Když se večer 16. dubna 2007 vracel šestačtyřicetiletý Karen Abramian domů v Moskvě, nebyl pro dva mladíky, kteří ho zahlédli na ulici, člověkem, s nímž by měli jakýkoli spor. Neznali ho. Nevěděli, že vede pojišťovací společnost, že má manželku a tři děti ani že jeho rodina přišla do Moskvy z Baku. Věděli pouze to, co si mysleli, že dokážou vyčíst z jeho tváře: byl Armén.
Artur Ryno a Pavel Skačevskij se rozhodli zaútočit.
Abramian útok nepřežil. Pachatelům se však tentokrát nepodařilo jednoduše zmizet mezi moskevskými domy. Svědek je pronásledoval, zastavil policejní vůz a upozornil policisty na tramvaj číslo 26, do níž dvojice nastoupila. Policie Ryna a Skačevského zadržela. U sebe měli nože a jejich oblečení neslo stopy právě spáchaného činu. Podle pozdější rekonstrukce přitom už několik hodin před Abramianovou vraždou zabili dalšího člověka, Tádžika Kyrila Sadikova.
Vyšetřovatelé se brzy zeptali na další případy. Odpověď byla natolik nečekaná, že jí zpočátku sami nevěřili.
Ryno začal mluvit o desítkách obětí.
Nebyl to příběh jednoho večera, který skončil katastrofou. Policie právě narazila na skupinu mladých lidí, pro něž se zabíjení lidí označených za etnické nepřátele stalo opakovanou činností.
Tichý student, z něhož životopis vraha předem nevyčtete
Na Rynově dětství není známá žádná událost, která by sama o sobě vysvětlovala to, co následovalo. To je pro pochopení případu důležité, protože jednoduchý původ násilí se někdy hledá až zpětně: rozbitá rodina, šikana, trauma, duševní nemoc. U Ryna máme jen několik střípků a žádný z nich neposkytuje pohodlnou odpověď.
Vyrostl v Jekatěrinburgu. Jeho rodiče se rozvedli a otec rodinu opustil. Ve škole měl podle pozdějších svědectví talent na kreslení, byl spíše uzavřený a obtížněji navazoval vztahy. Když v roce 2006 odešel do Moskvy, nastoupil na uměleckou školu, kde se věnoval ikonopisectví. The Guardian později uvedl, že některé jeho práce se dokonce nacházely v jekatěrinburském chrámu. Současně se však Ryno stále intenzivněji pohyboval v prostředí radikálního nacionalismu.
Jeho obhájci později nabízeli jeden osobní původ jeho nenávisti: Ryno měl mít ve škole konflikt s čečenským spolužákem. Sám během vyšetřování mluvil také o nepřátelství vůči lidem z Kavkazu, které údajně pociťoval už od školních let.
Takové vysvětlení však nelze zaměnit za psychologickou příčinu. Nespočet mladých lidí zažije konflikt, ponížení nebo násilí od někoho z jiné skupiny a nezačne kvůli tomu náhodně vraždit její domnělé příslušníky. Osobní zkušenost může posloužit jako materiál, na který se extremistická ideologie přichytí. Sama ale nevysvětluje cestu od křivdy k sérii vražd.
Mnohem podstatnější bylo prostředí, které Rynovi nabídlo způsob, jak jednotlivé negativní zkušenosti spojit do uceleného obrazu světa.
V Moskvě se prostřednictvím ultranacionalistického internetového prostředí seznámil s Pavlem Skačevským. Oba se pohybovali kolem krajní pravice a byli spojováni se Slavjanským svazem, radikálně nacionalistickou organizací. Z lidí, které kolem sebe získali, postupně vznikla skupina připravená převést ideologii do fyzického násilí.
Ryno tak nedostal pouze nepřítele. Dostal zároveň komunitu, jazyk a roli.
A právě tato kombinace je pro jeho další chování důležitější než hledání jediné události v dětství.
Moskva, ve které jejich nenávist nepůsobila osaměle
Ryno a Skačevskij nevytvořili rasistické násilí ve společenském vakuu. Rusko poloviny prvního desetiletí nového století procházelo prudkým růstem násilných útoků krajní pravice a Moskva byla jedním z jeho hlavních center.
Monitoring organizace SOVA zaznamenal v roce 2006 v Rusku stovky obětí rasistických a neonacistických útoků. V roce 2007 situace dál eskalovala. Jen od ledna do konce července evidovala SOVA nejméně 310 napadených lidí, z nichž 37 zemřelo. Z toho 24 úmrtí a 93 zraněných připadalo na Moskvu. Později byly statistiky za celý rok ještě výrazně horší.
Pro mladíka hledajícího jednoduché vysvětlení světa tedy existovala hotová subkultura, která mu nabízela rozdělení společnosti na „nás“ a „je“, legitimovala představu etnického ohrožení a poskytovala další lidi ochotné stejnou představu potvrzovat.
To neznamená, že prostředí automaticky vytváří vrahy. Většina lidí vystavených extremistické propagandě násilí nikdy nespáchá. Současný výzkum radikalizace dospívajících ostatně upozorňuje, že neexistuje jediný psychologický profil mladého extremisty a že se mohou různě kombinovat osobnostní, rodinné a společenské faktory.
V Rynově případě však skupina dokázala něco podstatného: poskytla jeho nenávisti společenské potvrzení. Přesvědčení už nemuselo existovat jen v jeho hlavě. Sdíleli je lidé kolem něj a bylo možné podle něj jednat.
Z nepřítele se stal člověk, kterého bylo možné potkat u metra
Od srpna 2006 začala skupina útočit.
Výběr obětí měl znepokojivě jednoduché pravidlo. Členové hledali lidi, které podle vzhledu považovali za příslušníky Střední Asie, Kavkazu nebo jiných „neslovanských“ skupin. Často šlo o migranty pracující v Moskvě jako dělníci nebo pracovníci městských služeb. Oběť nemusela nic udělat. Nemusela pachatele znát. Stačilo projít kolem.
Útoky se odehrávaly v různých částech Moskvy, často poblíž stanic metra. Gang měnil místa a jeho členové podnikali další výpravy za novými oběťmi. Některé útoky natáčeli a záznamy se dostávaly na internet. V hlavním procesu soud posuzoval dvacet vražd a dvanáct pokusů o vraždu spáchaných členy skupiny; další skutky se později objevily v oddělených řízeních.
Právě opakování odlišuje Rynův případ od spontánního násilného činu vyvolaného vztekem.
První útok mohl vyžadovat překročení hranice, která do té doby existovala. Další už probíhal ve světě, ve kterém tato hranice jednou překročena byla. Pachatelé navíc nebyli sami. Ostatní členové skupiny potvrzovali, že to, co dělají, patří k jejich společné identitě.
Násilí tak mohlo postupně získávat charakter činnosti, kterou bylo možné plánovat, opakovat, zaznamenávat a sdílet.
To už není pouze nenávist. Je to vytvoření sociálního prostředí, v němž se extrémní jednání stává normou malé skupiny, přestože mimo ni zůstává těžkým zločinem.
Nestačí říct, že své oběti „přestali vnímat jako lidi“
Na první pohled nabízí psychologie pro podobný případ známý pojem: dehumanizace. Pachatel označí určitou skupinu za méně hodnotnou, přestane její členy vnímat jako plnohodnotné lidi a tím oslabí zábrany proti násilí.
Do Rynova příběhu tato teorie částečně zapadá. Lidé byli redukováni na vzhled a domnělý původ. Jednotlivec přestal být Karenem Abramianem nebo mužem jdoucím z práce a stal se představitelem skupiny, proti níž údajně probíhá boj.
Albert Bandura popsal podobné mechanismy jako součást „morálního vyvázání“. Člověk může vlastní škodlivé jednání předefinovat jako službu vyššímu cíli, rozptýlit odpovědnost mezi skupinu, zmenšit význam následků nebo přenést vinu na oběť. Díky tomu nemusí změnit celý svůj morální systém. Stačí vytvořit výjimku pro lidi, na něž se běžná pravidla podle jeho přesvědčení nevztahují.
Jenže u ideologického násilí má samotná dehumanizace své limity.
Novější psychologické práce upozorňují, že pachatel někdy oběť nepotřebuje považovat za „méně člověka“. Může dobře vědět, že před ním stojí člověk, a přesto být přesvědčen, že právě jeho potrestání je morálně správné. Experimentální výzkum Tageho Raie a jeho kolegů například rozlišuje násilí umožněné oslabením empatie od násilí, které pachatel chápe jako vykonání spravedlnosti. V druhém případě může být mnohem důležitější přesvědčení, že oběť něco představuje, provinila se už svou příslušností ke skupině a trest si zaslouží.
Tato nuance je pro Ryna podstatná.
Před soudem se členové skupiny označovali za „ruské vojáky“. Podle dobových reportáží Ryno své činy zasazoval do představ o službě Rusku, národu a monarchii. Nezní to jako člověk, který tvrdí, že žádné morální zásady nemá. Spíš jako člověk, který si vytvořil morální systém, v němž vražda určitého člověka mohla být prezentována jako záslužný čin.
A takový mechanismus může být nebezpečnější než prosté „necítím nic“. Pachatel totiž nemusí umlčet svědomí. Může jej přesvědčit, že stojí na jeho straně.
Skupina mění význam odpovědnosti
Ryno a Skačevskij byli hlavními postavami gangu, ale nejednali pokaždé sami. Do jednotlivých útoků vstupovali další členové a role se mohly měnit.
To mění psychologii činu.
Ve skupině může člověk získávat potvrzení, že jeho chování není deviantní, protože ostatní dělají totéž. Odpovědnost se současně rozkládá mezi více lidí. Někdo vybírá oběť, někdo útočí, někdo přihlíží, někdo pořizuje záznam. Každý jednotlivý krok může být v očích účastníka menší než celek, k němuž přispívá.
Bandura právě rozptýlení odpovědnosti považoval za jeden z mechanismů, který usnadňuje morální vyvázání. Výzkum skupinové identity navíc ukazuje, že problémem nemusí být samotná sounáležitost s vlastní skupinou, ale její glorifikace – přesvědčení, že vlastní skupina stojí výš a její zájmy ospravedlňují zacházení s druhými.
U Rynovy skupiny ale nelze odpovědnost schovat za anonymní dav. Ryno nebyl pasivním teenagerem, kterého skupina strhla při jediném incidentu. Podle obžaloby a následných rozsudků patřil spolu se Skačevským mezi organizátory a opakovaně se sám účastnil útoků.
Skupinová dynamika proto může vysvětlovat, jak se násilí udržovalo a posilovalo. Nemůže z něj udělat pouhého následovníka.
Sedmatřicet vražd? Číslo, které potřebuje vysvětlení
Po zatčení přišlo tvrzení, které se později často stalo součástí článků o Rynovi: měl se přiznat k 37 vraždám lidí „neslovanského vzhledu“.
Je však nutné rozlišovat přiznání od soudně prokázaných skutků.
Dobové zprávy potvrzují, že Ryno během vyšetřování skutečně hovořil o 37 zabitých. Už v červnu 2007 však toto rozsáhlé přiznání odvolal. Hlavní soudní proces následně řešil dvacet vražd a dvanáct pokusů spojených s gangem; pozdější soudní dokumenty u Ryna a Skačevského mluví o účasti na devatenácti vraždách a další případy byly projednávány samostatně. Proto není přesné jednoduše tvrdit, že Ryno „zabil 37 lidí“, jako by šlo o soudně potvrzený počet.
Z psychologického hlediska je ovšem pozoruhodné už to, že takové číslo po zadržení vyslovil.
Přiznání může mít různé motivace. Může být pravdivé, nadsazené, může vyjadřovat potřebu chlubit se, budovat vlastní pověst nebo přijmout roli, kterou si pachatel vytvořil. Bez spolehlivého psychiatrického či psychologického vyšetření však nelze rozhodnout, co přesně se odehrávalo v Rynově hlavě.
Právě zde je lepší přijmout hranici dostupných důkazů než vyrábět diagnózu na dálku.
Ve veřejně dostupných pramenech není podklad pro tvrzení, že sérii způsobila psychóza nebo konkrétní porucha osobnosti. Jeho činy byly organizované, ideologicky vysvětlované a prováděné společně s dalšími lidmi. To samo o sobě diagnózu nevylučuje, ale nedává nám právo nějakou určit.
Když vrahové sedí ve vazbě a za jejich čin je odsouzen někdo jiný
Rynův případ má ještě jednu vrstvu, která ukazuje selhání mimo samotnou extremistickou skupinu.
Čtvrtého dubna 2007 byl v Moskvě zavražděn Maxim Lavrik. O tři dny později policie zadržela devatenáctiletého Maxima Rudenka. Rudenko se k vraždě přiznal a soud jej poslal na čtrnáct let do vězení.
Jenže vraždu nespáchal.
Ryno a Skačevskij byli zadrženi deset dní po Rudenkovi a během vyšetřování se objevilo i přiznání k Lavrikově vraždě. Přesto trvalo roky, než byl chybný rozsudek napraven. Rudenko strávil za mřížemi více než tři roky. Později obdržel od státu odškodnění tři miliony rublů. Kommersant popsal také jeho tvrzení, že přiznání vzniklo po násilném policejním výslechu.
Tento případ přidává k příběhu nepříjemnou ironii. Skuteční pachatelé zabíjeli lidi na základě zjednodušené kategorie: vzhled znamenal nepřítele. Vyšetřovací systém v jednom z jejich případů také přijal rychlé vysvětlení a poslal do vězení člověka, kterého později musel očistit.
Mechanismy byly samozřejmě jiné. Výsledek však připomíná význam jedné základní pojistky proti nespravedlnosti: ochotu zpochybnit vysvětlení, které se zdá být hotové příliš brzy.
Maximální trest pro nezletilé pachatele
Proces s Rynovou skupinou skončil 15. prosince 2008. Sedm obžalovaných bylo odsouzeno za sérii rasově motivovaných vražd a pokusů o vraždu. Ryno a Skačevskij dostali každý deset let odnětí svobody.
Ve srovnání s počtem obětí působil rozsudek mimořádně nízce. Důvodem však nebylo, že by soud považoval jejich jednání za méně závažné. Oba byli v době činů nezletilí a deset let představovalo podle tehdejšího ruského práva maximální trest, který jim bylo možné uložit. Další členové skupiny dostali podle věku a podílu na činech tresty od šesti do dvaceti let.
Tím navíc soudní historie neskončila.
V roce 2010 byli Ryno a Skačevskij v dalším řízení uznáni vinnými ze tří dalších pokusů o vraždu z let 2006 a 2007. Soud jejich konečný trest nezvýšil, protože všechny činy spáchali před dosažením osmnácti let a zákonný strop zůstával deset let. Nejvyšší soud tento rozsudek v září 2010 potvrdil. V roce 2011 následoval ještě další rozsudek za vraždu Maxima Lavrika; ani ten celkovou délku trestu nezměnil.
Podle ruského listu Argumenty i Fakty byl Ryno v roce 2017 propuštěn. Zpráva z roku 2024 uváděla, že se po návratu na svobodu věnoval tetování. Tyto informace pocházejí především z výpovědi jeho bývalé manželky a nelze jim přisuzovat stejnou váhu jako soudním dokumentům o jeho zločinech.
Největší otázkou není, kam zmizela morálka
Případ Artura Ryna svádí k představě dvojí osobnosti: mladík maluje náboženské ikony a zároveň vraždí. Jenže tento kontrast může být zavádějící, pokud v něm budeme hledat dvě oddělené osobnosti nebo důkaz nějakého tajemného psychického rozštěpení.
Člověk nemusí být ve všech částech života stejný. Může respektovat některé morální normy, vztahovat je na vlastní rodinu a vlastní skupinu a současně vytvořit kategorii lidí, vůči nimž je ochoten jejich platnost vypnout. Extremistická ideologie mu navíc může nabídnout ještě účinnější řešení: násilí nepopsat jako porušení morálky, nýbrž jako její naplnění.
Ryno se nepotřeboval stát člověkem bez přesvědčení. Potřeboval přesvědčení, které dokázalo vraždě dát jiný význam.
Právě proto nelze jeho příběh zredukovat na nenávist nebo na větu, že oběti přestal vnímat jako lidi. Za devět měsíců, během nichž se on a Skačevskij pohybovali Moskvou a hledali další cíle, vzniklo něco složitějšího. Osobní nepřátelství dostalo ideologický slovník. Ideologie poskytla identitu. Skupina nabídla souhlas a spoluúčast. První násilí vytvořilo zkušenost, kterou bylo možné zopakovat. Opakování z ní udělalo známou činnost.
Výsledkem nebyl člověk, který jednoho dne náhle ztratil kontrolu. Byl to sedmnáctiletý mladík, který se spolu s dalšími naučil považovat vlastní rozhodnutí zabít náhodného kolemjdoucího za součást většího příběhu.
A právě v tom je Rynův případ užitečnější než hledání jednoduché diagnózy. Ukazuje, že morální zábrany nemusí zmizet najednou. Mohou být postupně přesměrovány tak, aby chránily pouze některé lidi a násilí proti jiným dokonce ospravedlňovaly.
Nebezpečí nezačíná až ve chvíli, kdy někdo vezme do ruky zbraň. Začíná mnohem dřív, když člověk přijme představu, že původ, vzhled nebo příslušnost k určité skupině říká dost na to, aby o konkrétním jednotlivci už nebylo potřeba vědět nic dalšího.
MOHLO BY SE VÁM TAKÉ LÍBIT
Zdroje: The Guardian – „Putin's worst nightmare“ [1], The Guardian – „Russia: Skinhead gang accused of killing 20 in Moscow“ [2], The Guardian – „Russian court jails murderous racist skinhead gang“ [3], SOVA Center – „A Neo-Nazi Group Convicted in Moscow“ [4], SOVA Center – statistiky rasistického a neonacistického násilí v Rusku v roce 2007 [5], Kommersant – materiály k případu Artura Ryna a Pavla Skačevského [6], Kommersant – další soudní řízení s Arturem Rynem [7], Kommersant – případ nespravedlivě odsouzeného Maxima Rudenka [8], RAPSI – rozhodnutí Nejvyššího soudu v dalším řízení s Rynem a Skačevským [9], Albert Bandura – „Moral Disengagement in the Perpetration of Inhumanities“, Personality and Social Psychology Review [10], Tage Rai, Piercarlo Valdesolo a Jesse Graham – „Dehumanization increases instrumental violence, but not moral violence“, PNAS [11], Johannes Lang – „The limited importance of dehumanization in collective violence“, Current Opinion in Psychology [12].
