Když ho v roce 2006 zatkla moskevská policie, tvrdil, že „zabil víc lidí než Čikatilo“. V jeho logice to nebyly vraždy, ale hra. Jenže v téhle hře existoval jen jeden vítěz – a nikdy jím nebyla oběť.
Tichý muž z Butova
Byl to typ souseda, který vám otevře dveře do výtahu a přidržuje je, když nesete těžké tašky. Lidé z moskevské čtvrti Butovo si ho pamatovali jako klidného, někdy trochu zvláštního, ale rozhodně ne nebezpečného.
Alexander Pičuškin, narozený roku 1974, vyrůstal bez otce, uzavřený, s drobně poškozeným mozkem po pádu z houpačky v dětství – a možná právě tehdy se narodil jeho chlad.
Už na základní škole projevoval výbušnost a potíže se sebekontrolou, později se stáhl do sebe. Jeho učitelé vzpomínali, že „měl rád přesnost“ a rád si zapisoval i nepodstatné věci – jména, data, drobnosti.
Jen málokdo tehdy tušil, že tento pedantismus se později promění v patologickou potřebu kontrolovat i smrt.
Hra, která měla pravidla
První vraždu spáchal v roce 1992. Měl tehdy dvacet let a zabil přítele, který se mu údajně vysmíval. Úder kladivem do hlavy – způsob, který se později stal jeho podpisem.
Po tomto prvním činu se na čas odmlčel. Ale v roce 2001, po smrti milované babičky, se jeho svět definitivně zlomil. Právě tehdy začal svou „šachovou hru“ – rozhodl se zabít 64 lidí, přesně tolik, kolik je políček na šachovnici. Každý čin měl svůj význam, svůj „tah“.
Oběti lovil především v parcích a na opuštěných místech, často mezi lidmi na okraji společnosti. Nabídl jim vodku, cigaretu, přátelství – a pak kladivo. Někdy jim do lebky zatloukl láhev, jindy kámen. Někdy oběť odtáhl do kanálu. V jeho deníku se objevovaly jména, data a poznámky typu „tah č. 21 – dobrý“.
Vzorec, který nedával smysl
Pičuškin nebyl sadista v klasickém smyslu. Vraždění pro něj nebylo o utrpení obětí, ale o kontrole. Cítil se jako dirigent chaosu, který dává světu řád. V rozhovorech s vyšetřovateli opakoval: „Člověk je jen číslo. Když čísla přestanou růst, hra končí.“
Jeho osobnost se vymykala běžným kategoriím – kombinoval prvky psychopatie, narcismu i kompulzivní poruchy.
Forenzní psychiatři popsali, že měl „vysokou inteligenci, logické myšlení a nulovou empatii“. Zaznamenali i jeho fascinaci čísly a geometrickými strukturami: vše muselo mít tvar, rytmus, symetrii.
Jak ho policie přehlédla
Mezi roky 2001 a 2006 mizeli lidé z jižní Moskvy téměř bez povšimnutí. Mnozí byli bez domova, někteří důchodci, další nezvěstní bez blízkých. Policie jejich zmizení často ani neregistrovala.
Pičuškin se přitom pohyboval stále ve stejné oblasti – kolem parku Bitsa, který se stal známý jako „les smrti“.
Teprve když zmizela jeho kolegyně z práce, Marina Moskalevová, začal se kruh stahovat. Našla se její kabelka a poznámkový blok, v němž byl zapsán den a čas setkání s Alexandrem. To byl první a poslední tah, který nevyšel podle plánu.
Soud a chlad
V roce 2007 stanul Pičuškin před soudem. Přiznal se k 63 vraždám, prokázáno mu bylo 49. Na lavici obžalovaných působil klidně, pečlivě formuloval odpovědi, občas se dokonce usmíval. Na otázku, zda lituje, odpověděl: „Lituji jen toho, že hra skončila příliš brzy.“
Soud ho poslal na doživotí do věznice „Polární sova“ – nejtvrdšího zařízení v Rusku. Tam zůstává dodnes, většinu dne v izolaci. I po letech působí dojmem člověka, který svůj svět nikdy neopustil – jen si ho přenesl do hlavy.
Co skrývala jeho mysl
Psychologové, kteří s ním pracovali, se shodují: Pičuškinův mozek funguje jako stroj na logiku bez citů. Emoce chápe intelektuálně, nikoli prožitkově. Vytvářel si umělý svět s pravidly, kde měl absolutní moc – paradoxně jediný prostor, kde se cítil „živý“.
Jeho fascinace šachy není náhoda: šachy jsou dokonalý mikrokosmos řádu, kde každá figura má své místo. Jenže Pičuškin do této rovnice dosadil lidi.
Forenzní analýzy naznačují, že trpěl smíšenou osobnostní poruchou s prvky paranoidní schizoidie. Nebyl klasický šílenec — byl výjimečně uvědomělý. A to je děsivější než jakýkoli výbuch šílenství.
V našem světě, kde vládne chaos, působí i jeho šílenství téměř… uspořádaně.
A možná právě proto se k jeho příběhu vracíme. Ne proto, že bychom mu chtěli rozumět — ale proto, že potřebujeme věřit, že takový člověk je výjimkou, ne normou.
Poslední tah
Když se vyšetřovatelé ptali, proč právě šachovnice, odpověděl: „Je to hra, která nikdy nekončí. Jen mění hráče.“
V ten moment pochopili, že jeho logika neměla konce – jen hranice, které mu postavila společnost.
V jeho světě je možná šachovnice už dávno plná. Ale otázka, kolik dalších políček by zaplnil, kdyby ho nezastavili, zůstává viset ve vzduchu – jako tah, který nikdy nebyl dokončen.
Čtěte také další TOP příběhy z Psychologie zločinu
Vrah bez vzoru: Jak Israel Keyes zničil všechny stereotypy o sériových vrazích
Ed Gein: Ghúl z Plainfieldu – když bolest matky vytvoří monstrum
Zdroje: Britannica, Crime Museum, Independent.co.uk, The Guardian, BBC, Murderpedia