology Today
