Artur Ryno a Pavel Skačevskij se rozhodli zaútočit.

Abramian útok nepřežil. Pachatelům se však tentokrát nepodařilo jednoduše zmizet mezi moskevskými domy. Svědek je pronásledoval, zastavil policejní vůz a upozornil policisty na tramvaj číslo 26, do níž dvojice nastoupila. Policie Ryna a Skačevského zadržela. U sebe měli nože a jejich oblečení neslo stopy právě spáchaného činu. Podle pozdější rekonstrukce přitom už několik hodin před Abramianovou vraždou zabili dalšího člověka, Tádžika Kyrila Sadikova.

Vyšetřovatelé se brzy zeptali na další případy. Odpověď byla natolik nečekaná, že jí zpočátku sami nevěřili.

Ryno začal mluvit o desítkách obětí.

Nebyl to příběh jednoho večera, který skončil katastrofou. Policie právě narazila na skupinu mladých lidí, pro něž se zabíjení lidí označených za etnické nepřátele stalo opakovanou činností.

Tichý student, z něhož životopis vraha předem nevyčtete

Na Rynově dětství není známá žádná událost, která by sama o sobě vysvětlovala to, co následovalo. To je pro pochopení případu důležité, protože jednoduchý původ násilí se někdy hledá až zpětně: rozbitá rodina, šikana, trauma, duševní nemoc. U Ryna máme jen několik střípků a žádný z nich neposkytuje pohodlnou odpověď.

Vyrostl v Jekatěrinburgu. Jeho rodiče se rozvedli a otec rodinu opustil. Ve škole měl podle pozdějších svědectví talent na kreslení, byl spíše uzavřený a obtížněji navazoval vztahy. Když v roce 2006 odešel do Moskvy, nastoupil na uměleckou školu, kde se věnoval ikonopisectví. The Guardian později uvedl, že některé jeho práce se dokonce nacházely v jekatěrinburském chrámu. Současně se však Ryno stále intenzivněji pohyboval v prostředí radikálního nacionalismu.

Jeho obhájci později nabízeli jeden osobní původ jeho nenávisti: Ryno měl mít ve škole konflikt s čečenským spolužákem. Sám během vyšetřování mluvil také o nepřátelství vůči lidem z Kavkazu, které údajně pociťoval už od školních let.

Takové vysvětlení však nelze zaměnit za psychologickou příčinu. Nespočet mladých lidí zažije konflikt, ponížení nebo násilí od někoho z jiné skupiny a nezačne kvůli tomu náhodně vraždit její domnělé příslušníky. Osobní zkušenost může posloužit jako materiál, na který se extremistická ideologie přichytí. Sama ale nevysvětluje cestu od křivdy k sérii vražd.

Mnohem podstatnější bylo prostředí, které Rynovi nabídlo způsob, jak jednotlivé negativní zkušenosti spojit do uceleného obrazu světa.

V Moskvě se prostřednictvím ultranacionalistického internetového prostředí seznámil s Pavlem Skačevským. Oba se pohybovali kolem krajní pravice a byli spojováni se Slavjanským svazem, radikálně nacionalistickou organizací. Z lidí, které kolem sebe získali, postupně vznikla skupina připravená převést ideologii do fyzického násilí.

Ryno tak nedostal pouze nepřítele. Dostal zároveň komunitu, jazyk a roli.

A právě tato kombinace je pro jeho další chování důležitější než hledání jediné události v dětství.

Moskva, ve které jejich nenávist nepůsobila osaměle

Ryno a Skačevskij nevytvořili rasistické násilí ve společenském vakuu. Rusko poloviny prvního desetiletí nového století procházelo prudkým růstem násilných útoků krajní pravice a Moskva byla jedním z jeho hlavních center.

Monitoring organizace SOVA zaznamenal v roce 2006 v Rusku stovky obětí rasistických a neonacistických útoků. V roce 2007 situace dál eskalovala. Jen od ledna do konce července evidovala SOVA nejméně 310 napadených lidí, z nichž 37 zemřelo. Z toho 24 úmrtí a 93 zraněných připadalo na Moskvu. Později byly statistiky za celý rok ještě výrazně horší.

Pro mladíka hledajícího jednoduché vysvětlení světa tedy existovala hotová subkultura, která mu nabízela rozdělení společnosti na „nás“ a „je“, legitimovala představu etnického ohrožení a poskytovala další lidi ochotné stejnou představu potvrzovat.

To neznamená, že prostředí automaticky vytváří vrahy. Většina lidí vystavených extremistické propagandě násilí nikdy nespáchá. Současný výzkum radikalizace dospívajících ostatně upozorňuje, že neexistuje jediný psychologický profil mladého extremisty a že se mohou různě kombinovat osobnostní, rodinné a společenské faktory.

V Rynově případě však skupina dokázala něco podstatného: poskytla jeho nenávisti společenské potvrzení. Přesvědčení už nemuselo existovat jen v jeho hlavě. Sdíleli je lidé kolem něj a bylo možné podle něj jednat.

Z nepřítele se stal člověk, kterého bylo možné potkat u metra

Od srpna 2006 začala skupina útočit.

Výběr obětí měl znepokojivě jednoduché pravidlo. Členové hledali lidi, které podle vzhledu považovali za příslušníky Střední Asie, Kavkazu nebo jiných „neslovanských“ skupin. Často šlo o migranty pracující v Moskvě jako dělníci nebo pracovníci městských služeb. Oběť nemusela nic udělat. Nemusela pachatele znát. Stačilo projít kolem.

Útoky se odehrávaly v různých částech Moskvy, často poblíž stanic metra. Gang měnil místa a jeho členové podnikali další výpravy za novými oběťmi. Některé útoky natáčeli a záznamy se dostávaly na internet. V hlavním procesu soud posuzoval dvacet vražd a dvanáct pokusů o vraždu spáchaných členy skupiny; další skutky se později objevily v oddělených řízeních.

Právě opakování odlišuje Rynův případ od spontánního násilného činu vyvolaného vztekem.

První útok mohl vyžadovat překročení hranice, která do té doby existovala. Další už probíhal ve světě, ve kterém tato hranice jednou překročena byla. Pachatelé navíc nebyli sami. Ostatní členové skupiny potvrzovali, že to, co dělají, patří k jejich společné identitě.

Násilí tak mohlo postupně získávat charakter činnosti, kterou bylo možné plánovat, opakovat, zaznamenávat a sdílet.

To už není pouze nenávist. Je to vytvoření sociálního prostředí, v němž se extrémní jednání stává normou malé skupiny, přestože mimo ni zůstává těžkým zločinem.

Nestačí říct, že své oběti „přestali vnímat jako lidi“

Na první pohled nabízí psychologie pro podobný případ známý pojem: dehumanizace. Pachatel označí určitou skupinu za méně hodnotnou, přestane její členy vnímat jako plnohodnotné lidi a tím oslabí zábrany proti násilí.

Do Rynova příběhu tato teorie částečně zapadá. Lidé byli redukováni na vzhled a domnělý původ. Jednotlivec přestal být Karenem Abramianem nebo mužem jdoucím z práce a stal se představitelem skupiny, proti níž údajně probíhá boj.

Albert Bandura popsal podobné mechanismy jako součást „morálního vyvázání“. Člověk může vlastní škodlivé jednání předefinovat jako službu vyššímu cíli, rozptýlit odpovědnost mezi skupinu, zmenšit význam následků nebo přenést vinu na oběť. Díky tomu nemusí změnit celý svůj morální systém. Stačí vytvořit výjimku pro lidi, na něž se běžná pravidla podle jeho přesvědčení nevztahují.

Jenže u ideologického násilí má samotná dehumanizace své limity.

Novější psychologické práce upozorňují, že pachatel někdy oběť nepotřebuje považovat za „méně člověka“. Může dobře vědět, že před ním stojí člověk, a přesto být přesvědčen, že právě jeho potrestání je morálně správné. Experimentální výzkum Tageho Raie a jeho kolegů například rozlišuje násilí umožněné oslabením empatie od násilí, které pachatel chápe jako vykonání spravedlnosti. V druhém případě může být mnohem důležitější přesvědčení, že oběť něco představuje, provinila se už svou příslušností ke skupině a trest si zaslouží.

Tato nuance je pro Ryna podstatná.

Před soudem se členové skupiny označovali za „ruské vojáky“. Podle dobových reportáží Ryno své činy zasazoval do představ o službě Rusku, národu a monarchii. Nezní to jako člověk, který tvrdí, že žádné morální zásady nemá. Spíš jako člověk, který si vytvořil morální systém, v němž vražda určitého člověka mohla být prezentována jako záslužný čin.

A takový mechanismus může být nebezpečnější než prosté „necítím nic“. Pachatel totiž nemusí umlčet svědomí. Může jej přesvědčit, že stojí na jeho straně.

Skupina mění význam odpovědnosti

Ryno a Skačevskij byli hlavními postavami gangu, ale nejednali pokaždé sami. Do jednotlivých útoků vstupovali další členové a role se mohly měnit.

To mění psychologii činu.

Ve skupině může člověk získávat potvrzení, že jeho chování není deviantní, protože ostatní dělají totéž. Odpovědnost se současně rozkládá mezi více lidí. Někdo vybírá oběť, někdo útočí, někdo přihlíží, někdo pořizuje záznam. Každý jednotlivý krok může být v očích účastníka menší než celek, k němuž přispívá.

Bandura právě rozptýlení odpovědnosti považoval za jeden z mechanismů, který usnadňuje morální vyvázání. Výzkum skupinové identity navíc ukazuje, že problémem nemusí být samotná sounáležitost s vlastní skupinou, ale její glorifikace – přesvědčení, že vlastní skupina stojí výš a její zájmy ospravedlňují zacházení s druhými.

U Rynovy skupiny ale nelze odpovědnost schovat za anonymní dav. Ryno nebyl pasivním teenagerem, kterého skupina strhla při jediném incidentu. Podle obžaloby a následných rozsudků patřil spolu se Skačevským mezi organizátory a opakovaně se sám účastnil útoků.

Skupinová dynamika proto může vysvětlovat, jak se násilí udržovalo a posilovalo. Nemůže z něj udělat pouhého následovníka.

Sedmatřicet vražd? Číslo, které potřebuje vysvětlení

Po zatčení přišlo tvrzení, které se později často stalo součástí článků o Rynovi: měl se přiznat k 37 vraždám lidí „neslovanského vzhledu“.

Je však nutné rozlišovat přiznání od soudně prokázaných skutků.

Dobové zprávy potvrzují, že Ryno během vyšetřování skutečně hovořil o 37 zabitých. Už v červnu 2007 však toto rozsáhlé přiznání odvolal. Hlavní soudní proces následně řešil dvacet vražd a dvanáct pokusů spojených s gangem; pozdější soudní dokumenty u Ryna a Skačevského mluví o účasti na devatenácti vraždách a další případy byly projednávány samostatně. Proto není přesné jednoduše tvrdit, že Ryno „zabil 37 lidí“, jako by šlo o soudně potvrzený počet.

Z psychologického hlediska je ovšem pozoruhodné už to, že takové číslo po zadržení vyslovil.

Přiznání může mít různé motivace. Může být pravdivé, nadsazené, může vyjadřovat potřebu chlubit se, budovat vlastní pověst nebo přijmout roli, kterou si pachatel vytvořil. Bez spolehlivého psychiatrického či psychologického vyšetření však nelze rozhodnout, co přesně se odehrávalo v Rynově hlavě.

Právě zde je lepší přijmout hranici dostupných důkazů než vyrábět diagnózu na dálku.

Ve veřejně dostupných pramenech není podklad pro tvrzení, že sérii způsobila psychóza nebo konkrétní porucha osobnosti. Jeho činy byly organizované, ideologicky vysvětlované a prováděné společně s dalšími lidmi. To samo o sobě diagnózu nevylučuje, ale nedává nám právo nějakou určit.

Když vrahové sedí ve vazbě a za jejich čin je odsouzen někdo jiný

Rynův případ má ještě jednu vrstvu, která ukazuje selhání mimo samotnou extremistickou skupinu.

Čtvrtého dubna 2007 byl v Moskvě zavražděn Maxim Lavrik. O tři dny později policie zadržela devatenáctiletého Maxima Rudenka. Rudenko se k vraždě přiznal a soud jej poslal na čtrnáct let do vězení.

Jenže vraždu nespáchal.

Ryno a Skačevskij byli zadrženi deset dní po Rudenkovi a během vyšetřování se objevilo i přiznání k Lavrikově vraždě. Přesto trvalo roky, než byl chybný rozsudek napraven. Rudenko strávil za mřížemi více než tři roky. Později obdržel od státu odškodnění tři miliony rublů. Kommersant popsal také jeho tvrzení, že přiznání vzniklo po násilném policejním výslechu.

Tento případ přidává k příběhu nepříjemnou ironii. Skuteční pachatelé zabíjeli lidi na základě zjednodušené kategorie: vzhled znamenal nepřítele. Vyšetřovací systém v jednom z jejich případů také přijal rychlé vysvětlení a poslal do vězení člověka, kterého později musel očistit.

Mechanismy byly samozřejmě jiné. Výsledek však připomíná význam jedné základní pojistky proti nespravedlnosti: ochotu zpochybnit vysvětlení, které se zdá být hotové příliš brzy.

Maximální trest pro nezletilé pachatele

Proces s Rynovou skupinou skončil 15. prosince 2008. Sedm obžalovaných bylo odsouzeno za sérii rasově motivovaných vražd a pokusů o vraždu. Ryno a Skačevskij dostali každý deset let odnětí svobody.

Ve srovnání s počtem obětí působil rozsudek mimořádně nízce. Důvodem však nebylo, že by soud považoval jejich jednání za méně závažné. Oba byli v době činů nezletilí a deset let představovalo podle tehdejšího ruského práva maximální trest, který jim bylo možné uložit. Další členové skupiny dostali podle věku a podílu na činech tresty od šesti do dvaceti let.

Tím navíc soudní historie neskončila.

V roce 2010 byli Ryno a Skačevskij v dalším řízení uznáni vinnými ze tří dalších pokusů o vraždu z let 2006 a 2007. Soud jejich konečný trest nezvýšil, protože všechny činy spáchali před dosažením osmnácti let a zákonný strop zůstával deset let. Nejvyšší soud tento rozsudek v září 2010 potvrdil. V roce 2011 následoval ještě další rozsudek za vraždu Maxima Lavrika; ani ten celkovou délku trestu nezměnil.

Podle ruského listu Argumenty i Fakty byl Ryno v roce 2017 propuštěn. Zpráva z roku 2024 uváděla, že se po návratu na svobodu věnoval tetování. Tyto informace pocházejí především z výpovědi jeho bývalé manželky a nelze jim přisuzovat stejnou váhu jako soudním dokumentům o jeho zločinech.

Největší otázkou není, kam zmizela morálka

Případ Artura Ryna svádí k představě dvojí osobnosti: mladík maluje náboženské ikony a zároveň vraždí. Jenže tento kontrast může být zavádějící, pokud v něm budeme hledat dvě oddělené osobnosti nebo důkaz nějakého tajemného psychického rozštěpení.

Člověk nemusí být ve všech částech života stejný. Může respektovat některé morální normy, vztahovat je na vlastní rodinu a vlastní skupinu a současně vytvořit kategorii lidí, vůči nimž je ochoten jejich platnost vypnout. Extremistická ideologie mu navíc může nabídnout ještě účinnější řešení: násilí nepopsat jako porušení morálky, nýbrž jako její naplnění.

Ryno se nepotřeboval stát člověkem bez přesvědčení. Potřeboval přesvědčení, které dokázalo vraždě dát jiný význam.

Právě proto nelze jeho příběh zredukovat na nenávist nebo na větu, že oběti přestal vnímat jako lidi. Za devět měsíců, během nichž se on a Skačevskij pohybovali Moskvou a hledali další cíle, vzniklo něco složitějšího. Osobní nepřátelství dostalo ideologický slovník. Ideologie poskytla identitu. Skupina nabídla souhlas a spoluúčast. První násilí vytvořilo zkušenost, kterou bylo možné zopakovat. Opakování z ní udělalo známou činnost.

Výsledkem nebyl člověk, který jednoho dne náhle ztratil kontrolu. Byl to sedmnáctiletý mladík, který se spolu s dalšími naučil považovat vlastní rozhodnutí zabít náhodného kolemjdoucího za součást většího příběhu.

A právě v tom je Rynův případ užitečnější než hledání jednoduché diagnózy. Ukazuje, že morální zábrany nemusí zmizet najednou. Mohou být postupně přesměrovány tak, aby chránily pouze některé lidi a násilí proti jiným dokonce ospravedlňovaly.

Nebezpečí nezačíná až ve chvíli, kdy někdo vezme do ruky zbraň. Začíná mnohem dřív, když člověk přijme představu, že původ, vzhled nebo příslušnost k určité skupině říká dost na to, aby o konkrétním jednotlivci už nebylo potřeba vědět nic dalšího.

MOHLO BY SE VÁM TAKÉ LÍBIT

Čtyři minuty, osm klenotů, nekonečné otázky: co víme o krádeži šperků z Louvru

Kenneth Bianchi si celý život vyráběl nové identity. Když ho dostihly vraždy, vymyslel si další osobnost

SPECIÁL FOTBAL CRIME: Brankář, kterému tleskaly tribuny. Pak zmizela žena, která po něm chtěla uznat syna

^{Zdroje: The Guardian – „Putin's worst nightmare“ [1], The Guardian – „Russia: Skinhead gang accused of killing 20 in Moscow“ [2], The Guardian – „Russian court jails murderous racist skinhead gang“ [3], SOVA Center – „A Neo-Nazi Group Convicted in Moscow“ [4], SOVA Center – statistiky rasistického a neonacistického násilí v Rusku v roce 2007 [5], Kommersant – materiály k případu Artura Ryna a Pavla Skačevského [6], Kommersant – další soudní řízení s Arturem Rynem [7], Kommersant – případ nespravedlivě odsouzeného Maxima Rudenka [8], RAPSI – rozhodnutí Nejvyššího soudu v dalším řízení s Rynem a Skačevským [9], Albert Bandura – „Moral Disengagement in the Perpetration of Inhumanities“, Personality and Social Psychology Review [10], Tage Rai, Piercarlo Valdesolo a Jesse Graham – „Dehumanization increases instrumental violence, but not moral violence“, PNAS [11], Johannes Lang – „The limited importance of dehumanization in collective violence“, Current Opinion in Psychology [12].}

Zmizení vyvolalo rozsáhlé pátrání. Starosta vypsal odměnu, případ se dostal před bostonské radní a městem kolovaly nejrůznější verze toho, co se dívce mohlo stát. Jeden svědek údajně viděl dítě odváděné ke kočáru. Ve skutečnosti bylo poslední známé místo, kam Katie vstoupila, vzdáleno jen několik kroků od místa, kde měla být nalezena o čtyři měsíce později.

V obchodě tehdy pracoval také čtrnáctiletý Jesse Harding Pomeroy. Jeho jméno přitom policisté Station Six slyšeli už dávno. Pomeroy nebyl dosud bezproblémovým dítětem, které by náhle spáchalo nepochopitelný čin.

Úřady věděly, že v minulosti opakovaně napadal mnohem mladší chlapce. Některé z jeho obětí přežily vážné násilí, identifikovaly ho a v roce 1872 byl za jejich týrání poslán do nápravného zařízení. První vražda tedy nepřišla bez varování. Varování bylo téměř dva roky staré.

Sedm chlapců před první známou vraždou

Jesse Harding Pomeroy se narodil 29. listopadu 1859 Ruth Ann a Thomasovi Pomeroyovým. Rodina žila nejprve v Charlestownu a později v Chelsea a South Bostonu. Thomas Pomeroy rodinu nakonec opustil a Ruth se snažila uživit sebe a své dva syny vlastní prací. Jesse měl nápadnou vadu jednoho oka, která se později stala tak charakteristickým znakem, že přispěla i k jeho identifikaci.

O jeho raném dětství se během dalších desetiletí nahromadilo velké množství příběhů. Některé ho vykreslovaly jako samotářského chlapce fascinovaného noži a násilnými příběhy, jiné tvrdily, že byl doma brutálně trestán otcem nebo že už jako malé dítě týral zvířata. Problém je, že řada těchto historek vznikala nebo byla popularizována až poté, co se z Pomeroye stal jeden z nejznámějších dětských pachatelů 19. století.

Historička Dawn Keetley, autorka rozsáhlé studie Making a Monster, upozorňuje právě na nejistotu kolem mnoha pozdějších vysvětlení jeho dětství. I současný populární obraz Pomeroye jako dítěte, které bylo samo těžce týráno, má podle ní mnohem méně pevnou oporu v dobových pramenech, než naznačují pozdější true-crime životopisy.

Mnohem lépe doložená je série útoků, kterou začal páchat kolem dvanáctého roku.

V únoru 1872 byl sedmiletý Tracy Hayden z Chelsea zbit a ponechán na Powder Horn Hill. V květnu následoval osmiletý Robert Maier, napadený v opuštěné stavbě. V červenci byl sedmiletý Johnny Balch nalezen svázaný a zbitý. Útoky pokračovaly také po přestěhování Pomeroyových do South Bostonu: sedmiletý George Pratt byl nalezen v srpnu, Joseph Kennedy byl v září vylákán do opuštěné loděnice, kde byl zbit a pořezán kapesním nožem, a pětiletého Roberta Goulda našli železničáři svázaného k telegrafnímu sloupu, zbitého a pořezaného.

Keetley na základě dobových materiálů uvádí celkem sedm malých chlapců, které Pomeroy v tomto období týral. Násilí zahrnovalo svlékání, bití, bičování, bodání špendlíky a později řezání nožem. Podstatná není jen brutalita jednotlivých činů, ale jejich vývoj. Přibližně dvanáctiletý pachatel se ke stejnému typu situace vracel a postupně zvyšoval intenzitu toho, co obětem dělal.

To už nebyla běžná dětská agresivita ani série rvaček mezi vrstevníky. Pomeroy své oběti vyhledával, odváděl je z dosahu dospělých a volil děti výrazně mladší než on. Co při tom prožíval, nevíme. Víme však, že se k tomu vracel.

Chlapec, kterého poznala vlastní oběť

Boston už tehdy věděl, že v okolí útočí dítě. Dobový tisk psal o neznámém „fiendish boy“ a případy vyvolávaly značnou pozornost.

Dne 20. září 1872 udělal Jesse chybu. Nahlédl do okna policejní stanice číslo šest právě ve chvíli, kdy byl uvnitř Joseph Kennedy, jeden z napadených chlapců. Kennedy ho poznal. Policie Pomeroye zatkla a další oběti jeho totožnost potvrdily.

Následujícího dne se třináctiletý Jesse před soudcem Williamem G. Forsaithen k útokům přiznal. Byl odsouzen k šestiletému pobytu v House of Reformation ve Westborough.

Pro tehdejší systém šlo především o problém juvenilního pachatele, kterého bylo potřeba napravit. Myšlenka reformních škol ostatně vycházela právě z přesvědčení, že dítě nemá být automaticky posuzováno stejně jako dospělý zločinec a že disciplína, práce, vzdělání a strukturované prostředí mohou jeho další vývoj změnit.

V Pomeroyově případě vypadala náprava zpočátku úspěšně. Ve Westborough se choval dobře. Nejsou doloženy další obdobné útoky a jeho chování bylo natolik přesvědčivé, že policejní kapitán Dyer a pracovník státního Board of Charities Gardiner Tufts doporučili jeho předčasné propuštění.

Dne 6. února 1874 se Jesse vrátil k matce a bratrovi do South Bostonu. Místo původních šesti let strávil v nápravném zařízení přibližně šestnáct měsíců.

Právě tady má systémová část případu skutečnou váhu. Ne proto, že by lidé ve Westborough mohli předpovědět vraždu. Takovou jistotu nemáme ani dnes. Jejich rozhodnutí ale vycházelo především z toho, jak se Pomeroy choval v prostředí s dohledem a pevně danými pravidly. Jeho předchozí útoky přitom vznikaly v úplně jiném kontextu, když získal přístup k mladšímu dítěti bez přítomnosti autority.

Instituce měla důkaz, že dokáže dodržovat její pravidla. Neměla důkaz, že pochopila nebo odstranila příčinu jeho předchozího násilí.

Katie Curran zmizela, Horace Millen byl nalezen mrtvý

Šest týdnů po Pomeroyově návratu domů zmizela Katie Curran. Její tělo tehdy nalezeno nebylo a nikdo neměl dostatek důkazů, aby její zmizení spojil právě s Jessem. Následující událost však obrátila pozornost policie k němu téměř okamžitě.

Dne 22. dubna 1874 zmizel čtyřletý Horace Millen. Svědci ho viděli s větším chlapcem. Odpoledne bylo jeho tělo nalezeno u Savin Hill Beach v oblasti Dorchester Bay. Utrpěl řadu poranění nožem. Pro další pochopení případu není nutné rozepisovat jejich přesnou podobu; podstatné je, že šlo o velmi intenzivní násilí proti dítěti, které vůči útočníkovi nepředstavovalo fyzickou hrozbu.

Policie si vzpomněla na chlapce, kterého už jednou zatýkala za útoky na malé děti. Ještě večer přišla do domu Pomeroyových a Jesseho odvedla. Z dobového soudního rozhodnutí vyplývá, že následující den při pohledu na Millenovo tělo připustil, že ho zabil; později výpověď měnil. V Charles Street Jail už čekal na proces, když se objevil důkaz druhé vraždy.

V červenci koupil budovu na 327 Broadway nový majitel James Nash a dělníci začali upravovat její sklep. Dne 18. července Charles McGinnis a Patrick O’Connell narazili pod hromadou popela na lidské ostatky. Patřily Katie Curran.

Dva dny poté Pomeroy její zabití ústně přiznal. Jeho pozdější verze událostí nebyly vždy konzistentní, nicméně v prosinci 1874 stanul před soudem za vraždy Katie Curran i Horace Millena. Katie bylo deset. Horacovi čtyři.

Boston chtěl vědět, co může být špatně se čtrnáctiletým dítětem

Pomeroyův proces nezačal jen jako dokazování dvou vražd. Stal se také veřejnou debatou o tom, zda dítě schopné takového násilí vůbec může být duševně zdravé.

Obhajoba se opírala o tehdejší koncept „morální nepříčetnosti“. V 19. století se tímto pojmem lékaři pokoušeli vysvětlovat lidi, kteří mohli působit rozumově normálně, ale jejich morální a emoční fungování se zdálo zásadně narušené. Pomeroy tedy nebyl líčen jako člověk, který nerozumí realitě, ale jako někdo, jehož schopnost morálního sebeovládání může být patologicky poškozena.

Soud měl před sebou mimořádně obtížný problém. Pomeroyovi bylo v době Millenovy vraždy čtrnáct let a pět měsíců. Pokud byl příčetný, mohl být podle tehdejšího práva plně odpovědný za vraždu. Pokud však jeho činy pramenily z duševní choroby, mohlo být jeho právní postavení jiné.

Porota argument nepřijala. Dne 11. prosince 1874 uznala Jesseho Pomeroye vinným. Současně však doporučila milost vzhledem k jeho mládí. Nejvyšší soud státu Massachusetts později odmítl procesní námitky obhajoby a odsouzení zůstalo v platnosti.

Výsledek byl vnitřně rozporný způsobem, který přesně vystihuje celý případ. Stát řekl, že Pomeroy je natolik odpovědný, aby mohl být odsouzen jako vrah. Současně mnoho lidí nedokázalo přijmout představu, že by měl být jako dítě popraven.

Když vysvětlení chybí, společnost si ho začne vyrábět

Jesse Pomeroy na základní otázku, proč dětem ubližoval, nikdy neposkytl uspokojivou odpověď. Podle Keetley někdy tvrdil, že si nemohl pomoci nebo že ho k jednání něco nutilo. Takové výroky ale samy o sobě neříkají, zda šlo o autentický popis vnitřního prožívání, pokus vysvětlit vlastní chování, nebo prostředek obhajoby.

Prázdné místo proto zaplnili ostatní. Jedna z nejpodivnějších dobových teorií tvrdila, že Pomeroye ovlivnil zážitek jeho matky během těhotenství. Podle příběhu měla navštěvovat místo, kde se porážela zvířata, a intenzivní dojem z krve a zabíjení se měl nějak „otisknout“ do nenarozeného dítěte. Teorie odpovídala tehdejším představám o takzvaném mateřském imprintingu, nikoli moderním poznatkům o prenatálním vývoji.

Druhé populární vysvětlení znělo mnohem moderněji, přestože vzniklo před více než 150 lety: za násilí mohou média. Pomeroy měl být nadšeným čtenářem levných dobrodružných „dime novels“, v nichž se objevovaly únosy, bitvy, mučení a další násilné motivy. Část veřejnosti začala tvrdit, že chlapec pouze napodoboval to, co četl.

Historici později ukázali, že debata kolem Pomeroye se stala jedním z raných amerických příkladů morální paniky kolem násilného populárního obsahu – mechanismu, který se o mnoho desetiletí později opakoval u komiksů, filmu, televize i počítačových her.

Další lidé preferovali prostší vysvětlení: Pomeroy byl „monstrum“. Právě tato potřeba vytvořit jasnou kategorii je psychologicky pochopitelná. Jestliže násilí pochází z něčeho zásadně odlišného, patologického nebo téměř nelidského, svět působí bezpečněji. Zločinec patří do jiné skupiny než ostatní lidé.

Pomeroyův případ ale tak jednoduchou hranici neposkytuje.

Co lze z Pomeroye vyčíst dnešní psychologií – a co už ne

Z dnešního pohledu je velmi lákavé označit Jesseho Pomeroye za dětského psychopata. Takový závěr bychom však z historických materiálů udělat neměli.

Moderní psychologie zná u některých dětí s poruchami chování takzvané callous-unemotional traits, tedy soubor rysů zahrnujících například omezené prožívání viny, nízkou citlivost k utrpení druhých, nedostatek empatie nebo mělké emoční reakce.

U poruchy chování může být jejich přítomnost spojena se závažnější, přetrvávající a častěji proaktivní agresí. Zároveň však děti s problémovým chováním tvoří velmi různorodou skupinu a ani výrazné CU rysy nejsou jednoduchou předpovědí budoucího násilného zločinu. Moderní výzkum navíc ukazuje, že jejich intenzita se může v průběhu vývoje měnit a že specializované intervence mohou pomoci.

U Pomeroye navíc postrádáme přesně ty informace, které by odborník potřeboval pro smysluplnou diagnózu: systematické rozhovory, dlouhodobé pozorování, údaje od rodičů a učitelů podle současných standardů, psychologické testování nebo spolehlivou zdravotní dokumentaci.

Můžeme proto analyzovat jeho chování, nikoli mu dodatečně přidělit současnou psychiatrickou nálepku.

Jedna vlastnost jeho jednání však stojí za pozornost: útoky nevypadají pouze jako okamžité výbuchy hněvu. Moderní psychologie rozlišuje mezi reaktivní agresí, která vzniká například v reakci na frustraci, ohrožení nebo konflikt, a proaktivní agresí, jež může být prostředkem k dosažení nějakého cíle. Pomeroy své oběti opakovaně odváděl na místa, kde s nimi mohl zůstat sám. To naznačuje určitý stupeň přípravy a účelového jednání, třebaže samotný účel – zda šlo především o pocit kontroly, vzrušení, sadistické uspokojení nebo jiný motiv – z pramenů určit nelze.

To je důležitý rozdíl. Říct, že něco v jeho chování připomíná dnes známé rizikové mechanismy, není totéž jako tvrdit, že víme, co se přesně odehrávalo v jeho hlavě.

Nevíme. A právě respekt k této hranici dělá psychologický rozbor přesnější, nikoli slabší.

Ani trauma není univerzální klíč

Pozdější životopisy Jesseho Pomeroye často pracují s tvrzením, že ho otec Thomas krutě trestal, někdy dokonce způsobem nápadně připomínajícím to, co Jesse později dělal vlastním obětem. Je to lákavé vysvětlení, protože vytváří přímou kauzální linku: dítě zažívá násilí, naučí se násilí a předává je dál.

Takové přenosy skutečně existují. Dětské trauma, zanedbávání, nestabilní rodinné prostředí či násilí mohou zvyšovat riziko pozdějších problémů s chováním. Neznamená to však, že trauma automaticky vytváří násilného pachatele. Drtivá většina dětí, které zažijí těžké zacházení, se nestane vrahy. A konkrétně u Pomeroye je navíc samotná výchozí informace nejistá.

Keetley ve své práci ukazuje, že příběh o systematicky týraném Jessem získal dominantní postavení až později a že jeho faktický základ není tak pevný, jak bývá prezentováno. To neznamená, že doma žádné násilí nezažil. Znamená to pouze, že z něj nemůžeme udělat prokázanou příčinu jeho činů.

Pomeroy je proto také varováním před jednou z našich vlastních tendencí: jakmile známe konec příběhu, začneme v minulosti hledat události, které k němu údajně nevyhnutelně vedly. Skutečný lidský vývoj bývá mnohem méně přehledný.

Nejmladší odsouzený k smrti v Massachusetts

Po odsouzení čekal Pomeroya trest smrti. Stal se nejmladším člověkem v historii Massachusetts, kterému byl takový rozsudek uložen. Jeho věk ale od počátku vyvolával odpor proti samotné představě popravy.

Guvernér William Gaston odmítal podepsat příkaz k vykonání trestu. Spor pokračoval dlouhé měsíce a teprve v srpnu 1876 Governor's Council trest změnila na doživotní vězení v samovazbě. Dne 7. září byl šestnáctiletý Pomeroy převezen do státní věznice v Charlestownu.

Jeho další život se tak odehrával téměř výhradně za zdmi věznice. Samotka byla extrémně dlouhá a její podmínky se v průběhu desetiletí měnily. Pomeroy se opakovaně snažil utéct; bostonský městský archiv uchovává například záznamy nejméně tří pokusů ještě z období, kdy čekal na proces a rozhodnutí o svém trestu v Charles Street Jail.

Postupem času přestal být dítětem, kolem jehož osudu se vedla celostátní debata. Zůstával však vězněm, kterého stát odmítl popravit a zároveň se neodvážil znovu propustit.

Dne 29. září 1932 Jesse Harding Pomeroy zemřel v Bridgewater Hospital for the Criminally Insane. Bylo mu 72 let. Od zatčení po vraždě Horace Millena uplynulo více než 58 let.

Monstrum je jednoduchá odpověď. Pomeroyův případ jednoduchý nebyl

Více než století lidé hledají událost, poruchu nebo vliv, který by Jesseho Pomeroye vysvětlil.

Jeho současníci nabízeli mateřské zážitky během těhotenství, nebezpečné knihy, „morální nepříčetnost“ nebo vrozené zlo. Pozdější generace přidaly trauma, neurologické teorie a psychopatii. Žádné z těchto vysvětlení dnes nelze považovat za prokázanou odpověď.

Nejpevnější část příběhu proto neleží v diagnóze, kterou bychom mu mohli zpětně přiřadit, ale v chronologii jeho chování. Ještě před první známou vraždou existovala dlouhá řada napadených dětí. Pomeroy byl dopaden, odsouzen a umístěn do prostředí, které dokázalo jeho násilí po určitou dobu zastavit. V únoru 1874 se vrátil do stejného světa, v němž si znovu mohl vyhledávat děti mimo dohled dospělých.

To není důkaz, že někdo mohl s jistotou předvídat smrt Katie Curran a Horace Millena.

Je to však důvod, proč případ Jesseho Pomeroye zůstává aktuální i bez starých novinových přezdívek a legend o „dětském monstru“. Připomíná, že u závažného násilí nestačí ptát se, zda se člověk momentálně chová dobře. Je potřeba pochopit, v jakých situacích problém vzniká, co ho udržuje a zda změna prostředí znamená také změnu samotného chování.

A zároveň připomíná druhou, možná ještě nepohodlnější skutečnost. Někdy můžeme znát historii pachatele velmi podrobně, vidět vývoj jeho jednání téměř krok za krokem a přesto nedokážeme s jistotou říct, proč právě tento člověk překročil hranici, kterou většina lidí nikdy nepřekročí.

U Jesseho Pomeroye tuto odpověď neměli soudci, lékaři ani novináři v roce 1874. Nemáme ji spolehlivě ani dnes.

_{MOHLO BY SE VÁM TAKÉ LÍBIT}

Andělská tvář, prázdné svědomí. Carlos Robledo Puch zabíjel, jako by svět patřil jen jemu

Temný příběh Richarda Chase: Muže, který Ameriku vyděsil jako ‚Upír ze Sacramenta‘

Yang Xinhai: muž, který zabíjel, aniž by o sobě zanechal stopu

^{Zdroje: City of Boston Archives – Jesse Harding Pomeroy Materials in the City Archives [1], Dawn Keetley / University of Massachusetts Press, JSTOR – Making a Monster: Jesse Pomeroy, the Boy Murderer of 1870s Boston [2], Lehigh University – Jesse Pomeroy: Making a Monster [3], Supreme Judicial Court of Massachusetts / vLex – Commonwealth v. Pomeroy, 117 Mass. 143 (1875) [4], Journal of American Studies / Cambridge University Press – The Injuries of Reading: Jesse Pomeroy and the Dire Effects of Dime Novels [5], International Journal of Environmental Research and Public Health / PMC – Role of Callous and Unemotional (CU) Traits on the Development of Youth with Behavioral Disorders: A Systematic Review [6], European Child & Adolescent Psychiatry / PMC – Conduct disorders and psychopathy in children and adolescents: aetiology, clinical presentation and treatment strategies of callous-unemotional traits [7].}

Jen několik měsíců předtím někdo zasypal střelbou dům, do něhož přicházel se svou manželkou Kathleen. Přibližně třicet výstřelů tehdy Flannery přežil, byť utrpěl zranění ruky. Po útoku se přestěhoval blíž k centru Sydney a měl všechny důvody nevěřit téměř nikomu.

Přesto toho dne odešel.

Jeho další pohyb už nelze bezpečně rekonstruovat. Podle pozdějších výpovědí měl dostat telefonát kvůli schůzce s významnou postavou sydneyského podsvětí Georgem Freemanem. Auto mu údajně nenastartovalo a Flannery se měl vydat jiným způsobem. Existovala také svědectví, podle nichž nastoupil do automobilu s lidmi, které znal. Co přesně se stalo potom, nikdo spolehlivě neprokázal.

Od té chvíle už Christopher Dale Flannery nebyl nikdy spatřen.

Jeho tělo nebylo nalezeno a případ zůstává formálně natolik nedořešený, že jej policie Nového Jižního Walesu dodnes eviduje v databázi pohřešovaných osob. Oficiální záznam uvádí pouze základní skutečnost: Flannery byl naposledy viděn v Sydney 9. května 1985 a existuje důvod se domnívat, že se stal obětí násilí.

O dvanáct let později však koroner Greg Glass došel k podstatně určitějšímu závěru. Flannery podle něj zemřel přibližně 9. května 1985. Pravděpodobně byl podveden nebo vylákán někým, komu důvěřoval, zabit a jeho ostatky následně odstraněny neznámým způsobem.

Pro člověka, který údajně vydělával peníze tím, že jiní lidé mizeli nebo umírali, je v tom temná symetrie.

Psychologicky je ale zajímavější něco jiného.

Proč člověk, který měl tak dobrý důvod být paranoidní, nakonec někomu důvěřoval? A především: proč jej v roce 1985 už chtěli odstranit nejen nepřátelé, ale zřejmě i lidé z jeho vlastního prostředí?

Odpověď vede k tomu, jakou hodnotu má v podsvětí pověst – a co se stane, když člověk přestane svou pověst ovládat a začne žít podle ní.

Ve čtrnácti první odsouzení, v dospělosti pověst profesionála na násilí

Christopher Dale Flannery se narodil v roce 1949 v Melbourne. Dětství a dospívání prožil v prostředí dělnických čtvrtí a jeho kontakt s kriminalitou začal velmi brzy. Školu opustil přibližně ve čtrnácti letech a ve stejném období už přišlo první odsouzení.

Ještě před dvacátými narozeninami měl za sebou odsouzení za vloupání, krádeže automobilů, napadení policistů, držení zbraní a znásilnění. Za závažné trestné činy strávil několik let ve vězení, mimo jiné v notoricky tvrdém melbournském Pentridge Prison.

Znovu je ale důležité nedělat z chronologie jednoduchou psychologickou rovnici. Pobyt ve vězení nevytváří automaticky profesionální vrahy a ani časná kriminalita sama o sobě nevysvětluje pozdější extrémní násilí.

U Flanneryho je podstatná spíše kontinuita.

Od dospívání se opakovaně pohyboval v situacích, kde byla fyzická síla způsobem řešení konfliktu. Násilí nebylo jednou výjimečnou událostí, po níž by se vrátil k běžnému životu. Stávalo se součástí prostředí, v němž fungoval, součástí jeho reputace a nakonec pravděpodobně také součástí jeho sebepojetí.

Po propuštění z vězení pracoval mimo jiné jako vyhazovač v melbournském nočním podniku. Právě v prostředí nočních klubů a organizovaného zločinu mohl člověk s jeho minulostí získat něco, co v běžném světě neměl: postavení založené právě na schopnosti vyvolávat strach.

To je důležitý rozdíl. Ve společnosti je násilnost obvykle sociálním problémem. V části kriminálního prostředí může být kapitálem.

Pověst je levnější než kulka

Přezdívka „Mr Rent-a-Kill“ vystihovala obraz, který se kolem Flanneryho vytvořil. Nemusíme přijmout všechny příběhy, které o něm později vyprávěli policisté, gangsteři a novináři, abychom pochopili jeho základní funkci v podsvětí: byl považován za člověka ochotného vykonávat násilné zakázky.

Australští kriminalisté a investigativní autoři mu v průběhu let připisovali až přibližně tucet vražd. Toto číslo ale není seznamem soudně prokázaných činů. Flannery nebyl za vraždu nikdy odsouzen, což je při vyprávění jeho příběhu zásadní připomínka.

Byl například obžalován v souvislosti se zmizením melbournského právníka Rogera Anthonyho Wilsona. Podle obžaloby byl Wilson v roce 1980 násilně zastaven, unesen a později zastřelen. Jeho tělo nebylo nikdy nalezeno. Flannery a další obžalovaní však byli v roce 1981 zproštěni obžaloby.

Po odchodu od soudu byl Flannery téměř okamžitě zatčen kvůli další vraždě, tentokrát sydneyského provozovatele nevěstince Raymonda „Lizard“ Locksleyho. Ani tento případ k odsouzení nevedl. Po prvním procesu bez verdiktu následovalo další řízení a Flannery byl nakonec osvobozen.

Právě zde se snadno vytváří legenda: muž je znovu a znovu obviněn, ale pokaždé odchází.

Pro kriminální reputaci je taková kombinace skoro ideální.

Pokud lidé věří, že člověk zabíjí, a zároveň vidí, že ho systém nedokáže odsoudit, strach kolem něj roste. Skutečná moc pachatele pak neleží pouze v tom, co udělal. Leží také v tom, co jsou ostatní přesvědčeni, že by mohl udělat jim.

A právě strach může začít pracovat za něj. Člověk nemusí násilí pokaždé vykonat. Někdy stačí, že všichni v místnosti vědí, kdo je.

Když se identita postaví na tom, že nikdy neustoupíte

Taková pověst však obsahuje past. Jestliže si člověk vybuduje postavení na představě, že je ochoten zajít dál než všichni ostatní, musí tuto představu neustále udržovat. Obyčejný člověk může z konfliktu odejít. Člověk, jehož autorita stojí na strachu, může stejný ústup vnímat jako ohrožení vlastního postavení.

Psychologie prostředí založeného na násilné reputaci proto vytváří zvláštní spirálu. Čím více se ostatní pachatele bojí, tím větší výhodu mu jeho pověst poskytuje. Zároveň ale roste cena každého okamžiku, kdy by mohl působit slabě. Konflikt, který by jiný člověk ukončil kompromisem, se může změnit v test identity. Flanneryho pozdější chování tomu podle svědectví lidí z jeho okolí odpovídalo stále více.

Když se po letech mezi Melbourne a Sydney definitivněji přesunul do sydneyského podsvětí, vstoupil do prostředí, které bylo ve své době mimořádně násilné a současně propojené se zkorumpovanými částmi policie. Právě tam začal pracovat jako bodyguard a vymahač pro významného bookmakera a kriminální postavu George Freemana.

Sydney mu nabízelo větší hřiště. A také mnohem nebezpečnější soupeře.

V Sydney neexistovala čistá hranice mezi zločincem a policistou

Příběh Christophera Flanneryho nelze pochopit bez Rogera Rogersona.

Rogerson patřil k nejznámějším detektivům tehdejšího Nového Jižního Walesu a později se stal symbolem hluboké policejní korupce. Jejich kontakty sahaly dlouho do minulosti: oficiální zpráva parlamentu Nového Jižního Walesu uvádí, že Rogerson Flanneryho zatkl už v roce 1974, kdy sloužil v oddělení zaměřeném na ozbrojené loupeže. Stejný dokument popisuje také Rogersonovy rozsáhlé vztahy s lidmi z organizovaného zločinu a postupné skandály, které jeho kariéru provázely.

Právě okolí Rogersona ukazuje, proč nelze Flanneryho příběh redukovat na několik gangsterů, kteří po sobě stříleli.

V Sydney existovalo prostředí, kde někteří policisté využívali kriminální informátory, kriminálníci dostávali ochranu a informace unikaly k lidem, které měla policie vyšetřovat. Pozdější parlamentní debaty i vyšetřování korupce výslovně popisovaly vztahy mezi policisty a lidmi z podsvětí jako systémový problém.

Pro člověka typu Flanneryho to měnilo pravidla rizika. Policista už nemusel být pouze protivník. Mohl být kontakt, prostředník, zdroj informace nebo součást stejné sítě.

Takové prostředí zároveň oslabuje poslední přirozenou hranici kriminálního násilí. Pokud pachatel uvěří, že má ochranu uvnitř systému, může si dovolit věci, které by jinak byly příliš riskantní. Flannery se pohyboval právě na této nebezpečné hranici.

Michael Drury přežil. A Flannery překročil další hranici

Jedním z nejvážnějších činů spojovaných s Flannerym byl pokus o vraždu policisty Michaela Druryho.

Drury pracoval jako detektiv protidrogového oddělení. V roce 1984 byl ve svém domě několikrát postřelen a jen těsně přežil. Pozdější svědectví tvrdila, že za útokem stál Flannery a že motiv souvisel s neúspěšným pokusem uplatit Druryho kvůli jinému vyšetřování. Rogerson byl následně obžalován ze spiknutí s cílem Druryho zavraždit, ale odsouzen nebyl.

Není možné Flanneryho střelbu na Druryho prezentovat jako soudně potvrzenou skutečnost. Sám Drury však útok přežil a jméno Flanneryho se s případem spojovalo opakovaně ve vyšetřováních, svědectvích i pozdějších rekonstrukcích.

Psychologicky představuje tento případ důležitou hranici.

Zabíjet uvnitř organizovaného zločinu je jedna věc. Pokusit se odstranit policistu znamená narušit vztah, na němž celé kriminální prostředí paradoxně závisí.

I zkorumpovaný systém potřebuje určitá nepsaná pravidla. Násilník je užitečný jen do okamžiku, kdy lidé kolem něj věří, že rozumí tomu, kdy násilí použije a proti komu. Jakmile tato předvídatelnost zmizí, přestává být profesionálním nástrojem. Stává se rizikem.

„Nejste chráněný druh“

Gangster Arthur „Neddy“ Smith později popisoval Flanneryho v závěru života jako člověka, který se stával stále neklidnějším a paranoidnějším. Podle Smithovy verze pobíhal Sydney a střílel po lidech, které spojoval se svými nepřáteli Barrym McCannem nebo Tomem Domicanem. Když se některé vlivné postavy včetně policistů pokoušely násilí zastavit, Flannery měl odmítnout.

Při jednom takovém konfliktu údajně vysokému policejnímu důstojníkovi řekl, že ani policisté nejsou „chráněný druh“ – a přirovnal je ke koalám.

Je nutné připomenout, kdo tuto verzi vyprávěl.

Neddy Smith byl sám těžký zločinec, vrah a policejní informátor. Jeho vzpomínky nelze číst jako neutrální stenografický záznam.

Zároveň však pozdější popisy Flanneryho z různých zdrojů konvergují v jednom bodě: v posledních měsících svého života byl vnímán jako člověk, kterého je stále obtížnější kontrolovat.

Historické materiály Museums of History NSW zachycují podobný pohled přímo z prostředí tehdejšího organizovaného zločinu: Flannery je popisován jako „wild card“, neovladatelný hráč, po jehož zmizení zůstala představa jakéhosi „očistného procesu“ uvnitř podsvětí.

A tady se jeho příběh dostává do nejdůležitější fáze. Člověk, jehož cenu vytvářela nepředvídatelnost pro oběti, začal být nepředvídatelný i pro zaměstnavatele.

Instrumentální násilí se změnilo v něco jiného

U násilí se v psychologii a kriminologii často rozlišuje mezi jeho instrumentální a reaktivní podobou.

Instrumentální násilí má cíl. Pachatel jej používá jako prostředek: chce peníze, odstranit svědka, zastrašit soupeře nebo splnit zakázku.

Reaktivní násilí je více spojeno s hněvem, impulzivitou, pocitem ohrožení či ponížení.

V reálném životě se samozřejmě oba typy překrývají a u člověka, který nikdy neprošel důkladným psychologickým vyšetřením dostupným dnešním odborníkům, nelze zpětně stanovit diagnózu.

U Flanneryho ale můžeme sledovat velmi důležitý posun funkce násilí.

Pověst nájemného vraha předpokládá určitou racionalitu. Objednavatel očekává, že pachatel udělá konkrétní věc konkrétnímu člověku a tím práce skončí.

Jenže člověk, který začne reagovat na stále širší okruh situací násilím, už nepůsobí jako profesionální nástroj.

Začne násilím řešit i vlastní strach.

A právě zde má paranoia zásadní význam.

Pokud člověk dlouhé roky žije v prostředí, kde se lidé skutečně navzájem zabíjejí, není obava z útoku sama o sobě iracionální. Flannery nebyl paranoidní v bezpečném předměstském pokoji. Někdo na něj opravdu střílel. Jeho známí opravdu umírali. V jeho okolí se skutečně vyskytovali lidé schopní objednat vraždu.

Problém nastává, když už není možné oddělit reálnou hrozbu od hrozby, kterou člověk předpokládá.

V prostředí s téměř neustálým nebezpečím může vzniknout smyčka:

čím více nepřátel člověk má, tím více se bojí; čím více se bojí, tím agresivněji reaguje; čím agresivněji reaguje, tím více nepřátel si vytváří.

Až se paranoia začne sama potvrzovat.

Třicet střel bylo varování, které pochopil jen napůl

Dne 27. ledna 1985 přicházeli Christopher a Kathleen Flanneryovi ke svému domu v sydneyské čtvrti Turrella, když útočník nebo útočníci spustili palbu z automatické pušky.

Dům zasáhly přibližně tři desítky střel. Flannery manželku strhl k zemi a utrpěl zranění ruky, oba ale útok přežili. Později se kvůli bezpečnosti přestěhovali do bytového domu Connaught blíže centru Sydney.

Z čistě racionálního hlediska byl vzkaz zřejmý.

Někdo byl připraven Flanneryho zabít.

To by mohlo člověka přimět zmizet z města nebo alespoň snížit vlastní aktivitu. Podle pozdějších rekonstrukcí se ale nic takového nestalo. Flannery zůstal uvnitř stejného kriminálního prostředí.

Je možné, že ani neměl snadnou možnost odejít.

Člověk může fyzicky opustit město, mnohem obtížněji však opustí identitu, na níž postavil celý dospělý život. Flannery neměl běžnou kariéru, k níž se mohl vrátit, bezpečné profesní kontakty ani společenské postavení nezávislé na kriminální reputaci.

Jeho pověst byla jeho živobytím.

Současně ho mohla zabít.

Tony Eustace zemřel jen šestnáct dní před Flanneryho zmizením

Poslední týdny před Flanneryho zmizením byly mimořádně násilné.

Dne 23. dubna 1985 byl před Airport Hiltonem v North Arncliffe zastřelen gangster Tony „Spaghetti“ Eustace. Zasáhlo ho několik střel do zad. Když jej našly děti vracející se ze sportovního tréninku, ještě žil. Policistům však před smrtí odmítl říci, kdo na něj střílel.

Flannery byl později označován za podezřelého střelce. Ani tato vražda mu nebyla soudně prokázána. Eustaceova smrt je přesto důležitá tím, jak blízko předcházela Flanneryho vlastnímu konci.

V té době už podsvětí nepotřebovalo mnoho důvodů, aby ho považovalo za nebezpečného. Měl řadu nepřátel, přežil otevřený atentát, byl spojován s útokem na policistu a v gangsterské válce údajně pokračoval navzdory snaze ostatních násilí utlumit.

Pověst, která mu dříve umožňovala vstupovat do místností s převahou, nyní znamenala, že každá nevyřešená střelba mohla být automaticky připsána jemu.

To je další zvláštní vlastnost násilné reputace. Jakmile je dostatečně silná, člověk už nemusí nic udělat, aby si vytvořil nového nepřítele. Stačí, že někdo uvěří, že to udělal.

Podsvětí nepotřebuje nejnebezpečnějšího muže. Potřebuje předvídatelného muže

Organizovaný zločin působí zvenčí chaoticky, ale dlouhodobě může fungovat pouze tehdy, pokud existují určitá pravidla. Dluh má cenu. Zakázka má cenu. Ochrana něco znamená. Existují vztahy mezi skupinami, dohody, hierarchie a limity. Nájemný násilník je uvnitř takového systému paradoxně hodnotný právě proto, že jeho brutalita má být kontrolovatelná. Objednavatel nechce člověka, který střílí po každém. Chce člověka, který zastřelí toho správného. To je klíč k Flanneryho pádu.

Jeho profesní výhodou byla ochota použít násilí bez běžných zábran. Jenže jakmile přestal respektovat hranice, které mu kriminální systém určoval, stejná vlastnost se stala nebezpečím.

Bývalý detektiv a pozdější autor Duncan McNab popsal Flanneryho jako melbournského zabijáka, který přišel do Sydney „udělat velkou kariéru“. Po desetiletích výzkumu případu právě McNab spojoval jeho zmizení s lidmi kolem tehdejšího zkorumpovaného policejního prostředí.

Z psychologického hlediska je však konkrétní jméno vraha až druhou otázkou. První zní: proč už někdo potřeboval, aby Flannery zmizel? A odpověď zřejmě leží v jeho přeměně z prostředku v problém.

Člověk, který přežil kulomet, nastoupil k někomu do auta

Po zmizení vzniklo nepřeberné množství teorií.

Jedna tvrdila, že Flanneryho zabili gangsteři. Jiná připisovala vraždu zkorumpovaným policistům. Spekulovalo se o různých místech, kde mohlo skončit jeho tělo, od sydneyských písečných dun po vody Botany Bay.

Nic z toho nebylo prokázáno.

Koroner Greg Glass nakonec v roce 1997 formuloval závěr podstatně zdrženlivěji, ale současně mimořádně výmluvně: Flannery byl podle něj pravděpodobně zrazen, podveden a možná vylákán do automobilu člověkem nebo lidmi, kterým důvěřoval. Jeho ostatky byly následně odstraněny způsobem, který se nepodařilo zjistit. Koroner zároveň naznačil, že klíč k objasnění případu leží u Rogera Rogersona.

Rogerson účast na Flanneryho smrti popíral.

Po letech však o něm mluvil způsobem, který přesně vystihuje pohled podsvětí na poslední fázi jeho života. Flannery byl podle něj „out of control“ – mimo kontrolu. Tvrdil, že lidé v Sydney se ho snažili usměrnit, ale neposlouchal, překročil určitou hranici a někdo nakonec mohl rozhodnout, že „musí jít“. Rogerson současně trval na tom, že s tím neměl nic společného.

Je to pozoruhodná formulace. Neříká, že Flannery byl odstraněn proto, že byl příliš slabý. Právě naopak. Byl odstraněn – pokud je tato interpretace správná – protože se stal příliš nebezpečný pro systém, který jeho nebezpečnost dlouho využíval.

Strach funguje jen do chvíle, než se všichni začnou bát stejně

Pověst násilníka obvykle funguje asymetricky. Já se nebojím tebe. Ty se bojíš mě. Právě proto má hodnotu. V závěru Flanneryho života se však tato asymetrie začala vytrácet. Lidé kolem něj se ho sice stále mohli bát, ale on se současně stále více bál jich. To mění chování.

Člověk začne reagovat rychleji, protože každé zaváhání může podle jeho zkušenosti znamenat smrt. Neutrální chování interpretuje jako možné ohrožení. Preventivní násilí se začne zdát rozumné.

A tím se vytváří stav, ve kterém mají nakonec všichni stejnou motivaci: udeřit první. Flanneryho svět byl právě takovým prostředím.

Je proto příliš jednoduché vykládat jeho konec jako klasickou gangsterskou morálku, v níž „kdo mečem zachází, mečem schází“. Takové klišé nevysvětluje nic. Mnohem zajímavější je mechanismus.

Flannery si postupně vybudoval ekonomickou i sociální hodnotu na vlastnosti, která je dlouhodobě nestabilní: na ochotě používat extrémní násilí. Aby si tuto hodnotu udržel, musel být ochoten násilí použít znovu. Každá další epizoda však rozšiřovala množinu lidí, kteří se ho měli důvod bát. A každý nový nepřítel současně zvyšoval jeho vlastní pocit ohrožení. Na konci spirály už nebyl vítěz. Jen lidé čekající, kdo vystřelí první.

Systém, který takového člověka využívá, pomáhá vytvářet jeho nebezpečnost

Flanneryho odpovědnost za vlastní násilí nelze přesouvat na policii, vězení ani australské podsvětí. Rozhodnutí používat násilí činil on. Je ale stejně chybné předstírat, že vznikl ve společenském vakuu. Kariéra profesionálního násilníka potřebuje trh.

Potřebuje lidi, kteří si násilí objednávají. Potřebuje prostředí, kde se vražda stává službou. Potřebuje někoho, kdo poskytuje informace, ochranu nebo možnost uniknout před následky. A v Sydney 70. a 80. let část tohoto prostředí prokazatelně existovala.

Pozdější vyšetřování policejní korupce ukázala dlouhodobé problémy se vztahy policistů a kriminálních informátorů, s únikem informací a s důstojníky napojenými na osoby z organizovaného zločinu. Roger Rogerson se stal symbolem této éry, přestože ne všechny zločiny a vraždy, které mu byly během let připisovány, byly prokázány.

Flannery tak nebyl pouze mužem s násilnickou povahou. Byl také produktem ekonomiky násilí, v níž se jeho schopnost ubližovat ostatním někomu vyplácela. Dokud byla kontrolovatelná.

Nikdy nebyl odsouzen za vraždu. Přesto po něm zůstaly mrtví a otázky

Christopher Dale Flannery patří k případům, u nichž legenda často předbíhá důkazy. Uvádí se o něm, že zabil deset, dvanáct či ještě více lidí. Některé pozdější příběhy jej líčí téměř jako všemocného likvidátora podsvětí. Realita je méně přehledná.

Flannery byl opakovaně obžalován nebo podezírán v mimořádně závažných případech, ale za žádnou vraždu nebyl pravomocně odsouzen. Některé oběti zmizely beze stopy. Některé příběhy stojí především na svědectvích lidí, kteří sami patřili do kriminálního světa a měli vlastní důvody lhát.

Právě proto nemá smysl budovat jeho psychologický profil na představě, že všechny tradované historky musí být pravdivé. K pochopení jeho vývoje jich ani nepotřebujeme tolik. Stačí to, co víme bezpečněji.

Velmi časná násilná kriminalita. Dlouhodobá přítomnost zbraní a agrese. Vězení. Práce uvnitř kriminálního prostředí. Opakované obžaloby z vražd. Pověst nájemného násilníka. Spojení s nejnebezpečnějšími postavami sydneyského podsvětí. Ozbrojený útok na jeho vlastní dům. A nakonec muž, kterého už jeho okolí popisovalo jako člověka mimo kontrolu. Potom 9. květen 1985. A prázdné místo.

Jeho poslední obětí mohla být vlastní identita

Na Flanneryho příběhu je lákavé hledat jednu chybu, která jej zabila. Možná neměl vyhrožovat policistům. Možná měl po útoku na dům opustit Sydney. Možná neměl věřit člověku, se kterým toho rána odešel. Jenže jeho konec se pravděpodobně připravoval mnohem déle.

Christopher Flannery strávil dospělý život budováním identity člověka, který je ochoten udělat to, čeho se ostatní bojí. Taková identita poskytovala peníze, respekt i ochranu. Zároveň od něj vyžadovala, aby ji neustále potvrzoval.

A někdy právě tady začíná bod, kdy reputace přestane být maskou a začne řídit svého nositele. Násilí už neslouží pouze cíli. Jeho nepoužití začne ohrožovat obraz, který člověk vytvořil sám o sobě.

U Flanneryho se nakonec jeho nejcennější vlastnost stala důvodem, proč jej zřejmě chtěli odstranit. Nájemný vrah může být pro podsvětí cenný. Nepředvídatelný vrah je hrozba. A systém založený na násilí má pro hrozby řešení, které dobře znal i Christopher Dale Flannery.

V květnu 1985 někdo patrně využil jediné věci, kterou mu jeho reputace nedokázala vzít: důvěry k několika lidem, které ještě považoval za své. Na jejich straně stačilo, aby jí jednou zneužili. Flannery po sobě nezanechal tělo, soudní rozsudek za vraždu ani jistotu, kdo ho zabil. Zanechal ale mnohem čitelnější mechanismus.

Člověk může dlouho vládnout strachem. Jenže pokud se jeho moc zakládá výhradně na tom, že je nebezpečnější než všichni ostatní, nakonec vytvoří prostředí, v němž mají všichni ostatní společný důvod zajistit, aby nebezpečný už nebyl.

MOHLO BY SE TI VÁM TAKÉ LÍBIT

Pee Wee Gaskins: Muž, který tvrdil, že byl monstrum – a Amerika mu dlouho věřila

Samota, která zabíjela: Dennis Nilsen a jeho touha po společnosti, která nikdy neexistovala

Butcher Baker: Poslední dny lovce. Jak se rozpadl svět muže, který si myslel, že mu patří celá Aljaška (3. díl)

Rodney Alcala: Muž, který vraždil a přitom se smál do kamery. „Dating Game Killer“ obelhal televizi, porotu i celý svět

Jim Gorgon - génius, který slyšel hlasy: Jak se z bubeníka Layly stal vrah, který zabil svou matku

^{Zdroje: NSW Police Force – Christopher Dale FLANNERY, Missing Persons Enquiry [1], Parliament of New South Wales – Research Report on Trends in Police Corruption [2], Museums of History NSW – Lenny McPherson as informer [3], ABC News – The mysteries that prevail after disgraced former detective Roger Rogerson's death [4], ABC News – Kurnell bones may give clues to murder mysteries [5], 7NEWS – Digging up the past: The gruesome bid to cover up the murder of Melbourne solicitor Roger Wilson [6], Pan Macmillan / Google Books – Duncan McNab: Killing Mr Rent-a-kill [7], Parliament of New South Wales – Legislative Council Hansard, 21 April 1994 [8], Australian Missing Persons Register – Christopher Dale Flannery [9]}

V časných hodinách jednoho prosincového dne roku 1963 čekaly v centru Teheránu tisíce lidí. Na náměstí známém jako Toopkhaneh, později také jako Sepah, byly připraveny šibenice. Podle dobového listu Bamdad-e Emruz se počet přihlížejících mohl pohybovat kolem dvaceti tisíc.

Jedním z mužů, které měli toho rána veřejně oběsit, byl šestadvacetiletý či sedmadvacetiletý Hoshang Amini, známý také jako Hoshang Varamini nebo „vrah s plstěným kloboukem“. Dobové zprávy zdůrazňovaly jeho zdánlivý klid, pozdější rekonstrukce však připomínají i detail, který tento obraz komplikuje: při lékařské prohlídce měl výrazně zrychlený tep. Amini se smrti pravděpodobně nebál tak málo, jak chtěl okolí přesvědčit.

Pak požádal, aby směl zazpívat.

Právě tento okamžik se stal jednou z nejčastěji opakovaných scén celého případu. Amini měl dobrý hlas, rád zpíval a bývá spojován s poezií Háfize. Na popravišti dostal mikrofon či policejní megafon a několik okamžiků zpíval před lidmi, kteří přišli sledovat jeho smrt. V některých pozdějších textech právě odtud pochází jeho přezdívka „vrah zpívající ghazaly“.

Není ale důvod v tom hledat rozpor ve smyslu „jak mohl člověk milující poezii vraždit“. Lidská psychika takto jednoduše nefunguje. Estetická citlivost není totéž co empatie a schopnost prožívat krásu člověka nijak automaticky nechrání před schopností způsobovat utrpení.

To podstatné na Aminim není, že vrah znal básně. Podstatné je, že si dokázal vytvořit svět, ve kterém se vrahem nemusel cítit být.

Kolik lidí skutečně zabil, dodnes není jisté

U Hoshanga Aminiho je nezbytné začít jedním upozorněním. Číslo 67 obětí, které se dnes objevuje téměř automaticky, není možné považovat za stejně pevně doložený údaj jako například rok jeho zatčení nebo popravy.

Dobové a pozdější íránské prameny totiž uvádějí různá čísla. Amini nejprve hovořil o sedmi vraždách, následně o dalších, v tisku se objevilo číslo 14 a později 23. Moderní přehledy mu připisují až 67 obětí a kvůli tomu bývá označován za nejplodnějšího známého sériového vraha v íránských dějinách.

Jenže už samotné íránské zdroje otevřeně připouštějí, že přesný počet nikdy bezpečně stanoven nebyl. Některá těla spojovaná s jeho způsobem vraždění nebyla součástí jeho přiznání, zatímco některé vraždy, které přiznal, zase nebylo možné potvrdit nalezením oběti.

Bezpečnější proto je říci, že Amini zavraždil nejméně několik desítek lidí nebo je z jejich smrti vážně podezírán, přičemž nejvyšší tradičně uváděný počet činí 67. Přesný rozsah jeho vraždění zůstává součástí nejasností, které případ obklopují.

Nejde jen o statistickou drobnost. Číslo 67 vytváří obraz téměř mytického monstra a snadno zastíní to důležitější: konkrétní mechanismus, který mu umožňoval znovu a znovu vyhledávat převážně zranitelné lidi, dostávat je pod svou kontrolu a nakonec je zabíjet.

Dříve než se objevil vrah, byl tu násilník

Amini se narodil přibližně v roce 1936 nebo 1937 ve Varaminu jihovýchodně od Teheránu. Informace o jeho raném životě pocházejí převážně z dobového tisku a pozdějších rekonstrukcí, proto je potřeba s nimi zacházet opatrně. Podle článků vycházejících mimo jiné z tehdejšího časopisu Hoquq-e Emruz vyrůstal ve velmi chudém a problematickém rodinném prostředí.

Otec přišel o zaměstnání v cukrovaru, další členové rodiny se pohybovali na hraně či za hranou zákona. Amini měl pouze několik let školního vzdělání, pracoval jako pomocník řidiče a později byl ve Varaminu známý také kvůli hazardu, výtržnostem a vybírání peněz od místních obchodníků.

Takové prostředí samo o sobě nic nevysvětluje. Chudoba nevyrábí sériové vrahy a problematická rodina není diagnózou budoucího násilí. Miliony lidí vyrůstají v mnohem horších podmínkách, aniž by někoho zabily.

U Aminiho je zajímavější něco jiného: násilí se v jeho životě objevilo ještě před vraždami, které z něj udělaly celostátně známou postavu.

Jeden z důležitých momentů se měl odehrát několik let před jeho zatčením. Podle rekonstrukcí si příslušníci žandarmerie později vzpomněli, že už dříve zasahovali proti Aminimu a dalším mužům ve chvíli, kdy měli v odlehlé oblasti napadat mladého muže a pokoušet se jej zabít.

Právě tato událost se později stala jedním z důvodů, proč policisté spojili jeho jméno s těly nacházenými v okolí Varaminu. Zdroje se rozcházejí v tom, co přesně po tehdejším zadržení následovalo, samotná existence předchozího závažného násilného incidentu se však v rekonstrukcích případu opakuje.

Psychologicky je tento bod důležitější než hledání jednoho traumatu v dětství. V Aminiho životě lze sledovat postupné rozšiřování toho, co si dovoloval vůči jiným lidem. Vydírání, kriminalita, sexuální násilí, fyzická dominance a nakonec vražda nejsou jedna a táž věc, ale hranice mezi nimi může být v životě konkrétního pachatele překračována postupně. Každé násilí, které projde bez definitivního zastavení, zároveň poskytuje zkušenost, že další hranice lze překročit také.

Studny začaly vydávat mrtvé

Na přelomu let 1962 a 1963 se v oblasti Varaminu, Rey a předměstí Teheránu začala objevovat těla, která spojovaly podobné okolnosti. Oběti měly svázané ruce, některé byly sexuálně napadeny a jejich těla byla ukrývána ve studnách, opuštěných kanálech a qanátech – starobylých podzemních vodních systémech. Právě odtud pocházelo označení „duch studní qanátu“. Mezi mrtvými byli mladí muži, dospělí i žena, pozdější zprávy ale zdůrazňují zejména mladé chlapce a děti z chudých rodin.

Jedním z objevů, který vyšetřování významně posunul, bylo tělo mladého prodavače lístků Mehdiho Fadaeiho. Podle dobové rekonstrukce si pracovník soudu při výletu s rodinou všiml stop krve a sledoval je až k otvoru studny. Po příjezdu žandarmerie bylo uvnitř nalezeno tělo.

Policie přitom Aminiho nezačala hledat pouze kvůli vraždám. Paralelně vyšetřovala krádeže jízdních kol z Teheránu a jejich prodej ve Varaminu. Jeden ze zadržených při výslechu uvedl jeho jméno. Když se policie pokusila Aminiho vyslechnout, zmizel. Vzpomínka na jeho dřívější násilný incident pak změnila obyčejné pátrání po možném komplicovi zlodějů ve výrazně vážnější podezření. Nakonec byl nalezen v domě své sestry, podle často opakované verze ukrytý uvnitř truhly.

Teprve tehdy se příběh, který obyvatelé okolí vnímali jako sérii děsivých zmizení a nevysvětlitelných mrtvých těl, začal spojovat s jedním konkrétním mužem.

Vrah začal svůj příběh vyprávět novinám

Zatčení Aminiho ukazuje ještě jednu zvláštnost tehdejšího případu: hranice mezi policejním vyšetřováním a mediální podívanou byla mimořádně tenká.

Jeden z novinářů deníku Kayhan o mnoho let později vzpomínal, že se s Aminim setkal v cele ještě dříve, než proběhl rozsáhlejší výslech kriminalistů. Během několika hodin mu měl Amini popsat vraždy sedmi chlapců a německého občana Ernsta Langeho a uvést místa, kde byla těla ukryta. Novinář informace zveřejnil a policie podle jeho pozdějšího vyprávění skutečně na označených místech nacházela další oběti.

Jestli je tato vzpomínka ve všech detailech přesná, dnes těžko ověříme. Vypovídá ale o něčem, co potvrzuje i dobové zpravodajství: Amini pochopil, že média mu poskytují publikum.

Kayhan zveřejňoval jeho výpovědi, fotografie a dokonce rukou napsaný vzkaz. V něm Amini oznámil čtenářům, že zabil sedm lidí a že chce ve vraždění pokračovat. Postupně přiznával další činy. Jeho jméno začalo mít vlastní titulky, přezdívky a vizuální identitu – plstěný klobouk, hubenou tvář a nepříjemně klidné vystupování.

To je jedna z částí případu, které se snadno přehlédnou. Amini nezískával kontrolu pouze nad oběťmi. Po zatčení dostal možnost kontrolovat také příběh o sobě samém.

A využíval ji.

„Odstraňoval jsem zkažené lidi“

Právě zde se dostáváme k nejzajímavější části Aminiho psychologie.

V pozdějších rozhovorech prohlašoval, že se nechal inspirovat nechvalně známým íránským vrahem Asgharem Borujerdim, známým jako Asghar Qatel – „Asghar vrah“. Borujerdi vraždil především mladé chlapce a byl veřejně popraven v Teheránu ve 30. letech. Amini podle dochovaných zpráv otevřeně tvrdil, že se rozhodl jít stejnou cestou. Současně svým činům přisuzoval jakýsi morální účel: chtěl prý společnost zbavovat lidí, které považoval za zkažené.

Na první pohled by se mohlo zdát, že právě tady máme motiv.

Ve skutečnosti máme spíše pachatelovo vysvětlení motivu – a to není totéž.

Amini totiž současně při výsleších podle dobového tisku popisoval potěšení, které mu násilí přinášelo. Některé jeho oběti byly sexuálně napadeny. Vyhledával situace, v nichž byl druhý člověk bezmocný, svazoval jej, odváděl na odlehlá místa a rozhodoval o jeho životě a smrti. Přinejmenším část činů tedy vykazuje výraznou složku dominance a sadistické gratifikace. Diagnostikovat po více než šedesáti letech Aminiho například sexuálním sadismem by nebylo odborně poctivé – nemáme klinické vyšetření ani dostatečně spolehlivou dokumentaci. Lze ale říci, že jeho vlastní popisy násilí ukazují, že utrpení oběti nebylo pouze prostředkem k nějakému údajnému „vyššímu cíli“. Bylo součástí toho, co ho na činu přitahovalo.

Prohlášení o „očistě společnosti“ proto můžeme chápat také jako psychologický mechanismus, kterým si pachatel upravuje význam vlastního jednání.

Moderní psychologie používá pojem morální odpojení – soubor způsobů, jimiž člověk oddělí své jednání od běžných morálních pravidel, aby nemusel prožívat plnou vinu za to, co dělá. Výzkum u dospělé vězeňské populace ukazuje významnou souvislost mezi morálním odpojením a kriminálním jednáním. Jedním z klasických mechanismů je „popření oběti“: člověk, kterému bylo ublíženo, je nejprve redefinován jako někdo, kdo si trest zaslouží.

A přesně tak zní Aminiho konstrukce. Nezabil dítě. Odstranil „zkaženého člověka“. Neznásilnil a nezavraždil bezbrannou oběť. „Čistil společnost.“

Morální kategorie se převrátí. Pachatel se ve vlastní verzi příběhu přesune z role agresora do role soudce.

Proč je „zkažená oběť“ tak účinná lež

Na tomto mechanismu je důležité, že pachatel nemusí své vysvětlení cynicky předstírat. Člověk může vlastní racionalizaci postupně skutečně přijmout.

Systematické přehledy výzkumu kognitivních zkreslení u pachatelů popisují právě proces, při němž se násilné jednání zasazuje do stále pevnějšího výkladového rámce: okolí je nepřátelské, pravidla nespravedlivá, oběť vinná a vlastní agrese přiměřená. Čím déle takový rámec funguje, tím snazší může být další překročení hranice.

U Aminiho ovšem jeho teorie narazí na velmi jednoduchý problém.

Mezi jeho oběťmi byli děti a sociálně zranitelní mladí lidé.

Pokud někdo tvrdí, že společnost zbavuje morálního úpadku, a jako objekty své „očisty“ si vybírá lidi, kteří mají výrazně menší schopnost bránit se, mnohem více nám to říká o pachatelově potřebě moci než o jeho morálním programu.

Amini nepotřeboval najít skutečně nebezpečné lidi.

Potřeboval najít lidi, nad kterými mohl zvítězit.

Asghar mu možná nedal motiv. Dal mu scénář

Aminiho odkazování na Asghara Qatela je psychologicky zajímavé ještě z jiného důvodu. Kopírování známého pachatele totiž nemusí znamenat jednoduché „četl o vrahovi, proto začal vraždit“.

Může fungovat subtilněji.

Člověk, který už má násilné fantazie nebo dispozici k agresi, v jiném pachateli najde hotový scénář. Vidí, že něco, co existovalo jen v jeho představách, už někdo jiný skutečně udělal. Dostane model obětí, prostředí, způsobu jednání a dokonce i způsobu, jak o zločinu přemýšlet.

Asghar byl v íránské kolektivní paměti mimořádně známou postavou. Jeho veřejná poprava a novinové příběhy vytvořily z jeho jména synonymum extrémního zločinu. Amini jej podle vlastních slov znal a obdivoval či napodoboval. Podobnosti v zaměření na mladé oběti, sexuální násilí a odlehlá místa jsou zřejmé, i když nelze spolehlivě rozhodnout, které části Amini skutečně převzal a které vznikly nezávisle.

Podstatné je něco jiného: když Amini říkal, že „šel cestou Asghara“, přiznával zároveň, že jeho vlastní identita pachatele nevznikala ve vakuu.

Měl předchůdce.

A v určitém smyslu si vybral, že se stane jeho pokračováním.

Poezie a vraždění nebyly dva různé životy

Po zatčení novináře fascinoval Aminiho klid. Zprávy zdůrazňovaly kontrast mezi jeho vzhledem, zdvořilým hlasem či schopností zpívat a činy, ke kterým se přiznával. Později se kolem něj vytvořil téměř literární obraz vraha, který miloval hudbu Parvize Yahaghiho a recitoval Háfize.

Právě tady ale vzniká nebezpečí romantizace.

Amini nebyl „citlivý básník, v němž žilo monstrum“. Takový obraz je lákavý, protože dovoluje představovat si pachatele jako člověka rozděleného na dvě neslučitelné osobnosti. Není pro něj však žádný důkaz.

Mnohem pravděpodobnější je něco obyčejnějšího a zároveň znepokojivějšího: obě stránky byly součástí jednoho člověka.

Člověk může být zdvořilý k jednomu člověku a naprosto bezcitný k druhému. Může milovat hudbu a zároveň druhé instrumentalizovat. Empatie není jednotný zásobník, který buď máme, nebo nemáme. Může být selektivní, potlačená, podmíněná tím, zda druhého považujeme za „jednoho z nás“.

Právě Aminiho označování obětí za zkažené mohlo umožnit tuto selekci. Jakmile druhý přestane být plnohodnotným člověkem a stane se reprezentantem něčeho odporného, násilí proti němu může být pro pachatele psychologicky snesitelnější.

Háfiz proto Aminiho nepolidšťuje ani neusvědčuje z nějakého paradoxu.

Jen připomíná, že lidé schopní mimořádně krutého násilí nemusejí být ve všech ostatních částech svého života emocionálně prázdní.

Nahrávky, které z vraha vytvořily literární postavu

Ke zvláštnímu posmrtnému životu Aminiho příběhu přispěly také nahrávky rozhovorů pořízených před jeho popravou.

Jednotlivé pozdější verze se liší v tom, kdo přesně jednotlivé rozhovory vedl. V souvislosti s Aminim se zmiňuje hudebník a rozhlasová osobnost Parviz Yahaghi, ale také reportéři Radio Iran Noureddin Sabet Imani a Saboktakin Salur. Spisovatel a filmař Zakaria Hashemi později tvrdil, že získal kazetu s rozhovorem a mnohokrát ji poslouchal. Po letech podle ní napsal knihu Akharin Edam – Poslední poprava. Sám přitom zdůrazňoval, že jde o literární dílo založené na skutečné nahrávce, nikoli o čistý dokument.

To je důležité rozlišení. Některé dnes opakované detaily Aminiho života mohou pocházet právě z vrstvy, kde se dokumentární materiál začal prolínat s literárním zpracováním.

Jeho případ totiž přežil nejen v policejních spisech, ale také jako příběh.

A příběhy mají tendenci uhlazovat rozpory. Vrah dostane přezdívku. Získá charakteristický klobouk. Zpívá Háfize. Má poslední větu. Počet obětí se ustálí na jednom čísle.

Skutečný případ byl chaotičtější.

A také méně elegantní.

Poslední věta, která může znamenat dvě úplně jiné věci

Před popravou měl Amini dvěma novinářům říci v různých verzích přibližně totéž: jeho zabitím se problém nevyřeší a společnost by měla hledat příčinu, proč lidé jako on vznikají. Jedna dobová rekonstrukce mu připisuje tvrzení, že v Teheránu existují „tisíce lidí jako on“. Přesné znění posledních slov se v pramenech liší, jejich základní myšlenka je však zachycena opakovaně.

Je to možná nejzajímavější věta celého případu právě proto, že ji lze číst dvěma způsoby.

První je téměř moderní kriminologická otázka: nestačí pachatele popravit, pokud chceme pochopit, odkud podobné násilí přichází. Je třeba zkoumat osobnost, prostředí, vývoj agresivního chování, sexuální násilí, sociální podmínky i selhání institucí.

Druhé čtení je mnohem méně velkorysé.

Amini se ještě několik minut před smrtí mohl pokoušet rozdělit vlastní odpovědnost mezi sebe a společnost.

„Nehledejte problém jen ve mně.“

Jeho věta přitom může obsahovat obojí současně. Pachatel může přesouvat odpovědnost a přitom mimoděk formulovat správnou otázku.

Proto také není smyslem podobného případu rozhodnout, zda „společnost vytvořila vraha“. Tak jednoduchá příčinná věta by byla neobhajitelná.

Společnost Aminiho nenutila svazovat oběti, sexuálně je napadat a zabíjet.

To dělal Amini.

Zároveň však existovala řada okamžiků před poslední vraždou, v nichž už bylo zřejmé, že se před okolím nepohybuje běžný člověk bez historie násilí. Policejní složky jej podle dobových zpráv znaly z předchozího závažného incidentu. Ve Varaminu měl reputaci násilníka, vyděrače a člověka pohybujícího se v kriminálním prostředí. Přesto proces eskalace pokračoval až k sérii mrtvých těl ve studnách.

Tady má jeho poslední otázka smysl. Ne jako omluva.
Jako otázka prevence.

Když už vražda nepotřebuje skutečný důvod

V Aminiho životě nelze najít jednu událost, která by všechno vysvětlila. Právě proto jeho případ odpovídá modelu pomalého rozkladu.

Nejprve existuje kriminalita a agrese. Poté výrazné násilí. Následuje zkušenost kontroly nad bezmocným člověkem. Další čin už není absolutně neznámým územím. Postupně vzniká opakovaný způsob jednání a s ním zároveň příběh, kterým pachatel své chování vysvětluje.

Nakonec už není potřeba osobní konflikt s obětí. Amini údajně často ani neznal jména lidí, které zabil. To je možná nejčistší ukázka toho, kam jeho vývoj dospěl. Oběť přestala být konkrétním člověkem. Byla funkcí.

Někým, koho lze ovládnout. Někým, na kom lze uskutečnit sexuální nebo násilnou fantazii. Někým, jehož smrt poskytne pocit moci. A pokud by se někde hluboko ozval morální zákaz, existovala připravená odpověď: byl zkažený, zasloužil si to, společnost je teď o jednoho špatného člověka čistší.

Takový mechanismus neodstraňuje svědomí. Obchází ho.

Vrah zemřel, otázka zůstala

V prosinci 1963 byl Hoshang Amini na teheránském náměstí veřejně oběšen spolu se Safar Ali Rahimim. Dav viděl popravu, která měla podle některých zpráv patřit k posledním veřejným exekucím svého druhu, přestože veřejné popravy v Íránu později pokračovaly. Aminiho tělo bylo podle jeho přání předáno rodině.

Tím skončil jeho život, nikoli spor o to, kolik lidí skutečně zavraždil a proč.

O desítky let později je nejsnazší označit ho za sadistu, psychopata nebo monstrum. Jenže žádnou z těchto nálepek neumíme zpětně spolehlivě klinicky potvrdit a poslední z nich nevysvětluje vůbec nic.

Mnohem nepříjemnější je sledovat jednotlivé vrstvy člověka, který se k takovému násilí dopracoval.

Mladý muž užívající si agresivní dominanci. Pachatel, který zjistil, že může překračovat další hranice. Násilník, pro nějž se bezmocnost druhých stala zdrojem uspokojení. Člověk fascinovaný slavným vrahem předchozí generace. A nakonec muž, který si vytvořil vlastní morální slovník, v němž se z obětí stávali „zkažení lidé“ a z jejich vraha téměř vykonavatel spravedlnosti.

To je možná nejdůležitější dědictví Hoshanga Aminiho případu.

Lidé nepotřebují přestat rozlišovat dobro a zlo, aby dokázali páchat extrémní násilí.

Někdy stačí, když přesvědčí sami sebe, že zlo páchají ve jménu dobra.

A právě od této chvíle už svědomí nemusí být překážkou. Může se stát součástí vysvětlení, proč má pachatel podle vlastních představ právo pokračovat.

_{MOHLO BY SE TI TAKÉ LÍBIT}

Butcher Baker: Poslední dny lovce. Jak se rozpadl svět muže, který si myslel, že mu patří celá Aljaška (3. díl)

Kenneth Bianchi si celý život vyráběl nové identity. Když ho dostihly vraždy, vymyslel si další osobnost

Zabíjel ve jménu Boha, ale žil jako obyčejný manžel: Příběh muže, kterého policie vyslýchala devětkrát a přesto ho nechala vraždit dál

Když se oběť stane katem: Aileen Wuornos a otázka, kdo má právo na spravedlnost

Candyman – sladký vrah z Houstonu: Když se usměvavý soused ukáže být monstrem

^{Zdroje: Rooziato – صحبت‌های هوشنگ امینی قاتل سریالی دهه ۴۰ و ۵۰ در یک مصاحبه‌ قدیمی + ویدیو [1], Blogfa – هوشنگ امینی قاتل سریالی معروف به قاتل کلاه نمدی به سر [2], Khabarnab – هوشنگ امینی را می شناسید؟! لقب او در 7 قتل سریالی قاتل کلاه نمدی است! [3], Naakojaa – Zakaria Hashemi: آخرین اعدام [4], Anuario de Psicología Jurídica – Moral disengagement and crime in adult prison population: a meta-analytic review [5], BMC Psychology – The role of cognitive distortion in criminal behavior: a systematic literature review [6], American Sociological Review – Techniques of Neutralization: A Theory of Delinquency [7]}

Muž, o kterém jsme dlouho věděli hlavně to, co se opakovalo na internetu

Příběh Shankariyi patří k těm případům, které se po desetiletí předávaly prostřednictvím několika krátkých vět. Narodil se údajně v roce 1952, během let 1977 a 1978 zavraždil sedmdesát lidí kladivem, zabíjel pro potěšení a v květnu 1979 byl oběšen.

Stejná verze se dostala do encyklopedií, seznamů sériových vrahů i stovek internetových článků. Dokonce se ustálilo jméno „Kampatimar Shankariya“, jako by Kampatimar bylo jeho křestní jméno.

Teprve v roce 2026 vyšla kniha indického novináře a akademika Rakeshe Goswamiho India’s Most Dangerous Serial Killer: Shankariya Kanpatimar, založená na čtyřletém studiu policejních spisů, prvotních oznámení o trestných činech, dobového tisku a rozhovorů s bývalými policisty a vězeňskými pracovníky. Její obraz se od populární legendy v několika zásadních bodech liší.

Dokonce ani tvrzení, že šlo o „prvního zaznamenaného sériového vraha Indie“, které používá vydavatel knihy, je potřeba chápat opatrně. Raman Raghav vraždil v Bombaji už v letech 1965 až 1968, tedy přibližně o deset let dříve. Shankariya proto nebyl prvním indickým sériovým vrahem v jednoduchém chronologickém smyslu. Patří však mezi nejplodnější známé pachatele v historii země.

Mnohem důležitější oprava se týká jeho motivu. Novější rekonstrukce totiž neukazuje člověka, který začal vraždit jednoduše proto, že ho zabíjení bavilo. Ukazuje zloděje, který zjistil, že mrtvá oběť už jeho krádeži nebrání.

Kanpatimar nebylo jméno. Byla to stopa

Přezdívka Kanpatimar odkazovala k charakteristickému místu útoku. Hindi výraz kanpati označuje spánek na straně hlavy a právě tam Shankariya své oběti často zasahoval. Podobnost zranění postupně pomohla spojovat jednotlivé případy, které se odehrávaly na různých místech a zpočátku nemusely působit jako součást jedné série.

Ani zde ale neplatí oblíbená legenda o člověku, který všechny zavraždil stejným kladivem.

Podle Goswamiho rekonstrukce Shankariya používal různé předměty dostupné na místě. Důležitý byl způsob útoku a jeho rychlost, nikoli konkrétní vražedný nástroj. Často útočil na lidi, kteří spali, a mezi jeho oběťmi byly ženy, děti i sádhuové, tedy hinduističtí asketové. Jeden z policistů citovaných v novější rekonstrukci ho charakterizoval jako „pasivního vraha“ v tom smyslu, že se nesnažil své oběti přemoci v otevřeném souboji. Útočil, když měly minimální možnost odporu.

Tento detail je důležitý, protože zbavuje Shankariyu další části pozdějšího mýtu. Nebyl neohroženým bojovníkem, který dokázal fyzicky přemoci kohokoli. Byl predátorem příležitosti. Jeho výhodou nebyla odvaha, ale asymetrie.

Před vraždami byly krádeže

O Shankariyově dětství nevíme tolik, aby bylo možné vytvořit důvěryhodný psychologický portrét jeho raných let. To je ostatně dobrý důvod nepodléhat tradičnímu true-crime pokušení hledat za každým pozdějším vrahem jednu traumatickou událost, která údajně vysvětluje všechno.

Mnohem pevnější půdu máme v jeho kriminálním vývoji.

Podle Goswamiho výzkumu byl Shankariya nejprve drobným zlodějem. Právě krádež zůstávala hlavním praktickým motivem i během vražedné série. Neexistuje spolehlivý důkaz, že by na začátku směřoval k vytvoření nějaké osobní vražedné identity nebo že by si předem stanovil počet lidí, které chce zabít.

To zásadně mění způsob, jak jeho případ číst.

Pokud pachatel vraždí kvůli samotnému zabíjení, můžeme hledat uspokojení spojené s kontrolou, fantazií nebo násilím samotným. Pokud ale vražda vznikne při majetkové kriminalitě, máme jiný výchozí bod.

Překážkou je člověk.

A pachatel zjistí, že ji může odstranit.

První překročení této hranice je psychologicky zásadní. Většina zlodějů nikdy nikoho nezavraždí právě proto, že mezi rozhodnutím něco ukrást a rozhodnutím vzít život existuje obrovská morální, emocionální i praktická bariéra.

U Shankariyi tato bariéra postupně přestala fungovat.

Nejznepokojivější nebylo to, jak rychle zabíjel. Ale jak pomalu potom odcházel

Některé nejpozoruhodnější informace z policejních materiálů se netýkají samotných vražd.

Týkají se času po nich.

Shankariya podle novější rekonstrukce někdy zůstával v domě oběti. Najedl se z jejího jídla, kouřil bidi, někdy se vykoupal a až poté prohledal prostor a odešel s penězi, které našel. V jednom doloženém případě byla výsledkem vraždy kořist pouhé dvě rupie.

Je lákavé označit podobné chování za důkaz naprostého nedostatku empatie nebo psychopatie.

To ale z dostupných materiálů určit nemůžeme.

Nemáme dostatek spolehlivých psychiatrických údajů, abychom Shankariyovi zpětně stanovovali diagnózu.

Můžeme však popsat něco jiného.

Jeho chování neodpovídá člověku, který po činu prožívá intenzivní paniku, potřebuje okamžitě utéct nebo je natolik psychicky zasažen tím, co právě udělal, že nedokáže na místě normálně fungovat.

A právě tato normalita je podstatná.

Sednout si v prostoru, kde jste právě někoho připravili o život, najíst se, kouřit nebo se vykoupat znamená přinejmenším to, že smrt druhého člověka už v dané chvíli nepůsobila jako událost, která by úplně narušila běžnou posloupnost činností.

Vražda byla vložena mezi příchod do domu a jeho prohledání. Stala se součástí procesu.

Když se mimořádné chování začne opakovat, může ztrácet svůj mimořádný význam

Tady se dostáváme k psychologicky nejzajímavějšímu bodu případu. Člověk se nemusí narodit s představou, že život někoho jiného má hodnotu dvou rupií. Může se k takovému vztahu k násilí dopracovat.

Opakování mění význam zkušenosti. Činnost, která je při prvním provedení mimořádná, se při opakování může stát známější, předvídatelnější a snazší. Neznamená to, že vraždění je možné vysvětlit prostým „zvykem“. Znamená to ale, že již jednou úspěšně překročená hranice nemusí při další příležitosti představovat stejnou psychologickou překážku.

U Shankariyi se navíc opakovaně potvrzoval velmi jednoduchý vzorec - Napadnout spícího člověka. Odstranit odpor. Prohledat prostor. Vzít peníze. Odejít.

A pokud tato strategie znovu a znovu fungovala, mohl každý další úspěšný čin upevňovat praktické přesvědčení, že právě tak se problém řeší. Nemusel se každé ráno probouzet s touhou někoho zavraždit. Stačilo, aby v okamžiku krádeže už neexistovala dostatečně silná zábrana, která by mu zabránila použít vraždu jako nástroj.

Dvě rupie nevysvětlují vraždu. Ukazují, jak málo už oběť znamenala

Právě případ dvou rupií je snadné pochopit špatně.

Shankariya samozřejmě nezabil proto, že by věděl, že v domě najde dvě rupie a považoval je za dostatečnou cenu lidského života. Částku zjistil až poté. Psychologický význam tohoto případu spočívá jinde.

Pokud by zabíjení představovalo pouze racionální kalkulaci mezi rizikem a ziskem, několik rupií by nedávalo smysl. Ale Shankariya podle všeho nevěděl předem, kolik získá. Oběť odstranil nejprve a hodnotu kořisti zjistil až následně.

Člověk se tak nestal cílem proto, že jeho smrt měla vysokou ekonomickou hodnotu. Smrt se stala standardním předpokladem možnosti zjistit, jaká ekonomická hodnota v domě vůbec je. Tím se vztah mezi motivem a činem obrací. Nezabíjel za dvě rupie. Byl ochoten zabít, aniž by vůbec věděl, zda získá dvě, dvě stě nebo nic. Právě to je mnohem znepokojivější.

Jak si člověk zachová obraz sebe sama, když opakovaně ubližuje druhým

Při psychologické interpretaci můžeme opatrně využít koncept morálního odpojení, který popsal psycholog Albert Bandura. Nejde o diagnózu a nelze tvrdit, že právě tento mechanismus u Shankariyi prokazatelně fungoval. Nabízí však užitečný způsob, jak přemýšlet o tom, jak lidé mohou páchat jednání odporující běžným morálním normám, aniž by je pokaždé zastavil pocit viny.

Morální odpojení zahrnuje různé způsoby, jimiž člověk dokáže oslabit vlastní morální zábrany: zmenšit význam následků, přenést odpovědnost, zbavit oběť lidské individuality nebo samotné jednání přejmenovat na něco přijatelnějšího. Výzkum tento mechanismus opakovaně spojuje s vyšší pravděpodobností agresivního chování.

U Shankariyi nemáme jeho osobní psychologické vysvětlení jednotlivých vražd v takové kvalitě, abychom mohli rekonstruovat jeho vnitřní monolog.

Jeho chování ale ukazuje proces, který může vést ke stejnému výsledku.

Oběť se z člověka mění v překážku.

A překážka se odstraňuje.

Čím méně individuálně pachatel oběť vnímá, tím snazší může být vlastní čin zasadit do praktické logiky krádeže místo do morální logiky vraždy.

Ne všechny oběti byly stejné. Stejná byla jejich zranitelnost

Mezi Shankariyovými oběťmi byli muži, ženy, děti i náboženští asketové. To na první pohled nevypadá jako jasný výběr určité skupiny.

Společným znakem ale často nebyla identita. Byla jím situace. Spánek. Samota. Moment, kdy člověk nemohl reagovat. Právě tento způsob výběru ukazuje, že Shankariya pravděpodobně nehledal konkrétní typ oběti, který by odpovídal určité fantazii. Hledal nízké riziko.

Policista citovaný v Goswamiho knize ho označil za pachatele, který své oběti raději zabíjel ve spánku, protože se s nimi nechtěl prát.

To je podstatný rozdíl. Vražda nebyla demonstrací převahy nad silným protivníkem. Byla metodou, jak se střetu úplně vyhnout. Shankariya si vytvářel situace, v nichž měl maximální kontrolu a oběť minimální možnost ovlivnit výsledek.

Téměř sedmdesát lidí během osmnácti měsíců

Rozsah série zůstává mimořádný.

Novější archivní rekonstrukce hovoří o téměř sedmdesáti obětech v průběhu přibližně osmnácti měsíců napříč Rádžasthánem, Paňdžábem a Harijánou. Starší zdroje často používají přesné číslo sedmdesát a některé dokonce tvrdí, že všechny tyto vraždy byly jednoznačně potvrzeny. Goswamiho formulace je střízlivější a vzhledem k tomu, že pracoval přímo s dochovanými spisy, je rozumné jí dát přednost.

Samotné tempo ukazuje, jak obtížné bylo v tehdejší Indii jednotlivé případy propojit.

Nebyly k dispozici dnešní digitální databáze, automatické porovnávání trestných činů ani rychlá výměna dat mezi jurisdikcemi. Série se navíc rozprostírala přes více států a oběti netvořily jednu snadno identifikovatelnou skupinu.

Goswami proto nevěnuje pozornost pouze pachateli, ale také policejnímu systému sedmdesátých let, prvotním hlášením, místním vyšetřovatelům, svědkům a postupnému poznání, že jednotlivé vraždy mají společný vzorec. Jeho rekonstrukce je současně obrazem doby, kdy policie pracovala převážně s papírovými spisy, osobními kontakty a zkušeností jednotlivých vyšetřovatelů.

Shankariya nemusel být kriminální génius.

Stačilo, že se pohyboval rychleji než informace o něm.

Mýtus o vrahovi, kterého bavilo zabíjení

Právě zde je potřeba opravit jednu z nejrozšířenějších vět o jeho případu.

Starší populární zdroje tvrdí, že se Shankariya po zatčení přiznal k sedmdesáti vraždám a vysvětlil je tím, že zabíjel pro potěšení. Tato interpretace se následně kopírovala tak často, až získala status faktu.

Novější práce s původními materiály však klade mnohem větší důraz na krádež jako motiv a popisuje Shankariyu především jako drobného zloděje, jehož kriminalita postupně přerostla ve vražednou sérii.

To neznamená, že při násilí nikdy nezažíval uspokojení nebo že se jeho motivace během desítek vražd nemohla změnit.

To jednoduše nevíme.

Právě proto bychom neměli prázdné místo zaplnit nejdramatičtější možností.

Psychologie pachatele nemusí stát na jedné čisté motivaci. Člověk může začít zabíjet instrumentálně, zjistit, že násilí mu poskytuje pocit kontroly, a postupně začít vyhledávat situace, v nichž může stejný vzorec zopakovat.

Jenže takovou proměnu bychom u Shankariyi museli doložit jeho výpověďmi nebo jinými spolehlivými materiály.

Ty zatím nemáme.

Máme především jeho činy.

Ani přiznání nemusí být posledním slovem

Také Shankariyovo přiznání je potřeba chápat v dobovém právním kontextu.

Novější reflexe Goswamiho knihy upozorňují, že se během vyšetřování k vraždám přiznával, později však přiznání odvolal. Samotný fakt, že se někdo přizná policii, proto nemůže být jediným důkazem, z něhož rekonstruujeme desítky jednotlivých vražd.

Goswamiho práce je cenná právě proto, že se nespoléhá pouze na pozdější legendu. Vrací se k jednotlivým prvotním oznámením, policejním registrům, svědeckým výpovědím, soudním krokům a dobovým novinám.

Případ tak získává méně elegantní, ale mnohem realističtější podobu. Ne všechno do sebe dokonale zapadá. Některá čísla se liší. Některé populární detaily nelze přesvědčivě doložit. A právě tak skutečná historie zločinu často vypadá.

Když vražda funguje, proč ji příště nepoužít znovu?

Nejnebezpečnější část Shankariyova vývoje možná nespočívala v žádné dramatické psychologické proměně.

Mohla spočívat v jednoduchém učení. Pachatel něco udělá. Dosáhne výsledku. Unikne. A postup zopakuje. Při každém dalším úspěchu se strategie potvrzuje.

Pokud člověk jednou zjistí, že krádež po zabití svědka proběhne snáze, a není okamžitě dopaden, může se vytvořit velmi praktická vazba mezi násilím a úspěchem. Ne proto, že by se vražda stala morálně správnou, ale protože se stala funkční.

To je jedna z důležitých hranic mezi vysvětlením a omluvou. Rozumět mechanismu neznamená zbavovat pachatele odpovědnosti.

Shankariya se v každém jednotlivém případě rozhodoval. Psychologie nám pouze pomáhá pochopit, proč další rozhodnutí nemuselo subjektivně působit stejně závažně jako to první.

Ke konci už nešlo o hodnotu kořisti

V tom spočívá význam dvou rupií. Nejsou symbolem extrémní chudoby, která by automaticky vedla k vraždě. Jsou symbolem rozbitého poměru mezi prostředkem a cílem. V normálním morálním kalkulu je lidský život hranicí, přes kterou se kvůli penězům nepřechází.

U Shankariyi se vražda stala prostředkem ještě předtím, než vůbec věděl, jak velká odměna za ní bude. Výsledkem mohla být velká částka. Nebo dvě rupie. Rozhodnutí už ale bylo stejné. Právě tehdy násilí přestává být odpovědí na velikost zisku a stává se autonomní součástí způsobu jednání. A to je možná nejdůležitější psychologická změna celého případu.

Cesta na popraviště byla kratší než cesta k pochopení jeho činů

Shankariya byl nakonec dopaden, postaven před soud a odsouzen k smrti.

I kolem data jeho popravy vznikla později drobná nejasnost. Starší sekundární zdroje často uvádějí 16. května 1979. Goswamiho archivní rekonstrukce a současné vydání knihy uvádějí 15. května 1979, kdy byl Shankariya oběšen v centrální věznici v Džajpuru. Vzhledem k práci s dobovými materiály je právě toto datum dnes lépe podložené.

Bylo mu přibližně sedmadvacet let.

Během mimořádně krátkého života tak prošel cestou od drobné majetkové kriminality k jedné z největších známých vražedných sérií v indických dějinách.

Jeho údajná poslední slova zachycená v dobových záznamech zněla v překladu přibližně: „Vraždil jsem zbytečně. Nikdo by neměl být jako já.“

Nemáme způsob, jak zjistit, co přesně tato věta znamenala. Lítost? Strach před smrtí? Pozdní pochopení rozsahu vlastního jednání? Nebo pouze konstatování člověka, který věděl, že jeho strategie nakonec selhala?

Z několika slov pronesených před popravou nelze vytvořit psychologickou diagnózu ani příběh vykoupení. Přesto je v nich cosi podstatného. Slovo „zbytečně“.

Možná právě zbytečnost je na jeho případu nejděsivější

U některých sériových vrahů nacházíme rozsáhlé fantazie, sexuální motivy, potřebu dominance nebo specifické typy obětí. U jiných existuje ideologie, kterou se pachatel snaží své jednání vysvětlit.

Shankariya žádnou podobně velkolepou konstrukci nepotřeboval. Podle novějších materiálů zabíjel především proto, aby mohl krást.

Jenže při desítkách opakování se vztah mezi krádeží a vraždou postupně převrátil. Získaná částka už nemusela odpovídat riziku ani závažnosti činu. Člověk mohl zemřít a výsledkem byly dvě rupie.

Právě proto případ není příběhem o hodnotě peněz. Je příběhem o ztrátě hodnoty člověka.

Shankariya dokázal po vraždě v domě zůstat, najíst se a pokračovat v běžných činnostech. Nemusíme vědět, jakou psychiatrickou nálepku bychom mu dnes dali, abychom pochopili význam tohoto chování.

V jeho světě se smrt druhého člověka stala součástí rutiny. A možná právě v tom spočívá jeden z nejtemnějších mechanismů lidského násilí. Ne každý pachatel musí své hranice odstranit jedním velkým rozhodnutím. Někdy je překračuje tolikrát, až přestanou být vidět.

Butcher Baker: Muž, který si postavil vlastní lovecký svět – a pak v něm uvěznil všechny ostatní (1. díl)

Muž, který naučil Kalifornii zamykat dveře. Golden State Killer nebyl démon, ale ten hodný soused odvedle

Had, který lovil na Hippie trailu: jak Charles Sobhraj proměnil cestování v past

Javed Iqbal tvrdil, že se mstí společnosti. Jeho oběťmi se ale staly děti, kterých si společnost téměř nevšímala

Kauza Menendez (7.): Den vraždy: proč to nebyl „chladný plán“

^{Zdroje: Penguin Random House India – Rakesh Goswami: India’s Most Dangerous Serial Killer: Shankariya Kanpatimar [1], The Indian Express – Kanpatimar: The story of one of India’s deadliest serial killers [2], The Indian Express – The real man behind Raman Raghav 2.0: Mumbai’s first big-ticket serial killer [3], Frontiers in Psychology – Two Dimensions of Moral Cognition as Correlates of Different Forms of Participation in Bullying [4]}

Vrah, kterého Brazílie dokázala proměnit téměř v lidového hrdinu

Když byl Pedro Rodrigues Filho 5. března 2023 zastřelen před domem příbuzných v Mogi das Cruzes nedaleko São Paula, brazilská média nemusela veřejnosti dlouze vysvětlovat, kdo zemřel. Přezdívku Pedrinho Matador znaly celé generace. V jeho trestní bilanci se běžně uvádělo 71 vražd, zatímco on sám hovořil o více než stovce obětí. Desítky let strávil za mřížemi a velkou část své pověsti získal právě tam: zabíjel další vězně a stal se jednou z legend brazilského vězeňského systému.

Přesto nebyl v očích části veřejnosti jen sériovým vrahem.

Kolem Rodriguese vznikl příběh o člověku, který zabíjel „ty špatné“. Vrahy, násilníky, sexuální pachatele, drogové překupníky a lidi, kteří podle něj překročili určitou hranici. Na sociálních sítích a později také na jeho vlastním internetovém kanálu se tak mohl objevovat téměř v roli bývalého mstitele, který po desítkách let násilí vysvětluje mladým lidem, proč se kriminalita nevyplácí.

Kriminoložka a spisovatelka Ilana Casoy, která s ním několik dní hovořila ve vězení, však tuto romantickou interpretaci odmítala. Podle ní nebyl Rodrigues žádným samozvaným vykonavatelem spravedlnosti. Byl především mstitelem, který si vytvořil vlastní pravidla a trestal lidi, jež podle jeho osobního měřítka pravidla porušili. Zásadní problém spočíval v tom, že soudcem, porotou i vykonavatelem rozsudku byl vždy on sám.

Právě tato potřeba určovat vlastní pravidla je pro jeho případ důležitější než samotný počet mrtvých.

Násilí nezačalo ve vězení

Pedro Rodrigues Filho se narodil v roce 1954 v Santa Rita do Sapucaí ve státě Minas Gerais. O svém dětství později vyprávěl jako o světě, kde násilí nepředstavovalo mimořádnou událost, ale běžnou součást rodinného života. Tvrdil, že jeho otec matku opakovaně bil a že během těhotenství dostala kopanec do břicha, po němž se měl Pedro narodit s poraněním lebky. Tuto část jeho životopisu známe především z jeho vlastního vyprávění, a proto je potřeba ji chápat jako autobiografickou verzi, nikoli jako spolehlivě zdokumentovanou příčinu jeho pozdějšího jednání.

Stejně opatrně je nutné zacházet s historkami o jeho úplně prvním násilném činu.

Rodrigues později například tvrdil, že ještě jako chlapec napadl staršího příbuzného po konfliktu kvůli koni a pokusil se ho zabít v zařízení používaném při zpracování cukrové třtiny. Historka se v různých verzích proměňovala a právě proměnlivost jeho vyprávění se později stala důležitou součástí jeho veřejného obrazu.

Za první vraždu bývá považováno zabití místního politika v Alfenas, když bylo Rodriguesovi čtrnáct let. Motivem měla být pomsta za to, že muž propustil jeho otce, který pracoval jako školní hlídač a byl obviněn z krádeží potravin. Podle tradičního vyprávění Rodrigues následně zabil také jiného zaměstnance, kterého považoval za skutečného pachatele krádeží.

Už tento příběh obsahuje základní strukturu, která se v jeho životě opakovala.

Někdo byl podle něj poškozen.

Rodrigues určil viníka.

A trest provedl sám.

Nečekal na instituci, která by rozhodla, zda se jeho interpretace událostí zakládá na pravdě. Pro něj stačilo přesvědčení, že ví, co se stalo.

Právě tam vzniká prostor pro násilí, které lze subjektivně chápat jako spravedlnost.

Když je pomsta jediným skutečně funkčním zákonem

Rodriguesův životopis je plný příběhů o odvetě. Některé jsou dobře doložené, jiné vycházejí především z jeho vlastních vzpomínek a postupem času kolem nich vznikla téměř mytologie.

Podstatnější než přesná chronologie každého útoku je ale jejich společný princip.

Rodrigues opakovaně tvrdil, že nezabíjí bez důvodu. Člověk podle něj musel překročit určitou hranici, „zasloužit si to“, ohrozit jeho rodinu nebo porušit pravidla, která sám uznával. Zvenčí to může působit jako omezení násilí: jestliže pachatel tvrdí, že nezabíjí nevinné, zdá se, že alespoň nějakou morální hranici zachovává.

Ve skutečnosti může podobný kodex fungovat opačně.

Pokud si člověk přisvojí právo rozhodovat, kdo je dostatečně špatný, aby mohl být zabit, nepůsobí jeho morální pravidla jako brzda. Stávají se povolením.

Zločin už není vraždou člověka.

Je trestem viníka.

Rozdíl je psychologicky zásadní, protože umožňuje oddělit vlastní identitu od identity „skutečného zločince“. Pachatel může zabíjet a současně sám sebe nepovažovat za někoho morálně srovnatelného s lidmi, které zabíjí.

Rodrigues právě tento rozpor zosobňoval mimořádně silně.

Otec se stal symbolem všeho, co mělo být potrestáno

Nejslavnější a současně nejvíce mytologizovaná epizoda Rodriguesova života souvisí s jeho otcem.

Podle Pedrovy verze jeho otec později zavraždil jeho matku. Rodrigues tvrdil, že se po její smrti rozhodl pomstít a že svého otce následně zabil ve vězení. K příběhu připojoval další mimořádně brutální podrobnosti, které se staly nedílnou součástí legendy Pedrinha Matadora.

Právě tady ale přichází důležitá korekce.

Ilana Casoy, která Rodriguese intenzivně zpovídala, upozorňovala, že si není jistá, zda se některé části příběhu skutečně odehrály tak, jak je vyprávěl. V soukromém rozhovoru měl Rodrigues dokonce jednu z nejznámějších historek o smrti svého otce zpochybnit. Když se ho Casoy ptala, proč ji veřejně neopraví, měl jí vysvětlovat, že legenda posílila jeho postavení a nebyl důvod ji bourat.

Tento detail říká o Pedrovi možná více než samotná brutalita legendy.

Pochopil totiž hodnotu reputace.

Ve vězení není pověst pouze otázkou ješitnosti. Může být nástrojem ochrany. Člověk, o němž ostatní věří, že je schopný extrémního násilí, nemusí svou schopnost dokazovat při každém konfliktu znovu.

Čím děsivější Pedrinho Matador byl, tím riskantnější bylo ho napadnout.

Rodrigues proto mohl mít důvod nejen násilí páchat, ale také svou pověst pěstovat.

Vězení jeho násilí nezastavilo. Dalo mu nový svět pravidel

Rodrigues byl poprvé uvězněn v roce 1973 jako mladý muž a velkou část následujících desetiletí strávil za mřížemi. Podle jeho vlastních tvrzení zabil ve věznicích 47 lidí. Právě za zdmi věznic se jeho osobní kodex rozvinul do podoby, díky níž získal mezi ostatními odsouzenými téměř legendární status.

Vězení pro něj nebylo prostředím, které by násilné řešení konfliktů zpochybnilo.

Bylo prostředím, kde mohlo násilí získat ještě větší hodnotu.

V uzavřeném systému s vlastními hierarchiemi, neformálními pravidly, strachem a neustálou potřebou chránit vlastní postavení mohl člověk s Rodriguesovou logikou získat potvrzení, že schopnost násilí není selháním, ale výhodou.

Casoy popsala, že Pedrinho měl ve vězení vlastní kodex, podle něhož některé činy považoval za nepřijatelné. Kdo kodex porušil, mohl se stát jeho cílem. Současně však právě jeho život ukazuje, proč je nebezpečné tento systém označovat za „spravedlnost“. Neexistovala žádná nezávislá kontrola, žádná možnost obhajoby a žádné pravidlo platící stejně pro všechny.

Rodrigues nerozděloval svět na pachatele a oběti podle zákona.

Rozděloval ho podle sebe.

A právě proto Casoy upozorňovala, že jeho oběti neměly možnost obhajoby, jakou měl před soudem on sám.

Proč nás „vrah vrahů“ fascinuje víc než obyčejný vrah

Legenda o Pedrinhovi Matadorovi nevznikla pouze jeho zásluhou.

Potřebovala také publikum.

Myšlenka pachatele, který zabíjí jiné pachatele, je kulturně mimořádně přitažlivá. Nabízí velmi jednoduché řešení frustrace z pomalé nebo nefunkční spravedlnosti. Tam, kde soud potřebuje důkazy, samozvaný mstitel „ví“. Tam, kde zákon omezuje trest, mstitel omezení nemá. Tam, kde může viník uniknout odsouzení, mstitel poskytuje okamžitou odvetu.

Právě proto vznikají fiktivní postavy typu Dextera Morgana.

Jenže fikce může dokonale kontrolovat jednu podstatnou věc: scenárista rozhodne, že oběť je skutečně vinná.

Ve skutečném světě takovou jistotu nikdo nemá.

Rodrigues měl pouze vlastní úsudek.

A pokud veřejnost přijme jeho příběh o „vrahovi zločinců“, přijímá zároveň předpoklad, že jeho úsudek byl dostatečným důvodem ke smrti jiného člověka.

To je přesně ten moment, kdy se fascinace násilným mstitelem stává nebezpečná.

Pedrinho Matador byl také značka

Když s Rodriguezem Ilana Casoy v roce 2005 několik dní vedla rozhovory, všimla si něčeho zajímavého. Před ní neseděl permanentně zuřící člověk. Popisovala inteligentního, komunikativního a v běžném kontaktu zdvořilého muže, který dokázal o násilí hovořit jako o něčem téměř každodenním.

Ještě výmluvnější byla chvíle, kdy se jí měl zeptat, jaké jméno v knize použije.

Casoy odpověděla jeho občanským jménem.

Rodrigues namítl, že pod jménem Pedro Rodrigues Filho ho nikdo nepozná. Jeho skutečným veřejným jménem bylo Pedrinho Matador.

Přezdívka tedy nebyla pouze něco, co mu vnutilo okolí.

Stala se identitou, kterou sám používal.

Psychologicky je to důležité. Člověk může nejprve získat pověst na základě svého chování a následně začít chování přizpůsobovat pověsti. Postupně už nejde pouze o to, že Pedro Rodrigues Filho zabíjí lidi.

Existuje Pedrinho Matador.

A Pedrinho Matador musí jednat způsobem odpovídajícím vlastní legendě.

Právě proto nelze automaticky věřit každému číslu ani každému dramatickému detailu, který během let vyprávěl. Sám tvrdil, že zabil více než sto lidí, zatímco veřejně uváděná trestní bilance pracuje se 71 vraždami. Přinejmenším část příběhů mohla získávat nové vrstvy právě proto, že děsivější legenda byla pro Rodriguese výhodnější než přesná historie.

Když se člověk učí žít jako legenda, může se jí ještě zbavit?

Po 34 letech ve vězení byl Rodrigues v roce 2007 propuštěn. V roce 2011 se však za mříže vrátil kvůli dalším starším trestným činům souvisejícím s pobytem ve vězení. Definitivně na svobodu vyšel v roce 2018, když měl za sebou dohromady přibližně 42 let věznění.

A najednou vznikl neobvyklý problém.

Co má dělat muž, jehož téměř celá dospělá identita existovala uvnitř vězení a který se stal známým právě díky schopnosti zabíjet?

Rodrigues se začal pokoušet vytvořit novou verzi sebe sama.

Začal vystupovat na internetu, komentoval známé kriminální případy a spolupracoval na videích, která měla mladé lidi odrazovat od kriminality. Kolem jeho nové identity se postupně začal objevovat i nový název: nikoli Pedrinho Matador, ale Pedrinho Ex-Matador.

Rozdíl jediného slova měl obrovský význam.

Staré jméno říkalo, kdo je.

Nové říkalo, kým býval.

V rozhovoru po propuštění mluvil o tom, že chce žít klidně a že už nechce, aby ho lidé oslovovali přezdívkou spojenou s vraždami. Přál si být prostě „pan Pedro“. Současně ale jeho internetová popularita stále existovala právě proto, že veřejnost věděla, kdo Pedrinho Matador byl.

Vznikl tak paradox, z něhož nebylo snadné uniknout.

Aby mohl veřejnosti vysvětlovat, že Pedrinho Matador už neexistuje, potřeboval dál používat pověst Pedrinha Matadora.

Lítost nad kriminalitou není totéž jako lítost nad oběťmi

Rodrigues po propuštění tvrdil, že se změnil. Obrátil se k náboženství, mluvil proti kriminalitě a lidé, kteří s ním v posledních letech blízce spolupracovali, popisovali výrazně jiného člověka.

Jeho spolupracovnice a autorka biografie Iza Toledo tvrdila, že svého předchozího života litoval a že se postupně učil fungovat mimo svět, v němž strávil většinu dospělosti.

Jenže také zde je potřeba rozlišovat.

V rozhovoru z roku 2018 Rodrigues řekl, že nelituje jednotlivých vražd stejným způsobem, jakým lituje toho, že se vůbec vydal na cestu zločinu. Mluvil o desítkách let ztraceného života a o důsledcích kriminality, nikoli vždy o utrpení lidí, které připravil o život.

To nevylučuje skutečnou změnu.

Ukazuje ale její složitost.

Člověk může změnit chování, aniž by zásadně změnil interpretaci minulosti. Může pochopit, že násilí zničilo jeho vlastní život, ale stále považovat některé bývalé oběti za lidi, kteří „si o to řekli“.

Právě tady bychom při zpětném hodnocení Rodriguesovy proměny měli být nejopatrnější.

Nevíme, co přesně se odehrávalo v jeho hlavě.

Víme pouze, že po svém posledním propuštění několik let další vraždu nespáchal, veřejně kriminalitu odmítal a snažil se vystupovat jako člověk, který svou minulost opustil.

Zda opustil také morální systém, který ji umožňoval, už dokázat neumíme.

Z vraha se stal komentátor vražd

Na internetu přitom Rodrigues našel zvláštní novou roli.

Komentoval známé kriminální případy. Lidé ho sledovali právě proto, že před kamerou neseděl kriminalista, soudce ani psycholog, ale člověk s vlastní extrémní zkušeností s násilím. V roce 2018 měl jeho kanál desítky tisíc odběratelů a miliony zhlédnutí; později jeho dosah dál rostl.

Tím se ale otevřela další etická otázka.

Kdy končí legitimní zájem o člověka, který prošel extrémní kriminalitou, a kdy začíná jeho celebritizace?

Rodrigues byl na veřejnosti žádán o fotografie. Lidé ho poznávali, oslovovali a někteří jeho minulost vysvětlovali tvrzením, že přece „měl své důvody“. Casoy upozorňovala, že právě tak vzniká nebezpečně zkreslená představa mstitele, zvlášť ve společnosti frustrované z nízké objasněnosti násilných trestných činů.

Z vraha, který si sám určoval tresty, se tak paradoxně mohl stát symbol něčeho, co část společnosti považovala za efektivnější než zákon.

To už není psychologie pouze jednoho člověka.

Je to psychologie publika.

Násilný svět ho nakonec našel znovu

Dne 5. března 2023 byl osmašedesátiletý Rodrigues před domem příbuzných v Mogi das Cruzes napaden ozbrojenými muži a zabit. Vyšetřování se během následujících měsíců soustředilo na lidi spojené s místním zločineckým prostředím.

V listopadu 2024 brazilská policie oznámila, že vraždu považuje za objasněnou, a obvinila jednoho z podezřelých mužů, kterého média spojovala s organizací Primeiro Comando da Capital. Podle policejní verze mohl být motiv spojen s konfliktem kolem prodeje drog v oblasti, kde žili Rodriguesovi příbuzní. Rodrigues měl proti místnímu prodeji drog vystupovat mimo jiné proto, že se pohyboval v blízkosti dětí z jeho rodiny. Obhajoba obviněného jeho vinu odmítala.

Je téměř neodolatelné uzavřít tento příběh větou o tom, že člověk, který žil násilím, nakonec násilím také zemřel.

Byla by ale příliš pohodlná.

Naznačovala by totiž, že jeho smrt představovala jakési přirozené vyrovnání účtů. Přesně takovou logiku však Rodrigues používal po většinu života: člověk něco udělal, a proto si zaslouží násilnou odvetu.

Pokud chceme jeho psychologii skutečně pochopit, nemůžeme ji na poslední stránce sami převzít.

Vlastní morálka může být nebezpečnější než žádná

Pedro Rodrigues Filho není zajímavý tím, že by byl člověkem bez pravidel. Právě naopak. Pravidel měl mnoho. Problém spočíval v tom, že byla jeho. Rozhodoval, které jednání je nepřijatelné, kdo se provinil, zda je vina dostatečně závažná a jaký trest má následovat. Zákon nepotřeboval, protože sám sebe postavil nad něj.

Právě to umožňuje pochopit zdánlivý paradox člověka, který mohl zabít desítky lidí a současně se považovat za někoho, kdo bojuje proti lidem horším, než je on sám.

Morální kodex totiž nemusí člověka chránit před zločinem. Pokud je dostatečně pružný, může mu zločin vysvětlit. Rodrigues si mohl říkat, že nezabíjí nevinné. Že pouze trestá. Že chrání rodinu. Že odpovídá na zradu. Že likviduje lidi, kteří překročili hranici.

Každé takové vysvětlení zároveň odstranilo otázku, kdo mu dal právo tuto hranici určovat.

A čím více vražd podle svého kodexu spáchal, tím snadněji mohl věřit, že kodex funguje. Násilí už nebylo mimořádným rozhodnutím. Bylo nástrojem, který se v jeho zkušenosti osvědčil.

To je skutečný pomalý rozklad v příběhu Pedrinha Matadora. Ne člověk, který jednoho dne zahodil morálku. Člověk, který si ji postupně přestavěl tak, aby se do ní jeho násilí vešlo.

Nakonec chtěl být jen Pedro

Poslední roky jeho života zároveň otevírají otázku, kterou nelze jednoduše uzavřít. Může se takový člověk změnit?

Rodrigues po propuštění několik let žil mimo vězení, vystupoval proti kriminalitě, pracoval s lidmi, kteří ho popisovali jako výrazně jiného člověka, a veřejně žádal, aby v něm společnost přestala vidět pouze Pedrinha Matadora.

Možná se skutečně změnil. Možná pochopil především to, že násilí zničilo i jeho vlastní život. Možná platilo obojí.

Jeho případ ale připomíná, že změna člověka a přepisování jeho minulosti nejsou totéž. Skutečnost, že se bývalý pachatel už nechová násilně, neproměňuje oběti v oprávněné tresty a nedělá z vražd akty spravedlnosti.

Pedrinho Matador byl název legendy. Pedro Rodrigues Filho byl člověk, který ji vytvořil, žil uvnitř ní a na konci života se z ní pokoušel vystoupit. Jestli se mu to skutečně podařilo, už nezjistíme. Jisté je pouze to, že legenda byla jednodušší než člověk.

A také mnohem nebezpečnější.

Mr Rent-a-Kill se stal příliš nebezpečný i pro vlastní lidi. Pak Christopher Flannery beze stopy zmizel

Muž, který zmizel: jak John List dokázal vymazat vlastní rodinu… a začít nový život

Ed Gein: Ghúl z Plainfieldu – když bolest matky vytvoří monstrum

Kauza Menendez (5.): Erik jako dítě, které se nikdy nestalo dospělým, a Lyle - ochránce, který selhal

Bruce Pardo: Vánoce jako zbraň. Proč si někteří pachatelé vybírají svátky k těm nejhorším zločinům

^{Zdroje: UOL – „Era um arquivo vivo“, diz escritora que passou seis dias com Pedrinho Matador [1], Folha de S.Paulo – Maior serial killer do Brasil vira comentarista de crimes e faz sucesso no YouTube [2], UOL – Matou o pai: relembre a história do serial killer Pedrinho Matador [3], Superinteressante – Os Malditos: „Mato por prazer“ [4], Folha de S.Paulo – „Ele não queria ser santo, mas se arrependeu“, diz terapeuta de Pedrinho Matador [5], Folha de S.Paulo – Polícia diz ter esclarecido assassinato de Pedrinho Matador e indicia membro do PCC [6], SBT News – Polícia Civil indicia suspeito de assassinar o serial killer Pedrinho Matador [7]}

Dům, který policie našla díky člověku, jehož měla hledat

Když se na konci listopadu 1999 dostal do rukou policie dopis Javeda Iqbala, jeho obsah zněl natolik neuvěřitelně, že mohl působit jako provokace.

Autor tvrdil, že v Láhauru zavraždil sto chlapců. Připojil fotografie, údaje o obětech a popis domu na Ravi Road, kde měly být důkazy. Podobnou zásilku poslal také redakci urdského deníku Jang. Pozdější vzpomínky novinářů ukazují jednu z nejznepokojivějších zvláštností celého případu: právě média reagovala rychleji než systém, který měl pohřešované děti hledat.

Když novináři vstoupili do domu označeného v dopise, našli pytle a balíky s oblečením a obuví, fotografie chlapců, Iqbalův deník a poznámkový sešit. V nádobách s kyselinou se nacházely lidské ostatky. Na stěnách byly rozmístěny vzkazy, které vysvětlovaly, kde policie najde další informace. Dům nepůsobil jako místo, které pachatel ve spěchu opustil. Připomínal scénu připravenou pro publikum.

Iqbal tím vyšetřovatelům předal vlastní archiv.

Rodiny následně podle fotografií, oblečení a dalších věcí identifikovaly velkou část pohřešovaných chlapců. Sám Iqbal tvrdil, že oběti před smrtí sexuálně zneužíval, zabíjel je uškrcením a těla likvidoval pomocí kyseliny. Soud ho později uznal vinným ze sta vražd. Fyzické ostatky všech obětí však nalezeny nebyly; významnou součást důkazního obrazu tvořila pachatelova mimořádně podrobná vlastní dokumentace, svědectví a identifikace provedené rodinami.

To, co Iqbal zanechal na Ravi Road, nebylo pouze zahlazování stop. Současně šlo o dokumentaci. A právě tato kombinace je pro pochopení jeho psychologie důležitá.

Děti, které mohly zmizet, aniž by vznikl jeden společný případ

Iqbal si nevybíral oběti náhodně.

Mnozí chlapci, kteří se pohybovali kolem láhaurského súfijského poutního místa Data Darbar, autobusových nádraží a dalších rušných částí města, pocházeli z chudých rodin. Někteří utekli z domova, jiní na ulici pracovali, žebrali nebo hledali místo k přespání. Data Darbar nabízelo díky charitativní kuchyni jídlo zdarma a stalo se přirozeným bodem, kam přicházely děti bez peněz a pevného zázemí.

Ještě několik let po Iqbalově případu popisovali reportéři na stejném místě chlapce ve věku kolem osmi až patnácti let, kteří spali v okolí svatyně na provizorních lůžkách. Někteří vyprávěli o domácím násilí, závislostech rodičů nebo rozpadu rodiny, před kterým utekli do velkého města. Byli to právě lidé, jejichž nepřítomnost bylo snadné vysvětlit tím, že odešli jinam.

Pro predátora představuje taková skupina specifickou příležitost.

Dítě bez pevného denního režimu nevzbudí okamžité podezření tím, že večer nepřijde domů. Rodina může žít stovky kilometrů daleko. Policie nemusí spojit jedno hlášení o pohřešovaném chlapci s desítkami podobných případů z jiných částí země. A dítě, které potřebuje jídlo, oblečení nebo střechu nad hlavou, lze snáze oslovit nabídkou něčeho, co ostatní považují za samozřejmost.

Podle svědectví vyšetřovatele Masooda Azize měl Iqbal doma připravené oblečení, jídlo a televizi. Chlapce přivedl dovnitř, poskytl jim něco příjemného a postupně získal kontrolu nad situací. Z hlediska psychologie predátora je podstatný právě tento první krok: ještě před násilím přichází rozpoznání potřeby oběti a schopnost využít ji.

Iqbal nepotřeboval své oběti přemoci na ulici.

Potřeboval jen nabídnout něco, co jim chybělo.

Pachatel nezačal existovat v roce 1999

O Iqbalově dětství a mladších letech existuje řada pozdějších historek, jejichž spolehlivost je obtížné posoudit. Biografické rekonstrukce ho popisují jako syna relativně dobře situovaného obchodníka, šestého z osmi dětí. Studoval v Láhauru a už jako mladý muž podnikal. Není tedy přesné představovat si ho jako člověka, kterého ke zločinu dohnala absolutní sociální bezvýchodnost.

Důležitější než hledat jednoduché vysvětlení v dětství je sledovat jeho vztah k mladým chlapcům před vražednou sérií.

Podle pozdějších svědectví se kolem jeho podniků a bydliště dlouhodobě pohybovali mladí chlapci. Existovala také starší obvinění ze sexuálně predátorského jednání. Přesné časové údaje a některé detaily se mezi zdroji rozcházejí, takže by nebylo poctivé z nich vytvářet dokonale souvislou chronologii. Společný obraz je ale dostatečně jasný: zájem o zranitelné mladé muže a chlapce nevznikl až společně s vraždami.

To je zásadní problém Iqbalova pozdějšího vysvětlení.

Sám totiž tvrdil, že hlavním spouštěčem jeho jednání byla křivda.

Před vražednou sérií se dostal do konfliktu se dvěma mladými muži, které přivedl k sobě domů. Podle pozdějšího vyprávění ho napadli a způsobili mu vážná zranění, kvůli nimž strávil dlouhou dobu v nemocnici. Do případu vstoupila policie a Iqbal se následně začal prezentovat jako její oběť. Jeho matka během tohoto období zemřela a právě její smrt se v jeho vlastním příběhu stala jedním z klíčových momentů.

Podle novináře Jamila Chishtiho měl Iqbal dojít k závěru, že když jeho matka plakala kvůli němu, přinutí nyní sto jiných matek plakat kvůli jejich dětem. Psychiatr Khalid Sohail, který měl možnost Iqbala po zatčení opakovaně vyšetřovat, později jeho uvažování popsal trochu jinak: Iqbal měl po smrti matky přijmout představu, že stejně zemře, a chtěl před smrtí vykonat něco, co jeho jméno zachová v historii.

Obě interpretace mohou obsahovat část pravdy.

Ani jedna ale nemusí vysvětlovat, proč se stal vrahem.

Křivda může vysvětlovat hněv. Nevysvětluje výběr obětí

Lidé prožívají ponížení, ztrátu, špatné zacházení policie i smrt rodiče bez toho, aby následně začali vraždit děti. Křivda sama proto není vysvětlením násilí. Psychologicky zajímavé začíná být teprve to, jak s ní člověk naloží.

Iqbal udělal z vlastní zkušenosti příběh, v němž přestal být pachatelem a stal se poškozeným.

V deníku a dalších poznámkách se podle dobového tisku vykresloval jako oběť policejního systému, poměrů ve věznicích a obecné nespravedlnosti společnosti. Při soudním řízení opakovaně měnil verzi událostí. Někdy tvrdil, že děti zabil jako pomstu za bezpráví, jindy že jsou stále naživu, případně že jeho přiznání mělo upozornit na problém zanedbávaných dětí.

To není detail na okraji případu. Je to jeden z jeho psychologických středů.

Pokud by šlo skutečně o pomstu policii, nebyli by logickými objekty odvety policisté? Pokud chtěl trestat společnost, proč dopadala jeho odplata na chlapce, kteří sami stáli na jejím okraji?

Odpověď pravděpodobně nespočívá v tom, že by je vnímal jako viníky.

Spíše byli dostupní.

Predátorské násilí často obsahuje rozdíl mezi deklarovaným motivem a skutečnou volbou cíle. Pachatel může své jednání vysvětlovat ideologií, pomstou nebo křivdou, ale konkrétní oběti vybírá podle toho, koho dokáže kontrolovat. Iqbalova údajná válka se společností byla vedena proti dětem, které měly ze všech jejích členů nejmenší možnost se bránit.

Tím se jeho příběh o pomstě zásadně mění. Neříká nám tolik o tom, proč vraždil. Říká nám, jak potřeboval své vraždění chápat.

Sto nebylo jen číslo obětí. Bylo součástí identity

U sériových pachatelů může evidence obětí sloužit různým funkcím. Někdy připomíná trofej, někdy pomáhá znovu prožívat čin, jindy je výrazem potřeby řádu a kontroly. U Iqbala máme ještě jeden neobvyklý prvek: svoje údajné činy pečlivě zdokumentoval a následně zajistil, aby dokumentace byla nalezena.

Fotografie chlapců nebyly jednoduše vyhozené. Oblečení bylo tříděné. Existoval deník, samostatný sešit a vysvětlující vzkazy. Sám určil číslo sto a po dosažení této hranice rozeslal informace policii a novinářům.

Psychiatr Khalid Sohail si všiml také načasování jeho konečného vystoupení. Iqbal se na úplném konci roku 1999 dostavil do redakce deníku Jang, místo aby se jednoduše nechal zatknout. Sohail se domníval, že si okamžik vybral záměrně: přelom roku a století zvyšoval pravděpodobnost, že se jeho jméno dostane do světových médií.

Tuto interpretaci nelze dokázat stejně jako laboratorní výsledek. Je však v souladu s jeho celkovým chováním.

Iqbal nechtěl pouze oznámit zločin.

Chtěl určit způsob, jakým o něm bude svět mluvit.

Právě zde lze vidět něco, co se u některých pachatelů objevuje opakovaně: násilí není pouze prostředkem uspokojení určité potřeby, ale také způsobem vytvoření identity. Člověk, který se v běžném životě necítí významný, může fantastickou představu vlastní výjimečnosti budovat kolem toho, čeho je schopen.

Číslo sto bylo pro Iqbala dokonalé.

Bylo snadno zapamatovatelné, děsivé a okamžitě mediálně použitelné.

Je proto možné, že jeho oběti v určité fázi přestaly být v jeho představách jednotlivými lidmi a začaly být především položkami na cestě k číslu, které mělo vytvořit jeho legendu.

Nešlo jen o smrt. Šlo o absolutní kontrolu

Sexuální složku Iqbalových zločinů nelze z příběhu odstranit, protože je důležitá pro pochopení motivace. Není však nutné ji popisovat explicitně.

Už před vraždami se podle dostupných informací projevoval jeho sexuální zájem o velmi mladé muže a chlapce. Během vražedné série byly oběti před smrtí zneužívány. To výrazně oslabuje jeho pozdější snahu prezentovat celé jednání jako politickou či společenskou odvetu.

Pomsta může být součástí jeho psychologického příběhu.

Nevysvětluje však sexuální výběr obětí.

Mnohem přesnější je uvažovat o kombinaci sexuální predace, potřeby kontroly a postupně vytvořené ideologie vlastní křivdy. Člověk může mít dlouhodobou sexuální preferenci či fantazii, kterou společnost nepřijímá, současně prožívat ponížení a následně použít skutečnou nebo domnělou křivdu jako ospravedlnění další eskalace.

Tím se ze světa stává viník.

A pokud je viníkem svět, pachatel už nemusí sám sebe vidět jako člověka, který něco začal.

Může se považovat za člověka, který pouze odpovídá.

Takový mechanismus je nebezpečný právě proto, že umožňuje morální odpovědnost přesunout ven. Pachatel své touhy, rozhodnutí a činy nevnímá jako něco, za co odpovídá on, ale jako nevyhnutelný důsledek toho, co mu údajně provedli ostatní.

Iqbal tuto logiku dovedl velmi daleko.

Sto dětí zmizelo a systém z toho nevytvořil sto varovných signálů

Případ není pouze studií pachatele.

Je také studií prostředí, které mu poskytlo oběti.

Už několik dní po odhalení případu pákistánský deník Dawn položil nepříjemnou otázku: jak mohlo sto chlapců zmizet, aniž by policie vůbec zjistila, že jednotlivá zmizení mohou souviset? Autor připomínal, že sérii neukončila práce vyšetřovatelů. Ukončil ji pachatel tím, že se rozhodl své činy oznámit.

To je možná nejhorší část celého případu.

Pokud by Iqbal nepřestal sám, není jisté, kdy by byl odhalen.

V mnoha případech sériového násilí není pachatel geniální. Má pouze výhodu v tom, že oběti pocházejí ze skupiny, kterou instituce sledují méně pozorně. Pohřešované dítě ze stabilní rodiny, jejíž rodiče okamžitě mobilizují policii a média, vytváří jiný tlak než dospívající chlapec, který už několikrát utekl z domova nebo žije na ulici.

Právě proto Iqbalův případ odhalil větší problém než jednoho pachatele.

Ukázal hodnotový žebříček viditelnosti.

Životy všech dětí mají stejnou hodnotu. Jejich zmizení ale nemusí vyvolat stejnou institucionální reakci.

V Paňdžábu následně vznikly mechanismy ochrany dětí, které předtím prakticky neexistovaly v systematické podobě. Child Protection and Welfare Bureau, fungující od první poloviny následujícího desetiletí, bývá v pákistánských zdrojích přímo spojován s reakcí na Iqbalův případ a později začal vyhledávat ohrožené děti právě také v místech, jako jsou Data Darbar, autobusová nádraží a železniční stanice.

Instituce tak nakonec začala dělat něco, co mělo být samozřejmé už předtím: všímat si dětí, které nemají nikoho jiného.

Když se pachatel přihlásil, začal boj o jeho příběh

Po zveřejnění dopisu následoval rozsáhlý hon na Iqbala. Policie zatýkala jeho spolupracovníky a příbuzné a případ získal obrovskou mediální pozornost. Jeden z podezřelých spolupracovníků, Ishaq přezdívaný Billa, zemřel během policejního zadržení poté, co měl podle oficiální verze vyskočit z okna ve třetím patře sídla kriminální policie. Událost vedla k personálním změnám ve vedení láhaurské policie.

Iqbal mezitím zůstával na útěku.

Nakonec však nebyl dopaden při dramatické policejní operaci. Na konci prosince 1999 sám přišel do redakce Jang. Policii se údajně nechtěl vydat přímo, protože tvrdil, že se bojí o život.

I toto rozhodnutí lze interpretovat několika způsoby. Mohl mít skutečný strach z policejního zacházení, zvlášť v prostředí, kde už během vyšetřování jeden podezřelý zemřel v policejní budově. Současně mu ale odevzdání médiím umožnilo přesně to, co zjevně vyhledával: ještě několik hodin mluvit, vysvětlovat a ovlivňovat veřejnou podobu svého příběhu.

Pak byl zatčen.

A jeho vyprávění se začalo rozpadat.

Přiznal sto vražd. U soudu začal tvrdit něco jiného

Proces začal v únoru 2000. Iqbal a další obžalovaní vinu odmítli.

To bylo pozoruhodné vzhledem k rozsahu jeho předchozího přiznání. Iqbal během řízení postupně předkládal různé verze. Tvrdil například, že chlapci nejsou mrtví, že celé přiznání zkonstruoval, aby upozornil společnost na problém dětí ulice, nebo že vraždy provedli jiní lidé.

Jeho původní příběh o pomstě přitom nezmizel úplně.

Jen se stal jedním z několika příběhů.

Z psychologického hlediska to připomíná člověka, který chce mít kontrolu nejen nad činem, ale i nad jeho interpretací. Když přiznání vytváří význam a pozornost, přizná se. Když vede k trestu, nabídne alternativní vysvětlení. Když mu role pachatele přináší moc, přijme ji. Když ho zbavuje kontroly, začne ji odmítat.

To neznamená, že každá změna výpovědi automaticky dokazuje manipulativní osobnost. V trestním řízení může mít obviněný mnoho důvodů svou výpověď změnit.

U Iqbala je ale množství různých verzí pozoruhodné právě v souvislosti s tím, jak pečlivě předtím své údajné zločiny dokumentoval.

Soud nakonec 16. března 2000 uznal Javeda Iqbala vinným ze sta vražd.

A následoval rozsudek, který se stal stejně známým jako samotný pachatel.

Soud odpověděl na násilí násilím

Soudce Allah Bakhsh Ranjha rozhodl, že Iqbal má být popraven způsobem, který má symbolicky napodobit zacházení s jeho oběťmi. Měl být veřejně uškrcen před rodinami zavražděných a jeho tělo mělo být následně rozděleno a zničeno kyselinou. Vedle trestu smrti mu byly uloženy také mimořádně dlouhé tresty za likvidaci důkazů.

Rozsudek okamžitě vyvolal spor.

Tehdejší pákistánský ministr vnitra Moeenuddin Haider oznámil, že vláda proti způsobu výkonu trestu vystoupí. Argumentoval tím, že ústava nedovoluje veřejné popravy a zohavování mrtvého těla a že Pákistán má také mezinárodní závazky v oblasti lidských práv.

Psychologicky je tato část příběhu téměř zrcadlem Iqbalova vlastního uvažování.

On tvrdil, že na utrpěnou křivdu reagoval odvetou.

Soud mu odpověděl odvetou konstruovanou podle jeho činu.

Rozdíl samozřejmě spočívá v právním a morálním postavení obou stran. Stát má právo pachatele odsoudit a potrestat. Přesto je zajímavé, jak rychle se v prostředí extrémního zločinu může trestní spravedlnost posunout od ochrany společnosti k představě, že skutečnou spravedlností je způsobit pachateli totéž, co způsobil jiným.

V Iqbalově případu byla společenská potřeba odvety pochopitelná.

Právě proto ale představovala zkoušku toho, zda spravedlnost dokáže zůstat něčím jiným než institucionalizovanou pomstou.

Proces skončil. Případ nikoli

Iqbal se proti rozsudku odvolal. Jeho věc se postupně dostala mezi Lahore High Court a Federal Shariat Court, úplné odvolací přezkoumání však nikdy neskončilo.

Dne 9. října 2001 byl Iqbal nalezen mrtvý ve své cele ve věznici Kot Lakhpat. Ve zvláštní cele zemřel také jeho spoluobžalovaný Sajid.

Vězeňská správa oznámila, že oba spáchali sebevraždu oběšením pomocí prostěradel. Dobové vyšetřování ale okamžitě zaznamenalo okolnosti, které tuto verzi zpochybňovaly. Policisté upozorňovali, že současná sebevražda ve dvou sousedních celách by byla organizačně obtížná, a lékaři popsali na tělech další zranění. Strážný, který měl v kritickou dobu službu, podle vlastního vyjádření spal.

Není proto možné poctivě napsat, že Iqbal byl ve vězení zavražděn.

Stejně tak ale není poctivé tvrdit, že okolnosti jeho smrti byly bez pochybností objasněny.

Oficiální verze zůstala sebevražda.

Otázky zůstaly také.

A protože Iqbal zemřel před dokončením odvolacího procesu, jeho případ nikdy neprošel všemi stupni soudního přezkumu. To je důležité zvlášť proto, že několik let poté Federal Shariat Court zrušil odsouzení dvou mladistvých spoluobžalovaných Nadeema a Sabira. Soud upozornil na problémy jejich přiznání a dokazování.

Iqbalova vlastní rozsáhlá dokumentace činila jeho situaci odlišnou.

Přesto připomíná, jak nebezpečné je zaměnit všeobecné přesvědčení veřejnosti o vině za důvod, proč už není potřeba pečlivý právní proces.

Mýtus, který si o sobě vytvořil

Psychiatr Khalid Sohail po setkáních s Iqbalem napsal o případu knihy a zvolil pro jednu z nich příznačný název The Myth of the Chosen One – Mýtus vyvoleného. Nešlo jen o hledání psychiatrické diagnózy. Mnohem důležitější byla otázka, jaký význam Iqbal svému jednání přisuzoval.

Z dostupných informací nelze Javeda Iqbala na dálku diagnostikovat a nebylo by odpovědné nalepit mu dodatečně konkrétní poruchu osobnosti pouze podle mediálních materiálů.

Určité vzorce však můžeme popsat bez diagnózy.

Opakovaně se stavěl do středu příběhu. Vlastní utrpení považoval za mimořádné. Křivda, kterou údajně zažil, podle jeho logiky opravňovala utrpení lidí, kteří s ní neměli nic společného. Oběti vybíral mezi těmi, nad nimiž měl výraznou převahu. Činy dokumentoval, přidělil jim číslo a postaral se, aby se o něm dozvěděla veřejnost. Při procesu pak měnil verze podle situace.

V takovém obrazu není nejzajímavější otázkou, zda „byl zlý“.

Zajímavější je mechanismus, kterým mohl každý další krok sám před sebou ospravedlnit.

Nejprve existuje touha.

Pak příležitost.

Potom křivda, která poskytne vysvětlení.

A nakonec vlastní legenda, díky níž pachatel přestává vnímat své jednání jako obyčejný zločin a začne ho chápat jako událost, kterou musí svět zaznamenat.

Společnosti se nemstil. Využil její nejslabší místo

Iqbal chtěl podle vlastního vyprávění trestat společnost.

Ve skutečnosti odhalil něco jiného.

Ukázal, koho dokáže společnost přehlížet.

Chlapci, které si vybíral, často neměli peníze, stabilní rodinné prostředí ani dospělého člověka, který by každý večer kontroloval, zda se vrátili domů. Někteří už žili mimo běžné instituce. Proto se mohli stát kořistí člověka, jenž pochopil, že nejbezpečnější obětí není ta, kterou nikdo nemá rád, ale ta, jejíž zmizení nebude okamžitě spojeno s ostatními.

Právě zde se jeho vlastní vysvětlení převrací.

Javed Iqbal nebyl člověkem, který útočil na mocnou společnost, protože mu ublížila.

Útočil na děti, kterým tatáž společnost nedokázala poskytnout dostatečnou ochranu.

A příběh o pomstě mu umožnil tuto skutečnost zakrýt především před sebou samým. V jeho podání se z predátora stal žalobce světa, z osobních tužeb důsledek cizího bezpráví a ze sta jednotlivých dětí číslo, které mělo zajistit, že jeho jméno nezmizí.

Možná právě proto je důležité mluvit o jeho obětech jinak než on.

Ne jako o stovce.

Byly to děti, z nichž každé mělo vlastní rodinu, minulost a možnost života, který nedostalo.

Iqbal potřeboval jejich počet k vytvoření svého mýtu.

Porozumět jeho případu znamená ten mýtus rozebrat.

Zrod skutečného Hannibala Lectera: příběh mexického doktora, který ukázal, že genialita a šílenství mohou mít stejnou tvář

Jim Gorgon - génius, který slyšel hlasy: Jak se z bubeníka Layly stal vrah, který zabil svou matku

Chtěl být jako filmový rebel. Charles Starkweather po sobě místo legendy nechal jedenáct mrtvých

Hoshang Amini vraždil, aby „očistí“ společnost. Před popravou chtěl zpívat Háfize

Naděje jako past: příběh lékaře, který zabíjel ty, kteří mu věřili nejvíc

^{Zdroje: Voice of America Urdu – Javed Iqbal 100 bachon ka qatil kaise bana? [1], Dawn – Javed Iqbal, accomplice found dead in jail [2], Dawn – Gothic horror story [3], Dawn – Shariat court acquits two in serial killing case [4], UPI Archives – Serial killer to be cut into 100 pieces [5], The New Humanitarian – Focus on runaway children [6], The News International – CPWB rescued over 68,000 children since 2004 [7], WorldCat – Khalid Sohail: The Myth of the Chosen One: The Psychology of Serial Killers [8]}

Když policie otevřela svět, který měl zůstat uzavřený

V noci 4. prosince 1950 dorazilo ke klášteru Panagia Pefkovounogiatrissa nedaleko Keratey více než osmdesát policistů. Doprovázeli je představitel justice a soudní lékař. Nebyla to běžná kontrola náboženské komunity, ale rozsáhlá operace vyvolaná množícími se svědectvími o lidech, kteří za zdmi kláštera mizeli, byli drženi proti své vůli nebo přicházeli za podezřelých okolností o majetek.

Uvnitř úřady nalezly šestatřicet dětí, které byly následně z areálu odvezeny, a podle dobových zpráv také nemocné, podvyživené starší ženy. Vyšetřování už v předchozích týdnech shromažďovalo výpovědi bývalých členů komunity a příbuzných lidí, kteří do kláštera vstoupili a poté s okolním světem prakticky ztratili kontakt.

Teprve postupně však vycházelo najevo, že nejde pouze o podmínky uvnitř jednoho kláštera. Policie a prokuratura začaly odkrývat mechanismus, který podle obžaloby spojoval náboženskou poslušnost, násilí a ekonomický prospěch. Lidé přicházeli do komunity hledat víru, řád, někdy i léčbu. Někteří z nich v ní nakonec přišli o majetek, svobodu a život.

Mariam Soulakiotis nebyla pachatelkou, kterou lze pochopit jen prostřednictvím otázky, koho zabila. Mnohem důležitější je otázka, jak dokázala vytvořit prostředí, v němž její příkazy vykonávali další lidé a v němž mohl být odpor oběti interpretován jako důkaz její duchovní nedostatečnosti.

Spor o kalendář vytvořil prostor pro vlastní autoritu

Soulakiotis se narodila kolem roku 1883 v Keratee jako Marina Soulakiotou. O její rané části života se dochovalo poměrně málo spolehlivých informací. Víme, že před vstupem do řeholního života pracovala a že se později stala řeholnicí v rámci řecké pravoslavné tradice. Její další cesta však souvisela s konfliktem, který tehdejší řecké pravoslaví rozdělil.

V březnu 1924 začala Řecká pravoslavná církev používat pro pevné svátky nový, revidovaný juliánský kalendář. Část věřících a duchovních změnu odmítla a vzniklo starokalendářské hnutí. Ani to ale nezůstalo jednotné. Soulakiotis se připojila k rigoróznímu okruhu kolem biskupa Matthewa Karpathakise, který se postupně dostal nejen mimo hlavní Řeckou pravoslavnou církev, ale také do konfliktu s dalšími starokalendářskými proudy.

To je pro pochopení případu zásadní. Zločiny v Keratee nevypovídají o pravoslaví jako takovém ani o starokalendářství obecně. Odehrávaly se v konkrétní, stále izolovanější komunitě, která měla vlastní vedení, vlastní výklad autority a stále méně vnějších korektivů.

Soulakiotis spolu s Matthewem a několika dalšími řeholnicemi založila klášter Panagia Pefkovounogiatrissa v roce 1927. Matthew byl formálně jeho hlavní duchovní autoritou, postupně však stárnul a jeho zdravotní stav se zhoršoval. Přibližně od roku 1939 měla Mariam stále větší kontrolu nad každodenním provozem. Když Matthew v roce 1950 zemřel, převzala vedení oficiálně, avšak faktickou moc měla už dlouho předtím.

Právě tady začíná psychologicky nejdůležitější část příběhu. Soulakiotis nepřevzala pouze správu budov nebo hospodářství. Postupně získala možnost rozhodovat, co je správné, kdo je poslušný, kdo potřebuje trest a čí utrpení lze interpretovat jako duchovně žádoucí.

Chudoba byla ctnost. Majetek ale končil v rukou kláštera

Od řeholníka se tradičně očekává vzdání se osobního majetku. V Keratee však podle prokuratury vznikl mechanismus, v němž se tento princip stal mimořádně účinným nástrojem ekonomického nátlaku.

Vyšetřování tvrdilo, že komunita cíleně vyhledávala zejména majetné ženy, vdovy a rodiny, které bylo možné přivést do kláštera. Člověk, který se rozhodl opustit světský život, měl současně opustit světské vlastnictví. Jenže nemovitosti, peníze a další majetek nezmizely. Přecházely na instituci ovládanou Soulakiotis a jejím nejbližším okolím.

Agentura Reuters tehdy uváděla, že klášter nebo jeho vedení získaly stovky domů a zemědělských nemovitostí a také značný majetek ve zlatě a špercích. Jednou z žen, které proti Soulakiotis vypovídaly, byla Eugenia Margeti. Tvrdila, že byla držena v izolaci a vystavena násilí, dokud nepřevedla svůj majetek.

Nešlo tedy jen o to, že lidé z ideologického přesvědčení něco darovali. Předmětem vyšetřování se stala právě otázka, zda jejich rozhodnutí vůbec byla svobodná.

Dobové výpovědi popisují například rodinu Baka. Manželé měli do komunity vstoupit se svými dětmi a majetek převést na klášter. Když se žena později rozhodla odejít, podle vyšetřovacího spisu následovala dlouhá izolace, nedostatek potravy a pobyt v prostředí, kde byla vystavena tuberkulóze. Zemřela a později zemřel i její manžel.

Další manželský pár, Panagiotopoulouovi, podle vyšetřovatelů převedl na komunitu dům v athénské Kallithee a následně oba zemřeli v klášteře na následky hladovění.

V těchto případech se ekonomický motiv a ideologie nedají jednoduše oddělit. Právě jejich spojení totiž dělalo systém tak účinným. Odevzdání majetku nebylo prezentováno jako obchodní transakce. Bylo součástí morálního příběhu o odříkání, čistotě a opuštění světského života.

Kdo chtěl majetek zpět, nezpochybňoval pouze hospodaření kláštera. Zpochybňoval vlastní duchovní závazek.

Když bolest dostane význam, snáší se jinak

Svědectví z Keratey popisovala fyzické tresty, které měly být vydávány za prostředek nápravy nebo očištění.

Eugenia Margeti vypověděla, že trestané ženy byly svlékány a bity. Jiné měly být na noc přivazovány ke stromům. Dobový deník Eleftheria zaznamenal také svědectví o dětech, které byly před ranní bohoslužbou bity s vysvětlením, že bolest je připravuje na správné prožití náboženského obřadu. Vyšetřování popsalo i případy věšení dětí hlavou dolů jako údajnou metodu vypuzování zlých sil.

Právě zde se násilí mění z jednotlivého činu na systém.

Člověk běžně chápe bolest jako signál, že se děje něco špatného. V uzavřeném ideologickém prostředí však lze význam bolesti přepsat. Utrpení může být nazváno očištěním, hladovění odříkáním a násilí trestem, který má pomoci duši.

Oběť pak musí řešit mnohem složitější konflikt než prostou otázku, zda jí někdo ubližuje. Musí si připustit, že člověk, kterému přisoudila duchovní autoritu, může jednat špatně. Současně by musela zpochybnit komunitu, do níž investovala víru, vztahy, majetek a často značnou část vlastní identity.

Odchod proto neznamená jen otevřít dveře a odejít. Znamená připustit, že celý systém významů, podle něhož člověk určoval správné a špatné, může být založen na manipulaci.

Soulakiotis nepotřebovala všechny bít vlastní rukou

Na případu Mariam Soulakiotis je snadné udělat jednu chybu: soustředit se natolik na její osobnost, až zmizí lidé kolem ní.

Jenže část násilí podle svědectví vykonávaly jiné řeholnice. Jiní členové komunity vyhledávali nové následovníky, dohlíželi na tresty nebo udržovali každodenní chod instituce. Mezi obviněnými proto nebyla pouze Soulakiotis. V únoru 1951 byly další závažné trestní skutky připisovány celkem čtrnácti členům komunity včetně jejího nejbližšího okolí.

To zásadně mění otázku, kterou si nad případem musíme položit. Nestačí se ptát, jak mohla být jedna žena tak krutá. Je potřeba se ptát, jak vznikne skupina, v níž více lidí začne krutost vykonávat jako normální součást své role.

Psychiatr Robert Jay Lifton při studiu prostředí s vysokou mírou ideologické kontroly popisoval několik mechanismů, které jsou pro takovou situaci užitečným interpretačním rámcem. Jedním je kontrola prostředí – omezení komunikace, izolace a vytvoření prostoru, v němž má skupina stále větší monopol na informace. Dalším je požadavek absolutní čistoty, při němž se svět dělí na správné a špatné a pochybnost člověk začne vnímat jako vlastní morální vadu. Lifton popsal také situaci, kdy doktrína získá přednost před osobní zkušeností: pokud realita odporuje učení skupiny, problém není v učení, ale v člověku, který realitu vnímá nesprávně.

Na Kerateu nelze tento model mechanicky přenést a nikdo dnes nemůže zpětně diagnostikovat Mariam Soulakiotis nebo její následovníky. Podobnost mechanismů je však pozoruhodná. Fyzická izolace, rozdělení světa na čistý a hříšný, absolutní autorita a náboženské ospravedlnění utrpení vytvářely podmínky, v nichž se osobní morální úsudek mohl postupně podřídit pravidlům skupiny.

Člověk pak nemusí sám sebe chápat jako pachatele. Může se považovat za vykonavatele správného trestu.

Sedm doložených vražd není totéž jako 177 zavražděných

K případu Soulakiotis patří číslo 177. Opakuje se v knihách, populárních článcích i seznamech nejhorších sériových vrahů historie. Právě zde je ale potřeba postupovat opatrně.

Soulakiotis byla během několika procesů spojena se sedmi konkrétními úmrtími, která pozdější rekonstrukce uvádějí mezi prokázanými případy vraždy. Patřili mezi ně manželé Baka, manželé Panagiotopoulouovi, nemocná žena jménem Michalakou a dvě řeholnice, Theodote a Maria, jejichž smrt byla podle vyšetřování spojena s brutálním bitím. Dobové záznamy skutečně popisují jednotlivé případy velmi podobným způsobem.

Vedle toho se ale vyšetřovalo mnohem větší množství úmrtí.

Klášter se od konce třicátých let prezentoval také jako místo vhodné pro lidi trpící tuberkulózou. Pobyt ve vyšší nadmořské výšce tehdy skutečně mohl být součástí režimu doporučovaného nemocným, problémem však bylo nahrazení skutečné zdravotní péče asketickým režimem. Obžaloba tvrdila, že mnoho nemocných nedostávalo adekvátní léčbu a že extrémní půsty, nedostatečná strava a podmínky v komunitě jejich stav zhoršovaly.

Během procesů se objevovalo číslo přibližně 150 úmrtí pacientů s tuberkulózou a dalších zhruba 27 podezřelých či násilných úmrtí. V různých dobových zprávách se však čísla liší ještě výrazněji a některá tvrzení hovořila dokonce o stovkách dalších lidí. Přesný počet nelze z dochovaných a vzájemně rozporných údajů spolehlivě určit.

Říci tedy, že Mariam Soulakiotis „zavraždila 177 lidí“, je efektní, ale historicky nepřesné.

A zároveň to není potřeba.

Sedm konkrétních vražd, množství dalších podezřelých úmrtí, lidé umírající po hladovění a zanedbání péče a desítky svědectví o násilí představují dostatečně závažný obraz i bez umělého zvyšování počtu obětí.

Proč jednoduše neodešli?

Tato otázka se v příbězích uzavřených komunit objevuje téměř vždy a většinou vychází z představy člověka stojícího venku.

Zvenčí vidíme dveře. Člověk uvnitř však může vidět ztrátu rodiny, Boha, spásy, identity, domova a veškerého majetku současně.

Členové komunity v Keratee byli fyzicky odděleni od běžného života a část z nich měla přerušený nebo výrazně omezený kontakt s rodinami. Pokud už člověk odevzdal svůj majetek a přijal přesvědčení, že odchod představuje duchovní selhání, jeho reálné možnosti se zužují ještě víc. Trest zároveň nemusí odpor zvyšovat. Pokud je interpretován jako důkaz vlastní nedostatečnosti, může paradoxně zvýšit snahu podřídit se.

Psychologie donucovacího přesvědčování pracuje právě s kombinací izolace, trestu, vyčerpání a opakovaného upevňování jediné přijatelné interpretace reality. Neznamená to, že člověk ztrácí svobodnou vůli v nějakém mystickém smyslu. Znamená to, že prostředí může postupně měnit cenu jednotlivých rozhodnutí natolik, že volba, která zvenčí působí absurdně, začne uvnitř systému dávat smysl.

Právě proto není příběh Soulakiotis příběhem „hloupých lidí“, kteří uvěřili zlé ženě. Takové vysvětlení by bylo pohodlné, ale nepravdivé.

Manipulace funguje nejlépe tehdy, když využívá hodnot, které člověk již má. Víru. Potřebu někam patřit. Touhu být dobrý. Strach ze smrti. Potřebu uzdravení. Ochotu něco obětovat.

Soulakiotis podle všeho nevytvářela tyto potřeby. Naučila se je řídit.

Proces s ženou, která svou realitu neopustila

Po zásahu v klášteře nebyla Soulakiotis okamžitě odsouzena za sérii vražd. Vyšetřování bylo komplikované mimo jiné proto, že některé praktiky mohly být obhajovány jako dobrovolná součást řeholního života a bylo nutné prokazovat konkrétní trestné činy.

První případy se proto týkaly také hospodářských deliktů a nezákonného zadržování. Jak však přibývaly výpovědi bývalých členů a rodin, obvinění se rozšířila o vraždy, podvody, vydírání, padělání závětí a týrání. Soulakiotis čelila několika procesům mezi lety 1951 a 1953. Dostala trest 26 měsíců, následně desetiletý trest a nakonec další čtyři roky; vzhledem k souběhu jednotlivých trestů bývá výsledný trest uváděn jako čtrnáct let.

Vinu odmítala. Obvinění označovala za výmysly spojené se zlem a při vynášení rozsudků podle dobových popisů neprojevovala výraznější emoce.

Ani tady ale nemáme dost informací, abychom věděli, zda šlo o cynické představení, fanatické přesvědčení o vlastní neomylnosti nebo kombinaci obojího.

To je ostatně jedna z nejzajímavějších nevyřešených otázek jejího případu.

Byla Mariam Soulakiotis především pragmatickou podvodnicí, která pochopila, že náboženská autorita jí umožňuje získávat majetek? Nebo skutečně věřila systému, který sama prosazovala, a majetkový prospěch byl až jeho důsledkem?

Obě možnosti se nevylučují.

Člověk může současně věřit ve vlastní výjimečné poslání a využívat výhod, které z něj plynou. Ve skutečnosti může právě přesvědčení o morální výjimečnosti usnadňovat zneužívání druhých: pokud se člověk považuje za nositele vyšší pravdy, běžná pravidla se mohou začít jevit jako překážka něčeho důležitějšího.

Soulakiotis zemřela. Její systém přežil

Mariam Soulakiotis zemřela 23. listopadu 1954 ve věznici Averoff. Bylo jí přibližně 71 let. Ne všechny kauzy spojené s klášterem byly v době její smrti definitivně uzavřeny.

Tady by její příběh mohl skončit, kdyby byl založen pouze na strachu z jedné dominantní ženy.

Jenže neskončil.

Komunita přežila svou vůdkyni a mezi jejími stoupenci zůstalo přesvědčení, že byla obětí pronásledování a že obvinění byla součástí útoku na jejich víru. V dalších desetiletích se ještě objevovaly spory a policejní podezření související s fungováním starokalendářských komunit. Samotný klášter v Keratee pokračoval v existenci a část následovníků Soulakiotis si zachovala výrazně pozitivní obraz své bývalé představené.

To je možná nejsilnější důkaz, že její moc nestála pouze na fyzickém násilí.

Pokud by poslušnost existovala jen proto, že se jí lidé báli, po smrti vůdkyně by se celý příběh snadno obrátil. Jenže ideologie dokáže přežít člověka, který ji zosobňoval. Skupina může jeho zatčení nebo odsouzení dokonce začlenit do vlastního příběhu jako další potvrzení, že svět stojí proti ní.

Kritika se pak nestává důvodem k pochybnosti.

Stává se důkazem pronásledování.

Největší nebezpečí nebylo v její víře, ale v tom, že ji už nikdo nemohl opravit

Případ Mariam Soulakiotis se snadno nabízí k jednoduchému závěru o nebezpečí náboženského fanatismu. Takové vysvětlení ale nedostačuje. Miliony lidí přijímají náročné náboženské závazky, půst, chudobu nebo poslušnost, aniž by jejich komunity končily násilím.

Rozdíl vzniká tam, kde autorita ztratí kontrolní mechanismy.

V Keratee se podle soudních a svědeckých materiálů soustředila moc nad každodenním životem, majetkem, trestem i výkladem morálky do úzkého kruhu lidí. Fyzická izolace omezovala kontakt s alternativním pohledem. Utrpení bylo možné přejmenovat na očistu. Odpor na hřích. Odevzdání majetku na ctnost. Pochybnost na selhání věřícího.

A právě tehdy se může stát něco nebezpečnějšího než prostá poslušnost zlému člověku.

Vznikne prostředí, v němž jednotliví lidé přestanou potřebovat příkaz k tomu, aby systém udržovali. Naučí se jeho logiku a začnou ji používat sami.

To také vysvětluje, proč je případ Mariam Soulakiotis důležitější než číslo napsané vedle jejího jména v seznamu sériových vrahů. Nevíme přesně, kolik lidí kvůli ní zemřelo, a není poctivé předstírat, že to víme.

Víme však něco jiného.

Za zdmi kláštera vznikla realita, v níž bylo možné člověka připravit o majetek a označit to za odříkání, způsobit mu bolest a nazvat ji očistou, zbavit ho možnosti odejít a tvrdit, že jde o poslušnost.

Mariam Soulakiotis potřebovala k vytvoření takového světa mimořádnou moc.

K jeho udržování už ale potřebovala především lidi, kteří přijali jeho pravidla.

Osmanský sultán, který se bál vlastního harému natolik, že nechal utopit stovky žen: Ibrahim I. zvaný "šílený"

Rodney Alcala: Muž, který vraždil a přitom se smál do kamery. „Dating Game Killer“ obelhal televizi, porotu i celý svět

Kauza Menendez (3.): Když oběť nezapadá do představy - proč se sexuálnímu zneužívání v rodinách s mocí nevěří

Happy Face Killer: Muž, který celý život křičel, až začal zabíjet, aby ho svět konečně slyšel

Smrt, která měla být „humánní“: Případ Roberta Harrise a okamžik, kdy se poprava změnila v momenty hrůzy

^{Zdroje: Αποστολική Διακονία – History of the Church of Greece in the 20th century [1], dobové výňatky z řeckého deníku Eleftheria shromážděné YSEE – případ kláštera v Keratee [2], Philenews – Η αληθινή ιστορία της «serial killer ηγουμένης» Μαριάμ Σουλακιώτη [3], International Cultic Studies Association – Robert J. Lifton: Eight Criteria for Thought Reform in Cults [4], APA Dictionary of Psychology – Coercive Persuasion [5]}

V úterý 1. října 2013 vešel Ross Ulbricht do veřejné knihovny Glen Park v San Francisku. Posadil se s notebookem mezi ostatní návštěvníky a připojil se k internetu. Netušil, že lidé kolem něj nejsou náhodní čtenáři a že jeden z jeho nejbližších spolupracovníků na síti je ve skutečnosti federální agent.

Vyšetřovatel Jared Der-Yeghiayan, který se na Silk Road vydával za zaměstnance s přezdívkou Cirrus, poslal Dread Pirate Robertsovi zprávu. Požádal ho, aby se přihlásil do administrátorské části tržiště a zkontroloval označené příspěvky. Jakmile Ulbricht otevřel stránku dostupnou pouze hlavnímu správci, agenti dostali signál. Jeden z nich odvedl jeho pozornost, další uchopil stále otevřený notebook dříve, než jej mohl zavřít a zašifrovat.

Na obrazovce zůstala otevřená tatáž konverzace, kterou s Dread Pirate Robertsem vedl agent Cirrus. V počítači se nacházely soukromé šifrovací klíče, databáze tržiště, finanční záznamy, tisíce stran rozhovorů se zaměstnanci a deník popisující vznik i provoz Silk Road. Muž, jenž chtěl dokázat, že technologie může člověka osvobodit od státní kontroly, byl dopaden ve chvíli, kdy řídil vlastní podzemní ekonomiku z veřejné knihovny.

Muž, kterému nic pořádně nevycházelo

Legenda vytvořená kolem Silk Road někdy představuje Rosse Ulbrichta jako mimořádného počítačového génia, který sám postavil technologicky neproniknutelnou říši. Skutečnost byla méně vznešená a pro pochopení jeho proměny mnohem důležitější.

Ulbricht byl inteligentní a akademicky schopný. Vystudoval fyziku a materiálové inženýrství, ale vědeckou dráhu opustil, protože jej přitahovalo podnikání, libertariánská ekonomie a představa života, v němž nebude závislý na zaměstnavateli. Jeho ambice byly podstatně větší než dosavadní výsledky.

Zkoušel obchodovat na burze, rozjížděl investiční společnost, podílel se na projektu počítačové hry a převzal provoz firmy Good Wagon Books, která vykupovala a prodávala použité knihy. Žádný z těchto pokusů se neproměnil v úspěch, který si představoval. Z jeho vlastního deníku vyplývá, že toto období nevnímal pouze jako sled obchodních nezdarů. Styděl se za to, kam se jeho život dostal. Opustil slibnou kariéru vědce, začal se označovat za investičního poradce a podnikatele, ale ve vlastních očích skončil téměř s prázdnýma rukama.

Když mu nevyšla ani slibovaná práce v soukromé investiční společnosti, živil se úpravami vědeckých článků. Práce mu poskytovala určitou volnost, současně však představovala přesně to, čemu se chtěl vyhnout: prodával svůj čas a budoval něco pro někoho jiného. Silk Road se rodila v hlavě člověka, který nebyl na vrcholu profesní kariéry, ale hledal cestu z dlouhé řady osobních zklamání.

To neznamená, že jeho předchozí neúspěchy automaticky vedly ke zločinu. Miliony lidí zažívají profesní frustraci, aniž by vytvořily tržiště s drogami. V Ulbrichtově případě však vznikla citlivá kombinace: vysoké mínění o vlastním potenciálu, malá ochota smířit se s běžným zaměstnáním a rostoucí potřeba konečně dokázat, že jeho představa o sobě samém nebyla omylem.

Silk Road se později stala prvním přesvědčivým důkazem, že skutečně dokáže vytvořit něco velkého.

Revoluce postavená z provizorního kódu

Ulbricht nebyl zkušený softwarový inženýr. Programování se učil sám a první verzi Silk Road skládal z toho, co právě dokázal pochopit. V deníku popisoval provizorní směs technologií PHP a MySQL, nejistotu ohledně provozu vlastního serveru i základní problémy se správou bitcoinu. Při vývoji mu pomáhal přítel Richard Bates, profesionální programátor, na kterého se obracel při technických potížích. Později najímal další vývojáře, správce serverů a administrátory. Odvolací soud výslovně konstatoval, že při rozjezdu Silk Road spoléhal na programátorskou pomoc jiných lidí.

Jeho skutečná schopnost nespočívala v převratném technickém objevu. Propojil již existující nástroje způsobem, který vytvořil nový typ trhu. Síť Tor skrývala umístění serveru i identitu uživatelů. Bitcoin umožňoval platby bez běžného bankovního systému. Hodnocení prodejců, úschova plateb a rozhodování sporů připomínaly běžné internetové tržiště.

Rozdíl byl v sortimentu a v základním účelu. Silk Road vznikla proto, aby se na ní mohlo obchodovat mimo dosah policie a zákonů.

Ulbricht navíc nečekal, až přijdou první prodejci. V odlehlé chatě poblíž texaského Bastropu začal pěstovat lysohlávky, které následně nabídl jako počáteční zboží. Potřeboval vytvořit nabídku, přilákat první zákazníky a dokázat, že systém funguje. Zpočátku zpracovával platby ručně a jednotlivé částky přiřazoval k objednávkám. Technické nedostatky opravoval za provozu a současně odpovídal uživatelům.

Nebyl to chladně připravený projekt zločineckého profesionála. Byl to amatérský podnikatelský experiment, který začal nečekaně fungovat.

První věc, která mu skutečně vyšla

Silk Road odlišovala od předchozích Ulbrichtových projektů rychlost zpětné vazby. Lidé se registrovali, prodejci přidávali nabídky a objednávky přicházely. Každá transakce potvrzovala, že jeho nápad má hodnotu. Každý nový uživatel dokazoval, že vytvořil něco, co ostatní potřebují.

Významnou publicitu přinesl v červnu 2011 článek na serveru Gawker. Text měl původně odhalit znepokojivý kout internetu, ale současně posloužil jako reklama. Na tržiště začali přicházet noví zákazníci i prodejci a Silk Road se z malého experimentu stávala skutečným trhem.

Nezávislý akademický výzkum provedený v roce 2012 odhadoval měsíční tržby tržiště na více než 1,2 milionu dolarů. Provozovatelé vybírali z každé transakce provizi, která se podle hodnoty nákupu pohybovala v několika pásmech. Výzkumníci zároveň zjistili, že naprostou většinu nabídky tvořily kontrolované látky a narkotika. Tvrzení, že Silk Road byla především neutrální platformou, tak neodpovídalo tomu, k čemu byla ve skutečnosti používána.

Za celou dobu fungování tržiště se na něm podle soudních podkladů uskutečnilo více než 1,5 milionu transakcí prostřednictvím zhruba 115 000 účtů kupujících a 3 000 účtů prodejců. Celková hodnota obchodů dosáhla přibližně 213 milionů dolarů, z toho více než 183 milionů připadalo na prodej drog.

Pro Ulbrichta však růst neznamenal pouze peníze. Dostával to, co mu předchozí život neposkytoval: uznání, autoritu a pocit, že jeho myšlenky mění skutečný svět. Na veřejných fórech Silk Road začal vystupovat jako filozof trhu a obhájce individuální svobody. Jeho názory četly tisíce lidí, zaměstnanci čekali na jeho rozhodnutí a prodejci odváděli část každého výdělku do systému, který vlastnil.

Muž, jehož předchozí podnikatelské pokusy „vyšly naprázdno“, se ocitl v čele rychle rostoucí organizace. Ukončit Silk Road by od určité chvíle neznamenalo pouze zavřít nelegální stránku. Znamenalo by vzdát se prvního projektu, který potvrzoval jeho vysněnou identitu.

Admin, který potřeboval novou tvář

Na podzim roku 2011 se na Silk Road objevil prodejce konopných semen vystupující jako Variety Jones. Za přezdívkou se skrýval Kanaďan Roger Thomas Clark, starší a zkušenější muž se silnou osobností. Rychle upozornil na vážnou bezpečnostní slabinu systému a získal Ulbrichtovu důvěru.

Clark se postupně zapojil téměř do všech oblastí projektu. Radil s technickou infrastrukturou, bezpečností serverů, pravidly tržiště, komunikací s komunitou, najímáním programátorů i ochranou před vyšetřovateli. Ulbricht jej ve svém deníku označil za skutečného mentora a nejsilnější osobnost, kterou prostřednictvím Silk Road poznal. Americké ministerstvo spravedlnosti jej později popsalo jako Ulbrichtova nejvyššího poradce.

Variety Jones mu poskytoval něco, co Ulbricht potřeboval ještě více než technickou pomoc. Jednal s ním jako s člověkem, který může stát v čele velké organizace. Rozšiřoval jeho původní představu z jednoho tržiště na celou značku zahrnující další služby, finanční nástroje a komunikační systémy. Z amatérského provozovatele stránky pomáhal vytvářet vůdce.

Právě Clark v lednu 2012 navrhl, aby Ulbricht přestal vystupovat jako obyčejný „Admin“ a přijal jméno Dread Pirate Roberts. Přezdívka pocházela z románu a filmu Princezna nevěsta, v němž Dread Pirate Roberts není jeden člověk, ale titul předávaný mezi několika nositeli.

Pro Silk Road to byla užitečná legenda. Kdyby se Ulbricht dostal do podezření, mohl tvrdit, že stránku prodal a že roli hlavního správce převzal někdo jiný. Přesně takovou krycí historku ostatně sdělil Richardu Batesovi. Soudní záznamy ukázaly, že krátce poté Clark doporučil změnu identity z Admina na Dread Pirate Robertse.

DPR však nebyl pouze bezpečnostní opatření. Stal se rolí, která Ulbrichtovi umožňovala vystupovat rozhodněji, autoritativněji a tvrději než v běžném životě. Ross Ulbricht byl mladý muž s neúspěšnými projekty, nejistými vztahy a omezenými technickými schopnostmi. Dread Pirate Roberts byl nedohledatelný zakladatel nového ekonomického světa.

Čím déle masku nosil, tím méně byla pouhým převlekem.

Mentor, který chtěl usednout na jeho místo

Vztah Ulbrichta a Variety Jonese nebyl jednoduchým příběhem vděčného žáka a nezištného učitele. Clark mu pomáhal, ale současně si uvědomoval, jak velkou hodnotu Silk Road získává a jak silné postavení v ní sám má.

Podle pozdější rekonstrukce novináře Nicka Biltona žádal Variety Jones rovnocenný vlastnický podíl. Ulbricht měl dostat na výběr: buď se o tržiště rozdělí v poměru padesát ku padesáti, nebo se Clark pokusí převzít jeho kontrolu. Ulbricht odmítl a vyzval jej, aby se o převzetí pokusil. Clark nakonec ustoupil. Přesný průběh této epizody pochází z novinářské rekonstrukce, nikoli ze soudního výroku, zapadá však do doloženého obrazu Jonese jako mimořádně vlivného poradce stojícího mimo běžnou zaměstnaneckou strukturu.

Tato mocenská epizoda odhaluje zvláštní paradox identity Dread Pirate Robertse. Clark navrhl titul, který měl být přenositelný a neměl patřit jednomu konkrétnímu člověku. Právě proto jej ale bylo možné Ulbrichtovi odebrat.

Variety Jones pomáhal vytvářet jeho autoritu a současně mu připomínal, že autorita závisí na schopnosti ji udržet. Byl mentorem, partnerem, možným rivalem i člověkem, který mohl vědět dost na to, aby celý projekt zničil.

Ulbricht v tomto konfliktu neustoupil. To je důležité pro posouzení jeho odpovědnosti. Nebyl bezmocnou obětí zkušenějšího manipulátora. Clarkův vliv byl značný, ale o vlastnictví Silk Road i o konečných rozhodnutích nadále rozhodoval Ulbricht. Rady přijímal, pokud podporovaly jeho moc. Když ji ohrožovaly, dokázal se svému mentorovi postavit.

Trh bez státu potřeboval vlastní vládu

Silk Road měla podle Ulbrichtovy ideologie ukázat, že svobodní lidé mohou obchodovat bez státního dohledu. Čím větší však tržiště bylo, tím více připomínalo systém, proti němuž údajně vzniklo.

Někdo musel určovat, které zboží je přípustné. Někdo musel řešit podvody, blokovat problémové účty, rozhodovat spory a chránit prostředky uložené v úschově. Prodejci potřebovali pravidla, kupující ochranu a zaměstnanci hierarchii. Bez centrální autority by anonymní trh rychle zaplavili podvodníci.

Touto autoritou se stal Dread Pirate Roberts.

Ulbricht rozhodoval, kdo smí prodávat, jaké provize zaplatí, co se stane při porušení pravidel a komu bude dovoleno zůstat v komunitě. Najímal administrátory a programátory, sledoval jejich práci a stanovoval politiky webu. Odvolací soud později shrnul, že Silk Road řídil po celou dobu její existence: spravoval infrastrukturu, jednal s prodejci, určoval pravidla i sortiment a vedl malý tým zaměstnanců.

Jeho projekt neodstranil moc. Pouze ji přesunul ze státu k anonymnímu vlastníkovi platformy.

Tento rozpor Ulbricht zřejmě nevnímal jako popření své ideologie. Vlastní zásahy mohl chápat jako dobrovolně přijatá pravidla soukromého trhu, nikoli jako donucení. Právě tak funguje morální racionalizace: člověk nemusí své původní hodnoty opustit, pokud dokáže každé nové jednání přeložit do jazyka, který s nimi zdánlivě souhlasí.

Provize se stala cenou za službu. Kontrola byla ochranou komunity. Utajování bylo obranou svobody. Odstraňování nepohodlných lidí se nakonec mohlo jevit jako ochrana celého projektu.

Když se člověk změnil v provozní riziko

Nejtemnější část příběhu začala krádeží bitcoinů spojenou s účtem zaměstnance Curtise Greena, známého jako Flush. Green byl zadržen při tajné operaci a jeho účet následně použil zkorumpovaný agent Shaun Bridges k odcizení bitcoinů ze Silk Road. Ulbricht se domníval, že jej okradl Green.

V komunikaci mezi Dread Pirate Robertsem a Variety Jonesem se nejprve objevovaly úvahy o výslechu, vymáhání peněz a fyzickém zastrašení. Clark však začal prosazovat trvalejší řešení. Podle pozdějších soudních závěrů doporučil Ulbrichtovi, aby si objednal Greenovu vraždu. Ulbricht návrh přijal a zaplatil údajnému vykonavateli 80 000 dolarů v bitcoinech.

Muž, kterému platil, byl ve skutečnosti agent Carl Mark Force. Greenovu smrt pouze fingoval. Zamýšlená oběť přežila a žádná vražda se nestala.

Tím ale příběh neskončil. Dread Pirate Roberts později komunikoval s uživatelem Redandwhite, který tvrdil, že může odstranit vyděrače FriendlyChemist a další lidi považované za bezpečnostní hrozbu. Odvolací soud uvedl, že z Ulbrichtových peněženek odešly platby za pět objednaných vražd v celkové hodnotě 650 000 dolarů. Neexistoval důkaz, že by byl kdokoli z těchto lidí skutečně zabit; vyšetřovatelé dospěli k závěru, že údajný vykonavatel Ulbrichta pravděpodobně podvedl. Soud však konstatoval, že Ulbricht zaplatil a věřil, že k vraždám došlo.

Právní rozdíl je zásadní. V newyorském procesu nebyl Ulbricht obžalován ani odsouzen za vraždu nebo objednání vraždy. Komunikace byla předložena jako součást činnosti zločineckého podniku a soudkyně ji zohlednila při ukládání trestu. Trestní soud následně na základě nižšího důkazního standardu používaného při stanovení trestu dospěl k závěru, že vraždy skutečně objednal, přestože nebyly vykonány.

Psychologicky je podstatná vzdálenost mezi rozhodnutím a jeho následkem. Ulbricht nikoho osobně nenapadl, neviděl zbraň ani oběť. Na obrazovce řešil uživatelská jména, ceny, rizika a převody bitcoinů. Digitální prostředí umožňovalo zacházet s lidskou smrtí jako s administrativním úkolem. Člověk za přezdívkou se mohl změnit v položku ohrožující bezpečnost systému.

Technologie násilí nevytvořila. Pomohla mu však odstranit jeho fyzickou a emocionální bezprostřednost.

Dread Pirate Roberts už nemohl odejít

Ulbricht měl během fungování Silk Road několik příležitostí skončit. Rostoucí pozornost médií, veřejné výzvy politiků k zásahu, technické útoky i obavy z vyšetřování jasně ukazovaly, že tlak stoupá. Přesto pokračoval.

Čistě ekonomické vysvětlení nestačí. Peníze byly důležité, ale Silk Road se pro něj stala také identitou. Jako Ross měl za sebou neúspěšné projekty a práci, kterou nesnášel. Jako DPR byl člověkem, jehož rozhodnutí ovlivňovala globální komunitu a jehož výroky ostatní citovali jako politickou filozofii.

Odchod by vyžadoval přiznat nejen nezákonnost projektu, ale také to, že největší úspěch jeho života musí dobrovolně zničit. Čím více prostředků, času a vlastní pověsti do Silk Road vložil, tím obtížnější bylo ustoupit. Každý vyřešený útok a každé překonané nebezpečí mohly posilovat dojem, že má situaci pod kontrolou.

Nejde o klinickou diagnózu, ale o interpretaci podloženou jeho deníkem a chováním. Ulbrichtův příběh vykazuje známý mechanismus splynutí člověka s rolí. Pseudonym nejprve dovoluje dělat věci, které by občanská identita odmítala. Postupem času však role nezačne pouze zakrývat člověka; začne určovat, kým se cítí být.

Dread Pirate Roberts měl být přenositelná maska. Pro Ulbrichta se stal jedinou verzí jeho samotného, která konečně uspěla.

Nebezpečná směs ideologie a osobní potřeby

Silk Road nelze vysvětlit pouze libertariánským přesvědčením. Mnoho lidí odmítá válku proti drogám, podporuje jejich dekriminalizaci nebo věří v omezenou roli státu, aniž by provozovalo zločinecké tržiště. Ideologie Ulbrichtovi neposkytla příčinu každého rozhodnutí. Poskytla mu však jazyk, jímž mohl svá rozhodnutí ospravedlňovat.

Prodej drog nebyl v jeho výkladu obchodem s nebezpečnými látkami, ale respektem k právu člověka rozhodovat o vlastním těle. Obcházení zákona nebylo kriminalitou, ale odporem proti státnímu násilí. Zisk nebyl vykořisťováním, ale odměnou za vytvoření svobodného trhu.

Tento rámec obsahoval část skutečné společenské debaty. Někteří odborníci upozorňovali, že hodnocení prodejců a možnost nakupovat bez osobního kontaktu s pouličními dealery mohly snižovat některá rizika. To však neodstraňovalo škody. Silk Road výrazně rozšířila dostupnost drog, umožnila tisícům prodejců oslovit zákazníky napříč státy a vytvářela z každého obchodu příjem pro provozovatele. Soud při ukládání trestu zohlednil také několik úmrtí spojených v různé míře s drogami zakoupenými prostřednictvím tržiště, ačkoli obhajoba zpochybňovala sílu příčinné souvislosti.

Právě směs částečně obhajitelné myšlenky a osobního prospěchu bývá nebezpečná. Ulbricht mohl věřit tomu, co říkal, a současně vydělávat miliony. Nemusel si vybírat mezi idealismem a chamtivostí, protože svůj zisk mohl chápat jako důkaz, že jeho ideologie funguje.

Proces, doživotí a případ, který se stal symbolem

V únoru 2015 uznala porota Rosse Ulbrichta vinným ve všech sedmi bodech obžaloby, mezi něž patřilo vedení pokračujícího zločineckého podniku, distribuce drog, praní špinavých peněz, spiknutí za účelem počítačového napadení a obchodování s falešnými doklady. V květnu téhož roku dostal dva doživotní tresty a další tresty odnětí svobody vykonávané souběžně, bez možnosti podmínečného propuštění. Odvolací soud rozsudek v roce 2017 potvrdil.

Případ nebyl bez problémů. Dva federální agenti zapojení do samostatné baltimorské části vyšetřování, Carl Mark Force a Shaun Bridges, sami kradli bitcoiny a zneužívali své postavení. Oba byli později odsouzeni. Jejich korupce oprávněně vyvolala otázky o postupu vyšetřovatelů a stala se důležitou součástí kampaně na Ulbrichtovu podporu. Odvolací soud však dospěl k závěru, že důkazy získané z jeho notebooku a další materiály představovaly nezávislý a mimořádně rozsáhlý základ odsouzení.

Ulbricht se postupně stal symbolem pro libertariány, část kryptoměnové komunity a odpůrce nepřiměřeně dlouhých trestů. Jeho zastánci poukazovali na to, že osobně drogy neprodával, že žádná objednaná vražda nebyla provedena a že doživotí bez možnosti propuštění bylo ve srovnání s tresty jiných účastníků mimořádně tvrdé.

Dne 21. ledna 2025 mu prezident Donald Trump udělil plnou milost. Ulbricht opustil vězení po více než jedenácti letech. Milost zrušila další výkon trestu, nikoli historická zjištění poroty a soudů o tom, jak Silk Road vznikla a fungovala.

Variety Jones se svobodného konce nedočkal. Roger Thomas Clark byl zadržen v Thajsku, vydán do Spojených států, přiznal vinu ke spiknutí za účelem distribuce drog a v roce 2023 dostal dvacet let vězení. Soudní materiály jej označily za ústřední postavu, která Ulbrichtovi radila ve všech oblastech provozu a podporovala použití násilí k ochraně podniku.

Silk Road nebyla příběhem génia, ale člověka, který konečně uspěl

Ross Ulbricht nebyl technologický génius, jenž od začátku přesně věděl, co buduje. Nebyl ani nevinný idealista, kterému se projekt náhodou vymkl. Byl schopný, vytrvalý a frustrovaný samouk, který spojil existující technologie s jednoduchým obchodním nápadem a postupně se stal vlastníkem největšího anonymního drogového tržiště své doby.

Jeho proměna neproběhla skokem. Začala rozhodnutím vytvořit prostor pro anonymní obchod a pokračovala pěstováním prvního zboží, přijímáním provizí, najímáním zaměstnanců, budováním krycí identity, řešením bezpečnostních hrozeb a stále tvrdší ochranou systému.

Variety Jones tento proces výrazně urychlil. Dal Ulbrichtovi strategii, širší vizi a jméno Dread Pirate Roberts. Současně jej stavěl do role vůdce, kterého lze respektovat pouze tehdy, když dokáže svou moc ubránit. Pokusil se získat podíl na projektu a podle pozdější rekonstrukce hrozil jeho převzetím. Později prosazoval násilí jako přijatelné řešení problémů.

Rozhodující kroky však udělal Ulbricht. Dokázal Clarkovi odporovat, když šlo o vlastnictví, a přijmout jeho radu, když šlo o odstranění člověka. Nebyl ovládanou loutkou. Variety Jones pomohl stvořit DPR, ale Ross Ulbricht se rozhodl tuto identitu používat.

Chtěl dokázat, že společnost může fungovat bez státu, policie a centrální autority. Jeho tržiště však potřebovalo zákony, soudce, výběr poplatků, zaměstnance, vyšetřování, tresty i nejvyššího vládce. Všechny tyto role nakonec soustředil do vlastních rukou.

Největší rozpor Silk Road proto neleží mezi internetem a skutečným světem. Leží mezi Ulbrichtovou původní ideou a člověkem, jímž se při její ochraně stal. Při pokusu vytvořit svět bez moci nezrušil mocenský systém. Vybudoval si vlastní – a postavil se do jeho čela.

MOHLO BY SE VÁM TAKÉ LÍBIT

Ahmad Suradji: Muž, který věřil, že jeho tělo pohltí sílu mrtvých

Případ Alberta Fishe: Jak by byl ho hodnotila dnešní psychiatrie? A proč na tom vlastně stále záleží?

Muž, který šířil strach napříč Jižní Amerikou: Daniel Camargo Barbosa – opravdové monstrum z And

Jim Gorgon - génius, který slyšel hlasy: Jak se z bubeníka Layly stal vrah, který zabil svou matku

Šachista z Butova: proč si Alexander Pičuškin zvolil vraždu jako řád a systém

^{Zdroje: United States Department of Justice – Ross Ulbricht sentenced to life in prison [1], United States Court of Appeals – United States v. Ulbricht [2], FBI – Ross William Ulbricht’s Laptop [3], WIRED – Ross Ulbricht’s secret Silk Road journal [4], WIRED – The creation of Dread Pirate Roberts [5], WIRED – Variety Jones and the first murder-for-hire plot [6], United States Department of Justice – Roger Thomas Clark sentenced to 20 years [7], Nicolas Christin – Traveling the Silk Road: A Measurement Analysis of a Large Anonymous Online Marketplace [8], Office of the Pardon Attorney – Clemency Grants by President Donald J. Trump [9], Casefile – Silk Road, část druhá [10]}

Tím mužem byl Bianchi.

Karen a Diane se už domů nevrátily. Jejich těla byla nalezena v kufru automobilu. Obě ženy byly spoutány, sexuálně napadeny a uškrceny. Bianchi se zpočátku snažil vytvořit dojem, že se stal pouze posledním člověkem, s nímž byly v kontaktu. Vyšetřovatelé však našli textilní vlákna z jejich oblečení v hlídaném domě, biologické stopy spojující Bianchiho s oběťmi a další důkazy potvrzující, že znal podrobnosti, které mohl znát jen pachatel.

Bellinghamská policie navíc zjistila, že podezřelý před příchodem do Washingtonu žil v Los Angeles. Tamní kriminalisté po vyslechnutí jeho jména okamžitě zpozorněli. Některé z jeho dřívějších adres se totiž objevovaly v okolí míst spojených s případem, který celé město děsil déle než rok.

Policie do té doby hledala pachatele známého jako Hillside Strangler, tedy Škrtič z kopců. Teprve Bianchiho zatčení ukázalo, že nešlo o jednoho muže.

Chlapec, který se naučil nahrazovat realitu příběhem

Kenneth Alessio Bianchi se narodil 22. května 1951 v Rochesteru ve státě New York a jako několikaměsíční dítě byl adoptován Nicholasem a Frances Bianchiovými. Jeho dětství bývá v populárních převyprávěních případu popisováno jako dlouhý seznam varovných příznaků. Takový pohled je však zavádějící. Noční či denní pomočování, zdravotní obtíže, školní problémy ani komplikovaný vztah s rodiči samy o sobě nevysvětlují pozdější násilí a nejsou předzvěstí sériového vraždění.

Důležitější než jednotlivé dětské projevy byl vzorec, který se postupně upevňoval. Bianchi podle lidí ze svého okolí lhal už od raného věku. Ve škole dosahoval horších výsledků, než odpovídalo jeho naměřeným schopnostem, vyhýbal se zkouškám a obtížně přijímal požadavky, které vyžadovaly vytrvalost. Když mu bylo třináct let, zemřel jeho adoptivní otec. V následujících letech se jeho vztah k matce i autoritám dále zhoršoval.

Z těchto skutečností nelze vyvodit, že směřoval k vraždám. Ukazují však člověka, který si velmi brzy osvojil zvláštní způsob řešení nepříjemné reality: místo aby změnil své chování, změnil její popis.

Bianchi nemusel být neúspěšný student. Mohl tvrdit, že mu okolí nerozumí. Nemusel přiznat, že nedokáže udržet zaměstnání. Mohl si vymyslet nemoc nebo konflikt s nadřízeným. Nemusel získat kvalifikaci. Stačilo přesvědčit druhé, že ji má.

Po střední škole krátce studoval policejní vědu a psychologii, ale studium nedokončil. Touha stát se policistou přesto zůstala jednou z mála stálých ambicí jeho dospělého života. Opakovaně se hlásil k policejním sborům, avšak neuspěl. Pracoval proto alespoň jako bezpečnostní pracovník, což mu umožňovalo nosit uniformu, pohybovat se v blízkosti skutečných policistů a vystupovat jako člověk pověřený ochranou pořádku.

Ani v zaměstnání však autoritu neprožíval jako odpovědnost. Využíval ji především k vlastnímu prospěchu. Při práci ostrahy kradl zboží, které měl chránit. Během devíti let po ukončení střední školy vystřídal nejméně dvanáct zaměstnání. Když se jeho partnerka začala ptát na častou nepřítomnost v práci, vymyslel si rakovinu. Příběh rozvíjel tak přesvědčivě, že ji nechával čekat před nemocnicí, zatímco údajně podstupoval léčbu. Ve skutečnosti byl zdravý.

Lhaní v jeho případě nebylo pouze prostředkem k zakrytí jednotlivého selhání. Stávalo se náhradou za skutečně vytvořenou identitu.

Los Angeles jako město, kde se člověk mohl vydávat za kohokoliv

V roce 1976 se Bianchi přestěhoval do Los Angeles. Začal se stýkat se svým výrazně starším bratrancem Angelem Buonem, majitelem dílny na čalounění automobilů v Glendale. Buono byl hrubý, výbušný a otevřeně pohrdal ženami. Měl za sebou násilné vztahy a zkušenosti s kuplířstvím. Mladší bratranec v něm patrně viděl muže, který dokázal získat to, po čem Bianchi toužil: peníze, ženy a moc bez nutnosti respektovat pravidla.

Jejich vztah nelze jednoduše popsat jako spojení vůdce a podřízeného. Buono byl dominantnější a zkušenější, ale Bianchi nebyl bezmocným následovníkem. Přinášel do dvojice jiné schopnosti. Působil uhlazeněji, dokázal hovořit přesvědčivě a snáze získával důvěru. Vyšetřovatelé mu později přezdívali „Slick Ken“, což by se dalo přeložit jako uhlazený či vychytralý Ken.

Oba muži nejprve ovládali mladé ženy, které nutili k prostituci. Už v této fázi se objevily prvky pozdějšího vražedného chování: izolace, sexuální násilí, ponižování, vydávání se za autority a přesvědčení, že ženy existují jako prostředek k uspokojení jejich potřeb.

Bianchi se v Los Angeles zároveň snažil přiblížit dalšímu vysněnému povolání. Začal se vydávat za psychologa a sexuálního terapeuta. Přesvědčil skutečného odborníka, aby mu umožnil využívat kancelář a telefonní službu. Vytvořil inzerát, v němž předstíral, že hledá psychologa do své ordinace, a od uchazečů si nechával posílat životopisy, vysvědčení a údaje o vzdělání. Získané dokumenty potom využíval k výrobě falešných diplomů se svým jménem.

Jeho partnerka údajně věřila, že se psychologem skutečně stal. Bianchi ji dokonce vzal do „ordinace“ a provedl s ní test pomocí inkoustových skvrn.

Nešlo o bezvýznamné fantazírování. Bianchi dokázal vybudovat dostatečně propracovanou kulisu, aby v ní ostatní začali jednat podle role, kterou si přisvojil. Falešná identita fungovala, protože obsahovala známé znaky autority: kancelář, odborné knihy, telefon, titul a sebejistý způsob vystupování.

Stejný princip později použil při únosech.

Falešný odznak otevíral dveře, které by násilí zavřelo

Od října 1977 do února 1978 bylo v Los Angeles a jeho okolí zavražděno deset žen a dívek. Jejich těla byla odkládána na svazích, u silnic a na dalších viditelných místech. Protože policie původně předpokládala, že hledá jediného pachatele, média začala používat označení Hillside Strangler.

Oběťmi byly devatenáctiletá Yolanda Washington, patnáctiletá Judith Miller, jednadvacetiletá Elissa „Lissa“ Kastin, dvanáctiletá Dolores Cepeda, čtrnáctiletá Sonja Johnson, dvacetiletá Kristina Weckler, osmadvacetiletá Jane King, osmnáctiletá Lauren Wagner, sedmnáctiletá Kimberly Martin a dvacetiletá Cindy Hudspeth. Nebyly jedním „typem“ ženy, jak se zpočátku snažili někteří vyšetřovatelé předpokládat. Byly mezi nimi studentky, pracovnice v pohostinství, začínající herečka, dívky na útěku i ženy živící se prostitucí. Spojovala je především zranitelnost v okamžiku, kdy se s pachateli setkaly.

Bianchi a Buono se před některými oběťmi vydávali za policisty z mravnostního oddělení. Používali falešné odznaky, pouta a autoritativní tón. Ženám tvrdili, že je musí vyslechnout nebo odvést na stanici. Oběť tak nestála před zjevně násilným cizincem, ale před člověkem, který vypadal jako představitel zákona.

Právě tato metoda vypovídá o Bianchiho psychologii více než samotná záliba v uniformách. Nechtěl pouze vypadat jako policista. Chtěl využívat automatickou poslušnost, kterou policejní symboly vyvolávají. Falešný odznak mu umožňoval přeměnit důvěru společnosti v nástroj kontroly.

Většina obětí byla odvezena do Buonova domu nebo dílny, kde byly spoutány, sexuálně napadeny a uškrceny. Pachatelé poté těla očistili a odvezli na jiná místa. Způsob jejich odkládání někdy působil jako vědomá zpráva policii a veřejnosti. Los Angeles zachvátil strach natolik silný, že policisté dostali pokyn, aby nepronásledovali ženy, které před nimi začnou utíkat. Vedení sboru si uvědomovalo, že každé setkání s neoznačeným vozem či mužem ukazujícím odznak může vyvolat paniku.

Do začátku roku 1978 pracovalo na případu více než 160 policistů. Shromáždili tisíce stop, prověřovali tisíce lidí a využívali tehdy relativně novou počítačovou databázi. Přesto Bianchiho jméno, ačkoliv se v materiálech několikrát objevilo, nedokázali spojit do jednoho obrazu. V různých dokumentech bylo navíc napsáno odlišně.

Muž, který celý život přeskakoval mezi zaměstnáními, adresami a rolemi, se dokázal ztratit i uvnitř policejních záznamů.

Ve dvojici se násilí nemuselo nikomu zdát výjimečné

Společné pachatelství umožnilo oběma mužům vytvořit uzavřený systém, v němž se jejich chování vzájemně potvrzovalo. To, co by osamělému člověku mohlo připadat jako nepřekročitelná hranice, se ve dvojici měnilo v možnost, návrh a nakonec rutinu.

Buono mohl Bianchimu poskytovat pocit, že brutalita je projevem mužské převahy. Bianchi naopak přinášel schopnost plánovat, klamat a navazovat kontakt. Jeden druhému nemuseli násilí vnucovat. Stačilo, že je normalizovali.

V podobných dvojicích se navíc snadno rozptyluje odpovědnost. Pachatel může sám sebe přesvědčovat, že skutečnou vůli měl ten druhý, že pouze přihlížel nebo že pokračoval ze strachu. Bianchi tento výklad později využíval. V některých verzích událostí vykresloval Buona jako rozhodujícího násilníka a sebe jako člověka, který se dostal pod jeho vliv.

Jejich věkový rozdíl a Buonova dominance takové vysvětlení částečně podporovaly. Je však nemožné udržet je ve chvíli, kdy se podíváme na to, co Bianchi udělal po odchodu z Los Angeles.

Když zmizel Buono, vraždění pokračovalo

Bianchi se svou partnerkou a malým synem odešel do Bellinghamu ve státě Washington. Losangeleské vraždy přestaly a policejní tým se začal postupně rozpadat. Zdálo se, že pachatel mohl zemřít, být uvězněn za jiný čin nebo jednoduše odejít.

Bianchi zatím znovu získal práci v bezpečnostní službě. Měl přístup k domu, jehož majitelé byli na dovolené, a mohl působit jako důvěryhodný muž, který pouze organizuje pomocné hlídání. Karen Mandic, dvaadvacetiletou pracovnici obchodu a studentku, znal z dřívějšího zaměstnání. Sedmadvacetiletá Diane Wilder byla její přítelkyně.

Dne 11. ledna 1979 obě ženy nalákal do hlídaného domu pod záminkou placené práce. Tam je spoutal, sexuálně napadl a uškrtil. Poté jejich těla umístil do kufru automobilu Karen Mandic.

Bez Buona zopakoval základní strukturu losangeleských zločinů: důvěryhodná nabídka, zneužití pracovního postavení, kontrolované prostředí, spoutání, sexuální násilí a uškrcení. Nešlo o spontánní čin vyvolaný konfliktem. Bianchi vytvořil situaci, v níž měl nad oběma ženami úplnou převahu.

Forenzní důkazy později podpořily jeho přiznání. V domě byla nalezena vlákna z oblečení obětí, na jejich oděvech biologické stopy a jejich těla se nacházela přesně tam, kde je ve své výpovědi popsal. Washingtonský soud tyto důkazy připomněl ještě o desítky let později, když odmítal Bianchiho další tvrzení, že byl nevinný a přiznal se jen pod vlivem hypnózy.

Samostatné vraždy jsou nejpřesvědčivější odpovědí na otázku, zda Bianchiho stvořil Angelo Buono. Starší bratranec mohl jeho násilí urychlit, posílit a poskytnout mu prostředí, v němž se mohlo rozvinout. Nevložil mu je však do mysli.

Jakmile Bianchi získal vlastní prostor a příležitost, nepotřeboval už spolupachatele.

Do vyšetřovací místnosti vstoupil Steve Walker

Bianchi byl zatčen 12. ledna 1979. Když se začaly hromadit důkazy a stát oznámil úmysl požadovat trest smrti, změnil svou obhajobu. Začal tvrdit, že vraždy nespáchal Kenneth Bianchi, ale jiná osobnost žijící v jeho těle.

Jmenovala se Steve Walker.

Dobové označení „mnohočetná porucha osobnosti“ se dnes nahrazuje termínem disociativní porucha identity. Její podstatou nemá být vědomé hraní různých rolí, ale závažné narušení identity, paměti a prožívání. Bianchi tvrdil, že Steve byl agresivní částí jeho osobnosti, zatímco on sám si jeho činy nepamatoval.

Při vyšetření byl opakovaně hypnotizován. Dva odborníci obhajoby dospěli k názoru, že skutečně trpí vícečetnou osobností. Jeho proměna před kamerou působila přesvědčivě: změnil hlas, držení těla i způsob vyjadřování. „Steve“ byl sebevědomější a otevřeněji hovořil o násilí.

Jiní odborníci však začali pochybovat. Psychiatr Martin Orne, specialista na hypnózu a předstírání psychických poruch, si všiml, že Bianchiho projevy reagují na nápovědu. Když bylo naznačeno, že lidé s touto poruchou mívají více než dvě osobnosti, objevila se další postava. Když mu odborníci vysvětlili určitý příznak, Bianchi ho začal vykazovat.

Hranice mezi jeho údajnými osobnostmi nebyly stabilní. Měnily se podle toho, co od něj vyšetřující očekávali. Stejně proměnlivá byla jeho tvrzená ztráta paměti. Bianchi si někdy nepamatoval informace, které by podporovaly jeho vinu, ale dokázal si vybavit podrobnosti, které potřeboval k vytvoření přesvědčivého příběhu.

Orne a jeho spolupracovníci později popsali případ v odborné studii. Dospěli k závěru, že Bianchi vědomě hrál roli hypnotizovaného člověka a příznaky vícečetné osobnosti napodoboval. Podle jejich hodnocení odpovídalo jeho chování antisociální poruše osobnosti v kombinaci se sexuálním sadismem. Nešlo přitom o vysvětlení, které by automaticky vedlo k vraždě. Autoři zdůrazňovali právě spojení sexuálně násilných impulzů s nedostatkem empatie, manipulativností a ochotou překračovat práva druhých.

Osobnost, kterou si vypůjčil od skutečného člověka

Nejzávažnější problém Bianchiho obhajoby nevzešel z psychiatrického testu, ale z běžné policejní práce.

Vyšetřovatelé hledali kohokoliv, kdo by Bianchiho znal jako Steva Walkera. Místo důkazu o dřívější existenci druhé osobnosti našli skutečného člověka jménem Thomas Steven Walker. Byl jedním z psychologů, kteří odpověděli na Bianchiho falešný pracovní inzerát a poslali mu doklady o svém vzdělání.

Bianchi jeho údaje použil při získávání falešných diplomů. Institucím psal pod Walkerovým jménem a žádal, aby mu poslaly nové dokumenty, nejlépe bez vyplněného jména, které mohl nechat nahradit vlastním.

Steve Walker tedy nebyl skrytou osobností vzniklou v Bianchiho dětství. Byl skutečným psychologem, jehož identitu se Bianchi pokusil ukrást ještě před zatčením.

Tento objev spojuje téměř všechny podstatné části jeho života. Bianchi si nevymyslel druhé já novým způsobem. Použil stejnou techniku, kterou již dříve získával odborné tituly, zaměstnání a důvěru. Vybral existující identitu, odstranil jejího původního nositele a přivlastnil si její význam.

Když chtěl vypadat jako policista, použil odznak.

Když chtěl působit jako psycholog, použil cizí diplom.

Když chtěl uniknout odpovědnosti za vraždy, použil cizí jméno jako další osobnost.

Nešlo o dvě osobnosti, ale o jeden trvalý mechanismus

Bianchiho případ svádí k otázce, která z jeho tváří byla skutečná. Zda to byl uhlazený mladý muž, starostlivý otec, ctižádostivý policista, falešný terapeut, násilník po boku Buona, samostatný vrah v Bellinghamu nebo bezmocný pacient ovládaný Stevem Walkerem.

Pravděpodobnější odpověď zní, že všechny tyto role vytvářel jeden člověk podle aktuální potřeby.

Jeho identity nebyly oddělenými částmi mysli. Byly nástroji. Každá mu umožňovala získat něco, co považoval za své právo: respekt, peníze, sexuální přístup k ženám, autoritu nebo mírnější trest. Když jedna přestala fungovat, nahradil ji jinou.

Podstatou jeho dvojího života proto nebyl jednoduchý kontrast mezi spořádaným občanem a tajným vrahem. Bianchi žádný pevný veřejný život dlouhodobě nevybudoval. Nedokázal udržet kariéru, manželství ani stabilní vztah. Jeho fasáda se neustále měnila, protože nebyla založena na skutečně dosažených schopnostech nebo závazcích.

Stálou součástí nebyla konkrétní role, ale přesvědčení, že skutečnost lze upravit dostatečně dobrou lží.

Takový mechanismus také vysvětluje, proč dokázal působit důvěryhodně. Bianchi nemusel každému člověku předkládat celý svůj smyšlený život. Stačilo mu zjistit, jakou autoritu před ním dotyčný očekává, a nabídnout její správné znaky. Oběti viděly policistu. Partnerka nemocného muže nebo psychologa. Znalci pacienta. Prokurátoři spolupracujícího svědka.

V každém případě poskytl publiku přesně tu postavu, kterou mohlo přijmout.

Dohoda, která mu zachránila život

Poté, co odborníci jeho údajnou poruchu zpochybnili, Bianchi přistoupil na dohodu se státními zástupci. V říjnu 1979 se přiznal ke dvěma vraždám prvního stupně ve Washingtonu a souhlasil s dvěma po sobě jdoucími doživotními tresty. V Kalifornii se přiznal k pěti vraždám a dalším trestným činům.

Výměnou za to státy Washington a Kalifornie ustoupily od požadavku na trest smrti. Bianchi se zavázal pravdivě vypovídat proti Angelu Buonovi.

Ani tato role však dlouho nevydržela.

Během příprav na Buonův proces a následně přímo před soudem Bianchi své výpovědi opakovaně měnil. Někdy tvrdil, že se na vraždách střídali. Jindy tvrdil, že u některých činů nebyl nebo pouze přihlížel. Zmenšoval vlastní podíl, přesouval odpovědnost na Buona a současně poskytoval informace, které mohl znát jen pachatel.

Prokurátoři začali považovat svého klíčového svědka za natolik nevěrohodného, že se v roce 1981 pokusili obvinění proti Buonovi stáhnout. Soudce Ronald George to odmítl. Upozornil, že vedle Bianchiho protichůdných tvrzení existují fyzické důkazy, svědectví přeživších žen a podrobnosti potvrzující jeho výpověď. Nařídil v trestním stíhání pokračovat.

Proces trval 729 dní. Vystoupily téměř čtyři stovky svědků a bylo předloženo více než 1800 důkazních předmětů. Buono byl nakonec uznán vinným z devíti vražd a odsouzen k doživotnímu vězení bez možnosti podmíněného propuštění. V roce 2002 zemřel ve vězení.

Bianchi tak svým lhaním téměř zachránil člověka, kterého sám označil za spolupachatele. Nešlo nutně o loajalitu k Buonovi. Věrný zůstával především potřebě zachovat si možnost později tvrdit, že jeho vlastní přiznání nebylo pravdivé.

Poslední nová identita

Kenneth Bianchi během následujících desetiletí opakovaně napadal své rozsudky a tvrdil, že je nevinný. Prohlašoval, že jeho přiznání vzniklo během hypnózy, že bylo nespolehlivé a že byl odborníky či vyšetřovateli zmanipulován.

Washingtonský odvolací soud tyto argumenty odmítl. Připomněl, že všichni znalci ho nakonec považovali za způsobilého stanout před soudem a že jeho výpovědi podporovaly nezávislé forenzní důkazy.

V říjnu 2023 si Bianchi právně změnil jméno na Anthony D’Amato. Ani tento krok nelze sám o sobě interpretovat jako důkaz manipulace. V kontextu jeho života však působí jako pozoruhodný dovětek příběhu muže, který se opakovaně pokoušel opustit vlastní minulost prostřednictvím jiného jména.

V červnu 2025 washingtonská komise znovu rozhodla, že není způsobilý k podmíněnému propuštění, a prodloužila jeho minimální dobu výkonu trestu o dalších 120 měsíců. V oficiálním rozhodnutí už není veden jako Kenneth Bianchi, ale jako Anthony D’Amato. Nadále zůstává ve Washington State Penitentiary.

Formálně tedy Kenneth Bianchi už pod tímto jménem nemusí existovat. Žádná administrativní změna však neodstraňuje životy, které zůstaly za jeho předchozími rolemi.

Největší lež nebyla existence Steva Walkera

Pokus předstírat vícečetnou osobnost bývá prezentován jako nejodvážnější Bianchiho podvod. Ve skutečnosti pouze završil mnohem starší vzorec.

Jeho největší lží nebylo tvrzení, že v něm žije Steve Walker. Byla jí představa, že za jeho činy vždy odpovídá někdo jiný: špatná matka, odmítající policejní sbory, dominantní bratranec, skrytá osobnost, hypnotizující odborníci nebo vyšetřovatelé, kteří údajně vytvořili falešné přiznání.

Bianchi dokázal měnit podobu příběhu, ale jeho střed zůstával stejný. V každé verzi byl člověkem, kterému se věci děly, nikoliv člověkem, který je vědomě dělal druhým.

Právě zde leží psychologické těžiště jeho případu. Násilí nevzniklo proto, že si jednou nasadil falešný policejní odznak nebo potkal Angela Buona. Vyrůstalo z dlouhodobého spojení nároku, manipulace, nedostatku empatie a potřeby úplné kontroly. Buono poskytl spoluúčast a prostředí. Falešné autority poskytly přístup k obětem. Sexuální sadismus poskytl násilnou motivaci. Lež potom umožňovala vše ostatní přepsat tak, aby se Bianchi nemusel vidět jako původce vlastních rozhodnutí.

Porozumět tomuto mechanismu neznamená omlouvat jej. Znamená to všimnout si, že nebezpečný člověk nemusí působit zmateně, nekontrolovaně nebo očividně hrozivě. Může naopak velmi přesně rozpoznávat společenská pravidla, odborný jazyk i lidská očekávání.

Jen je nepoužívá k soužití s ostatními.

Používá je k tomu, aby je ovládal.

Farma, odkud se ženy nikdy nevrátily: Robert Pickton a jeden z nejděsivějších případů moderní Kanady

Futoshi Matsunaga: Muž, který dokázal lidem vzít jejich vlastní vůli

Osmanský sultán, který se bál vlastního harému natolik, že nechal utopit stovky žen: Ibrahim I. zvaný "šílený"

Kauza Menendez (4.): Matka a ticho - život na hranici mezi bezmocí a spoluzodpovědností

Enriqueta Martí: Byla to opravdová upírka, nebo psychicky nemocná žena uvězněná v legendách?

^{Zdroje: Washington Courts – In the Matter of the Personal Restraint of Kenneth A. Bianchi [1], Martin T. Orne, David F. Dinges & Emily Carota Orne – On the Differential Diagnosis of Multiple Personality in the Forensic Context [2], Los Angeles Times – The Hillside Stranglers case: The trial that nearly did not happen [3], PBS Frontline – The Mind of a Murderer [4], HistoryLink – After he murders two Bellingham women, police arrest serial killer Kenneth A. Bianchi [5], Washington State Department of Corrections – ISRB Decision and Reasons, Anthony D’Amato [6]}

Na začátku ledna 1990 prohledával policejní vrtulník zasněžené okolí Salmon Creek nedaleko Rochesteru ve státě New York. Vyšetřovatelé pátrali po pohřešované ženě, když ze vzduchu spatřili v zamrzlé krajině tělo June Cicero. Nedaleko stál automobil a u něj muž, který se zdržoval v bezprostřední blízkosti místa, kam bylo tělo odloženo.

Tím mužem byl Arthur Shawcross.

Policie zatím neměla dostatek důkazů, aby jej okamžitě obvinila z vraždy. Automobil však patřil jeho přítelkyni a další zjištění přivedla vyšetřovatele až k výslechu, při němž vyšlo najevo, že Shawcross nemá řidičský průkaz a v minulosti byl vězněn za zabití dítěte. Následovalo prověřování, spojení s nalezenými těly a nakonec přiznání. Muž, kterého policisté několik měsíců hledali mezi neznámými násilníky, už přitom jednou ukázal, jaké nebezpečí představuje.

Případ Arthura Shawcrosse proto není pouze příběhem sériového vraha. Je také příběhem systému, který měl k dispozici podstatné informace, ale nedokázal je správně vyhodnotit, uchovat a předat těm, kteří je později potřebovali. V každé fázi existovalo vysvětlení, proč se právě tato chyba mohla stát. Teprve při pohledu na celý řetězec je vidět, jak se z jednotlivých administrativních, právních a lidských rozhodnutí vytvořil prostor pro dalších jedenáct vražd.

Dětství mezi doloženými problémy a vlastní legendou

Arthur John Shawcross se narodil 6. června 1945 v Kittery ve státě Maine, vyrůstal však převážně ve Watertownu ve státě New York. Jeho školní docházku provázely absence, neúspěch, konflikty a násilné chování. Spolužáci jej popisovali jako problémového chlapce, který šikanoval slabší děti. Objevovalo se také podezření na drobné krádeže a žhářství. Školu opustil ještě před dokončením deváté třídy.

Mnohem obtížnější je oddělit doložitelné skutečnosti od vyprávění, které o svém dětství později vytvářel sám Shawcross. Tvrdil, že byl sexuálně zneužíván příbuznými, že měl incestní vztah se sestrou a že jeho matka byla násilná a sexuálně nepřiměřená. Členové rodiny jeho tvrzení odmítali a žádné dobové záznamy, které by je jednoznačně potvrzovaly, nalezeny nebyly. To neznamená, že se zneužívání nemohlo stát. Znamená to pouze, že jeho verzi nelze vydávat za prokázanou skutečnost, zvláště u člověka, který své příběhy opakovaně měnil podle situace a posluchače.

Právě zde vzniká první důležitá psychologická otázka. Shawcross nepotřeboval pouze vysvětlovat své chování ostatním. Potřeboval také vytvářet obraz sebe sama, v němž nebyl obyčejným násilníkem, ale výsledkem mimořádných traumat, války, poškozeného mozku a sil, které údajně nedokázal ovládat.

Takové vyprávění mu umožňovalo přesouvat odpovědnost. Vlastní agresi mohl popisovat jako následek toho, co mu údajně provedli jiní. Vraždu mohl představovat jako stav, do něhož se dostal proti své vůli. A čím hrůznější byla minulost, kterou si pro sebe vytvořil, tím snadněji mohl vystupovat jako člověk předurčený k násilí, nikoli jako pachatel, který opakovaně volil konkrétní oběti, místa a způsoby utajení.

Trauma může ovlivnit vývoj osobnosti, regulaci emocí i schopnost navazovat vztahy. Samo o sobě však člověka nepředurčuje k vraždění. U Shawcrosse se domnělé trauma stalo také nástrojem sebeprezentace. Nepomáhalo pouze vysvětlovat minulost. Pomáhalo mu ovládat způsob, jakým o něm přemýšleli odborníci, novináři i veřejnost.

Vietnam, který existoval hlavně v jeho vyprávění

Po odchodu ze školy vystřídal Shawcross několik zaměstnání, opakovaně se dostával do konfliktu se zákonem a brzy se rozpadlo i jeho první manželství. V roce 1967 byl povolán do armády a vyslán do Vietnamu.

Později tvrdil, že působil jako odstřelovač, zabíjel civilisty, stínal lidem hlavy a dopouštěl se kanibalismu. Vyprávění byla působivá, děsivá a nepravdivá. Jeho nadřízený potvrdil, že Shawcross pracoval v zásobování, nikoli jako odstřelovač nebo příslušník bojové jednotky. Neexistovaly ani důkazy o masakrech, které popisoval.

Válečná legenda měla několik funkcí. Poskytovala mu společensky srozumitelné vysvětlení násilí, přitahovala pozornost a současně jej stavěla do role člověka poznamenaného něčím, co běžní lidé nemohou pochopit. Když byl později souzen za vraždy, stala se údajná bojová zkušenost jedním z podkladů tvrzení, že trpí posttraumatickou stresovou poruchou.

Pro Shawcrosse bylo charakteristické, že se stylizoval současně do role oběti i monstra. Jako oběť žádal pochopení a menší odpovědnost. Jako monstrum získával moc nad posluchačem, který měl být šokován tím, co údajně viděl, provedl nebo snědl. Obě role se navzájem nevylučovaly. Naopak společně vytvářely identitu, v níž zůstával středem pozornosti.

Za jeho násilím proto nelze hledat jedinou událost ve Vietnamu. Mnohem podstatnější byla dlouhodobá potřeba dominance, sklon k ponižování druhých, slabá schopnost přijímat odpovědnost a ochota používat lež jako nástroj. Nešlo o muže, který by po jedné traumatické zkušenosti přestal ovládat své chování. Šlo o člověka, který se již před odchodem do armády dopouštěl násilí, žhářství a trestné činnosti a po návratu své jednání dále stupňoval.

Dvě děti a dohoda, která zmenšila viditelnou závažnost

V květnu 1972 zmizel ve Watertownu desetiletý Jack Owen Blake. Chlapec Shawcrosse znal a před zmizením s ním trávil čas. Jeho tělo bylo nalezeno až o několik měsíců později.

V září téhož roku přijela do Watertownu s matkou osmiletá Karen Ann Hillová. Také ona zmizela a její tělo bylo nalezeno pod mostem přes řeku Black River. Vyšetřovatelé se zaměřili na Shawcrosse, který se nakonec přiznal k usmrcení obou dětí. Přímých důkazů v Blakeově případu však bylo málo a obžaloba přistoupila na dohodu. Shawcross nebyl za Jackovu smrt samostatně odsouzen a přiznal se k mírněji kvalifikovanému činu souvisejícímu se smrtí Karen. Dostal trest s horní hranicí 25 let.

Z hlediska tehdejší obžaloby měla dohoda logiku. Zajišťovala odsouzení v případě, který mohl být kvůli nedostatku fyzických důkazů nejistý. Z širšího pohledu však vytvořila první zásadní zkreslení Shawcrossova spisu. Muž, který se přiznal k usmrcení dvou dětí, se v dalších rozhodnutích systému jevil především jako vězeň odsouzený za jediný případ zabití, nikoli jako pachatel dvou sexuálně motivovaných vražd.

Právní kvalifikace je nutná pro soud. Pro posouzení budoucího rizika však nemusí vyjadřovat celý rozsah nebezpečnosti. Shawcross neublížil dítěti v afektu během náhodného konfliktu. Dokázal dítě získat do situace, v níž nad ním měl převahu, použít násilí a tělo ukrýt. Když následně zabil další dítě, ukázal, že první čin nebyl izolovaným selháním sebeovládání.

Právě opakování bylo nejdůležitějším varováním. Přesto se v dalších letech pozornost přesouvala od způsobu jeho trestné činnosti k tomu, jak se choval v prostředí věznice.

Vězeňský klid nebyl důkazem změny

Shawcross strávil za mřížemi přibližně čtrnáct a půl roku. Některá odborná hodnocení jej označovala za nebezpečného a popisovala závažné poruchy osobnosti. Současně si však vybudoval pověst přizpůsobivého vězně, který dodržuje pravidla a nezpůsobuje větší problémy.

V dubnu 1987 byl po několika předchozích neúspěšných žádostech podmíněně propuštěn. Vedení newyorské podmínečné služby později rozhodnutí obhajovalo tím, že kvůli započítání dobrého chování by Shawcross pravděpodobně musel být propuštěn nejpozději v roce 1989 i bez kladného rozhodnutí komise. Jeho propuštění tedy nebylo pouze výsledkem důvěřivosti jednotlivých úředníků. Souviselo také s tehdejší konstrukcí trestu, pravidly podmíněného propuštění a omezenou schopností systému pracovat s dlouhodobým rizikem.

Zásadní chyba spočívala v záměně dvou odlišných věcí: přizpůsobení se věznici a schopnosti bezpečně žít na svobodě.

Vězení je strukturované prostředí. Člověk v něm má omezený pohyb, jasný denní režim, stálý dohled a minimální možnost vyhledávat zranitelné oběti. Pachatel může dodržovat pravidla nikoli proto, že přehodnotil své chování, ale protože k násilí nemá stejnou příležitost nebo by za něj okamžitě následoval trest.

Shawcrossova ukázněnost proto mohla dokazovat, že umí reagovat na kontrolu. Nedokazovala, že si vytvořil svědomí, empatii nebo vnitřní zábrany. Ve věznici se nemusel rozhodovat, zda odolá nutkání oslovit osamělou ženu, odvést ji na odlehlé místo a zabít. Tyto situace jednoduše nenastávaly.

Jeho případ ukazuje jedno z nejobtížnějších omezení posuzování nebezpečnosti: člověka hodnotíme v prostředí, které mu zároveň brání projevit chování, jehož se obáváme. Čím lépe se pachatel přizpůsobí kontrole, tím snadněji může vzniknout dojem, že ji již nepotřebuje.

Záznam, který policie neviděla

Po propuštění měl Shawcross problémy s bydlením. Když obyvatelé jednotlivých měst zjistili, že se do jejich sousedství přistěhoval odsouzený vrah dětí, následovaly protesty a tlak na jeho odchod. S přítelkyní Rose Marie Walleyovou se proto několikrát stěhoval.

Úřady se nakonec pokusily zabránit dalšímu veřejnému odporu tím, že podrobnosti o jeho minulosti omezily a při přestěhování do Rochesteru neinformovaly místní policii v rozsahu, který by jí umožnil okamžitě pochopit, koho má ve městě. Shawcross tak začal nový život v prostředí, kde jeho minulost nebyla běžně dostupná ani lidem, kteří později vyšetřovali první úmrtí.

Záměr mohl působit racionálně. Bez možnosti bydlet a pracovat se pravděpodobnost návratu propuštěného vězně k trestné činnosti zvyšuje. Neustálé vyhánění z každé komunity nelze považovat za funkční resocializaci.

V Shawcrossově případě však ochrana možnosti začít znovu převážila nad řízením zcela konkrétního rizika. Nešlo o pachatele majetkové trestné činnosti, jehož minulost by vyvolávala nepřiměřenou paniku. Šlo o člověka, který se přiznal k usmrcení dvou dětí a u něhož existovala závažná varování týkající se násilí, sexuality a osobnosti.

Utajení navíc mělo vedlejší účinek. Když se v okolí Rochesteru začala objevovat těla uškrcených žen, Shawcross nebyl automaticky mezi prvními prověřovanými osobami. Policisté hledali pachatele s předchozí zkušeností s násilím, skrýváním těl nebo vojenským prostředím. Muž s takovou minulostí bydlel přímo v jejich oblasti, ale příslušná informace nebyla snadno dostupná.

Systém se snažil vyřešit problém resocializace tím, že odstranil minulost z dohledu. Minulost však nezmizela. Zmizela pouze z databází a rozhovorů, v nichž mohla být včas užitečná.

Ženy, jejichž zmizení společnost slyšela příliš tiše

První známou obětí nové série byla sedmadvacetiletá Dorothy „Dottie“ Blackburnová, jejíž tělo bylo nalezeno v březnu 1988. Následovaly Anna Marie Steffenová, Dorothy Keelerová, Patricia Ivesová, June Stottová, Marie Welchová, Frances Brownová, Kimberly Loganová, Elizabeth Gibsonová, Darlene Trippiová a June Cicero. Většina žen se pohybovala v prostředí pouliční prostituce, bezdomovectví nebo drogové závislosti.

Právě jejich postavení se stalo součástí Shawcrossovy strategie. Některé ženy mohl oslovit bez dlouhého získávání důvěry. Mohly nastoupit do automobilu muže, jehož neznaly, aniž by někdo zaznamenal jeho jméno. Jejich pohyb nebyl pravidelný a zmizení nemuselo být okamžitě oznámeno. Pokud bylo oznámeno, okolí je mohlo vysvětlovat změnou bydliště, zadržením, hospitalizací nebo odjezdem s klientem.

To neznamená, že ženy byly bez rodin nebo že je nikdo nehledal. Znamená to, že instituce a veřejnost měly sklon připisovat jejich zmizení způsobu života. Zatímco pohřešování dítěte vyvolává rychlé pátrání, dospělá žena z ulice může být nejprve považována za někoho, kdo se jednoduše rozhodl odejít.

Místní vyšetřovatelé později přiznávali, že souvislost mezi jednotlivými případy nebyla rozpoznána okamžitě. Těla se nacházela v různých lokalitách a způsob jejich ukrytí nebyl zcela totožný. Teprve přibývající počet obětí, podobnosti mezi způsoby smrti a opakovaná vazba na vodu a oblast Lyell Avenue ukázaly, že nejde o izolované případy.

Shawcross pravděpodobně nevybíral oběti pouze podle sexuální preference. Vybíral je také podle dostupnosti a rizika. Po zkušenosti s vraždami dětí věděl, jak silnou reakci zmizení dítěte vyvolává. Dospělé ženy na okraji společnosti nabízely jiný typ příležitosti: byly dosažitelné, často izolované a jejich zmizení mohlo po určitou dobu zapadnout mezi jiné krizové události jejich života.

Jeho změna obětí proto nemusí znamenat zásadní změnu vnitřní motivace. Společným prvkem zůstávala nerovnováha moci. Potřeboval člověka, nad nímž mohl získat úplnou kontrolu, ponížit jej a následně rozhodovat i o tom, kde a v jakém stavu bude nalezen.

Když se násilí stane rutinou

Mezi prvními vraždami v Rochesteru existovaly delší časové odstupy. V roce 1989 se však intervaly začaly zkracovat. Shawcross zabíjel častěji, vracel se k místům, kde ponechal těla, a riskoval stále více.

Takový vývoj bývá někdy popisován jako rostoucí nutkání, které pachatel postupně nedokáže ovládat. U Shawcrosse je však přesnější mluvit také o učení a posilování.

Každá vražda, po níž nebyl dopaden, mu poskytovala zkušenost. Zjišťoval, které ženy může oslovit, kam je může odvézt, jak dlouho trvá, než je někdo začne hledat, a jak policie reaguje na nález těla. Současně se snižovala psychická překážka před dalším činem. To, co bylo při první vraždě mimořádným překročením hranice, se opakováním měnilo v známý postup.

Násilí mu navíc poskytovalo několik forem odměny. Získával kontrolu, vybíjel hněv, potvrzoval si převahu a následně mohl v běžném životě vystupovat jako muž, o němž okolí nic netušilo. Tajemství posilovalo pocit výjimečnosti. On věděl, co se stalo ženám, jejichž fotografie se objevovaly ve zprávách, zatímco policie a rodiny hledaly odpovědi.

Právě pocit beztrestnosti patrně vedl k větší neopatrnosti. Shawcross se vracel na místa spojená s oběťmi a nakonec byl spatřen v blízkosti těla June Cicero. Dopadení proto nebylo výsledkem náhlého výbuchu šílenství. Bylo důsledkem toho, že muž zvyklý unikat začal věřit, že může zůstat nablízku i poté, co už policie pátrá.

Psychiatrie proti psychiatrii

Během procesu v roce 1990 se obhajoba pokusila prokázat, že Shawcross nebyl v době vražd právně příčetný. Forenzní psychiatrička Dorothy Otnow Lewisová vypověděla, že trpěl poškozením mozku, posttraumatickou stresovou poruchou a disociativní poruchou identity, tehdy označovanou jako mnohočetná osobnost. Podle její interpretace se při vraždách mohla projevovat oddělená osobnost spojená s jeho matkou.

Proti tomu vystoupil psychiatr Park Dietz. Tvrdil, že Shawcross trpí antisociální poruchou osobnosti, ale rozumí svému jednání a dokáže je ovládat. Zpochybnil také způsob, jakým během rozhovorů vznikaly údajné alternativní osobnosti, a upozornil, že Shawcross mohl reagovat na náznaky a očekávání vyšetřující psychiatričky. Porota argument nepříčetností odmítla.

Rozdíl mezi oběma pohledy nebyl pouze akademický. Rozhodoval o tom, zda bude Shawcross považován za člověka, který v době vražd nedokázal pochopit povahu nebo protiprávnost svého jednání, nebo za pachatele s těžce narušenou osobností, který přesto věděl, co dělá.

Jeho jednání obsahovalo řadu znaků plánování a vědomí viny. Vybíral si prostředí, kde mohl oběť izolovat. Těla převážel nebo ukrýval. Některé předměty zůstaly u jeho přítelkyně. Při výsleších měnil vysvětlení podle toho, co policie věděla, a jednotlivé vraždy ospravedlňoval tvrzením, že jej ženy provokovaly, urážely nebo ohrožovaly.

Tato vysvětlení mají společný vzorec: odpovědnost byla vždy na někom jiném. Oběť údajně něco řekla. Matka jej poškodila. Vietnam jej změnil. Jiná osobnost převzala kontrolu. Mozek nefungoval správně.

Psychická porucha a odpovědnost se přitom nevylučují. Člověk může mít závažnou poruchu osobnosti, neurologické odchylky nebo traumatickou minulost a současně rozumět tomu, že vražda je zakázaná, plánovat ji a zakrývat její stopy. Diagnóza vysvětluje některé vlastnosti člověka. Automaticky neruší jeho schopnost volby.

Mýtus monstra jako poslední způsob kontroly

Po dopadení Shawcross nadále vyprávěl o kanibalismu, válce, zneužívání a groteskních detailech svých činů. Část jeho tvrzení mohla odpovídat skutečnosti, jiná nebyla doložena a některá prokazatelně odporovala záznamům.

Média měla přirozený sklon vybírat nejděsivější výroky. Tím však pomáhala vytvářet přesně takový obraz, po jakém Shawcross toužil: obraz bytosti natolik neobvyklé, že ji nelze poměřovat běžnou lidskou odpovědností.

Označení „monstrum“ může vyjádřit morální odpor, ale při psychologickém rozboru příliš nepomáhá. Monstrum stojí mimo lidskou společnost. Shawcross v ní naopak dokázal fungovat. Ženil se, pracoval, navazoval vztahy, jednal s úředníky a přesvědčoval odborníky o různých verzích svého života. Nebyl neustále zuřícím člověkem neschopným kontroly. Právě schopnost působit po dlouhou dobu obyčejně byla součástí jeho nebezpečnosti.

Jeho příběh proto není varováním před lidmi, kteří vypadají děsivě. Je varováním před zaměňováním společenské přizpůsobivosti za empatii a morální změnu. Shawcross dokázal hrát roli, kterou v dané chvíli potřeboval: spořádaného vězně, traumatizovaného veterána, nemocného člověka, partnera, pomocníka policie i muže, jenž se chlubí tím, jak je nebezpečný.

Ve všech těchto rolích si ponechával kontrolu nad příběhem. Oběti ji neměly.

Selhání nemělo jediného viníka

Bylo by snadné celý případ uzavřít tvrzením, že podmínečná komise jednoduše propustila člověka, který měl zůstat ve vězení. Skutečnost je složitější a právě proto znepokojivější.

První selhání vzniklo už při dohodě z roku 1972. Obžaloba měla pochopitelné důvody zajistit alespoň jedno odsouzení, výsledný právní záznam však plně neodrážel závažnost dvou dětských vražd.

Druhé selhání spočívalo v hodnocení vězeňského chování. Dodržování pravidel bylo posuzováno jako známka nápravy, přestože strukturované prostředí Shawcrossovi téměř neumožňovalo projevit typ predátorského chování, kvůli němuž byl nebezpečný.

Třetí vrstvu vytvořila pravidla výkonu trestu a podmíněného propuštění. I kdyby komise jeho žádost v roce 1987 odmítla, podle tehdejšího vedení podmínečné služby mohl být kvůli započítání dobrého chování povinně propuštěn přibližně o dva roky později.

Čtvrtým problémem bylo přesídlení a utajení minulosti. Úřady se snažily umožnit propuštěnému vězni bydlení, ale omezily informace, které potřebovala místní policie.

Páté selhání se týkalo obětí. Vraždy žen spojených s pouliční prostitucí, závislostí a bezdomovectvím nevytvářely od počátku stejný institucionální tlak, jaký by vznikl u obětí z bezpečnějšího sociálního prostředí. Jejich zranitelnost usnadnila nejen Shawcrossův přístup, ale také jeho dlouhé unikaní.

Ani jedno z těchto selhání samo o sobě nevraždilo. Vraždil Arthur Shawcross. Systém však ovlivnil, kolik příležitostí dostal a jak dlouho mohl pokračovat.

Trest, který přišel příliš pozdě

V prosinci 1990 porota uznala Shawcrosse vinným z deseti vražd druhého stupně spáchaných v okrese Monroe. Soudce Donald Wisner mu uložil za každou vraždu trest od 25 let do doživotí, přičemž se tresty měly vykonávat po sobě. Výsledkem bylo nejméně 250 let vězení. V sousedním okrese Wayne se Shawcross později přiznal k vraždě Elizabeth Gibsonové a dostal další doživotní trest.

Při výslechu měl sám říct, že pokud by byl ještě někdy propuštěn, zabíjel by znovu. Výrok mohl být dalším pokusem posílit vlastní pověst, zároveň však přesně vystihoval zkušenost, kterou systém už jednou získal. První pobyt ve vězení jeho základní vztah k násilí, kontrole a odpovědnosti nezměnil.

Arthur Shawcross zemřel 10. listopadu 2008 ve věku 63 let poté, co byl z věznice převezen do nemocnice. Rodiny jeho obětí mezitím nesly následky rozhodnutí, na nichž se samy nijak nepodílely.

Jejich blízcí nežili s abstraktní debatou o podmíněném propuštění, diagnózách nebo komunikaci mezi úřady. Žili s prázdným místem po konkrétních ženách. S vědomím, že pachatel byl před svou novou sérií vražd dlouhé roky v moci státu a že jeho schopnost zabíjet nebyla neznámou hypotézou.

Nebezpečí nezačalo jeho propuštěním

Arthur Shawcross se nestal vrahem proto, že jej stát propustil. Vrah z něj nebyl ani proto, že jej sousedé odmítali, že obtížně hledal práci nebo že jeho návrat do společnosti probíhal chaoticky. Tyto okolnosti mohly zvýšit frustraci a nestabilitu, ale nevytvořily jeho potřebu ponižovat, ovládat a zabíjet.

Rozhodující odpovědnost zůstává u něj.

Systémové selhání spočívalo v něčem jiném: instituce nedokázaly rozlišit mezi tím, co lze administrativně doložit, a tím, co je psychologicky podstatné. Viděly odsouzení za jeden mírněji kvalifikovaný čin, nikoli dvě mrtvé děti. Viděly dobré chování ve vězení, nikoli prostředí, které jeho chování mechanicky kontrolovalo. Viděly potřebu utajit minulost, nikoli informaci nezbytnou pro ochranu budoucích obětí. A příliš dlouho viděly jednotlivé mrtvé ženy, nikoli skupinu obětí vybraných stejným pachatelem.

Případ Arthura Shawcrosse tak neukazuje, že každý násilný vězeň zůstane navždy nebezpečný nebo že podmíněné propuštění nemá existovat. Ukazuje, jak riskantní je zaměnit absenci problémů za důkaz nápravy. Připomíná také, že hodnocení rizika nesmí být založeno pouze na tom, jak se člověk chová pod dohledem, ale i na povaze jeho předchozích činů, způsobu výběru obětí, schopnosti manipulovat a ochotě přijmout odpovědnost.

Shawcross se během let naučil mnoho rolí. Nenaučil se však vidět druhé lidi jako bytosti, jejichž život má hodnotu nezávislou na jeho potřebách. Když získal svobodu, vrátil se ke stejnému principu, který stál za smrtí Jacka Blakea a Karen Hillové: vybral si někoho zranitelnějšího, vytvořil situaci absolutní převahy a poté se pokusil odpovědnost ukrýt pod tělem, lží nebo diagnózou.

Jeho druhá série vražd nebyla nepochopitelnou katastrofou, která přišla bez varování. Varování existovala. Byla pouze rozdělena mezi soudní spisy, vězeňská hodnocení, utajené záznamy, policejní případy a životy žen, jejichž zmizení nedostávalo stejnou pozornost jako zmizení ostatních.

Arthur Shawcross využil každé mezery, kterou mu společnost nabídla. Ne proto, že by jej mezery nutily zabíjet, ale proto, že mu umožňovaly pokračovat.

_{MOHLO BY SE VÁM TAKÉ LÍBIT}

Dexter z Kanady: Filmař, který se chtěl stát sériovým vrahem a proměnil svůj scénář ve skutečnost

Kauza Menendez (7.): Den vraždy: proč to nebyl „chladný plán“

Zrod skutečného Hannibala Lectera: příběh mexického doktora, který ukázal, že genialita a šílenství mohou mít stejnou tvář

Mr Rent-a-Kill se stal příliš nebezpečný i pro vlastní lidi. Pak Christopher Flannery beze stopy zmizel

Butcher Baker: Mapa, která neměla existovat. Jak policie odhalila skutečný rozsah Hansenových lovů (2. díl)

^{Zdroje: Reporter Magazine / Rochester Institute of Technology [1], Los Angeles Times / Associated Press [2], Biography.com [3], Oxygen [4], News10NBC [5]}

Taylor zvracel, trpěl průjmy a prudkými bolestmi. Jeho organismus se postupně hroutil. Když jej 3. února 1978 odvezli zpět do nemocnice, museli jej podle soudního svědectví záchranáři držet na lůžku, aby mu zdravotníci mohli podat léky a infuze. Krátce poté zemřel.

Příčinou nebyla infekce ani nešťastná náhoda. V jeho těle se nacházel arsen.

Vyšetřovatelé zjistili, že mu Barfieldová podávala přípravek proti hmyzu obsahující jed. Sama později připustila, že látku koupila a dala Taylorovi, tvrdila však, že jej chtěla pouze rozstonat. Toto vysvětlení bylo obtížné přijmout už proto, že podle její vlastní výpovědi věděla, že lidé, kterým jed podala dříve, zemřeli. Na obalu přípravku navíc bylo uvedeno, že po požití může být smrtelný.

Taylorova smrt nebyla začátkem příběhu Velmy Barfieldové. Byla okamžikem, kdy se jednotlivá úmrtí přestala jevit jako nesouvisející tragédie.

Život, který dlouho nevypadal nebezpečně

Margie Velma Bullardová se narodila v říjnu 1932 a vyrůstala v početné rodině na americkém Jihu. Domácnost byla silně nábožensky založená a řídila se přísnými letničními pravidly. Její dětství bývá v pozdějších životopisech popisováno jako obtížné a některé prameny zmiňují násilné chování otce. Míru a podobu případného zneužívání však nelze zpětně spolehlivě určit, a proto z něj nelze vytvářet jednoduché vysvětlení jejích pozdějších činů.

V sedmnácti letech odešla ze školy a provdala se za Thomase Burkea. Měli dvě děti a jejich manželství podle dobových popisů působilo po řadu let poměrně stabilně. Burke se však po vážné automobilové nehodě v roce 1965 potýkal s bolestmi a začal ve větší míře užívat alkohol i léky. Napětí v domácnosti rostlo.

V dubnu 1969 zachvátil jejich dům požár. Thomas Burke zůstal uvnitř a zemřel na následky vdechnutí kouře. O několik měsíců později shořel i zbytek domu. Barfieldová jakoukoli účast na manželově smrti později odmítala a nikdy nebyla za založení požáru obviněna. Burkeho smrt proto patří mezi podezření, nikoli mezi prokázané vraždy.

Krátce poté se seznámila s vdovcem Jenningsem Barfieldem a v srpnu 1970 se za něj provdala. Ani toto manželství netrvalo dlouho. Jennings v březnu následujícího roku zemřel, původně údajně na srdeční selhání. Jeho smrt byla později znovu zkoumána a důkazy o ní byly předloženy během procesu s Velmou. Její přímé přiznání se však podle soudních záznamů týkalo jiných obětí. I zde je proto nutné odlišovat důvodné podezření od činu, za který byla skutečně odsouzena.

Do té doby mohla Barfieldová před okolím působit především jako žena, kterou opakovaně zasáhla neštěstí. Dvakrát ovdověla, přišla o domov a později také o otce. V pozadí se však rozvíjel problém, který postupně zasáhl téměř všechny oblasti jejího života.

Léky přestaly tlumit bolest a začaly řídit život

Barfieldová dlouhodobě užívala léky proti bolesti, uklidňující přípravky a další medikaci. Soudní řízení později popsalo rozsáhlou historii zneužívání léků, depresivních stavů, předávkování a pokusů o sebevraždu. Nešlo tedy jen o občasné užití tablet, ale o závislost, která ovlivňovala její rozhodování, hospodaření i vztahy.

Po zatčení tvrdila, že v některých obdobích užívala celé kombinace přípravků. Při sporu o platnost jejího přiznání například vypověděla, že před výslechem vzala antidepresiva, léky proti bolesti, uklidňující přípravky a několik tablet diazepamu. Policisté naopak tvrdili, že během rozhovoru nepůsobila intoxikovaně a rozuměla tomu, co říká. Soud nakonec její výpovědi označil za dobrovolné a použitelné.

Závislost je v tomto případě důležitá, nesmí se však zaměnit za úplné vysvětlení vražd. Většina závislých lidí nikoho nezabije. Léky samy z Barfieldové neučinily pachatelku. Vytvářely ale stále naléhavější potřebu získávat peníze, skrývat jejich úbytek a vyhýbat se důsledkům.

Právě zde se začal vytvářet opakující se řetězec: Barfieldová potřebovala léky, na jejich nákup jí nestačily vlastní prostředky, začala proto padělat šeky nebo brát peníze lidem, kteří jí důvěřovali. Jakmile hrozilo, že si nesrovnalostí všimnou, ocitla se před volbou. Mohla přiznat podvod, požádat o pomoc nebo nést trest. Místo toho začala některé z těchto lidí trávit.

Zločin tak nevycházel pouze z touhy po penězích. Peníze byly prostředkem k udržení závislosti a současně symbolem jejího dvojího života. Odhalení padělaného šeku by neznamenalo jen finanční potíž. Zničilo by obraz spolehlivé ženy, na němž byla závislá stejně jako na tabletách.

Matka, která mohla objevit padělaný šek

Po smrti druhého manžela se Barfieldová vrátila k rodičům. Její matka Lillie Bullardová začala v roce 1974 trpět prudkými žaludečními obtížemi. Po první epizodě se její stav zlepšil, ale v prosinci se příznaky vrátily. Krátce po přijetí do nemocnice zemřela a pitva nebyla provedena.

Tehdy se smrt vysvětlovala neznámým onemocněním. Teprve po Taylorově vraždě Barfieldová vypověděla, že matku otrávila. Podle důkazů předložených u soudu předtím zfalšovala šek a obávala se, že její jednání vyjde najevo. Soud tento případ později zařadil do stejného vzorce jako otravu Taylora a Johna Henryho Leeho: nejprve finanční podvod, potom strach z jeho odhalení a nakonec jed.

Psychologicky je důležité, že Barfieldová nemusela svou matku vnímat pouze jako blízkého člověka. Ve chvíli, kdy hrozilo prozrazení, se z ní v uvažování pachatelky mohla stát především překážka.

Takové zúžení pohledu se někdy označuje jako instrumentální vnímání druhého člověka. Oběť přestává být plnohodnotnou osobou s vlastními vztahy, strachem a budoucností. Pachatel ji začne posuzovat hlavně podle toho, co pro něj znamená: zdroj peněz, svědek, riziko nebo problém. Neznamená to, že by Barfieldová ke své matce nikdy nic necítila. Spíše dokázala vztah dočasně odsunout ve prospěch naléhavého cíle.

Právě tato schopnost oddělovat různé části reality mohla být jedním z pilířů jejího chování. Mohla plakat, pečovat a truchlit, aniž by si přestala uvědomovat, že nemoc sama vyvolala. Emoce a odpovědnost se navzájem nevylučují. Člověk může pociťovat lítost nad následkem a zároveň opakovaně činit kroky, které k němu vedou.

Pečovatelka, která měla k obětem neomezený přístup

Po odsouzení za padělání šeků nastoupila Barfieldová jako pečovatelka ke starším lidem. Tato práce jí poskytovala důvěru, přístup k domácnostem i možnost připravovat jídlo a nápoje. Současně se pohybovala mezi lidmi, u nichž nebyly náhlé zdravotní potíže považovány za neobvyklé.

V domácnosti manželů Edwardsových nejprve zemřel čtyřiadevadesátiletý Montgomery Edwards. O několik týdnů později onemocněla také jeho žena Dollie. Trpěla zažívacími obtížemi a v březnu 1977 zemřela.

Barfieldová později popsala, jak koupila jed na krysy, přimíchala jej Dollie do kávy a cereálií a prázdnou lahvičku odhodila do pole za domem. Policista ji na místě, které označila, skutečně nalezl. Ve výpovědi Barfieldová uvedla, že věděla, že látka způsobila Dolliinu smrt. U tohoto případu přitom nebyl prokázán stejný motiv strachu z odhaleného padělku jako u některých dalších obětí. To naznačuje, že mechanismus už mohl překročit původní účel. Jed se nestal pouze cestou, jak zabránit odhalení, ale dostupným způsobem, jak odstranit člověka, jehož přítomnost Barfieldová z nějakého důvodu nechtěla snášet.

Následně pracovala u Johna Henryho a Record Leeových. Také zde se objevily padělané šeky. John Henry Lee onemocněl bolestmi, zvracením a průjmem a v červnu 1977 zemřel. Barfieldová se k jeho otravě přiznala. Když se jí žalobce později ptal, zda otrávila také jeho manželku Record, popřela to a obvinění nebylo dále rozvíjeno.

Starší a nemocní lidé byli pro pachatelku vhodnými oběťmi nikoli proto, že by jejich smrt byla bez významu, ale proto, že okolí snadno přijalo přirozené vysvětlení. Průjem, zvracení, bolesti a rychlé zhoršení zdravotního stavu mohly být připsány infekci, věku nebo již existujícím nemocem. Barfieldová navíc nebyla cizí osoba, která by do domácnosti pronikla násilím. Byla tou, kterou rodina najala, aby pomáhala.

Výzkum sériových vražd páchaných ženami ukazuje, že samostatně jednající pachatelky častěji než jejich mužské protějšky útočí na příbuzné nebo jiné blízké osoby a jako nástroj používají jed. Častým motivem bývá finanční prospěch nebo jiný praktický zisk, zatímco sexuální sadismus se v této skupině objevuje podstatně méně často. Jde o obecný vzorec, který nemůže vysvětlit konkrétního člověka, případ Barfieldové do něj ale v několika ohledech zapadá: blízkost, důvěra, nenápadná metoda a užitek spojený s odstraněním oběti.

Stuart Taylor objevil nesrovnalosti

Rowland Stuart Taylor byl příbuzným Dollie Edwardsové a stal se partnerem Velmy Barfieldové. Žili spolu a navštěvovali letniční bohoslužby. Navenek tak mohla Barfieldová znovu vystupovat v důvěrně známé roli: jako věřící žena, která po letech ztrát nalezla nový vztah.

Pod povrchem se však opakoval stejný problém. Padělala Taylorovy šeky. Jeho dcera později identifikovala několik dokumentů, na nichž podpis neodpovídal otcovu rukopisu. Jeden z podezřelých šeků zněl na 300 dolarů. Taylor začal mít podezření a Barfieldová se obávala, že podvod odhalí.

Koupila přípravek Terro, který tehdy obsahoval arsen, a začala mu jej podávat. Soud považoval její předchozí otravy za důležité právě proto, že dokazovaly znalost následků. Barfieldová už věděla, jak člověk po požití jedu reaguje. Viděla bolesti, zvracení, průjem i postupný kolaps. Přesto tento postup použila znovu.

Její obhajoba tvrdila, že Taylora nechtěla zabít, pouze jej učinit nemocným. Údajně potřebovala čas, aby peníze vrátila a zabránila odhalení padělků. Toto vysvětlení je však samo o sobě psychologicky závažné. I kdybychom je přijali, znamenalo by, že byla ochotna člověka úmyslně otrávit, vyvolat mu silné utrpení a ohrozit jeho život, aby si prodloužila čas na zakrytí podvodu.

Navíc nešlo o první zkušenost. Sama policii řekla, že už dříve podala jed lidem, kteří následně zemřeli. Soud proto dospěl k závěru, že nemohla věrohodně tvrdit, že smrtelný výsledek nepředpokládala.

Proč právě jed

Otrava je fyzicky méně konfrontační než střelba, škrcení nebo útok nožem. Pachatel nemusí překonávat aktivní odpor oběti a často ani nemusí být přítomen v okamžiku smrti. Zároveň však vyžaduje přípravu, přístup k jídlu či nápoji a rozhodnutí pokračovat i poté, co se objeví první příznaky.

Barfieldové jed umožňoval zachovat vnější podobu vztahu. Nemusela se s obětí otevřeně střetnout ani přiznat podvod. Mohla látku podat skrytě a potom se přesunout zpět do role partnerky nebo pečovatelky. Stejná osoba tak vytvářela nemoc i nabízela pomoc.

Tento paradox mohl posilovat její pocit kontroly. Zatímco oběť netušila, proč její tělo selhává, Barfieldová znala příčinu. Rozhodovala, kdy dávku podá, kolik jí použije a jak bude na zhoršení stavu reagovat. Mohla před ostatními působit starostlivě, protože nikdo jiný nevěděl, že ona sama řídí celý průběh.

Neexistuje spolehlivý důkaz, že by ji utrpení obětí sexuálně vzrušovalo nebo že by vraždila kvůli samotnému prožitku moci. Její činy mnohem přesvědčivěji ukazují na praktickou, vyhýbavou motivaci: získat peníze, udržet přístup k lékům a odstranit možnost, že bude přistižena.

Postupné opakování však pravděpodobně měnilo její vnitřní hranice. První otrava mohla vyžadovat rozsáhlé ospravedlňování. Když ale smrt nebyla odhalena jako vražda, získala zkušenost, že metoda funguje. Další použití už nemuselo působit stejně nepředstavitelně. Jed se stal součástí jejího repertoáru řešení.

To je jeden z nejnebezpečnějších procesů v lidském chování: nikoli náhlá proměna dobrého člověka v pachatele, ale postupné přizpůsobování morálních hranic tomu, co už bylo jednou vykonáno. Člověk si nemusí říci, že vražda je přijatelná. Stačí, když si pokaždé vytvoří výjimku pro právě tuto situaci.

Závislost, duševní potíže a odpovědnost

Během procesu se obhajoba pokoušela prokázat, že Barfieldová byla v důsledku psychických problémů a zneužívání léků významně narušena. Tři lékaři, kteří ji vyšetřovali před soudem, se však shodli, že byla v době činu právně příčetná, chápala povahu svého jednání a dokázala spolupracovat s obhájcem.

V pozdějším řízení vystoupil znalec, podle něhož trpěla depresí, závislostí a poruchami osobnostní struktury, které mohly zhoršit její úsudek, sebeovládání a schopnost přizpůsobit chování zákonu. Ani tento odborník však neposkytl jednoduché tvrzení, že nevěděla, co činí. Soud její příčetnost nezpochybnil a námitky obhajoby odmítl.

Rozdíl mezi vysvětlením a omluvou je zde zásadní. Deprese mohla oslabovat její schopnost hledat řešení. Závislost mohla vytvářet intenzivní strach ze ztráty léků. Dlouhodobé užívání sedativ mohlo ovlivnit úsudek. Nic z toho však nemaže jednotlivé kroky, které musela vykonat: padělat podpis, koupit jed, přimíchat jej do jídla nebo nápoje, sledovat příznaky a pokračovat ve skrývání příčiny.

Její jednání nebylo chaotickým výbuchem. Opakovalo se v podobných situacích, sledovalo srozumitelný cíl a zahrnovalo snahu zabránit odhalení. Právě tato struktura svědčila pro zachovanou schopnost plánovat.

Telefonát, který spojil jednotlivé smrti

Po Taylorově smrti se začala skládat mozaika. Ještě před dokončením vyšetřování kontaktovala policii sestra Velmy Barfieldové a uvedla, že Taylor nebyl jediným člověkem, kterého otrávila. Následovaly výslechy, exhumace a toxikologická zjištění.

Barfieldová nejprve účast na Taylorově smrti popírala. Dne 13. března 1978 však podala čtyři samostatná prohlášení o otravách Taylora, Johna Henryho Leeho, Dollie Edwardsové a své matky Lillie Bullardové. Formálně byla souzena pouze za vraždu Taylora, ale důkazy o dalších úmrtích žalobce použil k doložení motivu, znalosti účinků jedu a opakujícího se plánu.

V populárních přehledech se počet jejích obětí liší. Některé zdroje jí připisují také Montgomeryho Edwardse, oba manžely a další podezřelá úmrtí. Právně bezpečné je však rozlišovat tři úrovně: Taylorovu vraždu, za kterou byla odsouzena; tři další otravy, k nimž se podle soudních záznamů přiznala; a úmrtí, u nichž existovalo podezření nebo nepřímé důkazy, ale nepravomocný rozsudek.

Toto rozlišení nesnižuje závažnost jejího jednání. Zabraňuje pouze tomu, aby pozdější pověst nahradila ověřitelná fakta.

První potvrzený rozsudek smrti podle nového zákona

V prosinci 1978 uznala porota Velmu Barfieldovou vinnou z vraždy prvního stupně. Při rozhodování o trestu shledala tři přitěžující okolnosti a žádnou polehčující okolnost, která by převážila ve prospěch doživotí. Soud proto uložil trest smrti.

Její případ byl v Severní Karolíně mimořádný. Šlo o první trest smrti, který nejvyšší soud státu potvrdil podle nové právní úpravy přijaté po obnovení hrdelních rozsudků ve Spojených státech. Následovalo šest let odvolání, přezkumů a opakovaného stanovování termínu popravy. Federální soudy nakonec neshledaly v procesu takové ústavní pochybení, které by rozsudek zrušilo.

Na cele smrti se Barfieldová výrazně vrátila k náboženství. Psala dopisy, hovořila s dalšími vězni a získala podporu části křesťanské veřejnosti včetně lidí spojených s evangelistou Billym Grahamem. Její zastánci tvrdili, že překonala závislost, změnila se a mohla být užitečná jako poradkyně pro jiné vězně.

Tato část příběhu vyvolává otázku, zda může být pozdější proměna pachatele skutečná. Odpověď nemusí být záporná. Člověk, který spáchal těžké zločiny, se může změnit, litovat a vytvořit si jiný způsob života. Taková proměna však nemění minulost a sama o sobě neurčuje, jaký trest je spravedlivý.

U Barfieldové navíc hrozilo, že příběh o obrácené věřící zastíní její oběti. Zatímco veřejnost sledovala, zda stát popraví zdánlivě mírnou, stárnoucí ženu, rodiny mrtvých žily s vědomím, že lidé, kterým důvěřovali, umírali pomalu a v bolestech rukou člověka, jenž se o ně měl starat.

Guvernér Jim Hunt žádost o milost odmítl. Uvedl mimo jiné, že způsob Taylorovy smrti byl pomalý a trýznivý. Rozhodnutí se stalo součástí politického sporu, protože Hunt právě vedl senátní kampaň proti Jessemu Helmsovi a kritici tvrdili, že popravu ovlivnila předvolební atmosféra. Guvernér to odmítal.

Žena v růžovém pyžamu

Dne 2. listopadu 1984 byla Velma Barfieldová v centrální věznici v Raleigh popravena smrtící injekcí. Bylo jí dvaapadesát let. Stala se první ženou popravenou ve Spojených státech od roku 1962, první ženou v zemi popravenou injekcí a první popravenou ženou po obnovení trestu smrti v roce 1976.

Den před popravou odmítla pokračovat v posledních pokusech o odklad. Místo vězeňských šatů chtěla mít růžové bavlněné pyžamo a požádala o darování použitelných orgánů. Rodina se rozhodla, že popravě nebude přítomna. Před věznicí se shromáždili odpůrci trestu smrti.

Její poslední hodiny přitahovaly mimořádnou pozornost také proto, že odsouzenou byla žena. Jeden z vězeňských pracovníků tehdy poznamenal, že předchozí popravený muž byl rovněž prarodičem, avšak média tuto skutečnost vůbec nezdůrazňovala. Barfieldová dostala přezdívku „babička z cely smrti“, přestože její role babičky neměla s podstatou zločinů nic společného.

Mediální obraz mírné starší ženy vytvářel kontrast, který veřejnost přitahoval. Zároveň však ukazoval, jak silně bývá představa nebezpečnosti spojována s vzhledem, věkem a pohlavím. Barfieldová nevypadala jako populární obraz sériového vraha. Nepohybovala se po nocích se zbraní a nenapadala cizince. Vstupovala do domácností jako člověk, kterému se svěřují klíče, léky, jídlo a péče o zranitelné členy rodiny.

Právě proto mohla zůstat dlouho neodhalena.

Nezabíjela v afektu. Odkládala důsledky

Případ Velmy Barfieldové není především příběhem o tom, jak závislost proměnila obyčejnou ženu v monstrum. Takové vysvětlení by bylo pohodlné, ale příliš jednoduché. Závislost vytvářela tlak, nepřikazovala však padělat šeky ani kupovat arsen.

Jádrem jejího chování byla zřejmě dlouhodobá neschopnost přijmout důsledky vlastního jednání. Když vznikl problém, neřešila jeho příčinu, ale snažila se oddálit okamžik, kdy se s ním bude muset střetnout. Lék tlumil bolest. Padělaný šek odložil nedostatek peněz. Otrava odložila odhalení podvodu. Smrt oběti pak odstranila člověka, který mohl požadovat vysvětlení.

Každé řešení přitom vytvářelo problém ještě závažnější. Barfieldová se však opakovaně soustředila na bezprostřední úlevu, nikoli na budoucí následek. To je vzorec známý i z méně extrémních forem sebedestruktivního chování: člověk zaplatí stále vyšší cenu, jen aby nemusel právě teď čelit studu, bolesti nebo ztrátě.

Rozdíl spočívá v tom, že cenu v jejím případě neplatila pouze ona. Platili ji lidé, kteří jí otevřeli své domovy a dovolili jí přiblížit se k nim v okamžiku slabosti.

Velma Barfieldová dokázala svým obětem připravit jídlo, podat jim jed a potom se o ně starat během umírání. Tento rozpor nelze vysvětlit jednou diagnózou ani jedním traumatem. Ukazuje však, jak daleko může člověk dojít, když si postupně zvykne vnímat druhé především jako prostředky, svědky nebo překážky a když každé překročení hranice usnadní překročení další.

Nejděsivější na jejím příběhu proto není arsen ukrytý v kávě. Je to skutečnost, že násilí mohlo po dlouhou dobu vypadat jako péče.

_{MOHLO BY SE VÁM TAKÉ LÍBIT}

Princ, který vyvraždil vlastní rodinu: krvavá noc, která zničila nepálskou monarchii

Tiago Henrique Gomes da Rocha: Tichý hlídač z Goiânie, který proměnil vlastní ponížení v lov na cizí životy

Jesse Pomeroy mučil děti už ve dvanácti. Polepšovna ho pustila za dobré chování, o šest týdnů později zmizela Katie

Had, který lovil na Hippie trailu: jak Charles Sobhraj proměnil cestování v past

Případ Marca Dutrouxe: jak mohl jeden muž roky unikat policii a proč Belgie dodnes nevěří vlastním institucím

^{Temné příběhy z oblasti True Crime najdete na stránce PsychologieZločinu.cz
Zdroje: NCpedia – Margie Velma Barfield [1], North Carolina Department of Natural and Cultural Resources [2], Supreme Court of North Carolina – State v. Barfield [3], U.S. District Court – Barfield v. Harris [4], Death Penalty Information Center [5], PubMed – Female Serial Murderers [6], The Washington Post [7]}

Nebyla to první chvíle, kdy veřejně popsal vlastní nebezpečnost. Cole během dospělého života opakovaně přicházel za policisty, soudci a psychiatry a sděloval jim, že ho pronásledují představy o znásilňování, škrcení a vraždění žen. Nebyl člověkem, jehož násilné fantazie vyšly najevo až po dopadení. Mluvil o nich dlouho předtím, než byl usvědčen z pěti vražd.

Právě v tom spočívá nejznepokojivější část jeho příběhu. Cole nebyl skrytým predátorem, který po celá desetiletí dokonale předstíral normální život. Jeho minulost obsahovala útoky, pokus o uškrcení dítěte, žhářství, pobyty v psychiatrických nemocnicích, alkoholismus i otevřená přiznání k vražedným nutkáním. Přesto se vždy našel důvod, proč ho znovu propustit.

Když jej už nebylo možné přehlížet, bylo pozdě pro nejméně pět žen, za jejichž smrt byl odsouzen, a patrně i pro řadu dalších lidí, jejichž vraždy znal pouze z vlastních vzpomínek.

Chlapec, který se naučil spojovat blízkost s ponížením

Carroll Edward Cole se narodil 9. května 1938 v Sioux City v Iowě. Krátce poté se rodina přestěhovala do kalifornského Richmondu. Jeho otec pracoval v loděnici a během druhé světové války odešel do armády. Cole později popisoval roky otcovy nepřítomnosti jako období, v němž byl vydán napospas své matce Vestě.

Podle jeho vyprávění měla matka problémy s alkoholem, opakovaně mu byla nevěrná a malého Carrolla brávala na schůzky s milenci. Poté ho údajně bila a vyhrožovala mu, aby o tom otci neřekl. Tvrdil také, že ho někdy oblékala do dívčích šatů a ponižovala ho. Ve škole se posměch spolužáků soustředil i na jeho křestní jméno, které považovali za ženské.

Tyto informace pocházejí převážně z Coleových pozdějších výpovědí a životopisných materiálů. Nelze je proto přijímat se stejnou jistotou jako soudní rozsudky. Odsouzený vrah mohl popisovat skutečné týrání, ale mohl také vytvářet vysvětlení, které jeho násilí činilo srozumitelnějším nebo je přesouvalo na někoho jiného.

Ani v případě, že bylo jeho líčení pravdivé, však nevede přímá cesta od kruté matky k sériovému vrahovi. Většina týraných dětí se násilnými pachateli nestane. Trauma může ovlivnit způsob, jakým dítě prožívá důvěru, stud, vztek a intimitu, samo o sobě však nevytváří nevyhnutelný scénář budoucího zločinu.

U Colea se mohlo stát součástí nebezpečné směsi. Ženu, na níž byl jako dítě závislý, zároveň popisoval jako zdroj strachu, ponížení a zrady. Blízkost tak nebyla spojena s bezpečím, ale s bezmocí. Později se v jeho násilí opakoval pokus tuto bezmoc obrátit: už nebyl dítětem, které musí mlčet, ale mužem, jenž rozhodoval, kdo bude žít a kdo zemře.

První smrt, kterou nikdo nepovažoval za vraždu

Cole později tvrdil, že první vraždu spáchal v osmi letech. V roce 1946 se měl se skupinou chlapců koupat v přístavu v Richmondu. Když zůstal sám se stejně starým Duanem Eugenem Owenem, údajně ho držel pod vodou, dokud se nepřestal bránit.

Duaneova smrt byla tehdy považována za nešťastnou náhodu. Neexistovalo vyšetřování, které by prokázalo, že jej Cole úmyslně utopil, a nikdo ho za chlapcovu smrt nestíhal. K činu se přihlásil až mnohem později, když už byl znám jako vrah žen. I nevadský nejvyšší soud ve svém rozhodnutí zmínil mezi jeho oběťmi dětského kamaráda, vycházel však z Coleova přiznání, nikoli z původních důkazů.

Pro sérii o dětských vrazích je proto nutné zachovat přesnou formulaci: Cole do ní patří podle svého vlastního pozdějšího přiznání. Nemůžeme s jistotou tvrdit, že osmiletý Carroll vraždil. Můžeme ale sledovat, jakým způsobem tuto smrt začlenil do příběhu o sobě.

Tvrdil, že Duane patřil mezi děti, které se mu posmívaly. Jestliže k vraždě skutečně došlo, nebyla podle jeho verze impulzivní potyčkou. Chlapec měl čekat na chvíli, kdy ostatní odejdou, a poté použít vodu jako prostředek, který mohl smrt zakrýt jako nehodu. Takové jednání by ukazovalo nejen na intenzivní agresi, ale také na schopnost vyčkat, vybrat si vhodnou situaci a pochopit, jak bude čin vypadat očím dospělých.

Zároveň ale nelze vyloučit, že dospělý Cole zpětně přepsal tragickou dětskou událost a připsal si ji. Sérioví pachatelé někdy své zločiny zveličují, spojují se s neobjasněnými případy nebo se snaží vytvořit dojem, že jejich násilí bylo přítomné od nejútlejšího věku. Přiznání samo o sobě není automaticky důkazem.

Inteligence, alkohol a život bez pevného směru

V dospívání začal Cole krást, vloupával se do obchodů s alkoholem a stále více pil. Přestože mu bývá připisováno mimořádně vysoké skóre v testu inteligence, školní výsledky byly slabé a studium nedokončil. Po krátkém zaměstnání nastoupil k námořnictvu, odkud byl po krádežích a dalších problémech propuštěn.

Jeho inteligence mu nepomohla vytvořit stabilní život. Naopak mohla podporovat schopnost vysvětlovat vlastní chování různým lidem různými způsoby. Cole dokázal působit jako nemocný člověk žádající o pomoc, jako bezdomovec hledající střechu nad hlavou, jako manipulátor využívající systém i jako pachatel, který chce být potrestán.

Tato proměnlivost později zásadně komplikovala psychiatrické posuzování. Nebylo jasné, zda své vražedné představy skutečně nedokáže ovládat, zda jimi manipuluje okolí, nebo zda platí obojí současně.

Alkohol v jeho životě nefungoval jako původ násilí, ale jako jeho zesilovač. Cole často tvrdil, že během vražd pil natolik, že si některé události nepamatoval. Opilost snižovala zábrany a zároveň mu poskytovala pohodlné vysvětlení. V soudním řízení však sám připustil, že alkohol jeho odpovědnost neruší: věděl, co dělá.

Muž, který zastavil policejní hlídku, aby jí oznámil své fantazie

V roce 1960 Cole napadl kladivem dvě dvojice v zaparkovaných automobilech. Dostal pouze krátký trest. O několik měsíců později v Richmondu zastavil policejní vůz a řekl hlídce, že má nutkání znásilňovat a škrtit ženy. Policista mu doporučil dobrovolnou hospitalizaci.

V únoru 1961 nastoupil do Napa State Hospital. Následovaly další pobyty v psychiatrických zařízeních. Diagnózy se měnily: objevovala se antisociální porucha osobnosti, chronická schizofrenní reakce, sexuální sadismus i názor, že Cole své potíže předstírá nebo zveličuje. Jeden z lékařů zaznamenal, že se Cole bojí ženské postavy a že v jeho fantaziích musí žena zemřít dříve, než je schopen sexuálního kontaktu. Přesto byl v dubnu 1963 propuštěn.

Z dnešního pohledu působí podobný záznam téměř jako přímé varování před budoucími vraždami. Psychiatrická péče však nemůže člověka držet zavřeného neomezeně jen na základě fantazií. Instituce se pohybovaly mezi dvěma riziky: propustit nebezpečného člověka, nebo dlouhodobě zbavit svobody někoho, kdo ještě vraždu nespáchal a může své hrozby používat účelově.

Cole navíc některým lékařům tvrdil, že měl šťastné dětství, a odmítal o minulosti mluvit. Jindy své násilné sklony popisoval otevřeně. Každý odborník tak mohl vidět jinou verzi stejného člověka.

Problém nebyl pouze v jedné špatné diagnóze. Chyběl systém, který by spojil jednotlivé útržky: útok kladivem, sexuální násilné fantazie, krádeže, alkohol, pokusy o škrcení a opakovaná vyhledání psychiatrické pomoci. Každá instituce řešila jednu epizodu. Celek zůstával rozdělen mezi různé nemocnice, soudy, věznice a státy.

Jedenáctiletá dívka přežila, varování zůstalo bez pokračování

Po propuštění z nemocnice se Cole přestěhoval do Dallasu, oženil se a pokračoval v pití. Když nabyl přesvědčení, že mu manželka zahýbá, zapálil motel, v němž bydleli. Za žhářství byl odsouzen.

V roce 1967 v Missouri vnikl do pokoje jedenáctileté Virginie Rowdenové a pokusil se ji ve spánku uškrtit. Dívka přežila. Cole se přiznal k méně závažně kvalifikovanému činu a dostal pět let vězení. Tento útok byl později uveden mezi přitěžujícími okolnostmi při rozhodování o trestu smrti.

Z hlediska budoucího rizika šlo o mimořádně důležitou událost. Cole už nemluvil pouze o fantaziích. Pokusil se uškrtit dítě v jeho vlastním pokoji. Přesto byl v roce 1970 podmíněně propuštěn.

Krátce nato se v Renu pokusil napadnout další ženy. Poté se sám přihlásil policii a opět oznámil nutkání vraždit. Lékař nejprve popsal antisociální osobnost, alkoholismus a nutkání škrtit a znásilňovat ženy. Následně svůj názor změnil a dospěl k závěru, že Cole hrozbami manipuluje systém, aby získal ubytování, když nemá peníze. Cole byl propuštěn a dostal autobusovou jízdenku do Kalifornie.

Obě interpretace se přitom nemusely vylučovat. Mohl využívat nemocnice jako útočiště a současně být skutečně nebezpečný. Manipulativnost neznamená, že jsou hrozby nepravdivé. U antisociálních pachatelů může být schopnost využívat druhé součástí stejného osobnostního uspořádání, které zvyšuje riziko násilí.

Ženy, které v jeho očích přestaly být jednotlivými lidmi

V květnu 1971 se Cole v San Diegu seznámil v baru s devětatřicetiletou Essie Buckovou. Později se přiznal, že ji uškrtil v automobilu a tělo ponechal přes noc v kufru. Během následujících let tvrdil, že zabil další ženy v Kalifornii, Nevadě, Wyomingu, Oklahomě a Texasu. Některá těla nebyla nikdy nalezena a část jeho výpovědí se nepodařilo ověřit.

Jeho oběťmi se často stávaly ženy, které poznal v barech. Některé byly vdané, některé se živily prostitucí, jiné samy bojovaly s alkoholem. Jejich sociální postavení zvyšovalo pravděpodobnost, že se jejich zmizení nebude okamžitě řešit nebo že jejich smrt nebude vyšetřována se stejnou důsledností.

Cole tvrdil, že zabíjel ženy, které považoval za nevěrné, protože mu připomínaly matku. Takové vysvětlení není nutné přijímat jako přesný popis jeho motivace. Ukazuje však, jakým způsobem si násilí ospravedlňoval.

Oběti pro něj nebyly samostatnými lidmi s vlastními příběhy. Stávaly se představitelkami jedné kategorie: žen, které podle jeho měřítek zradily muže. Cole se tak mohl současně cítit jako pachatel i jako vykonavatel rozsudku. Vraždu převáděl do podoby trestu.

V psychologii některých násilných pachatelů se podobný mechanismus označuje jako projekce a přesouvání. Vztek původně spojený s jednou osobou je přenesen na lidi, kteří ji něčím připomínají. Cole však nevyhledával skutečnou podobnost s matkou. Stačilo mu vlastní podezření, že žena byla nevěrná nebo sexuálně dostupná. Sám určoval vinu a sám vykonával trest.

Tento „morální“ rámec nezmenšoval jeho odpovědnost. Naopak mu umožňoval potlačit fakt, že vraždil zranitelné ženy, které se ničím neprovinily.

Tělo manželky v bytě a smrt označená za následek alkoholu

V roce 1979 Cole uškrtil svou manželku Dianu Pashal Coleovou. Její tělo zabalil do přikrývek a ukryl do skříně. Sousedka přivolala policii poté, co si všimla jeho podezřelého chování. Přesto byla Dianina smrt připsána otravě alkoholem a Cole nebyl obviněn.

Tato epizoda představuje jedno z nejvážnějších selhání v celém případu. Policie měla mrtvou ženu ukrytou ve skříni, manžela s dlouhou historií násilí a okolnosti, které měly vyvolat důkladnou pozornost. Přesto se Cole znovu dostal na svobodu.

Nelze s jistotou říci, kolika vraždám by důkladnější vyšetření zabránilo. Víme však, že v listopadu téhož roku zavraždil v Las Vegas padesátiletou Marie Cushmanovou. Ženu potkal v baru, odešel s ní do hotelu a po sexuálním styku ji uškrtil rukama a šňůrou. Právě za tuto vraždu byl později v Nevadě odsouzen k smrti.

Tři mrtvé ženy v Dallasu a muž, který začal mluvit

Po propuštění z dalšího věznění se Cole v říjnu 1980 vrátil do Dallasu. Během několika týdnů zemřely Dorothy Kingová, Wanda Faye Robertsová a Sally Ann Thompsonová.

Wanda Robertsová byla nalezena 12. listopadu v oblasti barů, levných ubytoven a restaurací v centru Dallasu. O několik týdnů později byl Cole nalezen v bytě Sally Thompsonové společně s jejím tělem. Zpočátku existovala možnost, že žena zemřela přirozenou smrtí. Cole však nakonec začal vypovídat. Přiznal nejen tři dallaské vraždy, ale také další zabíjení napříč několika státy.

Dne 8. dubna 1981 byl uznán vinným z vražd Dorothy Kingové, Sally Thompsonové a Wandy Robertsové. Následující den dostal tři doživotní tresty. Soudní dokumenty později tyto tři rozsudky přesně vyjmenovaly jako přitěžující okolnosti v nevadském řízení.

Cole tvrdil, že zabil nejméně třináct lidí, někdy hovořil o šestnácti a připouštěl, že obětí mohlo být až pětatřicet. Za prokázaný počet však lze považovat pouze pět vražd, za něž byl odsouzen: tři v Texasu a dvě v Nevadě.

Vyšší čísla jsou založena na jeho přiznáních, která obsahovala mezery, rozpory a případy bez nalezených těl. Alkohol mohl skutečně narušovat jeho paměť, mohl ale také sloužit jako vysvětlení, proč není schopen poskytnout ověřitelné podrobnosti.

Diagnóza nevysvětluje volbu oběti ani rozhodnutí zabít

Během života byl Cole označován za člověka s antisociální poruchou osobnosti, schizofrenní reakcí, sexuálními deviacemi, alkoholismem i simulací. Před nevadským soudem ho vyšetřilo několik psychiatrů. Všichni dospěli k závěru, že v době vraždy Marie Cushmanové nebyl právně nepříčetný a že je schopen stanout před soudem.

Rozdíl mezi duševní poruchou a právní nepříčetností je zásadní. Člověk může trpět vážnými psychickými problémy a přesto chápat povahu svého jednání i jeho protiprávnost. Cole své oběti vybíral, někdy čekal na příležitost, přemisťoval nebo ukrýval těla a odjížděl do jiných měst. Takové chování svědčí o zachovaném vědomí následků.

Jeho násilí navíc nebylo pouhým nekontrolovaným výbuchem. Opakoval se v něm určitý scénář: setkání se ženou, sexualizovaná blízkost, posouzení její údajné nevěry a uškrcení. Škrcení vyžaduje fyzickou blízkost a trvá déle než použití střelné zbraně. Pachatel cítí odpor těla a musí pokračovat, dokud nepomine. U Colea se v něm spojovala sexualita, kontrola, trestání a fyzické umlčení ženy.

Alkohol odstraňoval zábrany, nevytvářel ale jeho přesvědčení, že má právo rozhodovat o životě druhých. Trauma mohlo pomoci vysvětlit jeho nenávist, nebylo však příkazem k vraždě. Diagnóza může popsat některé rysy osobnosti, nemůže převzít morální ani právní odpovědnost.

Smrt matky a cesta k vlastní popravě

Když Cole v Texasu vykonával doživotní tresty, Nevada ho chtěla soudit za vraždy Kathlyn Blumové a Marie Cushmanové. Po smrti matky v lednu 1984 souhlasil s vydáním, přestože věděl, že mu v Nevadě může hrozit trest smrti.

V srpnu 1984 se přiznal ke dvěma vraždám prvního stupně. Dne 12. října byl odsouzen k smrti. Odmítl předkládat polehčující okolnosti a protestoval, když se o to pokusil soudem ustanovený právník. Tvrdil, že v něm není nic dobrého.

Nevadský nejvyšší soud se následně musel zabývat otázkou, zda je jeho odmítnutí odvolání platné. Advokát, který s ním vedl rozsáhlé rozhovory, uvedl, že Cole svou touhu po popravě vyjadřoval jasně a konzistentně. Psychiatři jej považovali za kompetentního. Soud proto dospěl k závěru, že chápe důsledky svého rozhodnutí a vzdává se opravných prostředků vědomě.

Jeho postoj lze číst několika způsoby. Mohl skutečně považovat smrt za jediný způsob, jak zabránit dalším vraždám. Mohl propadnout rezignaci a sebeodsouzení. Poprava však mohla být také posledním prostředkem kontroly. Po životě, v němž rozhodoval o smrti jiných, určoval alespoň směr vlastního konce.

Tím, že odmítl obhajobu a žádal nejvyšší trest, postavil stát do role vykonavatele své vůle. Není náhodou, že se podobným odsouzencům říká dobrovolníci trestu smrti. Formálně je popravuje stát, prakticky však sami odstraní překážky, které by rozsudek mohly oddálit nebo zvrátit.

Poprava muže, který nechtěl být zachráněn

Carroll Edward Cole byl popraven smrtící injekcí 6. prosince 1985 krátce po druhé hodině ranní v Nevada State Prison v Carson City. Bylo mu 47 let. Stal se padesátým člověkem popraveným ve Spojených státech po obnovení výkonu trestu smrti v roce 1976 a druhým popraveným v Nevadě v tomto období.

Odpůrci trestu smrti se ještě pokoušeli popravu zastavit. Cole jejich snahy odmítal. Několik dní před smrtí řekl, že svůj život zničil natolik, že už nechce pokračovat. Přiznával strach, názor však nezměnil.

Po popravě byl jeho mozek na základě předchozího souhlasu vyjmut a zkoumán, protože vědci hledali možné organické vysvětlení jeho násilných stavů. Samotná představa, že by se v mozkové tkáni mohla skrývat jednoduchá odpověď na desítky let vraždění, však odráží stejnou touhu, která provázela celý případ: najít jednu příčinu, jednu diagnózu a jeden bod, v němž by bylo možné Colea pochopit.

Jeho život takto jednoduchý nebyl.

Systém ho slyšel, ale nikdy neposlouchal celý příběh

Carroll Cole nebyl dítětem předurčeným k vraždění. Ani kruté zacházení, ponížení, vysoká inteligence, alkoholismus nebo porucha osobnosti samy nevysvětlují, proč začal zabíjet.

Jeho násilí vznikalo postupně v prostoru mezi osobními dispozicemi a okolím, které reagovalo pouze na jednotlivé epizody. Když mluvil o škrcení žen, byl pacientem. Když útočil, byl pachatelem jednoho konkrétního trestného činu. Když žádal o pomoc, mohl být považován za manipulátora. Když byla vedle něj nalezena mrtvá žena, její smrt mohla být připsána alkoholu.

Nikdo po dlouhou dobu nespojil všechny tyto role do jediného obrazu.

Systémové selhání neznamená, že policisté nebo psychiatři vraždy způsobili. Odpovědnost za ně nesl Cole. Znamená však, že informace o jeho nebezpečnosti existovaly v době, kdy některé oběti ještě žily. Byly rozptýlené mezi různými státy, nemocnicemi, věznicemi a soudy a pokaždé ztratily část svého významu.

Příběh Carrolla Colea proto není pouze varováním před člověkem, který podle vlastních slov poprvé zabil už v osmi letech. Je varováním před tím, jak snadno může být skutečné nebezpečí přehlédnuto, když se pokaždé objeví v jiné podobě.

Jednou jako fantazie. Podruhé jako opilecká výhrůžka. Potřetí jako pokus o škrcení. Počtvrté jako tělo ženy, jejíž smrt se zdála vysvětlitelná i bez vraždy.

Carroll Cole celý život dokazoval, že hranice mezi žádostí o pomoc, manipulací a otevřeným varováním nemusí být zřetelná. Instituce čekaly na jistotu, kterou předem získat nemohly. Když ji konečně měly, pět žen už bylo mrtvých a sám Cole tvrdil, že skutečný počet obětí je mnohem vyšší.

Dobrý soused John Wayne Gacy: když se společenská důvěra stane tou nejnebezpečnější zbraní

Někdo do fabriky, někdo na pole, jiný na lidská jatka: Příběh prvního vraha SSSR a světa, kde se vražda stala zaměstnáním

Manuel Delgado Villegas: muž, který zabíjel, protože necítil nic

Dexter z Kanady: Filmař, který se chtěl stát sériovým vrahem a proměnil svůj scénář ve skutečnost

Psal o vraždách ještě dřív, než policie zveřejnila detaily. Pak vyšetřovatelé zjistili, že novinář ví až příliš mnoho

Javed Iqbal tvrdil, že se mstí společnosti. Jeho oběťmi se ale staly děti, kterých si společnost téměř nevšímala

Dvě tváře BTK: Jeho děti věřily, že je to laskavý táta. Policie mezitím pátrala po monstrózním vrahovi, který se jim každý den smál do očí.

Kauza Menendez (9.): Vina bez neviny - mohou být pachatelé zároveň i oběťmi?

^{Zdroje: Supreme Court of Nevada – Cole v. State [1], Radford University Department of Psychology – Carroll Edward Cole [2], UPI Archives – Carroll Cole sentenced for three Dallas murders [3], Los Angeles Times – Nevada Executes Killer of Five [4], Los Angeles Times – Death Row Inmate Won’t Appeal Execution [5], Death Penalty Information Center – Carroll Edward Cole [6]}

V kokpitu však začínal jiný příběh. Kapitán Seiji Katagiri nereagoval na jeden z předepsaných výškových pokynů. Když měl o několik sekund později oznámit, zda bude pokračovat v přistání, nebo zahájí nový okruh, odpověděl nezvykle utlumeným hlasem pouze slovem, které vyšetřovatelé rozeznali jako „check“.

V 8 hodin 44 minut a jednu sekundu odpojil automatické řízení. Zatlačil řídicí sloupek dopředu, stáhl výkon všech čtyř motorů na volnoběh a následně přitáhl páky obráceného tahu u dvou vnitřních motorů. Nebyl to chybný pohyb ruky ani opožděná reakce na technickou závadu. Šlo o několik po sobě jdoucích úkonů, z nichž každý zhoršoval schopnost letadla udržet se ve vzduchu.

První důstojník Yoshifumi Ishikawa okamžitě přitáhl své řízení k sobě a snažil se Katagiriho povel vyrovnat. Palubní technik Yoshiaki Ozaki si rozepnul pás a pokusil se kapitána fyzicky zastavit. V kokpitu se během posledních sekund letu odehrával zápas mezi mužem, který tlačil letadlo dolů, a dvěma kolegy, kteří se jej snažili zachránit.

Jejich zásah nestačil k bezpečnému přistání, ale zřejmě zabránil ještě horšímu výsledku. DC-8 dopadl do mělké vody přibližně 510 metrů před prahem ranveje. Pravé křídlo zasáhlo konstrukci přibližovacích světel, přední část trupu se oddělila a letadlo bylo zničeno. Požár nevznikl. Ze 174 lidí na palubě přežilo 150, avšak 24 cestujících zemřelo, 95 lidí utrpělo těžká a dalších 54 lehčí zranění.

Katastrofa nevznikla v okamžiku, kdy kapitán sáhl po pákách obráceného tahu. Její začátek ležel o několik let dříve.

Pilot, který se před okolím pomalu vzdaloval

Seiji Katagiri nebyl začátečník ani muž, který by se do kokpitu dostal omylem. V době havárie mu bylo 35 let a jako pilot měl nalétáno přibližně 5 700 hodin. Kapitánské oprávnění pro DC-8 získal na konci roku 1979. Navenek tedy představoval přesně ten typ člověka, jemuž cestující bez váhání svěřují život: vyškoleného profesionála, který prošel zdravotními i odbornými kontrolami.

Vyšetřovací zpráva však po nehodě rekonstruovala dlouhý vývoj, který byl při běžném setkání snadno přehlédnutelný, ale v celku působil znepokojivě. Přibližně od roku 1976 začali lidé kolem Katagiriho pozorovat změnu povahy. Muž dříve popisovaný jako veselý a společenský se uzavíral, omezoval kontakty a ztrácel sebedůvěru. Později si stěžoval, že jej zkušenější kapitáni nedostatečně učí, odpovídal kolegům nepřítomně a jeho chování začalo být pro okolí obtížně pochopitelné.

Objevovaly se také projevy, které už nebylo možné vysvětlit pouhou únavou nebo špatnou náladou. Jednou tvrdil, že je s ním v automobilu jeho matka, přestože tam nebyla. Sestře vážně sdělil, že není Japonec a že před ním otec skutečnost tají. Po nástupu na moskevské linky si stěžoval na nespavost a hovořil o „alfa vlnách“, které na něj působí. V létě 1980 požádal policii, aby prohledala jeho dům, protože byl přesvědčen, že v něm někdo ukryl odposlouchávací zařízení. Nic se nenašlo.

Tyto epizody neznal jeden člověk. Něco věděla manželka, něco příbuzní, něco přátelé z řad pilotů a něco jeho nadřízení. Jednotlivé části však zůstávaly rozdělené mezi různé lidi. Nikdo před havárií nesestavil úplný obraz muže, který se postupně vzdaloval sdílené realitě.

Nemoc se skrývala za žaludkem

Na podzim roku 1980 se Katagiriho obtíže začaly projevovat také tělesně. Opakovaně si stěžoval na únavu, nevolnost, žaludeční potíže a zvracení. Právě fyzické příznaky nakonec určily způsob, jakým se k němu zdravotní systém postavil.

Během služby na trase přes Moskvu a Londýn se jeho stav zhoršil natolik, že musel být z části plánované práce stažen. Při jednom letu se dopustil několika provozních chyb, příliš rychle pojížděl, opožděně reagoval na pokyny řízení letového provozu, usínal v kapitánském sedadle a při přerušeném přistání nezvýšil dostatečně výkon motorů. Po zastavení v Moskvě náhle řekl nadřízenému, že se chce vrátit domů.

Jeden z jeho přátel po návratu navštívil Katagiriho doma a dospěl k závěru, že problém není v žaludku ani žlučníku. Doporučil manželce, aby jej co nejrychleji vzala k psychiatrovi. Na univerzitní klinice působil Katagiri sklesle, utlumeně a bez motivace. Lékaři uvažovali o depresi nebo psychosomatické poruše a předepsali mu antidepresiva, uklidňující léky a přípravky na žaludeční obtíže.

V dokumentech určených zaměstnavateli se objevovalo především označení „psychosomatická porucha“. Současně existovaly záznamy o depresi, léčbě na psychiatrii a užívání psychofarmak. Komunikace mezi soukromými lékaři, firemní zdravotní službou a provozními nadřízenými však nebyla dostatečně propojená. Katagiri byl na jedné straně psychiatrickým pacientem, na druhé straně zaměstnancem, jehož schopnost létat byla opakovaně posuzována hlavně podle toho, jak působil při krátkém vyšetření a zda zvládne odbornou zkoušku.

To je jeden z nejdůležitějších momentů případu. Katagiriho stav nebyl zcela ignorován. Vyhledal lékaře, dostával léky, byl dočasně uzemněn a procházel kontrolami. Systém tedy zdánlivě fungoval. Selhal proto, že se každá jeho část zabývala jen omezeným výsekem problému.

Zkouškou prošel, otázka však zůstala špatně položená

Když se Katagiriho nevolnosti zmírnily a při vyšetřeních působil klidněji, začal se postupně vracet do práce. V prosinci 1980 absolvoval simulátor, odbornou kontrolu v letadle i přezkoušení na lince. Formálně uspěl. Hodnotitelé však zaznamenali, že je pasivní, jeho uvažování působí zúženě a objevují se u něj známky únavy.

Tyto poznámky nevedly k zásadnímu přehodnocení jeho zdravotního stavu. Byly chápány především jako připomínky k pracovnímu výkonu, nikoli jako možné projevy duševního onemocnění. Katagiri byl nejprve nasazován na vnitrostátní linky bez časových posunů, později znovu získal plné kapitánské povinnosti. V listopadu 1981 už opět řídil letadla jako velitel.

Rozhodnutí nebylo založeno na tom, že by lékaři znali všechny jeho předchozí bludy, zvláštní výroky a změny chování a přesto je považovali za bezpečné. Mnohé informace se k nim vůbec nedostaly. Firemní psychiatr později uvedl, že o nejpodivnějších projevech nevěděl a že kdyby je znal, Katagiriho by létat nenechal.

Vyšetřovatelé současně zjistili, že zdravotnické pracoviště Japan Airlines nemělo jasně vymezené pravomoci a podrobně stanovený postup pro podobné případy. O návratu pilota po delší pracovní přestávce mohl rozhodovat provozní aparát, zatímco lékaři nemuseli být přímo součástí příslušné rozhodovací komise. Záznamy o odborných zkouškách se navíc systematicky nevyužívaly při hodnocení zdravotní způsobilosti.

Katagiri tak prošel několika kontrolními body. Prošel jimi ovšem proto, že každý odpovídal na jinou otázku. Umí stále technicky řídit DC-8? Dokáže dokončit přezkoušení? Ustoupily žaludeční obtíže? Vypadá při rozhovoru klidně? Mnohem podstatnější otázka — zda je jeho vnímání reality dlouhodobě spolehlivé a zda mu lze bezpečně svěřit stovky lidí — zůstala rozpuštěná mezi jednotlivými odděleními.

Generální zkouška, kterou nikdo nenahlásil

Nejvýraznější varování nepřišlo několik měsíců před nehodou, ale večer před ní. Katagiri, Ishikawa a Ozaki spolu 8. února 1982 letěli z Tokia do Fukuoky. Už před vzletem se kapitán pokusil zvýšit výkon motorů, přestože posádka ještě neměla povolení ke startu. Kolegové jej zastavili.

Krátce po vzletu přešel při pravé zatáčce do náklonu, který se zvětšil přibližně až na 70 stupňů. Běžná zatáčka se prováděla s náklonem kolem 25 až 30 stupňů. Letadlo se začalo propadat a během patnácti sekund ztratilo asi 800 stop výšky. Rychlost vzrostla až k 311 uzlům a na cestující i posádku působilo přetížení. První důstojník Ishikawa převzal řízení a letadlo srovnal.

Když se jej Ishikawa zeptal, zda je v pořádku, Katagiri klidně odpověděl, že ano. Po přistání dokonce kopilota pochválil slovy, která lze přeložit jako „výborná práce“. Událost nebyla nahlášena způsobem, který by vedl k okamžitému stažení kapitána ze služby.

Z dnešní perspektivy působí toto opomenutí nepochopitelně. Vyšetřovací komise však byla opatrnější. Uvedla, že od posádky tehdy patrně nebylo realistické očekávat, že incident správně vyhodnotí jako projev náhlé ztráty způsobilosti. Ishikawa viděl chybný manévr, který napravil. Neviděl několik let halucinací, psychiatrické léčby, podivných rodinných rozhovorů a neúplné zdravotní dokumentace.

Stejný problém se opakoval během celé Katagiriho nemoci. Každý svědek měl v ruce jeden úlomek, ale nikdo neviděl celý obraz.

Ráno, kdy sám věděl, že nemá letět

Posádka strávila noc v hotelu ve Fukuoce. Katagiri po probuzení zavolal své matce. Řekl jí, že se kolem něj v poslední době dějí podivné věci a že chce opustit zaměstnání. Cestou k letadlu cítil nevolnost a zvedal se mu žaludek. Podobné potíže se vrátily při předletové poradě. Přesto nenahlásil, že není schopen služby.

Let 350 odstartoval v 7 hodin 34 minut. Následující hodinu Katagiri působil natolik běžně, že ostatní členové posádky nezaznamenali důvod k zásahu. Prováděl úkony během klesání, komunikoval a vedl letadlo směrem k Hanedě. Ani těžké psychotické onemocnění totiž nemusí znamenat nepřetržitý a navenek zjevný chaos. Člověk může po určitou dobu fungovat, využívat naučené postupy a působit přesvědčivě normálně, zatímco jeho vnitřní svět je stále více ovládán bludy nebo halucinacemi.

Podle rekonstrukce vyšetřovatelů se Katagiriho stav začal nápadně zhoršovat přibližně 42 sekund před nárazem. Později vypověděl, že jej přepadl silný strach a slyšel ozvěnou opakovaný hlas. Japonský výraz, který popisoval, mohl znamenat příkaz odejít, zemřít nebo zmizet. Tvrdil, že jej hlas přitahoval a že měl pocit, jako by mu přikazoval, aby „šel také“.

Komise dospěla k názoru, že kapitán v těchto sekundách vstoupil do halucinačně-bludného stavu a na příkazový hlas reagoval konkrétními zásahy do řízení. Současně odmítla jeho tvrzení, že zcela ztratil vědomí. Odpojil autopilota, provedl několik odlišných úkonů, tlačil řízení dopředu a kladl odpor kopilotovi. Jednal tedy cíleně, avšak ve skutečnosti, která existovala pouze v jeho mysli.

Byl to pokus o sebevraždu?

Pozdější odborná literatura zařadila let 350 mezi případy, kdy pilot použil letadlo k vraždě spojené se sebevraždou. Takové označení je pochopitelné: Katagiriho jednání směřovalo ke zničení letadla, v němž seděl on sám a dalších 173 lidí. Při hodnocení jeho motivace je však nutné zachovat rozdíl mezi výsledkem činu a tím, co se pravděpodobně odehrávalo v jeho vědomí.

Japonská vyšetřovací komise výslovně upozornila, že jeho jednání nelze jednoduše chápat jako běžně srozumitelný sebevražedný záměr. Nenašla důkaz o promyšleném plánu, přípravě ani rozhodnutí vzít s sebou cestující. Její závěr byl odlišný: Katagiri reagoval na příkazovou halucinaci v akutně změněném psychickém stavu.

To jej nezbavuje postavení člověka, jehož ruce způsobily smrt 24 nevinných lidí. Vysvětluje to však, proč případ neodpovídá obvyklému obrazu pachatele, který zvažuje možnosti, chápe následky a poté se rozhodne zabíjet. Katagiri ovládal technické pohyby potřebné ke zničení letadla, ale jeho mysl jim v posledních sekundách přisuzovala význam, kterému nikdo jiný v kokpitu nemohl rozumět.

Právě tato kombinace činí případ děsivým. Profesní návyk zůstal zachován i ve chvíli, kdy se rozpadl kontakt s realitou. Katagiri věděl, jak letadlo poslat dolů. Nehodnotil však situaci ve stejném světě jako lidé, které vezl.

Pláč v rozlomeném kokpitu a útěk z role kapitána

Po nárazu se Katagiri nejprve jevil jako ochromený. Když jej Ishikawa konfrontoval s tím, co provedl, měl kapitán podle výpovědí slzy v očích a působil překvapeně. Jedna z palubních průvodčích uvedla, že začal plakat. Zároveň dokázal posádce sdělit, kde se nachází nouzová sekera, a vydal několik pokynů. I jeho chování po havárii tak spojovalo projevy dezorientace s okamžiky praktického fungování.

Potom následoval detail, který ovlivnil veřejný obraz případu téměř stejně silně jako samotný zásah do řízení. Podle dobových zpráv Katagiri odložil části uniformy, oblékl si svetr a z místa se dostal mezi prvními zachráněnými. Záchranářům se údajně představil jako kancelářský zaměstnanec, nikoli jako kapitán.

Tento krok lze vykládat několika způsoby. Mohl se stydět, bát se následků, stále být dezorientovaný nebo se instinktivně pokoušet uniknout identitě člověka, který právě zničil své letadlo. Žádná z těchto možností však není bezpečně prokázána. Z převlečení nelze zpětně vytvořit důkaz, že celý čin plánoval nebo že po nárazu okamžitě pochopil jeho rozsah.

Veřejnost přesto viděla kapitána, který opustil vrak bez uniformy, zatímco cestující zůstávali zranění v rozlomeném trupu. Z hlediska profesní odpovědnosti to byl další zásadní prohřešek. Z hlediska psychologie mohl být tento únik posledním projevem člověka, který už před havárií nedokázal unést vlastní realitu.

Pachatel bez soudu

Katagiri byl zadržen kvůli podezření z trestného činu spojeného se smrtí cestujících. Následné psychiatrické posudky však dospěly k závěru, že trpěl paranoidní formou schizofrenie, jak se tehdy diagnóza označovala, a v době činu nebyl trestně odpovědný. Tokijská prokuratura proto nepodala obžalobu. Nebyl osvobozen soudem po hlavním líčení; k procesu vůbec nedošlo. Následně byl nedobrovolně hospitalizován v tokijské psychiatrické nemocnici Matsuzawa.

Japan Airlines jej v roce 1983 propustily. Ve stejném roce byla zveřejněna rozsáhlá vyšetřovací zpráva, která za bezprostřední příčinu označila jeho úmyslné zásahy do řízení vyvolané duševním stavem. Zpráva se však nezastavila u jednoduchého konstatování, že nemocný kapitán způsobil nehodu. Podrobně rozebrala také postupy lékařů, nedostatky v předávání informací, návrat Katagiriho do služby a nevyužitá varování.

Pro pozůstalé to znamenalo zvlášť obtížný druh spravedlnosti. Muž, který smrt jejich blízkých fyzicky způsobil, nebyl odsouzen a nedostal trest odnětí svobody. Právní systém tím však netvrdil, že se nic nestalo nebo že oběti nemají význam. Rozlišil mezi způsobením činu a schopností chápat jeho povahu a ovládat své jednání.

Takové rozlišení může být právně i psychiatricky správné a současně emocionálně nesnesitelné. Případ neposkytl klasický konec s rozsudkem, délkou trestu a jasně pojmenovanou vinou. Místo něj zůstala odpovědnost rozprostřena mezi nemocného člověka, jeho zaměstnavatele, lékařské posudky a organizační systém.

Schizofrenie nebyla jedinou příčinou

Bylo by snadné uzavřít příběh tvrzením, že letadlo havarovalo, protože jeho kapitán trpěl schizofrenií. Takový závěr by byl nejen zjednodušující, ale také nebezpečně stigmatizující. Většina lidí se schizofrenií není násilná a podle amerického Národního institutu duševního zdraví jsou lidé s touto diagnózou celkově spíše ohroženi násilím ze strany druhých než jeho pachateli. Riziko roste zejména u neléčené psychózy a při dalších přidružených faktorech.

Katagiriho případ byl mimořádný souběhem několika okolností. Jeho onemocnění nebylo správně rozpoznáno, léčba a sledování nebyly dostatečně propojeny s rozhodováním o bezpečnosti a současně měl přístup k prostředku, jímž mohl během několika sekund ohrozit stovky lidí. Nebezpečí nevytvořila samotná diagnóza. Vytvořila je neléčená nebo nedostatečně kontrolovaná psychóza spojená s obrovskou profesní mocí.

Vyšetřovací komise svůj závěr formulovala téměř jako popis řetězové reakce. Nehody podle ní často nevznikají jednou velkou chybou, ale tehdy, když několik menších nedostatků postupně projde všemi ochrannými kontrolami. U letu 350 selhalo předávání informací, diagnostika, dlouhodobé sledování, využití pracovních záznamů, rozhodování o návratu kapitána i schopnost zachytit poslední varování den před katastrofou.

Katagiri nebyl „běžným člověkem“, který se jednoho rána z nevysvětlitelného důvodu rozhodl stát masovým vrahem. Byl nemocným mužem, jehož stav se roky zhoršoval, zatímco si okolí jednotlivé projevy vysvětlovalo únavou, povahou, žaludečními potížemi nebo dočasnou depresí. Jeho profesionální schopnosti překrývaly skutečnost, že se pod nimi rozpadá psychická stabilita.

Katastrofa, kterou bylo možné zastavit na mnoha místech

Let 350 mohl skončit jinak v celé řadě okamžiků. Kdyby manželka, přátelé a nadřízení sdělili lékařům všechno, co věděli. Kdyby byly psychiatrické záznamy propojeny s pracovním hodnocením. Kdyby dlouhodobé užívání psychofarmak automaticky vedlo k důkladnějšímu přezkumu. Kdyby podmínka dalšího sledování byla skutečně vynucována. Kdyby předchozí večer někdo nahlásil náklon o 70 stupňů. Kdyby Katagiri ráno přiznal, že se necítí schopen letu.

Některé z těchto představ jsou nespravedlivé vůči lidem, kteří tehdy neznali výsledek. Blízký člověk může podivné chování omlouvat, protože se bojí ztráty zaměstnání, společenského odsouzení nebo rozpadu rodiny. Kolega může nebezpečný manévr chápat jako jednorázovou chybu zkušeného pilota. Lékař při krátkém rozhovoru nemusí spatřit psychózu u pacienta, který ji skrývá nebo právě nemá nápadné příznaky.

Bezpečnostní systém však existuje právě proto, aby nebyl odkázán na dokonalý úsudek jednoho člověka. Jeho úkolem je shromažďovat drobné signály, které samy o sobě nevypadají rozhodující. V případě Seijiho Katagiriho zůstaly tyto signály oddělené tak dlouho, až se spojily teprve ve vyšetřovací zprávě — po smrti 24 cestujících.

Když DC-8 dopadl před ranvejí do Tokijského zálivu, nebyla v něm ukryta technická závada. Závada se nacházela ve způsobu, jakým instituce pracovaly s člověkem, jehož nemoc se nevešla do jednoduché kolonky. Katagiri provedl pohyby, které letadlo zničily. Možnost tyto pohyby provést mu však poskytl systém, který měl několik let na to, aby poznal, že do kapitánského sedadla už nepatří.

Princ, který vyvraždil vlastní rodinu: krvavá noc, která zničila nepálskou monarchii

Muž, který přišel s jedem místo léku: Japonský bankovní masakr, kvůli němuž se ani stát neodvážil vykonat rozsudek smrti

Yang Xinhai: muž, který zabíjel, aniž by o sobě zanechal stopu

Javed Iqbal tvrdil, že se mstí společnosti. Jeho oběťmi se ale staly děti, kterých si společnost téměř nevšímala

^{Zdroje: Japan Transport Safety Board – oficiální shrnutí nehody JA8061 [1], Japan Transport Safety Board – úplná vyšetřovací zpráva letu 350 [2], Japan Airlines – JA8061 Accident at Haneda Airport [3], Time – Troubled Pilot [4], Daniela Schmid – A Historical View on Mental Illness in Commercial Aviation: The Crash of Japan Airlines 350 [5], United Press International – What Are You Doing, Captain? [6], United Press International – JAL Medics Blamed for Crash [7], National Institute of Mental Health – Schizophrenia [8], img ai generated}

Když byl Joseph James DeAngelo v dubnu 2018 zatčen, bylo mu dvaasedmdesát let. Veřejnost neviděla temnou filmovou postavu, ale stárnoucího muže s prázdným výrazem, kterého policie odvedla z obyčejného domu v kalifornském Citrus Heights.

Právě v tom byl první šok. Ne v tom, že by byl starý člověk automaticky nevinný, ale v tom, jak dokonale obyčejně působil někdo, koho vyšetřovatelé spojili s jednou z nejdelších a nejtraumatičtějších sérií zločinů ve Spojených státech.

Po desetiletí měl mnoho jmen. Ve Visalii byl známý jako Visalia Ransacker, tedy lupič a ničitel domů z Visalie. V oblasti Sacramenta se mu říkalo East Area Rapist, tedy násilník z východní oblasti. V jižní Kalifornii se objevilo označení Original Night Stalker, původní noční slídil. Až později se pro propojený obraz jeho zločinů vžil název Golden State Killer, tedy vrah ze Zlatého státu, jak se Kalifornii přezdívá.

Ta různá jména nejsou jen mediální detail. Ukazují, jak dlouho se svět díval na téhož pachatele jako na několik různých příběhů. V jednom městě někdo vnikal do domů, přehraboval zásuvky a kradl drobnosti. Jinde někdo znásilňoval ženy ve vlastních ložnicích. Později někdo vraždil páry v jižní Kalifornii.

A mezi tím vším ubíhal čas, měnily se policejní spisy, hranice okresů a možnosti forenzní vědy. Pachatel toho využíval. Ne nutně tak, že by měl od začátku dokonalý plán, ale tak, že rozuměl chaosu lépe než lidé, kteří se ho snažili zastavit.

DeAngelo nebyl dopaden díky náhlému přiznání ani díky sousedovi, který by po čtyřiceti letech otevřel oči. Byl identifikován až pomocí vyšetřovací genetické genealogie, tedy metody, při níž se neznámá DNA z místa činu porovnává s genealogickými databázemi a rodokmeny vzdálených příbuzných.

Technologie, která v době jeho zločinů neexistovala, nakonec udělala to, co se klasickému vyšetřování nedařilo desítky let: zúžila kruh až k muži, který mezitím zestárl do podoby nenápadného důchodce.

Policista, který znal dveře zevnitř

DeAngelo se narodil v roce 1945. Sloužil u námořnictva, studoval kriminologii a v sedmdesátých letech pracoval jako policista. Podle pozdějších rekonstrukcí byl v letech 1973 až 1976 policistou v Exeteru a od roku 1976 do roku 1979 v Auburnu. Nešlo o člověka, který se pohyboval mimo systém. On systém znal zevnitř.

Tato znalost se v jeho zločinech neprojevovala okázale, ale prakticky. Věděl, jak dlouho může trvat policejní reakce. Chápal význam stop, svědků, osvětlení, tras, sousedských návyků. Znal rozdíl mezi domem, který vypadá opuštěně, a domem, kde někdo jen spí. Jeho útoky působily jako kombinace trpělivosti, přípravy a schopnosti využít běžné lidské rutiny.

Neútočil jako někdo, kdo náhodně vpadne do tmy. Často své oběti sledoval, zkoumal jejich okolí, vnikal do domů předem, nechával pootevřená okna nebo si připravoval předměty, které pak použil při útoku.

To neznamená, že byl „geniální“. Přesnější je mluvit o disciplinované predátorské praxi. Jeho síla nebyla v brilanci, ale v opakování. Ve schopnosti vracet se ke stejným vzorcům, vylepšovat je, testovat reakce okolí a budovat nad oběťmi psychologickou převahu ještě dřív, než se objevil v jejich ložnici.

V roce 1979 byl z policejního sboru v Auburnu propuštěn po incidentu, při němž měl ukrást kladivo a odpuzovač psů. Ten detail působí až absurdně malý ve srovnání s tím, co mu bylo později prokázáno. Přesto je vypovídající. Muž, který v soukromí překračoval nejzákladnější hranice lidskosti, skončil v uniformě kvůli banální krádeži. Někdy systém nevidí propast, ale zakopne o kamínek.

Domy jako území, lidé jako předměty

První fáze jeho známého zločineckého vývoje je spojena s Visalií. Pachatel, kterému se říkalo ničitel domů z Visalie, vnikal do obydlí, přehraboval věci, rozhazoval spodní prádlo, bral drobnosti a nechával za sebou pocit narušené intimity.

Na první pohled to mohlo působit jako série podivných vloupání. Ve skutečnosti šlo o víc než majetkovou kriminalitu. Dům se pro něj stával jevištěm, kde mohl ukázat, že cizí bezpečí je křehké.

To je důležité pro pochopení jeho pozdějších činů. DeAngelo nezačal rovnou vraždou jako konečným cílem. Jeho chování se vyvíjelo směrem k čím dál větší kontrole.

Vloupání nebyla jen způsob, jak něco získat. Byla způsob, jak vstoupit do cizího prostoru, přemístit předměty, dotknout se soukromí a odejít s vědomím, že obyvatelé domu později najdou stopy jeho přítomnosti. V takovém chování je ponižující vzkaz: byl jsem tady, aniž byste o tom věděli, a mohl jsem udělat víc.

V roce 1975 byl zastřelen Claude Snelling, profesor z Visalie, když se snažil zabránit únosu své dospívající dcery. Tento případ byl později spojován s DeAngelem a ukazuje posun od narušování domova k přímému násilí. Když se objevila překážka, pachatel ji odstranil. Když se někdo postavil mezi něj a jeho záměr, hranice se posunula. Právě tady je vidět, jak se z nočního narušitele stává člověk, pro něhož cizí život nepředstavuje nepřekročitelnou mez.

Po přesunu pozornosti do oblasti Sacramenta se vzorec změnil, ale logika zůstala. Pachatel už nechtěl pouze ukázat, že se dostane dovnitř. Chtěl ovládnout lidi uvnitř. Vnikal do domů, svazoval oběti, přikrýval jim oči, vyhrožoval, odděloval partnery a vytvářel situace, v nichž člověk ztrácel i tu poslední iluzi kontroly nad vlastním tělem a vlastním domovem. Domov, který měl být nejbezpečnějším místem, proměnil v past.

Strach jako dlouhodobý projekt

V letech 1976 až 1978 děsil oblast východního Sacramenta muž, kterého policie znala jako násilníka z východní oblasti. Podle FBI byl spojován s desítkami znásilnění, vraždami a více než stovkou vloupání v různých částech Kalifornie. Jeho oběťmi byly ženy doma samy, ženy s dětmi i páry. Právě útoky na páry patří k nejvýraznějším psychologickým znakům jeho jednání.

U mnoha sexuálních predátorů je motivem kombinace vzrušení, moci a agrese. U DeAngela byla moc mimořádně viditelná. Nešlo jen o samotný útok. Šlo o režii celé situace. Muž svázaný v jiné části místnosti, nádobí položené na jeho zádech jako varování, že sebemenší pohyb může vyvolat násilí, žena vystavená útoku, opakované hrozby, zdánlivý klid pachatele, který si někdy bral jídlo nebo procházel domem. To všechno vytvářelo scénu absolutní bezmoci.

Takové jednání není jen fyzické násilí. Je to psychologická okupace. Pachatel obětem nebral jen bezpečí v dané noci, ale i možnost později věřit vlastnímu prostoru. Dveře, okna, zvuky v domě, noční ticho, běžná procházka po chodbě — to všechno se mohlo stát spouštěčem strachu. DeAngelo tím prodlužoval svůj vliv daleko za okamžik útoku. V hlavách přeživších zůstával i tehdy, když už byl dávno pryč.

Strach navíc nezasahoval jen přímé oběti. V Sacramentu lidé měnili návyky, kupovali psy, pořizovali zbraně, kontrolovali zámky a poslouchali zvuky za okny. Jeden pachatel dokázal přepsat každodenní rytmus celých komunit. To je další důvod, proč se jeho případ nedá redukovat na seznam trestných činů. Byl to útok na důvěru. Na představu, že když se večer zavřou dveře, svět zůstane venku.

Dvojí život bez romantické masky

Když se u sériových pachatelů mluví o dvojím životě, často to zní téměř literárně. Přes den obyčejný muž, v noci predátor. U DeAngela je ale důležité odolat pokušení udělat z toho elegantní kontrast. Dvojí život nebyl stylová maska. Byl to mechanismus přežití pachatele. Umožňoval mu být přítomen ve světě, aniž by vypadal jako hrozba.

V době části útoků byl policistou. Později pracoval jako mechanik. Byl ženatý, měl děti, žil v předměstském prostředí. Tato obyčejnost je na případu skoro nejvíc znepokojující. Ne proto, že by každý obyčejný člověk mohl být nebezpečný, ale proto, že společenská představa zla se často opírá o viditelnost. Chceme věřit, že extrémní násilí bude nějak poznat. V pohledu, v řeči, v izolaci, ve vzhledu, v podivnosti. DeAngelo ukázal, že někteří pachatelé nejsou nápadní právě proto, že se naučí fungovat v normálních rolích.

Jeho dvojí život zároveň naznačuje schopnost oddělovat části vlastní identity. To nemusí znamenat duševní poruchu ve smyslu ztráty kontaktu s realitou.

Mnohem pravděpodobnější je studenější a praktičtější mechanismus: schopnost jednat v jedné roli podle pravidel a v jiné roli pravidla zničit. Takový člověk nemusí být rozpolcený v romantickém smyslu. Může být konzistentní v něčem mnohem temnějším: v přesvědčení, že pravidla platí jen tehdy, když se mu hodí.

Když později po zatčení údajně mluvil o tom, že „Jerry“ ho k činům nutil, působilo to jako pokus přesunout odpovědnost na jakousi oddělenou část sebe sama. Jenže taková formulace nesmí zastřít základní fakt: jeho zločiny vyžadovaly přípravu, opakování, únikové strategie a dlouhodobou kontrolu. To není obraz člověka, který se jednorázově ztratil sám sobě. Je to obraz člověka, který se znovu a znovu rozhodoval vstupovat do cizího života jako vládce.

Proč nepřestal, dokud nemusel

Jedna z nejtěžších otázek zní, proč se jeho zločiny vyvíjely právě takto. Od vloupání přes znásilnění až k vraždám. U podobných pachatelů často mluvíme o eskalaci, tedy o postupném zvyšování intenzity násilí. Není to automatický proces. Ne každý pachatel přejde od jednoho typu kriminality k druhému. U DeAngela však vidíme, že samotné narušení prostoru mu časem nestačilo. Kontrola se musela stát přímější, tělesnější a ničivější.

Je možné, že vraždy byly reakcí na riziko odhalení. Je možné, že se násilí stalo součástí jeho vzrušení. Je možné, že s rostoucí sebejistotou klesal význam hranic, které ho dříve ještě brzdily. Tyto možnosti se nevylučují.

U dlouhodobých pachatelů se motivace málokdy vejde do jedné věty. Může se prolínat sexuální násilí, vztek, potřeba dominance, ponižování, pocit nadřazenosti, odpor k odmítnutí i prostá snaha nenechat svědky za sebou.

Nejpevnější psychologickou osou ale zůstává kontrola. DeAngelo nevraždil v afektu po náhlé hádce. Jeho zločiny byly napojeny na sledování, přípravu a opakované pronikání do cizího prostoru. Takový pachatel nezažívá moc jen v okamžiku fyzického útoku. Zažívá ji už při sledování domu, při představě, že ví něco, co oběť neví, při kontrole oken, při výběru chvíle, kdy ostatní spí. Násilí je vrcholem, ale předchází mu dlouhé období vnitřního vlastnictví oběti.

Právě proto byl tak děsivý. Nechoval se jako člověk, který chce pouze okamžitě ublížit. Choval se jako člověk, který si cizí strach připravuje.

Místa, která spojila až DNA

Po vraždě Briana a Katie Maggioreových v Rancho Cordova v únoru 1978 se obraz násilníka z oblasti Sacramenta změnil. Už nešlo jen o sérii sexuálních útoků a vloupání. Vraždy naznačily, že pachatel je ochoten zabíjet i mimo původní rámec útoků v domech. Následně se násilí přesouvalo a zintenzivňovalo v jižní Kalifornii.

V prosinci 1979 byli v Goletě zabiti Robert Offerman a Debra Manning. V roce 1980 následovaly vraždy Lymana a Charlene Smithových ve Ventuře, Keitha a Patrice Harringtonových v Dana Point a další oběti. V roce 1981 byli v Goletě zabiti Cheri Domingo a Gregory Sanchez. Poslední známou obětí byla osmnáctiletá Janelle Cruz, zavražděná v Irvine v roce 1986. Pak se stopa odmlčela.

To ticho bylo samo o sobě matoucí. Sérioví pachatelé nepřestávají vždy proto, že jsou dopadeni. Někdy zemřou, přestěhují se, zestárnou, onemocní, najdou jiný ventil, nebo jen vyhodnotí riziko jako příliš vysoké. U DeAngela se po roce 1986 dlouho nevědělo nic jistého. Pachatel, který dokázal vyvolat tak rozsáhlý strach, jako by zmizel z povrchu země. Ve skutečnosti nezmizel. Žil dál.

V roce 2001 pomohla DNA propojit severokalifornské a jihokalifornské zločiny. To byl zásadní moment. Příběhy s různými přezdívkami se začaly skládat do jednoho obrazu. Ale znát, že jde o stejného pachatele, ještě neznamenalo znát jeho jméno. DNA tehdy fungovala jako podpis, nikoli jako adresa. Vyšetřovatelé věděli, že hledají jednoho člověka. Nevěděli kterého.

Technologie, která dohnala minulost

Zlom přišel až v roce 2018. Vyšetřovatelé použili vyšetřovací genetickou genealogii. Laicky řečeno: DNA z místa činu nebyla porovnána jen s databází známých pachatelů, ale pomohla najít vzdálené příbuzenské vazby v genealogických datech.

Z nich se pak skládal rodokmen a vyřazovali se lidé, kteří neodpovídali věkem, místem pobytu a dalšími okolnostmi. Nakonec se kruh zúžil na Josepha Jamese DeAngela.

K potvrzení bylo potřeba získat jeho aktuální DNA. Vyšetřovatelé ho sledovali a podle pozdějších zpráv získali vzorek z odhozeného předmětu. Porovnání potvrdilo shodu s DNA z míst činu. Muž, kterému unikaly policejní technologie sedmdesátých a osmdesátých let, narazil na svět, v němž po člověku mohou promluvit i vzdálení příbuzní, kteří ho nikdy nechtěli usvědčit a možná ho ani neznali.

Tento moment přesahuje samotný případ. Dopadení DeAngela se stalo symbolem nové éry vyšetřování starých případů. Zároveň otevřelo etické otázky: kdo smí používat genetická data, k čemu lidé dávají souhlas, jak daleko sahá soukromí člověka, když jeho DNA může ukazovat i na příbuzné. U Golden State Killera veřejnost většinou cítila úlevu.

Byl dopaden člověk odpovědný za extrémní násilí. Jenže metoda, která pomohla najít jeho, se stala precedentem pro širší debatu. Spravedlnost zde přišla s nástrojem, který je mocný právě proto, že nezasahuje jen pachatele.

Soudní síň jako návrat hlasů

V červnu 2020 se DeAngelo přiznal ke třinácti vraždám prvního stupně a třinácti únosům za účelem loupeže. Současně přiznal desítky dalších neobžalovaných činů, včetně znásilnění, vloupání, omezování osobní svobody a vyhrožování.

Řada skutků už nemohla být samostatně stíhána kvůli promlčení, ale v rámci dohody byly veřejně popsány a přiznány. Tím se soud nestal jen procedurou potrestání. Stal se i místem, kde se po letech znovu vyslovila jména a příběhy lidí, kterým pachatel kdysi vzal hlas.

V srpnu 2020 promluvily přeživší oběti a rodiny zavražděných. Pro DeAngela to byl jiný druh konfrontace než policejní výslech. Celé roky ovládal situace tak, aby ostatní mlčeli, báli se a poslouchali. V soudní síni se role obrátila. On seděl před nimi a poslouchal. Přeživší a pozůstalí mluvili o strachu, traumatu, zničených rodinách, o životě, který se po jedné noci nikdy nevrátil do původní podoby.

Dne 21. srpna 2020 byl Joseph James DeAngelo odsouzen k jedenácti po sobě jdoucím doživotním trestům bez možnosti podmínečného propuštění, k dalšímu doživotnímu trestu za únosy a k osmi letům navíc za zbraňové okolnosti. Prakticky to znamená, že z vězení už nikdy nevyjde. Bylo mu čtyřiasedmdesát let.

Na konci se omluvil. Krátce, stroze, bez vysvětlení, které by mohlo zacelit desetiletí strachu. Taková omluva má vždy omezenou hodnotu. Může být právním závěrem, osobním gestem, taktickým zbytkem nebo posledním pokusem vypadat jako člověk, který pochopil. Ale u pachatele, jehož zločiny stály na dlouhodobém ponižování a kontrole, je těžké přijmout poslední slova jako klíč k jeho nitru. Činy mluvily příliš dlouho.

Co se odehrávalo v jeho hlavě

U DeAngela nemáme jednoduchou diagnózu, která by všechno vysvětlila. A bylo by nebezpečné ji předstírat. Psychologicky však lze z jeho chování vyčíst několik stabilních rysů. Především silnou potřebu dominance. Jeho útoky nebyly chaotické, ale uspořádané kolem podřízení oběti. Kontrola prostoru, těla, hlasu, pohybu a informací byla důležitější než rychlost.

Druhým prvkem byla schopnost dlouhodobého plánování. Pachatel, který opakovaně sleduje domy, připravuje vstupy, volí čas a uniká, nejedná jen pod tlakem náhlého impulzu. Impulz mohl hrát roli, ale byl zasazen do struktury. To je podstatné i pro otázku odpovědnosti. DeAngelo věděl, že dělá něco zakázaného. Právě proto se maskoval, vyhýbal odhalení, utíkal a využíval znalosti policejní práce.

Třetím prvkem byla dehumanizace, tedy odlidštění obětí. Aby mohl člověk opakovaně pronikat do domovů, svazovat lidi, znásilňovat, vraždit a pak se vracet do běžného života, musí v sobě potlačit základní uznání druhého člověka jako stejně skutečné bytosti. Oběti pro něj nebyly plnohodnotní lidé se strachem, budoucností a rodinami. Byly součástí scénáře, v němž on rozhodoval.

A čtvrtým prvkem byla zřejmě touha po pokračujícím vlivu. Výhrůžné telefonáty, návraty ke strachu, možné tauntingové chování, tedy vysmívavé nebo zastrašující kontaktování obětí a policie, ukazují, že samotný útok nemusel být konec. Pachatel chtěl vědět, že strach trvá. Chtěl být přítomen i nepřítomný. To je psychologicky mimořádně důležité: násilí pro něj nebylo jen okamžikem uspokojení, ale způsobem, jak zůstat v cizím životě jako neviditelná moc.

Proč číslo 100 patří právě jemu

Golden State Killer není případ zajímavý jen rozsahem. Je to případ, který shrnuje mnoho témat, k nimž se true crime při poctivém zpracování stále vrací. Masku normálnosti. Selhání našich představ o tom, jak vypadá nebezpečný člověk. Psychologii kontroly. Vliv strachu na celé komunity. Dlouhý život obětí po činu. A nakonec i otázku, jak nové technologie mění starou spravedlnost.

Joseph James DeAngelo nebyl démon mimo lidský svět. Byl člověk uvnitř lidského světa. Pracoval, bydlel, stárnul, nakupoval, mluvil se sousedy, měl rodinu a minulost v uniformě. Právě proto je jeho případ tak zneklidňující.

Kdyby působil jako ztělesněné zlo, bylo by jednodušší ho odmítnout jako výjimku. Jenže on ukazuje něco horšího: že zlo někdy nepotřebuje výjimečnou tvář. Stačí mu disciplína, příležitost, schopnost lhát a přesvědčení, že cizí životy jsou jen prostor, do kterého lze vstoupit.

Jeho dopadení přineslo obětem a rodinám pozdní, neúplnou spravedlnost. Nevrátilo roky, mrtvé ani pocit bezpečí. Ale ukázalo, že minulost nemusí zůstat uzavřená jen proto, že pachatel zestárl. DeAngelo unikal světu, který měl papírové spisy, telefonní linky a omezené forenzní možnosti. Dohnal ho svět, v němž se biologická stopa dokáže po desetiletích spojit s rodokmenem a jménem.

To však není vítězství bez stínu. Případ Golden State Killera připomíná, že spravedlnost někdy přichází příliš pozdě na to, aby byla útěchou. Přesto má význam. Ne proto, že by trest dokázal vyrovnat utrpení, ale proto, že pachatelova anonymita byla součástí jeho moci. Jakmile dostal jméno, část té moci skončila.

Nakonec zůstává nejtemnější poznání: DeAngelo nepotřeboval, aby ho lidé obdivovali, báli se jeho tváře nebo znali jeho legendu. Stačilo mu, že po něm zamykali dveře, poslouchali kroky za oknem a učili se nedůvěřovat vlastnímu domovu. V tom byla jeho skutečná stopa. Ne v přezdívce Golden State Killer, ale v tisících malých změn, které vnesl do života lidí, kteří se nikdy neměli stát součástí jeho příběhu.

Kauza Menendez (2.): Když je motiv až příliš jednoduchý, než aby byl celý pravdivý

V klášteře Mariam Soulakiotis se víra změnila v nástroj kontroly. Za zdmi lidé umírali hladem i po týrání

Farmář, kterého sousedé považovali za nepříjemného podivína. Pak pod školu ukryl stovky kilogramů výbušnin

Muž, který chtěl absolutní kontrolu: Jak Richard Cottingham mučil a zabíjel, aniž by si ho kdokoliv všiml

^{Zdroje: FBI [1], FBI History Timeline [2], Contra Costa County District Attorney / Plea [3], Contra Costa County District Attorney / Sentencing [4], Tulare County District Attorney [5], ABC News [6], ABC7 San Francisco [7], foto x.com Sacramento Sheriff @sacsheriff}

V prosinci 1968 seděla v soudní síni v Newcastle upon Tyne dívka, která byla tak malá, že samotná její přítomnost před porotou působila jako narušení řádu světa. Mary Flora Bell bylo jedenáct let. Nebyla dospělá, nebyla ani dospívající v obvyklém smyslu slova, a přesto se tam řešila smrt dvou malých chlapců: čtyřletého Martina Browna a tříletého Briana Howea. Oba zemřeli ve Scotswoodu, chudé části Newcastle, během několika týdnů roku 1968. Martin byl nalezen 25. května v opuštěném domě, Brian 31. července na volném prostranství nedaleko domova.

Soud nakonec neřekl, že Mary Bell je vražedkyně v plném právním významu slova. Porota ji uznala vinnou ze zabití, nikoli z vraždy, protože podle závěru soudu jednala se sníženou odpovědností. Byla odsouzena k detenci na dobu neurčitou, tehdy formulované jako detention for life. Její spoluobžalovaná Norma Bell, třináctiletá dívka žijící vedle ní a bez příbuzenského vztahu, byla zproštěna viny.

Ten rozdíl je pro pochopení případu zásadní. Nejde jen o právnickou nuanci. Mary Bell nezůstala v britské paměti pouze proto, že zemřely dvě děti. Zůstala v ní proto, že společnost musela najednou odpovědět na otázku, na kterou neměla jazyk: jak naložit s dítětem, které samo spáchalo čin, před nímž dospělí couvají.

V takovém případě se běžné kategorie rozpadají. Oběť a pachatel přestanou stát v přehledných protikladech. Dítě, které zabíjí, může být nebezpečné, ale pořád je dítětem. Může nést vinu, ale zároveň může být výsledkem prostředí, které na něj dlouho kašlalo.

Scotswood: místo, kde dětství nemělo měkké okraje

Příběh Mary Bell nelze vytrhnout z místa, odkud vyšla. Scotswood v západní části Newcastle nebyl kulisou zločinu v dekorativním smyslu. Byl prostředím, v němž děti vyrůstaly mezi chudobou, rozpadajícími se domy, prázdnými prostranstvími a dospělým světem, který často neměl kapacitu vidět víc než nejviditelnější následky.

To samo o sobě z nikoho nedělá pachatele. Chudoba není vysvětlení vraždy a nebylo by fér ani přesné naznačovat, že tvrdé prostředí automaticky rodí násilí. Důležité je něco jiného: v takovém prostoru se snáz ztratí signály, které by jinde možná působily hlasitěji.

Mary nebyla dítě, které by se vynořilo z ničeho. Pozdější práce Gitty Sereny, autorky knih o jejím případu, popsaly dívčino dětství jako prostředí poznamenané zanedbáváním, chaosem a podezřeními na vážné zneužívání.

Tyto části příběhu je nutné formulovat opatrně, protože nejde o jednoduchá soudní fakta doložená jedním rozsudkem. Jde o pozdější výpovědi, interpretace a rekonstrukce lidí, kteří se pokoušeli pochopit, co soud v roce 1968 sotva uměl pojmenovat. The New Yorker při hodnocení knihy Cries Unheard připomínal, že Sereny se snažila zjistit, jaké tlaky mohly jedenáctileté dítě přivést až k vraždě, a že Maryina matka Betty byla v tomto zpracování vykreslena jako hluboce problematická postava.

Při čtení podobných detailů vzniká nebezpečné pokušení. Člověk chce najít jednu příčinu, jednu větu, jednu scénu, která by všechno odemkla. Jenže u dětí, které spáchají extrémní násilí, většinou nefunguje jednoduchý mechanismus „stalo se X, proto udělaly Y“. Spíš se hromadí vrstvy: nejisté připoutání, chaos v rodině, absence bezpečné dospělé osoby, raná zkušenost s mocí a bezmocí, ponižování, citová prázdnota, neschopnost zpracovat vlastní vztek. V normálním vývoji se dítě učí, že druhý člověk prožívá bolest, má hranice a vnitřní svět. Pokud se samo dlouho cítí jako věc, může začít i druhé vnímat jako věci. To není omluva. Je to jeden z klíčů k hrůze, která jinak zůstane jen slovem „monstrum“.

První mrtvý chlapec a varování, které nikdo neuměl přečíst

Martin Brown zemřel 25. května 1968, den před Maryinými jedenáctými narozeninami. Byl nalezen v opuštěném domě a jeho smrt zpočátku nepůsobila tak jednoznačně, aby společnost okamžitě pochopila, že se ocitla před případem dětského násilí.

Právě v tom je děsivá slabina celého příběhu. Když dospělý zabije dítě, vyšetřování se rozbíhá po známých kolejích. Když je ale pachatelem dítě, okolí se takové možnosti brání. Ne proto, že by bylo hloupé, ale proto, že představa dětského pachatele odporuje základní potřebě věřit, že dětství je prostor nevinnosti.

Po Martinově smrti se objevily podivné poznámky a chování, které později získaly význam. V blízké školce byly nalezeny vzkazy spojované s oběma dívkami, soud slyšel o znaleckém zkoumání rukopisu a také o Maryině zvláštním chování vůči rodinám obětí. Podle shrnutí případu se u soudu mluvilo o tom, že se nabízela pomáhat zdrceným rodinám a kladla morbidní otázky.

Právě tady se ukazuje psychologická vrstva, která je znepokojivější než samotná představa „zlého dítěte“.

Mary jako by se po první smrti nepokoušela jen skrývat. Část jejího chování vypadala jako přibližování se k následkům vlastního činu. Ne nutně z lítosti. Spíš jako by zkoumala, co smrt způsobila v ostatních, a zároveň se snažila získat kontrolu nad příběhem, který sama vytvořila.

U dítěte může takové chování znamenat mnoho věcí: fascinaci, odštěpení emocí, touhu být součástí dění, nepochopení definitivnosti smrti, ale také ranou podobu manipulace. Bezpečné je říct jen tolik, že Mary po Martinově smrti nevypadala jako dítě, které se jednoduše zděsilo a stáhlo. Vypadala jako dítě, které se k neštěstí vrací.

A to je jeden z nejdůležitějších momentů případu. Mezi první a druhou smrtí existoval čas. Nebyla to jedna chaotická událost, po níž by všechno skončilo. Mezi Martinem Brownem a Brianem Howem ležely týdny, během nichž dospělý svět nezachytil dostatečně přesně, co se děje. V systému ochrany dětí, v komunitě i ve vyšetřování se teprve pomalu skládala možnost, že pachatelem může být někdo, koho by většina lidí ani nenapadla podezírat.

Brian Howe a okamžik, kdy už nešlo pochybovat

Druhou obětí byl tříletý Brian Howe. Jeho tělo bylo nalezeno 31. července 1968, zhruba dva měsíce po Martinovi. The Guardian tehdy v soudní zprávě uvedl, že Martin Brown byl nalezen v opuštěném domě a Brian Howe na volném prostranství poblíž domova.

Brianova smrt změnila charakter celého případu. Už nešlo o jednu nevysvětlenou tragédii. Dvě mrtvé děti ve stejné oblasti, v krátkém čase a s podezřelými souvislostmi vytvořily obraz, který nešlo odsunout stranou. Vyšetřování se začalo stahovat k Mary a Normě. Důkazy nebyly jen fyzické, ale i behaviorální: zvláštní poznámky, chování dívek, rozpory ve výpovědích, reakce na smrt chlapců. Crime+Investigation shrnuje, že u soudu se řešily vzkazy nalezené ve školce, znalecké posouzení rukopisu i vlákna z oblečení, která měla obě dívky spojovat s oběťmi.

Norma a Mary byly přitom vnímány velmi odlišně. Norma působila na pozorovatele jako slabší, zahlcené dítě. Mary byla popisována jako inteligentní, tvrdší, verbálně pohotová a dominantní. Právě tento kontrast hrál v tom, jak soud i veřejnost obě dívky vnímaly.

Mary nevypadala jako bezmocná holčička, kterou by si publikum dokázalo snadno zařadit do role oběti. A protože nepůsobila očekávaně zlomeně, bylo pro dospělé snazší vidět v ní „vrozené zlo“ než dítě, které je nebezpečné právě proto, že jeho vývoj byl hluboce narušený.

To je jeden z nejkrutějších paradoxů dětských pachatelů. Čím méně odpovídají představě zraněného dítěte, tím menší šanci mají, že je někdo pochopí jako zraněné. Maryina chladnost, slovní obratnost a zvláštní sebejistota mohly být vnímány jako důkaz její zkaženosti. Z psychologického hlediska však podobné projevy mohou být i obranou, naučenou strategií přežití nebo výsledkem dlouhodobé absence bezpečí. Dítě, které se naučí nepůsobit slabě, může nakonec působit děsivě silně.

Soud, který hledal místo pro dítě, ale žádné nenašel

Proces začal v prosinci 1968. Mary Bell a Norma Bell stanuly před soudem za smrt Martina Browna a Briana Howea. Podle dobové zprávy Guardianu porota rozhodovala tři hodiny a čtyřicet minut. Mary byla shledána vinnou ze zabití obou chlapců na základě "diminished responsibility" - tedy snížené odpovědnosti, Norma byla osvobozena.

Snížená odpovědnost neznamená, že čin není skutečný. Neznamená ani, že oběti nejsou mrtvé nebo že rodiny trpí méně. Znamená, že pachatelova schopnost nést plnou odpovědnost byla významně narušena. V případě Mary Bell šlo o právní formulaci, která soudní systém ochránila před jednoduchým slovem „vražda“, ale zároveň ho postavila před praktickou otázku: co teď udělat s jedenáctiletým dítětem, které je podle soudu nebezpečné?

Soudce Mr Justice Cusack ji označil za nebezpečnou a mluvil o velmi vážném riziku pro další děti, pokud nebude pečlivě hlídána. Současně ale zaznělo něco, co je pro celý případ skoro stejně důležité jako verdikt. Podle Guardianu soudce řekl, že je „nejvýše nešťastné“, že v celé zemi zřejmě není vhodná nemocnice, kam by mohlo být takové dítě umístěno.

To je jádro systémového selhání. Soud dokázal Mary odsoudit. Dokázal ji označit za riziko. Dokázal ji vyjmout z běžného světa. Ale systém neměl jasné místo, kde by se s ní dalo pracovat jako s dítětem, které spáchalo extrémní čin a zároveň samo neslo známky hlubokého narušení. Trest byl možný. Pochopení bylo mnohem těžší. Léčba, pokud vůbec měla být účinná, narážela na institucionální prázdnotu.

U Mary Bell se tak střetly dvě logiky, které se v případech dětských pachatelů střetávají dodnes. První logika chrání společnost a říká: spáchala jsi čin, který nesmí zůstat bez následku. Druhá logika se ptá: jaký druh následku má smysl u dítěte, které se teprve vyvíjí, a co se stane, když ho budeme pouze zavírat, označovat a přesouvat? V roce 1968 na to Británie neměla uspokojivou odpověď.

Psychologie bez pohodlné omluvy

Případ Mary Bell svádí k extrémům. Jeden extrém z ní dělá čisté zlo v dětském těle. Druhý extrém ji téměř rozpouští v traumatu a nechává zmizet odpovědnost. Ani jeden není poctivý.

Mary Bell zabila dvě malé děti. Tuhle větu nelze zjemnit natolik, aby přestala bolet. Martin Brown a Brian Howe nebyli symboly, argumenty ani položky v debatě o justici. Byli to malí chlapci se svými rodinami, kteří se domů nevrátili. Každý pokus pochopit Mary musí začínat tím, že jejich životy nebyly menší než její život. Psychologický rozbor nesmí proměnit oběti v poznámku pod čarou.

Zároveň ale platí, že Mary nebyla dospělý pachatel v menším těle. Dítě ve věku deseti nebo jedenácti let má jiný vztah k následkům, impulzům, empatii, strachu i moci než dospělý člověk. Právě proto je věk trestní odpovědnosti dodnes tak citlivým tématem. V Anglii a Walesu je hranice trestní odpovědnosti deset let, což oficiální britské zdroje uvádějí i dnes.

To neznamená, že desetileté dítě nepozná vůbec nic. Znamená to, že otázka odpovědnosti je u něj vývojově složitější. Dítě může vědět, že něco nesmí, a přitom nemusí dospěle chápat hloubku škody, definitivnost smrti nebo vnitřní svět oběti. Může umět lhát a manipulovat, aniž by jeho osobnost byla pevně vytvořená. Může být kruté, aniž by jeho krutost měla stejný psychologický základ jako u dospělého sadisty.

U Mary Bell se opakovaně objevuje motiv kontroly. V chování po činech, v údajné snaze být poblíž rodin obětí, ve verbální sebejistotě i v dominanci vůči Normě.

Kontrola může být u dítěte zvlášť významná tehdy, pokud ve vlastním životě žádnou skutečnou kontrolu nemá. Dítě, které se cítí vystavené světu dospělých, může hledat prostor, kde je konečně tím silnějším. Pokud se taková potřeba spojí s nedostatkem empatie, traumatem a agresí, vzniká nebezpečná kombinace.

To však pořád není mechanická rovnice. Většina týraných, zanedbávaných nebo traumatizovaných dětí nikdy nikoho nezabije. Proto by bylo falešné říct, že Mary zabila „protože“ měla zničené dětství. Přesnější je říct, že její dětství mohlo vytvořit psychický terén, na němž se násilí stalo myslitelným. Samotný čin pak patří jí. Kontext vysvětluje cestu, nevymazává odpovědnost.

Když společnost potřebuje monstrum

Veřejnost se s případem Mary Bell vyrovnávala způsobem, který je pochopitelný i nebezpečný. Potřebovala ji pojmenovat. Potřebovala z ní udělat něco odděleného od normálního světa. „Monstrum“ je v takových chvílích uklidňující slovo, protože vytváří hranici. Monstrum je někdo jiný. Monstrum nevyrůstá ve stejné ulici, nechodí do školy, nemá matku, sousedy, instituce kolem sebe. Monstrum se prostě narodí špatně.

Jenže případ Mary Bell je nepohodlný právě proto, že tak snadno oddělit nejde. Observer v pozdějším komentáři připomněl, že Mary byla po procesu vnímána zároveň jako monstrum i jako oběť a že veřejná reakce tehdy obsahovala nejen zděšení, ale i určité vědomí sociálního selhání.

To vědomí je důležité. Není to alibi. Je to obrana proti laciné představě, že zlo vzniká mimo společnost. Mary Bell nebyla meteorit, který spadl do Newcastle. Byla dítětem konkrétní doby, konkrétního místa, konkrétní rodiny a konkrétních institucí. Pokud ji popíšeme jen jako zrůdu, ochráníme se před nepříjemnou otázkou, kolik varování dospělí přehlédli.

Pokud ji popíšeme jen jako oběť, zradíme Martina Browna a Briana Howea. Pravda leží v prostoru, který je mnohem těžší unést: Mary byla dítě, které mělo být chráněno, a zároveň dítě, před kterým měly být chráněny jiné děti.

Dvanáct let za zdmi a život pod jiným jménem

Mary Bell strávila po odsouzení přibližně dvanáct let v různých institucích a byla propuštěna v roce 1980 ve věku třiadvaceti let. Po propuštění dostala novou identitu a možnost žít mimo dosah veřejnosti.

Tím se případ neuzavřel. Jen změnil podobu. Otázka trestu se proměnila v otázku anonymity, práva na nový život a práva veřejnosti vědět. V roce 1998 vyvolala kontroverzi spolupráce Mary Bell s Gittou Sereny na knize Cries Unheard, protože se řešilo, zda a do jaké míry má člověk odsouzený za smrt dětí profitovat z vlastního příběhu. Hansard zachycuje, že britské úřady se později zabývaly tím, jak Home Office a probační služba nakládaly s informacemi o možné knize a zda měli být ministři informováni dříve.

V roce 2003 získala Mary Bell spolu se svou dcerou doživotní anonymitu. Guardian tehdy uvedl, že High Court zakázal zveřejnění jejich současné identity a místa pobytu kvůli ochraně soukromého a rodinného života podle článku 8 Evropské úmluvy o lidských právech.

I to je nepříjemná část případu. Pro rodiny obětí může anonymita pachatelky působit jako další nespravedlnost. Pro právní systém je však otázka složitější: pokud někdo spáchal zločin jako dítě, odpykal si uložený trest a je po desetiletích považován za reintegrovaného člověka, má společnost právo držet jeho identitu navždy otevřenou veřejnému trestu?

U Mary Bell se tato otázka ostře střetla s oprávněnou bolestí těch, kterým se žádný nový život nevrátil.

Co případ Mary Bell říká i po tolika letech

Síla tohoto případu nespočívá v brutalitě. Spočívá v tom, že nutí odmítnout jednoduchost.

Mary Bell nebyla nevinná.
Mary Bell nebyla jen „zlá holka“.
Mary Bell nebyla jen produkt prostředí.

Byla pachatelkou i dítětem. Byla hrozbou i důkazem selhání. Byla někým, komu společnost musela zabránit ubližovat, ale zároveň někým, koho neuměla včas ochránit před tím, co se v ní samotné hromadilo.

Martin Brown a Brian Howe jsou v tomto příběhu nejdůležitější právě proto, že z něj už nikdy nemohli odejít. Jejich rodiny žily dál s následkem, který žádná psychologická interpretace nezmenší.

Každý text o Mary Bell proto musí držet rovnováhu: pochopení pachatelky nesmí pohltit památku obětí. Pokud se ptáme, co se odehrávalo v hlavě dítěte, které zabilo, ptáme se proto, aby bylo možné podobným tragédiím lépe rozumět, ne proto, aby čin vypadal menší.

Díl Mary Bell je temný právě tím, že žádná odpověď v něm není čistá. Trest byl nutný, ale sám o sobě nestačil. Trauma mohlo být skutečné, ale nebylo omluvou. Instituce selhaly, ale vinu nelze přenést jen na ně. Veřejnost měla právo na zděšení, ale její touha po monstru mohla zakrýt otázky, které byly důležitější než nenávist.

Případ Mary Bell dodnes připomíná, že dětské násilí není opakem dětství. Je jednou z jeho nejděsivějších možností, když se v dítěti spojí bolest, prázdnota, touha po moci a absence bezpečné dospělé hranice.

Právě proto je tento příběh tak těžké číst. Neříká nám jen, že dítě dokáže zabít. Říká nám, že někdy se dítě může stát nebezpečným mnohem dřív, než dospělí připustí, že se v něm děje něco, co už dávno potřebovalo pomoc.

Temný příběh Richarda Chase: Muže, který Ameriku vyděsil jako ‚Upír ze Sacramenta‘

Kauza Menendez (3.): Když oběť nezapadá do představy - proč se sexuálnímu zneužívání v rodinách s mocí nevěří

Pee Wee Gaskins: Muž, který tvrdil, že byl monstrum – a Amerika mu dlouho věřila

PLÁŠŤ BÍLÝ JAKO SMRT: Proč si sestry a lékaři někdy začnou hrát na boha? Případy, kde se péče proměnila v posedlost smrtí

Futoshi Matsunaga: Muž, který dokázal lidem vzít jejich vlastní vůli

Vcházel do domů jako stín a mizely celé rodiny. Příběh muže, kterému začali říkat Terminátor z Ukrajiny

^{Zdroje: The Guardian [1], Crime+Investigation [2], The New Yorker [3], GOV.UK [4], Hansard / UK Parliament [5], The Guardian [6]}

Během necelého roku, mezi roky 1971 a 1972, byl Robledo Puch spojován se sérií loupeží a vražd v oblasti Buenos Aires. Soud ho nakonec uznal vinným z jedenácti vražd, pokusu o vraždu, sedmnácti loupeží, sexuálních trestných činů, únosů a krádeží. Dne 27. listopadu 1980 ho Sala I Cámara de Apelaciones de San Isidro odsoudila k reclusión perpetua s neurčitou dodatečnou reclusí, tedy k nejpřísnějšímu trestu, který tehdejší argentinské právo umožňovalo.

Chlapec, který neodpovídal představě zločince

Carlos Eduardo Robledo Puch se narodil 19. ledna 1952 v Buenos Aires. Vyrůstal v rodině, která navenek nepůsobila jako prostředí, z něhož by se dal jednoduše odvodit budoucí sériový vrah. Podle později citovaných znaleckých závěrů nepocházel z domova poznamenaného zásadní bídou, zanedbáním nebo chaosem. Právě tato skutečnost dělala případ pro soudní psychiatry i veřejnost tak znepokojivým: chyběl jednoduchý klíč, který by všechno vysvětlil.

Nebyl to muž z okraje společnosti, kterého by okolí už dávno vnímalo jako hrozbu. V některých popisech vystupuje jako tichý, plachý a uzavřený chlapec, který se učil na klavír a mluvil několika jazyky. Současně se ale už v dospívání objevovaly krádeže, konflikty a neschopnost přijmout hranice jako něco, co platí i pro něj. Pokud hledáme psychologický začátek příběhu, neleží v jedné dramatické události, ale v postupném budování přesvědčení, že touha, vztek nebo zvědavost mají větší váhu než následky.

Důležité je nepodléhat lákavé představě, že v něm musela být od dětství jasně viditelná temnota. Mnohem znepokojivější je možnost, že okolí vidělo spíše jednotlivé potíže než celek. Krádež byla krádež, vzdor byl vzdor, výbušnost byla výbušnost. Teprve později se tyto body spojily do obrazu osobnosti, která dokázala použít druhého člověka jako překážku, předmět nebo nepříjemnost, již je možné odstranit.

Loupež jako záminka, vražda jako pravidlo

Robledo Puch nezačínal jako vrah, který by veřejně prohlašoval, že chce zabíjet. Jeho trestná činnost byla dlouho spojena s majetkovými delikty. Jenže u něj se loupež rychle proměnila v prostředí, kde se ukázal hlubší rys osobnosti: absence vnitřní brzdy. Když se při přepadení objevil svědek, nemusel hledat složitý způsob, jak situaci vyřešit. Sáhl po zbrani.

Jedna z raných vražd se odehrála v obchodě s autodíly ve Vicente López. Robledo Puch a jeho komplic Jorge Ibáñez narazili na hlídače Josého Bianchiho a jeho ženu. Bianchi byl zastřelen, žena útok přežila. Právě přeživší svědkyně později popsala mladíka s blond kudrnami, což pomohlo poskládat obraz pachatele, který se svou vizáží vymykal dobovým představám o násilném zločinci.

V následujících týdnech a měsících se opakoval podobný vzorec. Noční přepadení, obchod, klub, supermarket nebo autosalon. Peníze, zbraně, auta. A vedle toho lidé, kteří často ani nekladli aktivní odpor. Některé oběti spaly. Jiné byly zastřeleny zezadu. Robledo Puch podle pozdějších shrnutí případu zabíjel muže i ženy, často způsobem, který nevypovídal o panice, ale o rozhodnutí nenechat za sebou nikoho, kdo by mohl mluvit.

Tady se případ psychologicky láme nejvíc. V mnoha loupežích je násilí prostředkem, byť zločinným a ničivým. U Robleda Pucha se však zdá, že se vražda stala součástí jeho scénáře. Nebyla výjimkou v situaci, která se vymkla kontrole. Byla opakováním. A opakování je v kriminální psychologii zásadní, protože ukazuje, že pachatel se z předchozího činu nevrátil zpět k normě. Naopak si novou normu vytvořil.

Komplicové jako zrcadla, nikoli omluva

V příběhu Robleda Pucha se objevují dva důležití komplicové: Jorge Ibáñez a později Héctor Somoza. S Ibáñezem se podílel na první sérii loupeží a vražd, se Somozou pokračoval po Ibáñezově smrti. Oba muži jsou důležití, ale nesmějí zastínit podstatu případu. Robledo Puch se po zatčení i později snažil část odpovědnosti přesouvat právě na ně. Tvrdil, že Ibáñez na něj měl vliv, a při soudním procesu se podle dobových i pozdějších zpráv snažil svalovat vinu na své společníky.

Taková strategie není u pachatelů s narcistními a psychopatickými rysy neobvyklá. Neznamená nutně promyšlenou právnickou taktiku v každém detailu. Často jde o hlubší způsob prožívání, v němž vlastní vina zůstává nepřijatelná. Pachatel může uznat okrajovou část reality, například krádež nebo přítomnost na místě, ale klíčový morální význam činu odsune jinam. Zločin se pak v jeho vyprávění nestane výsledkem jeho rozhodnutí, ale důsledkem vlivu druhých, omylu policie, nespravedlnosti soudu nebo špatného osudu.

Smrt Jorgeho Ibáñeze v srpnu 1971 zůstala jednou z temných nejasností případu. Zemřel při autonehodě, když Robledo Puch řídil. Někteří později spekulovali, že mohlo jít o další vraždu, ale prokázáno to nebylo a Robledo Puch za Ibáñezovu smrt odsouzen nebyl. Tento rozdíl je důležitý: podezření patří do příběhu, ale nesmí se vydávat za soudně potvrzený fakt.

Po Ibáñezově smrti si Robledo Puch našel nového komplice. Héctor Somoza byl mladý, bylo mu sedmnáct let, a stal se součástí další série útoků. Jenže i tento vztah skončil vraždou. Po přepadení železářství v únoru 1972 Robledo Puch zastřelil i Somozu a pokusil se ztížit jeho identifikaci. Právě u těla komplice se však našel doklad, který vedl policii k Robledovi Puchovi. Pachatel, jenž zabíjel svědky, dopadl kvůli chybě, která byla banální a osudová zároveň.

Tvář, která mate

Přezdívka „Anděl“ je v tomto případě téměř nebezpečná. Přitahuje pozornost k jeho vzhledu, a tím může nevědomky zastřít oběti. Jenže zároveň nejde z příběhu odstranit, protože právě kontrast mezi tváří a činem byl od začátku součástí společenského šoku. Mladý muž, který mohl působit křehce, nebyl v očích veřejnosti jen pachatelem. Byl narušením představy, že zlo musí být na člověku vidět.

Tento omyl se opakuje napříč dějinami kriminality. Lidé mají tendenci spojovat nebezpečí s určitým typem výrazu, sociální vrstvy nebo chování. Robledo Puch tuto intuici rozbil. Jeho vzhled se stal jakousi maskou, i když nemuselo jít o masku vědomě vytvořenou. Stačilo, že okolí chtělo věřit obrazu, který vidělo. Jemná tvář, dobré zázemí, mládí, určitá estetická zvláštnost. Nic z toho není morální kvalita.

V tom je jeho případ i varováním před romantizací pachatelů. Filmové a mediální zpracování může snadno sklouznout k fascinaci charismatem, mládím nebo stylem. Skutečný příběh je ale mnohem prostší a chladnější. Za obrazem „anděla“ stáli mrtví lidé: hlídači, pracovníci obchodů, ženy, komplic. Lidé, kteří se nestali součástí legendy, ale zůstali koncem něčího rozhodnutí.

Soud, který hledal odpověď v hlavě pachatele

Robledo Puch byl zatčen v únoru 1972, ale hlavní soudní proces začal až 4. srpna 1980. Trval téměř čtyři měsíce a zazněly při něm výpovědi desítek svědků. Podle Infobae šlo o proces, v němž nebylo hlavní otázkou jen to, zda se činy staly, ale zda pachatel rozuměl tomu, co dělá. Jinými slovy: zda byl duševně nemocný natolik, aby nebyl trestně odpovědný, nebo zda šlo o osobnost patologickou, ale příčetnou.

Forenzní lékař Osvaldo Raffo dospěl k závěru, že Robledo Puch je psychopat a představuje nebezpečí pro společnost. Obhajoba se snažila prosadit obraz člověka blízkého duševnímu odcizení, který by měl být uzavřen spíše v psychiatrickém zařízení než ve vězení. Soud však přijal závěr, že Robledo Puch své jednání chápal. Právě toto rozlišení je podstatné: psychopatie sama o sobě neznamená nepříčetnost. Může vysvětlovat chlad, manipulaci a absenci empatie, ale neodnímá automaticky vědomí následků.

V soudní síni se ukázala i další vrstva jeho osobnosti. Zatímco se řešily vraždy, Robledo Puch měl podle dobových vzpomínek odpovídat na dopisy obdivovatelek. Tento detail není jen kuriozita. Ukazuje, jak rychle se pachatel může stát středem pozornosti způsobem, který deformuje veřejné vnímání zločinu. Tam, kde by hlavní prostor měly mít oběti a fakta, vzniká nebezpečný kult výjimečnosti.

Dne 27. listopadu 1980 byl odsouzen. Soud mu uložil reclusión perpetua s accesoria por tiempo indeterminado. Rozsudek zahrnoval deset kvalifikovaných vražd, jednu prostou vraždu, pokus o vraždu, opakované loupeže a další trestné činy. Pokud Murderpedia uvádí rok 1978, je bezpečnější ho v článku nepřebírat; dostupné argentinské zdroje vztahující se k procesu a pozdějším soudním rozhodnutím uvádějí jako datum odsouzení 27. listopad 1980.

Chlad bez velké ideologie

Na Robledovi Puchovi je nápadné, že jeho vraždy nelze pohodlně vysvětlit jedním motivem. Nebyl to politický pachatel, nebyl to mstící se muž posedlý jednou konkrétní křivdou, nebyl to ani lupič, který by zabíjel pouze v bezprostředním ohrožení. Peníze hrály roli, ale nevysvětlují intenzitu násilí. V řadě případů mohly oběti zůstat naživu, a přesto nezůstaly.

Právě tady se otevírá psychologická rovina. U pachatele tohoto typu může být vražda spojená s pocitem kontroly. Svědek není člověk se svým životem, ale problém. Spící hlídač není bezbranná osoba, ale riziko. Komplic není partner, ale někdo, kdo se může stát nepohodlným. V takovém uvažování se morální svět zploští. Druzí lidé ztrácejí hloubku a pachatel s nimi zachází podle toho, zda mu slouží, překážejí nebo ho dráždí.

U Robleda Pucha se často zmiňuje také narcistní rozměr. Nejde jen o ješitnost v běžném smyslu. Narcistní rys u těžce narušené osobnosti může znamenat přesvědčení, že vlastní potřeba stojí nad realitou druhých. Když se k tomu přidá impulzivita, absence empatie a schopnost vinu přesouvat mimo sebe, vzniká nebezpečná směs. Pachatel nemusí být geniální stratég. Stačí, že je dostatečně bezohledný, dostatečně pohotový a dostatečně přesvědčený o vlastní výjimce.

Vězení jako jediný svět, který zůstal

Robledo Puch je ve vězení od roku 1972, s krátkým útěkem v roce 1973. Od července 2000 mohl žádat o podmíněné propuštění, ale jeho žádosti nebo pokusy o změnu režimu opakovaně narážely na závěry odborníků a soudů. Argentinské soudy v pozdějších rozhodnutích řešily, zda jeho další držení ve vězení odpovídá právu, zda má postupovat do mírnějšího režimu a zda splňuje podmínky pro návrat do společnosti.

V roce 2016 Suprema Corte de Justicia de Buenos Aires částečně vyhověla procesnímu návrhu jeho obhajoby v tom smyslu, že se mělo pracovat s možností postupné a kontrolované progrese do méně přísného režimu. Zároveň však nebylo rozhodnuto o jeho prostém propuštění a soudní dokumenty dál řešily jeho nebezpečnost, chování a podmínky výkonu trestu.

Nejnovější rozměr příběhu působí téměř paradoxně. Muž, který měl kdysi podle svědectví u soudu vyhrožovat, že jednou vyjde ven a všechny zabije, dnes podle El País žádá smrtící injekci. V roce 2025 mu bylo 73 let, trpěl řadou zdravotních potíží a tvrdil, že už nechce žít. Jenže v Argentině není legální ani trest smrti, ani eutanazie v podobě, kterou požadoval.

Tento konec není pokáním v čistém smyslu. Spíše ukazuje, jak se vězení stalo jediným prostředím, které Robledo Puch zná. El País citoval novináře Rodolfa Palaciose, podle něhož už Robledo Puch nedokáže snést život ve vězení, ale zároveň nedokáže snést ani představu svobody. To je zvláštní a temná bilance. Pachatel, který kdysi jednal, jako by neexistovaly hranice, nakonec žije ve světě, který je tvořen téměř výhradně hranicemi.

Proč ten případ zůstává nepříjemný

Carlos Robledo Puch není děsivý jen počtem obětí. Děsivý je tím, že jeho příběh narušuje několik uklidňujících představ najednou. Že zločince poznáme podle tváře. Že dobré zázemí automaticky chrání před těžkou deviací. Že vražda musí mít dramatický motiv. Že pachatel po letech nevyhnutelně dospěje k pochopení vlastního jednání.

Jeho případ ukazuje něco méně pohodlného. Někteří lidé nepotřebují velkou ideologii ani hluboké vysvětlení, aby se dopustili extrémního násilí. Stačí kombinace bezohlednosti, vzteku, nudy, touhy po kontrole a nepřítomnosti vnitřního zákazu. Společnost se pak zpětně ptá, kde byl bod, v němž se tomu dalo zabránit. U Robleda Pucha ale žádný jednoduchý bod nevystupuje dostatečně jasně. Jeho příběh připomíná spíš sérii přehlédnutých hranic, po nichž přišla hranice poslední.

A právě proto by neměl být čten jako legenda o „andělském zabijákovi“. To je příliš líbivé a příliš pohodlné. Skutečný význam případu leží jinde: v otázce, jak může člověk s nenápadným zevnějškem a bez jednoznačně katastrofického původu dospět k přesvědčení, že život druhých má menší cenu než jeho vlastní okamžitý záměr. Robledo Puch nebyl anděl, který spadl. Byl člověk, který se naučil odkládat svědomí tak dlouho, až se zdálo, že žádné nemá.

Kauza Menendez (4.): Matka a ticho - život na hranici mezi bezmocí a spoluzodpovědností

Šachista z Butova: proč si Alexander Pičuškin zvolil vraždu jako řád a systém

PLÁŠŤ BÍLÝ JAKO SMRT: Proč si sestry a lékaři někdy začnou hrát na boha? Případy, kde se péče proměnila v posedlost smrtí

Dobrý soused John Wayne Gacy: když se společenská důvěra stane tou nejnebezpečnější zbraní

Kenneth Bianchi si celý život vyráběl nové identity. Když ho dostihly vraždy, vymyslel si další osobnost

Samův Syn nebyl démon. Byl to příběh, který New York potřeboval

^{Zdroje: Infobae – výročí rozsudku, průběh procesu, citace rozsudku a znalecké závěry, El País – aktuální stav Robleda Pucha, žádost o smrtící injekci, shrnutí případu a vězeňské současnosti, La Nación – rekonstrukce jednotlivých vražd, vztah ke komplicům, zatčení a pozdější vývoj, Pensamiento Penal / Suprema Corte de Justicia de Buenos Aires – pozdější soudní rozhodnutí k výkonu trestu, podmíněnému propuštění a režimu detence, Clarín a TN – shrnutí případu, potvrzení data odsouzení a základní trestní rámec}

Fotbalový brankář žije ve zvláštní psychologii. Není to hráč uprostřed davu, který se může na okamžik ztratit v běhu ostatních. Stojí poslední, oddělený, viditelný, vystavený chybám i slávě. Když zachrání penaltu, stadion jeho tělo vnímá jako hráz proti katastrofě. Když selže, vina má často jedinou tvář. Bruno Fernandes de Souza v tomto prostoru vyrůstal profesně i mentálně. Naučil se být mužem, který chrání bránu, řídí obranu a v rozhodujícím okamžiku působí jako poslední instance.

Na hřišti to může být schopnost. V životě se z podobného nastavení může stát nebezpečná iluze. Člověk, kterému okolí dlouho připomíná výjimečnost, může začít věřit, že běžné hranice platí hlavně pro ostatní. Bruno nebyl jen profesionální fotbalista. Byl hráčem Flamenga, jednoho z největších klubů v Brazílii, a patřil k těm sportovcům, kolem nichž se rychle tvoří zvláštní ochranný obal: fanoušci, peníze, právníci, manažeři, kamarádi, ženy, večírky, mediální pozornost a pocit, že každý problém se dá nějak zařídit.

Právě v takovém obalu vznikají příběhy, které nejsou jen o jedné špatné volbě. Jsou o dlouhém přesvědčování sebe sama, že vlastní pohodlí má vyšší cenu než život jiného člověka. V Brunově případě se tento mechanismus neprojevil najednou. Začal mnohem dřív, ve vztahu s Elizou Samudio, ženou, která se stala nebezpečnou ne proto, že by měla moc, ale proto, že připomínala realitu, kterou Bruno nechtěl pustit do svého veřejného života.

Eliza Samudio: žena, kterou veřejnost dlouho viděla jen skrze pachatele

Eliza Samudio se narodila v roce 1985. Byla mladá, ambiciózní, pohybovala se ve světě modelingu a erotického průmyslu, což se později v médiích často používalo způsobem, který spíš zastiňoval podstatu případu, než aby ji vysvětloval. V mnoha násilných kauzách se život oběti začne po činu pitvat tak, jako by její minulost mohla snížit váhu zločinu. U Elizy se to dělo také. Její profese, vztahy a životní volby se staly součástí veřejného šumu, zatímco základní fakt byl mnohem jednodušší a závažnější: byla mladou ženou, která měla dítě s mocným mužem a chtěla, aby převzal odpovědnost.

S Brunem se seznámila v době, kdy byl jeho život napojený na svět fotbalové slávy. Jejich vztah nebyl stabilní partnerský příběh, ale kontakt, který měl následky. Eliza otěhotněla a začala tvrdit, že otcem dítěte je Bruno. Pro muže, jehož veřejný obraz stál na kontrole, výkonu a obdivu, to nebyla jen soukromá komplikace. Bylo to ohrožení. Dítě znamenalo paternitu, finanční závazek, veřejnou odpovědnost a ztrátu možnosti tvrdit, že určité části života se nestaly.

V roce 2009 Eliza veřejně mluvila o výhrůžkách a násilí. Tvrdila, že byla ohrožována, a obrátila se na policii. Už tehdy bylo patrné, že nejde o běžný spor dvou lidí, kteří se nedokážou dohodnout. Šlo o nerovný vztah mezi ženou, která se snažila domoci uznání, a mužem, jehož společenská síla byla mnohonásobně větší. Bruno nemusel být nejbohatším člověkem v Brazílii, ale měl přesně ten typ moci, který je pro oběť často nejhůře překonatelný: byl slavný, oblíbený a obklopený lidmi, kteří měli důvod stát na jeho straně.

Dítě jako důkaz, který nešlo umlčet

Syn Elizy Samudio se narodil v únoru 2010. Bruno paternitu neuznával, ačkoli pozdější test DNA podle dostupných informací potvrdil, že byl otcem dítěte. Tento detail je pro psychologii případu zásadní. Nešlo jen o peníze, i když výživné a majetkové důsledky hrály roli. Dítě bylo živým důkazem vztahu, který se nedal jednoduše popřít. Bylo připomínkou, že Brunův soukromý život má následky, které se mohou dostat na veřejnost.

V podobných případech bývá nejnebezpečnější okamžik ten, kdy pachatel začne vnímat druhého člověka jako překážku, nikoli jako osobu. Eliza se v Brunově světě podle soudního závěru postupně proměnila z ženy, s níž měl vztah, na problém, který ohrožuje jeho kariéru, peníze a pověst. Jakmile člověk druhého takto odlidští, může si začít namlouvat, že řeší „situaci“. Jazyk se tím změní dřív než činy. Nejde o matku dítěte, ale o komplikaci. Nejde o odpovědnost, ale o tlak. Nejde o život, ale o překážku.

Právě tady se ukazuje, proč je tento případ víc než jen kriminální kauza známého sportovce. Je to příběh o tom, jak se nárok může spojit s mocí. Bruno měl podle všeho možnost řešit věc právně, finančně, osobně nebo alespoň pasivně. Mohl popírat, platit, soudit se, ustoupit, dohodnout se. Zločin se nestal proto, že by nebyly jiné možnosti. Stal se proto, že v určitém okruhu lidí převážila představa, že odstranění člověka je přijatelné řešení.

Farma, cesta a zmizení

V červnu 2010 Eliza Samudio zmizela. Podle policejního a soudního závěru byla vylákána do Minas Gerais, kde se měla řešit situace kolem dítěte a výživného. Místo dohody následoval sled událostí, který brazilské vyšetřování popsalo jako únos, držení v zajetí a vraždu. Eliza byla naposledy spojována s prostředím kolem Bruna a jeho lidí. Její malý syn byl později nalezen živý, ale bez matky.

Tělo Elizy se nikdy nenašlo. To je jedna z nejtemnějších rovin celého případu, protože zmizení těla není jen snaha zahladit stopy. Pro rodinu oběti to znamená druhou formu násilí. Smrt se tím nestane méně skutečnou, ale zůstává bez místa, bez možnosti pohřbu a bez poslední konkrétnosti, která pomáhá truchlení. Elizina matka Sônia Moura se musela vyrovnávat nejen se ztrátou dcery, ale i s tím, že její dcera byla podle vyšetřování odstraněna tak, aby po ní nezůstala stopa.

V případu se objevila skupina lidí kolem Bruna, včetně jeho přítele Luize Henriqueho Ferreira Romãa, známého jako Macarrão, a bývalého policisty Marcose Aparecida dos Santose, známého jako Bola. Právě tato síť je pro pochopení případu důležitá. Zločin takového typu nevzniká ve vzduchoprázdnu. Vyžaduje okolí, které mlčí, pomáhá, převáží, hlídá, zakrývá nebo se nechá přesvědčit, že slouží silnějšímu člověku. Tam, kde by měl fungovat odpor, vzniká loajalita. Tam, kde by měl někdo říct ne, se najde někdo, kdo zařídí další krok.

Když loajalita přestane být přátelstvím a stane se nástrojem

Veřejnost si často představuje pachatele jako osamělou temnou postavu. Případ Bruna Fernandese de Souza ukazuje něco jiného: ničivou sílu sociálního okruhu, v němž se lidé navzájem posouvají za hranice. Macarrão byl Brunovým blízkým přítelem. V psychologii takového vztahu může vzniknout zvláštní směs obdivu, závislosti, závazku a touhy být součástí života slavnějšího člověka. Přítel celebrity někdy nežije jen vedle ní, ale skrze ni. Jeho identita se naváže na přístup, výhody a pocit významu, který by sám neměl.

To neznamená, že by tím ztrácel odpovědnost. Naopak. Právě lidé v okolí mocných pachatelů jsou často klíčovou součástí mechanismu zločinu. Nejsou jen pěšáci bez vůle. Jsou to osoby, které se rozhodnou, že věrnost člověku je důležitější než hranice zákona a lidskosti. V Brunově případu se podle soudního závěru kolem něj vytvořila skupina, která umožnila, aby se osobní problém změnil v organizovaný zločin.

To je důvod, proč označení „fotbalista vrah“ nestačí. Fotbal tu není jen povolání pachatele. Fotbal vytvořil status, status přitáhl lidi, lidé posílili iluzi nedotknutelnosti a tato iluze se podle soudu promítla do činu. Bruno nemusel držet v ruce zbraň v tradičním smyslu, aby nesl odpovědnost. Jeho moc spočívala v postavení člověka, kolem něhož se ostatní pohybovali jako kolem středu. A právě taková moc může být nebezpečná, protože se často tváří jako charisma.

Soud, který rozbil obraz sportovní hvězdy

Bruno byl zatčen v roce 2010 a v roce 2013 stanul před soudem. Byl uznán vinným v souvislosti s vraždou Elizy Samudio, únosem, držením v zajetí a ukrytím těla. Dostal trest 22 let a 3 měsíce vězení. Později byla jeho trestní sazba v odvolacím řízení snížena na 20 let a 9 měsíců, protože část souvisejících skutků byla právně přehodnocena. Podstata případu tím ale nezmizela: soud ho spojil s vraždou ženy, která po něm požadovala uznání syna a odpovědnost.

Pro Brazílii to nebyl běžný soudní proces. Bruno nebyl anonymní muž z okraje společnosti. Byl sportovec s fanoušky, klubovou minulostí a možnou reprezentační budoucností. Jeho pád byl proto sledován s fascinací, odporem i nebezpečnou mírou tolerance. Právě reakce veřejnosti odhalila další nepříjemnou vrstvu případu: i po odsouzení existovali lidé, kteří byli ochotni oddělit „hráče“ od „člověka“ tak radikálně, až se z vraždy stala téměř překážka v kariéře.

Tady se příběh mění z kriminálního případu na společenské zrcadlo. Otázka už nezní jen, proč Bruno udělal to, za co byl odsouzen. Otázka zní také, proč část okolí tak dlouho věřila, že fotbalový talent může stát vedle vraždy jako samostatná položka. Jako by výkon na hřišti mohl vytvořit druhý účet, na němž se lidská vina nepočítá.

Návrat na hřiště jako druhý šok

V roce 2017 byl Bruno dočasně propuštěn na základě rozhodnutí souvisejícího s průtahy v odvolacím řízení. Krátce poté podepsal smlouvu s klubem Boa Esporte. Tento okamžik vyvolal v Brazílii obrovské pobouření. Sponzoři klub opouštěli, lidé protestovali a případ se znovu otevřel jako debata o násilí na ženách, odpovědnosti sportovních institucí a ochotě veřejnosti odpouštět mužům, kteří neztratili schopnost být užiteční na hřišti.

Klub tehdy svou volbu rámoval jako šanci na resocializaci a návrat do práce. Jenže u takového případu nejde jen o obecnou otázku, zda má odsouzený člověk po trestu právo na nový život. Bruno v té době neměl trest plně odpykaný a jeho případ nebyl zapomenutou minulostí. Pro rodinu Elizy, pro jejího syna i pro mnoho žen v Brazílii znamenal jeho návrat do brány něco jiného než pracovní rehabilitaci. Znamenal veřejný obraz muže, kterému se znovu tleská, zatímco oběť zůstává bez hrobu.

Právě tento návrat ukázal, jak hluboce může sport deformovat morální citlivost. Fanouškovství často pracuje s loajalitou, která je krásná, když drží klub v těžkých letech, ale nebezpečná, když se přenese na kriminální vinu. Část lidí neviděla muže odsouzeného za podíl na vraždě. Viděla brankáře. Viděla rukavice, dres a možnost vyhrát zápas. To je jeden z nejnepříjemnějších momentů celého případu: zločin neskončil rozsudkem, protože společnost dál zkoušela, kolik viny unese, pokud je pachatel dostatečně slavný.

Psychologie nároku: proč nestačilo popřít, proč bylo nutné odstranit

Při pohledu na Brunův případ je snadné zůstat u slov jako krutost, sobectví nebo zlo. Ta slova nejsou nesprávná, ale sama o sobě nevysvětlují mechanismus. Důležitější je otázka, proč se muž s penězi, slávou a možnostmi dostal do bodu, kdy se podle soudu podílel na odstranění ženy, která po něm chtěla uznat dítě. Odpověď neleží v jedné emoci. Leží ve spojení studu, nároku, kontroly a strachu ze ztráty obrazu.

Eliza nepředstavovala pro Bruna fyzickou hrozbu. Neohrožovala ho silou. Ohrožovala ho pravdou. Její existence a existence jejich syna narušovala jeho možnost rozhodovat, která část života bude vidět a která zůstane mimo záběr. Pro člověka zvyklého na obdiv může být taková pravda nesnesitelná právě proto, že je obyčejná. Nejde o útok nepřítele, ale o důsledek vlastního chování. A právě důsledky bývají pro narcistně nastaveného člověka hůře přijatelné než konflikt.

Bruno mohl být v očích fanoušků velký muž. V soukromí však stál před jednoduchou povinností: přiznat dítě, nést odpovědnost, přijmout, že jeho činy mají následky. Tam, kde psychicky zralejší člověk cítí vinu nebo alespoň povinnost, člověk ovládaný nárokem cítí ponížení. Neříká si „musím napravit, co jsem způsobil“, ale „někdo mi kazí život“. Z tohoto posunu se rodí nebezpečí.

Oběť, která zůstala bez těla, ale ne bez hlasu

Eliza Samudio byla zavražděna ve věku pětadvaceti let. Po sobě zanechala syna, který vyrůstal bez matky a s vědomím, že jeho otec je spojen s jejím zmizením a smrtí. To je dědictví, které nelze vtěsnat do sportovních statistik ani soudních spisů. Každý další článek o Brunově návratu do fotbalu, každá zmínka o jeho výkonech a každé klubové rozhodnutí mu dát další šanci se nevyhnutelně dotýkalo i dítěte, které bylo původním středem sporu.

V tomto smyslu je případ Elizy Samudio také příběhem o tom, jak snadno společnost přepisuje oběť podle pachatele. Mnoho lidí si pamatuje hlavně Brunovo jméno, klub, trest, návrat na hřiště a skandál kolem smlouvy. Eliza se ztrácí v pozadí jako „bývalá milenka“ nebo „matka jeho dítěte“. Jenže právě ona je střed příběhu. Ona byla člověkem, který zemřel. Ona byla ženou, která se snažila domoci odpovědnosti. Ona byla tou, jejíž tělo nebylo nalezeno. A ona byla tou, jejíž smrt odhalila, jak nebezpečná může být kombinace mužské moci, veřejného obdivu a soukromého násilí.

Její případ připomíná, že vražda často nezačíná fyzickým útokem. Začíná přesvědčením, že druhý člověk nemá stejnou hodnotu. Že jeho strach je obtíž. Že jeho nárok na spravedlnost je vydírání. Že jeho život je rušivý prvek v příběhu někoho důležitějšího.

Fotbal jako kulisa, která neomlouvá, ale vysvětluje prostředí

Bylo by nespravedlivé tvrdit, že fotbal z Bruna udělal vraha. Sport sám o sobě nikoho nenutí páchat zločiny. Ale fotbal může vytvořit prostředí, v němž se určité vlastnosti posilují: soutěživost bez pokory, obdiv bez korekce, peníze bez zralosti, mužská solidarita bez odpovědnosti a veřejná sláva bez skutečné blízkosti. U velkých sportovců je navíc okolí často motivováno udržet talent v provozu. Problémy se zahlazují, excesy omlouvají, varovné signály překládají jako „temperament“.

Bruno byl brankář. V jeho sportovním životě dávalo smysl kontrolovat prostor, rozhodovat rychle a věřit vlastnímu instinktu. V osobním životě se však stejný vzorec mohl změnit v potřebu mít pod kontrolou i lidi, kteří mu připomínali nepohodlnou pravdu. Když se Eliza odmítla ztratit tiše, stala se pro něj podle logiky případu hrozbou. A tam, kde měl přijít zákon, dohoda nebo alespoň odstup, přišlo násilí.

Tento případ je proto mrazivý i bez detailů brutality. Jeho děsivost není jen v tom, co se Elize stalo, ale v tom, jak racionálně mohl být zločin v hlavách pachatelů zabalený. Ne jako výbuch šílenství, ale jako řešení. Ne jako chaos, ale jako plán. A právě plánovaná povaha podobných činů je někdy horší než samotný afekt, protože ukazuje čas, během něhož bylo možné přestat. Někdo mohl ustoupit. Někdo mohl odmítnout. Někdo mohl zavolat policii. Někdo mohl říct, že tohle už není věrnost, ale zločin.

Když kariéra přežije déle než svědomí

Brunův případ se do historie nezapsal jen vraždou Elizy Samudio. Zapsal se také tím, co následovalo. Tím, že se našel klub ochotný ho znovu angažovat. Tím, že část veřejnosti dokázala mluvit o druhé šanci způsobem, který zněl, jako by hlavní tragédií bylo přerušení fotbalové kariéry. Tím, že sportovní hodnota muže byla v některých očích stále obchodovatelná, i když jeho morální obraz ležel v troskách.

Tady už nejde pouze o Bruna. Jde o otázku, kterou si společnost klade pokaždé, když slavný muž spáchá závažný čin: kdy přestává být talent argumentem? Kdy přestává výkon zakrývat vinu? Kdy přestaneme říkat, že „na hřišti byl dobrý“, jako by to mělo jakoukoli váhu proti životu člověka, který se už nikdy nevrátí?

Eliza Samudio neměla stadion, který by skandoval její jméno. Neměla klubové vedení, které by hájilo její budoucnost. Neměla sponzory, kteří by počítali hodnotu jejího návratu. Měla dítě, rodinu a právo žít. To by mělo stačit. V jejím případě to nestačilo.

A právě proto je příběh Bruna Fernandese de Souza tak silný pro svět true crime. Nejde jen o slavného brankáře, který byl odsouzen za vraždu. Jde o muže, který měl před sebou bránu, za sebou tribuny a kolem sebe lidi ochotné pomáhat. Když se jeho skutečný život dostal do konfliktu s obrazem, který chtěl udržet, nezvolil odpovědnost. Podle soudu zvolil odstranění ženy, která mu připomínala pravdu.

Fotbalový stadion umí odpouštět rychle. Spravedlnost by neměla.

Candyman – sladký vrah z Houstonu: Když se usměvavý soused ukáže být monstrem

Případ Marca Dutrouxe: jak mohl jeden muž roky unikat policii a proč Belgie dodnes nevěří vlastním institucím

Temný příběh Richarda Chase: Muže, který Ameriku vyděsil jako ‚Upír ze Sacramenta‘

Tiago Henrique Gomes da Rocha: Tichý hlídač z Goiânie, který proměnil vlastní ponížení v lov na cizí životy

Jeffrey Epstein: Predátor v zákulisí prominentní VIP scény, který nehledal anonymitu, ale respekt

Samota, která zabíjela: Dennis Nilsen a jeho touha po společnosti, která nikdy neexistovala

^{Zdroje: Reuters – Former Flamengo goalkeeper sentenced to 22 years for murder [1], The Guardian – Brazilian goalkeeper guilty of murder back in prison after brief return to football [2], The Guardian – Outrage after Brazil football team signs goalkeeper convicted of killing girlfriend [3], ABC News Australia – Bruno signs for Boa Esporte after serving seven years in prison [4], Globoplay / Jornal Hoje – Goleiro Bruno é condenado a 22 anos pela morte de Eliza Samudio [5], Globoplay / MG1 – Bruno é condenado a 22 anos e 3 meses de prisão pela morte de Eliza Samudio [6], Netflix Tudum – An Invisible Victim: The Eliza Samudio Case [7]}

Město, kde se z loupeže stala jen záminka

Goiânia, hlavní město brazilského státu Goiás, není město, které by svět obvykle spojoval se sériovým vrahem. Je to rozlehlé městské prostředí s rušnými ulicemi, autobusovými zastávkami, školami, obchody, obytnými čtvrtěmi a nočním provozem, v němž se lidé ztrácejí mezi každodenními trasami.

Právě tento typ prostoru Tiagu Henrique Gomesovi da Rochovi umožňoval pohybovat se téměř neviditelně. Nepotřeboval opuštěný dům, zvláštní úkryt ani komplikovaný plán. Stačila motorka, zbraň, helma a okamžik, kdy se vybraná oběť ocitla v poloze, v níž se nemohla bránit.

Zločiny, které mu byly připisovány, měly často matoucí podobu. Pachatel přijel na motorce, oznámil loupež, někdy požadoval mobilní telefon nebo cennosti, ale po výstřelu zpravidla nic nevzal. To byl detail, který případ od začátku posouval mimo běžnou logiku pouliční kriminality.

Loupež má obvykle praktický cíl: majetek, peníze, rychlý zisk. U Tiaga se z ní podle vyšetřování stávala spíše kulisa, krátká věta, která oběť zastavila a donutila ji přijmout roli slabšího člověka v situaci, již ovládal někdo jiný. TIME v roce 2014 informoval, že po zatčení se tehdy šestadvacetiletý bývalý hlídač přiznal k vraždám spáchaným během několika let a že podle policie útočil na ženy, lidi bez domova a homosexuální muže, často právě z motorky a se zakrytou tváří.

Tento motiv je pro psychologii případu klíčový. Když pachatel něco předstírá, aby dosáhl něčeho úplně jiného, nejde jen o způsob provedení, ale o okno do vnitřní logiky činu. Tiago se podle dostupných popisů nechoval jako člověk, který ztratil kontrolu a náhodně vystřelil v panice.

Jeho útoky měly opakující se strukturu, chladný odstup a výraznou asymetrii: on přijížděl ozbrojený a anonymní, oběť byla překvapená, bezbranná a často úplně náhodná. Právě náhodnost výběru dělá tento případ tak znepokojivým. Oběť se nemusela s pachatelem znát. Nemusela mu nic udělat. Nemusela vlastnit něco, co by potřeboval. Stačilo být v nesprávný čas na místě, které si jeho vnitřní mapa proměnila v prostor lovu.

Tiago Henrique Gomes da Rocha: muž, který působil menší než vlastní hněv

Tiago Henrique Gomes da Rocha se narodil v roce 1988 v Goiânii. Ve veřejném životopisu nepůsobil jako postava, která by se nutně musela dostat na titulní strany světových médií. Pracoval jako hlídač, žil v prostředí velkého města a navenek mohl splývat s davem mladých mužů, kteří se pohybují mezi službami, prací a anonymitou každodennosti. Právě tato obyčejnost je na případu znepokojivá: ne proto, že by zločince omlouvala, ale proto, že připomíná, jak málo někdy okolí vidí do toho, co se v člověku skutečně hromadí.

Podle různých mediálních zpráv Tiago po zatčení mluvil o dětství poznamenaném sexuálním zneužíváním, šikanou a pocity odmítnutí. Tyto informace je nutné číst opatrně. Výpověď pachatele po dopadení není čisté okno do pravdy, ale často i pokus dát vlastnímu životu vysvětlující rámec, který snižuje vinu, vyvolává lítost nebo alespoň vytváří dojem, že násilí mělo nějakou pochopitelnou příčinu.

Trauma, ponížení ani odmítnutí z člověka automaticky nedělají vraha; většina lidí s bolestnou minulostí nikomu neublíží. V Tiagově případě je však důležité sledovat, jak se údajný pocit vlastní slabosti proměnil v opakované vyhledávání situací, v nichž slabý nebyl on, ale někdo jiný.

V tom leží jeden z nejtemnějších mechanismů tohoto případu. Někteří pachatelé nevraždí proto, že by ztratili kontakt s realitou, ale proto, že si ve zločinu vytvářejí realitu, v níž se konečně cítí silní.

Pokud člověk dlouhodobě prožívá sebe sama jako poníženého, odmítaného nebo přehlíženého, může se u patologicky nastavené osobnosti objevit fantazie odplaty, která už není namířená jen proti konkrétní osobě. Stane se z ní všeobecný vzorec. Každý kolemjdoucí může být náhradní terč. Každé tělo na ulici se může stát symbolem něčeho, co pachatel v sobě nenávidí, ale nedokáže zpracovat jinak než destrukcí.

Proč nebral peníze: vražda jako falešná loupež

Jedním z nejsilnějších detailů případu je skutečnost, že pachatel v řadě útoků nic neodnášel. Nešlo o drobnou zvláštnost, ale o znak, který mění význam celého chování. Když muž přijede k oběti, oznámí loupež a pak odejde bez kořisti, loupež přestává být motivem. Stává se nástrojem. Funguje jako povel, který na okamžik promění běžnou situaci v scénu absolutní nadvlády. Oběť se má zastavit, znejistět, podřídit se. Teprve pak přichází výstřel.

Soudní přehled Tribunálu státu Goiás popisuje konkrétní případy, v nichž se tento vzorec opakoval. Ana Rita de Lima byla v prosinci 2013 podle soudu oslovena mužem na černé motorce, který oznámil přepadení, ale vystřelil ještě předtím, než mohla jakkoli reagovat.

Arlete dos Anjos Carvalho byla v lednu 2014 zastřelena při chůzi po ulici, když mluvila do telefonu; pachatel přijel na motorce, oznámil loupež a střelil ji do hrudi. Carla Barbosa de Araújo, patnáctiletá dívka, byla v květnu 2014 zasažena výstřelem poté, co při přepadení neměla mobilní telefon.

Takové případy ukazují, že nešlo o selhání loupeže, ale o mechanismus, v němž byla reakce oběti téměř irelevantní. Když někdo zabije člověka, který neklade odpor, nebo člověka, který dokonce nemá požadovanou věc, nevypovídá to o kriminálním riziku, ale o vnitřní potřebě dokončit násilný scénář. Pachatel nepotřeboval výsledek v podobě peněz. Potřeboval akt sám. Potřeboval okamžik, kdy cizí život podléhá jeho rozhodnutí.

Tím se Tiagův případ posouvá z kategorie pouliční kriminality do prostoru sériového násilí, které je psychologicky mnohem nebezpečnější. Loupežník může být pragmatický pachatel, který hledá zisk a zvažuje riziko. Sériový vrah tohoto typu může pokračovat i tehdy, když z činu nic praktického nemá, protože odměna leží uvnitř jeho psychiky. Není hmotná. Je to úleva, moc, potvrzení vlastní existence, zkratkovitá odpověď na vnitřní prázdnotu nebo agresi.

Náhodné oběti a falešný pocit neviditelnosti

Tiago Henrique Gomes da Rocha byl podle médií po zatčení spojován s mimořádně vysokým počtem vražd. Často se uvádí, že se přiznal k 39 zabitím, i když soudně prokázané a odsouzené případy je nutné od samotného přiznání rozlišovat. Právě tento rozdíl je důležitý: přiznání pachatele může být vyšetřovací vodítko, ale právní jistotu dávají až rozsudky. Tribunal de Justiça do Estado de Goiás v roce 2018 uvedl, že tresty uložené Tiagovi už tehdy dosahovaly 684 let a 10 měsíců, a to za 29 vražd, jeden případ loupeže a nelegální držení zbraně.

Čísla jsou v tomto případě ohromující, ale nesmějí zakrýt jednotlivé lidské příběhy. Oběti nebyly položky ve statistice, a přesto právě tak s nimi podle policie pachatel během výslechu nakládal. TIME citoval policejního představitele, podle něhož vyšetřovatele šokovala pachatelova chladnost a způsob, jakým měl o obětech mluvit čísly od jedné do devětatřiceti.

To není jen detail z výslechu. Je to jazyk odlidštění. Když se člověk v mysli pachatele stane číslem, mizí jeho minulost, vztahy, obličej, strach i bolest těch, kteří po něm zůstali. Číslo se dá zařadit. Číslo se dá spočítat. Číslo neklade morální odpor.

Náhodnost výběru obětí navíc měnila celé město v prostor nejistoty. Pokud pachatel zabíjí konkrétní typ oběti kvůli konkrétnímu motivu, veřejnost se s hrůzou snaží najít alespoň nějaký vzorec. Lidé si říkají, kudy nechodit, komu se vyhnout, co nedělat. U Tiaga byl vzorec zčásti patrný, ale pořád dost široký na to, aby vytvářel bezmoc. Ženy, lidé bez domova, homosexuální muži, mladí lidé na zastávkách nebo na ulici — to nejsou úzké kategorie, které by šlo jednoduše obejít. To je město samo.

Pachatel na motorce měl navíc výhodu rychlosti a anonymity. Helma snižovala šanci na identifikaci, motorka umožňovala přijet a zmizet během několika sekund. Tento způsob útoku zřejmě posiloval jeho falešný pocit neviditelnosti. Každý úspěšný únik mohl potvrzovat přesvědčení, že systém je pomalejší než on, že může rozhodovat, kdy udeří, a že po výstřelu zase zmizí v provozu.

U sériového pachatele je tato zkušenost nebezpečná: opakované nedopadení není jen praktická výhoda, ale psychologická odměna. Posiluje sebeobraz člověka, který má nad ostatními navrch.

Rok 2014: když se Goiânia začala bát motorky

Rok 2014 patří v tomto případu k nejvýraznějším obdobím. Podle soudních přehledů se právě v tomto roce odehrála řada vražd mladých žen, často na veřejných místech a v situacích běžného pohybu po městě. Bárbara Luíza Ribeiro Costa seděla v lednu 2014 na lavičce v parku a čekala na babičku, když ji zasáhl výstřel. Lilian Sissi Mesquita e Silva šla v únoru 2014 pro děti do školy. Bruna Gleycielle de Sousa Gonçalves čekala v květnu 2014 na autobus po odchodu z práce v akademii, když k ní pachatel podle rozsudku přijel na motorce, oznámil loupež a vystřelil; soudní dokument zároveň uvádí, že Tiago nic nevzal ani jí, ani jejímu kolegovi.

Právě veřejnost těchto míst dělá případ tak tísnivým. Nešlo o odlehlé scény vytržené ze světa, ale o prostory, které lidé používají bez zvláštního přemýšlení: zastávky, ulice, náměstí, cesty do školy, návraty z práce, obyčejné večery. Tiago do nich vnášel logiku náhlého útoku. V psychologickém smyslu tím ničil víc než jednotlivé životy. Ničil základní důvěru, že běžná cesta městem je jen běžnou cestou městem.

Vraždy žen byly v brazilských médiích jednou z nejviditelnějších částí případu. Je však důležité neredukovat ho pouze na jednu skupinu obětí, protože podle vyšetřování i soudních materiálů byly mezi zabitými také osoby bez domova a muži.

Tento širší záběr podporuje představu, že pachatel nehledal jen konkrétní sociální typ, ale především situaci zranitelnosti. Osamělý člověk, čekající člověk, člověk na ulici, člověk na okraji pozornosti — to byly podmínky, v nichž mohl jeho scénář proběhnout rychle a s minimálním rizikem odporu.

U sériových pachatelů je někdy pokušení hledat jednu jednoduchou odpověď: nenávist k ženám, nenávist k bezdomovcům, potlačená sexualita, trauma, psychopatie. Tiagův případ se však vzpírá příliš pohodlnému vysvětlení.

Mohl v sobě nést misogynní motivy, sociální pohrdání i osobní frustraci, ale jeho chování zároveň ukazuje širší vzorec: útok na člověka, kterého lze rychle zastavit, ovládnout a odstranit. Nejsilnějším společným jmenovatelem proto není jen identita oběti, ale nerovnováha moci.

Chlad, manipulace a právní odpovědnost

Po dopadení se veřejná pozornost soustředila nejen na počet vražd, ale i na otázku, zda Tiago rozuměl tomu, co dělá. U brutálních nebo opakovaných činů se tato otázka objevuje často, protože běžný člověk si obtížně představuje, že někdo může takové násilí páchat s vědomím následků.

Jenže právě tady bývá rozdíl mezi psychologickým nepochopením a právní nepříčetností. To, že je čin pro většinu lidí nepředstavitelný, ještě neznamená, že pachatel nebyl schopen rozlišit realitu a nést odpovědnost.

Tribunal de Justiça do Estado de Goiás u jednoho z rozsudků uvedl, že Tiago byl podroben vyšetření duševního stavu a výsledek podle soudu poukazoval na emoční chlad a tendenci k manipulaci. V témže řízení porota odmítla tezi obhajoby o snížené příčetnosti a soudce při ukládání trestu zdůraznil, že si oběť vybral náhodně a zasáhl ji přesným výstřelem do hrudi. V jiném soudním přehledu se objevuje formulace, že byl při rozhodování o trestu považován za plně příčetného a že trpí antisociální poruchou osobnosti.

To je zásadní rozlišení. Antisociální rysy, emoční chlad nebo manipulativnost neznamenají automaticky, že člověk neví, co činí. Naopak mohou vysvětlovat, proč je schopen ubližovat bez běžné míry viny, soucitu a vnitřní brzdy.

Psychopatie nebo antisociální osobnost nejsou literární nálepky pro „čisté zlo“, ale popis určitého uspořádání osobnosti: snížené empatie, povrchního afektu, manipulativnosti, impulzivity nebo nerespektování práv druhých. V praxi může takový člověk chápat pravidla společnosti, ale necítit je jako závazná.

Tiagův případ proto nevypadá jako příběh člověka, který nevěděl, že zabíjí. Spíš připomíná obraz člověka, který věděl dost na to, aby se skrýval, používal helmu, pohyboval se rychle a volil situace, v nichž měl výhodu. To není chaos. To je kriminální adaptace. A právě proto je jeho profil tak děsivý: ne proto, že by byl nepochopitelně „šílený“, ale proto, že jeho činy měly určitou vnitřní logiku, jakkoli patologickou a morálně zničenou.

Dopadení muže, který si myslel, že zůstane jen stínem

Tiago Henrique Gomes da Rocha byl zatčen v říjnu 2014. V době dopadení mu bylo 26 let. Podle tehdejších zpráv se po zatčení přiznal k mimořádně vysokému počtu vražd a brazilské úřady i média začaly případ označovat za jeden z nejzávažnějších sériových případů v moderních dějinách země. TIME tehdy uváděl, že policie ho spojovala s nejméně 39 vraždami během tří let a že byl zároveň podezřelý z desítek loupeží.

Dopadení však nebylo skutečným koncem případu. Následovala série soudních řízení, protože jednotlivé vraždy musely být posuzovány samostatně. To je u takto rozsáhlých sériových případů důležité i pro veřejnou paměť. Jedno velké číslo sice vytvoří mediální obraz, ale soud se musí vracet ke konkrétním jménům, konkrétním datům, konkrétním ulicím a konkrétním rodinám. V tom je rozdíl mezi senzací a spravedlností: senzace potřebuje monstrum, spravedlnost potřebuje důkaz.

První rozsudky padaly v roce 2016. Brazilská Agência Brasil informovala, že v jednom z prvních procesů byl Tiago Henrique odsouzen za vraždu patnáctileté dívky k 20 letům vězení; šlo o vraždu spáchanou v prosinci 2013 v Goiânii. Další rozsudky postupně přibývaly a soudní portál státu Goiás v roce 2018 uváděl, že souhrn uložených trestů už přesáhl 684 let a 10 měsíců.

Je nutné dodat, že takto vysoké tresty v Brazílii neznamenají, že člověk reálně stráví ve vězení stovky let. Brazilský trestní systém má limity pro skutečnou dobu výkonu trestu, které se navíc v čase měnily. Pro článek o psychologii zločinu je však podstatné něco jiného: soudní součet ukazuje rozsah škody, kterou nelze uzavřít jedním rozsudkem. Každý proces byl připomínkou, že za jedním pachatelem nestála jedna tragédie, ale dlouhá série životů přerušených v obyčejných situacích.

Co se dělo v jeho hlavě

Pokus pochopit Tiaga Henrique Gomese da Rochu nesmí sklouznout k hledání omluvy. Pochopení v kriminální psychologii neznamená soucit s pachatelem na úkor obětí. Znamená snahu popsat mechanismus, který vedl k činu, aby zločin nepůsobil jen jako náhodná exploze brutality. U Tiaga se zdá, že důležitou roli hrála kombinace vnitřního hněvu, pocitu křivdy, odlidštění obětí a schopnosti oddělit vlastní čin od utrpení druhých.

Když pachatel po vraždách pokračuje v běžném životě, nejde jen o odvahu, ale často o schopnost psychického rozdělení. Jedna část jeho života může vypadat všedně: práce, ulice, známí, každodenní rutina. Druhá část je skrytý prostor fantazie a násilí. U Tiaga však dominantní není klasický narativ dvojího života, protože veřejná maska sama o sobě není hlavním motorem případu. Silnější je pomalý rozklad: postupné vybudování vzorce, v němž se vražda stala opakovatelným řešením vnitřního napětí.

Jeho údajná chladnost během výslechu a mluvení o obětech jako o číslech naznačují hlubokou míru odpojení od lidské reality druhých. Takový pachatel nemusí vnímat oběť jako osobu s příběhem, ale jako objekt v krátkém scénáři. Přijede, zastaví, oznámí loupež, vystřelí, odjede. Opakováním se scénář zautomatizuje. Čím víckrát proběhne, tím méně může pachatel potřebovat emocionální ospravedlnění. Násilí se stane naučenou cestou k pocitu moci.

To je jeden z důvodů, proč jsou sériové vraždy psychologicky tak děsivé. Nejde jen o počet obětí, ale o proces normalizace uvnitř pachatele. První vražda, ať už je motivovaná jakkoli, představuje překročení krajní hranice. Další čin už může být snazší, protože hranice byla posunuta. Pachatel ví, že to dokázal, že přežil vlastní čin, že unikl. V jeho mysli se může vytvořit ničivá zkušenost: svět ho nezastavil. A pokud ho svět nezastavil jednou, proč by ho měl zastavit příště?

Oběti, které nesmějí zůstat jen číslem

U případů s vysokým počtem obětí hrozí, že se pozornost přesune k pachateli tak silně, až samotné oběti zůstanou v pozadí. Tiagův případ k tomu svádí: motorka, helma, falešná loupež, mimořádný počet přiznaných vražd, otázka psychopatie. Jenže právě zde je nutné vracet jména do textu.

Ana Karla Lemes da Silva, Ana Rita de Lima, Arlete dos Anjos Carvalho, Carla Barbosa de Araújo, Bárbara Luíza Ribeiro Costa, Lilian Sissi Mesquita e Silva, Bruna Gleycielle de Sousa Gonçalves a další nebyly součástí pachatelova „příběhu“. Měly vlastní životy, vlastní rodiny, vlastní trasy městem a vlastní budoucnost, která jim byla odebrána.

Soudní dokumenty jsou v tomto ohledu střízlivé, ale právě jejich strohost působí silně. Popisují dívku čekající na babičku, ženu jdoucí pro děti do školy, mladou ženu čekající na autobus, patnáctiletou oběť na ulici. To nejsou dramatické kulisy, ale všední momenty. A v tom je podstata jejich zranitelnosti. Zločin nepřišel v podobě varování, konfliktu nebo předchozího vztahu. Přišel do běžného dne.

Pro rodiny obětí je sériový případ zvláštním druhem bolesti. Jejich blízký se stane součástí velkého mediálního označení, které si lidé pamatují snadněji než jména zabitých. Veřejnost mluví o „maniakovi z Goiânie“, o vrahovi na motorce, o 39 přiznáních nebo stovkách let trestu. Pozůstalí si však nepamatují číslo. Pamatují si konkrétní tvář, konkrétní hlas a konkrétní místo u stolu, které zůstalo prázdné.

Proč tento případ zůstává důležitý

Případ Tiaga Henrique Gomese da Rochy je důležitý nejen kvůli rozsahu násilí, ale kvůli tomu, jak narušuje jednoduché představy o motivu. V mnoha vraždách lze najít osobní konflikt, finanční zájem, pomstu, žárlivost nebo zakrytí jiného zločinu. Tady se opakovaně objevuje prvek zdánlivé nelogičnosti: pachatel předstírá loupež, ale kořist nebere. Ú

točí rychle, chladně a často na lidi, s nimiž nemá žádný osobní vztah. Právě tato absence běžného motivu vede k psychologicky náročnější otázce: co může být pro pachatele odměnou, když ne peníze, ne vztahový konflikt a ne praktický zisk?

Odpověď pravděpodobně leží v moci. V moci nad situací, nad strachem, nad tělem druhého člověka a nad vlastním pocitem bezvýznamnosti. Pokud se člověk uvnitř cítí slabý, může si patologicky vytvořit svět, v němž slabost přesouvá na jiné. Pokud se cítí odmítaný, může odmítnout hodnotu cizího života. Pokud neumí zpracovat vlastní ponížení, může ponižovat svět tím nejkrajnějším způsobem. To není omluva. Je to varovný mechanismus.

Tiago Henrique Gomes da Rocha byl nakonec dopaden, odsouzen a jeho jméno zůstalo spojeno s jedním z nejtemnějších kriminálních případů Brazílie. Podle soudních zdrojů mu byly postupně ukládány tresty za desítky vražd a další trestné činy, přičemž souhrn v roce 2018 dosáhl stovek let. Trest však nikdy nemůže vrátit to, co bylo zničeno. Může pouze pojmenovat odpovědnost, oddělit pachatele od společnosti a připomenout, že za každým anonymním číslem ve spisu stál člověk, jehož život neměl být nikdy součástí cizího rituálu hněvu.

Tiagův příběh proto není jen příběhem „vraha na motorce“. Je to příběh člověka, který si z vlastní frustrace vytvořil právo trestat náhodné lidi. Příběh muže, jenž používal loupež jako masku, ale ve skutečnosti hledal něco mnohem temnějšího než peníze. A také příběh města, které se muselo naučit, že nejděsivější zločiny někdy nepřicházejí s velkým gestem, ale s krátkým zastavením u krajnice, zakrytou tváří a větou, která měla být jen začátkem přepadení — než se ukázalo, že šlo o konec života.

Šachista z Butova: proč si Alexander Pičuškin zvolil vraždu jako řád a systém

Kauza Menendez (5.): Erik jako dítě, které se nikdy nestalo dospělým, a Lyle - ochránce, který selhal

Kauza Menendez (3.): Když oběť nezapadá do představy - proč se sexuálnímu zneužívání v rodinách s mocí nevěří

Kenneth Bianchi si celý život vyráběl nové identity. Když ho dostihly vraždy, vymyslel si další osobnost

Muž, který naučil Kalifornii zamykat dveře. Golden State Killer nebyl démon, ale ten hodný soused odvedle

^{Zdroje: TIME: Brazilian Man Confesses to 39 Murders, Tribunal de Justiça do Estado de Goiás: Tiago Henrique é condenado por mais um homicídio; as penas impostas já somam 684 anos, Tribunal de Justiça do Estado de Goiás: Vigilante é condenado a 46 anos pela morte de adolescentes, Agência Brasil: Serial killer sentenced to 20 years in prison in Goiás.}

Kolumbie devadesátých let byla zemí, ve které se násilí nestávalo jen v temných zákoutích. Bylo součástí každodenní reality, politického konfliktu, drogových válek, únosů, ozbrojených skupin, chudoby a života lidí, kteří se pohybovali mimo ochranné vrstvy společnosti. V takovém prostředí se veřejná pozornost snadno tříští. Když je země zahlcena velkými ranami, drobnější zmizení, jednotlivé příběhy a osamělé výkřiky rodin mohou zanikat v hluku událostí, které se zdají větší, naléhavější nebo politicky důležitější.

Právě tam se pohyboval Luis Alfredo Garavito Cubillos, muž narozený 25. ledna 1957 v Génově v kolumbijském departementu Quindío. Do historie vstoupil pod přezdívkami, které samy ukazují, jak hluboko případ zasáhl veřejnou představivost: „La Bestia“, Bestie, nebo „Netvor z Génovy“. Britannica uvádí, že byl odsouzen za vraždy 189 chlapců v devadesátých letech; mnoho obětí žilo v chudých čtvrtích nebo mimo stabilní rodinné zázemí, což podle pozorovatelů přispělo k tomu, že jejich zmizení nebyla vždy vnímána s naléhavostí, jakou by vyvolalo zmizení dítěte z chráněnějšího prostředí.

Toto je důležité říct hned na začátku, protože Garavito bývá často popisován přes čísla. Sto osmdesát devět. Více než sto devadesát přiznaných vražd. Podezření na ještě vyšší počty. Jenže číslo může být paradoxně i způsob, jak oběti znovu ztratit. Jakmile je utrpení příliš velké, mění se v statistiku, kterou si čtenář nedokáže představit. Ve skutečnosti za každým číslem stál chlapec, který měl jméno, tělo, strach, hlad, vzpomínky, možná někoho, kdo ho hledal, a možná také nikoho, kdo by měl dost síly a autority donutit stát, aby ho hledal včas.

Predátor, který nehledal jen dítě, ale i jeho osamělost

Garavitův modus operandi byl podle forenzního přehledu mimořádně stabilní. Ve dne oslovoval děti nižšího sociálního statusu v rušných částech měst a lákal je do odlehlých, zarostlých nebo skrytých míst. Nabízel jim peníze za snadnou práci, drogy nebo jiné sociálně uvěřitelné sliby; po izolaci je svazoval, sexuálně napadal a zabíjel. Autoři kriminologického článku publikovaného v časopise Archiv für Kriminologie zdůrazňují, že Garavito často měnil místa pobytu, zaměstnání, vzhled i falešná jména, což vyšetřování výrazně komplikovalo.

Tady se ukazuje jeden z nejpodstatnějších rysů jeho zločinů. Garavito nebyl predátor, který by čekal na náhodnou příležitost a v návalu impulzu zaútočil na první dítě, které potkal. Vybudoval si opakovatelný způsob jednání. Vybíral si děti, u nichž mohl předpokládat, že nabídka drobné výhody bude znít věrohodně, protože jejich každodenní život byl už předtím poznamenaný nedostatkem. Dítě, které má bezpečný domov, pravidelný dohled a důvěru v dospělé, reaguje na cizího člověka jinak než dítě, které se pohybuje na ulici, pracuje, prodává drobnosti, přespává mimo domov nebo je zvyklé přijímat riziko jako součást přežití.

Jeho největší zbraní nebyla fyzická síla. Bylo jí rozpoznání zranitelnosti. Dokázal vidět, kdo je unavený, hladový, osamělý, bez peněz nebo bez ochrany. Takové dítě se nevybírá náhodou. Takové dítě pachatel pozná podle pohybu, podle místa, kde stojí, podle toho, zda ho někdo hlídá, podle toho, jestli může zmizet z davu, aniž by se v davu okamžitě změnila atmosféra. Garavito si nevybíral jen tělo. Vybíral si i sociální ticho kolem něj.

Masky, které nebyly divadlem, ale pracovním nástrojem

Garavito podle AP unášel a zneužíval děti ve věku zhruba 8 až 16 let, většinou z chudých rodin, a používal různé převleky nebo role: mnicha, bezdomovce, pouličního prodavače. AP zároveň uvádí, že jako dospělý cestoval po jedenácti kolumbijských departementech a úřady začaly jeho stopu sledovat až tehdy, když si všimly podobností v případech zmizení nezletilých v Pereire, Armenii a Tunje.

Tyto masky je potřeba chápat přesně. Nešlo o filmové převleky určené k efektnímu klamání veřejnosti. Byly to praktické sociální role. Mnich nebo kněz mohl působit jako autorita, někdo, komu se věří. Bezdomovec mohl budit menší ostražitost, protože zapadal mezi lidi na okraji. Prodavač mohl oslovit dítě přirozeněji než zcela neznámý muž bez záminky. V každé z těchto rolí je stejný mechanismus: pachatel se nepředstavuje jako hrozba, ale jako součást prostředí, která nevypadá dost výjimečně na to, aby se kvůli ní někdo zastavil.

Psychologicky to ukazuje vysokou míru adaptace. Garavito nepotřeboval jednu stabilní identitu. Vytvářel si identitu podle situace, místa a oběti. Takové chování bývá pro predátory důležité, protože jim umožňuje snižovat odpor okolí i oběti. Dítě nejde s vrahem; jde s člověkem, který nabízí práci, sladkost, peníze, pití, pomoc nebo zdánlivě legitimní důvod odejít stranou. Samotný čin začíná dávno před útokem. Začíná ve chvíli, kdy pachatel otestuje, zda oběť uvěří roli, kterou si právě oblékl.

Pohyb jako způsob, jak rozbít stopu

Jedním z důvodů, proč Garavito unikal tak dlouho, byl pohyb. Nezůstával na jednom místě, kde by se podezření postupně hromadilo kolem jediné čtvrti, jedné ulice nebo jednoho bytu. Přesouval se mezi městy a departementy, měnil práci, jména i vzhled. Právě tím rozbíjel vyšetřovací mapu. Když se podobný zločin odehraje v různých regionech, každé místo může zpočátku působit jako oddělený případ, lokální tragédie, zmizení bez jasné souvislosti. Teprve zpětně se začne rýsovat vzorec.

To je pro pochopení případu klíčové. Sériový pachatel často nevítězí tím, že je brilantní. Často mu stačí, že instituce nevidí celek. Jedno město má jedno tělo. Jiné město má zmizení. Třetí má rodinu, která dítě hledá, ale nemá sílu prorazit úřední nezájem. Čtvrté má policii zahlcenou jinými formami kriminality. Když mezi těmito body neexistuje rychlé sdílení informací, analytická práce a schopnost včas rozpoznat opakující se znaky, pachatelův pohyb se stává ochrannou vrstvou.

Garavito se podle AP dostal do hledáčku poté, co úřady začaly vidět podobnosti mezi případy zmizení nezletilých v několika městech. Zatčen byl v dubnu 1999, nejprve v souvislosti s pokusem o znásilnění; poté se při vyšetřování přiznal k vraždám 114 dětí, jejichž těla byla nalezena v 59 kolumbijských městech od roku 1994, a následně přiznání rozšířil na více než 190 vražd.

Dětství jako vysvětlení, ne jako omluva

U Garavita se často připomíná těžké dětství. Britannica uvádí, že byl nejstarším ze sedmi dětí, chodil do školy jen několik let a zažil zneužívání ze strany otce a několika sousedů. Tyto informace mají význam, ale je potřeba s nimi zacházet opatrně. Těžké dětství může pomoci vysvětlit vznik deformovaných vzorců, vztah k moci, sexualitě, strachu a kontrole. Nemůže však vysvětlit vraždu tak, aby se z ní stala nevyhnutelnost.

Mnoho lidí projde násilím, zanedbáním nebo zneužíváním a nikdy se nestanou pachateli. To je eticky zásadní připomenutí, protože jinak by se z obětí dětství dělali budoucí viníci. U Garavita ale lze uvažovat o tom, že rané násilí mohlo přispět k narušení schopnosti vnímat druhého člověka jako samostatnou bytost s vlastní bolestí a hranicemi. V kombinaci s alkoholem, sexuální deviací, sociálním selháním, kočovným způsobem života a absencí stabilních korektivů se z toho mohl postupně vytvořit vzorec, ve kterém dítě přestalo být dítětem a stalo se předmětem k ukojení, ovládnutí a zničení.

Právě zde se případ dotýká nepříjemné otázky, jak se z člověka stane pachatel opakovaného násilí. Nejde o jednu volbu, ale o řetězec rozhodnutí, normalizací a návratů. První zločin může vzniknout jako překročení hranice, které pachatele vyděsí. Opakování z něj ale dělá metodu. Každá další oběť může snížit vnitřní odpor, pokud vůbec nějaký zůstal. Vzorec se upevňuje, pachatel se učí, co funguje, co je riskantní, jak mluvit, kam jít, kdy zmizet. Zločin se tak nestává výbuchem. Stává se rutinou.

Alkohol, brutalita a prázdné pokání

Forenzní přehled uvádí, že Garavito byl během vražd opilý. Alkohol zde nelze číst jako příčinu, ale spíše jako součást mechanismu, který mohl snižovat zábrany, tlumit úzkost nebo umožňovat pachateli vstoupit do stavu, ve kterém se vražda stala proveditelnější. U sexuálně motivovaných sériových vražd je takový detail důležitý, protože ukazuje, že pachatel mohl potřebovat nejen oběť a příležitost, ale i rituál, v němž si vlastní násilí psychicky připravil.

Po zatčení se Garavito přiznával a ukazoval vyšetřovatelům místa, kde se nacházela těla. To může působit jako spolupráce, ale i zde je nutná opatrnost. Přiznání není automaticky totéž jako skutečná lítost. Garavito v roce 1999 při soudním slyšení žádal rodiny obětí o odpuštění a prohlásil, že se přizná ke všemu; podle AP řekl, že děti zabil a že zabil i další. Jenže u pachatelů tohoto typu může být přiznání také pokračováním kontroly. Pachatel drží informace, vyšetřovatelé je potřebují a rodiny čekají na potvrzení nejhorší pravdy. I ve chvíli, kdy je uvězněn, zůstává tím, kdo ví, kde jsou mrtví.

Garavito se během věznění prezentoval jako kajícník a podle médií mluvil o přijetí křesťanské víry. El País připomíná, že poskytoval rozhovory a kromě přiznání a označování míst pohřbení tvrdil, že lituje a že se obrátil k víře. Z psychologického hlediska je však potřeba oddělit deklaraci pokání od odpovědnosti. Skutečná lítost se neměří slovy pachatele, ale tím, zda jeho příběh přestane sloužit jemu samotnému. U Garavita zůstalo nebezpečí, že i jeho „lítost“ byla dalším způsobem, jak se stát středem pozornosti, zatímco oběti znovu ustupovaly do pozadí.

Soud, trest a právní paradox

Garavito byl v roce 2000 odsouzen k mimořádně vysokému souhrnnému trestu. El País uvádí trest přes 1 800 let vězení za vraždy a sexuální zneužívání 189 dětí, zároveň však připomíná, že podle tehdy platného kolumbijského práva byl výkon trestu omezen maximem 40 let. Britannica uvádí trest 835 let za vraždy 189 lidí, což ukazuje na rozdíly v tom, jak různé zdroje pracují s dílčími rozsudky, souhrnným trestem a právním maximem; podstatné však je, že faktická hranice trestu byla výrazně nižší než symbolický součet let.

Tento právní paradox vyvolal v Kolumbii dlouhodobý hněv. Pokud je člověk odsouzen za takový počet vražd, veřejnost přirozeně očekává, že nikdy neopustí vězení. Jenže právní systém nepracuje jen s emocionální představou trestu, ale s limity zákona. Právě proto se v dalších letech vracela otázka možné svobody. AP uvádí, že v posledních letech se zvažovalo, zda by mohl být propuštěn po odpykání tří pětin trestu, a že tehdejší prezident Iván Duque v roce 2021 možnost jeho propuštění odmítl.

Garavito nakonec z vězení nevyšel. Zemřel 12. října 2023 ve věku 66 let v nemocnici ve Valleduparu, kde byl stále vězněn; podle El País byl léčen s rakovinou. Jeho smrt ukončila právní otázku, zda se někdy dostane na svobodu, ale neuzavřela hlubší otázku, která případ provází od začátku: jak je možné, že systém začal jednat naplno až ve chvíli, kdy rozsah zločinů přesáhl hranici představitelného.

Proč ho nikdo nezastavil dřív

Odpověď na tuto otázku není pohodlná, protože nejde jen o nedostatek policistů nebo špatně vedené vyšetřování. Jde o způsob, jak společnost rozděluje pozornost. Dítě z dobře situované rodiny, které zmizí cestou ze školy, se rychle stane středem zájmu. Dítě z ulice, dítě pracující neformálně, dítě bez stabilního dohledu nebo dítě z chudého prostředí může být nejprve chápáno jako někdo, kdo prostě odešel, zatoulal se, utekl, přidal se k jiné skupině nebo zmizel v chaosu, který už předtím obklopoval jeho život.

Tato lhostejnost nemusí být vždy otevřeně krutá. Často má administrativní podobu. Záznam, který se nepropojí s jiným záznamem. Rodina, která nedostane dost pozornosti. Vyšetřovatel, který má příliš mnoho případů. Společnost, která je zvyklá, že chudé děti jsou na ulici, a proto se méně ptá, proč tam nejsou zítra. Garavito tuto strukturu nevytvořil, ale využil ji s děsivou přesností.

Jeho případ také ukazuje, jak nebezpečné je oddělovat individuální zlo od společenského kontextu. Garavito byl plně odpovědný za své činy. Žádná chudoba, žádné dětství, žádný alkohol, žádný konflikt v zemi z něj nesnímají vinu. Zároveň ale platí, že jeho zločiny se mohly opakovat tak dlouho proto, že se odehrávaly v prostoru, kde se zranitelné děti nedostaly pod dostatečnou ochranu. Psychologie pachatele a selhání systému se zde nedají oddělit, protože pachatelův výběr obětí byl přímo založen na slabosti systému.

Zlo, které se naučilo být obyčejné

Garavito nepůsobil jako postava z hororu každý den svého života. Pohyboval se městy, pracoval, mluvil s lidmi, měnil role, působil jako poutník, prodavač, muž bez domova nebo nábožensky vyhlížející autorita. Právě to je na jeho případu tak důležité. Zlo nemusí vždy přicházet s viditelným znamením. Někdy se přizpůsobí prostředí natolik, že vypadá jako jeho běžná součást.

Jeho predátorství bylo v jistém smyslu praktické. Věděl, kde hledat. Věděl, co nabídnout. Věděl, kdy odejít. Věděl, že děti z okraje světa nejsou tak hlasitě chráněné. Tato schopnost není inteligencí v obdivném smyslu; je to morálně prázdná dovednost využívat lidské nouze. Garavito nepotřeboval složité technologie, sofistikovanou identitu ani postavení. Stačila mu společnost, která už předtím dovolila, aby některé děti žily příliš blízko nebezpečí.

Proto by jeho případ neměl být vyprávěn jako soutěž o „nejhoršího vraha“. Takové rámování nakonec slouží pachateli. Dává mu titul, monumentalitu a temnou výjimečnost. Důležitější je vidět mechanismus. Muž s deviantními sklony, násilnou fantazií, alkoholem a potřebou kontroly se naučil pohybovat po zemi, kde chudé děti nebyly dost chráněné. Každá vražda byla individuálním zločinem. Celá série byla společenským selháním.

Co po něm zůstalo

Luis Garavito zemřel ve vězení, ale jeho případ nezmizel. Zůstaly rodiny, které ztratily děti. Zůstaly hroby, které byly nalezeny pozdě. Zůstala jména, která se ve veřejném prostoru často ztrácejí za přezdívkou „Bestie“. A zůstala otázka, zda by se podobný pachatel dal zastavit dřív, kdyby jeho oběti od začátku patřily mezi děti, jejichž zmizení systém bere jako okamžitou nouzi, nikoli jako další projev chaosu chudoby.

Garavitův příběh je jedním z nejtemnějších příkladů toho, že sériový vrah nevzniká ve vzduchoprázdnu. Jeho vnitřní svět byl deformovaný, násilný a predátorský, ale prostor k opakování mu poskytla realita kolem něj. Čím méně má oběť hlas, tím větší hlas získává pachatel. Čím víc se společnost učí přehlížet děti na okraji, tím snazší je pro predátora předstírat, že jejich zmizení je jen další smutná, ale ne překvapivá událost.

A právě v tom je nejdůležitější přesah případu. Garavito není jen jméno v seznamu sériových vrahů. Je varováním, že ochrana dítěte nesmí záviset na tom, zda má stabilní domov, peníze, vlivnou rodinu nebo někoho, kdo umí hlasitě požadovat spravedlnost. Protože predátor se vždy dívá tam, kde je ticho nejhustší. A Luis Garavito v něm našel prostor, který se už nikdy neměl otevřít.

Happy Face Killer: Muž, který celý život křičel, až začal zabíjet, aby ho svět konečně slyšel

Seiji Katagiri: muž, který ja své setkání se smrtí vzal dalších 24 lidí. Varování přicházela roky, nikdo je ale nevidel

Ona se usmívala, on vraždil - nebo naopak? Co se dělo za zavřenými dveřmi případu Homolka a Bernardo

Ross Ulbricht chtěl svět bez státu. Na Silk Road si nakonec vytvořil stát vlastní

PLÁŠŤ BÍLÝ JAKO SMRT: Proč si sestry a lékaři někdy začnou hrát na boha? Případy, kde se péče proměnila v posedlost smrtí

Candyman – sladký vrah z Houstonu: Když se usměvavý soused ukáže být monstrem

^{Zdroje a podklady: Associated Press – Colombian serial killer who confessed to murdering more than 190 children dies in hospital., Encyclopaedia Britannica – Luis Garavito | Colombian Serial Killer, Arrest & Confession., Mark Benecke, Miguel Rodriguez y Rowinski – Luis Alfredo Garavito Cubillos: criminal and legal aspects of serial homicide with over 200 victims, PubMed / Archiv für Kriminologie, El País English – Luis Alfredo Garavito, who raped and murdered 189 children, dies in Colombia.}