Muž, který se přiznal k desítkám vražd napříč Evropou, byl směsicí prostoty, brutality a duševní prázdnoty. Tvrdil, že si nic neplánoval – že ho k vraždám „něco vedlo“. A právě to „něco“ se dodnes pokoušejí psychologové a kriminalisté pochopit.
Tulák, který ztratil hranice mezi životem a smrtí
Manuel Delgado Villegas se narodil v roce 1943 v andaluském městečku Sevilla. Jeho otec byl voják, matka prostitutka – rodina, kde se násilí a zanedbávání střídaly jako počasí.
Už v dětství utíkal z domova, kradl jídlo a spal pod mostem. Policie ho několikrát zadržela, ale nikdo si nevšiml, že jde o chlapce s hlubokou psychickou poruchou. Později sloužil ve vojsku Franca, kde si osvojil hrubost a bezcitnost, která se později stala jeho podpisem.
Po propuštění z armády žil jako tulák. Cestoval po Španělsku, Francii i Itálii, pracoval krátce jako pouťový dělník, živil se krádežemi a prostitucí.
A právě v těchto letech se rozjela jeho série vražd. Oběťmi byli muži i ženy, cizinci i známí – spojuje je jen jedno: náhlý výbuch agrese po sexuálním aktu, hádce nebo urážce. „Nechtěl jsem, aby křičela. Tak jsem ji utišil,“ řekl policii chladně při výslechu. V jeho hlase nebylo ani stopy po lítosti – jen prázdno.
Když se přiznání stane mapou smrti
Delgado se policii přiznal k více než 48 vraždám. Mnoho z nich nikdy nebylo možné potvrdit, protože oběti pohřbil v odlehlých oblastech nebo se pohyboval po hranicích několika států. Španělští vyšetřovatelé přesto označili jeho případ za „nejrozsáhlejší zabíjení v dějinách země“.
Byl přezdíván El Arropiero – podle sladkého sirupu z hroznů arrope, který kdysi prodával. A stejně jako ten sirup zanechával za sebou lepivou stopu, z níž se policie roky marně pokoušela vymanit.
Psychologický profil: člověk bez jádra
Když byl Delgado po zatčení vyšetřován psychiatry, výsledky ohromily i odborníky.
Jeho inteligence byla podprůměrná, emoční reakce téměř nulové.
Byl impulzivní, nesoustředěný, neschopný vnímat důsledky svých činů.
V rozhovorech působil, jako by mluvil o cizích lidech, ne o svých obětech.
Lékaři ho popsali jako „psychopatického schizofrenika se sadistickými sklony“.
V moderní terminologii bychom pravděpodobně mluvili o kombinaci antisociální poruchy osobnosti a disociativních projevů – člověk, který se dokáže „odpojit“ od reality a jednat bez emočního filtru.
Když geny nesou vinu: mýtus o chromozomu zla
Jedna z nejšílenějších teorií o Delgadovi vznikla po jeho vyšetření v 70. letech.
Lékaři tehdy zjistili, že má přebytečný chromozom Y, tedy karyotyp XYY. V tehdejší době to působilo jako senzace – vědci si mysleli, že právě tato genetická „vada“ může stát za násilnými sklony mužů.
Člověk s karyotypem XYY má o jeden Y chromozom víc než běžný muž.
Nejde o mutaci, ale o náhodnou chybu při dělení buněk. Většina mužů s touto anomálií vede zcela normální život – bývají často vyšší, někdy impulzivnější, ale nikoli agresivní.
Když se u Delgada zjistila „chromozomální odchylka“, média to okamžitě využila: „Má v sobě gen zabijáka,“ psaly noviny. „Není to člověk, je to produkt biologie,“ prohlašoval jeden z psychiatrů.
Tím vznikl mýtus o „chromozomu zla“ – teorie, že geny mohou za vraždy.
Moderní věda to dnes jednoznačně odmítá. Výzkumy ukazují, že XYY syndrom nezpůsobuje násilí ani zločinnost. Maximálně může ovlivnit impulzivitu, ale rozhodně z nikoho neudělá vraha.
Delgado nebyl genetický mutant, ale člověk s těžkou duševní poruchou, vyrůstající v prostředí bez lásky, vzdělání a kontroly.
Jeho případ tak víc než cokoli jiného odhalil selhání systému, který místo pomoci posílal slabé na dno.
Mezi léčbou a vězením
Po zatčení nebyl Delgado odsouzen k smrti. Místo toho byl umístěn do psychiatrické léčebny v Carabanchelu a později do Ciempozuelos u Madridu. Strávil tam téměř celý zbytek života – více než třicet let – pod dohledem lékařů, kteří si s ním nevěděli rady.
Jeho chování bylo nepředvídatelné: jeden den klidný a přítulný, druhý den nebezpečný. Nikdy neprojevil lítost ani náznak pochopení pro své činy.
V roce 1998 byl propuštěn po dlouhém sporu o to, zda je stále nebezpečný.
O rok později zemřel – zapomenutý, nemocný, s minimální pozorností médií, která ho kdysi vynesla do titulků.
Mlčení po Arropierovi
Příběh Manuela Delgada Villegase zůstává varováním. Ukazuje, jak snadno se může společnost utěšit jednoduchým vysvětlením – „zabíjel, protože měl vadné geny“ – místo aby se podívala na skutečný problém: zanedbané dětství, absence léčby, chudoba, ztráta empatie.
Delgado nebyl monstra zrozené z chromozomu. Byl produktem doby, která neuměla vidět hranici mezi zločinem a nemocí.