Když Carroll Edward Cole čekal v roce 1985 v nevadské státní věznici na popravu, neusiloval o odklad ani o změnu trestu. Naopak. Odmítal odvolání, bránil právníkům v předkládání polehčujících okolností a žádal, aby stát rozsudek vykonal. Tvrdil, že kdyby někdy znovu získal svobodu, zabíjel by dál.
Nebyla to první chvíle, kdy veřejně popsal vlastní nebezpečnost. Cole během dospělého života opakovaně přicházel za policisty, soudci a psychiatry a sděloval jim, že ho pronásledují představy o znásilňování, škrcení a vraždění žen. Nebyl člověkem, jehož násilné fantazie vyšly najevo až po dopadení. Mluvil o nich dlouho předtím, než byl usvědčen z pěti vražd.
Právě v tom spočívá nejznepokojivější část jeho příběhu. Cole nebyl skrytým predátorem, který po celá desetiletí dokonale předstíral normální život. Jeho minulost obsahovala útoky, pokus o uškrcení dítěte, žhářství, pobyty v psychiatrických nemocnicích, alkoholismus i otevřená přiznání k vražedným nutkáním. Přesto se vždy našel důvod, proč ho znovu propustit.
Když jej už nebylo možné přehlížet, bylo pozdě pro nejméně pět žen, za jejichž smrt byl odsouzen, a patrně i pro řadu dalších lidí, jejichž vraždy znal pouze z vlastních vzpomínek.
Chlapec, který se naučil spojovat blízkost s ponížením
Carroll Edward Cole se narodil 9. května 1938 v Sioux City v Iowě. Krátce poté se rodina přestěhovala do kalifornského Richmondu. Jeho otec pracoval v loděnici a během druhé světové války odešel do armády. Cole později popisoval roky otcovy nepřítomnosti jako období, v němž byl vydán napospas své matce Vestě.
Podle jeho vyprávění měla matka problémy s alkoholem, opakovaně mu byla nevěrná a malého Carrolla brávala na schůzky s milenci. Poté ho údajně bila a vyhrožovala mu, aby o tom otci neřekl. Tvrdil také, že ho někdy oblékala do dívčích šatů a ponižovala ho. Ve škole se posměch spolužáků soustředil i na jeho křestní jméno, které považovali za ženské.
Tyto informace pocházejí převážně z Coleových pozdějších výpovědí a životopisných materiálů. Nelze je proto přijímat se stejnou jistotou jako soudní rozsudky. Odsouzený vrah mohl popisovat skutečné týrání, ale mohl také vytvářet vysvětlení, které jeho násilí činilo srozumitelnějším nebo je přesouvalo na někoho jiného.
Ani v případě, že bylo jeho líčení pravdivé, však nevede přímá cesta od kruté matky k sériovému vrahovi. Většina týraných dětí se násilnými pachateli nestane. Trauma může ovlivnit způsob, jakým dítě prožívá důvěru, stud, vztek a intimitu, samo o sobě však nevytváří nevyhnutelný scénář budoucího zločinu.
U Colea se mohlo stát součástí nebezpečné směsi. Ženu, na níž byl jako dítě závislý, zároveň popisoval jako zdroj strachu, ponížení a zrady. Blízkost tak nebyla spojena s bezpečím, ale s bezmocí. Později se v jeho násilí opakoval pokus tuto bezmoc obrátit: už nebyl dítětem, které musí mlčet, ale mužem, jenž rozhodoval, kdo bude žít a kdo zemře.
První smrt, kterou nikdo nepovažoval za vraždu
Cole později tvrdil, že první vraždu spáchal v osmi letech. V roce 1946 se měl se skupinou chlapců koupat v přístavu v Richmondu. Když zůstal sám se stejně starým Duanem Eugenem Owenem, údajně ho držel pod vodou, dokud se nepřestal bránit.
Duaneova smrt byla tehdy považována za nešťastnou náhodu. Neexistovalo vyšetřování, které by prokázalo, že jej Cole úmyslně utopil, a nikdo ho za chlapcovu smrt nestíhal. K činu se přihlásil až mnohem později, když už byl znám jako vrah žen. I nevadský nejvyšší soud ve svém rozhodnutí zmínil mezi jeho oběťmi dětského kamaráda, vycházel však z Coleova přiznání, nikoli z původních důkazů.
Pro sérii o dětských vrazích je proto nutné zachovat přesnou formulaci: Cole do ní patří podle svého vlastního pozdějšího přiznání. Nemůžeme s jistotou tvrdit, že osmiletý Carroll vraždil. Můžeme ale sledovat, jakým způsobem tuto smrt začlenil do příběhu o sobě.
Tvrdil, že Duane patřil mezi děti, které se mu posmívaly. Jestliže k vraždě skutečně došlo, nebyla podle jeho verze impulzivní potyčkou. Chlapec měl čekat na chvíli, kdy ostatní odejdou, a poté použít vodu jako prostředek, který mohl smrt zakrýt jako nehodu. Takové jednání by ukazovalo nejen na intenzivní agresi, ale také na schopnost vyčkat, vybrat si vhodnou situaci a pochopit, jak bude čin vypadat očím dospělých.
Zároveň ale nelze vyloučit, že dospělý Cole zpětně přepsal tragickou dětskou událost a připsal si ji. Sérioví pachatelé někdy své zločiny zveličují, spojují se s neobjasněnými případy nebo se snaží vytvořit dojem, že jejich násilí bylo přítomné od nejútlejšího věku. Přiznání samo o sobě není automaticky důkazem.
Inteligence, alkohol a život bez pevného směru
V dospívání začal Cole krást, vloupával se do obchodů s alkoholem a stále více pil. Přestože mu bývá připisováno mimořádně vysoké skóre v testu inteligence, školní výsledky byly slabé a studium nedokončil. Po krátkém zaměstnání nastoupil k námořnictvu, odkud byl po krádežích a dalších problémech propuštěn.
Jeho inteligence mu nepomohla vytvořit stabilní život. Naopak mohla podporovat schopnost vysvětlovat vlastní chování různým lidem různými způsoby. Cole dokázal působit jako nemocný člověk žádající o pomoc, jako bezdomovec hledající střechu nad hlavou, jako manipulátor využívající systém i jako pachatel, který chce být potrestán.
Tato proměnlivost později zásadně komplikovala psychiatrické posuzování. Nebylo jasné, zda své vražedné představy skutečně nedokáže ovládat, zda jimi manipuluje okolí, nebo zda platí obojí současně.
Alkohol v jeho životě nefungoval jako původ násilí, ale jako jeho zesilovač. Cole často tvrdil, že během vražd pil natolik, že si některé události nepamatoval. Opilost snižovala zábrany a zároveň mu poskytovala pohodlné vysvětlení. V soudním řízení však sám připustil, že alkohol jeho odpovědnost neruší: věděl, co dělá.
Muž, který zastavil policejní hlídku, aby jí oznámil své fantazie
V roce 1960 Cole napadl kladivem dvě dvojice v zaparkovaných automobilech. Dostal pouze krátký trest. O několik měsíců později v Richmondu zastavil policejní vůz a řekl hlídce, že má nutkání znásilňovat a škrtit ženy. Policista mu doporučil dobrovolnou hospitalizaci.
V únoru 1961 nastoupil do Napa State Hospital. Následovaly další pobyty v psychiatrických zařízeních. Diagnózy se měnily: objevovala se antisociální porucha osobnosti, chronická schizofrenní reakce, sexuální sadismus i názor, že Cole své potíže předstírá nebo zveličuje. Jeden z lékařů zaznamenal, že se Cole bojí ženské postavy a že v jeho fantaziích musí žena zemřít dříve, než je schopen sexuálního kontaktu. Přesto byl v dubnu 1963 propuštěn.
Z dnešního pohledu působí podobný záznam téměř jako přímé varování před budoucími vraždami. Psychiatrická péče však nemůže člověka držet zavřeného neomezeně jen na základě fantazií. Instituce se pohybovaly mezi dvěma riziky: propustit nebezpečného člověka, nebo dlouhodobě zbavit svobody někoho, kdo ještě vraždu nespáchal a může své hrozby používat účelově.
Cole navíc některým lékařům tvrdil, že měl šťastné dětství, a odmítal o minulosti mluvit. Jindy své násilné sklony popisoval otevřeně. Každý odborník tak mohl vidět jinou verzi stejného člověka.
Problém nebyl pouze v jedné špatné diagnóze. Chyběl systém, který by spojil jednotlivé útržky: útok kladivem, sexuální násilné fantazie, krádeže, alkohol, pokusy o škrcení a opakovaná vyhledání psychiatrické pomoci. Každá instituce řešila jednu epizodu. Celek zůstával rozdělen mezi různé nemocnice, soudy, věznice a státy.
Jedenáctiletá dívka přežila, varování zůstalo bez pokračování
Po propuštění z nemocnice se Cole přestěhoval do Dallasu, oženil se a pokračoval v pití. Když nabyl přesvědčení, že mu manželka zahýbá, zapálil motel, v němž bydleli. Za žhářství byl odsouzen.
V roce 1967 v Missouri vnikl do pokoje jedenáctileté Virginie Rowdenové a pokusil se ji ve spánku uškrtit. Dívka přežila. Cole se přiznal k méně závažně kvalifikovanému činu a dostal pět let vězení. Tento útok byl později uveden mezi přitěžujícími okolnostmi při rozhodování o trestu smrti.
Z hlediska budoucího rizika šlo o mimořádně důležitou událost. Cole už nemluvil pouze o fantaziích. Pokusil se uškrtit dítě v jeho vlastním pokoji. Přesto byl v roce 1970 podmíněně propuštěn.
Krátce nato se v Renu pokusil napadnout další ženy. Poté se sám přihlásil policii a opět oznámil nutkání vraždit. Lékař nejprve popsal antisociální osobnost, alkoholismus a nutkání škrtit a znásilňovat ženy. Následně svůj názor změnil a dospěl k závěru, že Cole hrozbami manipuluje systém, aby získal ubytování, když nemá peníze. Cole byl propuštěn a dostal autobusovou jízdenku do Kalifornie.
Obě interpretace se přitom nemusely vylučovat. Mohl využívat nemocnice jako útočiště a současně být skutečně nebezpečný. Manipulativnost neznamená, že jsou hrozby nepravdivé. U antisociálních pachatelů může být schopnost využívat druhé součástí stejného osobnostního uspořádání, které zvyšuje riziko násilí.
Ženy, které v jeho očích přestaly být jednotlivými lidmi
V květnu 1971 se Cole v San Diegu seznámil v baru s devětatřicetiletou Essie Buckovou. Později se přiznal, že ji uškrtil v automobilu a tělo ponechal přes noc v kufru. Během následujících let tvrdil, že zabil další ženy v Kalifornii, Nevadě, Wyomingu, Oklahomě a Texasu. Některá těla nebyla nikdy nalezena a část jeho výpovědí se nepodařilo ověřit.
Jeho oběťmi se často stávaly ženy, které poznal v barech. Některé byly vdané, některé se živily prostitucí, jiné samy bojovaly s alkoholem. Jejich sociální postavení zvyšovalo pravděpodobnost, že se jejich zmizení nebude okamžitě řešit nebo že jejich smrt nebude vyšetřována se stejnou důsledností.
Cole tvrdil, že zabíjel ženy, které považoval za nevěrné, protože mu připomínaly matku. Takové vysvětlení není nutné přijímat jako přesný popis jeho motivace. Ukazuje však, jakým způsobem si násilí ospravedlňoval.
Oběti pro něj nebyly samostatnými lidmi s vlastními příběhy. Stávaly se představitelkami jedné kategorie: žen, které podle jeho měřítek zradily muže. Cole se tak mohl současně cítit jako pachatel i jako vykonavatel rozsudku. Vraždu převáděl do podoby trestu.
V psychologii některých násilných pachatelů se podobný mechanismus označuje jako projekce a přesouvání. Vztek původně spojený s jednou osobou je přenesen na lidi, kteří ji něčím připomínají. Cole však nevyhledával skutečnou podobnost s matkou. Stačilo mu vlastní podezření, že žena byla nevěrná nebo sexuálně dostupná. Sám určoval vinu a sám vykonával trest.
Tento „morální“ rámec nezmenšoval jeho odpovědnost. Naopak mu umožňoval potlačit fakt, že vraždil zranitelné ženy, které se ničím neprovinily.
Tělo manželky v bytě a smrt označená za následek alkoholu
V roce 1979 Cole uškrtil svou manželku Dianu Pashal Coleovou. Její tělo zabalil do přikrývek a ukryl do skříně. Sousedka přivolala policii poté, co si všimla jeho podezřelého chování. Přesto byla Dianina smrt připsána otravě alkoholem a Cole nebyl obviněn.
Tato epizoda představuje jedno z nejvážnějších selhání v celém případu. Policie měla mrtvou ženu ukrytou ve skříni, manžela s dlouhou historií násilí a okolnosti, které měly vyvolat důkladnou pozornost. Přesto se Cole znovu dostal na svobodu.
Nelze s jistotou říci, kolika vraždám by důkladnější vyšetření zabránilo. Víme však, že v listopadu téhož roku zavraždil v Las Vegas padesátiletou Marie Cushmanovou. Ženu potkal v baru, odešel s ní do hotelu a po sexuálním styku ji uškrtil rukama a šňůrou. Právě za tuto vraždu byl později v Nevadě odsouzen k smrti.
Tři mrtvé ženy v Dallasu a muž, který začal mluvit
Po propuštění z dalšího věznění se Cole v říjnu 1980 vrátil do Dallasu. Během několika týdnů zemřely Dorothy Kingová, Wanda Faye Robertsová a Sally Ann Thompsonová.
Wanda Robertsová byla nalezena 12. listopadu v oblasti barů, levných ubytoven a restaurací v centru Dallasu. O několik týdnů později byl Cole nalezen v bytě Sally Thompsonové společně s jejím tělem. Zpočátku existovala možnost, že žena zemřela přirozenou smrtí. Cole však nakonec začal vypovídat. Přiznal nejen tři dallaské vraždy, ale také další zabíjení napříč několika státy.
Dne 8. dubna 1981 byl uznán vinným z vražd Dorothy Kingové, Sally Thompsonové a Wandy Robertsové. Následující den dostal tři doživotní tresty. Soudní dokumenty později tyto tři rozsudky přesně vyjmenovaly jako přitěžující okolnosti v nevadském řízení.
Cole tvrdil, že zabil nejméně třináct lidí, někdy hovořil o šestnácti a připouštěl, že obětí mohlo být až pětatřicet. Za prokázaný počet však lze považovat pouze pět vražd, za něž byl odsouzen: tři v Texasu a dvě v Nevadě.
Vyšší čísla jsou založena na jeho přiznáních, která obsahovala mezery, rozpory a případy bez nalezených těl. Alkohol mohl skutečně narušovat jeho paměť, mohl ale také sloužit jako vysvětlení, proč není schopen poskytnout ověřitelné podrobnosti.
Diagnóza nevysvětluje volbu oběti ani rozhodnutí zabít
Během života byl Cole označován za člověka s antisociální poruchou osobnosti, schizofrenní reakcí, sexuálními deviacemi, alkoholismem i simulací. Před nevadským soudem ho vyšetřilo několik psychiatrů. Všichni dospěli k závěru, že v době vraždy Marie Cushmanové nebyl právně nepříčetný a že je schopen stanout před soudem.
Rozdíl mezi duševní poruchou a právní nepříčetností je zásadní. Člověk může trpět vážnými psychickými problémy a přesto chápat povahu svého jednání i jeho protiprávnost. Cole své oběti vybíral, někdy čekal na příležitost, přemisťoval nebo ukrýval těla a odjížděl do jiných měst. Takové chování svědčí o zachovaném vědomí následků.
Jeho násilí navíc nebylo pouhým nekontrolovaným výbuchem. Opakoval se v něm určitý scénář: setkání se ženou, sexualizovaná blízkost, posouzení její údajné nevěry a uškrcení. Škrcení vyžaduje fyzickou blízkost a trvá déle než použití střelné zbraně. Pachatel cítí odpor těla a musí pokračovat, dokud nepomine. U Colea se v něm spojovala sexualita, kontrola, trestání a fyzické umlčení ženy.
Alkohol odstraňoval zábrany, nevytvářel ale jeho přesvědčení, že má právo rozhodovat o životě druhých. Trauma mohlo pomoci vysvětlit jeho nenávist, nebylo však příkazem k vraždě. Diagnóza může popsat některé rysy osobnosti, nemůže převzít morální ani právní odpovědnost.
Smrt matky a cesta k vlastní popravě
Když Cole v Texasu vykonával doživotní tresty, Nevada ho chtěla soudit za vraždy Kathlyn Blumové a Marie Cushmanové. Po smrti matky v lednu 1984 souhlasil s vydáním, přestože věděl, že mu v Nevadě může hrozit trest smrti.
V srpnu 1984 se přiznal ke dvěma vraždám prvního stupně. Dne 12. října byl odsouzen k smrti. Odmítl předkládat polehčující okolnosti a protestoval, když se o to pokusil soudem ustanovený právník. Tvrdil, že v něm není nic dobrého.
Nevadský nejvyšší soud se následně musel zabývat otázkou, zda je jeho odmítnutí odvolání platné. Advokát, který s ním vedl rozsáhlé rozhovory, uvedl, že Cole svou touhu po popravě vyjadřoval jasně a konzistentně. Psychiatři jej považovali za kompetentního. Soud proto dospěl k závěru, že chápe důsledky svého rozhodnutí a vzdává se opravných prostředků vědomě.
Jeho postoj lze číst několika způsoby. Mohl skutečně považovat smrt za jediný způsob, jak zabránit dalším vraždám. Mohl propadnout rezignaci a sebeodsouzení. Poprava však mohla být také posledním prostředkem kontroly. Po životě, v němž rozhodoval o smrti jiných, určoval alespoň směr vlastního konce.
Tím, že odmítl obhajobu a žádal nejvyšší trest, postavil stát do role vykonavatele své vůle. Není náhodou, že se podobným odsouzencům říká dobrovolníci trestu smrti. Formálně je popravuje stát, prakticky však sami odstraní překážky, které by rozsudek mohly oddálit nebo zvrátit.
Poprava muže, který nechtěl být zachráněn
Carroll Edward Cole byl popraven smrtící injekcí 6. prosince 1985 krátce po druhé hodině ranní v Nevada State Prison v Carson City. Bylo mu 47 let. Stal se padesátým člověkem popraveným ve Spojených státech po obnovení výkonu trestu smrti v roce 1976 a druhým popraveným v Nevadě v tomto období.
Odpůrci trestu smrti se ještě pokoušeli popravu zastavit. Cole jejich snahy odmítal. Několik dní před smrtí řekl, že svůj život zničil natolik, že už nechce pokračovat. Přiznával strach, názor však nezměnil.
Po popravě byl jeho mozek na základě předchozího souhlasu vyjmut a zkoumán, protože vědci hledali možné organické vysvětlení jeho násilných stavů. Samotná představa, že by se v mozkové tkáni mohla skrývat jednoduchá odpověď na desítky let vraždění, však odráží stejnou touhu, která provázela celý případ: najít jednu příčinu, jednu diagnózu a jeden bod, v němž by bylo možné Colea pochopit.
Jeho život takto jednoduchý nebyl.
Systém ho slyšel, ale nikdy neposlouchal celý příběh
Carroll Cole nebyl dítětem předurčeným k vraždění. Ani kruté zacházení, ponížení, vysoká inteligence, alkoholismus nebo porucha osobnosti samy nevysvětlují, proč začal zabíjet.
Jeho násilí vznikalo postupně v prostoru mezi osobními dispozicemi a okolím, které reagovalo pouze na jednotlivé epizody. Když mluvil o škrcení žen, byl pacientem. Když útočil, byl pachatelem jednoho konkrétního trestného činu. Když žádal o pomoc, mohl být považován za manipulátora. Když byla vedle něj nalezena mrtvá žena, její smrt mohla být připsána alkoholu.
Nikdo po dlouhou dobu nespojil všechny tyto role do jediného obrazu.
Systémové selhání neznamená, že policisté nebo psychiatři vraždy způsobili. Odpovědnost za ně nesl Cole. Znamená však, že informace o jeho nebezpečnosti existovaly v době, kdy některé oběti ještě žily. Byly rozptýlené mezi různými státy, nemocnicemi, věznicemi a soudy a pokaždé ztratily část svého významu.
Příběh Carrolla Colea proto není pouze varováním před člověkem, který podle vlastních slov poprvé zabil už v osmi letech. Je varováním před tím, jak snadno může být skutečné nebezpečí přehlédnuto, když se pokaždé objeví v jiné podobě.
Jednou jako fantazie. Podruhé jako opilecká výhrůžka. Potřetí jako pokus o škrcení. Počtvrté jako tělo ženy, jejíž smrt se zdála vysvětlitelná i bez vraždy.
Carroll Cole celý život dokazoval, že hranice mezi žádostí o pomoc, manipulací a otevřeným varováním nemusí být zřetelná. Instituce čekaly na jistotu, kterou předem získat nemohly. Když ji konečně měly, pět žen už bylo mrtvých a sám Cole tvrdil, že skutečný počet obětí je mnohem vyšší.
Zdroje: Supreme Court of Nevada – Cole v. State [1], Radford University Department of Psychology – Carroll Edward Cole [2], UPI Archives – Carroll Cole sentenced for three Dallas murders [3], Los Angeles Times – Nevada Executes Killer of Five [4], Los Angeles Times – Death Row Inmate Won’t Appeal Execution [5], Death Penalty Information Center – Carroll Edward Cole [6]
