Rodney Alcala: Muž, který vraždil a přitom se smál do kamery. „Dating Game Killer“ obelhal televizi, porotu i celý svět

Kapitola 2: Fotograf, který lovil záběry i oběti

Na první pohled působil jako muž, který má svět u nohou. Rodney Alcala se prezentoval jako talentovaný fotograf z Los Angeles – charismatický, vzdělaný, vždy s kamerou po ruce. Uměl ženám lichotit, říkat přesně to, co chtěly slyšet. Nabízel jim snímky, které jim prý pomohou nastartovat kariéru modelky. Ve skutečnosti si budoval osobní katalog obětí.

Jeho metoda byla promyšlená. Oslovil dívku, nabídl focení, získal její důvěru – a když byla sama, změnil se z okouzlujícího muže v chladnokrevného predátora.

Policie později odhadla, že mohl mít stovky fotografií žen a dívek, mnohé z nich dosud nebyly identifikovány. Mnohé z těch, které pózovaly před jeho objektivem, už nikdy nikdo neviděl.

Alcala se narodil v roce 1943 a jeho dětsví nebylo nijak výjimečné. Ale už během studií na New York University, kde se učil filmové tvorbě, se začaly objevovat první varovné signály. Spolužačky ho popisovaly jako „divného, ale přitažlivého“. Uměl být okouzlující, ale i znepokojivě intenzivní – pohled, který se vám zaryl pod kůži.

V roce 1968 unesl a brutálně napadl osmiletou dívku Tali Shapiro. Dítě přežilo jen díky náhodě – kolemjdoucí muž zahlédl, jak Alcala láká malou dívku do auta, a zalarmoval policii. Když dorazila, našla Shapiro téměř mrtvou. Alcala uprchl, nechal ji tam v kaluži krve.

Roky se skrýval pod falešným jménem „John Berger“, dokonce učil fotografii na umělecké škole v New Yorku. Ironií osudu tam mezi jeho studenty seděl i pozdější sériový vrah serial killer z Central Parku, který přiznal, že se u Alcaly naučil „jak skrývat pravou tvář“.

Nakonec byl ale dopaden – a i když Tali Shapiro kvůli traumatu nemohla svědčit, soud ho poslal do vězení za únos a sexuální napadení dítěte. Odborníci tehdy označili jeho chování za „napravitelné“, a po pouhých dvou letech byl podmínečně propuštěn. Ještě během psychologických pohovorů sliboval, že „se změnil“ a chce „začít nový život“.

Jenže nový život znamenal návrat k fotoaparátu. I k násilí.

Kapitola 3: Maska normálnosti – aneb jak se rodí šarm psychopata

Když vyšetřovatelé po letech studovali osobnost Rodneyho Alcaly, shodli se na jednom: jeho nejnápadnější zbraní byl šarm. Ne násilí, ne zbraně – ale schopnost přesvědčit lidi, že je někdo jiný. Uměl být milý, kultivovaný, vtipný. Přesně typ člověka, kterého byste pozvali na večeři. A přesně ten, který by vás tam mohl zabít.

Psychologové popisují podobné jedince jako narcistní psychopaty – osobnosti s vysokou mírou empatie navenek, ale nulovou schopností skutečně cítit.

Alcala dokonale ovládal tzv. masku zdravého rozumu (mask of sanity), pojem, který ve 40. letech definoval psychiatr Hervey Cleckley. Takoví lidé se naučí napodobovat emoce, reagovat, smát se, působit přirozeně – ale ve skutečnosti jejich mozek reaguje na lidské utrpení stejně jako na déšť nebo hluk v ulici.

U Alcaly to šlo ještě dál. V průběhu vyšetřování vyšlo najevo, že se během výslechů doslova bavil tím, jak mate policisty. Měnil hlasy, napodoboval filmové postavy, smál se u popisu vlastních zločinů. Forenzní psychologové to později popsali jako „radost z kontroly nad vyšetřováním“. On nepotřeboval pouze vraždit – potřeboval být ten, kdo řídí děj.

Na rozdíl od mnoha jiných sériových vrahů nebyl impulzivní. Plánoval, studoval své oběti, fotografoval je, někdy i po smrti. V jeho tvorbě se opakovalo téma znehybnění a dokonalosti – pózy, v nichž ženy působily klidně, až snově. Jako by pro něj smrt byla způsobem, jak zastavit okamžik, který chtěl navždy vlastnit.

Soudní znalci později popsali jeho osobnostní profil jako kombinaci narcismu, sadismu a antisociální poruchy. Fascinovala ho moc nad druhými, ale i to, že si ji dokázal vynutit bez násilí – jen slovem, úsměvem, fotoaparátem.

A právě tahle iluze normálnosti byla klíčem k jeho dlouhému přežití. Lidé mu věřili, protože chtěli věřit.

Kapitola 4: Lovec a jeho stopy – když se skládá mozaika hrůzy

Byl to náhodný objev, který odstartoval pád jednoho z nejzáhadnějších sériových vrahů 70. let. V roce 1979 našla policie tělo dvanáctileté Robin Samsoe, dívky z Huntington Beach, která se ztratila cestou na lekci baletu. Na místě činu byly jen roztrhané zbytky oblečení, pár vlasů a stopy pneumatik. Dívčina kamarádka policistům řekla, že před zmizením s ní mluvil neznámý muž s fotoaparátem. Měl dlouhé vlasy a působil jako fotograf.

Podle popisu vznikl náčrt – a jedno jméno začalo znovu rezonovat: Rodney Alcala. Policisté si vzpomněli na starší případ napadené Tali Shapiro, který tehdy přežil díky zásahu náhodného svědka. V roce 1978 byl už sice z vězení venku, ale bez trvalého bydliště. Když detektivové vyrazili do jeho bytu v Monrovia, čekal je šok.

Našli skříň plnou stovek fotografií žen a dívek, často ve znepokojivých pózách. Některé z nich byly zjevně pořízeny tajně, jiné s vědomím modelek – ale u mnoha nebylo jasné, zda osoby na snímcích vůbec žijí.

Mezi fotkami ležely i šperky, které patřily zmizelým ženám. Záběry, které měly být uměním, se proměnily v důkazní galerii smrti.

Analýza stop potvrdila, že Alcala byl napojen nejen na vraždu Robin Samsoe, ale i na několik dalších případů v Kalifornii a New Yorku. Jeho modus operandi se opakoval: přilákat oběť pod záminkou focení, zneužít, uškrtit, vyfotografovat, a poté tělo naaranžovat. Policisté začali tušit, že čelí jednomu z nejinteligentnějších a nejmanipulativnějších vrahů své doby.

Vyšetřování se táhlo roky. Alcala byl zatčen, odsouzen, ale z technických důvodů opakovaně žádal o nové procesy. V soudní síni působil jako herec – jednou kajícný, jindy agresivní, vždy dokonale kontrolovaný. V roce 2010, po desítkách let, kdy se soudy táhly, byl konečně uznán vinným za pět vražd. Odborníci však odhadují, že skutečný počet obětí může být až v desítkách.

Dodnes zůstává asi sto padesát jeho fotografií, jejichž identita nebyla nikdy objasněna. Některé rodiny stále pátrají, zda jejich zmizelé dcery nepatří mezi ně.

Kapitola 5: Inteligence bez svědomí – proč nám byl Rodney Alcala tak podobný

Když odborníci po letech analyzovali chování Rodneyho Alcaly, naráželi na paradox, který se v dějinách kriminalistiky objevuje znovu a znovu: vrazi, kteří působí nejcivilizovaněji, bývají ti nejnebezpečnější.

Alcala byl ukázkový případ tzv. „sociálně integrovaného psychopata“ – člověka, který dokáže působit naprosto normálně, přizpůsobit se společnosti a skrývat svou patologii za masku úspěchu.

Ve vězení psal básně, maloval, hrál šachy. Psychologové, kteří s ním vedli rozhovory, mluvili o „extrémní sebejistotě“ a „absenci pocitu viny“. Dokázal s nimi diskutovat o morálce, jako by mluvil o počasí. V jednom z výslechů prohlásil:

Právě tahle věta vystihuje podstatu celého případu. Alcala nebyl jen sériový vrah – byl zrcadlem našich předsudků o tom, jak má vypadat nebezpečí. Naučil vyšetřovatele, že psychopat nemusí být asociál na okraji společnosti. Může být kultivovaný, pohledný a dokonale přizpůsobený světu, který mu dovolí skrývat svou pravou tvář.

Z pohledu kriminální psychologie se jeho případ stal přelomovým. Odborníci po něm začali více zkoumat koncept „narcistického predátora“ – osobnosti, která se neřídí pudem, ale egem. Alcala nechtěl jen zabít, on chtěl vlastnit. Každý čin pro něj byl pokusem zastavit realitu do podoby, kterou mohl kontrolovat. Fotografie, které pořizoval, byly zároveň symbolem i podpisem – obrazem moci nad životem, který zmrazil.

V roce 2021 zemřel ve vězení v Kalifornii, aniž by kdy projevil lítost. Ale otázky, které po sobě zanechal, zůstávají: kolik podobných tváří kolem sebe denně míjíme? Kolik „normálních“ lidí žije v dokonalé rovnováze mezi šarmem a chladem?

Rodney Alcala nebyl zrůda od narození. Byl člověk, který si vybral, že empatii promění v nástroj klamu. A právě proto zůstává jeho příběh tak děsivý – protože nám ukazuje, že monstra někdy vypadají jako my.