Když Rowland Stuart Taylor pocítil první žaludeční bolesti, Velma Barfieldová byla po jeho boku. Doprovázela ho, starala se o něj a sledovala, jak se jeho stav zhoršuje. Na první pohled neexistoval důvod podezírat ženu, se kterou žil a která nyní působila jako jeho nejbližší opora.
Taylor zvracel, trpěl průjmy a prudkými bolestmi. Jeho organismus se postupně hroutil. Když jej 3. února 1978 odvezli zpět do nemocnice, museli jej podle soudního svědectví záchranáři držet na lůžku, aby mu zdravotníci mohli podat léky a infuze. Krátce poté zemřel.
Příčinou nebyla infekce ani nešťastná náhoda. V jeho těle se nacházel arsen.
Vyšetřovatelé zjistili, že mu Barfieldová podávala přípravek proti hmyzu obsahující jed. Sama později připustila, že látku koupila a dala Taylorovi, tvrdila však, že jej chtěla pouze rozstonat. Toto vysvětlení bylo obtížné přijmout už proto, že podle její vlastní výpovědi věděla, že lidé, kterým jed podala dříve, zemřeli. Na obalu přípravku navíc bylo uvedeno, že po požití může být smrtelný.
Taylorova smrt nebyla začátkem příběhu Velmy Barfieldové. Byla okamžikem, kdy se jednotlivá úmrtí přestala jevit jako nesouvisející tragédie.
Život, který dlouho nevypadal nebezpečně
Margie Velma Bullardová se narodila v říjnu 1932 a vyrůstala v početné rodině na americkém Jihu. Domácnost byla silně nábožensky založená a řídila se přísnými letničními pravidly. Její dětství bývá v pozdějších životopisech popisováno jako obtížné a některé prameny zmiňují násilné chování otce. Míru a podobu případného zneužívání však nelze zpětně spolehlivě určit, a proto z něj nelze vytvářet jednoduché vysvětlení jejích pozdějších činů.
V sedmnácti letech odešla ze školy a provdala se za Thomase Burkea. Měli dvě děti a jejich manželství podle dobových popisů působilo po řadu let poměrně stabilně. Burke se však po vážné automobilové nehodě v roce 1965 potýkal s bolestmi a začal ve větší míře užívat alkohol i léky. Napětí v domácnosti rostlo.
V dubnu 1969 zachvátil jejich dům požár. Thomas Burke zůstal uvnitř a zemřel na následky vdechnutí kouře. O několik měsíců později shořel i zbytek domu. Barfieldová jakoukoli účast na manželově smrti později odmítala a nikdy nebyla za založení požáru obviněna. Burkeho smrt proto patří mezi podezření, nikoli mezi prokázané vraždy.
Krátce poté se seznámila s vdovcem Jenningsem Barfieldem a v srpnu 1970 se za něj provdala. Ani toto manželství netrvalo dlouho. Jennings v březnu následujícího roku zemřel, původně údajně na srdeční selhání. Jeho smrt byla později znovu zkoumána a důkazy o ní byly předloženy během procesu s Velmou. Její přímé přiznání se však podle soudních záznamů týkalo jiných obětí. I zde je proto nutné odlišovat důvodné podezření od činu, za který byla skutečně odsouzena.
Do té doby mohla Barfieldová před okolím působit především jako žena, kterou opakovaně zasáhla neštěstí. Dvakrát ovdověla, přišla o domov a později také o otce. V pozadí se však rozvíjel problém, který postupně zasáhl téměř všechny oblasti jejího života.
Léky přestaly tlumit bolest a začaly řídit život
Barfieldová dlouhodobě užívala léky proti bolesti, uklidňující přípravky a další medikaci. Soudní řízení později popsalo rozsáhlou historii zneužívání léků, depresivních stavů, předávkování a pokusů o sebevraždu. Nešlo tedy jen o občasné užití tablet, ale o závislost, která ovlivňovala její rozhodování, hospodaření i vztahy.
Po zatčení tvrdila, že v některých obdobích užívala celé kombinace přípravků. Při sporu o platnost jejího přiznání například vypověděla, že před výslechem vzala antidepresiva, léky proti bolesti, uklidňující přípravky a několik tablet diazepamu. Policisté naopak tvrdili, že během rozhovoru nepůsobila intoxikovaně a rozuměla tomu, co říká. Soud nakonec její výpovědi označil za dobrovolné a použitelné.
Závislost je v tomto případě důležitá, nesmí se však zaměnit za úplné vysvětlení vražd. Většina závislých lidí nikoho nezabije. Léky samy z Barfieldové neučinily pachatelku. Vytvářely ale stále naléhavější potřebu získávat peníze, skrývat jejich úbytek a vyhýbat se důsledkům.
Právě zde se začal vytvářet opakující se řetězec: Barfieldová potřebovala léky, na jejich nákup jí nestačily vlastní prostředky, začala proto padělat šeky nebo brát peníze lidem, kteří jí důvěřovali. Jakmile hrozilo, že si nesrovnalostí všimnou, ocitla se před volbou. Mohla přiznat podvod, požádat o pomoc nebo nést trest. Místo toho začala některé z těchto lidí trávit.
Zločin tak nevycházel pouze z touhy po penězích. Peníze byly prostředkem k udržení závislosti a současně symbolem jejího dvojího života. Odhalení padělaného šeku by neznamenalo jen finanční potíž. Zničilo by obraz spolehlivé ženy, na němž byla závislá stejně jako na tabletách.
Matka, která mohla objevit padělaný šek
Po smrti druhého manžela se Barfieldová vrátila k rodičům. Její matka Lillie Bullardová začala v roce 1974 trpět prudkými žaludečními obtížemi. Po první epizodě se její stav zlepšil, ale v prosinci se příznaky vrátily. Krátce po přijetí do nemocnice zemřela a pitva nebyla provedena.
Tehdy se smrt vysvětlovala neznámým onemocněním. Teprve po Taylorově vraždě Barfieldová vypověděla, že matku otrávila. Podle důkazů předložených u soudu předtím zfalšovala šek a obávala se, že její jednání vyjde najevo. Soud tento případ později zařadil do stejného vzorce jako otravu Taylora a Johna Henryho Leeho: nejprve finanční podvod, potom strach z jeho odhalení a nakonec jed.
Psychologicky je důležité, že Barfieldová nemusela svou matku vnímat pouze jako blízkého člověka. Ve chvíli, kdy hrozilo prozrazení, se z ní v uvažování pachatelky mohla stát především překážka.
Takové zúžení pohledu se někdy označuje jako instrumentální vnímání druhého člověka. Oběť přestává být plnohodnotnou osobou s vlastními vztahy, strachem a budoucností. Pachatel ji začne posuzovat hlavně podle toho, co pro něj znamená: zdroj peněz, svědek, riziko nebo problém. Neznamená to, že by Barfieldová ke své matce nikdy nic necítila. Spíše dokázala vztah dočasně odsunout ve prospěch naléhavého cíle.
Právě tato schopnost oddělovat různé části reality mohla být jedním z pilířů jejího chování. Mohla plakat, pečovat a truchlit, aniž by si přestala uvědomovat, že nemoc sama vyvolala. Emoce a odpovědnost se navzájem nevylučují. Člověk může pociťovat lítost nad následkem a zároveň opakovaně činit kroky, které k němu vedou.
Pečovatelka, která měla k obětem neomezený přístup
Po odsouzení za padělání šeků nastoupila Barfieldová jako pečovatelka ke starším lidem. Tato práce jí poskytovala důvěru, přístup k domácnostem i možnost připravovat jídlo a nápoje. Současně se pohybovala mezi lidmi, u nichž nebyly náhlé zdravotní potíže považovány za neobvyklé.
V domácnosti manželů Edwardsových nejprve zemřel čtyřiadevadesátiletý Montgomery Edwards. O několik týdnů později onemocněla také jeho žena Dollie. Trpěla zažívacími obtížemi a v březnu 1977 zemřela.
Barfieldová později popsala, jak koupila jed na krysy, přimíchala jej Dollie do kávy a cereálií a prázdnou lahvičku odhodila do pole za domem. Policista ji na místě, které označila, skutečně nalezl. Ve výpovědi Barfieldová uvedla, že věděla, že látka způsobila Dolliinu smrt. U tohoto případu přitom nebyl prokázán stejný motiv strachu z odhaleného padělku jako u některých dalších obětí. To naznačuje, že mechanismus už mohl překročit původní účel. Jed se nestal pouze cestou, jak zabránit odhalení, ale dostupným způsobem, jak odstranit člověka, jehož přítomnost Barfieldová z nějakého důvodu nechtěla snášet.
Následně pracovala u Johna Henryho a Record Leeových. Také zde se objevily padělané šeky. John Henry Lee onemocněl bolestmi, zvracením a průjmem a v červnu 1977 zemřel. Barfieldová se k jeho otravě přiznala. Když se jí žalobce později ptal, zda otrávila také jeho manželku Record, popřela to a obvinění nebylo dále rozvíjeno.
Starší a nemocní lidé byli pro pachatelku vhodnými oběťmi nikoli proto, že by jejich smrt byla bez významu, ale proto, že okolí snadno přijalo přirozené vysvětlení. Průjem, zvracení, bolesti a rychlé zhoršení zdravotního stavu mohly být připsány infekci, věku nebo již existujícím nemocem. Barfieldová navíc nebyla cizí osoba, která by do domácnosti pronikla násilím. Byla tou, kterou rodina najala, aby pomáhala.
Výzkum sériových vražd páchaných ženami ukazuje, že samostatně jednající pachatelky častěji než jejich mužské protějšky útočí na příbuzné nebo jiné blízké osoby a jako nástroj používají jed. Častým motivem bývá finanční prospěch nebo jiný praktický zisk, zatímco sexuální sadismus se v této skupině objevuje podstatně méně často. Jde o obecný vzorec, který nemůže vysvětlit konkrétního člověka, případ Barfieldové do něj ale v několika ohledech zapadá: blízkost, důvěra, nenápadná metoda a užitek spojený s odstraněním oběti.
Stuart Taylor objevil nesrovnalosti
Rowland Stuart Taylor byl příbuzným Dollie Edwardsové a stal se partnerem Velmy Barfieldové. Žili spolu a navštěvovali letniční bohoslužby. Navenek tak mohla Barfieldová znovu vystupovat v důvěrně známé roli: jako věřící žena, která po letech ztrát nalezla nový vztah.
Pod povrchem se však opakoval stejný problém. Padělala Taylorovy šeky. Jeho dcera později identifikovala několik dokumentů, na nichž podpis neodpovídal otcovu rukopisu. Jeden z podezřelých šeků zněl na 300 dolarů. Taylor začal mít podezření a Barfieldová se obávala, že podvod odhalí.
Koupila přípravek Terro, který tehdy obsahoval arsen, a začala mu jej podávat. Soud považoval její předchozí otravy za důležité právě proto, že dokazovaly znalost následků. Barfieldová už věděla, jak člověk po požití jedu reaguje. Viděla bolesti, zvracení, průjem i postupný kolaps. Přesto tento postup použila znovu.
Její obhajoba tvrdila, že Taylora nechtěla zabít, pouze jej učinit nemocným. Údajně potřebovala čas, aby peníze vrátila a zabránila odhalení padělků. Toto vysvětlení je však samo o sobě psychologicky závažné. I kdybychom je přijali, znamenalo by, že byla ochotna člověka úmyslně otrávit, vyvolat mu silné utrpení a ohrozit jeho život, aby si prodloužila čas na zakrytí podvodu.
Navíc nešlo o první zkušenost. Sama policii řekla, že už dříve podala jed lidem, kteří následně zemřeli. Soud proto dospěl k závěru, že nemohla věrohodně tvrdit, že smrtelný výsledek nepředpokládala.
Proč právě jed
Otrava je fyzicky méně konfrontační než střelba, škrcení nebo útok nožem. Pachatel nemusí překonávat aktivní odpor oběti a často ani nemusí být přítomen v okamžiku smrti. Zároveň však vyžaduje přípravu, přístup k jídlu či nápoji a rozhodnutí pokračovat i poté, co se objeví první příznaky.
Barfieldové jed umožňoval zachovat vnější podobu vztahu. Nemusela se s obětí otevřeně střetnout ani přiznat podvod. Mohla látku podat skrytě a potom se přesunout zpět do role partnerky nebo pečovatelky. Stejná osoba tak vytvářela nemoc i nabízela pomoc.
Tento paradox mohl posilovat její pocit kontroly. Zatímco oběť netušila, proč její tělo selhává, Barfieldová znala příčinu. Rozhodovala, kdy dávku podá, kolik jí použije a jak bude na zhoršení stavu reagovat. Mohla před ostatními působit starostlivě, protože nikdo jiný nevěděl, že ona sama řídí celý průběh.
Neexistuje spolehlivý důkaz, že by ji utrpení obětí sexuálně vzrušovalo nebo že by vraždila kvůli samotnému prožitku moci. Její činy mnohem přesvědčivěji ukazují na praktickou, vyhýbavou motivaci: získat peníze, udržet přístup k lékům a odstranit možnost, že bude přistižena.
Postupné opakování však pravděpodobně měnilo její vnitřní hranice. První otrava mohla vyžadovat rozsáhlé ospravedlňování. Když ale smrt nebyla odhalena jako vražda, získala zkušenost, že metoda funguje. Další použití už nemuselo působit stejně nepředstavitelně. Jed se stal součástí jejího repertoáru řešení.
To je jeden z nejnebezpečnějších procesů v lidském chování: nikoli náhlá proměna dobrého člověka v pachatele, ale postupné přizpůsobování morálních hranic tomu, co už bylo jednou vykonáno. Člověk si nemusí říci, že vražda je přijatelná. Stačí, když si pokaždé vytvoří výjimku pro právě tuto situaci.
Závislost, duševní potíže a odpovědnost
Během procesu se obhajoba pokoušela prokázat, že Barfieldová byla v důsledku psychických problémů a zneužívání léků významně narušena. Tři lékaři, kteří ji vyšetřovali před soudem, se však shodli, že byla v době činu právně příčetná, chápala povahu svého jednání a dokázala spolupracovat s obhájcem.
V pozdějším řízení vystoupil znalec, podle něhož trpěla depresí, závislostí a poruchami osobnostní struktury, které mohly zhoršit její úsudek, sebeovládání a schopnost přizpůsobit chování zákonu. Ani tento odborník však neposkytl jednoduché tvrzení, že nevěděla, co činí. Soud její příčetnost nezpochybnil a námitky obhajoby odmítl.
Rozdíl mezi vysvětlením a omluvou je zde zásadní. Deprese mohla oslabovat její schopnost hledat řešení. Závislost mohla vytvářet intenzivní strach ze ztráty léků. Dlouhodobé užívání sedativ mohlo ovlivnit úsudek. Nic z toho však nemaže jednotlivé kroky, které musela vykonat: padělat podpis, koupit jed, přimíchat jej do jídla nebo nápoje, sledovat příznaky a pokračovat ve skrývání příčiny.
Její jednání nebylo chaotickým výbuchem. Opakovalo se v podobných situacích, sledovalo srozumitelný cíl a zahrnovalo snahu zabránit odhalení. Právě tato struktura svědčila pro zachovanou schopnost plánovat.
Telefonát, který spojil jednotlivé smrti
Po Taylorově smrti se začala skládat mozaika. Ještě před dokončením vyšetřování kontaktovala policii sestra Velmy Barfieldové a uvedla, že Taylor nebyl jediným člověkem, kterého otrávila. Následovaly výslechy, exhumace a toxikologická zjištění.
Barfieldová nejprve účast na Taylorově smrti popírala. Dne 13. března 1978 však podala čtyři samostatná prohlášení o otravách Taylora, Johna Henryho Leeho, Dollie Edwardsové a své matky Lillie Bullardové. Formálně byla souzena pouze za vraždu Taylora, ale důkazy o dalších úmrtích žalobce použil k doložení motivu, znalosti účinků jedu a opakujícího se plánu.
V populárních přehledech se počet jejích obětí liší. Některé zdroje jí připisují také Montgomeryho Edwardse, oba manžely a další podezřelá úmrtí. Právně bezpečné je však rozlišovat tři úrovně: Taylorovu vraždu, za kterou byla odsouzena; tři další otravy, k nimž se podle soudních záznamů přiznala; a úmrtí, u nichž existovalo podezření nebo nepřímé důkazy, ale nepravomocný rozsudek.
Toto rozlišení nesnižuje závažnost jejího jednání. Zabraňuje pouze tomu, aby pozdější pověst nahradila ověřitelná fakta.
První potvrzený rozsudek smrti podle nového zákona
V prosinci 1978 uznala porota Velmu Barfieldovou vinnou z vraždy prvního stupně. Při rozhodování o trestu shledala tři přitěžující okolnosti a žádnou polehčující okolnost, která by převážila ve prospěch doživotí. Soud proto uložil trest smrti.
Její případ byl v Severní Karolíně mimořádný. Šlo o první trest smrti, který nejvyšší soud státu potvrdil podle nové právní úpravy přijaté po obnovení hrdelních rozsudků ve Spojených státech. Následovalo šest let odvolání, přezkumů a opakovaného stanovování termínu popravy. Federální soudy nakonec neshledaly v procesu takové ústavní pochybení, které by rozsudek zrušilo.
Na cele smrti se Barfieldová výrazně vrátila k náboženství. Psala dopisy, hovořila s dalšími vězni a získala podporu části křesťanské veřejnosti včetně lidí spojených s evangelistou Billym Grahamem. Její zastánci tvrdili, že překonala závislost, změnila se a mohla být užitečná jako poradkyně pro jiné vězně.
Tato část příběhu vyvolává otázku, zda může být pozdější proměna pachatele skutečná. Odpověď nemusí být záporná. Člověk, který spáchal těžké zločiny, se může změnit, litovat a vytvořit si jiný způsob života. Taková proměna však nemění minulost a sama o sobě neurčuje, jaký trest je spravedlivý.
U Barfieldové navíc hrozilo, že příběh o obrácené věřící zastíní její oběti. Zatímco veřejnost sledovala, zda stát popraví zdánlivě mírnou, stárnoucí ženu, rodiny mrtvých žily s vědomím, že lidé, kterým důvěřovali, umírali pomalu a v bolestech rukou člověka, jenž se o ně měl starat.
Guvernér Jim Hunt žádost o milost odmítl. Uvedl mimo jiné, že způsob Taylorovy smrti byl pomalý a trýznivý. Rozhodnutí se stalo součástí politického sporu, protože Hunt právě vedl senátní kampaň proti Jessemu Helmsovi a kritici tvrdili, že popravu ovlivnila předvolební atmosféra. Guvernér to odmítal.
Žena v růžovém pyžamu
Dne 2. listopadu 1984 byla Velma Barfieldová v centrální věznici v Raleigh popravena smrtící injekcí. Bylo jí dvaapadesát let. Stala se první ženou popravenou ve Spojených státech od roku 1962, první ženou v zemi popravenou injekcí a první popravenou ženou po obnovení trestu smrti v roce 1976.
Den před popravou odmítla pokračovat v posledních pokusech o odklad. Místo vězeňských šatů chtěla mít růžové bavlněné pyžamo a požádala o darování použitelných orgánů. Rodina se rozhodla, že popravě nebude přítomna. Před věznicí se shromáždili odpůrci trestu smrti.
Její poslední hodiny přitahovaly mimořádnou pozornost také proto, že odsouzenou byla žena. Jeden z vězeňských pracovníků tehdy poznamenal, že předchozí popravený muž byl rovněž prarodičem, avšak média tuto skutečnost vůbec nezdůrazňovala. Barfieldová dostala přezdívku „babička z cely smrti“, přestože její role babičky neměla s podstatou zločinů nic společného.
Mediální obraz mírné starší ženy vytvářel kontrast, který veřejnost přitahoval. Zároveň však ukazoval, jak silně bývá představa nebezpečnosti spojována s vzhledem, věkem a pohlavím. Barfieldová nevypadala jako populární obraz sériového vraha. Nepohybovala se po nocích se zbraní a nenapadala cizince. Vstupovala do domácností jako člověk, kterému se svěřují klíče, léky, jídlo a péče o zranitelné členy rodiny.
Právě proto mohla zůstat dlouho neodhalena.
Nezabíjela v afektu. Odkládala důsledky
Případ Velmy Barfieldové není především příběhem o tom, jak závislost proměnila obyčejnou ženu v monstrum. Takové vysvětlení by bylo pohodlné, ale příliš jednoduché. Závislost vytvářela tlak, nepřikazovala však padělat šeky ani kupovat arsen.
Jádrem jejího chování byla zřejmě dlouhodobá neschopnost přijmout důsledky vlastního jednání. Když vznikl problém, neřešila jeho příčinu, ale snažila se oddálit okamžik, kdy se s ním bude muset střetnout. Lék tlumil bolest. Padělaný šek odložil nedostatek peněz. Otrava odložila odhalení podvodu. Smrt oběti pak odstranila člověka, který mohl požadovat vysvětlení.
Každé řešení přitom vytvářelo problém ještě závažnější. Barfieldová se však opakovaně soustředila na bezprostřední úlevu, nikoli na budoucí následek. To je vzorec známý i z méně extrémních forem sebedestruktivního chování: člověk zaplatí stále vyšší cenu, jen aby nemusel právě teď čelit studu, bolesti nebo ztrátě.
Rozdíl spočívá v tom, že cenu v jejím případě neplatila pouze ona. Platili ji lidé, kteří jí otevřeli své domovy a dovolili jí přiblížit se k nim v okamžiku slabosti.
Velma Barfieldová dokázala svým obětem připravit jídlo, podat jim jed a potom se o ně starat během umírání. Tento rozpor nelze vysvětlit jednou diagnózou ani jedním traumatem. Ukazuje však, jak daleko může člověk dojít, když si postupně zvykne vnímat druhé především jako prostředky, svědky nebo překážky a když každé překročení hranice usnadní překročení další.
Nejděsivější na jejím příběhu proto není arsen ukrytý v kávě. Je to skutečnost, že násilí mohlo po dlouhou dobu vypadat jako péče.
MOHLO BY SE VÁM TAKÉ LÍBIT
Temné příběhy z oblasti True Crime najdete na stránce PsychologieZločinu.cz
Zdroje: NCpedia – Margie Velma Barfield [1], North Carolina Department of Natural and Cultural Resources [2], Supreme Court of North Carolina – State v. Barfield [3], U.S. District Court – Barfield v. Harris [4], Death Penalty Information Center [5], PubMed – Female Serial Murderers [6], The Washington Post [7]
