Muž na mostě, který se vrátil příliš blízko
Na začátku ledna 1990 prohledával policejní vrtulník zasněžené okolí Salmon Creek nedaleko Rochesteru ve státě New York. Vyšetřovatelé pátrali po pohřešované ženě, když ze vzduchu spatřili v zamrzlé krajině tělo June Cicero. Nedaleko stál automobil a u něj muž, který se zdržoval v bezprostřední blízkosti místa, kam bylo tělo odloženo.
Tím mužem byl Arthur Shawcross.
Policie zatím neměla dostatek důkazů, aby jej okamžitě obvinila z vraždy. Automobil však patřil jeho přítelkyni a další zjištění přivedla vyšetřovatele až k výslechu, při němž vyšlo najevo, že Shawcross nemá řidičský průkaz a v minulosti byl vězněn za zabití dítěte. Následovalo prověřování, spojení s nalezenými těly a nakonec přiznání. Muž, kterého policisté několik měsíců hledali mezi neznámými násilníky, už přitom jednou ukázal, jaké nebezpečí představuje.
Případ Arthura Shawcrosse proto není pouze příběhem sériového vraha. Je také příběhem systému, který měl k dispozici podstatné informace, ale nedokázal je správně vyhodnotit, uchovat a předat těm, kteří je později potřebovali. V každé fázi existovalo vysvětlení, proč se právě tato chyba mohla stát. Teprve při pohledu na celý řetězec je vidět, jak se z jednotlivých administrativních, právních a lidských rozhodnutí vytvořil prostor pro dalších jedenáct vražd.
Dětství mezi doloženými problémy a vlastní legendou
Arthur John Shawcross se narodil 6. června 1945 v Kittery ve státě Maine, vyrůstal však převážně ve Watertownu ve státě New York. Jeho školní docházku provázely absence, neúspěch, konflikty a násilné chování. Spolužáci jej popisovali jako problémového chlapce, který šikanoval slabší děti. Objevovalo se také podezření na drobné krádeže a žhářství. Školu opustil ještě před dokončením deváté třídy.
Mnohem obtížnější je oddělit doložitelné skutečnosti od vyprávění, které o svém dětství později vytvářel sám Shawcross. Tvrdil, že byl sexuálně zneužíván příbuznými, že měl incestní vztah se sestrou a že jeho matka byla násilná a sexuálně nepřiměřená. Členové rodiny jeho tvrzení odmítali a žádné dobové záznamy, které by je jednoznačně potvrzovaly, nalezeny nebyly. To neznamená, že se zneužívání nemohlo stát. Znamená to pouze, že jeho verzi nelze vydávat za prokázanou skutečnost, zvláště u člověka, který své příběhy opakovaně měnil podle situace a posluchače.
Právě zde vzniká první důležitá psychologická otázka. Shawcross nepotřeboval pouze vysvětlovat své chování ostatním. Potřeboval také vytvářet obraz sebe sama, v němž nebyl obyčejným násilníkem, ale výsledkem mimořádných traumat, války, poškozeného mozku a sil, které údajně nedokázal ovládat.
Takové vyprávění mu umožňovalo přesouvat odpovědnost. Vlastní agresi mohl popisovat jako následek toho, co mu údajně provedli jiní. Vraždu mohl představovat jako stav, do něhož se dostal proti své vůli. A čím hrůznější byla minulost, kterou si pro sebe vytvořil, tím snadněji mohl vystupovat jako člověk předurčený k násilí, nikoli jako pachatel, který opakovaně volil konkrétní oběti, místa a způsoby utajení.
Trauma může ovlivnit vývoj osobnosti, regulaci emocí i schopnost navazovat vztahy. Samo o sobě však člověka nepředurčuje k vraždění. U Shawcrosse se domnělé trauma stalo také nástrojem sebeprezentace. Nepomáhalo pouze vysvětlovat minulost. Pomáhalo mu ovládat způsob, jakým o něm přemýšleli odborníci, novináři i veřejnost.
Vietnam, který existoval hlavně v jeho vyprávění
Po odchodu ze školy vystřídal Shawcross několik zaměstnání, opakovaně se dostával do konfliktu se zákonem a brzy se rozpadlo i jeho první manželství. V roce 1967 byl povolán do armády a vyslán do Vietnamu.
Později tvrdil, že působil jako odstřelovač, zabíjel civilisty, stínal lidem hlavy a dopouštěl se kanibalismu. Vyprávění byla působivá, děsivá a nepravdivá. Jeho nadřízený potvrdil, že Shawcross pracoval v zásobování, nikoli jako odstřelovač nebo příslušník bojové jednotky. Neexistovaly ani důkazy o masakrech, které popisoval.
Válečná legenda měla několik funkcí. Poskytovala mu společensky srozumitelné vysvětlení násilí, přitahovala pozornost a současně jej stavěla do role člověka poznamenaného něčím, co běžní lidé nemohou pochopit. Když byl později souzen za vraždy, stala se údajná bojová zkušenost jedním z podkladů tvrzení, že trpí posttraumatickou stresovou poruchou.
Pro Shawcrosse bylo charakteristické, že se stylizoval současně do role oběti i monstra. Jako oběť žádal pochopení a menší odpovědnost. Jako monstrum získával moc nad posluchačem, který měl být šokován tím, co údajně viděl, provedl nebo snědl. Obě role se navzájem nevylučovaly. Naopak společně vytvářely identitu, v níž zůstával středem pozornosti.
Za jeho násilím proto nelze hledat jedinou událost ve Vietnamu. Mnohem podstatnější byla dlouhodobá potřeba dominance, sklon k ponižování druhých, slabá schopnost přijímat odpovědnost a ochota používat lež jako nástroj. Nešlo o muže, který by po jedné traumatické zkušenosti přestal ovládat své chování. Šlo o člověka, který se již před odchodem do armády dopouštěl násilí, žhářství a trestné činnosti a po návratu své jednání dále stupňoval.
Dvě děti a dohoda, která zmenšila viditelnou závažnost
V květnu 1972 zmizel ve Watertownu desetiletý Jack Owen Blake. Chlapec Shawcrosse znal a před zmizením s ním trávil čas. Jeho tělo bylo nalezeno až o několik měsíců později.
V září téhož roku přijela do Watertownu s matkou osmiletá Karen Ann Hillová. Také ona zmizela a její tělo bylo nalezeno pod mostem přes řeku Black River. Vyšetřovatelé se zaměřili na Shawcrosse, který se nakonec přiznal k usmrcení obou dětí. Přímých důkazů v Blakeově případu však bylo málo a obžaloba přistoupila na dohodu. Shawcross nebyl za Jackovu smrt samostatně odsouzen a přiznal se k mírněji kvalifikovanému činu souvisejícímu se smrtí Karen. Dostal trest s horní hranicí 25 let.
Z hlediska tehdejší obžaloby měla dohoda logiku. Zajišťovala odsouzení v případě, který mohl být kvůli nedostatku fyzických důkazů nejistý. Z širšího pohledu však vytvořila první zásadní zkreslení Shawcrossova spisu. Muž, který se přiznal k usmrcení dvou dětí, se v dalších rozhodnutích systému jevil především jako vězeň odsouzený za jediný případ zabití, nikoli jako pachatel dvou sexuálně motivovaných vražd.
Právní kvalifikace je nutná pro soud. Pro posouzení budoucího rizika však nemusí vyjadřovat celý rozsah nebezpečnosti. Shawcross neublížil dítěti v afektu během náhodného konfliktu. Dokázal dítě získat do situace, v níž nad ním měl převahu, použít násilí a tělo ukrýt. Když následně zabil další dítě, ukázal, že první čin nebyl izolovaným selháním sebeovládání.
Právě opakování bylo nejdůležitějším varováním. Přesto se v dalších letech pozornost přesouvala od způsobu jeho trestné činnosti k tomu, jak se choval v prostředí věznice.
Vězeňský klid nebyl důkazem změny
Shawcross strávil za mřížemi přibližně čtrnáct a půl roku. Některá odborná hodnocení jej označovala za nebezpečného a popisovala závažné poruchy osobnosti. Současně si však vybudoval pověst přizpůsobivého vězně, který dodržuje pravidla a nezpůsobuje větší problémy.
V dubnu 1987 byl po několika předchozích neúspěšných žádostech podmíněně propuštěn. Vedení newyorské podmínečné služby později rozhodnutí obhajovalo tím, že kvůli započítání dobrého chování by Shawcross pravděpodobně musel být propuštěn nejpozději v roce 1989 i bez kladného rozhodnutí komise. Jeho propuštění tedy nebylo pouze výsledkem důvěřivosti jednotlivých úředníků. Souviselo také s tehdejší konstrukcí trestu, pravidly podmíněného propuštění a omezenou schopností systému pracovat s dlouhodobým rizikem.
Zásadní chyba spočívala v záměně dvou odlišných věcí: přizpůsobení se věznici a schopnosti bezpečně žít na svobodě.
Vězení je strukturované prostředí. Člověk v něm má omezený pohyb, jasný denní režim, stálý dohled a minimální možnost vyhledávat zranitelné oběti. Pachatel může dodržovat pravidla nikoli proto, že přehodnotil své chování, ale protože k násilí nemá stejnou příležitost nebo by za něj okamžitě následoval trest.
Shawcrossova ukázněnost proto mohla dokazovat, že umí reagovat na kontrolu. Nedokazovala, že si vytvořil svědomí, empatii nebo vnitřní zábrany. Ve věznici se nemusel rozhodovat, zda odolá nutkání oslovit osamělou ženu, odvést ji na odlehlé místo a zabít. Tyto situace jednoduše nenastávaly.
Jeho případ ukazuje jedno z nejobtížnějších omezení posuzování nebezpečnosti: člověka hodnotíme v prostředí, které mu zároveň brání projevit chování, jehož se obáváme. Čím lépe se pachatel přizpůsobí kontrole, tím snadněji může vzniknout dojem, že ji již nepotřebuje.
Záznam, který policie neviděla
Po propuštění měl Shawcross problémy s bydlením. Když obyvatelé jednotlivých měst zjistili, že se do jejich sousedství přistěhoval odsouzený vrah dětí, následovaly protesty a tlak na jeho odchod. S přítelkyní Rose Marie Walleyovou se proto několikrát stěhoval.
Úřady se nakonec pokusily zabránit dalšímu veřejnému odporu tím, že podrobnosti o jeho minulosti omezily a při přestěhování do Rochesteru neinformovaly místní policii v rozsahu, který by jí umožnil okamžitě pochopit, koho má ve městě. Shawcross tak začal nový život v prostředí, kde jeho minulost nebyla běžně dostupná ani lidem, kteří později vyšetřovali první úmrtí.
Záměr mohl působit racionálně. Bez možnosti bydlet a pracovat se pravděpodobnost návratu propuštěného vězně k trestné činnosti zvyšuje. Neustálé vyhánění z každé komunity nelze považovat za funkční resocializaci.
V Shawcrossově případě však ochrana možnosti začít znovu převážila nad řízením zcela konkrétního rizika. Nešlo o pachatele majetkové trestné činnosti, jehož minulost by vyvolávala nepřiměřenou paniku. Šlo o člověka, který se přiznal k usmrcení dvou dětí a u něhož existovala závažná varování týkající se násilí, sexuality a osobnosti.
Utajení navíc mělo vedlejší účinek. Když se v okolí Rochesteru začala objevovat těla uškrcených žen, Shawcross nebyl automaticky mezi prvními prověřovanými osobami. Policisté hledali pachatele s předchozí zkušeností s násilím, skrýváním těl nebo vojenským prostředím. Muž s takovou minulostí bydlel přímo v jejich oblasti, ale příslušná informace nebyla snadno dostupná.
Systém se snažil vyřešit problém resocializace tím, že odstranil minulost z dohledu. Minulost však nezmizela. Zmizela pouze z databází a rozhovorů, v nichž mohla být včas užitečná.
Ženy, jejichž zmizení společnost slyšela příliš tiše
První známou obětí nové série byla sedmadvacetiletá Dorothy „Dottie“ Blackburnová, jejíž tělo bylo nalezeno v březnu 1988. Následovaly Anna Marie Steffenová, Dorothy Keelerová, Patricia Ivesová, June Stottová, Marie Welchová, Frances Brownová, Kimberly Loganová, Elizabeth Gibsonová, Darlene Trippiová a June Cicero. Většina žen se pohybovala v prostředí pouliční prostituce, bezdomovectví nebo drogové závislosti.
Právě jejich postavení se stalo součástí Shawcrossovy strategie. Některé ženy mohl oslovit bez dlouhého získávání důvěry. Mohly nastoupit do automobilu muže, jehož neznaly, aniž by někdo zaznamenal jeho jméno. Jejich pohyb nebyl pravidelný a zmizení nemuselo být okamžitě oznámeno. Pokud bylo oznámeno, okolí je mohlo vysvětlovat změnou bydliště, zadržením, hospitalizací nebo odjezdem s klientem.
To neznamená, že ženy byly bez rodin nebo že je nikdo nehledal. Znamená to, že instituce a veřejnost měly sklon připisovat jejich zmizení způsobu života. Zatímco pohřešování dítěte vyvolává rychlé pátrání, dospělá žena z ulice může být nejprve považována za někoho, kdo se jednoduše rozhodl odejít.
Místní vyšetřovatelé později přiznávali, že souvislost mezi jednotlivými případy nebyla rozpoznána okamžitě. Těla se nacházela v různých lokalitách a způsob jejich ukrytí nebyl zcela totožný. Teprve přibývající počet obětí, podobnosti mezi způsoby smrti a opakovaná vazba na vodu a oblast Lyell Avenue ukázaly, že nejde o izolované případy.
Shawcross pravděpodobně nevybíral oběti pouze podle sexuální preference. Vybíral je také podle dostupnosti a rizika. Po zkušenosti s vraždami dětí věděl, jak silnou reakci zmizení dítěte vyvolává. Dospělé ženy na okraji společnosti nabízely jiný typ příležitosti: byly dosažitelné, často izolované a jejich zmizení mohlo po určitou dobu zapadnout mezi jiné krizové události jejich života.
Jeho změna obětí proto nemusí znamenat zásadní změnu vnitřní motivace. Společným prvkem zůstávala nerovnováha moci. Potřeboval člověka, nad nímž mohl získat úplnou kontrolu, ponížit jej a následně rozhodovat i o tom, kde a v jakém stavu bude nalezen.
Když se násilí stane rutinou
Mezi prvními vraždami v Rochesteru existovaly delší časové odstupy. V roce 1989 se však intervaly začaly zkracovat. Shawcross zabíjel častěji, vracel se k místům, kde ponechal těla, a riskoval stále více.
Takový vývoj bývá někdy popisován jako rostoucí nutkání, které pachatel postupně nedokáže ovládat. U Shawcrosse je však přesnější mluvit také o učení a posilování.
Každá vražda, po níž nebyl dopaden, mu poskytovala zkušenost. Zjišťoval, které ženy může oslovit, kam je může odvézt, jak dlouho trvá, než je někdo začne hledat, a jak policie reaguje na nález těla. Současně se snižovala psychická překážka před dalším činem. To, co bylo při první vraždě mimořádným překročením hranice, se opakováním měnilo v známý postup.
Násilí mu navíc poskytovalo několik forem odměny. Získával kontrolu, vybíjel hněv, potvrzoval si převahu a následně mohl v běžném životě vystupovat jako muž, o němž okolí nic netušilo. Tajemství posilovalo pocit výjimečnosti. On věděl, co se stalo ženám, jejichž fotografie se objevovaly ve zprávách, zatímco policie a rodiny hledaly odpovědi.
Právě pocit beztrestnosti patrně vedl k větší neopatrnosti. Shawcross se vracel na místa spojená s oběťmi a nakonec byl spatřen v blízkosti těla June Cicero. Dopadení proto nebylo výsledkem náhlého výbuchu šílenství. Bylo důsledkem toho, že muž zvyklý unikat začal věřit, že může zůstat nablízku i poté, co už policie pátrá.
Psychiatrie proti psychiatrii
Během procesu v roce 1990 se obhajoba pokusila prokázat, že Shawcross nebyl v době vražd právně příčetný. Forenzní psychiatrička Dorothy Otnow Lewisová vypověděla, že trpěl poškozením mozku, posttraumatickou stresovou poruchou a disociativní poruchou identity, tehdy označovanou jako mnohočetná osobnost. Podle její interpretace se při vraždách mohla projevovat oddělená osobnost spojená s jeho matkou.
Proti tomu vystoupil psychiatr Park Dietz. Tvrdil, že Shawcross trpí antisociální poruchou osobnosti, ale rozumí svému jednání a dokáže je ovládat. Zpochybnil také způsob, jakým během rozhovorů vznikaly údajné alternativní osobnosti, a upozornil, že Shawcross mohl reagovat na náznaky a očekávání vyšetřující psychiatričky. Porota argument nepříčetností odmítla.
Rozdíl mezi oběma pohledy nebyl pouze akademický. Rozhodoval o tom, zda bude Shawcross považován za člověka, který v době vražd nedokázal pochopit povahu nebo protiprávnost svého jednání, nebo za pachatele s těžce narušenou osobností, který přesto věděl, co dělá.
Jeho jednání obsahovalo řadu znaků plánování a vědomí viny. Vybíral si prostředí, kde mohl oběť izolovat. Těla převážel nebo ukrýval. Některé předměty zůstaly u jeho přítelkyně. Při výsleších měnil vysvětlení podle toho, co policie věděla, a jednotlivé vraždy ospravedlňoval tvrzením, že jej ženy provokovaly, urážely nebo ohrožovaly.
Tato vysvětlení mají společný vzorec: odpovědnost byla vždy na někom jiném. Oběť údajně něco řekla. Matka jej poškodila. Vietnam jej změnil. Jiná osobnost převzala kontrolu. Mozek nefungoval správně.
Psychická porucha a odpovědnost se přitom nevylučují. Člověk může mít závažnou poruchu osobnosti, neurologické odchylky nebo traumatickou minulost a současně rozumět tomu, že vražda je zakázaná, plánovat ji a zakrývat její stopy. Diagnóza vysvětluje některé vlastnosti člověka. Automaticky neruší jeho schopnost volby.
Mýtus monstra jako poslední způsob kontroly
Po dopadení Shawcross nadále vyprávěl o kanibalismu, válce, zneužívání a groteskních detailech svých činů. Část jeho tvrzení mohla odpovídat skutečnosti, jiná nebyla doložena a některá prokazatelně odporovala záznamům.
Média měla přirozený sklon vybírat nejděsivější výroky. Tím však pomáhala vytvářet přesně takový obraz, po jakém Shawcross toužil: obraz bytosti natolik neobvyklé, že ji nelze poměřovat běžnou lidskou odpovědností.
Označení „monstrum“ může vyjádřit morální odpor, ale při psychologickém rozboru příliš nepomáhá. Monstrum stojí mimo lidskou společnost. Shawcross v ní naopak dokázal fungovat. Ženil se, pracoval, navazoval vztahy, jednal s úředníky a přesvědčoval odborníky o různých verzích svého života. Nebyl neustále zuřícím člověkem neschopným kontroly. Právě schopnost působit po dlouhou dobu obyčejně byla součástí jeho nebezpečnosti.
Jeho příběh proto není varováním před lidmi, kteří vypadají děsivě. Je varováním před zaměňováním společenské přizpůsobivosti za empatii a morální změnu. Shawcross dokázal hrát roli, kterou v dané chvíli potřeboval: spořádaného vězně, traumatizovaného veterána, nemocného člověka, partnera, pomocníka policie i muže, jenž se chlubí tím, jak je nebezpečný.
Ve všech těchto rolích si ponechával kontrolu nad příběhem. Oběti ji neměly.
Selhání nemělo jediného viníka
Bylo by snadné celý případ uzavřít tvrzením, že podmínečná komise jednoduše propustila člověka, který měl zůstat ve vězení. Skutečnost je složitější a právě proto znepokojivější.
První selhání vzniklo už při dohodě z roku 1972. Obžaloba měla pochopitelné důvody zajistit alespoň jedno odsouzení, výsledný právní záznam však plně neodrážel závažnost dvou dětských vražd.
Druhé selhání spočívalo v hodnocení vězeňského chování. Dodržování pravidel bylo posuzováno jako známka nápravy, přestože strukturované prostředí Shawcrossovi téměř neumožňovalo projevit typ predátorského chování, kvůli němuž byl nebezpečný.
Třetí vrstvu vytvořila pravidla výkonu trestu a podmíněného propuštění. I kdyby komise jeho žádost v roce 1987 odmítla, podle tehdejšího vedení podmínečné služby mohl být kvůli započítání dobrého chování povinně propuštěn přibližně o dva roky později.
Čtvrtým problémem bylo přesídlení a utajení minulosti. Úřady se snažily umožnit propuštěnému vězni bydlení, ale omezily informace, které potřebovala místní policie.
Páté selhání se týkalo obětí. Vraždy žen spojených s pouliční prostitucí, závislostí a bezdomovectvím nevytvářely od počátku stejný institucionální tlak, jaký by vznikl u obětí z bezpečnějšího sociálního prostředí. Jejich zranitelnost usnadnila nejen Shawcrossův přístup, ale také jeho dlouhé unikaní.
Ani jedno z těchto selhání samo o sobě nevraždilo. Vraždil Arthur Shawcross. Systém však ovlivnil, kolik příležitostí dostal a jak dlouho mohl pokračovat.
Trest, který přišel příliš pozdě
V prosinci 1990 porota uznala Shawcrosse vinným z deseti vražd druhého stupně spáchaných v okrese Monroe. Soudce Donald Wisner mu uložil za každou vraždu trest od 25 let do doživotí, přičemž se tresty měly vykonávat po sobě. Výsledkem bylo nejméně 250 let vězení. V sousedním okrese Wayne se Shawcross později přiznal k vraždě Elizabeth Gibsonové a dostal další doživotní trest.
Při výslechu měl sám říct, že pokud by byl ještě někdy propuštěn, zabíjel by znovu. Výrok mohl být dalším pokusem posílit vlastní pověst, zároveň však přesně vystihoval zkušenost, kterou systém už jednou získal. První pobyt ve vězení jeho základní vztah k násilí, kontrole a odpovědnosti nezměnil.
Arthur Shawcross zemřel 10. listopadu 2008 ve věku 63 let poté, co byl z věznice převezen do nemocnice. Rodiny jeho obětí mezitím nesly následky rozhodnutí, na nichž se samy nijak nepodílely.
Jejich blízcí nežili s abstraktní debatou o podmíněném propuštění, diagnózách nebo komunikaci mezi úřady. Žili s prázdným místem po konkrétních ženách. S vědomím, že pachatel byl před svou novou sérií vražd dlouhé roky v moci státu a že jeho schopnost zabíjet nebyla neznámou hypotézou.
Nebezpečí nezačalo jeho propuštěním
Arthur Shawcross se nestal vrahem proto, že jej stát propustil. Vrah z něj nebyl ani proto, že jej sousedé odmítali, že obtížně hledal práci nebo že jeho návrat do společnosti probíhal chaoticky. Tyto okolnosti mohly zvýšit frustraci a nestabilitu, ale nevytvořily jeho potřebu ponižovat, ovládat a zabíjet.
Rozhodující odpovědnost zůstává u něj.
Systémové selhání spočívalo v něčem jiném: instituce nedokázaly rozlišit mezi tím, co lze administrativně doložit, a tím, co je psychologicky podstatné. Viděly odsouzení za jeden mírněji kvalifikovaný čin, nikoli dvě mrtvé děti. Viděly dobré chování ve vězení, nikoli prostředí, které jeho chování mechanicky kontrolovalo. Viděly potřebu utajit minulost, nikoli informaci nezbytnou pro ochranu budoucích obětí. A příliš dlouho viděly jednotlivé mrtvé ženy, nikoli skupinu obětí vybraných stejným pachatelem.
Případ Arthura Shawcrosse tak neukazuje, že každý násilný vězeň zůstane navždy nebezpečný nebo že podmíněné propuštění nemá existovat. Ukazuje, jak riskantní je zaměnit absenci problémů za důkaz nápravy. Připomíná také, že hodnocení rizika nesmí být založeno pouze na tom, jak se člověk chová pod dohledem, ale i na povaze jeho předchozích činů, způsobu výběru obětí, schopnosti manipulovat a ochotě přijmout odpovědnost.
Shawcross se během let naučil mnoho rolí. Nenaučil se však vidět druhé lidi jako bytosti, jejichž život má hodnotu nezávislou na jeho potřebách. Když získal svobodu, vrátil se ke stejnému principu, který stál za smrtí Jacka Blakea a Karen Hillové: vybral si někoho zranitelnějšího, vytvořil situaci absolutní převahy a poté se pokusil odpovědnost ukrýt pod tělem, lží nebo diagnózou.
Jeho druhá série vražd nebyla nepochopitelnou katastrofou, která přišla bez varování. Varování existovala. Byla pouze rozdělena mezi soudní spisy, vězeňská hodnocení, utajené záznamy, policejní případy a životy žen, jejichž zmizení nedostávalo stejnou pozornost jako zmizení ostatních.
Arthur Shawcross využil každé mezery, kterou mu společnost nabídla. Ne proto, že by jej mezery nutily zabíjet, ale proto, že mu umožňovaly pokračovat.
MOHLO BY SE VÁM TAKÉ LÍBIT
Zdroje: Reporter Magazine / Rochester Institute of Technology [1], Los Angeles Times / Associated Press [2], Biography.com [3], Oxygen [4], News10NBC [5]
